5 Co 345/2025

Plný text

Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl jako soud odvolací v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Kamily Drábkové a soudců JUDr. Petra Fořta, Ph.D. a Mgr. Jiřího Straky ve věci žalobce: Jméno žalobce , narozený Datum narození žalobce bytem Adresa žalobce zastoupený advokátem Jméno advokáta A sídlem Adresa advokáta A Anonymizováno žalované: Jméno žalované , narozená Datum narození žalované bytem Adresa žalované zastoupená advokátem Jméno advokáta C sídlem Adresa advokáta C o 25 000 Kč s příslušenstvím, o odvolání žalobce proti rozsudku Okresního soudu v Jindřichově Hradci ze dne 21. 10. 2024, č. j. 4 C 15/2024–78,

I. Rozsudek soudu prvního stupně se v odstavci I výroku potvrzuje.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.

1. Shora citovaným rozsudkem soud prvního stupně zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal na žalované zaplacení částky 25 000 Kč s příslušenstvím z titulu náhrady nemajetkové újmy a uložil mu povinnost zaplatit žalované na nákladech řízení 18 588 Kč. Okresní soud vzal za prokázané, že žalovaná podala 21. 6. 2023 a 20. 7. 2023 návrhy na nařízení předběžného opatření, jimiž se domáhala vydání rozhodnutí, že nezletilý syn účastníků , jméno nezletilého, není povinen trávit prázdniny 2023 v období od 2. 7. do 16. 7. a od 30. 7. do 6. 8. a od 20. 8. do 27. 8. 2023 se svým otcem (zde žalobce), resp. se domáhala vydání rozhodnutí, podle něhož otec není oprávněn stýkat se po dobu prázdnin 2023 v uvedených datech se svým synem , jméno nezletilého, . Oběma návrhům okresní soud vyhověl, avšak Krajský soud v Českých Budějovicích jako soud odvolací jeho rozhodnutí v obou případech změnil tak, že návrhy zamítl (usnesením ze dne 4. 7. 2023, č. j. 5 Co 740/2023-154 a usnesením ze dne 9. 8. 2023, č. j. 5 Co 883/2023-194). Předběžné opatření bránilo zamýšlenému styku otce se synem od 2. 7. do 16. 7. a od 30. 7. do 6. 8., oba návrhy byly špatným řešením vzniklé situace, po procesní i věcné stránce nesprávné, což bylo důvodem jejich zamítnutí. O úpravě styku žalobce se synem bylo soudem pravomocně rozhodnuto a rozhodnutí musí být respektováno. Nezletilý byl ve věku 11 let a povinen dbát svých rodičů. Nezletilý syn účastníků však styk s otcem odmítal a rodinná poradna matce (zde žalované) doporučila respektovat jeho postoj. Za takové situace mohla žalovaná jenom těžko syna na tento styk připravit, ač je to její povinností a volila tak nešťastné řešení v podobě návrhu na vydání předběžného opatření. Ke stykům by pro odmítavý postoj nezletilého nedošlo. Žalovaná jeho styku s otcem zásadně nebránila, snažila se o dohodu se žalobcem a styk dohodnout v zájmu syna, ale k dohodě nedospěla. Podání návrhu na předběžná opatření nebylo důvodem neuskutečnění prázdninového styku v roce 2023. Po právní stránce odkázal soud na § 77a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále o. s. ř.), pokud jde o povinnost navrhovatele předběžného opatření, které zaniklo nebo bylo zrušeno k náhradě škody a jiné újmy, každému, komu předběžným opatřením vznikla a na § 888 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále o. z.), který zakotvuje právo dítěte, jež je v péči jen jednoho rodiče, na styk s druhým rodičem, jakož i právo rodiče na styk s dítětem a povinnost rodiče, který má dítě v péči, jej na styk s druhým rodičem řádně připravit, styk umožnit a s druhým rodičem spolupracovat.

