5 CO 1251/2021

Plný text

Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl jako soud odvolací v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Fořta, Ph.D. a soudců Mgr. Jiřího Straky a Mgr. Kamily Drábkové ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalované: osobní údaje žalované zastoupená opatrovníkem advokátem titul jméno příjmení sídlem adresa o zaplacení 112 216,29 Kč s příslušenstvím, o odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu v Písku ze dne 19. 8. 2021, č. j. 10 C 195/2020-72,

I. Rozsudek soudu prvního stupně se potvrzuje.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit na náhradě nákladů odvolacího řízení žalované České republice - Okresnímu soudu v Písku částku 11 840 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala zaplacení částky 112 216,29 Kč s kapitalizovaným úrokem z prodlení ve výši 1 232,15 Kč, zákonným úrokem z prodlení od 2. 8. 2017 do zaplacení, úrokem ve výši 19,9 % ročně z částky 106 607,19 Kč a z částky 3 182,1 Kč vždy od téhož data do zaplacení (odstavec I. výroku). V odstavci II. výroku pak rozhodl povinnosti žalobkyně zaplatit České republice - Okresnímu soudu v Písku náklady řízení v plném rozsahu, jejichž výše bude specifikována v samostatném usnesení, a to do 3 dnů od právní moci uvedeného usnesení.

2. Vyšel ze zjištění, že žalobkyně v řízení tvrdila, že její právní předchůdkyně ([právnická osoba]) uzavřela se žalovanou dne 10. 10. 2016 smlouvu o úvěru, na jejímž základě byl žalované poskytnut úvěr ve výši 99 478 Kč. Žalovaná pak sjednané splátky řádně a včas nesplácela, a proto byl úvěr s účinností k 8. 6. 2017 zesplatněn. O tom byla žalovaná vyrozuměna a vyzvána k zaplacení zůstatku úvěru. Pohledávka za žalovanou byla postoupena žalobkyni smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 28. 7. 2017 s účinností ke dni 1. 8. 2017. Pohledávka za žalovanou činila ke dni postoupení celkem 113 448,44 Kč, z toho byla jistina ve výši 106 607,19 Kč, úroky ve výši 3 182,10 Kč, úroky z prodlení ve výši 1 232,15 Kč a poplatky ve výši 2 427 Kč. Žalovaná dluh neuhradila. Prostřednictvím opatrovníka pak žalovaná v průběhu řízení vyjádřila pochybnost o řádném ověření úvěruschopnosti žalované před uzavřením smlouvy a vznesla námitku promlčení vůči celému uplatněnému nároku. Žalobkyně v řízení tvrdila, že její právní předchůdkyně prověřovala úvěruschopnost žalované před uzavřením smlouvy, avšak nedoložila, že by kromě příjmů žalované byly též řádně ověřována i její výdaje. Sama žalovaná sdělila k žádosti o úvěr měsíční životní výdaje ve výši 138 Kč. Právní předchůdkyně žalobkyně stanovila tedy výdaje dle svého ekonomického modelu ve výši 5 154 Kč. Z výpisu z účtu, který právní předchůdkyně žalobkyně vedla pro žalovanou, vyplývá, že tato měla vyšší výdaje než příjmy. Okresní soud pak dospívá k závěru, že řádné posouzení úvěruschopnosti žalované zákon spatřuje především v porovnání příjmů a výdajů žalované. Bez tohoto porovnání nelze posoudit, zda bude žalovaná schopna úvěr splácet. Odbornou péčí, kterou zákon vyžaduje, je třeba rozumět úroveň zvláštních dovedností a péče, které lze od podnikatele ve vztahu k spotřebitele rozumně očekávat a která odpovídá poctivým obchodním praktikám nebo obecným zásadám dobré víry v oblasti jeho činnosti. Tento postup zahrnuje též povinnost věřitele ověřit podstatné informace poskytnuté spotřebitelem svědčící o jeho schopnosti splácet sjednaný úvěr. Okresní soud pak dospívá k závěru, že právní předchůdkyně žalobkyně nezjišťovala řádné výdaje žalované a spokojila se s jejich stanovením ekonomickým modelem. Z výpisu z účtu žalované bylo zřejmé, že žalovaná uzavřela další půjčky a měla vyšší výdaje než příjmy. Ze zákonné úpravy přitom plyne, že součástí odborné péče poskytovatele úvěru je i taková obezřetnost, že poskytovatel nespoléhá na údaje o schopnosti splácet úvěr, jež tvrdí samotný žadatel, ale sám tyto údaje prověří či si je nechá od žadatele doložit. Ústavní soud pak ve svém nálezu sp. zn. III. ÚS 4129/18 uvedl, že tento požadavek není nijak zvlášť přísný či dokonce nepřiměřený, neboť zda je reálné splacení dluhu je výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly soudy vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven, anebo nikoliv. Jelikož právní předchůdkyně žalobkyně nezkoumala řádně úvěru schopnost žalované jako spotřebitele, neboť neprověřovala řádně její výdaje, jednala v rozporu s § 9 zákona o spotřebitelském úvěru a tomuto jednání nelze přiznat právní ochranu. Povinnost posuzovat úvěruschopnost spotřebitele chrání nejen spotřebitele samotného, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence spotřebitele a osob na něm závislých, narušeních a sociálních vztahů atd. Smlouva o úvěru je tak absolutně neplatná podle § 588 o. z., neboť právní předchůdkyně žalobkyně jednala v rozporu se zákonem a současně svým jednáním zjevně narušila veřejný pořádek. K tomu soud přihlédl i bez návrhu.

