5 CO 780/2022

Plný text

Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl jako soud odvolací v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Fořta, Ph.D. a soudců Mgr. Jiřího Straky a Mgr. Kamily Drábkové ve věci žalobce: ; jméno příjmení , datum narození bytem adresa proti; žalované: ; titul jméno příjmení , datum narození bytem adresa zastoupená advokátem titul jméno příjmení sídlem adresa o zaplacení částky 88 000 Kč s příslušenstvím, o odvolání žalobce proti rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 10. 3. 2022, č. j. 9 C 68/2019-272,

I. Rozsudek soudu prvního stupně se potvrzuje.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 9 840 Kč k rukám právního zástupce žalované do tří dnů od právní moci rozsudku.

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal, aby mu žalovaná byla povinna zaplatit částku 88 000 Kč s úrokem z prodlení od 21. 2. 2019 do zaplacení (odstavec I. výroku). V odstavci II. výroku pak rozhodl o povinnost žalobce zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku ve výši 63 960 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám právního zástupce žalované.

2. Vyšel ze zjištění, že účastníci byli podílovými spoluvlastníky domu [adresa] v [obec] a pozemků, na nichž se dům nachází. Žalobce v řízení tvrdí, že žalovaná úmyslně a neoprávněně bránila žalobci v užívání tohoto domu tím, že nechala vyměnit zámek u vchodových dveří, tyto před žalobcem udržovala permanentně uzamčené. Odmítala žalobce vpouštět do obývané nemovitosti vchodovými dveřmi a vydat žalobci klíč od vyměněného zámku nebo kartičku na přidělání klíčů. Postupně omezovala žalobci přístup do jeho obydlí a k jeho osobním věcem. Žalobce tak byl nucen vyhledat si nájemní bydlení a smlouvu uzavřel ohledně bytu o velikosti 3+kk v [obec], přičemž v tomto bytě mu vznikla povinnost k úhradě nájemného ve výši 8 000 Kč měsíčně. Tyto náklady by mu nevznikly, pokud by nebyl ze strany žalované omezován v přístupu do svého obydlí. Žalovaná se posléze rozhodla ukončit své protiprávní jednání a dne 16. 10. 2016 se z nemovitosti odstěhovala. Dne 17. 10. 20016 předala žalobci klíč od vyměněné zámkové vložky, o který žalobce žádal 326 dní. Tentýž měsíc žalobce podal výpověď ze svého náhradního bydlení a ukončil jej s koncem výpovědní doby k 31. 1. 2017. Od 1. 3. 2016 do uvedeného data mu za 11 měsíců vznikla škoda 88 000 Kč. Před podáním žaloby vyzval žalovanou k úhradě žalované částky nejpozději do 20. 2. 2019.

3. Odvolací soud již ve věci jednou rozhodoval, a to usnesením 2. 11. 2021, č. j. 5 Co 660/2021-248, když předchozí rozsudek soudu prvního stupně v této věci (ze dne 26. 1. 2021, č. j. 9 C 68/2019-185) zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

4. Soud prvního stupně v nyní aktuálně napadeném rozhodnutí vyšel z toho, že mezi účastníky byl v minulosti již veden spor před Okresním soudem v Českých Budějovicích sp. zn. 21 C 77/2016, v němž se část žalobcem uplatněného nároku též týkala škody spočívající v nutnosti platit nájemné v jiném náhradním bytě, avšak za jiné období než nyní žalobce požaduje. V tomto předchozím řízení byla žaloba zamítnuta a rozhodnutím odvolacího soudu ze dne 8. 11 2018, č. j. 8 C 958/2018-193 byl rozsudek v meritu potvrzen a ve výroku o nákladech řízení změněn tak, že žádný z účastníků nemá na jejich náhradu právo.

