5 Co 276/2026

Plný text

Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl jako soud odvolací v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Kamily Drábkové a soudců JUDr. Petra Fořta, Ph.D. a Mgr. Jiřího Straky ve věci žalobce: Jméno žalobce A , narozený Datum narození žalobce bytem Adresa žalobce zastoupený advokátem Jméno advokáta A sídlem Adresa advokáta proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného zastoupený advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta o určení existence věcného břemene, o odvolání žalobce proti rozsudku Okresního soudu v Písku ze dne 24. 9. 2025, č. j. 8 C 177/2025-85

I. Rozsudek soudu prvního stupně se potvrzuje.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů odvolacího řízení 15 852,11 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku, k rukám právního zástupce žalovaného.

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně zamítl žalobu o určení, že , jméno FO, narozený , datum, , zemřelý , datum, , byl ke dni výmazu věcného břemene užívání bytové jednotky v prvním patře a společné chodby a schodiště v budově č.p. , číslo, , která je součástí pozemku parc. č. st. , číslo, v k.ú. , adresa, , oprávněným z věcného břemene, jakož i žalobu o určení, že žalobce je oprávněným z tohoto věcného břemene a uložil žalobci povinnost zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení částku 31 955 Kč. Soud dospěl k závěru, že žalobce nemůže mít naléhavý právní zájem na určení, že jeho právní předchůdce byl ke dni výmazu věcného břemene (tedy v době, kdy již neměl právní osobnost) oprávněným z tohoto věcného břemene ani na určení, že oprávněným z věcného břemene je žalobce, avšak s ohledem na upřesnění žaloby, kdy žalobce se vyjádřil tak, že se domáhá určení, že věcné břemeno úmrtím právního předchůdce žalobce nezaniklo, tedy fakticky existuje i nadále, dovodil z obsahu celé žaloby, nikoliv jenom z nepřesné formulace žalobního petitu, existenci naléhavého právního zájmu žalobce na určení. Za podstatné označil posouzení otázky platnosti článku III. kupní smlouvy uzavřené dne 6. 9. 1993 mezi právním předchůdcem žalobce, , jméno FO, a právním předchůdcem žalovaného, , právnická osoba, ., jímž bylo ve prospěch právního předchůdce žalobce zřízeno věcné břemeno bydlení k tíži budovy , adresa, , obec , adresa, . Zejména se pak zabýval otázkou platnosti ujednání stran ohledně přechodu věcného břemene na právní nástupce oprávněného z věcného břemene. S odkazem na § 3028 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále o.z.) a judikaturu Nejvyššího soudu ČR (např. rozhodnutí sp. zn. 26 Cdo 19/2021 či sp. zn. 23 Cdo 1056/2020) dospěl k závěru, že platnost právního úkonu je nutno posuzovat podle obecně závazných předpisů, které platily v době, kdy byl právní úkon učiněn, tj. u právního úkonu učiněného v roce 1993 podle § 151p odst. 4 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (obč. zák.), který stanoví, že patří-li právo odpovídající věcnému břemeni, určité osobě (věcné břemeno „in personam“) zanikne věcné břemeno nejpozději smrtí nebo zánikem této oprávněné osoby. Tato právní úprava tedy nepřipouštěla rozšíření věcného břemene na dědice či právní nástupce osoby oprávněné z věcného břemene, přičemž šlo o ustanovení kogentního charakteru, od něhož nebylo možno odchýlit se odlišným ujednáním smluvních stran. Kupní smlouva v části týkající se rozšíření věcného břemene na právní nástupce oprávněného z věcného břemene podle § 39 obč. zák. je absolutně neplatná pro rozpor se zákonem. Předmětné věcné břemeno zaniklo úmrtím právního předchůdce žalobce, , jméno FO, , dne , datum, a na žalobce nepřešlo. Žaloba tak byla zamítnuta jako nedůvodná s tím, že soud neprováděl důkazy žalobcem navržené k námitce promlčení vznešené žalovaným, jimiž chtěl prokazovat výkon práva odpovídajícího věcnému břemeni právní předchůdce žalobce. O nákladech řízení soud rozhodl podle § 142 odst. 1 o.s.ř. a žalovanému, který byl ve věci plně úspěšný, přiznal právo na jejich plnou náhradu, ve výši odměny advokáta za 4 úkony právní služby, paušální náhrady jeho hotových výdajů za 4 úkony právní služby a cestovného na trase , adresa, a zpět ke dvěma ústním jednáním, tj. , datum, a , datum, , vykonanou osobním automobilem včetně náhrady za ztrátu času stráveného na cestě (výpočet nákladů je podrobně rozepsán v odst. 21 odůvodnění prvoinstančního rozhodnutí).

