5 Co 1636/2025

Plný text

Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl jako soud odvolací v senátě složeném z předsedy Mgr. Jiřího Straky a soudců JUDr. Petra Fořta, Ph.D. a Mgr. Kamily Drábkové ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně , narozená Datum narození žalobkyně bytem Adresa žalobkyně zastoupená advokátkou Jméno advokátky sídlem Adresa advokátky proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného zastoupený advokátem Jméno advokáta A sídlem Adresa advokáta A o vydání psa, o odvolání žalovaného proti rozsudku Okresního soudu v Jindřichově Hradci ze dne 1. 8. 2025, č. j. 4 C 258/2024-118,

I. Rozsudek soudu prvého stupně se potvrzuje.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 12 735 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupkyně žalobkyně.

1. Napadeným rozsudkem soud prvého stupně uložil žalovanému povinnost vydat žalobkyni psa jménem , jméno psa, . Zároveň žalovanému uložil zaplatit náklady řízení státu ve výši 1 931 Kč a žalobkyni ve výši 39 058 Kč.

2. Své rozhodnutí odůvodnil tím, že bylo prokázáno, že vlastníkem psa , jméno psa, se stala žalobkyně, a to na základě ústně uzavřené darovací smlouvy mezi , jméno FO, jako dárkyní a žalobkyní jako obdarovanou dne 3. 7. 2021, kdy byl pes žalobkyni předán. , jméno FO, měla štěňátka, žalobkyně, která se na ně jezdila dívat, projevila zájem o jedno z nich, a tak , jméno FO, žalobkyni toto štěňátko jménem , jméno psa, darovala. Nebylo prokázáno, že by žalobkyně psa pouze vyzvedávala od , jméno FO, pro žalovaného, naopak z výpovědi této svědkyně vyplynulo, že by štěně neznámému člověku nedala, věděla, že štěně bude u žalobkyně. Dále nebylo prokázáno, že by žalobkyně po rozchodu účastníků dala jednoznačně najevo, aby pes zůstal u žalovaného, naopak po rozchodu účastníci praktikovali střídavou péči, než žalobkyně tuto střídavou péči odmítla. Poté, co žalovaný odmítl žalobkyni psa předat, obrátila se na policii a byla sepsána mezi , jméno FO, a žalobkyní písemná darovací smlouva ze dne 2. 10. 2024, potvrzující předchozí ústní smlouvu, vše ve snaze žalobkyně o vydání psa. K uzavření ústní darovací smlouvy nebylo potřeba souhlasu soudu, neboť darování psa je běžnou záležitostí a týkalo se zanedbatelné majetkové hodnoty, kdy pes byl darován zdarma (§ 898 odst. 1 o. z.). Soud prvého stupně uzavřel, že vlastníkem psa , jméno psa, je žalobkyně, a proto po právu podle § 1040 odst. 1 o. z. žaluje žalovaného na jeho vydání. Soud prvého stupně posuzoval věc i s přihlédnutím k § 494 o. z. a k závěrům plynoucím z rozhodnutí 22 Cdo 1722/2018. Dospěl přitom k tomu, že vydáním žalobkyni nebude pes vystavován pocitům úzkosti či strachu, nebude mu způsobena bolest nebo stres, nedojde k jeho poškození či uhynutí, nebude mu působena psychická újma, neboť po celou dobu je s žalobkyní v kontaktu. Psa si vybrala žalobkyně, po dobu následujících třech let o něj pečovali oba účastníci a i v době rozhodování soudu o něj pečují oba střídavě. Žalovaný je přes pracovní týden mimo bydliště a péči o , jméno psa, v této době tak zajišťují další osoby. Na základě shora uvedených závěrů soud prvého stupně žalobě vyhověl a ve sporu úspěšné žalobkyni podle § 142 odst. 1 o. s. ř. přiznal právo na náhradu nákladů řízení a ve věci neúspěšnému žalovanému uložil dle § 148 odst. 1 o. s. ř. zaplatit i náklady řízení státu vynaložené na svědečné.