2. Proti tomuto rozsudku se včas odvolal žalobce. Namítal chybný skutkový závěr okresního soudu, že by se styk neuskutečnil i bez předběžného opatření, tudíž by k újmě došlo i jinak. Tvrzení nezletilého , jméno nezletilého, , že k otci chodí proto, že musí, je nutno souhrnně hodnotit v kontextu ustálené judikatury (nález Ústavního soudu sp. zn. I ÚS 1609/23-3) v souvislosti se zkoumáním přání tehdy jedenáctiletého dítěte, jakož i se závěry znaleckého posudku provedeného , tituly před jménem, , jméno FO, . Styk žalobce se synem byl omezen pouze po dobu letních prázdnin 2023, předtím i poté probíhal zcela bez komplikací. Návrhy na vydání předběžných opatření mají šikanózní povahu s cílem zamezení styku, byly shledány v rozporu se zákonem odvolacím soudem jak po stránce formální, tak po stránce věcné. Žalovaná dlouhodobě porušuje své zákonné povinnosti, zejména připravit nezletilého , jméno nezletilého, na styk se žalobcem i povinnost spolupráce se žalobcem v rodinných záležitostech, v nezletilém vzbuzuje negativní emoce vůči žalobci, hovoří o něm před dítětem negativně až vulgárně. V rozhovoru v průběhu znaleckého zkoumání nezletilý neuvedl nic na otázku, proč nechce být se žalobcem, pouze se rozplakal. Žalobce usuzuje, že se nezletilý bojí řádně odpovědět, aby nedošlo k jeho konfliktu se žalovanou. Tvrzení žalované, že nezletilý k žalobci nechce, necítí se u něho bezpečně a styk s ním odmítá, se nezakládá na pravdě, resp. nevyplývá zcela jednoznačně z provedeného dokazování. I kdyby takovou informaci sdělil sám nezletilý, je třeba ji zkoumat komplexně v souhrnu ostatních důkazů, z nichž lze mít za to, že v době, kdy je nezletilý v péči žalobce, je šťastný a žádnými obtížemi netrpí. O prázdninách 2024 strávil se žalobcem 14 dnů bez problémů. Vztah nezletilého , jméno nezletilého, vůči žalobci je narušen podstatným způsobem zejména chováním žalované, která ještě před podáním prvního návrhu na vydání předběžného opatření mařila opakovaně jejich styk a nezletilého mu předala jej až na základě stanoviska orgánu sociálně-právní ochrany dětí. Skutkový závěr, že žalovaná se snažila se žalobcem dohodnout v zájmu nezletilého, nemá oporu v provedeném dokazování. Na její návrh se sice uskutečnila společná schůzka na hrázi v , název místa, za účasti nezletilého , jméno nezletilého, dne 19. 7. 2023, která se však neobešla se bez vulgárních nadávek ze strany žalované vůči žalobci a k dohodě nedošlo. Soud neprovedl k důkazu čestná prohlášení předložená žalobcem, jimiž prokazoval, že nezletilý , jméno nezletilého, je v době, kdy jej má u sebe v pořádku, šťastný a bezproblémový. V rozsudku soud tato čestná prohlášení popsal, nevyplývá z něho však, zda je vzal v potaz či nikoliv. Žalobce nesouhlasil s výslechem nezletilého , jméno nezletilého, v řízení, který navrhla za blíže nespecifikovaným účelem žalovaná. Nejednalo se o řízení, které by se nezletilého týkalo. Postup soudu byl v rozporu s ustanovením § 867 o. z., jakož i judikaturou (nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 725/18-2 a sp. zn. I. ÚS 2643/13-2). Podle odůvodnění rozsudku byl výslech nezletilého pro konečné rozhodnutí důležitý, avšak podle Ústavního soudu je přání nezletilého dítěte jen jedním z hledisek pro posouzení věci a vždy je zapotřebí zohlednit konkrétní skutkové okolnosti věci (usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 91/8). Posouzení skutkového stavu pouze na základě názoru nezletilého , jméno nezletilého, je podstatným porušením základních práv žalobce. Žalobce se s nezletilým podstatně dlouhou dobu nestýkal, nelze proto vyloučit i případný vliv žalované na názor nezletilého, když i ze znaleckého posudku vyplývá, že nezletilý je ztotožněn s prostředím a osobou matky. Žalobce byl v důsledku usnesení o předběžných opatřeních odloučen od syna po dobu minimálně dvou měsíců. Bráněním v jejich styku žalovaná porušila povinnosti stanovené § 2010 o. z. V příčinné souvislosti (kterou deklaruje zejména zpráva orgánu sociálně právní ochrany dětí z února 2024 hovořící o narušení vztahu nezletilého se žalobcem v důsledku předběžných opatření) s tím žalobci vznikla nemajetková újma a podstatný zásah do jeho přirozených práv, kterou má škůdce dle § 2910 a § 2956 o. z. povinnost nahradit, včetně újmy nemajetkové i duševních útrap. Podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. 23 Cdo 2416/2012 podmínky § 77a o. s. ř. splňuje i případ, kdy odvolací soud zamítl návrh na vydání předběžného opatření, které nemělo být soudem prvního stupně vůbec vydáno. Podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. 25 Cdo 2289/2002, rodič, který brání ve styku nezletilého dítěte s druhým rodičem, je odpovědný za takové jednání a má povinnost nahradit druhému rodiči majetkovou či nemajetkovou újmu způsobenou takovýmto zásadním zásahem do přirozených práv. Žalovaná se své odpovědnosti nezprostila. Žalovaná oslovila žalobce s tím, že hned nadcházející víkend po skončení letních prázdnin bude nezletilý v péči žalobce a tento styk již probíhal řádně dle opatrovnického rozsudku. Navrhoval, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že uloží povinnost žalované zaplatit žalobci žalovanou částku z titulu náhrady nemajetkové újmy a nahradit mu náklady.