2. Proti tomuto rozsudku podal včasné odvolání žalobce, který namítal, že okresní soud sice správně zjistil skutkový stav, ale aplikoval na něj nepřiléhavou právní normu. Vznik a účinnost článku III. odst. 3 kupní smlouvy není s ustanovením § 151p odst. 4 obč. zák. v rozporu. Soud se měl nejprve zabývat povahou oprávnění z věcného břemene podle tohoto smluvního článku zřízeného, které podle dobové komentářové literatury k ustanovení § 151n bylo možno rozšířit i na právní nástupce, respektive takové rozšíření nebylo zakázáno, odkazoval na komentář k občanskému zákoníku, který uváděl, že přechod osobního práva odpovídajícího věcnému břemeni na dědice je vyloučen, avšak dohodou může být osobní věcné břemeno rozšířeno i na předpokládané dědice (tj., že jeho subjektem na straně oprávněné bude současně více osob) a tyto oprávněné osoby by mohly mezi sebou uzavřít obligační dohodu o způsobu výkonu práva odpovídajícího věcnému břemeni. Dle žalobce tento názor potvrzuje i dobová relevantní judikatura (stanovisko Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 29. 12. 1984, sp. zn. Cpj 51/84, podle něhož „nelze vyloučit ani takovou smlouvu o zřízení věcného břemene, kterou si původní vlastník celé nemovitosti, jenž převedl pouze její část a zůstal tak spoluvlastníkem, zřídil právo odpovídající věcnému břemeni, a to užívání celé věci, má jako spoluvlastník právo věc užívat a pokud s tím spoluvlastník souhlasí, může užívat třeba i celou věc na základě dohody, chce-li si spoluvlastník své právo užívat celou věc zajistit i vůči právním nástupcům druhého spoluvlastníka, nelze považovat takovou smlouvu za odporující zákonu“. Pravou vůlí obou stran při uzavírání předmětné smlouvy bylo zahrnout pod oprávnění z věcného břemene i předpokládaného právního nástupce původního oprávněného (pokud by dané oprávnění bylo zděděno bez toho, aby zaniklo). Toto rozšíření oprávnění z věcného břemene je třeba chápat tak, že vedle oprávnění pro původního oprávněného zřízeného dle článku III. odst. 2 smlouvy bylo zřízeno oprávnění z téhož věcného břemene také pro jeho právní nástupce. Ujednání neodporuje zákonu, ani jej neobchází a nemůže být tak absolutně neplatné podle § 39 obč. zák. Podle relevantní judikatury (rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 2643/99 ze dne 13. 2. 2001) mohlo být věcné břemeno zřízeno i ve prospěch právního nástupce původního oprávněného jako třetí osoby, která nemusela být ve smlouvě individuálně určena, což je žalobce. Tento názor je podpořen rovněž rozsudkem Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 22 Cdo 3079/2010 ze dne 29. 5. 2012, které připouští osobní věcné břemeno zřídit i ve prospěch třetí osoby (§ 50 obč. zák.), jež nemusí být účastníkem smlouvy o zřízení věcného břemene a není ani třeba, aby byla ve smlouvě individuálně určena, postačí, jen je-li určena dostatečně objektivními skutečnostmi, na jejichž základě může být individualizována, což je právě žalobce. Rovněž je ve všech případech nezbytné dbát zásady autonomie vůle a hledat spíše důvody pro platnost než pro neplatnost právního jednání ve smyslu § 37 a § 159n a násl. obč. zák. Podle § 41a odst. 1 obč. zák. pokud by měl neplatný právní úkon náležitostí jiného právního úkonu, který je platný (zde rozšíření oprávnění z věcného břemene na právní nástupce) lze se jej dovolat je-li z okolností zřejmé, že vyjadřuje vůli jednající osoby. Toto rozšíření mělo zcela jistě vliv na výši kupní ceny a původní oprávněný by bez toho ani smlouvu patrně neuzavřel. Předmětné ujednání je tak platné.