3. Proti tomuto rozsudku se včas odvolal žalovaný. Nejprve upozornil na skutečnost, že před soudem prvého stupně namítal neplatnost darovací smlouvy, neboť žalobkyně nebyla v té době zletilá. Šlo o převod živého zvířete, který nelze považovat za běžnou nebo zanedbatelnou záležitost. Bez souhlasu opatrovnického soudu nebyla taková smlouva platná. Soud prvního stupně nebral v úvahu zjištění skutkového stavu, že žalobce a žalovaná byli v té době partneři, kteří si pořizovali psa dohromady s tím, že vlastníkem psa bude žalovaný, jelikož byl na rozdíl od žalované plnoletý a plně svéprávný. Soud prvního stupně nesprávně zhodnotil jednotlivé důkazy, zejména výpovědi svědků, kdy bagatelizoval ty, kteří jednoznačně potvrzovali, že vlastníkem psa je právě žalovaný, nevzal v úvahu, že svědkyně , jméno FO, a matka žalobkyně jsou kolegyněmi v práci. Žalobkyně se ani v jeden okamžik soužití partnerského vztahu nechovala jako vlastník. Byl to právě žalovaný, který se o psa po celou dobu soužití staral. Žalovaný předložil soudu celou řadu listinných důkazů, zejména očkovací průkaz, europas a výpisy z veřejných registrů, kde je žalovaný na všech těchto dokumentech evidován jako skutečný majitel psa. Žalovaný hradil veškeré náklady související s péčí po něj. Žalovaný poukázal na účelové jednání představující dodatečné vyhotovení písemné darovací smlouvy. Soud prvého stupně se nikterak nezabýval soužitím a ukončením partnerského vztahu mezi účastníky, kdy žalovaná má v úmyslu zcela prokazatelně komplikovat žalovanému život a používá k tomu nevinné zvíře. Soud prvního stupně nikterak nezhodnotil situaci, kdy ještě předtím, než začala žalobkyně podnikat právní kroky, souhlasila s tím, aby pes zůstal u žalovaného a považovala psa za majetek žalovaného. I pokud by snad někdy v minulosti byla teoreticky vlastníkem psa žalobkyně, tak jsou splněny i podmínky vydržení vlastnického práva žalovaného k psovi. Vydání psa žalobkyni zcela odporuje ustanovení § 494 o. z. ve spojení s rozhodnutím sp. zn. 22 Cdo 1722/2018, neboť jeho naplněním by vznikla nevratná emocionální újma zvířeti jako živému tvorovi, kdy emocionální vazba psa , jméno psa, na osobu žalovaného je zcela jednoznačná, stejně tak zneužívání práva ze strany žalobkyně. Žalovaný navrhl, aby napadený rozsudek byl změněn tak, že žaloba na vydání psa se zamítá, eventuálně rozsudek soudu prvého stupně byl zrušen a věc vrácena soudu do prvého stupně k dalšímu projednávání.

4. Žalobkyně naopak navrhla rozsudek soudu prvého stupně potvrdit. Dle jejího názoru soud prvého stupně na základě rozsáhlého dokazování správně zjistil skutkový stav i správně hodnotil důkazy. Písemná darovací smlouva měla pouze deklaratorní povahu, jinak darování běžného domácího zvířete nelze považovat za právní jednání přesahující rámec běžných záležitostí ve smyslu § 898 odst. 2 o. z. Samotná skutečnost, že se žalovaný staral o psa, nemůže založit jeho vlastnické právo (rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 17. 5. 2023, č. j. 61 Co 102/2023-213). Totéž platí o dokumentech týkajících se péče o psa. Žalovaný v řízení nepředložil jediný důkaz svědčící o tom, že by se někdy stal vlastníkem či alespoň spoluvlastníkem psa, nebyla zjištěna žádná jiná právní skutečnost, na základě které by žalovaný mohl vlastnické právo nabýt - chybí jakýkoliv právní titul, dohoda svědčící o tom, že by došlo ke změně vlastnického režimu. Nebylo zjištěno, že by žalobkyně vykonávala své vlastnické právo v rozporu s dobrými mravy. Tvrzení o její špatné péči o psa či jiném zneužitím práva z její strany jsou účelová a zcela neprokázaná. Naopak z výpovědi svědků vyplynulo, že žalobkyně o psa pečuje řádně. Žalobkyně odmítá také snahy žalovaného přesunout spor do osobní roviny, žalobkyně v tomto řízení usiluje výlučně o ochranu svého vlastnického práva a blaho psa , jméno psa, do budoucna, nikoliv o vyřizování osobních účtů.

5. Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek postupem dle § 212 odst. 1, 3 a 5 o. s. ř. a dospěl k závěru, že odvolání žalovaného není důvodné.

6. Odvolací soud se zcela ztotožňuje se skutkovými a právními závěry soudu prvního stupně v napadeném rozsudku a odkazuje na ně.

7. Soud prvého stupně na základě provedeného dokazování a hodnocení důkazů dospěl ke správnému závěru, že , jméno FO, žalobkyni na základě ústní dohody darovala psa , jméno psa, , čímž ve smyslu § 2055 odst. 1 o. z. na žalobkyni převedla vlastnické právo k tomuto psovi. Soud prvého stupně správně vyšel především z výpovědí přímých účastnic tohoto darování, kdy je třeba zdůraznit zejména výpověď , jméno FO, jako původní majitelky psa (jejíž věrohodnost dle odvolacího soudu nesnižuje skutečnost, že je kolegyní matky žalobkyně). Zmiňovaná svědkyně toto darování spolu se žalobkyní stvrdily i v písemné darovací smlouvě (kterou je třeba považovat jen za potvrzení již uskutečněného daru). Verzi žalobkyně přitom podporuje i ta skutečnost, že žalovaný se nebyl na psa u jeho předchozí majitelky , jméno FO, na rozdíl od žalobkyně ani podívat.

8. Soud prvého stupně se řádně vypořádal s žalovaným namítanými skutečnostmi, z nichž žalovaný dovozoval své vlastnické právo ke psovi (včetně jeho evidencí jako majitele psa v registrech, kdy ani tyto evidence nejsou samy o sobě způsobilé vlastnické právo ke psovi prokázat – viz i rozhodnutí Krajského soudu v Plzni v obdobné věci citované žalobkyní ve vyjádření k odvolání).

9. Darování malého psa , jméno psa, - křížence jezevčíka s čivavou (viz fotografie ve spisu) pak rozhodně nepodléhalo schválení soudem, jak správně dovodil soud prvého stupně (§ 898 odst. 1 a 2 o. z.). Šlo přitom o jednání, které ve svých 17,5 letech mohla učinit žalobkyně sama (§ 31 o. z.).

10. Dále soud prvého stupně správně uzavřel, že vlastnické právo žalobkyni zůstalo i po rozchodu účastníků. Nebylo zjištěno (a žalovaný to ani netvrdí), že by žalobkyně v té době psa na žalovaného převedla. I po ukončení střídání psa a jeho zadržení žalovaným se domáhala jeho vydání, a to jak na policii, tak i poté v civilním řízení, a to i návrhem na předběžné opatření, které znovu zavedlo střídání psa mezi účastníky (po týdnu), kdy ihned po vydání rozsudku soudu prvého stupně, jímž bylo vyhověno její žalobě, požádala o zrušení tohoto předběžného opatření.

11. Nemohlo dojít ani k vydržení vlastnického práva ke psovi ve prospěch žalovaného. K řádnému vydržení mu chybí právní titul (§ 1090 odst. 1 o. z.) a pro mimořádné vydržení ve smyslu § 1095 o. z. chybí bez zkoumání dalších předpokladů tohoto ustanovení žalovanému vydržecí doba 6 let (toto ustanovení ve spojení s § 1091 odst. 1 o. z.).