5. V nyní souzené věci se též soud prvního stupně zabýval námitkou, že v dalším řízení mezi účastníky byl usnesením Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 13. 12. 2018, č. j. 23 C 285/2018-29 schválen smír mající charakter dohody o narovnání a tím byl vyřešen i nárok uplatněný žalobcem v nyní projednávané věci. S tímto názorem žalované se okresní soud neztotožnil. Nárok uplatněný žalobcem v nyní projednávané věci je nárokem z titulu náhrady škody spočívající v nákladech vynaložených žalobcem na náhradní bydlení, tedy užívání jiné nemovité věci, která nebyla předmětem spoluvlastnictví účastníků. V řízení, jež skončilo výše uvedeným schváleným smírem, byly řešeny pouze nároky z titulu nadužívání nemovitých věcí, které byly předmětem spoluvlastnictví účastníků, tj. nároky z titulu bezdůvodného obohacení. Šlo tak o nároky povahově zcela odlišné od nároku na náhradu škody uplatněného žalobcem v nyní projednávané věci. Nárok uplatněný žalobcem v této žalobě, tak nezanikl v důsledku uzavření dohody o soudním smíru ve věci sp. zn. 23 C 285/2018.

6. V rámci řízení vedeném pod sp. zn. 21 C 77/2016 vylíčil žalobce skutkové okolnosti tak, že žalovaná bránila žalobci v užívání předmětného domu ve spoluvlastnictví účastníků, nastěhovala do něho bez vědomí a souhlasu žalobce svou dceru a jejího partnera [jméno] [příjmení], přičemž tito žalobce napadali, odcizovali mu věci, odmítali žalobci platit nájemné a spotřebovávané energie a snažili se ho dostat z domu. Žalobce byl proto nucen vyměnit zámek u vstupních dveří, následně nechala zámek vyměnit žalovaná a odmítala žalobci předat klíč od nového zámku. Vstupní dceře žalovaná udržovala uzamčené a žalobce musel před domem čekat na vpuštění do domu. Na výzvy žalobce k vydání klíče žalovaná po žalobci požadovala, ať dá do dveří původní zámek, k čemuž ovšem žalobci neposkytla součinnost. Soud prvního stupně tak dospěl k závěru, že skutkové vylíčení rozhodných okolností je totožné jako v nyní projednávané věci. Rozdíl okresní soud spatřoval pouze v tom, že v rámci původního řízení vedeného pod sp. zn. 21 C 77/2016, žalobce vyčíslil škodu v podobě vynaložených prostředků na nájem bytu v období leden a únor 2016, kdy předmětný dům žalovaná užívala. V nyní projednávané věci požaduje vynaložené prostředky za nájem bytu v dalších měsících, a to včetně měsíců listopad a prosinec 2016 a leden 2017, kdy již žalovaná v předmětném domě ve spoluvlastnictví účastníků nebydlela a kdy již měl žalobce do předmětného domu ve spoluvlastnictví účastníků přístup. K tomu, aby byl žalobce se svým nárokem úspěšný, musel by prokázat (a to jak v nyní projednávané věci, tak ve věci řešené v rámci sp. zn. 21 C 77/2017), že ze strany žalované došlo k protiprávnímu jednání a že takové protiprávní jednání žalované bylo příčinou vzniku škody žalobci.

