5 Co 523/2024

Plný text

Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl jako soud odvolací v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Kamily Drábkové a soudců JUDr. Petra Fořta, Ph.D. a Mgr. Jiřího Straky ve věci žalobce: Jméno zainteresované osoby 0/0 Datum narození zainteresované osoby 0/0 Adresa zainteresované osoby 0/0 , zastoupeného Jméno zástupce zainteresované osoby 0/0 advokátem se sídlem Adresa zainteresované osoby 1/0 , proti žalovanému: Jméno zainteresované osoby 2/0 Datum narození zainteresované osoby 2/0 Adresa zainteresované osoby 2/0 , zastoupenému Jméno zástupce zainteresované osoby 2/0 advokátkou se sídlem Adresa zainteresované osoby 3/0 , o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví k nemovitým věcem, o odvolání žalobce proti rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 29.2.2024, č. j. 12 C 70/2021-251

I. Rozsudek soudu prvního stupně se v odstavcích IV., V. a VI. výroku potvrzuje.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně v odstavci I. výroku zrušil podílové spoluvlastnictví účastníků k nemovitým věcem tam blíže specifikovaným, nacházejícím se v katastrálním území , adresa, , v odstavci II. nařídil prodej těchto nemovitostí ve veřejné dražbě, v odstavci III. výroku rozhodl o rozdělení výtěžku dražby mezi účastníky podle výše jejich spoluvlastnických podílů, v odstavci IV. výroku rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení a v odstavcích V. a VI. rozhodl o povinnosti žalobce a žalovaného nahradit náklady řízení státu každý v částce 11 841,50 Kč. Rozhodnutí o náhradě nákladů řízení mezi účastníky bylo odůvodněno ust. § 142 odst. 2 o.s.ř. a odkazem na rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 13.9.2023, sp. zn. Pl. ÚS – st. 59/23, které za obecné východisko pro rozhodování této otázky pokládá, v souladu s ochranou vlastnického práva dle čl. 11 odst. 1 a práva na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, že právo na náhradu nákladů řízení nemá žádný z účastníků, ledaže by pro jiné rozhodnutí byly zvláštní důvody. Soud prvního stupně zdůraznil specifický charakter tohoto řízení, tzv. iudicium duplex, v němž dochází k omezení dispozičního oprávnění žalobce, avšak u žádného z účastníků nedochází ke snížení majetkové hodnoty, tedy žádný nich není v řízení neúspěšný. Soud neshledal žádné výjimečné okolnosti ve smyslu uvedeného rozhodnutí Ústavního soudu. V návaznosti na rozhodnutí o náhradě nákladů řízení mezi účastníky okresní soud rozhodl též o náhradě nákladů řízení státu s odkazem na § 148 odst. 1 o.s.ř., kdy celkové náklady na znalečné v částce 33 683 Kč, jsou zčásti kryty zálohou zaplacenou každým z účastníků ve výši 5 000 Kč, takže zbývajících 23 683 Kč bylo rozděleno napůl mezi žalobce a žalovaného vzhledem k nemožnosti posouzení úspěchu či neúspěchu ve věci každého z nich.

2. Proti nákladovým výrokům tohoto rozhodnutí (odstavec IV., V. a VI.) se včas odvolal žalobce. Namítal, že soud prvního stupně věc chybně posoudil po právní stránce a odkazoval na jím citovaný nález Ústavního soudu, který jako výjimku ze svého pravidla pro odůvodněné případy stanoví, že lze některému z účastníků přiznat právo na náhradu nákladů podle § 142 odst. 3 o.s.ř., jelikož způsob vypořádání spoluvlastnictví závisí na úvaze soudu. Mezi zvláštní okolnosti náleží například obstrukční chování účastníka, nezájem o konstruktivní vyřešení věci či šikanózní výkon práva. Jednání žalovaného v tomto soudním sporu je obstrukční a nikoliv konstruktivní, kdy žalobce jej opakovaně kontaktoval se snahou o společné řešení věci, avšak žalovaný s ním nekomunikoval. U jednání 16.2.2024 žalovaný přislíbil součinnost v podobě zpřístupnění nemovitosti za účelem jejich prohlídky a zajištění zájemce o koupi, což nesplnil a předem ohlášeného realitního makléře do nemovitosti nevpustil. Žalovaný nereagoval ani na poučení soudu dle § 118 a odst. 1, 3 o.s.ř. ve věci prokázání solventnosti pro případ zájmu o nabytí nemovitostí do svého výlučného vlastnictví. Jednání dne 29.11.2022 bylo odročeno primárně s ohledem na sdělení žalovaného, že prostřednictvím realitní kanceláře má zajištěného zájemce o koupi nemovitostí, avšak následně bylo zjištěno, že žádný takový zájemce není. Na návrh dohody o zprostředkování, na níž se účastníci dohodli tak, že nemovitost se bude inzerovat, žalovaný ani po urgenci nezareagoval. Žalobce byl připraven k jakémukoliv řešení situace, již od počátku zajistil nájemce nemovitosti, které žalovaný odtud vyhodil a fyzicky je napadl, byl připraven i prodat svůj podíl žalovanému, byl součinný i k prodeji z volné ruky. Vše ovšem žalovaný po celou dobu bojkotoval a měnil svá procesní stanoviska, kdy nejprve o nemovitost zájem neměl, následně si je chtěl ponechat, avšak neprokázal schopnost úhrady a následně i avizoval nutnost vypořádání v širším slova smyslu, avšak v konečném důsledku nebyl schopen uvést skutečnosti v tomto směru významné. Jednání žalovaného by mělo najít odezvu ve výrocích o náhradě nákladů řízení tak, že mu má být uložena povinnost uhradit žalobci tyto náklady a povinnost k náhradě nákladů řízení státu by měla být přenesena výlučně na žalovaného.

