19 Co 99/2026

Plný text

Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl jako soud odvolací v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivety Jiříkové a soudců Mgr. Ing. Martiny Lacinové a Mgr. Jana Jursíka ve věci žalobce: Jméno žalobce A . (dříve Jméno žalobce ), narozený Datum narození žalobce A bytem Adresa žalobce A zastoupený advokátem Jméno advokáta A sídlem Adresa advokáta A proti žalované: Jméno žalované , narozená Datum narození žalované bytem Adresa žalované zastoupená advokátem Jméno advokáta B sídlem Adresa advokáta B o vydání movitých věcí, eventuálně zaplacení částky 243 200 Kč s příslušenstvím a zaplacení částky 332 252 Kč s příslušenstvím, o odvolání žalobce proti rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 5. 11. 2025, č. j. 36 C 336/2024-265, ve znění opravného usnesení ze dne 2. 1. 2026, č. j. 36 C 336/2024-276

I. Rozsudek soudu prvního stupně se potvrzuje.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 26 789 Kč,40 Kč do tří dnů od pravomoci tohoto rozsudku k rukám státu, na účet Okresního soudu v Česku Budějovicích.

1. Napadeným rozsudkem zamítl soud prvního stupně žalobu, na základě které se žalobce po žalované domáhal vydání movitých věcí, a to: notebook značky , značka, , automobil , značka, , RZ , SPZ, , náramkové hodinky značky , značka, , křovinořez , značka, , travní sekačka , značka, , motorová pila , značka, , multifunkční zařízení , značka, (tiskárna, skener, kopírka) a dvou pytlů oblečení obsahujících trička značky , značka, pět kusů, spodní prádlo a ponožky 20 kusů, riflové kalhoty pět kusů, pánský oblek , značka, tři kusy, mikina , značka, pět kusů, vesta , značka, dva kusy, zimní bunda , značka, , kabát , značka, , kabát flauš, bunda , značka, , trika , značka, a , značka, 20 kusů, košile 15 kusů, obuv , značka, tři kusy, sportovní oblečení , značka, , pantofle , značka, a , značka, , zimní obuv tři kusy, mokasíny , značka, , ostatní obuv pět kusů, svetry , značka, tři kusy, , značka, dva kusy, , značka, dva kusy, , značka, dva kusy a letní bundy , značka, čtyři kusy nebo zaplacení částky 243 200 Kč (výrok v odstavci I.). Soud prvního stupně zamítl i žalobu týkající se zaplacení částky 332 250 Kč s příslušenstvím (výrok v odstavci II.) a o nákladech řízení rozhodl tak, že žalovaná nemá na náhradu nákladů řízení právo (výrok v odstavci III.). Vydání shora uvedených movitých věcí a finanční částky 80 000 Kč se žalobce domáhal s odůvodněním, že tyto movité věci zanechal v domácnosti žalované, kterou s ní sdílel v období od ledna 2021 až června 2021, kdy byl dne 10. 6. 2022 zadržen Policií ČR a následně omezen na svobodě. Dále se domáhal zaplacení částky 80 000 Kč představující hotovost, kterou zanechal v bundě a v aktovce s tím, že tyto finanční prostředky ani movité věci mu žalovaná nevydala. Zaplacení částky 132 252 Kč se domáhal s odůvodněním, že v období od března 2021 do 2. 9. 2021 byly finanční prostředky představující jeho odměnu za činnost technického pracovníka, kterou prováděl pro společnost , právnická osoba, , připisovány na účet žalované a žalovaná mu je nevydala, další částky 120 000 Kč se domáhal jako odměny za práce, které pro žalovanou po vzájemné dohodě na domě prováděl. Mezi účastníky bylo nesporné, že se žalobce k žalované přistěhoval v průběhu března roku 2021 do domu na adrese , adresa, , kde spolu žili ve společné domácnosti až do zadržení žalobce Policií ČR dne 10. 6. 2021. Nesporné bylo i to, že žalobce si v té době do domácnosti donesl dva igelitové pytle s oblečením, notebook značky , značka, , multifunkční zařízení značky , značka, a psa a dále vozidlo , značka, , RZ , SPZ, , které bylo odstaveno kousek od domu žalobkyně na pozemku obce. Klíčky i technický průkaz vozidla zůstaly po zadržení žalobce v domě žalované. Mezi účastníky bylo rovněž nesporné, že v osobních věcech žalobce zůstala v domě u žalované finanční hotovost do výše 8 000 Kč a že na účet žádané byly od 29. 3. 2021 do 2. 9. 2021 zaslány platby celkem ve výši 132 252 Kč. Soud prvního stupně zjistil, že žalovaná byla k 9. 11. 2020 vlastníkem pozemku parc č. , číslo, , jehož součástí byla stavba č.p. , číslo, a pozemku parc. č. , číslo, v obci , adresa, , k. ú. , adresa, , o velikosti podílu id. 3/4. Automobil , značka, RZ, , SPZ, červené barvy byl registrován v registru vozidel k 19. 2. 2024 na společnost , právnická osoba, . jako vlastníka i provozovatele. Jelikož byl cca osm měsíců před tímto datem odstaven na pozemku ve vlastnictví obce , adresa, , parc. č. , číslo, a parc. č. , číslo, v k.ú. , adresa, , tj. mimo veřejnou komunikaci, neměl SPZ a byl otevřený a převrácený na bok, vyzvala obec , adresa, uvedenou společnost k jeho odklizení do 20. 3. 2024. Vozidlo nebylo v termínu odklizeno, proto přistoupil obecní úřad k jeho zlikvidování. Obchodní korporace , právnická osoba, . byla usnesením Městského soudu v Praze ze dne 26. 3. 2025, č. j. , číslo jednací, , které nabylo právní moci dne 30. 4. 2025, zrušena bez likvidace, vymazána z obchodního rejstříku byla k datu 20. 5. 