7. Uvedené skutečnosti ohledně výměny vložky zámku žalovanou a znemožnění přístupu žalobce do předmětné nemovitosti účastníků byly již posuzovány soudem v rámci řízení vedeného, právě pod sp. zn. 21 C 77/2016. Soud v uvedeném řízení zjistil skutkový stav tak, že mezi účastníky panovaly velké rozpory ohledně užívání společně zakoupené nemovité věci, přičemž tyto vyústily i ve vzájemné napadení, a to i vůči dalším spolubydlícím osobám, kterými byli dcera žalované a její partner [jméno] [příjmení]. Žalobce opustil předmětnou nemovitost ve spoluvlastnictví účastníků 26. 11. 2015 poté, co bez vědomí žalované coby spoluvlastnice domu vyměnil vložku zámku vchodových dveří a o této skutečnosti žalovanou ani neinformoval. Poté co žalovaná tuto skutečnost zjistila, žalobce marně vyzývala k navrácení původní zámkové vložky, žalobce žalovanou vyzýval k protokolárnímu převzetí klíče od novému zámku a následně žalovaná s pomocí zámečníka osadila novou zámkovou vložku, od níž odmítla předat žalobci klíče a předala je až po svém odstěhování z nemovitosti po zahájení trestního stíhání protokolárně dne 17. 10. 2016. Oba účastníci se v mezidobí vzájemně opakovaně vyzývali k předání klíčů a navrácení původního zámku. Žalobce byl v předmětnou dobu do domu vpouštěn obvykle francouzskými okny a stejným způsobem nemovitost nejčastěji i opouštěl. I pro nárok uplatněný žalobcem v tomto nyní probíhajícím řízení je podstatné posouzení, zda výměnu zámkové vložky dne 26. 11. 2015 učiněnou žalovanou lze považovat za protiprávní jednání žalované. Jedná se tak o posouzení stejné skutečnosti, která byla již soudem posuzována v rámci řízení vedeného pod sp. zn. 21 C 77/2016. V tomto původním řízení pak soud dospěl k závěru, že uvedené jednání žalované nelze považovat za protiprávní, neboť bylo pouze reakcí na předchozí výměnu zámkové vložky ze strany žalobce. Žalobce byl podle závěrů vyslovených soudem v řízení vedeném pod sp. zn. 21 C 77/2016 osobou, která jako první narušila pokojný stav mezi účastníky. Jeho jednání, kdy v noci z 25. 11. na 26. 11. 2015 tajně bez předchozího upozornění vyměnil zámkovou vložku u vstupních dveří a nemovitost opustil, bylo excesivním jednáním žalobce bez slušného úmyslu, které svou intenzitou vybočilo z dosud obvyklých jednání mezi účastníky a bylo příčinnou celého řetězce dalších událostí. Uvedené jednání žalobce bylo též jedinou příčinnou následné výměny vložky zámku žalovanou. Tyto závěry učiněné soudem v rámci řízení pod sp. zn. 21 C 77/2016, přičemž rozhodnutí bylo potvrzeno i odvolacím soudem v řízení sp. zn. 8 Co 958/2018, je nutno považovat za závazné také v této nyní projednávané věci. V této souvislosti pak soud prvního stupně odkazuje na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1663/16 či nález sp. zn. III. ÚS 252/04. Není tak dán objektivní důvod pro to, aby soud posoudil skutečnosti již jednou posuzované v rámci řízení sp. zn. 21 C 77/2016 jiným způsobem. Dále v odůvodnění napadeného rozsudku soud prvního stupně podrobně odůvodňuje, proč neprováděl další důkazy, které žalobce v tomto řízení předložil, přičemž je měl k dispozici již v průběhu řízení pod sp. zn. 21 C 77/2016 a v tehdejším řízení je nenavrhl nebo je tehdy navrhl a soudem prvního stupně nebyly pro nadbytečnost provedeny. Žalobce byl v předchozím řízení vedeném pod sp. zn. 21 C 77/2016 poučen podle § 118b o. s. ř. i § 219a o. s. ř. Pokud měl k dispozici ještě jiné důkazy, které tehdy nepředložil, musí toto být pouze k jeho tíži. Nemůže se snažit prostřednictvím takových důkazů teprve nyní zvrátit závěry učiněné soudem v původním řízení. Pokud takové rozhodnutí nabyde právní moci, stane se závazným, a to nejen pro účastníky, ale též pro všechny orgány včetně soudu. Závěry takového rozhodnutí nelze bez dalšího zvrátit. Není možno, aby žalobce obcházel institut koncentrace řízení, o němž byl řádně poučen. Veškeré takové důkazy, jimiž žalobce prokazatelně disponoval již v roce 2015 a 2016 je tak nutno hodnotit jako nepřípustné. Jsou též nadbytečné, neboť by nevedly k jinému právnímu závěru, než jaký byl soudem učiněn. Jde o důkazy, které vedou pouze k závěru o špatných a napjatých vztazích mezi účastníky. Žalobce předmětnou nemovitost opustil dne [datum], finanční prostředky na nájem bytu v ulici [ulice], vynakládal kontinuálně od ledna 2016 do ledna 2017. Rozhodným obdobím pro posouzení nároku žalobce bylo v řízení vedeném pod sp. zn. 21 C 77/2016 období předcházející výměně zámku žalovanou. Toto období je rozhodné pro posouzení nároku žalobce shodně i v nyní projednávané věci. K těmto skutečnostem již nové skutečnosti nepřistoupily. Nelze-li shledat jako protiprávní jednání žalované spočívající ve výměně zámkové vložky dne 26. 11. 2015, ani nárok žalobce nelze shledat oprávněným nejen pro měsíce leden a únor 2016, jak již soud pravomocně dříve učinil, ale ani pro další měsíce, jak se žalobce domáhá v nyní projednávané věci. Příčinnou toho, že žalovaná zámkovou vložku vyměnila, v důsledku čehož žalobce ztratil volný přístup do nemovitosti a musel si najít jiné bydlení, byla výměna zámkové vložky žalobcem, která jednání žalované předcházela.

