5 Co 1340/2025

Plný text

Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl, jako jsou odvolací v senátě složeném z předsedy Mgr. Jiřího Straky a soudců JUDr. Petra Fořta, Ph.D. a Mgr. Kamily Drábkové ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně A ., IČO IČO žalobkyně A sídlem Adresa žalobkyně A zastoupená advokátem Jméno advokáta LL.M. sídlem Adresa advokáta proti žalované: Jméno žalované , narozená Datum narození žalované bytem Adresa žalované zastoupená advokátkou Jméno advokátky sídlem Adresa advokátky o zaplacení 36 000 Kč s příslušenstvím, o odvolání žalované proti rozsudku Okresního soudu v Českém Krumlově ze dne 13. 5. 2025, č. j. 9 C 382/2023-207,

I. Rozsudek soudu prvního stupně se potvrzuje.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 7 236 Kč ve lhůtě 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobkyně.

1. Napadeným rozsudkem soud prvého stupně uložil žalované zaplatit žalobkyni 4 x 9 000 Kč se zákonnými úroky z prodlení vyčíslenými v rozsudku a dále žalované uložil zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 49 740,20 Kč.

2. Soud prvého stupně zjistil, že mezi účastníky byla uzavřena smlouva o ubytování (§ 2326 o. z. a násl.), z níž vznikla žalované povinnost platit žalobkyni od měsíce dubna 2023 úplatu ve výši 9 000 Kč měsíčně, byť smlouva byla podepsána později než 1. 4. 2023, jak je datována, ovšem žalovaná již k tomuto datu v ubytování s manželem bydlela. Smlouva nemůže být neplatná jen z toho důvodu, že zde není přesně vymezen prostor, který užívali (předmět ubytování), protože žalovaná a její manžel věděli, v jakých prostorách ubytováni jsou a budou. Soud prvého stupně neshledal žádné porušení ustanovení na ochranu žalované jako spotřebitele ve smyslu § 1811 a násl. o. z., a to ani při uzavírání smlouvy ani při sjednání dvouměsíční výpovědi bez udání důvodů, která byla pro obě strany dohodnuta rovnostranně, a právě podle ní žalovaná kupní smlouvu o ubytování sjednanou do 31. 3. 2024 vypověděla. Případná částečná neplatnost smlouvy (§ 576 o. z.), která se opírá o článek 8.4 zakládající žalobkyni právo vypovědět smlouvu bez výpovědní doby při hrubém porušení povinností bez předchozí výstrahy či o článek 8.6, není rozhodná, neboť na nich výpověď žalované nebyla založena. Ubytovací smlouva nebyla shledána neplatnou ani pro rozpor s dobrými mravy (§ 580 odst. 1 o. z.), ani ve smyslu § 1796 o. z., kdy nebyla zjištěna tíseň žalované ani hrubý nepoměr v plněních. Mezi účastníky nebyla uzavřena dohoda o skončení nájmu (nebylo prokázáno tvrzení žalované o této dohodě). Běžela proto výpovědní doba dvou měsíců od prvního dne kalendářního měsíce následujícího po měsíci květnu 2023, kdy došlo k oznámení o odstěhování, které považoval soud prvého stupně za výpověď podle odstavce 8.3 smlouvy, kterou dala žalovaná prostřednictvím svého manžela, kterému udělila plnou moc. Žalovaná je tak povinna zaplatit úplatu za měsíce duben a květen 2023 a rovněž za výpovědní dobu, tj. za červen a červenec 2023 (vždy po 9 000 Kč). Pohledávka žalobkyně nemohla podle § 1982 odst. 1 o. z. zaniknout započtením pohledávek. Žalovaná k započtení uplatnila pohledávku ve výši 18 000 Kč postoupenou jejím manželem z titulu tvrzeného bezdůvodného obohacení za úplaty za totéž ubytování zaplacené manželem žalované za stejnou výpovědní dobu. Tato pohledávka nemohla vzniknout, neboť tytéž závěry jako u žalované platí ohledně smlouvy o ubytování uzavřené mezi žalobkyní a manželem žalované. Soud prvého stupně tak žalobě plně vyhověl včetně úroků z prodlení (§ 1970 o. z. ve spojení s § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb.) a ve věci úspěšné žalobkyni přiznal proti žalované i právo na náhradu nákladů řízení podle § 142 odst. 1 o. s. ř., které v rozhodnutí vyčíslil a odůvodnil.