3. Žalovaná považovala rozsudek soudu prvního stupně za věcně správný. V odvolání žalobce neuvádí nic nového nad rámec toho, co již sděloval před soudem prvního stupně. Doba, kdy neměl styk se synem, byla pokryta předběžným opatřením. Nemohla mu tedy žádná újma vzniknout. Jestliže koncem prázdnin 2023 měl možnost se synem být, nevyužil jí. I okresní soud konstatoval, že matka konala podle vůle syna ve snaze ochránit jeho potřeby a zabránit stresu z tehdejšího jednání žalobce.

4. Žalobce k tomu uváděl, že žalovanou po rozhodnutí odvolacího soudu žádal o umožnění styku, ta jej však odmítla s tím, že rozhodnutí není vykonatelné.

5. Odvolací soud projednal věc v mezích vyplývajících z odvolání (§ 212 o. s. ř.) a přezkoumal napadený rozsudek podle § 212a odst. 2, 3 a 5 a § 205 odst. 2 o. s. ř., přičemž přihlížel k vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci podle § 212a odst. 6 o. s. ř.

6. Při jednání odvolacího soudu se obě strany shodly v tom, že od listopadu 2024, kdy proběhlo jejich společné jednání u orgánu sociálně-právní ochrany dětí, se situace zklidnila, vztahy se napravily a styk syna se žalobcem probíhá bezproblémově podle opatrovnického rozsudku.

7. Odvolání žalobce není důvodné.

8. Podle § 77a odst. 1 o. s. ř. zaniklo-li nebo bylo-li zrušeno nařízené předběžné opatření z jiného důvodu než proto, že návrhu ve věci samé bylo vyhověno nebo proto, že právo navrhovatele bylo uspokojeno, je navrhovatel povinen nahradit škodu a jinou újmu každému, komu předběžným opatřením vznikla. Této odpovědnosti se navrhovatel nemůže zprostit, ledaže by ke škodě nebo k jiné újmě došlo i jinak. Jak správně uvádí s odkazem na rozhodovací praxí Nejvyššího soudu ČR žalobce, toto zákonné ustanovení dopadá i na případy zamítnutí návrhu na předběžné opatření odvolacím soudem, tzn. uplatní se i v projednávané věci.