3. Žalovaný se k odvolání žalobce nevyjádřil.

4. Odvolací soud projednal věc mezích vyplývajících z odvolání (§ 212 o.s.ř.) a přezkoumal napadené rozhodnutí postupem podle § 212a odst. 1, 5 a 6 o.s.ř. O odvolání rozhodl, aniž by ve věci musel nařizovat jednání (§ 214 odst. 2 písm. c) o.s.ř.).

5. Odvolání žalobce není důvodné.

6. Rozhodování o nákladech řízení mezi účastníky v občanském soudním řízení se řídí základním principem úspěchu ve věci zakotveným § 142 a následujících o.s.ř. Platí, že ten z účastníků, který byl v řízení úspěšný, má právo na náhradu nákladů od účastníka, který úspěšný nebyl. Úspěch ve věci se posuzuje podle toho, zda účastník v řízení dosáhl rozhodnutí, jehož se svou žalobou domáhal.

7. Řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví má povahu tzv. iudicium duplex, soud v něm není vázán návrhy účastníků a může zvolit i jiný způsob vypořádání než účastníci navrhovali. Otázkou náhrady nákladů v tomto typu řízení se zabývá soudem prvního stupně citované stanovisko pléna Ústavního soudu, sp. zn. Pl. ÚS st. 59/23, ze dne 13.9.2023, v němž Ústavní soud překonává svůj dosavadní právní názor a zaujímá stanovisko, že v případech pozitivního rozhodnutí soudu o žalobě (žaloba není zamítnuta) zpravidla není možné určit, který účastník měl ve věci plný úspěch (§ 142 odst. 1 o. s. ř.), a proto obecným východiskem pro rozhodování o nákladech řízení souladným s ochranou vlastnického práva podle čl. 11 odst. 1 a práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod je rozhodnutí, aby žádný z účastníků neměl právo na náhradu nákladů řízení vůči jinému účastníku, ledaže by pro to byly dány zvláštní důvody: V odůvodnění svého rozhodnutí Ústavní soud uvádí: „smyslem rozhodování o nákladech řízení není sankce, nýbrž promítnutí skutečnosti, že souzení stojí účastníky i stát peníze. Spoluvlastnictví ostatně nemusí být rozděleno pouze soudem, nýbrž i dohodou, soudní cesta je volena tehdy, nemohou-li se spoluvlastníci na rozdělení shodnout. Je v souladu se zákonem i ústavním pořádkem, jestliže za této situace náklady řízení zásadně nese ten, jenž byl v řízení neúspěšný, přičemž je primárně na obecných soudech, aby posoudily, který z účastníků procesního úspěchu skutečně dosáhl. Takové řešení se ostatně jeví i rozumnější oproti situaci, kdy by spoluvlastník mohl být druhou stranou několik let vláčen po soudech bez práva na náhradu nákladů řízení, ačkoliv dlouhodobě prosazoval řešení, které i soud shledal nejvhodnějším a k němuž nebylo mimosoudně přistoupeno jen pro nesouhlas protistrany. Demonstrativně naznačená situace, kdy spoluvlastník stráví několik let soudním řízením kvůli chybějící vůli jiného spoluvlastníka dohodnout se, představuje extrém, kterému by soud měl být schopen zabránit. Není-li soud při rozhodování o způsobu vypořádání vázán návrhy účastníků, není předmět řízení čistě v dispozici procesních stran a je na soudu, k jakým rozhodným skutečnostem povede dokazování tak, aby mohl o vypořádání spoluvlastnictví rozhodnout v souladu se zákonnou posloupností, zásadou procesní ekonomie a v reálném čase“. Stanovisko dále uvádí: „Přesto Ústavní soud nevylučuje, že ve výjimečném případě, kdy jeden z účastníků obstruuje a nepostupuje konstruktivně z hlediska hospodárného skončení řízení, bude vhodné aplikovat § 142 odst. 3 o.s.ř. a takovému účastníku povinnost k náhradě nákladů řízení uložit; přijaté stanovisko nezabraňuje soudu ani zohlednit rozhodující skutečnosti v rámci individuálního posouzení věci. Z hlediska ústavněprávní ochrany svobodného výkonu vlastnického práva každého jednotlivce - i každého spoluvlastníka - ve smyslu čl. 11 odst. 1 Listiny nicméně Ústavní soud považuje za odpovídající, aby takový přístup byl v daném typu řízení výjimkou a nesením břemene vlastních nákladů řízení pravidlem (závorka § 142 odst. 2 o.s.ř.). V souvislosti s aplikovaným článkem číslo 11 odst. 1 Listiny je také třeba brát v úvahu, že výše nákladů právního zastoupení v řízeních o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví se odvíjí od hodnoty nemovité věci a pohybuje se často ve statisících korun. Od takto vysoké částky by se fakticky snižovala výše vypořádacího podílu spoluvlastníka, kterému nemovitost nebyla přikázána do výlučného vlastnictví, jestliže by soudy postupovaly i do budoucna striktně podle zásady úspěchu ve věci (§ 142 odst. 1 o.s.ř.). Ve skutečnosti by tak nešlo o ochranu výkonu vlastnického práva, ale o trest za jeho realizaci“.