12. Soud prvého stupně žalobkyni svým rozhodnutím poskytl ochranu vlastnického práva, a to s odkazem na § 1040 odst. 1 o. z. Při aplikaci tohoto ustanovení vzal v úvahu i ustanovení § 494 o. z. ve spojení se závěry plynoucími ze shora citovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu, přičemž správně v uplatnění žalobního nároku nedovodil rozpor s dobrými mravy.

13. V projednávané věci je dle odvolacího soudu zjevné, že o psa mají opravdový zájem oba účastníci, tj. i žalobkyně (viz shora popsané její kroky při snaze o získání psa, o něhož musí zároveň i pečovat, sama si jej vybrala – to vyvrací tvrzení žalovaného, že se jedná jen o snahu žalobkyně o způsobení životních komplikací žalovanému.

14. Ani jeden z účastníků však nechce pokračovat ve střídání psa (které bylo krátce přerušeno i po rozhodnutí ve věci samé, kdy si žalobkyně ponechala psa u sebe, a znovu obnoveno po rozhodnutí odvolacího soudu ze dne 26. 11. 2025, č. j. 5 Co 1637/2025-153, jak se shodně účastníci vyjádřili). Soudu tak nezbylo než rozhodnout o tom, v držbě kterého z účastníků bude pes výlučně nadále (a to i s přihlédnutím k tomu, že vztahy účastníků nejsou dle dosavadního průběhu řízení dobré, což se projevuje i ve sporu o psa).

15. Za dané situace dal soud prvního stupně správně přednost ochraně vlastnického práva žalobkyně, na níž je přitom pes , jméno psa, také zvyklý.

16. Žalovaným tvrzené nedostatky v její péči odvolací soud nepovažuje za tak zásadní, aby mohly mít za následek odepření ochrany vlastnického práva žalobkyně. Z doložených veterinárních zpráv před soudem prvého stupně nevyplynulo, že by péče o psa , jméno psa, byla některým z účastníků zanedbávána. Pokud žalovaný v odvolacím řízení tvrdil, že po dobu výhradní péče žalobkyně po vydání rozsudku soudem prvého stupně pes přibral a trpěl zažívacími problémy, zároveň doplnil, že během obnovení týdenního střídání dle předběžného opatření byla váha psa obnovena (což se tedy stalo během krátké doby zahrnující měsíc prosinec 2025 a leden 2026), a proto nelze ani tyto námitky považovat za takové nedostatky, že by mohly rozhodnutí soudu prvého stupně zvrátit. Proto odvolací soud neprováděl navržený doplňující výslech žalovaného.

17. Rozsudek soudu prvého stupně byl s ohledem na shora uvedené jako věcně správný podle § 219 o. s. ř. potvrzen, včetně správných rozhodnutí o nákladech řízení účastníků a státu.

18. O náhradě nákladů odvolacího řízení bylo rozhodnuto dle § 142 odst. 1 o. s. ř. za použití § 224 odst. 1 o. s. ř., kdy v odvolacím řízení zcela úspěšné žalobkyni byla přiznána plná náhrada nákladů odvolacího řízení proti žalovanému. Ty jsou představovány odměnou advokátky za 2 úkony právní služby za vyjádření k odvolání a účast u odvolacího jednání po 2 300 Kč (§ 7, § 9 odst. 1 a § 11 odst. 1 písm. g) a k) advokátního tarifu). Dále dvakrát náhradou hotových výdajů k těmto úkonům po 450 Kč (§ 13 advokátního tarifu). Dále jsou tyto náklady představovány cestovným zástupce žalobkyně z jeho sídla k odvolacímu jednání ve výši 3 225 Kč a náhradou za promeškaný čas na této cestě ve výši 1 800 Kč (§ 14 advokátního tarifu). Spolu s 21 % DPH se jedná o celkovou částku 12 735 Kč.