2025. Žalobce byl zapsán jako jediný jednatel této společnosti v období od 30. 9. 2015 do 17. 6. 2020. Z kupní smlouvy ze dne 27. 2. 2019 soud zjistil, že vozidlo bylo společností , právnická osoba, ., zastoupené žalobcem jako jednatelem, prodáno žalobci. Fakturou č. , číslo, z 1. 6. 2020 žalobce prokazoval nákup zahradního nářadí – křovinořez , značka, , travní sekačka , značka, , motorová pila , značka, a pánských hodinek , značka, od společnosti , právnická osoba, . za kupní cenu 30 200 Kč. Fakturou č. , číslo, prokazoval nákup trojkombinace , značka, , kopírování, tisk, skener za cenu 19 900 Kč od společnosti , právnická osoba, . Fakturami č. , čísla, vystavenými 9. 6. 2021 se splatností do 31. 12. 2021 žalobce žalované vyúčtoval práce v domě – údržba zahrady a domu, nátěry, úklid a práce spojené s provozem domu, oprava zídky, zásyp okolo domu, oprava podlah v domě, řezání a štípání dřeva za období od března 2021, dubna 2021, května 2021 a června 2021. Dopisem ze dne 14. 9. 2021 zaslaném žalovanou žalobci do Věznice v , adresa, sděluje žalovaná žalobci, že neví, co po ní těmito fakturami požaduje, že se řádně stará o jeho psa, kterého u ní zanechal a že přestože s tím nesouhlasí, tak jí na účet chodí stále jeho platby. Poslední platba přišla 2. 9. od , právnická osoba, ve výši 38 900 Kč, dále mu sděluje, že mu , jméno FO, přivezla nějaké věci, informuje žalobce, že v domě našla v jeho věcech 8 000 Kč, dále nic, zmiňuje, že její účet použil bez jejího vědomí a nepřeje si, aby na něj chodily jeho platby. Ptá se žalobce, zda pytle s jeho věcmi má odvést do , adresa, (dopis z 18. 7. 2021). Soud zjistil, že na majetek žalobce bylo v průběhu let 2019 - 2024 zahájeno šest exekučních řízení. Z výslechu žalované zjistil, že žalobce se k žalované přestěhoval do domu v obci , adresa, , žila tam ještě se svým manželem. Žalobce považovala za svého partnera. Blízko od jejího pozemku žalobce umístil svá dvě vozidla, kterými přijel, měl u ní nějaké boty a oblečení, dva pytle s oblečením a peřinami ještě přivezla , jméno FO, v červnu po jeho zadržení. Veškeré osobní věci žalobce umístila do vozidla , značka, , které kousek od její nemovitosti zůstalo stát, stejně jako notebook a tiskárnu. Skutečnost, že žalobce u ní měl zahradní nářadí, popřela, žádnou sekačku, pilu, křovinořez nikdy nepřivezl a v domě neuskladnil. O tom, že jí budou chodit na účet peníze jí žalobce nikdy neřekl, až když obdržela první platbu, sdělil jí, že nemá zřízený účet. Nikdy nehovořil o tom, že by se jednalo o peníze na koupi společné nemovitosti, tyto částky tomu ani neodpovídají. Nikdy se se žalobcem nedohodla na tom, že by pro ni prováděl nějaké práce za úplatu, jednalo se o drobnou výpomoc v domácnosti. Žalobce ve svém účastnickém výslechu uvedl, že se žalovanou žil v jakoby partnerském poměru, a po jejich vzájemné dohodě mu na účet žalované chodily finanční prostředky, které mu žalovaná po zatčení nevrátila. Žalovaná musela vědět, že u vozidla skončí technická kontrola a že vozidlo mohou odtáhnout, pokud do něho jeho věci uložila, způsobila mu tím škodu. V době, kdy u žalované bydlel, pomáhal připravit dům na prodej, dohodli se na tržní ceně prací, které si již konkrétně nepamatoval a odkazoval na vystavené faktury. Důvod, proč zasílal finanční prostředky žalované byl ten, že spolu plánovali koupi pozemku či domu. Soud neprovedl další žalobcem navrhované důkazy - spisem Obvodního soudu pro Prahu 4 sp. zn. , spisová značka, , směnkou, výslechem svědka , jméno FO, a jeho manželky, , jméno FO, , , jméno FO, a , jméno FO, , znaleckým posudkem z oboru ekonomika k ocenění movitých věcí a výpisy z účtu žalobce, neboť tyto důkazy považoval za nadbytečné, nesměřovaly k prokázání skutečností, které jsou pro posouzení věci rozhodné. Soud prvního stupně s odkazem na ustanovení § 1040 o.z. učinil závěr o tom, že má-li být žalobce v řízení o vydání věci úspěšný, musí prokázat za 1) že mu svědčí právní skutečnost, na jejímž základě lze nabýt vlastnické právo, popř. jiné právo k věci, které ho legitimuje k podání vindikační žaloby, 2) že věc přešla do držby či detence žalované; současně soud může takové žalobě vyhovět pouze v případě, že žalovaný neprokáže, že držbu nebo detenci věci pozbyl. V řízení bylo prokázáno, že vozidlo , značka, registrační značky , SPZ, není v držbě ani detenci žalované, neboť obec , adresa, vozidlo již v březnu 2024 odtáhla ze svého pozemku, kam jej žalobce před svým zadržením umístil, a zlikvidovala. Pokud jde o další movité věci jako hodinky, křovinořez, sekačka, motorová pila a specifikované oblečení, podle soudu žalobce neprokázal, že se tyto věci dostaly do držby či detence žalované. K tomu žalobce nenavrhl žádné důkazy, kromě svého účastnického výslechu, který soud nehodnotil jako věrohodný a nemohl učinit závěr o tom, že tato právně významná skutečnost byla žalobcem prokázána, když žalovaná popřela, že tyto věci k ní při svém nastěhování či v průběhu jejich soužití dopravil. Faktury, jimiž žalobce chtěl prokázat své vlastnické právo, samy o sobě neprokazují, že