5 Co 431/2026

Plný text

Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl jako soud odvolací v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Kamily Drábkové a soudců JUDr. Petra Fořta, Ph.D. a Mgr. Jiřího Straky ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně , narozená Datum narození žalobkyně bytem Adresa žalobkyně zastoupená advokátkou Jméno advokátky A sídlem Adresa advokátky A proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného zastoupený advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví k nemovité věci, o odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu v Českém Krumlově ze dne 18. 2. 2026, č. j. 7 C 307/2025-54,

I. Rozsudek soudu prvního stupně se potvrzuje.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně zrušil podílové spoluvlastnictví účastníků k pozemku parc. č. st. , číslo, zastavěná plocha a nádvoří o výměře , číslo, m², jehož součástí je č.p. , číslo, rodinný dům , adresa, , vše zapsáno na LV č. , číslo, pro k. ú. , adresa, , Anonymizováno, a nemovitost přikázal do výlučného vlastnictví žalovaného oproti uložení povinnosti žalovanému zaplatit žalobkyni na vypořádání jejího podílu částku 750 000 Kč ve lhůtě do tří dnů od právní moci rozsudku. Dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Okresní soud odkázal na ustanovení § 1140a následující zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále o.z.), které jako primární způsob vypořádání uvádí rozdělení nemovitosti, což však obě strany jako možné vyloučily. Zvažoval tedy způsob druhý v pořadí, vypořádání přikázáním podílu jednoho spoluvlastníka druhému. Na obou stranách byla splněna podmínka schopnosti uhradit vypořádací podíl, tvrzení žalované, že má k nemovitosti citový vztah z dětství, však neodpovídá jí deklarovaná vůle nemovitosti po nabytí do výlučného vlastnictví prodat. Soud proto přisvědčil žalovanému, který hodlá dům zrekonstruovat a zajistit bydlení pro své dítě. Částka na vypořádání vychází ze znaleckého posudku. O náhradě nákladů řízení mezi účastníky bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 2 o.s.ř., kdy nebylo možno hovořit o úspěchu toho, kterého z účastníků a soud jejich návrhem vázán nebyl. Lhůtu k plnění stanovil soud podle § 160 odst. 1 o.s.ř.

2. Proti tomuto rozsudku podala včasné odvolání žalobkyně. Poukazovala na to, že je vlastnicí dominantního tří čtvrtinového podílu vzhledem k celku na nemovitosti, přičemž podle judikatury Nejvyššího soudu ČR (usnesení ze dne 29. 11. 2023, sp. zn. 22 Cdo 3251/2023) má toto kritérium zásadní váhu, neboť pro přikázání menšinovému spoluvlastníkovi musí existovat závažné a velmi přesvědčivé důvody. Okresní soud upřednostnil menšinového spoluvlastníka, přestože z rozhodovací praxe Nejvyššího soudu neplyne, že by budoucí využití nemovitosti mělo být významným kritériem. Dětem žalovaného je v současné době 10 a 12 let, takže by nemovitost reálně mohly začít využívat v řádu několika let, ne-li desetiletí. Obdobně by mohla argumentovat žalobkyně, jejíž děti jsou ve věku 23 a 32 let a potřeba zajištění zázemí pro ně a jejich rodiny je aktuálnější. Žalobkyně by mohla zachovat rodinnou historickou linii nemovitosti, kde prakticky po celý život bydlela její babička a z prodeje nemovitosti by mohla zajistit lepší zázemí pro své již dospělé děti, případně by výtěžek mohl sloužit jako zadostiučinění, neboť uspokojila všechny pohledávky a tím odstranila exekutorská práva na nemovitosti váznoucí. Podle rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. 22 Cdo 972/2023, je třeba upřednostnit využití podílovým spoluvlastníkem před využitím osobou blízkou účastníku. Soud nesprávně vyhodnotil i kritérium solventnosti účastníků. Zatímco žalobkyně důkaz o své solventnosti předložila již na prvním jednání, žalovaný tak učinil až na druhém jednání. Podle rozhodnutí sp. zn. 22 Cdo 972/2023 kritérium solventnosti svědčí lépe tomu ze spoluvlastníků, který je bezprostředně připraven vypořádací podíl vyplatit. Okresní soud pominul i okolnost, že žalobkyně spolu s manželem uhradili pohledávky váznoucí na nemovitosti a zbavili ji všech exekutorských zástavních práv, bez toho by z nemovitostí nebylo možno nakládat, jakož i kritérium nákladů vynaložených na věc. Podle rozsudku sp. zn. 22 Cdo 1290/2024 svědčí lepší využitelnost věci tomu ze spoluvlastníků, který o nemovitost na své náklady dlouhodobě pečuje a udržuje ji. Žalobkyně doložila, že zajišťuje faktickou údržbu objektu, hradí daň z nemovitosti. O nemovitost se nemohla starat dříve než po skončení dědického řízení, tedy dříve než v loňském květnu. Soud též pominul okolnosti, za niž žalovaný nabyl svůj minoritní spoluvlastnický podíl, kdy v souvisejícím řízení sp. zn. 10 C 305/2025 bylo doloženo, že se pokusil získat většinový podíl od původního majitele za kupní cenu 100 000 Kč, což vyznačuje znaky neúměrného zkrácení, dokonce i lichvy a svědčí o záměru žalovaného získat nepřiměřený majetkový prospěch z tísně a nepříznivého zdravotního stavu původního vlastníka. Žalovaný realizoval své kroky k zisku celé nemovitosti v době existence zákonného omezení nakládat s majetkem z důvodu vedených exekucí. Jde o osobu, která se dlouhodobě a cíleně orientuje na zisk minoritních podílů na nemovitých věcech. Jeho motivem není uspokojování bytové potřeby, nýbrž dosahování zisku skrze tísnivou situaci spoluvlastníků. Z částky, kterou žalovaný prokazatelně disponuje, mu po vyplacení vypořádacího podílu žalobkyni zbude 254 208,23 Kč. Rozsudek je v rozporu s objektivní realitou, pokud má tuto částku za dostatečnou pro realizaci generální rekonstrukce staticky narušeného domu. Pokud interpretoval odstranění havarijní kůlny a plotu žalobkyni jako poškozování věci, je to v rozporu se skutkovým stavem. Žalobkyně nabízela na vypořádací podíl částku 300 000 Kč, což je o 50 000 Kč více, než je hodnota spoluvlastnického podílu žalovaného podle posudku. Navrhovala, aby odvolací soud napadený rozsudek změnil tak, že všechny nemovitosti přikáže do vlastnictví žalobkyně oproti vyplacení spoluvypořádací částky 250 000 Kč žalovanému.

