50 A 37/2016

Rubrum

50A 37/2016 - 43 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Věry Balejové a soudkyň Mgr. Heleny Nutilové a Mgr. Kateřiny Bednaříkové v právní věci žalobce Seniorenheim s. r. o., sídlem Praha 5 - Malá Strana, Plaská 622/3, zastoupeného JUDr. Pavlem Sokolem, advokátem v Táboře, Nerudova 3078, proti žalovanému Ministerstvu práce a sociálních věcí České republiky, se sídlem Praha 2, Na Poříčním právu 1/376, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 21. 3. 2016, čj. 2016/3955-223/1, takto:

Výrok

I. Žaloba s e z a m í t á .

II. Žalovanému se náhrada nákladů řízení n e p ř i z n á v á .

Odůvodnění

Žalobce se žalobou ze dne 19. 5. 2016 u Obvodního soudu pro Prahu 2 domáhal snížení pokuty, jejíž výše byla potvrzena rozhodnutím žalovaného ze dne 21. 3. 2016, čj. 2016/3955-223/1 (dále též „napadené rozhodnutí“). Obvodní soud pro Prahu 2 řízení usnesením ze dne 29. 8. 2016, čj.10C 130/2016-17 zastavil, neboť bylo z obsahu žaloby zřejmé, že věc náleží do věcné příslušnosti soudu, který rozhoduje podle zvláštního zákona věci správního soudnictví. Žalobce byl současně poučen o oprávnění podat u věcně a místně příslušného soudu žalobu ve správním soudnictví, a to do jednoho měsíce od právní moci Pokračování - 2 - 50A 37/2016 rozhodnutí o zastavení řízení. Právní moci nabylo toto usnesení dne 16. 9. 2016. Následně podal žalobce dne 29. 9. 2016 žalobu u Městského soudu v Praze, který ji s odkazem na § 7 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, v účinném znění (dále též „s. ř. s.“) pro místní nepříslušnost usnesením ze dne 30. 9. 2016, čj. 5 A 176/2016-18 postoupil Krajskému soudu v Českých Budějovicích (dále též „krajský soud“), jakožto soudu ve věci místně příslušnému. Zdejšímu soudu byla žaloba doručena dne 12. 10. 2016, měsíční lhůta pro podání žaloby tak zůstala zachována. Předmětnou žalobou se žalobce domáhá snížení pokuty ve výši 250.000 Kč uložené mu rozhodnutím žalovaného ze dne 21. 3. 2016, čj. 2016/3955- 223/1, jímž žalovaný zamítl jeho odvolání a potvrdil rozhodnutí Krajského úřadu Jihočeského kraje (dále též „prvostupňový správní orgán“) ze dne 3. 12. 2015, čj. KUJCK 83869/2015/OSVZ, kterým bylo rozhodnuto o uložení pokuty žalovanému ve výši 250.000,- Kč za správní delikt uvedený v § 107 odst. 1 zákona č. 108/2006 Sb., o sociálních službách, v účinném znění (dále též „zákon o sociálních službách“), jehož se dopustil porušením právní povinnosti stanovené v § 78 odst. 1 zákona o sociálních službách. Žalobce v prvé řadě namítá, že uložená pokuta je nepřiměřeně vysoká, což odůvodňuje níže uvedenými skutečnostmi. Žalobce tvrdí, že počet všech klientů se od prvního šetření nezdvojnásobil, ale naopak klesl. V rozhodnutí je chybně uveden počet nechodících klientů, kterých má dnes žalobce devět. Dojem, že se počet klientů oproti dřívějšku navýšil, je mylný. Žalobce rovněž napadá přístup OSVZ, s níž se snažil komunikovat a hledat řešení pro dobu, než budou hotové požární úpravy objektu, které by umožnily změnu registrace na pobytové sociální zařízení. Jeho snahy v tomto směru však zůstaly oslyšeny. Žalobce dodává, že zachovával vstřícný přístup spočívající v umožnění kontrol a vstupu do objektu pro pracovníky OSVZ z Českých Budějovic, veškeré kontroly přitom byly bez námitek. Žalobce přikládá výsledky hospodaření za rok 2014 a období 1-10 roku 2015 dokládající, že německá klientela mu nezajišťuje nestandardní příjmy, nemůže tedy platit likvidační pokuty, a to i s ohledem na skutečnost, že zaměstnává 15 zaměstnanců, kteří mohou přijít o práci. V případě žalobce se jedná teprve o druhou pokutu, první mu byla uložena ve výši 45.000 Kč. Současnou pokutu, představující pětinásobek té první, považuje žalobce za neadekvátní, příliš přísnou, resp. za příliš vysoký zásah prvostupňového správního orgánu. Časová prodleva mezi uložením obou pokut byla velmi krátká na to, aby žalobce mohl splnit požadované úpravy v hodnotě 15.000.000 Kč. Žalobce též upozorňuje na stavební řízení probíhající u Městského úřadu Vimperk, v rámci kterého musel žalobce doložit změnu účelu užívání budovy objektu Arnika, což bylo časově velmi náročné a oddalovalo to možnost vyřízení registrace sociálních služeb. Na podporu svých tvrzení žalobce přikládá kopii rozhodnutí MÚ Vimperk ze dne 14. 12. 2015, čj. VÚP 25783/15-KLI-3098/15 a rozhodnutí KÚ Jihočeského kraje ze dne 6. 4. 2016, čj. KUJCK 43086/2016, kterým bylo prvostupňové rozhodnutí zrušeno a řízení zastaveno. Žalovaný navrhuje zamítnutí žaloby a k námitkám uvádí, že žalobce opakuje stejné argumenty jako odvolání. Pokuta mu byla uložena v souladu s § 107 odst. 1 zákona o sociálních službách, neboť v období od 22. 4. 2015 do 4. 11. 2015 poskytoval pobytovou sociální službu domov pro seniory bez oprávnění. Toto je prokázáno a uvedeno do protokolu sepsaného se žalobcem dne 15. 10. 2015. Uložená pokuta je podrobně odůvodněna v napadeném rozhodnutí. Při jejím uložení bylo přihlédnuto ke skutečnosti, že se žalobcem bylo vedeno správní řízení za obdobný delikt již v roce 2015, kdy mu byla uložena pokuta ve výši 45.000 Kč. Služby byly současně poskytovány v objektu, jehož užívání neodpovídalo Pokračování - 3 - 50A 37/2016 příslušnému kolaudačnímu rozhodnutí. Žalobce též nerespektoval povinnosti vyplývající mu ze zákona, na něž byl opakovaně upozorňován. Delikt spáchaný žalobcem považuje žalovaný ve smyslu zákona o sociálních službách za nejzávažnější, neboť se jedná o poskytování služeb seniorům, převážně cizí státní příslušnosti, bez registrace, tj. bez dozoru státních orgánů, které jsou oprávněny takováto zařízení kontrolovat. S ohledem na to, že horní hranice pokuty v tomto případě činí 1.000.000 Kč, považuje žalovaný výši uložené pokuty za přiměřenou. Ze správního spisu, který si soud vyžádal, vyplynuly následující rozhodné skutečnosti: Dle písemnosti ze dne 29. 