tyto věci vlastnil, vystavoval je sám jako prodejce z pozice jediného jednatele společnosti , právnická osoba, . a byl i kupujícím. Ohledně vydání těchto věcí tedy nemohl být úspěšným. Pokud jde o tiskárnu, notebook a dva pytle zahrnující nespecifikované oblečení žalobce, žalovaná potvrdila, že tyto věci zůstaly v její domácnosti. Její snaha se se žalobcem dohodnout na tom, jak s nimi naložit, je patrná z dopisů, které si účastníci bezprostředně po zadržení žalobce zasílali. Věrohodné se jevilo její tvrzení o tom, že tyto věci nakonec umístila do vozidla žalobce, od kterého u ní zůstaly klíčky, když soud uvěřil tomu, že neměla, komu jinému je odevzdat. Ani ohledně vydání těchto věcí tedy žalobce nemohl být úspěšný. Pokud se žalobce domáhal náhrady škody pro případ nemožnosti vydání věcí, toto právo by podle soudu vzniklo žalobci pouze v případě, že by prokázal, že žalovaná konkrétní věc, kterou měla v držbě či detenci ztratila, spotřebovala, zničila či zcizila, a to tak, že porušila vlastním zaviněním povinnost stanovenou zákonem či porušila prevenční povinnost, a tak zasáhla do absolutního práva žalobce. Ustanovení § 2900 o.z. předpokládá nástup prevenční povinnosti pouze v případě, kdy to vyžadují konkrétní okolnosti případu či zvyklosti soukromého života; dosah této obecné prevenční povinnosti postihuje výhradně konání škůdce, tedy jeho aktivní jednání. Vozidlo žalobce bylo odtaženo z obecního pozemku, kde jej žalobce zanechal, následně obcí zlikvidováno a není zde tedy odpovědnost žalované za zničení věcí, neboť ona žádným jednáním případný vznik škody na vozidle nezpůsobila a na kauzálním procesu vedoucím ke vzniku škody se nijak nepodílela. Klade-li žalobce žalované za vinu, že vozidlo nepřemístila na jiné místo, potažmo svůj pozemek, pak takové aktivní jednání nelze po žalované podle soudu požadovat ani podle § 2901 o.z., neboť žalovaná žádnou nebezpečnou situaci nevytvořila, neměla nad ní kontrolu a ani to neodůvodňovala povaha poměrů mezi účastníky, kteří již nebyli partnery. Za dané situace, kdy účastníci spolu žili krátký časový úsek, než byl žalobce zadržen a omezen na svobodě, vznik povinnosti žalované postarat se o vozidlo zanechané žalobcem na obecním pozemku neodůvodňují ani zvyklosti soukromého života. Ve vztahu k hodinkám, křovinořezu, sekačce, motorové pile a specifikovanému oblečení žalobce neprokázal, že se tyto věci dostaly do držby či detence žalované a nelze tedy uvažovat ani o její případné odpovědnosti za jejich ztrátu, zničení. Ohledně tiskárny, notebooku, dvou pytlů zahrnující blíže nespecifikované oblečení, neshledal soud odpovědnost žalované za jejich ztrátu či zničení, když žalovaná jejich umístěním do vozidla neporušila žádnou zákonem stanovenou povinnost; žalobce byl zadržen a umístěn do vězeňského zařízení, s žalovanou na počátku komunikoval prostřednictvím dopisů, kde žalovaná projevila snahu po ukončení jejich vztahu věci žalobci vydat a nakonec je umístila právě do vozidla, které žalobce předtím užíval a do blízkosti domu žalované přistavil a bylo tedy podle soudu na něm, jakým způsobem se o odvoz (vyzvednutí) svých věcí postará. Pokud se žalobce domáhal zaplacení částky 80 000 Kč jako finančních prostředků, které měl zanechat v bundě a aktovce v domácnosti žalované, podle soudu vyjma částky 8 000 Kč, jejíž nalezení žalovaná potvrdila, toto neprokázal. Žalovaná vznesla v řízení námitku promlčení daného nároku a soud shledal, že tato námitka je důvodná, neboť žalobce opustil domácnost žalované dne 10. 6. 2021, nejméně k tomu datu měl vědomost o tom, že k bezdůvodnému obohacení došlo, stejně tak i o osobě povinné k jeho vydání. K promlčení nároku došlo dne 10. 6. 2024, žaloba byla podána až dne 26. 9. 2024. K závěru o promlčení dospěl soud i pokud jde o částku 132 252 Kč, poukazovanou postupně na účet žalované v době od 29. 3. 2021 do 2. 9. 2021. Žalobce věděl a zařídil, aby platby byly na účet žalované zasílány. Navíc toto plnění nebylo poskytováno z žádného právního důvodu, nešlo o plnění na dluh či plnění v omylu, ale jedná se o „vnucené“ obohacení, na jehož vydání nemá žalobce ve smyslu ustanovení § 2997 odst. 1 věta druhá o.z. nárok. Domáhal-li se žalobce zaplacení částky 120 000 Kč s ohledem na dohodu uzavřenou mezi účastníky o tom, že pro žalovanou bude provádět určité práce za sjednanou odměnu, pak podle soudu žalobce neprokázal existenci takové dohody. Žalobce žalované vystavenými fakturami účtoval odměnu, která by odpovídala každodenní osmihodinové práci (včetně víkendů) po dobu čtyř měsíců. Podle žalované taková dohoda neexistovala, žalobce občas provedl pomocné práce z důvodu společného soužití účastníků v nemovitosti žalované. Proto i v této části byla žaloba zamítnuta. O nákladech řízení rozhodl soud prvního stupně podle ustanovení § 142 odst. 1 o.s.ř. a § 148 odst. 1 o.s.ř., kdy žalovaná byla sice ve věci úspěšná, nicméně jí podle soudu náklady v řízení nevznikly, když náklady na její zastoupení hradí stát a žalobce byl stejně jako žalovaná od placení soudních poplatků osvobozen.

