5 Co 391/2025

Plný text

Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl jako s odvolací v senátě složeném z předsedy Mgr. Jiřího Straky a soudců JUDr. Petra Fořta, Ph.D. a Mgr. Kamily Drábkové ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně A ., IČO IČO žalobkyně A sídlem adresa podnikající v České republice prostřednictvím Jméno žalobkyně A ., organizační složka podniku, IČO IČO žalobkyně B sídlem adresa zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalované: Jméno žalované , narozená Datum narození žalované bytem Adresa žalované zastoupená advokátkou Jméno advokátky sídlem Adresa advokátky o zaplacení 327 530,09 Kč, o odvolání žalované proti rozsudku Okresního soudu v Českém Krumlově ze dne 22. 11. 2024, č. j. 7 C 188/2024-40,

I. Rozsudek soudu prvého stupně se v odstavcích II. a III. výroku potvrzuje.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 26 131,16 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobkyně.

1. Napadeným rozsudkem soud žalobu co do částky 172 975,92 Kč zamítl (výrok I.). Dále žalované uložil zaplatit žalobkyni částku 327 530,09 Kč (výrok II.) a III. výrokem žalované uložil zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 34 323 Kč. Soud prvního stupně zjistil, že žalovaná v průběhu dlouholeté společné domácnosti poskytla , jméno FO, údaje ke vstupu do jejího internetového bankovnictví vedeného žalobkyní a do emailové schránky, čehož využil a jejím jménem a bez jejího vědomí uzavřel celkem dvě smlouvy o úvěrech (druhý úvěr byl refinancováním prvního), a to nejprve dne 23. 2. 2021 na částku 332 500 Kč a následně dne 19. 4. 2021 na částku 599 100 Kč. Z důvodu prodlení se splácením druhého úvěru žalobkyně úvěr zesplatnila. Žalovaná dne 7. 7. 2021 podala na , Anonymizováno, trestní oznámení. Žalobkyně se o tom, že byl jmenovaným škůdcem spáchán přečin podvodu, dozvěděla až z poučení poškozené, které jí bylo Policií ČR doručeno do datové schránky dne 15. 12. 2021. Nárok v plné výši jí byl přiznán proti jmenovanému škůdci rozhodnutím Okresního soudu v Českých Budějovicích v částce 500 506,01 Kč s příslušenstvím, který je pravomocné. Z těchto časových údajů soud prvého stupně dovodil, že jelikož byla žaloba podán 14. 5. 2024, nebyl nárok žalobkyně s odkazem na § 619 a § 629 odst. 1 o. z. promlčen. Za tohoto skutkového stavu nedošlo k uzavření smlouvy o spotřebitelském úvěru a nelze tedy na vztah žalobkyně a žalované pohlížet jako na nároky podléhající režimu zákona č. 257/2016 Sb. Tento vztah soud prvního stupně podřadil pod ustanovení o vydání bezdůvodného obohacení (§ 2991 o. z.) jako vrácení plnění bez právních důvodů, kterým je vyplacení částky na účet žalované. Porušení povinnosti žalované nikomu nesdělovat přístupové údaje do internetového bankovnictví, nemůže v daném případě zakládat nárok na náhradu škody, neboť je příčinná souvislost přetržena skutečností, že to nebyla žalovaná, která činila kroky k uzavření smlouvy o úvěru (ani o nich nevěděla). Byl to sám jmenovaný škůdce, který se tohoto trestního jednání dopustil. Jelikož k datu rozhodnutí soudu byla na předmětný neplatný úvěr zaplacena částka 172 975,92 Kč, tak po odečtení poskytnuté jistiny úvěru zbývá k zaplacení částka uvedená ve výroku I. tohoto rozsudku (správně II. - poznámka odvolacího soudu). V převyšujícím rozsahu byla žaloba zamítnuta. Na tomto skutkovém a hmotněprávním hodnocení nemohou změnit ničeho žalovanou navržené další důkazy, neboť z nich žalovaná dovozuje neplatnost smlouvy o úvěru, kterou soud bez dalšího shledal. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto dle § 142 odst. 2 o. s. ř. Ve věci byla převážně úspěšná žalobkyně, a proto jí proti žalované náleží poměrný nárok na náhradu nákladů řízení.