3. Žalovaný s rozsudkem souhlasil a navrhoval jeho potvrzení. Soud zohlednil všechna podstatná zákonem požadovaná kritéria, ověřil solventnost obou účastníků a správně posoudil kritérium účelného využití věci, kdy žalovaný má s nemovitostí konkrétní záměr, což je pro přikázání v judikatuře Nejvyššího soudu uznávaným kritériem (viz usnesení sp. zn. 22 Cdo 1563/99 ze dne 16. 5. 2000, z něhož plyne, že pokud nemovitost chce spoluvlastník prodat, nelze mu ji přikázat do výlučného vlastnictví, obdobně rozsudek sp. zn. 22 Cdo 103/2019 ze dne 27. 2. 2019). Tvrzení žalobkyně o jejím citovém vztahu k nemovitosti tak soud správně poměřil s jejím současně deklarovaným záměrem nemovitost prodat, dospěl k logickému závěru o rozporu těchto postojů, a proto citový vztah nepovažoval za podstatné hledisko. Výše podílů není podle rozhodnutí sp. zn. 22 Cdo 4940/2017 sama o sobě rozhodující, ale pro přikázání menšinovému spoluvlastníku musí být závažné důvody. Tím je právě záměr deklarovaný žalobkyní nemovitosti po nabytí prodat, oproti zájmu žalovaného je rekonstruovat a následně využívat pro bydlení člena své rodiny. Žalovaný již od roku 2019 projevuje zájem o stav nemovitosti, opakovaně vyzýval správkyni pozůstalosti k zajištění nezbytných ochranných opatření, uzavřel dohodu o odkupu zbývající části s původním spoluvlastníkem a vyplatil mu zálohu 100 000 Kč, k dokončení převodu nedošlo pouze pro smrt zůstavitele. Rozsudek odpovídá požadavkům usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 3251/2023, ze dne 29. 11. 2023, podle něhož úvaha soudu o přikázání věci musí být řádně odůvodněna a nesmí být zjevně nepřiměřená. Skutkově odpovídající situaci řešil Nejvyšší soud v rozhodnutí sp. zn. 22 Cdo 972/2023, kde výslovně uvedl, že přímé osobní užívání samotným účastníkem řízení má větší váhu než deklarované budoucí využití osobou blízkou. Žalobkyně však netvrdí, že by nemovitost sama hodlala užívat, naopak výslovně deklaruje záměr jejího prodeje. Odvolací argumentace, že by z výtěžku prodeje zajistila zázemí pro své dospělé děti, zachování rodové linie a zadostiučinění z prodeje nemovitosti, ze při prvním jednání neměl k dispozici finanční prostředky, že žalobkyně hradí daň z nemovitosti, že zajišťovala konkrétní udržovací opravy, že se o nemovitost nemohla starat dříve než od konce loňského května, že v souvisejícím řízení mělo být prokázáno, že chtěl získat většinový podíl za 100 000 Kč, že jednal v době omezení nakládání s majetkem podle § 44a e. ř., že je cíleně se orientující na zisk z minoritních podílů na nemovitostech, o tísni původního vlastníka a spekulativním záměru žalovaného, jsou nepřípustnými novotami, k nimž nelze v odvolacím řízení přihlížet. Žalovaný je připraven nemovitost zrekonstruovat pro bydlení jednoho ze svých synů, rovněž tak i sám o ni projevuje aktivní zájem, kontroloval ji, nechal zpracovat statický posudek, vyzýval opakovaně správkyni pozůstalosti k zajištění nezbytných opatření. Svou solventnost prokázal v souladu s rozsudkem Nejvyššího soudu, sp. zn. 22 Cdo 1942/2016, ke dni rozhodnutí soudu. V usnesení Nejvyššího soudu zmiňovaného žalobkyní, sp. zn. 22 Cdo 3251/2023, byla velikost podílu rozhodujícím kritériem. Historické a citové vazby jsou pouze doplňkovými kritérii použitelnými pouze tehdy, kdy významnější kritéria, jako velikost podílu, solventnost, účelné využití věci, jsou pro účastníky rovnocenné. V projednávané věci kritérium účelného využití svědčí žalovanému. Podle rozsudku sp. zn. 22 Co 1290/2024 lepší využitelnost věci svědčí spoluvlastníkovi, který o nemovitost na své náklady dlouhodobě pečuje. Ani toto kritérium nevyznívá ve prospěch žalobkyně, neboť je to žalovaný, kdo se o stav nemovitosti dlouhodobě zajímá, kontroloval ji, inicioval ochranná opatření k zachování objektu atd. Spoluvlastnický podíl o velikosti ideální jedné čtvrtiny nabyl žalovaný ve veřejné dražbě v roce 2019. Podle rozhodnutí sp. zn. 22 Cdo 103/2019, ze dne 27. 2. 2019, ani koupi podílu za účelem investice nelze hodnotit jako morálně závadnou. Okolnosti nabytí podílu mohou být při rozhodování jen jedním z více individuálně posuzovaných hledisek. Z rozsudku prvoinstančního soudu vyplývá skutkový závěr, že částka 100 000 Kč nebyla kupní cenou, ale zálohou na odkoupení zbývajícího podílu. Správný je i výrok o náhradě nákladů řízení, který odpovídá ustálené rozhodovací praxi.