2. Proti tomuto rozsudku se žalovaný odvolal s odůvodněním, že soud nedostatečně zjistil skutkový stav, když neprovedl všechny navržené důkazy, věc nesprávně právně posoudil, a to i včetně nesporných skutečností a námitky promlčení. Soud prvního stupně nesprávně posoudil právní stav vlastnictví vozidla. Z předložené kupní smlouvy jednoznačně vyplývá, že odvolatel se stal vlastníkem vozidla. Skutečnost, že vozidlo zůstalo formálně zapsáno v registru vozidel na společnost , právnická osoba, ., nemá vliv na věcněprávní poměry. Soud nesprávně dospěl k závěru, že žalobci není dána aktivní věcná legitimace. Soud nesprávně vyhodnotil odpovědnost žalované podle § 2900 a § 2901 o.z., žalovaná věděla, že vozidlo stojí na obecním pozemku, měla k dispozici klíče i technický průkaz vozidla, byla v písemném kontaktu s odvolatelem s tím, že nechtěla předat movité věci nikomu jinému než žalobci, což výslovně uvedla v dopise ze dne 23. 8. 2021. Předání automobilu a dalších movitých věcí pro omezení osobní svobody žalobce až do roku 2025 nebylo možné a žalovaná tak porušila péči o věci do jejich předání žalobci. Žalovaná mohla informovat žalobce o stavu vozidla a možnosti jeho odtažení, mohla zajistit, aby automobil převzala jiná osoba, což však neučinila, mohla vozidlo přemístit na svůj pozemek nebo zabezpečit jinak, což neučinila. Povaha poměrů mezi účastníky (partnerský vztah, společné soužití a skutečnost že, žalovaná měla u sebe osobní věci odvolatele), zakládala zvláštní povinnost péče podle § 2901 o.z. Soud nesprávně hodnotil důkazní situaci a provedené důkazy i ve vztahu k movitým věcem, kdy vlastnictví žalobce prokázal předloženými fakturami, soud nesprávně posoudil námitku, že žalobce faktury vystavoval sám sobě jako jednatel společnosti. Jedná se o zcela běžnou praxi při převodech majetku mezi společností a jejím společníkem. Žalobce má za to, že prokázal nabytí věcí, následně tyto věci přinesl do domácnosti žalované, což je třeba dokazovat svědeckými výpověďmi, které soud odmítl bez řádného odůvodnění provést (svědci , jméno FO, , , jméno FO, , , jméno FO, ). Soud pochybil, když tyto důkazy neprovedl jako nadbytečné, aniž by měl dostatečný podklad pro závěr o skutkovém vztahu. Pokud jde o notebook, multifunkční zařízení , značka, a oblečení (žalobkyně učinila za nesporné, že tyto věci měla ve svém držení), soud sice akceptoval, že tyto movité věci zůstaly u žalované, ale nesprávně posoudil následný osud věcí a nakládání s těmito věcmi žalovanou. Tvrzení žalované, že věci uložila do vozidla, není podloženo žádným důkazem. Žalovaná nikterak neprokázala, kdy konkrétně věci do vozidla uložila, o tom neučinila žádnou fotodokumentaci a ani o tomto nakládání s movitými věcmi žalobce neinformovala, přitom věděla o stavu vozidla (otevřené, převrácené na bok podle fotografie z 2. 1. 2024). Soud nesprávně posoudil jako zákonné umístění cenných osobních věcí žalobce do nepojízdného, otevřeného a zjevně zchátralého vozidla stojícího na cizím pozemku, které nelze považovat za řádné splnění povinnosti podle § 2900 o.z. Pokud jde o námitku promlčení vznesenou žalovanou, ta byla soudem posouzena nesprávně, a navíc uplatněna v rozporu s dobrými mravy, když soud tuto otázku vůbec neposuzoval. Namítá, že žalobu (s žádostí o osvobození od soudních poplatků) podal již v červnu 2024 (spis 21 Nc 1151/2024), žalovaná se poprvé zmiňuje o finančních prostředcích, které náležely žalovanému, v dopisech, které zasílala žalobci a tento je obdržel koncem září 2021 a října 2021. Relevantní ověřitelnou informaci o prostředcích na bankovním účtu žalované se mohl žalovaný ověřitelně dozvědět až po propuštění z výkonu trestu. Soudem nebyl řádně zjištěn skutkový stav věci, navíc podání původní žaloby lze datovat již k 10. 6. 2024. Pokud jde o peníze v hotovosti, žalobce byl zadržen 10. 6. 2021, byl omezen na osobní svobodě, neměl možnost ověřit, zda žalovaná peníze skutečně má a teprve z vyjádření žalované ve věci mohl dostatečně zjistit skutkový stav. Promlčecí lhůta tedy nemohla začít běžet dříve než v okamžiku, kdy měl odvolatel reálnou možnost informace ověřit, tedy po propuštění nebo po obdržení relevantního vyjádření žalované, které obdržel teprve až v říjnu 2021, navíc tuto informaci z výkonu trestu odnětí svobody nemohl relevantně ověřit. Pokud se jedná o peníze, které byly poukazovány na bankovní účet žalované, soud nesprávně posoudil institut nuceného obohacení podle § 2997 odst. 1 o.z. Toto zákonné ustanovení se vztahuje na situace, kdy někdo poskytne plnění zcela nezávisle na vůli obohaceného, v posuzovaném případě mezi účastníky existoval partnerský vztah, žalovaná o těchto prostředcích ještě předtím, než byl žalobce zadržen a omezen na osobní svobodě, věděla či vědět musela a ničeho proti tomu nenamítala. Soud navíc neposoudil důkazy emailovou komunikací, která osvědčuje to, že finanční prostředky měly sloužit k pořízení (koupi) pozemku pro účely budoucího bydlení partnerů. Důvod pro vydání bezdůvodného obohacení rovněž mohl nastat až ukončením partnerského soužití žalobce a žalované, k čemuž soud neprovedl žádné dokazování. V řízení pak bylo prokázáno, že žalované byly doručeny faktury za provedené práce na nemovitosti, jež provedl žalovaný, soud dospěl k závěru, že dohodu o provedení vyúčtovaných prací, žalobce neprokázal. Není pravdou, že žalobce nenavrhl další důkazy, než svůj účastnický výslech, žalobce označil svědky, jež provádění prací mohou potvrdit. Neprokázání konkrétní dohody o provádění prací neznamená, že by žalobce neměl nárok na vydání bezdůvodného obohacení, žalobce navrhoval, aby rozsudek soudu prvního stupně byl zrušen a věc mu vrácena k dalšímu řízení.