3. S ohledem na uvedené závěry tak okresní soud dospěl k závěru, že žalované nemohl vzniknout závazek zaplatit žalobkyni úvěr, úroky a poplatky. Zabýval se však otázkami bezdůvodného obohacení, přičemž dospěl k závěru, že 10. 10. 2016 byla právní předchůdkyní žalobkyně vyplacena žalované částka 99 478 Kč a tím došlo k jejímu bezdůvodnému obohacení. V řízení bylo zjištěno, že žalovaná zaplatila celkem částku 6 320,71 Kč a bezdůvodné obohacení se tak ponížilo na částku 93 157,29 Kč. Od následující dne, tj. od 11. 10. 2016 začala běžet tříletá subjektivní promlčecí lhůta ve smyslu § 621 o. z. Žaloba byla u soudu podána až dne 6. 4. 2020, tedy po uplynutí tříleté promlčecí lhůty. Námitka promlčení vznesená v řízení žalovanou tak byla shledána důvodnou a žaloba zamítnuta. Žalobkyně v řízení namítala pozdější počátek běhu promlčecí lhůty s ohledem na odstoupení od smlouvy a zesplatnění úvěru dne 1. 6. 2017. Jelikož však byla smlouva o úvěru shledána absolutně neplatnou, dospěl okresní soud k závěru, že na počátek běhu promlčecí lhůty vliv zesplatnění úvěru právní předchůdkyní žalobkyně nemá. K odstoupení od smlouvy pak dle provedeného dokazování nedošlo. Tím, že právní předchůdkyně žalobkyně řádně nezkoumala úvěruschopnost žalované před uzavřením smlouvy, musela si být vědoma následků v podobě absolutní neplatnosti smlouvy. Námitka promlčení nebyla shledána ani v rozporu s dobrými mravy.