4. Odvolací soud projednal věc v mezích vyplývajících z odvolání (§ 212 o.s.ř.) a přezkoumal napadený rozsudek podle § 212a odst. 2, 3 a 5 a § 205 odst. 2 o.s.ř., přičemž přihlížel k vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci podle § 212a odst. 6 o.s.ř.

5. Odvolání žalobkyně není důvodné.

6. Soud prvního stupně řešil spor dvou spoluvlastníků nemovité věci s odlišnou velikostí spoluvlastnických podílů, kteří shodně vylučovali možnost jejího reálného dělení podle velikosti svých podílů a oba měli zájem o její získání do svého výlučného vlastnictví. Za situace, kdy primární způsob vypořádání spoluvlastnictví reálným dělením byl vyloučen, soud správně přistoupil ke druhému způsobu, a to přikázání věci jednomu z nich za náhradu (§ 1142, § 1143, § 1144, § 1147 o. z.).

7. Kritéria, jimiž se soud řídí při rozhodování o přikázání věci vytýčila již judikatura k § 142 odst. 1 zák. č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (obč. zák.). Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1450/2015, odkázal na jejich zachování i v poměrech zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (o. z.). Jsou jimi: velikost spoluvlastnických podílů, účelné využití věci, solventnost spoluvlastníka, dosavadní užívání a péče o věc, investice do věci, bytové, rodinné, podnikatelské vazby k věci, citové a historické rodinné vazby, eventuálně i nabídka a připravenost k výplatě vyšší náhrady. Předmětné rozhodnutí uvádí, že nelze přihlížet pouze k velikosti spoluvlastnického podílu a účelnému využití věci, ale je třeba vážit i další okolnosti konkrétního případu. Soud může vzít v úvahu i jiná než zmiňovaná hlediska, neboť rozhodnutí je věcí jeho úvahy, která však nesmí být zjevně nepřiměřená.