3. Žalovaný považoval rozsudek soudu prvního stupně za věcně správný a navrhoval jeho potvrzení. Žalobcem namítané stanovisko Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 29. 12. 1984, sp. zn. Cpj 51/84 řeší zcela odlišnou skutkovou situaci, a to pluralitu osob na straně povinného z věcného břemene, nikoliv na straně osoby oprávněné či jejich právních nástupců. Chybná je i žalobcova interpretace závěrů dobové literatury, kde popsaná situace řešila stav, kdy při uzavření smlouvy o zřízení věcného břemene budou současně jako oprávněné osoby označeni i konkrétní předpokládaní dědici osoby oprávněné, kteří se stanou spoluoprávněnými již na základě smlouvy, nikoliv až okamžikem úmrtí oprávněného, přičemž všechny oprávněné osoby mohou mezi sebou uzavřít obligační dohodu o způsobu výkonu práva odpovídajícímu věcnému břemeni. Ani žalobcem poukazovaná odborná literatura tedy nepřipouští možnost platného sjednání právního nástupnictví u osobní služebnosti. Závěr o platnosti smluvního rozšíření osobní služebnosti nemá oporu ani v rozsudku Nejvyššího soudu, sp. zn. 22 Cdo 3079/2010, který hovoří pouze o tom, že osobní věcné břemeno může být zřízeno i ve prospěch osoby, která není účastníkem smlouvy. Úprava § 151p odst. 4. obč. zák. je kogentní, předmětné smluvní ujednání učiněné v rozporu se zákonem nemohlo vyvolat právní následek, který zákon v době právního jednání neumožňoval.

4. Žalobce ve své replice k vyjádření žalovaného k odvolání zopakoval svou odvolací argumentaci, zdůraznil, že věcné břemeno 1 vzniklo ve prospěch , jméno FO, a zaniklo jeho smrtí podle § 15p odst. 4 obč. zák., věcné břemeno 2 vzniklo současně na základě článku III. odst. 3 smlouvy a bylo zřízeno ve prospěch právního nástupce původního oprávněného, přičemž nezaniklo smrtí , jméno FO, , neboť se nejednalo o jeho osobní právo. Soud tedy nesprávně zaměnil nepřípustné zdědění osobního věcného břemene za přípustné samostatné zřízení totožného věcného břemene pro další osobu nad rámec odkazované odborné literatury a judikatury odkázal též na úpravu obecného zákoníku občanského § 529 ABGB, podle nichž nebylo vyloučeno vytvořit několik po sobě nastupujících oprávněných osob. Osobní služebnost sice není dělitelná, ale lze vedle sebe konstruovat práva více osob stejného pořadí. I kdyby bylo u jednání o přechodu práva na dědice neplatné, měl soud zvažovat konverzi právního úkonu podle § 41a obč. zák. a zamýšlený přechod práva vyložit jako zřízení samostatného věcného břemene pro právního nástupce.

5. Odvolací soud projednal věc v mezích vyplývajících z odvolání (§ 212 o.s.ř.) a přezkoumal napadený rozsudek podle § 212a odst. 2, 3 a 5 a § 205 odst. 2 o.s.ř. přičemž přihlížel k vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci podle § 212a odst. 6 o.s.ř.