9. 2015, čj. KUJCK/71646/2015/OSVZ/6, označené jako „Odpověď na anonymní stížnost podanou Krajskému úřadu Jihočeského kraje ze dne 20. 8. 2015“ a současně jako „Podnět pracovníkům zajišťujícím agendu registrace sociálních služeb Krajského úřadu Jihočeského kraje k zahájení správního řízení se subjektem Seniorhaus Šumava“, se podává, že dne 20. 8. 2015 bylo doručeno Krajskému úřadu Jihočeského kraje anonymní podání, jež je součástí spisu. Toto podání bylo vyhodnoceno jako stížnost na činnost žalobce. Dne 11. 9. 2015 bylo bez předchozího ohlášení uskutečněno u žalobce místní šetření. Jednatelka společnosti, H. J., (dále též „jednatelka“ nebo „jednatelka žalobce“), byla po předchozím poučení požádána o podání vysvětlení, z něhož byl sepsán protokol. S ohledem na zjištěné skutečnosti byl předán podnět pracovníkům zajišťujícím agendu registrace sociálních služeb k zahájení řízení se žalobcem. Anonymní stížnost byla současně poskytnuta i oddělení zdravotnictví – OSVZ k dalšímu prověření skutečností vztahujících se k poskytování zdravotní péče. Ze „Záznamu z místního šetření“, sp. zn. OSVZ 74648/2015/andrlova, se podává, že v objektu Seniorhaus Šumava s. r. o., Kubova Huť 49, 385 01 Vimperk (dále též jako „objekt“, „stavba“ nebo „zařízení“) je k 11. 9. 2015 celodenně pečováno o 29 klientů. Jedná se často o osoby částečně i zcela nesoběstačné. Jednatelka žalobce provedla pracovnice krajského a městského úřadu objektem a umožnila pořízení fotodokumentace. Pro činnost poskytování služeb péče nemá žalobce oprávnění, s osobami je uzavírána smlouva o poskytování sociálních služeb, resp. smlouva o poskytování služeb. Kopie smluv v českém i německém jazyce byly jednatelkou dodány a jsou součástí spisu. Je zřejmé, že žalobce poskytuje činnost odpovídající sociálním službám, a to bez oprávnění k jejich poskytování. Součástí spisu je také záznam z prohlídky pokojů vykonané dne 11. 9. 2015, záznam o podání vysvětlení dle § 137 správního řádu a kopie vyplněné žádosti o umístění do domova pro seniory. Písemností ze dne 8. 10. 2015, čj. KUJCK 74766/2015/OSVZ, doručenou dne 19. 10. 2015, byl žalobce prvostupňovým správním orgánem zpraven o zahájení správního řízení ve věci poskytování sociální služby bez oprávnění k jejímu poskytování dle § 78 odst. 1 zákona o sociálních službách. Písemností ze dne 7. 10. 2015, čj. VÚP 21266/15-KLI-3098/13, byl žalobce coby provozovatel objektu Městským úřadem ve Vimperku vyzván k bezodkladnému zastavení užívání stavby pro rozpor s kolaudačním rozhodnutím. Do protokolu z ústního jednání ze dne 15. 10. 2015, čj. KUJCK 76785/2015/OSVZ, jednatelka žalobce uvedla, že je provozovatelkou zařízení. Starají se zde o 29 klientů závislých na péči jiné osoby, zejména cizinců. Dále uvedla, že objekt bude vyžadovat značné stavební úpravy, aby mohl sloužit jako domov pro seniory. Podaná žádost o stavební povolení byla údajně shledána neúplnou, bude nutno ji doplnit, přičemž žalobce respektuje výzvu Pokračování - 4 - 50A 37/2016 stavebního úřadu, se stávajícími klienty smlouvy o poskytování služeb ukončí. Ze strany prvostupňového správního orgánu byla jednatelka informována o zahájení řízení o uložení pokuty a poučena, že musí bezodkladně činit kroky k nalezení náhradního řešení pro ubytované osoby. Z protokolu z ústního jednání ze dne 4. 11. 2015, čj. KUJCK 81427/2015/OSVZ, jehož se krom jednatelky žalobce účastnila i zástupkyně vlastníka objektu a investora (společnost INGO-PRAMEN, spol. s r. o., IČ 41941021) Ing. H., vyplývá, že zástupkyně investora na tomto jednání představila prvostupňovému správnímu orgánu jednotlivé etapy přestavby objektu, s předpokládaným termínem kolaudace k 30. 6. 2016. Uvedené bylo prvostupňovým správním orgánem vyloučeno s odkazem na časově posloupné kroky vedoucí k registraci sociální služby. Jednatelka byla opakovaně poučena o nutnosti najít náhradní řešení pro ubytované klienty. K dotazu sdělila, že v tomto směru zatím neučinila žádné kroky. Následně byla jednatelka žalobce upozorněna na neplnění povinnosti. Písemností ze dne 23. 11. 2015, čj. KUJCK 85902/2015/OSVZ, doručenou dne 25. 11. 2015, byl žalobce poučen dle § 36/3 správního řádu. Rozhodnutím prvostupňového správního orgánu ze dne 3. 12. 2015, čj. KUJCK 83869/2015/OSVZ, doručeném dne 9. 12. 2015, byla žalobci za správní delikt dle § 107 odst. 1 zákona o sociálních službách uložena pokuta ve výši 250.000 Kč, za poskytování sociální služby domov pro seniory v době od 22. 4. 2015 do 4. 11. 2015 ve shora specifikovaném objektu, a to bez oprávnění k jejímu poskytování. Z odůvodnění vyplývá, že se žalobcem bylo vedeno správní řízení ve stejné věci již v roce 2015, kdy byly úkony péče bez potřebného oprávnění poskytovány 15 osobám. Navýšení počtu osob avizované v anonymní stížnosti bylo potvrzeno místním šetřením vykonaným dne 11. 9. 2015. Při ústním jednání konaném dne 15. 10. 2015 jednatelka žalobce potvrdila navýšení počtu klientů na 29 a vyjádřila vůli naplnit výzvu příslušného stavebního úřadu k zastavení užívání stavby. Při ústním jednání dne 4. 11. 2015 byl jednatelkou žalobce a zástupkyní investora představen podnikatelský záměr přestavby objektu. Ke vznesenému dotazu byl pracovníky prvostupňového správního orgánu vyloučen pobyt osob v objektu bez patřičného oprávnění k poskytování sociálních služeb. Jednatelka společnosti sdělila a do protokolu podepsala, že zatím neučinila kroky k přemístění ubytovaných osob do registrovaných zařízení. Na základě zjištěných skutečností a důkazů dospěl prvostupňový správní orgán k závěru, že došlo k naplnění podmínek pro uložení pokuty. Pochybení spočívalo v porušení § 78 odst. 1 zákona o sociálních službách, přičemž porušením stanovené povinnosti se žalobce dopustil správního deliktu dle § 107 odst. 1 zákona o sociálních službách. Při stanovení výše pokuty prvostupňový správní orgán vycházel především ze skutečnosti, že se žalobcem již bylo již v roce 2015 vedeno správní řízení ve stejné věci, kdy mu byla dne 22. 