2. Proti tomuto rozsudku se včas odvolala žalovaná. Na její straně v žádném případě nedošlo k bezdůvodnému obohacení v rozsudkem přiznané výši. Odkázala přitom na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 23 Cdo 3320/2020. Peněžní prostředky složené na bankovním účtu byly po celou dobu ve vlastnictví banky, tedy žalobkyně, žalobkyně žádným způsobem neprokázala ani neprokazovala, že by žalovaná využila svého obligačního práva a využila finanční prostředky pro sebe. To potvrzuje i postup orgánů činných v trestním řízení, které v důsledku konání jmenovaného škůdce nepovažovali žalovanou za poškozenou. Žalobkyně v rámci podaných žádostí o úvěr řádně nezkoumala úvěruschopnost žalované, k čemuž soud prvého stupně nesprávně zamítl žalovanou navržené důkazy. Pokud by žalobkyně neporušila tuto povinnost stanovenou v § 86 zákona č. 257/2016, nemohlo by nikdy dojít k poskytnutí předmětného úvěru. Pokud žalobkyni vznikla škoda, tak v důsledku rezignace na své povinnosti, kdy se nyní v rozporu s dobrými mravy, pokouší hojit na žalované. Soud prvého stupně rovněž nesprávně posoudil námitku promlčení vznesenou žalovanou. Je zřejmé, že peníze byly na účet žalované připsány dne 19. 4. 2021. Tyto finanční prostředky by nikdy nebyly na účet připsány, pokud by žalobkyně řádně zkoumala úvěruschopnost žalované. Promlčecí doba počala běžet v každém případě od připsání finančních prostředků na účet žalované, když k připsání došlo za situace, kdy žalobkyně porušila povinnost stanovenou zákonem k ochraně spotřebitele zákonem o spotřebitelském úvěru. Otázku, kdy se žalobkyně dozvěděla o jednání , jméno FO, , je nerozhodná. Žalovaná též namítla ve vztahu k ustanovení § 2910 o. z. porušení AML předpisů ze strany žalobkyně. Toto při odvolacím jednání doplnila tím, že na účtu žalované docházelo k různým pohybům, které činil , jméno FO, . Bylo potvrzeno, že na něj plynuly příjmy z jeho neoprávněného podnikání, bance muselo být zřejmé, že s ním , jméno FO, nakládá. Za situace, kdy žalovaná měla u žalobkyně účet 10 let, se jednalo se o mimořádnou situaci, která nastala v době posledního půl roku a žalující banka měla být obezřetná a měla řešit, na co půjdou dané prostředky z úvěru. Měla toto identifikovat jako podezřelý obchod. Žalovaná navrhla, aby napadený rozsudek, který napadla v odstavcích II. a III. výroků, byl změněn tak, že se žaloba zamítá i co do částky 327 530,09 Kč, popřípadě navrhla, aby napaden rozsudek byl zrušen a věc vrácena soudu prvého stupně k dalšímu řízení.

3. Žalobkyně naopak navrhla rozsudek soudu prvého stupně v dotčené části potvrdit. Dle jejího názoru žalovaná porušila smluvní povinnosti tím, že svému bývalému příteli , jméno FO, umožnila užívat její běžný účet prostřednictvím internetového bankovnictví, přičemž ten uzavřel jejím jménem elektronickou smlouvu o hotovostním úvěru ze dne 19. 4. 2021, na základě níž byl na běžný účet žalované poskytnut žalobkyni úvěr ve výši 599 100 Kč, který měl být hrazen v pravidelných měsíčních splátkách. Žalobkyně byla při uzavírání smluv v dobré víře, že smlouvu uzavírá přímo se žalovanou, vzhledem k povinnostem žalované nesdělovat své přihlašovací údaje a tímto porušením smluvních povinností byla žalobkyně uvedena v omyl Při uzavírání úvěrové smlouvy byla žalobkyně v domnění, že dochází k uzavření kontraktu se žalovanou, a proto byla posuzována úvěruschopnost ve vztahu k této osobě. Žalobkyně přitom odkázala na závěr soudu prvého stupně, dle něhož nelze na daný vztah pohlížet jako na nároky podléhající režimu zákona o spotřebitelském úvěru. I u námitky promlčení ze strany žalované žalobkyně citovala závěry soudu prvého stupně, dle kterých nárok promlčen není. Ze strany žalobkyně nedošlo k porušení AML předpisů. Žalovaná byla dlouholetou klientkou, které na účet přicházely i významné částky, hradila z něj běžné náklady jako mateřskou školu, nákup v Kauflandu, úvěr 1,5 roku platila, přitom dala přístupové údaje k internetovému bankovnictví k jejímu účtu svému příteli, to ona porušila povinnost tyto údaje nesdělovat a nemůže se tak dovolávat dobrých mravů.

4. Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek v rozsahu vyplývajícím z odvolání (§ 212) postupem dle § 212 odst. 1, a 5 o. s. ř. a dospěl k závěru, že odvolání žalované není důvodné.