4. Proti tomuto rozsudku podala odvolání žalobkyně. V odvolání vyjadřuje nesouhlas s tím, že by její právní předchůdkyně řádně nezkoumala úvěruschopnost žalované a že je promlčeno i bezdůvodné obohacení. Poukazuje na ustanovení § 9 zákona o spotřebitelském úvěru s tím, že povinnosti tam stanovené právní předchůdkyně splnila zcela dostatečně. Poukazuje na to, že zákon ani judikatura nestanovuje, jakým konkrétním způsobem má být úvěruschopnost ověřována, pouze k tomu dává určité návody. Uvedený postup nelze ani objektivně kodifikovat s ohledem na mnoho druhů úvěrů, podkladů a informací připadajících do úvahy. Zákon ani judikatura pak nestanovuje, jaký má být po shromážděných všech dostatečných podkladů učiněn konkrétní závěr z těchto podkladů. Je opět na věřiteli, aby shromážděné podklady posoudil a sám z nich právní závěr dovodil. V dané věci pak právní předchůdkyně žalobkyně měla ucelený systém posuzování úvěruschopnosti, přičemž hodnocení úvěruschopnosti klienta založila na porovnání příjmů, výdajů a existujících úvěrových splátek s tím, že tento ekonomický model počítá s výdaji deklarovanými klientem a dále odhaduje existenční výdaje klienta na základě statistických dat. Závěr soudu prvního stupně označil za příliš formalistický. Též poukazuje na Směrnici 2008/48, z níž vychází rozsudek Evropského soudního dvora sp. zn. C -449/13 s tím, že tato Směrnice neobsahuje taxativní výčet informací, s jejíž pomocí má poskytovatel úvěru posoudit úvěruschopnost spotřebitele, neupřesňuje ani, zda tyto informace mají být kontrolovány, a pokud ano, jakým způsobem. Z uvedeného dovozuje, že poskytovatel úvěru musí v každém jednotlivém případě zvažovat dostatečnost získaných informací, a to podle osobní situace spotřebitele nebo podle částky úvěru uvedené ve smlouvě. Pouhá ničím nepodložená prohlášení spotřebitele nemohou sama o sobě kvalifikována jako dostatečná, nejsou-li podepřena žádnými doklady. Směrnice by měla být vykládána tak, že nebrání tomu, že posouzení úvěruschopnosti spotřebitele může být provedeno jen na základě informací uvedených spotřebitelem za podmínky, že tyto informace budou dostatečné a jeho prohlášení budou podepřena doklady. Též neukládá poskytovateli úvěru povinnost provádět systematicky kontrolu informací poskytnutých spotřebitelem. Pro případ, že by odvolací soud souhlasil se závěry okresního soudu ohledně úvěruschopnosti, požaduje žalobkyně přiznat minimálně bezdůvodné obohacení se zákonným úrokem z prodlení. Vyjadřuje nesouhlas s počátkem běhu promlčecí lhůty, jak ji posoudil okresní soud. Opakuje svoji argumentaci, že banka se prověření úvěruschopnosti pečlivě a řádně věnovala. Zabývala se jak příjmy, tak výdaji žalované. Nemohla počítat s tím, že by smlouva mohla být považována za absolutně neplatnou a dnem vyplacení příslušné částky tak nemohla začít běžet promlčecí lhůta. Ta začala běžet až od podání žaloby, kdy se žalobkyně subjektivně dozvěděla, že k bezdůvodnému obohacení došlo. K podpoře své argumentace pak cituje z komentářové literatury ohledně počátku běhu promlčecí lhůty. Navrhla změnu napadeného rozsudku tak, aby žalobě bylo vyhověno.

5. K podanému odvolání se prostřednictvím svého opatrovníka vyjádřila žalovaná. V něm vyvrací opodstatněnost odvolacích námitek a navrhla potvrzení napadeného rozhodnutí jako věcně správného.

6. Odvolací soud věc projednal a přezkoumal napadený rozsudek v celém rozsahu, neboť takto byl odvoláním napaden (§ 212, § 212a odst. 1, 3 a 5 o. s. ř.).

7. Odvolání žalobkyně není důvodné.

8. Podle ustanovení § 9 odst. 1 zák. č. 145/2010 o spotřebitelském úvěru ve znění účinném ke dni uzavření smlouvy, věřitel před uzavřením smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, či změnou takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, je povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Věřitel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, jinak je smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr neplatná.

9. Podle ustanovení § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

10. Podle ustanovení § 621 o. z. okolnosti rozhodné pro počátek běhu promlčecí lhůty u práva na vydání bezdůvodného obohacení zahrnují vědomost, že k bezdůvodnému obohacení došlo a o osobě povinné k jeho vydání.