4. 2015 za porušení téhož ustanovení uložena pokuta ve výši 45.000 Kč, kterou žalobce hradí formou splátkového kalendáře. V případě předchozího správního řízení byly služby bez patřičného oprávnění poskytovány 15 osobám. Jednatelka žalobce byla opakovaně poučena, že není oprávněna tyto služby poskytovat, žalobce byl tedy s tímto srozuměn. Místo aby docházelo k postupnému ukončení neoprávněné činnosti a snížení počtu osob, byl jejich počet navýšen na dvojnásobek. Současně bylo přihlédnuto k míře závažnosti uvedeného pochybení a k tomu, že žalobce se uvedeného správního deliktu dopustil opakovaně, přičemž předchozí mírnější sankce za stejný delikt se ukázala neúčinnou. Proti shora uvedenému rozhodnutí se žalobce písemností ze dne 22. 12. 2015, doručenou dne 23. 12. 2015, odvolal. Pokračování - 5 - 50A 37/2016 Dne 21 3. 2016 vydal žalovaný napadené rozhodnutí, jímž prvostupňové rozhodnutí potvrdil. V odůvodnění se přiklonil k závěrů prvostupňového správního orgánu. Žalovaný vzal za prokázané, že činnosti prováděné žalobcem odpovídají základním činnostem v domově pro seniory, přičemž žalobce se uvedeného správního deliktu dopouštěl opakovaně. Výši uložené pokuty shledal žalovaný ve vztahu k závažnosti, způsobu, následkům a okolnostem spáchání správního deliktu za přiměřenou. Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích žalobních bodů, vycházel přitom ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „s. ř. s.“). Žaloba není důvodná. Námitku nepřiměřeně přísné pokuty odmítá soud jako nedůvodnou. Dle § 78 odst. 2 s. ř. s.: „Rozhoduje-li soud o žalobě proti rozhodnutí, jímž správní orgán uložil trest za správní delikt, může soud, nejsou-li důvody pro zrušení rozhodnutí podle odstavce 1, ale trest byl uložen ve zjevně nepřiměřené výši, upustit od něj nebo jej snížit v mezích zákonem dovolených, lze-li takové rozhodnutí učinit na základě skutkového stavu, z něhož vyšel správní orgán, a který soud případně vlastním dokazováním v nikoli zásadních směrech doplnil, a navrhl-li takový postup žalobce v žalobě“. Toto ustanovení přímo navazuje na § 65 odst. 3 s. ř. s. Podle něj se aktivně legitimovaný žalobce může žalobou domáhat uplatnění tzv. moderačního práva soudu. Pokud správní orgán rozhodl o uložení trestu za správní delikt, žalobce se může žalobou domáhat též upuštění od něj nebo jeho snížení v mezích zákonem dovolených. Moderační právo soudu představuje poměrně výrazný zásah do tradičního pojetí návaznosti (subsidiarity) soudního přezkumu a oddělení správního soudnictví od veřejné správy, jakož i do kasačního principu správního soudnictví samotného. Současně slouží jako nástroj efektivity soudní kontroly veřejné správy. Moderační právo v řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu umožňuje soudu k výslovnému návrhu žalobce buď snížit uložený trest za správní delikt v mezích zákonem dovolených, nebo od něj dokonce zcela upustit, zamítá-li jinak žalobu jako nedůvodnou. Obojí však za současného předpokladu, že trest byl uložen ve zjevně nepřiměřené výši. Takové oprávnění je ve správním soudnictví poměrně výjimečné, neboť pravidlem je kasační přezkum, který nedává správnímu soudu pravomoc k tomu, aby rozhodnutí správního orgánu sám měnil a uvážení správního orgánu nahradil úvahou vlastní. Využití moderačního práva soudu lze akceptovat za splnění následujících podmínek: 1) jde o rozhodnutí podle § 65 odst. 1 s. ř. s., a to ve 2) věcech správního trestání, 3) jímž se za správní delikt žalobci ukládá trest, 4) který je ve zjevně nepřiměřené výši, 5) vůči čemuž žalobce brojí žalobou, 6) ve které žalobce výslovně navrhne využití moderačního práva, přičemž taková žaloba musí být 7) věcně projednatelná a současně 8) je nedůvodná. Pro využití moderačního práva 9) soud musí být s to vyjít ze skutkového stavu, z něhož vyšel správní orgán, který ale lze dokazováním soudu, nikoliv však v zásadních směrech, doplnit. Tyto podmínky musí být splněny současně. Následkem je, že soud svým rozsudkem při současném zamítnutí žaloby sníží zjevně nepřiměřený trest v mezích zákonem dovolených, případně od uložení trestu zcela upustí. K otázce moderačního práva lze odkázat na závěry Nejvyššího správního soudu (srov. rozsudek ze dne 19. 4. 2012, čj. 7 As 22/2012-23), podle které „slovo „lze“ použité v § 78 odst. 2 - je ve spojení s obecným skutkovým důvodem moderace, považujícím za nežádoucí trest uložený ve zjevně nepřiměřené výši, avšak jinak plně odpovídající zákonným kritériím pro ukládání sankcí stanoveným v příslušném zvláštním zákoně, zmocněním pro soud, aby v Pokračování - 6 - 50A 37/2016 souladu s rozhodovací praxí, která se případně ohledně moderace v určitých oblastech správního trestání v rozhodovací praxi správních soudů vytvořila, moderoval sankci, je-li zjevně nepřiměřená. Zároveň je ale zmocněním k moderaci nepřistoupit, i když sankce je zjevně nepřiměřená, jsou-li k tomu v konkrétním případě zvláštní důvody, a tedy se v konkrétním případě odchýlit od stálé rozhodovací praxe soudů, vytvořila-li se. Smyslem a účelem moderace - není hledání ‚ideální‘ výše sankce soudem místo správního orgánu, ale její korekce v případech, že by sankce, pohybující se nejen v zákonném rozmezí a odpovídající i všem zásadám pro její ukládání a zohledňující kritéria potřebná pro její individualizaci, zjevně neodpovídala zobecnitelné představě o adekvátnosti a spravedlnosti sankce. V případě sankcí z obecných hledisek méně závažných (zde pokuty ve výši 10 000 Kč) proto bude moderace sankce zpravidla vzácnější než v případě sankcí výrazných.