3. Proti tomuto rozsudku, se včas odvolala žalovaná, která své odvolání písemně a dále i ústně při odvolacím jednání doplnila. Pakliže bydlela v místě ubytování do 20. 4. 2023 bez řádně uzavřené smlouvy, není správný závěr soudu, že by se za toto období měly práva a povinnosti žalované řídit smlouvou o ubytování, ale mělo by se vycházet z případného bezdůvodného obohacení, kdy v jiných případech byly zjištěny i nižší ceny ubytování. Žalovaná nesouhlasí s důkazy, které soud přijal po koncentraci řízení ve vztahu k platbám hrazeným manželem žalované, přičemž z dokazování v souběžné věci vedené proti manželu žalované vyplynulo, že sama žalobkyně tyto platby považovala za platby hrazené za oba manžele. Žalovaná nesouhlasí s hodnocením soudu v otázce neplatnosti smlouvy jako celku a dále s posouzením neplatnosti konkrétních ustanovení smlouvy. Výpovědní důvody musí být posuzovány celkově a nikoliv odděleně. Žalovaná rovněž nesouhlasí s tím, že způsob a prostor ubytování byl určen konkludentně. Dále žalobkyně namítla, že okresní soud na nesprávně hodnotil důkazy při posuzování okolností skončení smlouvy o ubytování. Poukázala na jednotlivé důkazy a rozpory v nich, upozornila, že se jeví zcela nelogickým, že by žalovaná opouštěla ubytování a odevzdávala klíče, pokud by si byla vědoma, či její manžel, že má hradit ještě dva měsíce nájemného. Je s podivem, že se zaměstnanci žalobkyně neozvali ohledně potřeby hradit nájemné i za výpovědní dobu. Ze strany žalobkyně byl na žalovanou a jejího manžela vyvíjen tlak, kdy v létě 2024 žalující společnost prostřednictvím zaměstnavatele vyzvala manžela žalované k úhradě nedoplatků za elektřinu a vodu za ubytování v , adresa, . Při uzavírání smlouvy měla žalovaná s manželem obavu, kam by šli s malými dětmi, pokud by smlouvu nepodepsali. Žalovaná se vyjádřila i k otázce rozhodnutí soudu prvého stupně o náhradě nákladů řízení, kdy do vydání platebního rozkazu by měly být dle jejího názoru úkony advokáta žalobkyně posuzovány co do ohodnocení jako úkony za formulářovou žalobu, která byla podána shodně jak proti žalované, tak proti jejímu manželovi. Žalovaná navrhla napadený rozsudek zrušit a věc vrátit soudu prvého stupně k dalšímu řízení, popřípadě navrhla rozsudek soudu prvého stupně změnit a žalobu v plném rozsahu zamítnout.