6. Odvolání žalobce není důvodné.

7. Soud prvního stupně rozhodl věcně správně, když dospěl k závěru, že naléhavý zájem na určení ve smyslu § 80 o.s.ř. je dán v obou žalobních petitech a když předmětné ujednání kupní smlouvy ze dne 6. 9. 1993 (článek III.) posoudil v souladu s přechodným ustanovením § 3028 odst. 2 o.z. podle právní úpravy platné v době uzavření předmětné smlouvy, tj. podle obč. zák. Soud prvního stupně zcela přesně odkazuje na jeho kogentní ustanovení § 151p odst. 4, podle něhož osobní věcné břemeno zaniká nejpozději smrtí nebo zánikem oprávněné osoby. Jeho přechod na právní nástupce oprávněného tato právní úprava neumožňovala. Formulace v předmětném smluvním ujednání je zcela jasná, sjednáno je osobní věcné břemeno ve prospěch oprávněného , jméno FO, a jeho přechod na jeho právní nástupce. Ujednání o přechodu tohoto práva je však absolutně neplatné podle § 39 obč. zák., podle něhož platí, že neplatný je právní úkon, který svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu nebo jej obchází, anebo se příčí dobrým mravům. K absolutní neplatnosti soud přihlíží i bez návrhu a závěr soudu prvního stupně, že předmětné věcné břemeno zaniklo úmrtím právního předchůdce žalobce , jméno FO, , jemuž zakládalo příslušná oprávnění a nepřešlo na žalobce, je správný a odvolací soud jej bez výhrad sdílí. V tomto ujednání nelze shledat ani jiný právní úkon, který by byl platný. Tvrzení žalobce o tom, že věcné břemeno v jeho prospěch vzniklo současně s věcným břemenem ve prospěch , jméno FO, , u něhož tak nešlo o osobní právo, na základě článku III., třetího odstavce předmětné kupní smlouvy, bylo uplatněno až v odvolacím řízení a je tak nepřípustnou novotou ve smyslu § 205a o. s. ř., k níž odvolací soud nemůže přihlížet.

8. Poukazy žalobce na dobovou odbornou literaturu, rozhodovací praxi soudů a právní úpravu nejsou přiléhavé ani případné. K tomu se podrobně vyjadřuje žalovaný ve svém vyjádření k odvolání (viz odst. 3. odůvodnění tohoto rozsudku), na což odvolací soud odkazuje, neboť s jeho stanoviskem se plně ztotožňuje.

9. Věcně správné rozhodnutí soudu první instance bylo proto odvolacím soudem potvrzeno podle § 219 o.s.ř. včetně rozhodnutí o náhradě nákladů řízení, kde soud správně interpretoval princip založený § 142 odst. 1 o.s.ř., podle něhož právo na náhradu nákladů řízení se přiznává úspěšnému účastníku, zde tedy žalovanému. Podrobný rozpis a správné vyčíslení nákladů řízení je obsaženo v odůvodnění v odst. 21, na nějž odvolací soud pro stručnost plně odkazuje.

10. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 1 ve spojení s § 224 odst. 1 o.s.ř. Rovněž v této fázi řízení byl plně úspěšný žalovaný, jemuž tak bylo přiznáno právo na náhradu. Náklady řízení činí celkem 15 852,11 Kč a zahrnují odměnu právního zástupce žalovaného za 2 úkony právní služby (vyjádření k odvolání a účast při jednání odvolacího soudu) po 3 700 Kč/úkon podle § 9 odst. 3 ve spojení s § 11 odst. 1 písm. d), g) vyhlášky č. 177/1996 advokátního tarifu, paušální náhradu hotových výdajů právního zástupce za 2 úkony právní služby po 450 Kč/úkon podle § 13 odst. 1, 3 advokátního tarifu cestovné za cestu ze sídla advokátní kanceláře v , adresa, k odvolacímu soudu do , adresa, a zpět ujeto celkem , hodnota, km osobním vozidlem tovární značky Superb se spotřebou 5,63 l/100 km nafty při ceně paliva 44,50 Kč, sazby amortizace 5,90 Kč a náhradě za ztrátu času stráveného na cestě. 12 půlhodin po 150 Kč/započatá půlhodina, tj. 1 800 Kč podle § 13 odst. 1, § 14 odst. 1, 3 advokátního tarifu ve spojení s vyhláškou č. 573/2025 Sb. [§ 1 písm. b)] a § 137 o.s.ř. podle něhož bylo přiznáno právnímu zástupci žalovaného též právo na zaplacení DPH 21 %.

11. Lhůta k plnění byla stanovena podle § 160 odst. 1 o.s.ř.