8. Z uvedeného plyne, ž pro rozhodnutí, jímž je uložena povinnost k náhradě některému z účastníků, musí být dány zvláštní důvody dané okolnostmi konkrétní věci. Za tyto zvláštní důvody Ústavní soud ve zmíněném rozhodnutí označuje například „situace, kdy se některý z účastníků bude v průběhu řízení dopouštět obstrukčního jednání; nebude dlouhodobě ochoten k dohodě, byť proti této dohodě neuplatní žádné rozumné důvody; bude opakovaně podávat opravné prostředky a v důsledku toho neúčelně zvyšovat náklady řízení apod.“. „Pravidlo úspěchu ve věci ovládající rozhodování o nákladech řízení vedeného podle části třetí o.s.ř. upravené v § 142 o.s.ř. je v řízení o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví z pohledu čl. 11 odst. 1 a také čl. 36 odst. 1 Listiny třeba interpretovat tak, že plný úspěch a neúspěch procesních stran lze poměřovat pouze tehdy, zamítá-li soud návrh na zrušení vlastnictví. Vyhoví-li návrhu na zrušení spoluvlastnictví a rozhoduje-li dále o způsobu jeho vypořádání, je na procesní úspěch jednotlivých účastníků majících v řízení s povahou iudicii duplexis totožné postavení žalobce i žalovaného třeba pohlížet jako na částečný (stejný) a zpravidla nepřiznat náhradu nákladů řízení žádnému z účastníků podle § 142 odst. 2 o.s.ř., neodůvodňují-li konkrétní okolnosti věci, výjimečně postup podle § 142 odst. 3 o.s.ř.; ve fázi rozhodování o způsobu vypořádání spoluvlastnictví je plný úspěch ve věci kteréhokoliv z účastníků (a tedy i aplikace § 142 odst. 1 o.s.ř.) pojmově vyloučen.“9. V usnesení Ústavního soudu ze dne 15.11.2023, sp. zn. II. ÚS 2842/23, byla řešena otázka náhrady nákladů řízení mezi účastníky v typově shodném sporu. V uvedeném řízení uložily nižší soudy povinnost k náhradě nákladů řízení i k náhradě nákladů řízení státu stěžovateli (v původním řízení žalovanému), a to za situace, kdy jeho návrhy v průběhu řízení neměly přesvědčivé a rozumné základy, odmítal návrhy žalobce, ačkoliv mu to v konečném důsledku přineslo výsledné horší postavení ve vztahu k výši vypořádacího podílu. Jeho návrhy byly neracionální, spočívaly v přerušení řízení na dobu šesti či dvou let, nemající oporu v platné právní úpravě a byly již soudem prvního stupně vyhodnoceny jako obstrukční jednání. Racionálním postupem stěžovatele též nebylo odmítání uzavření dohody, která by znamenala přijmout vypořádací podíl, ačkoliv ten byl ve větším rozsahu, než byla hodnota jeho podílu. Stěžovatel nebyl ochoten v celém řízení učinit jakýkoliv smírčí krok, byť by to pro něho bylo výhodnější. Takto ani neučinil volbu jednoho ze dvou výměrou přesně shodných pozemků, které vznikly reálným rozdělením pozemku sporného.