4. Žalobkyně naopak navrhla rozsudek soudu prvního stupně jako správný potvrdit. Dle žalobkyně i kdyby smlouva o ubytování byla písemně uzavřena až po ni 1. 4. 2023, ale s účinností od 1. 4. 2023, tak to nikterak nebrání platnosti písemné smlouvy a je to i v souladu s tzv. smluvní retroaktivitou. I kdyby právní důvod do uzavření smlouvy chyběl, výše bezdůvodného obohacení by odpovídala obvyklé úplatě za ubytování, která je reprezentována právě smluvně sjednanou cenou. Žalobkyně změnu žaloby (rozšíření nároku o dlužnou úplatu za duben a květen 2023) uplatnila v souladu s koncentrací řízení, neboť doplnila skutečnosti, které manžel žalované uvedl ohledně provedených plateb ve výši 36 000 Kč jen za svou osobu až v průběhu paralelního řízení a žalobkyně tak tuto skutečnost bez své viny nemohla uvést dříve. Bylo by absurdním a nespravedlivým výsledkem, pokud by manžel žalované uspěl v jednom řízení s tvrzením, že platil jen za sebe a žalovaná by v tomto řízení uspěla proto, že by soudu bylo zabráněno vzít tuto skutečnost na vědomí a že by se v tomto řízení žalovaná mohla bránit tím, že naopak tyto platby byly učiněny i za ni. U posuzování platnosti ujednání smlouvy o ubytování žalovaná svou argumentaci vždy soustředila na bod 8.4 smlouvy, ovšem smlouva byla ukončena výpovědi ze strany žalované dle bodu 8.3 smlouvy, u níž je výpověď pro obě smlouvy naprosto symetrická. Týká-li se důvod neplatnosti jen takové části právního jednání, je neplatná jen tato část. Nadto sama smlouva obsahuje explicitní salvatorní klauzuli, která tento princip potvrzuje. V předmětném prostoru bydlela žalovaná s rodinou minimálně rok před podpisem smlouvy. Nemohlo být tedy nejmenších pochyb o tom, jaký konkrétní prostor je předmětem ubytování. Soud prvého stupně logicky a přesvědčivě vysvětlil, jak hodnotil jednotlivé důkazy a proč dospěl k závěru, že nebyla prokázána dohoda o ukončení smlouvy bez výpovědní doby. Důkazní břemeno ohledně existence ústní dohody o prominutí výpovědní doby leželo na žalované a tato břemeno neunesla.

5. Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek postupem dle § 212 odst 1, 3 a 5 o.s.ř.

6. Soud prvního stupně rozhodl zcela správně. Odvolací soud se ztotožňuje s jeho skutkovými a právními závěry, na něž odkazuje a ve vztahu k odvolacím námitkám jen dodává následující.

7. V prvé řadě i odvolací soud považuje smlouvu o ubytování uzavřenou mezi účastníky za platnou, nikoliv rozpornou s dobrými mravy (§ 580 odst. 1 o. z.), nejedná se ani o smlouvu lichevní (§ 1796 o. z.). Soud prvého stupně podrobně a správně odůvodnil, z jakých důvodů se tato ustanovení o neplatnosti nenaplnila. To tedy platí i ohledně žalovanou tvrzené tísně při uzavírání smlouvy, kde soud prvého stupně vysvětlil, z jakých důvodů ji nedovodil a pokud žalované reálně nehrozilo, že se ocitne na ulici, není významné, že v bytě žila se synem (či malými dětmi, jak žalovaná v rozporu s § 205a o. s. ř. uvedla až při odvolacím jednání). Rovněž tak v tomto ohledu není rozhodné, že rok po opuštění ubytování byl manžel žalované prostřednictvím svého zaměstnavatele vyzýván žalobkyní k úhradě nedoplatků za elektřinu a vodu v tomto bytě.

8. Dále má i odvolací soud za to, že smlouva o ubytování uzavřená mezi účastníky byla dostatečně určitá, a to i bez výslovného označení pokoje, v němž byla žalovaná ubytována. S odkazem na ustanovení § 553 odst. 1 o. z. lze dospět k závěru, že stranám bylo jednoznačně známo, který konkrétní pokoj v nemovitosti označené ve smlouvě byl žalované poskytnut. Žalovaná v něm již jeden rok předtím bydlela, což pokračovalo i během sjednaného závazkového vztahu mezi účastníky, aniž by po uzavření smlouvy o tom mezi stranami panovaly pochybnosti. Ty žalovaná vznesla až v rámci tohoto soudního sporu.