9. Odpovědnost navrhovatele předběžného opatření za škodu či jinou újmu je postavena na objektivním principu, to znamená, že ji navrhovatel nese bez ohledu na zavinění a zprostit se jí může pouze tehdy, prokáže-li, že by ke škodě došlo i jinak. Pro podání žaloby stanoví zákon šestiměsíční prekluzivní lhůtu, která počíná běžet ode dne, kdy předběžné opatření zaniklo nebo bylo pravomocně zrušeno (§ 77a odst. 2 o. s. ř.). Vedle hmotné škody se může žalobce domáhat i jiné újmy, tedy i újmy nemateriální ve smyslu § 2956 o. z.

10. Podle § 2956 o. z. vznikne-li škůdci povinnost odčinit člověku újmu na jeho přirozeném právu chráněném ustanoveními první části tohoto zákona, nahradí škodu i nemajetkovou újmu, kterou tím způsobil, jako nemajetkovou újmu odčiní i způsobené duševní útrapy.

11. Odborná literatura i soudní judikatura konstantně zastávají názor, že imateriální újma musí dosáhnout určité míry intenzity, neboť není smyslem a účelem satisfakce, aby se odčiňovala jakákoliv nemajetková újma. Člověk žijící v běžné společnosti může pociťovat újmu v důsledku řady skutečností či jednání třetích osob, avšak určitou míru nepohody či dotčení musí snést. Pro určení míry utrpěné újmy není rozhodující subjektivní pocit jedince, ale je třeba ji posuzovat objektivně, z obvyklého pohledu průměrného člověka. Právní úprava přitom stojí na subsidiaritě finanční satisfakce, neboť platí podle § 2951 odst. 2, věta druhá, že zadostiučinění musí být poskytnuto v penězích, nezajistí-li jeho jiný způsob skutečné a dostatečně účinné odčinění způsobené újmy. Jiným způsobem zadostiučinění přitom může být jakákoli forma satisfakce, která není spojena s finančním plněním, ale zároveň je způsobilá přispět k vyvážení a zmírnění nepříznivých následků neoprávněného zásahu, např. omluva, rozhodnutí orgánu veřejné moci, konstatování zásahu apod. Soud se musí vždy zaobírat otázkou proporcionality mezi zásahem a satisfakcí a z tohoto pohledu posuzovat formu a přiměřenost satisfakce. Zadostiučinění poskytnuté v penězích přichází na řadu tehdy, nezajistí-li jiný jeho způsob skutečné a dostatečně účinné odčinění způsobené újmy, přičemž však je vyjádřeno částkou pouze symbolickou, která nemá charakter náhrady skutečné škody.

12. Odvolací soud se ztotožňuje s právním názorem soudu prvního stupně, že žalované v důsledku zamítnutí jejích návrhů na předběžné opatření vznikla odpovědnost za újmu utrpěnou žalobcem v podobě zmaření jeho prázdninového styku r. 2023 se synem. Na rozdíl od soudu prvního stupně však odvolací soud nemá za to, že by se žalovaná této odpovědnosti zprostila, jinak řečeno, nemá za prokázané, že by ke škodě došlo i jinak. Tento prvoinstanční závěr vskutku nemá oporu v provedeném dokazování, když je založen pouze na vyjádření syna, jenž však je coby nezletilé dítě povinen podle § 857 odst. 1 o.z. dbát svých rodičů, kteří jsou zároveň oprávněni ve smyslu § 857 odst. 2 o.z. jej usměrňovat výchovnými opatřeními, jak to odpovídá jeho rozvíjejícím se schopnostem, včetně omezení sledujících ochranu morálky, zdraví a práv dítěte, jakož i práv jiných osob a veřejného pořádku. Dítě je povinno se těmto opatřením podřídit. Rodiče tedy mohou prostřednictvím zákonných prostředků vůli svého nezletilého dítěte korigovat a jeho chování ovlivnit žádoucím směrem, v daném případě tak měla žalovaná, přes synův nesouhlas, možnost učinit opatření k realizaci stanoveného prázdninového styku s otcem. Příčinná souvislost mezi porušením povinnosti žalované a újmou žalobce je dána. Pokud však jde o závažnost žalobcovy újmy, která je podstatná ve vztahu k uplatněnému nároku na satisfakci, dospěl odvolací soud k závěru, že nedosáhla takové intenzity, aby bylo namístě ji odškodňovat finančně, neboť šlo o poměrně krátké období dvou měsíců, před nímž styk probíhal normálně a ve stejném duchu, v souladu s opatrovnickým rozhodnutím, též pokračoval vzápětí po skončení letních prázdnin roku 2023. V průběhu další doby se běžný styk žalobce s nezletilým synem znormalizoval a probíhá zcela bezproblémově, jak se obě strany shodly. Sám žalobce ostatně uvádí, že jeho 14denní styk se synem o následujících letních prázdninách (rok 2024) se uskutečnil bez jakýchkoli potíží. To vše v souhrnu značí, že tvrzené odcizení otce a syna v důsledku toho, že spolu nestrávili vymezený prázdninový čas roku 2023, není tak závažné, aby jejich vztah podstatným způsobem narušilo, jak žalobce tvrdil opírajíc se o zprávu orgánu sociálně-právní ochrany dětí, která je však překonána následným, shora popsaným vývojem situace. Je třeba přihlédnout i k okolnosti, že matka návrhy na předběžné opatření podávala na přání syna, po jeho trvalejším negativním postoji ke stykům s otcem a s doporučením odborníka jeho přání respektovat, že nejednala protiprávně, ale použila k právních prostředků dovolených zákonem (bez ohledu na konečný výsledek rozhodnutí o nich), nikoliv např. svémoc. Syn se o tom, že nechce prázdniny trávit u otce, opakovaně vyjadřoval i před soudem. Odvolací soud má za to, že k odčinění žalobcovy újmy postačuje konstatování porušení jeho práva žalovanou v odůvodnění rozhodnutí.