10. Uvedená rozhodnutí naznačují okolnosti, za nichž je možno odchýlit se od obecného principu rozhodování o náhradě nákladů řízení mezi účastníky ve sporu typu iudicium duplex a přiznat právo na jejich náhradu některému z nich. Okolnosti, které jsou přítomny v posuzované věci, však důvod takový postup nezakládají. Spor byl veden původně mezi právní předchůdkyní žalobce a žalovaným, coby bývalými manžely, situace byla komplikována finančními možnostmi obou, dluhy na nemovitostech váznoucími a dalšími vzájemnými nároky. Oba proto měnili svá stanoviska ke způsobu vypořádání, kdy v průběhu řízení oba deklarovali svou ochotu přijmout nemovitosti do svého výlučného vlastnictví oproti vyplacení vypořádacího podílu, shody však nemohli nalézt ohledně jeho výše. Žalobce do řízení vstoupil až v jeho průběhu (usnesením ze dne 24.2.2022, č. j. 12 C 70/2021-94 o jeho vstupu do řízení na místo stávající žalobkyně rozhodl okresní soud), když nemovitosti nabyl od dosavadní žalobkyně kupní smlouvou. Musel tak přijmout tehdejší stav řízení, musel být srozuměn s touto nikoli snadnou situací a musel si být vědom toho, že rozhodnutí nebude jednoduché. Po vstupu do řízení počal žalobce činit žalovanému další návrhy na možné vypořádání věci (odkoupení svého spoluvlastnického podílu žalovanému formou jednorázové částky i splátek, odkoupení spoluvlastnického podílu žalovaného, pronájem nemovitosti s dělbou zisku mezi účastníky, prodej nemovitosti a rozdělení výtěžku) podle výše spoluvlastnických podílů, dokonce jako spoluvlastník s rovným podílem bez účasti žalovaného zajistil nájemce a zřejmě s ním uzavřel nájemní smlouvu ohledně celé nemovitosti. Následně při jednání dne 29.11.2022 navrhoval, aby se stal výlučným vlastníkem nemovitostí s tímto postupem žalovaný souhlasil, nicméně roli hrála opět výše závazků právní předchůdkyně žalobce a závazků žalobce, které by měly váznout na předmětu vypořádání. Při jednání 5.10.2023 vyšlo najevo, že žalobcův spoluvlastnický podíl je předmětem dražby v rámci exekučního řízení vedeného se žalobcem. Konečné řešení bylo zaujato oběma stranami, kdy žalobce navrhl prodej nemovitostí v dražbě, žalovaný sice měl zájem o nabytí spoluvlastnického podílu žalobce do svého vlastnictví, avšak deklaroval problematické financování.

11. Z popsané chronologie vývoje stanovisek obou účastníků je zřejmé, že se žalovaný nedopouštěl jednání, které by odvolací soud hodnotil jako obstrukční jednání ve smyslu výše zmiňované judikatury Ústavního soudu. Dle názoru odvolacího soudu postoje žalovaného nepřekročily obvyklý vývoj situace ve sporech podobného typu, kdy účastníci sice mají a deklarují svůj zájem na určitém způsobu vypořádání podílového spoluvlastnictví, avšak své stanovisko musí průběžně přizpůsobovat svým reálným možnostem. V této věci byla přítomna řada komplikací, které ovlivňovaly postoje účastníků v řízení a jejich náhled na možný způsob vypořádání, a to jednak finanční situace žalovaného a především též spor o výši vypořádacího podílu vzhledem k tomu, že na nemovitosti patrně váznou závazky právní předchůdkyně žalobce, případně společné závazky bývalých manželů a věci nijak neprospělo též, že spoluvlastnický podíl žalobce se stal předmětem dražby v rámci exekuce. Není též bez významu, že okolnosti nabytí vlastnického práva žalobce jsou v současné době předmětem šetření Policie ČR. K tíži žalovanému nelze přičítat neuzavření nájemní smlouvy předjednané žalobcem, neboť právo rozhodovat o nakládání se společnou věcí mu náleží stejně tak jako žalobci.

12. Rozhodování o náhradě nákladů řízení státu dle § 148 odst. 1 o.s.ř. se odvíjí od rozhodnutí o náhradě nákladů řízení mezi účastníky. Jestliže bylo správně rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo, je věcně správné též rozhodnutí, které ukládá hradit náklady státu jednou polovinou každému z účastníků.

13. S ohledem na výše uvedené shledal odvolací soud rozhodnutí soudu prvoinstančního věcně správným a potvrdil je dle § 219 o.s.ř., a to včetně výroků14. O náhradě nákladů odvolacího řízení mezi účastníky bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 1 ve spojení s § 224 odst. 1 o.s.ř. za situace, kdy úspěšnému žalovanému žádné náklady zde nevznikly.