9. Dále soud prvého stupně správně dovodil, že vznik (a účinnost) smlouvy lze datovat i zpětně, tj. před okamžik faktického podpisu smlouvy. Odpovídá to smluvní volnosti účastníkům, která je u § 1745 o. z. připuštěna. V souladu s tím je i judikatura Nejvyššího soudu (např. 28 Cdo 3033/2005, 32 Odo 705/2025 a 23 Cdo 5457/2014). Ostatně v dané věci byl smluvní vztah upraven od 1. 4. 2023 v souladu s faktickým užíváním ubytovacího prostoru žalovanou i v té době.

10. Soud prvého stupně dále správně dovodil, že nebyla porušena ustanovení o ochraně spotřebitele citovaná v napadeném rozhodnutím, a to jak ve vztahu k sjednávání samotné smlouvy, tak i konkrétně k ujednáním o dvouměsíční výpovědní době, kde žalovaná poukázala na to, že je třeba ustanovení o výpovědích posuzovat v uceleném rozsahu, kdy žalobkyni na rozdíl od žalované bylo umožněno ze sjednaných důvodů vypovědět smlouvu bez výpovědní doby. Žalovaná se bránila tím, že tuto možnost výpovědi bez výpověďní doby (kterou jinak připouští zákon) umožněnu neměla, přičemž zároveň upozornila na porušování smlouvy ze strany žalobkyně, která nedodržovala povinnost úklidu, kdy žalovaná pro tuto skutečnost nemohla smlouvu bez výpovědní doby vypovědět.

11. Zde odvolací soud zdůrazňuje, že v prvé řadě ustanovení § 2330 odst. 1 o. z., které výpověď ubytovaného upravuje, je ustanovením dispozitivním, přičemž ujednání o výpovědích v dané smlouvě nelze považovat za zneužívající ujednání ve smyslu § 1813, § 1814 o. z. Především je nutno dovodit, že za situace, kdy byla smlouva o ubytování uzavřena na jeden rok, nelze považovat ujednání dvouměsíční oboustranné výpovědi sjednané bez uvedení důvodu za nepřiměřené, poškozující žalovanou oproti žalobkyni. Lze sice souhlasit s tím, že ve smlouvě nebyla sjednána tzv. okamžitá výpověď ze strany žalované (oproti žalobkyni) pro porušení závazků, ovšem žalované náleželo právo okamžitého odstoupení od smlouvy při porušení smlouvy žalobkyní podstatným způsobem přímo ze zákona – § 2002 odst. 1 o. z.

12. Každopádně však důvodem ukončení smlouvy (výpovědí, jak správně dovodil okresní soud – viz níže) ze strany žalované nebylo porušování smlouvy žalobkyní (pro neuklízení), ale rodinná situace, která vedla žalovanou k tomu, že si nalezla jiné bydlení. Proto jsou námitky žalované v tomto směru nedůvodné.

13. Co se týče zániku ubytování i zde soud prvého stupně své závěry podrobně a logicky odůvodnil. Řádně se vypořádal i s důkazy k tomu provedenými. Verzi žalované o uzavření dohody o ukončení smlouvy (bez úhrady během výpovědní doby) potvrdil jen její manžel, osoba jí blízká, což pro prokázání této skutečnosti nepostačovalo, a to vzhledem k protichůdným výpovědím dvou osob, byť spřízněných se žalobkyní, a to svědka , jméno FO, a svědkyně , jméno FO, (v jejichž výpovědích ve vztahu k ukončení smlouvy nebyly žádné rozpory). WhatsAppová konverzace verzi žalované dle odvolacího soudu nepodporuje (žádost manžela žalované o schůzku se svědkem , jméno FO, , který ji nepopíral, či oznámení manžela žalované o odevzdání klíčů, ještě neznamenají, že k žalovanou prezentované dohodě došlo). Pokud žalovaná uvádí, že by se v případě nedohody z ubytování ve výpovědní době nestěhovali, pomíjí, že již 11. 5. 2023 uhradili rezervační zálohu 15 000 Kč na nájemní smlouvu, kterou následně v novém bydlišti počínaje dnem 1. 6. 2023 uzavřeli. Namítá-li dále žalovaná, že nebyli (s manželem) upomínáni o úhradu nájemného za výpovědní dobu, je nutno namítnout, že předžalobní výzva žalobkyně je datována již dnem 4. 8. 2023.