5. Odvolací soud je ve shodě se závěry soudu prvého stupně, na které odkazuje.

6. Ve vztahu k odvolacím námitkám, odvolací soud uvádí, že žalovaná se ve smyslu § 2991 o. z. plněním bez právního důvodu (žalující banka plnila na základě žalovanou neuzavřené smlouvy o spotřebitelském úvěru, neboť ji za ni jejím jménem bez jejího vědomí, tj. bez náležitého zmocnění ve smyslu § 436 a násl. o. z. uzavřel , jméno FO, ) bezdůvodně obohatila. Její bezdůvodné obohacení plyne z toho, že poukázáním peněz z úvěru na její běžný účet jí vznikla pohledávka na jejich výplatu za žalobkyní. Tato pohledávka je právě oním bezdůvodným obohacením, což plyne jak z rozhodnutí citovaného žalovanou v odvolání (23 Cdo 3320/2020), ale i z další konstantní judikatury Nejvyššího soudu (viz např. 28 Cdo 2771/2009, 28 Cdo 1155/2016 či 28 Cdo 2825/2016).

7. Finanční prostředky z úvěru poskytnutého na běžný účet žalované dne 19. 4. 2021 byly spotřebovány (ke dni 5. 5. 2021 na něm byl zůstatek 5 Kč, jak plyne z výpisu z tohoto běžného účtu). Dle ustálené judikatury přitom platí, že osobou povinnou vydat plnění získané bez právního důvodu je adresát tohoto plnění, tj. v daném případě žalovaná jakožto majitelka běžného účtu, na nějž byly finanční prostředky z úvěru připsány a není rozhodné, která osoba nakonec toto plnění spotřebovala (např. 28 Cdo 2998/2014). Tvrdila-li žalovaná, že z větší části touto osobou byl jmenovaný škůdce , jméno FO, , je na žalované, aby si takto spotřebované prostředky vypořádala právě s tímto škůdcem. Ve vztahu k žalobkyni nelze tuto argumentaci použít; k tomu sama žalovaná v rozporu s obchodními podmínkami žalující banky zpřístupnila jmenovanému údaje svého internetového bankovnictví, které zneužil nejen k podvodnému získání úvěrů, ale (dle žalované) i k výběru finančních prostředků z jejího účtu.

8. Žalobkyně po právu žalovala o vrácení finančních prostředků z poskytnutého úvěru jak uvedeného škůdce z titulu náhrady škody, tak i žalovanou z titulu bezdůvodného obohacení (viz např. 31 Cdo 2307/2013, 21 Cdo 1994/2022 či 25 Cdo 155/2023). Při odvolacím jednání byly přitom strany ve shodě, že jmenovaný škůdce na přisouzené pohledávce ničeho dalšího nezaplatil.

9. Žalovaná tedy získala bezdůvodné obohacení, které dosud nevrátila, přestože ji ve smyslu § 2991 odst. 1 o. z. stíhá povinnost jej žalobkyni vydat. Je tak zcela nerozhodné, zda banka při poskytování úvěrů zkoumala její úvěruschopnost a nepřichází tak v úvahu ani aplikace dobrých mravů (§ 8 o. z.), jichž se v odvolání dovolává žalovaná. Ostatně smlouva o spotřebitelském úvěru uzavřena se žalovanou nebyla. Povinnosti vrátit bezdůvodné obohacení se nelze těmito námitkami zprostit.

10. Důvodná není ani argumentace žalované vznesená až v jejím odvolání o porušení AML předpisů ze strany žalobkyně, rozvedená při odvolacím jednání. K této argumentaci odvolací soud uvádí, že tvrzení žalované o příjmech jmenovaného z neoprávněného podnikání je nepřípustnou novotou (§ 205a o. s. ř.), k níž není možné přihlížet. Dále ve smyslu rozhodnutí sp. zn. 25 Cdo 418/2022 platí, že AML (zákon č. 253/2008 Sb.) neslouží k ochraně individuálních zájmů osob poškozených trestnou činností, a proto ve vztahu k žalované není tzv. ochranou normou ve smyslu § 2910 věty druhé o. z., ani na ni nedopadá § 2910 věty první o. z., který se zaměřuje na ochranu absolutních práv, což není tento případ. Každopádně ale ani tato argumentace nemůže žalovanou zprostit povinnosti vrátit bezdůvodné obohacení, jež se jí zkrátka dostalo.