“ Soud vzal splnění prvních tří shora uvedených podmínek za prokázané, následně hodnotil, zda lze uložený trest považovat za přiměřený. Správní soud v prvé řadě neshledal, že by vytýkaná nepřiměřenost měla kvalitu nezákonnosti např. v podobě překročení mezí správního uvážení nebo jeho zneužití, což by bylo důvodem ke zrušení rozhodnutí (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 4. 2012, čj. 1 Afs 1/2012-36). Ze spisového materiálu nevyplývá, že by správní orgán vybočil ze zákonných mantinelů při ukládání pokuty, hodnocení kritérií pro uložení pokuty nepostrádá logické souvislosti, správní orgán vzal do úvahy všechna zákonná kritéria apod. Při zohlednění funkcí správního trestání, je zřejmé, že trest, aby splnil svůj účel, musí „bolet“. Zjevnou nepřiměřenost uloženého trestu je nutno hodnotit ve vztahu k podmínkám, které jsou pro úvahu o trestu primárně stanoveny zákonem, a dále pak zejména zohledněním majetkových poměrů pachatele, i když zákon toto kritérium přímo nestanovil. To vyplývá z požadavků kladených na správní orgány vyjádřených v usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 4. 2010, čj. 1 As 9/2008-133. Rozsudkem ze dne 30. 9. 2010, čj. 7 As 71/2010- 97, Nejvyšší správní soud konstatoval, „že ukládání trestu je založeno na dvou základních principech - principu zákonnosti trestu a individualizace trestu. Soud v rámci moderačního práva zkoumá, zda nedošlo k excesu při individualizaci trestu, tedy zda a jak bylo přihlédnuto ke všem specifikům konkrétního případu a zda byl v rámci zákonné trestní sankce vybrán pro pachatele takový druh trestu a v té výměře, která splní účel trestu a není zjevně nepřiměřená.“ Žalobce uplatnil výlučný návrh na uplatnění moderačního práva soudu, tj. domáhá se pouze soudní moderace trestu. V případě návrhu na snížení trestu či upuštění od něj soud musí vycházet z důvodů, které správní orgán vedly ke stanovení dané výše trestu. Teprve poté může tyto důvody přezkoumat, popřípadě dospět k závěru, že jde o trest zjevně nepřiměřený. Užitím moderačního práva soud nahrazuje správní uvážení správního orgánu uvážením vlastním. Soud se zde chová jako správní orgán, přičemž snížení trestu je vázáno mezemi danými zákonem. Žalobce namítá jednotlivé skutečnosti mající v souhrnu svědčit v jeho prospěch a odůvodňující snížení pokuty. Žalobce popírá, že by se počet klientů, resp. osob, o něž je pečováno, zdvojnásobil. Počet klientů na vozíčku se měl dokonce snížit ze šestnácti na devět. Soud se domnívá, že tato námitka vychází patrně z nedostatečného pochopení napadeného rozhodnutí a posoudil ji jako nedůvodnou. K tomu soud konstatuje, že počet osob umístěných v objektu k okamžiku podání žaloby je nerozhodný, neboť dle § 81 odst. 1: „Soud rozhoduje na základě skutkového stavu zjištěného ke dni svého rozhodnutí“. Prvostupňové i napadené rozhodnutí pak shodně posuzují nikoli navýšení počtu osob v průběhu správního řízení, ale navýšení v porovnání s počtem Pokračování - 7 - 50A 37/2016 klientů v rámci předchozího správního řízení v téže věci vedeného počátkem roku 2015. Skutečnost, že počet umístěných osob je roven číslu 29, byla prokázána jak místním šetřením v objektu (11. 9. 2015), tak i při ústním jednání dne 15. 10. 2015, o němž byl sepsán protokol založený ve spise, do nějž jednatelka žalobce uvedla a podpisem potvrdila, že se v objektu starají o 29 osob. Ve srovnání s předchozím správním řízením, ukončeným rozhodnutím ze dne 22. 4. 2015 o uložení pokuty ve výši 45.000 Kč, při kterém bylo prokázáno, že v zařízení provozovaném žalobcem bez příslušného oprávnění pečují o 15 osob, došlo nepochybně k navýšení počtu osob. Je tedy postaveno najisto, že ačkoli již během předchozího správního řízení byla žalobci pravomocně uložena pokuta ve výši 45.000 Kč, pokračoval v poskytování sociálních služeb bez potřebné registrace a počet osob, o něž je v zařízení pečováno, ještě navýšil. Nad rámec řečeného se konstatuje, že soud není s to ověřit aktuální počet osob v zařízení, který nadto může být proměnlivý, žalobce důkazy prokazující současný počet ubytovaných nedoložil. Za relevantní proto soud považuje informace prokázané místním šetřením a zaznamenané do protokolu. Další námitkou žalobce naříká nedostatek pochopení ze strany správního orgánu pro jeho snahy o nalezení řešení stávající situace. Ani s touto námitkou se soud nemůže ztotožnit. Již 15. 10. 2015 byla při ústním jednání jednatelka žalobce ze strany pracovníků prvostupňového správního orgánu poučena o tom, aby bez zbytečného odkladu učinila kroky k ukončení smluv se stávajícími klienty. Žalobce se tímto neřídil a při dalším ústním jednání dne 4. 11. 2015 vznesl dotaz na možnost ponechání současných klientů v zařízení do doby, než bude hotova přestavba objektu, a to i bez oprávnění k poskytování sociálních služeb. Jednatelka žalobce současně záporně odpověděla na otázku stran učinění nějakých kroků k ukončení smluv se stávajícími klienty a jejich přesunu do registrovaných zařízení. Na základě uvedeného byla správním orgánem upozorněna na neplnění povinnosti. Dle § 78 odst. 1 zákona o sociálních službách: „Sociální služby lze poskytovat jen na základě oprávnění k poskytování sociálních služeb, není-li v § 83 a 84 stanoveno jinak; toto oprávnění vzniká rozhodnutím o registraci“. Dle § 107 odst. 1 téhož zákona: „Právnická osoba nebo podnikající fyzická osoba se dopustí správního deliktu tím, že poskytuje sociální služby bez oprávnění k jejich poskytování podle § 78 odst. 1.