3. Žalovaná považovala rozhodnutí soudu prvního stupně za správné, při hodnocení důkazů soud postupoval zcela v souladu s platnou právní úpravou a konstantní judikaturou soudů. Řada listinných důkazů předložených žalobcem (zejména nabývací tituly a faktury) působí přinejmenším účelově a nejsou podloženy záznamy v účetnictví společnosti , právnická osoba, . ani jinými objektivními důkazy. Tvrzení žalobce o jeho uspokojivých majetkových poměrech je v přímém rozporu se skutečností, že je proti žalobci vedena řada exekučních řízení. Ani právní posouzení věci netrpí žádnými vadami a snaha žalobce převést na žalovanou odpovědnost za svoje jednání se jeví jako zcela absurdní. Naopak faktem zůstává, že žalobce uvedl žalovanou v omyl, přinejmenším ohledně svých osobních poměrů, byl to primárně žalobce, kdo měl žalovanou pravdivě a poctivě informovat o svých osobních poměrech tak, aby měla možnost pečlivě zvážit, zda s ním chce navazovat bližší vztah nebo s ním dokonce sdílet společnou domácnost. Protože žalobce jednal ohledně těchto okolností nepoctivě, tedy rovněž v rozporu s dobrými mravy a zásadami poctivého právního styku, nemůže se ani účinně domáhat právní ochrany před následky svého jednání. Tento způsob jednání žalobce nebyl uplatněn pouze vůči žalované, ale i vůči dalším osobám. Jednání žalobce zjevně vykazuje znaky plánovitosti, účelovosti a tyto okolnosti nutno pečlivě zvažovat, zejména při hodnocení důkazů předkládaných žalobcem. Soud posoudil správně i námitku promlčení. Pokud se žalobce odvolává na existenci partnerského vztahu mezi účastníky, pak nutno s ohledem na okolnosti věci konstatovat, že se nejednalo o skutečný partnerský vztah, ale toliko o zdánlivý vztah založený na zásadním omylu žalované o podstatných okolnostech. Navrhuje, aby rozsudek soudu prvního stupně byl potvrzen.