11. Podle ustanovení § 629 odst. 1 o. z. promlčecí lhůta trvá 3 roky.

12. Odvolací soud vychází ze skutkového stavu zjištěného z řízení před soudem prvního stupně a ztotožňuje se i s právním hodnocením věci tak, jak v napadeném rozsudku soud prvního stupně uvádí. S ohledem na odvolací námitky pak odvolací soud pouze dodává: Značná část odvolání žalobkyně je tvořena citacemi z rozsudku Evropského soudního dvora sp. zn. C -449/13, případně ze Směrnice č. 2008/48 týkající se úvěrových smluv, kdy jednou stranou je spotřebitel. Odvolací soud proti těmto obecným tezím ničeho nenamítá a zcela se s nimi ztotožňuje, zvláště kdy žalobkyně namítá, že nelze objektivně kodifikovat (s ohledem na mnohost druhů úvěrů, podkladů a informací), jaké konkrétní údaje a podklady musí věřitel shromáždit a jaké závěry z těchto údajů jsou učiněny správně či nikoliv při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Tyto teze jsou univerzálně použitelné ve všech věcech týkajících se spotřebitelských úvěrů, avšak za klíčové považuje odvolací soud posouzení konkrétních podkladů předložených spotřebitelem či vyžádaných si věřitelem právě v konkrétní situaci s přihlédnutím k individuálním okolnostem na straně konkrétního spotřebitele.

13. O výše uvedených hlediscích, jak již uvedeno, nemůže být sporu nicméně v této konkrétní věci musí nutně odvolací soud na základě provedeného dokazování dospět k závěru, že z provedeného dokazování vyplývá správné skutkové zjištění, že právní předchůdkyně žalobkyně nepostupovala při poskytnutí úvěru žalované s náležitou pečlivostí, odbornou způsobilostí a posouzení úvěruschopnosti žalované v tomto případě bylo ryze formálním úkonem. Jak soud prvního stupně v odůvodnění napadeného rozsudku přiléhavě uvádí, postup s odbornou péčí zahrnuje též povinnost věřitele ověřit podstatné informace poskytnuté spotřebitelem svědčící o jeho schopnosti splácet sjednaný úvěr. V situaci, kdy z obsahu spisu plyne, že žalovaná uvedla právní předchůdkyni žalobkyně, že její měsíční výdaje činí 138 Kč, muselo být právní předchůdkyni žalobkyně zřejmé, že se nemůže v žádném případě jednat o reálné výdaje dospělého člověka v průběhu kalendářního měsíce. K tomu ostatně právní předchůdkyně žalobkyně zřejmě dospěla, neboť při posouzení úvěruschopnosti nevycházela z této částky, nicméně ji nahradila„ tabulkovými“ výdaji dle svého ekonomického modelu ve výši 5 154 Kč. Tato částka však byla převzata z jakéhosi uměle vytvořeného modelu a ve světle právní předchůdkyni žalobkyně dostupných listin nemohla znamenat reálné výdaje žalované. Právní předchůdkyně žalobkyně totiž měla k dispozici v souvislosti se skutečností, že pro žalovanou vedla bankovní účet řadu listin, zejména měla přístup k pohybům na účtu žalované a mohla tak snadno zjistit skutečnosti, které z výpisu z tohoto účtu plynou. Těmito skutečnostmi míní odvolací soud zejména to, že jedinými příjmy žalované byla mzda ze zaměstnání v České republice a důchod zasílaný ze Slovenské republiky Vedle těchto dvou částek pak s výjimkou příjmů v řádech desítek korun od třetí osoby žalovaná jiné příjmy neměla. Z výpisu z tohoto účtu je však patrno, že veškeré prostředky, které měla k dispozici jednak z těchto citovaných příjmů, tak i z úvěru poskytnutého právě právní předchůdkyní žalobkyně, žalovaná prakticky okamžitě utratila, a to platbami kartou či výběrem z bankomatu v hotovosti. Prakticky každý kalendářní měsíc se dostávala žalovaná se svým účtem do mínusových hodnot. V takové situaci pak nemůže obstát konstatování právní předchůdkyni žalobkyně při poskytování úvěru totiž, že příjmy žalované v porovnání s výše uvedenými teoretickými výdaji v částce 5 154 Kč znamenají, že žalovaná je schopná poskytnutý úvěr splácet.