“ Vzhledem k tomu, že sociální služby jsou poskytovány velmi zranitelným lidem, je žádoucí, aby stát tyto osoby chránil kromě jiného tím, že bude vydávat povolení k poskytování sociálních služeb, pouze pokud budou žadatelem o toto povolení splněny základní podmínky kladené na poskytovatele sociálních služeb přímo zákonem a že bude tyto poskytovatele pravidelně kontrolovat. Toto opatření je nástrojem ochrany klientů sociálních služeb ze strany státu. Je nezpochybnitelnou skutečností, že sociální služby lze poskytovat pouze na základě oprávnění k poskytování sociálních služeb, které vzniká rozhodnutím o registraci, vydaným příslušným krajským úřadem. Krajský úřad vede rovněž registr poskytovatelů sociálních služeb, který v jeho elektronické podobě spravuje Ministerstvo práce a sociálních věcí. Tuto službu nelze poskytovat v nějakém prozatímním režimu bez potřebného povolení. Pokud žalobce žalovanému vytýká neochotu najít společně řešení, je třeba si uvědomit, že takové řešení vzhledem k zákonným podmínkám neexistuje. Není v pravomoci správních orgánů, tím méně pak soudu, umožnit žalobci provozovat zařízení poskytující sociální služby bez potřebného povolení, a to ani prozatímně. Jakákoli komunikace ať již v tomto či předchozím správním řízení nemohla postup správního orgánu ovlivnit. Žalobcův odkaz na zavedenou praxi v jiných krajích, kde „spíš chtějí orgány pomoct najít řešení na dobu, než bude možná změna pro registraci na Pobytové soc. zařízení“ považuje soud za irelevantní. Vzhledem k tomu, že žalobce nekonkretizuje, o které z krajů a jaké konkrétní případy by se mělo jednat, soud se námitkou více nezabýval. Skutečnosti, že předmětné zařízení nelze Pokračování - 8 - 50A 37/2016 provozovat bez registrace, si žalobce musel být vědom, a to minimálně s ohledem na závěry předchozího správního řízení. K námitce, že žalobce umožňoval výkon kontrolní činnosti v zařízení, soud uvádí, že toto je ve vztahu k posuzované věci irelevantní. Ze spisu je zřejmé, že žalobce umožnil správním orgánům vstup o vlastní vůli, neboť před vstupem mu bylo objasňováno, z jakého důvodu jsou pracovníci správního orgánu přítomni a žalobce (resp. jednatelka žalobce) byl ochoten poskytnout nezbytnou součinnost a pracovníky správního orgánu do objektu vpustit. V rozhodné době prvostupňový správní orgán nemohl nad žalobcem vykonávat kontrolní činnost, neboť tato pravomoc mu byla zákonem svěřena jen vůči registrovaným subjektům. Je prokázáno, že žalobce neoprávněně poskytoval sociální služby bez patřičné registrace, ačkoli si musel být vědom protiprávnosti takového jednání, minimálně s ohledem na závěry předchozího správního řízení. Skutečnost, že pracovníkům prvostupňového správního orgánu byl přístup do zařízení ze strany žalobce umožňován, nelze považovat za okolnost odůvodňující uložení nižší pokuty. Žalobce dále namítá, že všechny kontroly, včetně hygienické, byly bez námitek. Tuto námitku soud posoudil jako nedůvodnou. V prvé řadě žalobce pouze obecně odkazuje na proběhnuvší kontroly, aniž by je blíže specifikoval (datum kontroly, kontrolní orgán apod.), potažmo doložil písemné výstupy z těchto kontrol. Žalobce je povinen nejen tvrdit, ale svá tvrzení také osvědčit, resp. věrohodně doložit. Žalobce tak neučinil, neunesl tudíž důkazní břemeno. Ve vztahu k žalované věci pak nelze hovořit o tom, že by kontrola proběhla bez námitek, když správní orgány obou stupňů shledaly pochybení spočívající ve skutečnosti, že žalobce poskytoval sociální služby bez patřičného oprávnění. Na základě tohoto byl vyzván k ukončení činnosti a za spáchání správního deliktu dle §107 odst. 1 zákona o sociálních službách, který byl správními orgány dostatečně prokázán a jehož se žalobce dopustil opakovaně, mu byla uložena pokuta ve výši 250.000 Kč. Žalobci mělo být prvostupňovým správním orgánem naznačováno, že pokud má německou klientelu, je schopen platit likvidační pokuty. Toto tvrzení však žalobce nikterak neprokázal, neuvedl která konkrétní osoba a kdy měla uvedené žalobci sdělit. Žalobcova námitka je tedy velmi obecná, soudu nezbylo, než ji obdobným způsobem vypořádat. Soud naznal, že spisový materiál, včetně výše a odůvodnění uložené pokuty, nesvědčí o jakémkoli nestandardním postupu správních orgánů. Žalobce pokutu uloženou ve výši 250.000 Kč považuje za likvidační, což prokazuje dokumentem označeným „Výkaz zisku a ztráty ke dni 31. 10. 2015“ a „Hospodářský výsledek (období 12/2014)“. Z uvedeného se podává ztráta 657.398,81 Kč za rok 2014, resp. ztráta 235.000,-Kč za období leden až říjen 2015. V souhrnu tedy žalobce dokládá negativní hospodářské výsledky. Žalobce se obává, že uložením pokuty hrozí 15 osobám, které zaměstnává, ztráta zaměstnání. Upozorňuje také na skutečnost, že se jedná teprve o druhou uloženou pokutu, která je však pětinásobkem první pokuty, přičemž doba mezi uložením těchto dvou pokut je příliš krátká na to, aby žalobce stihl uskutečnit požadované stavební úpravy. K tomu soud uvádí následující. Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 4. 2012, čj. 7 As 22/2012-23, smyslem a účelem moderace (§ 78 odst. 2 s. ř. s.) není hledání „ideální“ výše sankce soudem místo správního orgánu, ale její korekce v případech, že by sankce, pohybující se nejen v zákonném rozmezí a odpovídající i všem zásadám pro její ukládání a zohledňující kritéria potřebná pro její individualizaci, zjevně neodpovídala zobecnitelné představě o adekvátnosti a spravedlnosti sankce. Soud proto hodnotil, zda lze uloženou sankci ve výši 250.000 Kč považovat s ohledem na skutkové okolnosti za zjevně nepřiměřenou, či nikoli. Pokračování - 9 - 50A 37/2016 Dle rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 4. 