4. Krajský soud v Českých Budějovicích jako soud odvolací shledal, že odvolání žalobce má náležitosti uvedené v ustanovení § 205 odst. 1 o.s.ř., jako odvolací důvod je uveden odvolací důvod podle ustanovení § 205 odst. 2 písm. d) a g) o.s.ř. Po zjištění, že odvolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou a je přípustné podle ustanovení § 201 o.s.ř. v návaznosti na ustanovení § 202 o.s.ř., přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně podle ustanovení § 212, § 212a o.s.ř. a shledal, že odvolání je nedůvodné.

5. Podle ustanovení § 1040 odst. 1 o.z. kdo věc neprávem zadržuje, může být vlastníkem žalován, aby ji vydal. Nejvyšší soud v usnesení ze dne 12. 2. 2018, sp. zn. 22 Cdo 2081/2017 uzavřel, že právní úprava obsažená v ustanovení § 1040 odst. 1 o.z., požaduje v případě žaloby o vydání věci, aby žalující prokázal, že věc přešla do držby či detence žalovaného, který má, chce-li se žalobě o vydání věci úspěšně bránit, důkazní břemeno o pozbytí držby. Prokáže-li žalobce, že předmětné věci přešly do držby či detence žalovaného, bude na žalovaném, bude-li se chtít žalobě o vydání věci ubránit, aby tvrdil a prokázal, že detenci věci pozbyl. Žalobce netíží důkazní břemeno tvrzení a břemeno důkazní ohledně toho, co se stalo s věcmi, které nabyl do svého vlastnictví poté, co je žalovaný převzal do držby či detence. Pokud jde o hodinky značky , značka, , křovinořez , značka, , travní sekačku , značka, a motorovou pilu , značka, a specifikované oblečení, sdílí odvolací soud závěr soudu prvního stupně o tom, že žalobce neprokázal, že by tyto věci přešly do držby či detence žalované, a to ani přes poučení dané žalobci soudem podle ustanovení § 118a odst. 1 o.s.ř. Pokud jde o tiskárnu, notebook a část oblečení žalobce, ohledně nichž sama žalovaná potvrdila, že zůstaly v její detenci po zadržení žalobce, z účastnické výpovědi žalované, které soud uvěřil, bylo zjištěno, že poté, co se aktivně, a to již v roce 2021 dotazovala žalobce po jeho zadržení, jak s těmito věcmi naložit, tyto naložila do vozidla , značka, RZ , SPZ, , od kterého měla k dispozici klíče od vozidla a doklady k vozidlu, jehož vlastnictví žalobce prokazoval kupní smlouvou se společností , právnická osoba, . Z žádného důkazu provedeného v řízení nebylo prokázáno, že v době, kdy žalovaná tyto věci do vozidla umístila, bylo vozidlo otevřené, převrácené na bok, jak vyplynulo z fotografie pořízené dne 2. 1. 2024. V řízení bylo prokázáno, že tento automobil považovaný za vrak (bez SPZ, veřejně přístupný) byl po neúspěšné výzvě k odstranění adresované , právnická osoba, . zlikvidován (sdělení Obecního úřadu , adresa, ze dne 28. 11. 2024). Žalobce se tedy nemůže domáhat vydání těchto věcí a zůstává mu možnost domáhat se náhrady škody spočívající v tom, že ten, kdo věc držel, vlastníka o věc připravil a způsobil mu škodu. Žalobce se domáhá peněžité náhrady za jeho vlastnická práva, která má reparační funkci. Při posuzování odpovědnosti za škodu, je třeba posoudit, zda jsou splněny podmínky odpovědnosti za škodu, tedy porušení povinnosti, škoda, příčinná souvislost mezi porušením povinnosti a vzniklou škodou a zavinění. Porušení povinnosti žalovanou žalobce spatřuje v porušení prevenční povinnosti stanovené v ustanovení § 2900 o.z., podle kterého vyžadují-li to okolnosti případu nebo zvyklosti soukromého života, je každý povinen počínat si při svém konání tak, aby nedošlo k nedůvodné újmě na svobodě, životě, zdraví nebo vlastnictví jiného. Citované ustanovení předpokládá prevenční povinnost pouze v případech, kdy to vyžadují konkrétní okolnosti případu či zvyklosti soukromého života, nepočítá se s dosahem obecné prevenční povinnosti na případy způsobení škody opomenutím. Podmínky, za nichž vznikne subjektu povinnost k náhradě škody způsobené nekonáním, stanoví ustanovení § 2901 o.z., podle kterého vyžadují-li to okolnosti případu nebo zvyklosti soukromého života, má povinnost zakročit na ochranu jiného každý, kdo vytvořil nebezpečnou situaci nebo kdo nad ní má kontrolu, anebo odůvodňuje-li to povaha poměru mezi osobami. Stejnou povinnost má ten, kdo může podle svých možností a schopností snadno odvrátit újmu, o níž ví nebo musí vědět, že hrozící závažností zjevně převyšuje, co je třeba k zákroku vynaložit. Za východisko právní úpravy, která zakládá odpovědnostní režim v závislosti na tom, zda škoda vzešla z aktivního či pasivního jednání škůdce, lze považovat obecnou tezi, že každý by měl v zásadě bez výjimky odpovídat za své konání, tedy jednání, jímž aktivně ovlivňuje okolí a může zasáhnout do právní sféry jiného, avšak požadovat po osobě, aby zakročila na ochranu jiného, ačkoliv se na kauzálním procesu vedoucím ke vzniku škody nijak nepodílela, je možno pouze ve specifických a zvláště odůvodněných případech. Zákon tak ukládá tzv. zakročovací povinnost toliko 1) tomu, kdo vytvořil nebezpečnou situaci nebo nad ní má kontrolu, 2) odůvodňuje-li to povaha poměru mezi osobami, 3) tomu, kdo může podle svých možností a schopností snadno odvrátit újmu, o níž ví nebo musí vědět, že hrozící závažností zjevně převyšuje, co je třeba k zákroku vynaložit. To vše za podmínky, že vznik předmětné povinnosti odůvodňují okolnosti případu či zvyklosti soukromého života (rozsudek Nejvyššího soudu z dne 27. 5. 2020, sp. zn. 35 Cdo 3510/2019). I nadále však platí, že náhrada škody způsobená porušením prevenční povinnosti přichází v úvahu jen není-li konkrétní právní úprava vztahující se na jednání, jehož protiprávnost se posuzuje. Odvolací soud sdílí závěr soudu prvního stupně o tom, že na straně žalované nelze shledat porušení prevenční či zakročovací povinnosti, žalovaná se aktivně na způsobení škody nepodílela, nebyla informována o tom, že nebude-li vozidlo do určité doby odtaženo, bude zlikvidováno. Pokud jde o posouzení okolností případu a zvyklostí soukromého života, vychází i odvolací soud ze zjištění, že žalovaná udržovala se žalobcem známost, od 5. 3. 2021, kdy se žalobce přistěhoval k žalované a účastníci společně žili až do 10. 6. 2021, kdy byl žalobce zadržen Policií ČR. Po zadržení zůstaly v domácnosti žalované blíže nespecifikované věci, a žalovaná měla v držení i klíče a doklady od vozidla umístěného žalobcem mimo pozemek ve vlastnictví žalované. Již krátce po zadržení žalobce a jeho umístění ve věznici se žalovaná žalobce dotazovala (korespondence mezi účastníky), jak má s věcmi, které měla ve svém držení naložit, dotazovala se, zda má věci odvézt do , adresa, a jak naložit s autem. Již v dopise ze dne 23. 8. 2021 žalobci sděluje, pokud jde o auto „nechci ho tady, překáží to tady, policajti s tím taky nechtějí nic mít, tvoji kluci ho taky nechtějí“. V řízení nebylo prokázáno, že by byl žalobcem žalované udělen jakýkoliv pokyn, jak s automobilem či věcmi naložit, případně pověřena osoba k převzetí jeho věcí a za této situace nelze jednání žalované, která movité věci žalobce umístila po ukončení vztahu se žalobcem do žalobcem odstaveného osobního automobilu, považovat za porušení prevenční povinnosti. Nelze ani pominout, že vozidlo bylo jako vrak zlikvidováno, žalovaná nebyla obcí vyzvána k odklizení vozidla a odvolací soud sdílí závěr soudu prvního stupně o tom, že nelze s ohledem na absenci příčinné souvislosti shledat odpovědnost žalované za zničení věcí. Byl to především žalobce, který věděl, že vozidlo ponechal na cizím pozemku, aby se jako vlastník vozidla o toto vozidlo postaral a zajistil jeho odstranění.