11. Konečně soud prvého stupně správně dovodil, že nárok žalobkyně není promlčen. Pro počátek běhu promlčecí lhůty bylo rozhodné, kdy se žalobkyně dozvěděla (nebo dozvědět měla a mohla), že k bezdůvodnému obohacení došlo a o osobě povinné k jeho vydání (§ 619 odst. 1 a 2 a § 621 o. z.). V dané věci bezdůvodné obohacení vzniklo připsáním finančních prostředků na účet žalované na základě jednání škůdce, který bez zmocnění žalované za ni uzavřel se žalobkyní úvěrovou smlouvu. Rozhodné tedy bylo, kdy se žalobkyně dozvěděla (či dozvědět měla a mohla) o tom, že úvěr odeslala na účet žalované, aniž by byla uzavřena řádná úvěrová smlouva. Žalobkyně se o spáchání přečinu podvodu jmenovaného škůdce dozvěděla od policie dne 15. 12. 2021. Žalovaná před soudem prvého stupně tvrdila, že již někdy v červenci roku 2021 žalující banku informovala, že úvěrovou smlouvu neuzavřela. Soud prvého stupně k tomuto tvrzení žádné dokazování neprováděl (z trestního spisu jen vyplynulo, že žalovaná podala 7. 7. 2021 trestní oznámení na Okresní státní zastupitelství v , adresa, ), ani žalovanou nepoučoval o důkazním břemeni k tomuto tvrzení. Dle odvolacího soudu nelze tento postup okresnímu soudu vytknout, neboť žaloba byla v dané věci podána 14. 5. 2024 a i kdyby žalovaná skutečně žalobkyni informovala již v červenci 2021, nemohlo k promlčení dojít, neboť promlčecí lhůta je tříletá (§ 629 odst. 1 o. z.). Dříve žalobkyně nemohla plnění bez právního důvodu zjistit, úvěr byl do října 2022 řádně splácen.

12. Za nedůvodnou odvolací soud považuje argumentaci žalované o počátku běhu promlčecí lhůty již od připsání finančních prostředků na účet žalované s přihlédnutím k tomu, že žalobkyně měla dle žalované porušit povinnost zkoumat úvěruschopnost žalované. V prvé řadě nelze tuto argumentaci přijmout proto, že smlouva o spotřebitelském úvěru uzavřena nebyla a důvod bezdůvodného obohacení zde není pro neplatnost této smlouvy pro porušení zkoumání úvěruschopnosti (§ 86 a § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb.). I pokud by k uzavření této smlouvy došlo, ani tak by žalovaná pohledávka nebyla promlčená. Z ustanovení § 87 odst. 1 a 2 tohoto zákona plyne, že v případě neplatného spotřebitelského úvěru pro řádné nezkoumání úvěruschopnosti spotřebitele, je tento povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem a je-li mezi stranami spor o této době, určí ji soud. Z obsahu spisu nevyplývá, že by mezi žalobkyní a žalovanou došlo k dohodě o době vrácení bezdůvodného obohacení. Byla-li by tedy uzavřena smlouva o spotřebitelském úvěru a byla-li by neplatná z uvedeného důvodu, určoval by lhůtu k plnění dle těchto ustanovení soud. Jak plyne již z dlouholeté judikatury, v obdobném případě, kterým je soudní určení doby plnění ponechané na vůli dlužníka (§ 1960 o. z., dříve 564 obč. zák. a ještě dříve § 79 obč. zák.), platí že právo věřitele, aby soud určil dobu splnění dluhu, nepodléhá promlčení ve smyslu § 609 a násl. o.z. (R 11/1988). Tento závěr by se dle odvolacího soudu uplatnil i v případě postupu dle § 87 odst. 2 citovaného zákona. Jak ale uvedeno, v dané věci se režim tohoto ustanovení nepoužije. Z toho také plyne, že žalobkyně nemusela vyčkávat na určení lhůty k plnění soudem.

13. Odvolací soud proto správné rozhodnutí ve vyhovující části podle § 219 o. s. ř. potvrdil, včetně správného nákladového výroku.

14. V odvolacím řízení byla zcela úspěšná žalobkyně, náleží jí proto podle § 142 odst. 1 za použití § 224 odst. 1 o. s. ř. plná náhrada nákladů odvolacího řízení. Ty jsou představovány odměnou zástupce žalobkyně za 2 úkony právní služby, a to za vyjádření k odvolání a za účast u odvolacího jednání (§ 11 odst. 1 písm. g) a k) advokátního tarifu), a to 9 620 Kč za jeden úkon (z tarifní hodnoty, která byla předmětem odvolacího jednání, tj. z jistiny 327 530,09 Kč - § 7 a § 8 odst. 1 advokátního tarifu). K tomu žalobkyni náleží dvakrát náhrada hotových výdajů za tyto úkony po 450 Kč dle § 13 advokátního tarifu, dále cestovné za cestu vlakem z , odkud - kam, a zpět k odvolacímu jednání ve výších 142 Kč a 114 Kč, dále náhrada za ztrátu času na této cestě za 2x 2 hodiny, tj. za 8 půl hodin x 150 Kč, tj. 1 200 Kč (§ 14 advokátního tarifu). Celkem se jedná o náklady ve výši 21 596 Kč, po připočtení DPH vychází částka 26 131,16 Kč, kterou žalovaná zaplatí žalobkyni.