2012, čj. 1 Afs 1/2012-36: „Ukládání trestu je tedy založeno na dvou základních principech - principu zákonnosti trestu a individualizace trestu. Uložení pokuty v mezích zákonných podmínek je součástí posouzení zákonnosti přezkoumávaného správního rozhodnutí (§ 78 odst. 1 s. ř. s.). Z předchozí judikatury Nejvyššího správního soudu vyplývá závěr, že správní orgán se při ukládání trestu (tj. v tomto případě pokuty) musí výslovně zabývat všemi kritérii, která zákon stanovuje. V případě, že některé z kritérií stanovených zákonem není pro posouzení věci relevantní, má správní orgán povinnost se s takovým kritériem alespoň stručně vypořádat a odůvodnit jeho nepodstatnost (blíže srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 9. 2007, č. j. 8 As 17/2006 - 78, www.nssoud.cz). Soudní řád správní ovšem i za situace, kdy správní orgán zákonné meze nepřekročil a výši pokuty řádně zdůvodnil, dává soudu zvláštní oprávnění moderovat výši pokuty (§ 78 odst. 2 s. ř. s.). V rámci moderačního práva soud zkoumá, zda nedošlo k excesu při individualizaci trestu, tedy zda a jak bylo přihlédnuto ke všem specifikům konkrétního případu a zda byl v rámci zákonné trestní sankce vybrán pro pachatele takový druh trestu a v té výměře, která splní účel trestu a není zjevně nepřiměřená. Mezi hlediska individualizace trestu v dané věci patří zejména závažnost správního deliktu, význam chráněného zájmu, který byl správním deliktem dotčen, způsob spáchání správního deliktu, jeho následky a okolnosti, za nichž byl spáchán. Při posuzování konkrétní závažnosti správního deliktu není hlavním kritériem skutková podstata deliktu, nýbrž především intenzita skutkových okolností, s jakou došlo k porušení právem chráněných hodnot a zájmů v konkrétním případě (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 9. 2010, č. j. 7 As 71/2010 - 97)“. Dle § 108 odst. 2 zákona o sociálních službách: „Při určení výše pokuty právnické osobě se přihlédne k závažnosti správního deliktu, zejména ke způsobu jeho spáchání a jeho následkům a k okolnostem, za nichž byl spáchán.“ Zdejší soud již shora konstatoval uložení pokuty v mezích zákonných podmínek, neboť správní orgány se při ukládání pokuty výslovně zabývaly všemi kritérii, která zákon stanovuje (viz strana 4 prvostupňového, resp. strana 3-4 napadeného rozhodnutí). Následně soud k námitce žalobce zkoumal, zda a jak byla zohledněna specifika žalované věci. Z napadeného rozhodnutí vyplývá, že správní orgány vycházely jak ze zákonného rámce, tak i z konkrétních skutkových okolností. Není pochyb o naplnění znaků skutkové podstaty předmětného správního deliktu, což ani žalobce nerozporuje. Byla zohledněna skutečnost, že se žalobcem bylo již v roce 2015 vedeno správní řízení v totožné věci, které vyústilo v uložení pokuty ve výši 45.000 Kč de facto za tentýž správní delikt, neboť žalobce poskytoval sociální služby bez oprávnění. Ačkoli byl žalobce (resp. jednatelka žalobce) opakovaně poučen a na protiprávnost svého jednání upozorněn, neukončil smlouvy uzavřené s osobami ubytovanými v zařízení, neučinil kroky vedoucí k přemístění těchto osob do registrovaných zařízení, ale nadále pokračoval v poskytování sociálních služeb, čímž se opakovaně dopustil porušení příslušného ustanovení zákona (§ 78 zákona o sociálních službách). Žalobce nejen že neusiloval o snížení počtu ubytovaných osob, dokonce tento počet navýšil z 15 (počet osob v průběhu předchozího správního řízení) na 29 osob. Poskytované sociální služby odpovídaly pobytové sociální službě domov pro seniory. První uložená pokuta ve výši 45.000 Kč (4,5% zákonné hranice pokuty) neměla na žalobce preventivní účinek, tj. nezabránila mu v pokračování v protiprávním jednání v podobě poskytování sociálních služeb bez oprávnění ve formě registrace. Žalovaný tedy přistoupil k uložení vyšší pokuty (250.000 Kč, tj. 25% zákonné hranice), která logicky citelněji zasáhla do žalobcových majetkových poměrů. Předmětné sociální služby žalobce poskytoval zejména osobám se sníženou soběstačností, převážně cizincům, což bylo prokázáno místním šetřením a do protokolu potvrzeno žalobcem (resp. jednatelkou žalobce) při ústním jednání dne Pokračování - 10 - 50A 37/2016 15. 10. 2015. Současně bylo prokázáno, že služby poskytované žalobcem na základě smluv uzavřených s ubytovanými klienty, tj. bez náležité registrace, odpovídají základním službám poskytovaným domovy pro seniory. Další okolností, kterou žalovaný hodnotil, byla skutečnost, že žalobce vykonával činnost v objektu, který nebyl v souladu s rozhodnutím o účelu užívání stavby, což mělo vliv na plnění materiálních a technických podmínek v objektu i na bezpečnost klientů. Žalovaný toto konstatoval na základě rozhodnutí Městského úřadu Vimperk ze dne 1. 12. 2015, čj. VÚP 25783/15-KLI-3098/15, kterým byl žalobce uznán vinným ze spáchání správního deliktu dle § 180 odst. 1 písm. g) stavebního zákona, neboť užíval zařízení v rozporu s vydaným kolaudačním rozhodnutím. Rozhodnutím ze dne 6. 4. 2016, čj. KUJCK 43086/2016, odvolací správní orgán rozhodnutí stavebního úřadu ze dne 1. 12. 2015, čj. VÚP 25783/15-KLI-3098/15, zrušil a řízení zastavil, neboť konstatoval, že jednání žalobkyně, jak jej posoudil stavební úřad, nelze považovat za deliktní. Nevyloučil však, že v rozporu s kolaudačním rozhodnutím je využívána část stavby, což by měl stavební úřad ověřit. Toto rozhodnutí však bylo vydáno až po vydání napadeného rozhodnutí a žalovaný jej tedy nemohl v odůvodnění zohlednit. Za důležitou okolnost odůvodňující výši uložené pokuty žalovaný považuje opakované informování žalobce o povinnostech plynoucích mu ze zákona o sociálních službách a z něho vyplývající správnost postupu navrhovaného prvostupňovým správním orgánem v podobě okamžitého ukončení činnosti poskytované v rozporu se zákonem. Žalovaný jasně definoval, že pro získání tohoto oprávnění je každý žadatel povinen splnit podmínky stanovené zákonem o sociálních službách, tudíž nebylo možné akceptovat postup navrhovaný žalobcem spočívající v dočasném poskytování služby bez nezbytného