8. Nárok žalobce za měsíc leden 2017 by navíc nebyl dán ani z důvodu, že nájemní smlouvu uzavřel na dobu do 31. 12. 2016, přičemž již od 17. 10. 2016 žalobce disponoval volným přístupem do nemovitosti ve spoluvlastnictví účastníků a nebyl tak důvod v říjnu 2016 vypovídat nájemní smlouvu s tříměsíční výpovědní dobou, neboť tato smlouva by skončila právě ke konci roku 2016. Žalobce tak zbytečně zaplatil nájemné ještě za leden 2017 namísto, aby pouze posečkal na skončení sjednané dobu nájmu (31. 12. 2016). I z tohoto důvodu by nebyla dána příčinná souvislost mezi jednáním žalované a vznikem žalobcem tvrzené škody. Soud prvního stupně tak uzavřel, že jedinou příčinnou vzniku škody na straně žalobce spočívající v úhradě finančních prostředků za nájem bytu v ulici [ulice] v [obec] bylo jednání žalobce, který bez bezprostřední příčiny v noci z 25. 11. na 26. 11. 2015 vyměnil zámkovou vložku u vstupních dveří a nepředal žalované klíč. Žalovaná tedy svým jednání pouze reagovala na uvedené jednání žalobce. O náhradě nákladů řízení rozhodl podle úspěchu žalované ve věci.

9. Proti rozsudku podal žalobce odvolání. Toto odvolání, které opakovaně doplňoval, odůvodnil tím, že žalobce nebyl tím, kdo vyvolal protiprávní stav tím, že vyměnil zámek a projevil aktivní snahu o předání klíče osobám oprávněně bydlícím, neporušil aktivně pokojný stav. Žalovaná bez většinového souhlasu spoluvlastníků nastěhovala [jméno] [příjmení]. Žalovaná mohla za to, že žalobce nemohl dům užívat. Žalobce musel jednat tajně bez předchozího upozornění, protože by byl fyzicky napaden, tak jako když chtěl provést odečet vody. Žalobce se snažil protokolárně předat klíče, žalovaná si je nechtěla převzít. Neměl od počátku možnost vše uvést v předešlý stav. Skutkové vylíčení okolností v této věci se liší od věci projednávané v řízení sp. zn. 21 C 77/2016. Ze strany žalované došlo k protiprávnímu jednání a toto jednání bylo příčinnou vzniku škody žalobci. Žalovaná vyměnila zámek s hlavním účelem poškodit žalobce. Žalovaná nebyla nucena zámek vyměnit, neboť odmítala nové klíče převzít, aby neomezila protiprávní bydlení [jméno] [příjmení]. V dalších podáních pak žalobce tato svá tvrzení v různých obměnách opakuje a poukazuje neustále na to, že to byla žalovaná, která celý řetězec událostí spustila. Též vyhotovil soupis všech jím navrhovaných důkazů včetně jejich stručné charakteristiky či obsahu a tyto požaduje v řízení provést. Soudu prvního stupně vytýká, že tak neučil. V odvolání pak též obsáhle cituje podstatné části nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 1437/07, sp. zn. I. ÚS 1135/17 či usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 8 Tdo 40/2010. Navrhl napadený rozsudek zrušit a věc vrátit soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

10. K podanému odvolání se vyjádřila žalovaná. Vyjadřuje nesouhlas s žalobcovými tvrzeními o příkořích, které na něm měla být žalovanou či jejími rodinnými příslušníky činěna. Poukazuje též na to, že oproti dřívějším ústním či písemným vyjádřením si žalobce opakovaně tzv.„ přidává“ a v průběhu času ve svůj prospěch upravuje svá tvrzení, aniž k nim označil důkazy. Poukazuje na to, že soudní smír 13. 12. 2018 žalovaná s žalobcem uzavírala s očekáváním, že tak narovná část svých oprávněných peněžitých nároků proti žalobcovým pochybným nárokům. Ve vyjádření též poukazuje na závěry soudu prvního stupně a napadený rozsudek jako věcně správný navrhla potvrdit.