13. Soud prvního stupně se nedopustil ani žádného procesního pochybení vytýkaného žalobcem. Co se týká čestných prohlášení předložených žalobcem, vyplývá z protokolu o jednání, že jde o listiny, které byly provedeny k důkazu již v předcházejícím opatrovnickém řízení. Soudu byl tak zjevně jejich obsah znám, listiny nezopakoval k důkazu a pouze je zmínil v rozsudku. Jejich autoři se téměř doslovně shodnými a značně obecnými formulacemi vyjadřují k tomu, jak vnímali chování a projevy nezletilého , jméno nezletilého, při jeho návštěvách žalobce v blíže neurčené době. Dokumenty se tedy netýkají skutečností pro věc rozhodných, tj. okolností vzniku újmy žalobci, tudíž tento postup soudu není vadou řízení, která by měla za následek nesprávnost rozhodnutí ve věci (§ 212a odst. 5 o.s.ř.). Pochybení okresního soudu nespočívá ani ve zjišťování názoru nezletilého, když takový postup je zcela v souladu s ochranou jeho práv. Nejedná se sice o opatrovnický spor, nicméně jde o spor, jehož původ spočívá ve vztazích mezi rodiči a dítětem, a pro osvětlení skutkového stavu bylo vyjádření nezletilého syna účastníků potřebné a podstatné, tím spíše, že šlo v inkriminované době o dítě ve věku 12 let, které je již schopno se před soudem vyjadřovat a svůj názor jasně zformulovat.

14. S uvedeným, byť částečně odlišným odůvodněním odvolací soud podle § 219 o. s. ř. rozhodnutí prvoinstanční potvrdil.

15. O náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů odvolací soud rozhodl podle § 224 odst. 1 ve spojení s § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že na ni žádný z účastníků nemá právo, neboť každý z nich uspěl v řízení pouze zčásti. U žalobce bylo konstatováno porušení jeho práv, nebyla však shledána vhodnou forma zvolené satisfakce. Žalovaná sice nese odpovědnost za porušení práva žalobce, nebylo ovšem vůči ní vyhověno navrhované formě satisfakce. Odvolací soud přihlíží i k širším souvislostem v této věci, když má za to, že obě strany mají na vzniklé situaci svůj podíl a je proto spravedlivé, aby si každá z nich nesla náklady sama. Odstavcem II. výroku rozsudku odvolacího soudu tak byl současně změněn rozsudek prvoinstančního soudu v závislém výroku o nákladech řízení v odst. II.