oprávnění. Žalovaný odůvodnil výši uložené pokuty také s ohledem na typovou závažnost správního deliktu vyjádřenou horní hranicí možné pokuty a připomenul, že se jedná o nejzávažnější správní delikt v oblasti sociálních služeb, neboť žalobce se poskytováním těchto služeb bez registrace vyhýbal všem stanoveným povinnostem a kontrolním mechanismům. Na základě shora uvedeného dospěl krajský soud k závěru, že v rámci zákonné trestní sankce byl vybrán pro žalobce takový druh trestu a v té výměře, která splní účel trestu a není zjevně nepřiměřená. Námitku vztahující se likvidačnímu charakteru uložené pokuty soud odmítl pro nedůvodnost. Žalovaný se výslovně a podrobně zabýval všemi kritérii stanovenými zákonem pro posouzení věci a uložení pokuty řádně odůvodnil. Soud neshledal exces při individualizaci trestu, uložená pokuta s ohledem na skutkové okolnosti plní účel trestu a není zjevně nepřiměřená. Pokuta uložená žalobci v předchozím správním řízení dosahovala výše 4,5% zákonné sazby, žalobce však pokračoval v poskytování sociálních služeb bez oprávnění v podobě registrace, počet ubytovaných osob dokonce navýšil. S poskytováním služeb žalobce nepřestal ani poté, co byla dne 15. 10. 2015 jednatelka žalobce při ústním jednání upozorněna na nutnost najít bezodkladně náhradní řešení pro ubytované. Uvedené dokládá skutečnost, že při ústním jednání dne 4. 11. 2015 jednatelka žalobce k dotazu sdělila, že v tomto směru ještě neučinila žádné kroky. Je tedy postaveno najisto, že žalobce, přestože byl opakovaně poučován o tom, že nemůže poskytovat sociální služby bez oprávnění k jejich poskytování a ačkoli byl za totožný správní delikt již jednou sankciován, ignoroval i nadále zákonná ustanovení a výzvy správního orgánu a neprojevil žádnou účinnou snahu o nápravu způsobeného pochybení. Žalobce sice tvrdí, že v krátké lhůtě mezi dvěma uloženými pokutami nemohl splnit požadované úpravy, toto však po něm nebylo ze strany prvostupňového správního orgánu, resp. žalovaného požadováno. Povinností žalobce naopak bylo ukončit nezákonné poskytování sociálních služeb, na což byl také opakovaně upozorňován. Vzhledem k tomu, že sociální služby poskytoval žalobce osobám závislým na péči Pokračování - 11 - 50A 37/2016 jiné osoby, tj. osobám velmi zranitelným s omezenou možností domoci se svých práv, ve velké míře cizincům, a předchozí uložená pokuta se ukázala jako neúčinná, přikročil správní orgán k uložení vyšší pokuty, která je ovšem také citelnějším zásahem do žalobcových majetkových poměrů. Za situace, kdy uložení nižší pokuty nemělo v podstatě žádný vliv na žalobcovo protiprávní jednání, lze považovat uložení vyšší pokuty za jediný účinný nástroj ke zjednání nápravy. Současně byla zohledněna intenzita skutkových okolností, s jakou došlo k porušení právem chráněných hodnot a zájmů v tomto konkrétním případě. Není pochyb, že žalobcem spáchaný správní delikt lze ohodnotit jako nejzávažnější v rámci zákona o sociálních službách, a to i s ohledem na horní hranici pokuty, která v rozhodné době činila 1.000.000 Kč. Vzhledem k charakteru zařízení lze předpokládat, a vyplývá to i ze záznamu o podání vysvětlení ze dne 24. 9. 2015, že žalobce poskytoval sociální služby také osobám neorientovaným v čase, místě a situaci, pro svůj zdravotní stav a jazykovou výbavu (cizinci) neschopným uplatnit svá práva či podat stížnost. Za situace, kdy žalobce nedisponoval potřebnou registrací, čímž se vyhýbal všem stanoveným povinnostem a kontrolním mechanismům, a zároveň nereagoval na výzvy k ukončení činnosti a přesunu osob do registrovaného zařízení, lze považovat pokutu ve výši 250.000 Kč za přiměřenou dané situaci. Není přitom rozhodné, jak si řešení situace představoval žalobce. Jeho návrhu na přechodné řešení situace správní orgán nemohl vyhovět, neboť uvedený druh služeb nelze poskytovat ani dočasně bez nezbytného oprávnění. Z postupu žalobce je zřejmá neochota takový závěr akceptovat, tudíž i z tohoto důvodu může být navýšení pokuty považováno za přiměřený nástroj k tomu, aby žalobce začal akceptovat zákonné požadavky. Lze uzavřít, že sankce byla za daného skutkového stavu a s ohledem na společenskou nebezpečnost natolik individualizována, že ji nelze považovat za nepřiměřenou, tím spíše pak za zjevně nepřiměřenou. Pokutu lze s ohledem na její výši považovat za citelný zásah do žalobcových majetkových práv, což je posuzovaném případě žádoucí nejen s ohledem na funkci trestu a neúčinnost dříve uložené nižší pokuty, ale i s ohledem na nebezpečnost žalobcova jednání, které by v krajním případě mohlo ohrozit zdraví a životy osob, o něž je v zařízené pečováno. „Preventivní úloha postihu nespočívá jen v účinku vůči žalobci. Postih musí mít sílu odradit od nezákonného postupu i jiné nositele stejných zákonných povinností; tento účinek pak může vyvolat jen postih odpovídající významu chráněného zájmu, včas a věcně správně vyvozený. Jde-li o finanční postih, musí být znatelný v majetkové sféře delikventa, tedy být nikoli pro něho zanedbatelný, a nutně tak musí v sobě obsahovat i represivní složku. V opačném případě by totiž postih delikventa smysl postrádal. Moderační právo soudu upravené v § 78 odst. 2 s. ř. s., tj. možnost upustit od potrestání či snížení postihu, má proto místo toliko tam, kde jde o postih zjevně nepřiměřený“ (rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 16. 11. 2004, čj. 10 Ca 250/2003-48). Na podporu svých tvrzení žalobce předložil důkaz v podobě dokumentu označeného „Výkaz zisku a ztráty ke dni 31. 10. 