11. Odvolací soud po zjištění, že odvolání, které zákon nevylučuje, bylo podáno v zákonné 15 denní lhůtě účastníkem řízení (§ 201, § 202, § 204 odst. 1 o. s. ř.), věc projednal podle § 212 o. s. ř. a přezkoumal napadený rozsudek podle § 212a odst. 1, odst. 3 a odst. 5 o. s. ř. v celém rozsahu. Dospěl k závěru, že odvolání žalobce není důvodné.

12. Podle § 6 odst. 1 o. z. každý má povinnost jednat v právním styku poctivě. Podle odstavce 2 citovaného ustanovení nikdo nesmí těžit ze svého nepoctivého nebo protiprávního činu. Nikdo nesmí těžit ani z protiprávního stavu, který vyvolal nebo nad kterým má kontrolu.

13. Podle § 2900 o. z. vyžadují-li to okolnosti případu nebo zvyklosti soukromého života, je každý povinen počínat si při svém konání tak, aby nedošlo k nedůvodné újmě na svobodě, životě, zdraví nebo na vlastnictví jiného.

14. Podle § 2909 o. z. škůdce, který poškozenému způsobí škodu úmyslným porušením dobrých mravů je povinen ji nahradit; vykonával-li však své právo, je škůdce povinen škodu nahradit jen sledoval-li jako účel poškození jiného.

15. Odvolací soud při svém rozhodnutí vychází ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně tak, jak plyne z důkazů provedených v řízení před soudem prvního stupně a ztotožňuje se i s právním hodnocením věci tak, jak jej okresní soud uvádí v napadeném rozsudku. S ohledem na odvolací námitky pak odvolací soud pouze dodává: Soud prvního stupně při svém rozhodnutí v této věci zcela správně vyšel ze skutečnosti, že v řízení již dříve proběhlém mezi týmiž účastníky byl vydán soudem prvního stupně dne 3. 5. 2018 rozsudek č. j. 21 C 77/2016-161, jež byl potvrzen rozsudkem odvolacího soudu ze dne 8. 11. 2018, č. j. 8 Co 958/2018-193, jímž byl mimo jiné zamítnut nárok žalobce na náhradu škody, žalovaný ze stejného titulu jako v této věci, avšak za měsíce leden, únor 2016. Z důvodů, které jsou v těchto rozhodnutích podrobně uvedeny, a které cituje ve svém odůvodnění i napadený rozsudek, dospěly soudy k závěru, že žalobce nárok na náhradu škody za uvedené období nemá, neboť žalobce výměnou vložky zámku v noci z 25. 11. na 26. 11. 2015 bez předchozí bezprostřední příčiny, jež by spočívala v jednání či chování žalované, sám aktivně porušil pokojný stav. Šlo zároveň o další dílčí jednání mezi účastníky, které však svou intenzitou vybočilo z dosud obvyklých mezí jednání mezi nimi a toto jednání se stalo příčinou celého řetězce dalších událostí (včetně dočasného vystěhování žalobce). Toto zjevně excesivní jednání bylo ze strany žalobce bez slušného úmyslu. To je patrno i z toho, že jednal tajně, v noci, bez předchozího upozornění žalované, coby spoluvlastnice, které nepředal klíče, ač o to následně žádala. Právě tento moment byl jedinou příčinou následné výměny vložky zámku žalovanou, která tak jednala proto, aby mohla uzamknout vchodové dveře, a aby jí zůstal zachován přístup do domu. Minimálně na počátku měl žalobce možnost vše uvést v předešlý stav. V tomto sledu událostí nemá vystěhování žalobce (spojené s absencí přístupu do nemovitosti) skutečnou příčinu v jednání žalované, neboť toto nelze hodnotit izolovaně nýbrž v kontextu celého řetězce událostí (příčin a následků) prvotně vyvolaných nevynuceným jednáním žalobce.