8. Žalobkyni sice svědčí velikost jejího spoluvlastnického podílu a fakt, že nemovitost oddlužila, avšak v její neprospěch je skutečnost, že po jejím nabytí do výlučného vlastnictví zamýšlí nemovitost prodat, nikoli ji sama či se svou rodinou užívat. Skutečnost, že je žalobkyně připravena vyplatit žalovanému za jeho spoluvlastnický podíl částku o 50 000 Kč vyšší (tj. o 20 %), je oslabena tím, že tuto nabídku podmiňuje zpětvzetím žaloby v souběžně vedeném řízení u téhož okresního soudu pod sp. zn. 10 C 305/2025, v němž se na ní zdejší žalovaný v pozici žalobce domáhá zaplacení částky 100 000 Kč s příslušenstvím, kterou vyplatil jejímu právnímu předchůdci. Ve prospěch žalovaného je naopak jeho dlouhodobě projevovaný zájem o nemovitost od nabytí spoluvlastnického podílu (žalobkyni ovšem nelze klást k tíži kratší dobu, po kterou o nemovitost pečuje, což je dáno okamžikem nabytí vlastnického práva k jejímu podílu), připravenost investovat do její rekonstrukce a záměr jejího budoucího využití pro svého potomka. Oproti žalobkyni mu však náleží pouze menšinový spoluvlastnický podíl. Oba účastníci jsou prokazatelně solventní ke dni rozhodnutí soudu, jsou tedy stejně schopni se vzájemně vyplatit, přičemž doba, v níž je spoluvlastník nabývající podíl s to vyplatit náhradu spoluvlastníku, který svůj podíl pozbývá, je dalším z kritérií pro rozhodování o přikázání věci. (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. 22 Cdo 1114/2016 nebo sp. zn. 22 Cdo 1604/2016 či žalovaným zmiňované sp. zn. 22 Cdo 1942/2016). Za popsané situace nepovažuje odvolací soud úvahu soudu prvního stupně, který upřednostnil zájem žalovaného, byť menšinového spoluvlastníka, jenž si však hodlá nemovitost ponechat, opravit ji a v budoucnu ji užívat v souladu s jejím účelovým určením pro svého rodinného příslušníka, před zájmem žalobkyně jako sice většinové spoluvlastnice, která pro sebe nemovitost nechce, ale má záměr po nabytí vlastnického práva k celé věci ji prodat, za nepřiměřenou ani nesprávnou. Budoucí využití nemovitosti spoluvlastníkem lze považovat za závažný důvod pro přikázání věci menšinovému spoluvlastníkovi ve smyslu žalobkyní zmiňovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. 22 Cdo 3251/2023. Ani žalobkyní odkazovaný rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 972/2023 tomuto závěru neodporuje. Skutečnost, že žalovaný zamýšlí nemovitost využít pro potřeby svého dítěte, je z hlediska budoucího účelného využití věci významnější okolností než záměr žalobkyně nemovitost po vypořádání spoluvlastnictví prodat třetí osobě. O výši vypořádacího podílu, která vychází ze znaleckého posudku ke stanovení obvyklé ceny nemovitosti nebyl mezi účastníky spor.

9. Tvrzení žalobkyně o potřebě nemovitosti jakožto zázemí pro její dospělé děti, zachování vlastnické linie v rodině, získání zadostiučinění prodejem nemovitosti, plnění daňových povinností týkajících se předmětné nemovitosti z její strany, zajišťování jejích oprav a údržby, jakož i o nekalém jednání a spekulativních motivech žalovaného při získání spoluvlastnického podílu byla uplatněna v rozporu s ust. § 205a o.s.ř. a odvolací soud k nim proto nemůže přihlížet.

10. Odvolací soud prvoinstanční rozhodnutí proto podle § 219 o.s.ř. potvrdil jako věcně správné, včetně výroku o náhradě nákladů řízení, který odpovídá ustálené rozhodovací praxi a soudní judikatuře (podrobně např. stanovisko pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS st 59/23 ze dne 13. 9. 2023), podle něhož v případech pozitivního rozhodnutí soudu o žalobě (v případech, kdy žaloba není zamítnuta) zpravidla není možné určit, který účastník měl ve věci plný úspěch podle § 142 odst. 1 o.s.ř. Proto obecným východiskem pro rozhodování o nákladech řízení souladným s ochranou vlastnického práva podle čl. 11 odst. 1 a práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod je rozhodnutí, aby žádný z účastníků neměl právo na náhradu nákladů řízení vůči jinému účastníku, ledaže by proto byly dány zvláštní důvody. V daném případě ani odvolací soud ve shodě se soudem první instance žádné mimořádné důvody pro přiznání náhrady nákladů řízení některému z účastníků neshledal.

11. Obdobně pak bylo rozhodnuto s týmž odůvodněním o náhradě nákladů odvolacího řízení podle § 224 odst. 1 o.s.ř.