14. Dále soud prvého stupně správně dovodil, že žalovaná nezaplatila úplatu za ubytování ani za výpovědní dobu, která běžela v červnu a v červenci 2023, ale ani za první dva měsíce trvání smlouvy, tj. za měsíce duben a květen 2023 (vždy 9 000 Kč). Vycházel přitom ze změněného tvrzení žalobkyně, která svá změněná tvrzení před soudem prvního stupně uplatnila řádně, neboť soud prvého stupně řízení nekoncentroval (nedošlo k poučení účastníků při jednání dle § 118b, odst. 1 a 3 o. s. ř.).

15. Soud prvního stupně přes výhrady žalované správně vyšel z konečných závěrů plynoucích z řízení vedeného v souběžné věci sp. zn. 5 C 10/2024 mezi žalobkyní a manželem žalované o jimi uzavřené shodné ubytovací smlouvě. Jediná dvě plnění, která za trvání těchto souběžně běžících smluv žalobkyně obdržela, byla plnění, která byla poukázána z účtu manžela žalované v částkách po 18 000 Kč, a to dne 27. 4. 2023 a dne 11. 5. 2023 (u prvé platby označené jako platba za byt , adresa, což je ubytovna žalobkyně). Pokud manžel žalované v uvedeném řízení oznámil, že těmito platbami plnil jen svou úplatu (též v celkových výších 9 000 Kč za měsíc) a v důsledku toho byla žaloba pro úplné splnění dluhu jak za měsíce duben a květen 2023, tak za výpovědní měsíce červen a červen 2023 proti manželu žalované zamítnuta, nelze než v projednávané věci skutečně vyjít z toho, že žalovaná nezaplatila za své ubytování žalobkyni ničeho.

16. Konečně soud prvého stupně správně dovodil, že manžel žalované nemohl na žalovanou postoupit pohledávku na bezdůvodném obohacení za jím zaplacené měsíce červen a červenec 2023 (kterou tak žalovaná nemohla použít k započtení proti žalované pohledávce), neboť při jednání o skončení smlouvy o ubytování jednal i za sebe (nejen za zplnomocněnou žalovanou) a okolnosti skončení jeho smlouvy jsou shodné jako u žalované.

17. Proto odvolací soud napadený rozsudek jako správný podle § 219 o. s. ř. potvrdil, a to včetně správného nákladového výroku. K odvolací námitce žalované vznesené při odvolacím jednání odvolací soud uvádí, že v dané věci nepřichází v úvahu aplikovat § 14b advokátního tarifu, neboť nelze dovodit, že by žaloba v této věci a žaloba žalobkyně podaná proti manželu žalované naplňovaly ustanovení § 14b odst. 1 písm. a) advokátního tarifu, tj. že by se jednalo o ustálený vzor uplatňovaný žalobkyní opakovaně.

18. O náhradě nákladů odvolacího řízení bylo rozhodnuto dle § 142 odst. 1 o. s. ř. za použití § 224 odst. 1 o. s. ř. V odvolacím řízení byla plně úspěšná žalobkyně, a proto jí náleží plná náhrada nákladů odvolacího řízení proti žalované. Náklady žalobkyně jsou představovány odměnou advokáta za 2 úkony právní služby, a to za vyjádření k odvolání a účast při odvolacím jednání (§ 11 odst. 1 písm. g) a k) advokátního tarifu) po 2 540 Kč za úkon (§ 7, § 8 odst. 1 advokátního tarifu), náhradou hotových výdajů za tyto 2 úkony po 450 Kč (§ 13 advokátního tarifu) a 21 % DPH, vše celkem 7 236 Kč.