16. V nyní souzené věci je ze stejného titulu žalován nárok na náhradu škody za období následující, tj. březen 2016 až leden 2017. Soud prvního stupně dospěl ke správnému závěru, totiž že skutečnosti ohledně výměny vložky zámku postupně každým z účastníků a v konečném důsledku znemožnění přístupu žalobce do předmětné nemovitosti ve spoluvlastnictví účastníků byly již posuzovány soudem v rámci předchozího řízení vedeného pod sp. zn. 21 C 77/2016. Tyto byly právně posouzeny, a pokud z nich soud vyvodil ten závěr, že žalobce nárok na náhradu škody nemá, přičemž takové rozhodnutí je pravomocné, musí soud i v tomto nyní projednávaném řízení z takového dřívějšího rozhodnutí soudu vycházet. I nyní se totiž jedná, jak správně soud prvního stupně uvádí, o posouzení stejné skutečnosti, která již byla soudem posuzována právě v rámci předchozího řízení vedeného pod sp. zn. 21 C 77/2016. Ve shodě se soudem prvního stupně též odvolací soud poukazuje na nález Ústavního soudu ze dne 30. 11. 2016 sp. zn. I. ÚS 1663/16, v němž Ústavní soud vyjádřil názor, že ke znakům právního státu neoddělitelně patří princip právní jistoty a z něj plynoucí princip ochrany oprávněné důvěry v právo, který jako stěžejní znak v sobě implikuje efektivní ochranu práv všech právních subjektů ve stejných případech shodným způsobem a k těmto znakům patří též předvídatelnost postupu státu a jeho orgánů. V daném případě tak není dán zjevný objektivní důvod pro to, aby soud v nyní projednávaném řízení posoudil skutečnosti již jednou posuzované v rámci řízení vedeném pod sp. zn. 21 C 77/2016 (a k nimž se v tomto řízení vedlo řádné dokazování) jiným způsobem. Jestliže tak v situaci, kdy účastníci prostřednictvím svých tvrzení a označených důkazů koncipují skutkový stav, tak z takto zjištěného skutkového stavu soud vychází v rámci svého rozhodnutí. Pokud toto rozhodnutí nabyde právní moci, stane závazným, jak výše uvedeno, nejen pro účastníky, ale též pro všechny orgány včetně soudu. Aby bylo možno dosáhnout jiného rozhodnutí v této věci, musely by nastat ve vztahu mezi účastníky jiné skutečnosti, které soud v předchozím řízení vydaném pod sp. zn. 21 C 77/2016 neposuzoval. V nyní souzené věci však odvolací soud musí konstatovat, že ani z tvrzení žalobce nelze učinit závěr, že by intenzita jednání žalované v období následujícím po období, jež posuzoval soud v předchozím řízení, byla taková, aby umožňovala změnu závěrů prezentovaných soudy právě v předchozím řízení vedeném pod sp. zn. 21 C 77/2016. Jelikož žádné takové skutečnosti neplynou z tvrzení žalobce, nebylo třeba provádět ani žádné další dokazování.

17. S ohledem na výše uvedené byl věcně správný rozsudek soudu prvního stupně podle § 219 o. s. ř. potvrzen, a to včetně výroku o náhradě nákladů řízení, v němž rovněž odvolací soud žádné pochybení neshledal.

18. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., když v odvolacím řízení úspěšná žalovaná má právo na náhradu nákladů i odvolacího řízení. Ty jsou tvořeny odměnou advokáta za dva úkony právní služby (vyjádření k odvolání a účast při odvolacím jednání dne 14. 10. 2022, když o náhradě nákladů řízení spojených s účastí při odvolacím jednání konaném dne 2. 9. 2022 bylo rozhodnuto usnesením odvolacího soudu ze dne 2. 9. 2022, č. j. 5 Co 780/2022-308), ve výši 4 620 Kč za jeden úkon (§ 7 bod 5 vyhlášky č. 177/1996 Sb. – advokátní tarif). Součástí náhrady nákladů řízení je i paušální náhrada hotových výdajů advokáta za dva úkony po 300 Kč (§ 13 odst. 1, 3 advokátního tarifu). Celkovou částku náhrady nákladů odvolacího řízení ve výši 9 840 Kč je žalobce povinen zaplatit žalované k rukám jejího právního zástupce.