2015“ a „Hospodářský výsledek (období 12/2014)“. Z uvedeného se podává ztráta 657.398,81 Kč za rok 2014, resp. ztráta 235.000,-Kč za období leden až říjen 2015. V souhrnu tedy žalobce dokládá negativní hospodářské výsledky. Soud při vědomí relevantní judikatury Nejvyššího správního soudu posuzoval namítaný likvidační charakter uložené pokuty. Je nezpochybnitelné, že: „Správní orgán ukládající pokutu za jiný správní delikt je povinen přihlédnout k osobním a majetkovým poměrům pachatele tehdy, pokud je podle osoby pachatele a výše pokuty, kterou lze uložit, zřejmé, že by pokuta mohla mít likvidační charakter, a to i v případech, kdy příslušný zákon osobní a majetkové poměry pachatele v taxativním výčtu hledisek rozhodných pro určení výše pokuty neuvádí…Správní orgán vychází při zjišťování osobních a majetkových poměrů z údajů doložených samotným účastníkem řízení, případně z těch, které vyplynuly z dosavadního průběhu správního řízení či Pokračování - 12 - 50A 37/2016 které si opatří samostatně bez součinnosti s účastníkem řízení. Nelze-li takto získat přesné informace, je správní orgán oprávněn stanovit je v nezbytném rozsahu odhadem.“ (usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 4. 2010, čj. 1 As 9/2008-133). K prokázání majetkových poměrů žalobce doložil pouze shora označené dokumenty (de facto účetní uzávěrku), které ovšem nevypovídají o celkových majetkových poměrech žalobce. Pokud by soud vycházel pouze z těchto dokumentů vypovídajících o ztrátovém hospodaření, bylo by možné vnímat jakoukoli pokutu uloženou žalobci za likvidační, neboť každá uložená pokuta žalobcovu ztrátu pouze prohloubí. Dovedeno ad absurdum by nebylo možné uložit pokutu žádné společnosti vykazující ztrátu. Žalobcem doložené dokumenty nelze považovat za vyčerpávající údaje podávající úplnou zprávu o jeho majetkových poměrech. Vzhledem k tomu, že pokuta ve výši 45.000 Kč, uložená mu v předchozím správním řízení, jej nedokázala odradit od protiprávního jednání do té míry, že žalobce, jsa ve ztrátě a vědom si zákonných omezení, spáchal totožný správní delikt, nelze považovat jeho námitky ohledně likvidačního charakteru uložené pokuty za důvodné. V opačném případě by se totiž snažil takového jednání vyvarovat, neboť si musel být jeho protiprávnosti vědom, stejně jako rizika, že mu může být uložena další pokuta. Pokud žalobce namítá, že zásah správního orgánu může připravit o práci patnáct osob, které žalobce zaměstnává, je třeba si uvědomit, že to není správní orgán, kdo žalobcovy zaměstnance vystavil riziku ztráty zaměstnání. Zaměstnává-li totiž žalobce osoby, aby pro něj vykonávaly činnost, k jejímuž poskytování není oprávněn, nelze to klást k tíži správnímu orgánu, ale spíše k tíži žalobce. Soud proto posoudil námitku jako nedůvodnou. Závěrem žalobce poukázal na stavební řízení proběhnuvší před Městským úřadem Vimperk a na skutečnost, že vyřizování záležitostí souvisejících s tímto řízením bylo časově natolik náročné, že mu nezbylo času k vyřízení registrace sociálních služeb. Soud nezpochybňuje existenci žalobcem tvrzeného řízení, toto však nemůže být považováno za skutečnost opravňující žalobce k poskytování sociálních služeb bez náležitého oprávnění, resp. k porušování ustanovení zákona o sociálních službách. Bylo již shora konstatováno, že žalobce nebyl správním orgánem vyzýván k vyřízení registrace, ale k ukončení protiprávní činnosti spočívající k poskytování sociálních služeb bez oprávnění. Žalobce, nemaje nezbytnou registraci, neměl takové poskytování vůbec zahájit, čehož si měl a musel být vědom, vzhledem k opakovaným výzvám a dříve proběhnuvšímu správnímu řízení a uložené pokutě. Existence jakéhokoli jiného řízení je ve vztahu k projednávané věci ve smyslu žalobcovy námitky irelevantní a soud proto námitku odmítl jako nedůvodnou. Soud nevyhověl návrhu žalobce na moderaci uložené pokuty, jehož se s odkazem na § 78 odst. 2 správního řádu soudního domáhal. Uplatnění moderačního práva upuštěním od uložení trestu za předmětný správní delikt shledal soud neopodstatněným, neboť jej lze uplatnit k výslovnému návrhu žalobce v mezích zákonem dovolených pouze za předpokladu, že trest byl uložen ve zjevně nepřiměřené výši, což soud neshledal z výše uvedených důvodů. Žalobce současně neunesl důkazní břemeno, neprokázal úplně a uspokojivě své majetkové poměry a z jeho jednání v průběhu správního řízení vyplynulo, že mu prvně uložená pokuta nezabránila v závadném jednání, tudíž se projevila jako neúčinná, přičemž žalobce se závadného jednání dopouštěl opakovaně. Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích žalobních bodů, vycházel přitom ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 s. ř. s.). Vzhledem k tomu, že nebyly splněny předpoklady pro rozhodnutí ve věci bez jednání podle § 51 s. ř. s., bylo ve věci nařízeno jednání na den 1. března 2017. Pokračování - 13 - 50A 37/2016 Na základě shora uvedených skutečností soud dospěl k závěru, že žalovaný i prvostupňový správní orgán postupovaly v souladu s platnou právní úpravou, žalobcem uvedené žalobní námitky nebyly důvodné. V dané záležitosti soud neshledal výši uložené pokuty zjevně nepřiměřenou, a proto žalobu v souladu s § 78 odst. 7 s. ř. s. jako nedůvodnou zamítl. O náhradě nákladů řízení rozhodl krajský soud podle § 60 odst. 1, věty první s. ř. s. Žalobce neměl v řízení úspěch, a proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Pokud jde o procesně úspěšného účastníka – žalovaného, v jeho případě nebylo prokázáno, že by mu v souvislosti s tímto řízením nad rámec běžné úřední činnosti vznikly nezbytné náklady důvodně vynaložené v řízení před soudem. Krajský soud proto v jeho případě rozhodl tak, že se žalovanému náhrada nákladů řízení nepřiznává.

Poučení

Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout. Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz. Krajský soud v Českých Budějovicích dne 1. března 2017 Předsedkyně senátu: JUDr. Věra Balejová v. r. Pokračování - 14 - 50A 37/2016 Za správnost vyhotovení: Sládková Blanka