14. Odvolací soud se zcela ztotožňuje s úvahami soudu prvního stupně, když cituje z nálezu Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 4129/18 totiž, že nejde o žádný zvlášť přísný či dokonce nepřiměřený požadavek (zkoumání úvěruschopnosti dlužníka), neboť to, zda je reálné splacení dluhu je výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly soudy vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven, anebo nikoliv. Povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen samotného spotřebitele před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvenci v podobě pádu spotřebitele a osob a na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V situaci, kdy z uvedeného plyne, že při poskytování úvěru žalované právní předchůdkyně žalobkyně nepostupovala s náležitě odbornou pečlivostí je smlouva mezi nimi uzavřená (a z níž byla pohledávka za žalovanou postoupena na žalobkyni) absolutně neplatná podle § 588 o. z.

15. Soud prvního stupně zcela správně posoudil i počátek běhu promlčecí lhůty v situaci, kdy na plnění poskytnuté žalované je nutno pohlížet jako na bezdůvodné obohacení. Jestliže totiž právní předchůdkyně žalobkyně si musela být vědoma toho, že postupovala při posouzení úvěruschopnosti formálním způsobem, jak výše uvedeno, musela vědět, že uzavíraná smlouva je absolutně neplatnou a tudíž, že poskytnutím finančních prostředků se žalovaná bezdůvodně obohatila. Okamžik poskytnutí finančních prostředků, resp. následující den, je tak okamžikem od něhož počíná běžet tříletá promlčecí lhůta. Jelikož skončila do doby, než byla žaloba v této věci podána, jak podrobně uvádí v odůvodnění napadeného rozsudku soud prvního stupně a žalovaná námitku promlčení platně vznesla, nezbývá než konstatovat, že žalovanou uplatněný nárok je promlčen. Úvahy, které k tomu uvádí žalobkyně ve svém odvolání, nemají oporu v platné právní úpravě a jsou z části i nelogické, když žalobkyně v odvolání uvádí, že trvá na svém názoru, že promlčecí lhůta počala běžet až od podání žaloby, kdy se žalobkyně subjektivně dozvěděla, že k bezdůvodnému obohacení došlo. Z podaného odvolání se pak nijak nepodává, proč právě z okamžiku podání žaloby (tedy z úkonů vykonaného žalobkyní) by se právě žalobkyně měla dozvědět o tom, že došlo k bezdůvodnému obohacení. Poněkud logičtější by bylo tvrzení o tom, že o bezdůvodném obohacení se žalobkyně mohla dozvědět tehdy, když bylo v řízení prováděno dokazování směřující k nesprávně posouzené úvěruschopnosti žalované a tudíž k možné neplatnosti úvěrové smlouvy. V tomto směru ale žalobkyně ničeho netvrdí a okamžik promlčení spojuje s podáním žaloby. To však, jak již uvedeno, nemá oporu v platné právní úpravě ani v konstantní judikatuře.

16. S ohledem na výše uvedené tak byl napadený rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný podle § 219 o. s. ř. potvrzen.

17. Výrok o náhradě nákladů řízení je odůvodněn ustanovením § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., když žalovaná byla v odvolacím řízení zcela úspěšná a má tak právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Ty jsou tvořeny odměnou ustanoveného opatrovníka za dva úkony právní služby ve výši po 5 620 Kč (§ 7 bod 5 advokátního tarifu), a to za vyjádření k odvolání a účast při odvolacím jednání. Vedle toho má ustanovený opatrovník právo na paušální náhradu hotových výdajů za dva úkony po 300 Kč (§ 13 odst. 1 odst. 3 advokátního tarifu). Jelikož ustanovený opatrovník žalované výše nákladů řízení soudu nevyčíslil, byly tyto stanoveny dle obsahu spisu. S ohledem na skutečnost, že žalované byl opatrovník ustanoven soudem prvního stupně je žalobkyně povinna tuto náhradu zaplatit státu (§ 149 odst. 2 o. s. ř.).