6. Pokud jde o částku 80 000 Kč, kterou žalobce po žalované požadoval z titulu bezdůvodného obohacení žalované s odůvodněním, že tato částka zůstala v aktovce a v bundě žalobce, sdílí odvolací soud závěr soudu prvního stupně o tom, že tento nárok žalobce je promlčen. Podle ustanovení § 629 odst. 1 o.z. promlčecí lhůta trvá tři roky, podle ustanovení § 638 odst. 1 o.z. právo na vydání bezdůvodného obohacení se promlčí nejpozději za 10 let ode dne, kdy k bezdůvodnému obohacení došlo. Podle § 638 odst. 2 o.z., bylo-li bezdůvodné obohacení nabyto úmyslně, promlčí se právo na jeho vydání nejpozději za 15 let ode dne, kdy k bezdůvodnému obohacení došlo. Lhůta uvedená v ustanovení § 629 odst. 1 o.z. je lhůtou subjektivní, okolnosti, které musely být splněny, aby začala subjektivní lhůta běžet, jsou ustanoveny v ustanovení § 621 o.z. a zahrnují vědomost o skutečnosti, že k bezdůvodnému obohacení došlo a zároveň o osobě povinné k vydání bezdůvodného obohacení. Odvolací soud sdílí závěr soudu prvního stupně o tom, že vědomost o tom, že k bezdůvodnému obohacení došlo i o osobě povinné k vydání bezdůvodného obohacení, měl žalobce již v době svého zadržení, dne 10. 6. 2021, kdy měl vědomost o tom, že tvrzená finanční částka v nemovitosti žalované zůstala. Byla-li žaloba podána až 24. 9. 2024, byla podána po uplynutí tříleté subjektivní lhůty.

7. Správný je i závěr soudu prvního stupně o tom, že promlčen je i nárok na zaplacení částky 132 250 Kč, sestávající se z částek zaslaných na účet žalované bez jejího souhlasu. Pokyn k zaslání těchto částek dal sám žalobce a o tom, že na účet žalované byly skutečně připsány, se dozvěděl i v dopise ze dne 5. 9. 2021, který mu byl žalovanou do věznice zaslán. Odvolací soud se tak nemusel podrobněji zabývat tím, zda se jedná o nedluh ve smyslu ustanovení § 2997 o.z., když žalobce dal vědomě pokyn k zaslání peněz na účet žalované, ačkoliv věděl, že žalované nic nedluží.

8. Pokud jde o částku 122 000 Kč, jejíhož zaplacení se žalobce domáhal s odůvodněním, že účastníci uzavřeli dohodu o tom, že žalobce pro žalovanou bude provádět určité práce na domě a zahradě za odměnu, pak odvolací soud sdílí závěr soudu prvního stupně o tom žalobce uzavření jakékoliv smlouvy s žalovanou, jejímž předmětem by byly práce uváděné žalobcem ve vystavených fakturách, neprokázal a žalobci tedy nenáleží odměna za vykonání těchto prací. Podle odvolacího soudu se nejedná ani o nárok z bezdůvodného obohacení, ale s ohledem na specifikaci těchto prací uváděnou ve vystavených fakturách je odvolací soud toho názoru, že se jednalo o práce, které vyplývaly ze společného soužití s žalovanou, z titulu vzájemné pomoci, (nepřesahující běžnou míru) s ohledem na skutečnost, že žalovaná poskytovala žalobci bezplatné bydlení a tyto práce toto bezplatné bydlení kompenzovaly.

9. Namítá-li žalobce, že námitka promlčení je v rozporu s dobrými mravy, k tomu nutno uvést, že promlčení je zákonným institutem přispívajícím k jistotě v právních vztazích a jeho namítnutí dobrým mravům zásadně neodporuje. Výjimkou jsou situace, kdy uplatnění této námitky je výrazem zneužití práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí lhůty nezavinil a vůči němuž by zánik nároku byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil. Odvolací soud neshledal, že by uplatnění námitky promlčení žalovanou bylo výrazem zneužití práva na úkor žalobce, sám žalobce si byl tříleté promlčecí doby vědom, jak vyplynulo z dopisu zaslaného právnímu zástupci žalobce, který je ve spise založen na č.l. 98, žalobce měl vědomost o tom, že tato lhůta uplyne dne 10. 6. 2024 a nic mu tedy nebránilo žalobu podat včas.

10. Namítá-li žalobce, že podání žaloby lze datovat již k 10. 6. 2024 v souvislosti s žádostí o osvobození od soudních poplatků (spis 21 Nc 1151/2024), pak v řízení vedeném pod sp. zn. 21 Nc 151/2024 bylo rozhodováno pouze o osvobození žalobce od soudních poplatků a ustanovení zástupce poté, co se žalobce na soud obrátil dne 12. 6. 2024 s návrhem na osvobození a ustanovení zástupce s tím, že zástupce má být ustanoven k podání žaloby. Soud prvního stupně tak učinil správný závěr o tom, že žaloba byla podána dne 26. 9. 2024.

11. Soud první stupně nepochybil, když neprovedl výslech svědka , jméno FO, a jeho manželky, neboť jejich výslech byl navržen pouze k tvrzení žalobce, že tvrzené práce na nemovitosti žalované prováděl, tyto důkazy nebyly navrženy k prokázání vlastnictví žalobce k movitým věcem. S ohledem na shora uvedené nebylo prokázání tvrzení o tom, že žalobce práce prováděl podstatné. I odvolací soud považuje za nadbytečný výslech , jméno FO, , starostky obce , adresa, , neboť pro rozhodnutí ve věci bylo dostačující její sdělení ze dne 28. 11. 2024. Nadbytečný byl i výslech , jméno FO, , neboť žalovaná převzetí věcí žalobce od , jméno FO, nepopírala.

12. S ohledem na shora uvedené odvolací soud považuje rozsudek soudu prvního stupně za správný jak po stránce skutkové, tak po stránce právní, a proto podle ustanovení § 219 o.s.ř. rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Odvolací soud, potvrdil i výrok o nákladech řízení před soudem prvního stupně, ačkoliv soud prvního stupně při rozhodování o nákladech pochybil. O nákladech řízení mělo být rozhodnuto podle ustanovení § 142 odst. 1 o.s.ř. za použití ustanovení § 149 odst. 2 o.s.ř., jedná se o náklady účastníka, kterému byl ustanoven advokát podle ustanovení § 30 odst. 1 o.s.ř. Zastupoval-li ustanovený advokát účastníka, jemuž byla přisouzena náhrada nákladů řízení, je ten, jemuž byla uložena náhrada těchto nákladů, povinen zaplatit státu náhradu hotových výdajů advokáta a odměnu za zastupování. Nejedná se tedy o náklady státu ve smyslu ustanovení § 148 o.s.ř. Za situace, kdy odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a žádný z účastníků nesprávnost výroku o nákladech řízení nenamítal, potvrdil odvolací soud ve smyslu závěrů uvedených ve stanovisku pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-St 60/24 i výrok o nákladech řízení před soudem prvního stupně.

13. Výrok o nákladech odvolacího řízení je odůvodněn ustanovením § 224 odst. 1 o.s.ř. a ustanovením § 142 odst. 1 o.s.ř. a § 149 odst. 2 o.s.ř., kdy v odvolacím řízení neúspěšnému žalobci byla uložena povinnost zaplatit žalované na nákladech odvolacího řízení částku 26 789,40 Kč sestávající se ze 2 úkonů právní služby po 10 620 Kč (§ 7 bod 6. vyhlášky č. 177/1996 Sb.), vyjádření k odvolání a účast na jednání odvolacího soudu, které se konalo dne 26. 3. 2026. K odměně náleží i 2 režijní paušály po 450 Kč (§ 13 odst. 4 advokátního tarifu) a dále 21 % DPH ve výši 4 649,40 Kč. Ve smyslu ustanovení § 149 odst. 2 o.s.ř. je žalobce povinen zaplatit náhradu hotových výdajů a odměnu za zastupování státu, na účet Okresního soudu v Českých Budějovicích. Odvolací soud se při vyhlašování rozsudku dopustil zřejmé nesprávnosti, když ve výroku o nákladech řízení opomněl uvést, že žalobce je povinen zaplatit náklady žalované státu, a proto toto pochybení v písemném vyhotovení podle § 164 o.s.ř. napravil.