51 A 47/2019

Rubrum

č. j. 51 A 47/2019 - 118 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Trnkové a soudců JUDr. Michala Hájka, Ph.D., a Mgr. et Mgr. Bc. Petra Jiříka ve věci žalobkyně: Římskokatolická farnost Kaplice sídlem Farské náměstí 80, Kaplice zastoupena Mgr. Petrem Stukbauerem, advokátem se sídlem Thákurova 676/3, Praha 6 proti žalovanému: Státní pozemkový úřad, Krajský pozemkový úřad pro Jihočeský kraj sídlem Rudolfovská 80, České Budějovice o žalobě na ochranu proti nečinnosti správního orgánu spočívající v nevydání rozhodnutí v řízení o vydání pozemků parc. č. 459/20 a parc. č. 459/33 v k. ú. Omlenice na základě § 9 odst. 6 zákona č. 428/2012 Sb. takto:

Výrok

I. Žalovaný je povinen ve lhůtě dvanácti (12) měsíců od právní moci tohoto rozsudku vydat rozhodnutí v řízení, které bylo zahájeno podáním žádosti žalobkyně označené jako „výzva k vydání doplňujícího rozhodnutí“ ze dne 3. 12. 2018, na základě níž bylo požadováno vydání rozhodnutí o vydání zemědělských nemovitostí ve smyslu § 9 odst. 6 zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákon, a to Shodu s prvopisem potvrzuje G. K. 2 51 A 47/2019 konkrétně pozemků KN parc. č. 459/20 a parc. č. 459/33 v katastrálním území Omlenice.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni k rukám právního zástupce náhradu nákladů řízení ve výši 21.938 Kč, a to do 30 dnů ode dne nabytí právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

I. Vymezení věci a obsah žaloby

1. Krajskému soudu v Českých Budějovicích (dále jen „krajský soud“) byla dne 6. 12. 2019 doručena žaloba na ochranu proti nečinnosti žalovaného správního orgánu, kterou se žalobkyně domáhala, aby krajský soud uložil žalovanému Státnímu pozemkovému úřadu, Krajský pozemkový úřad pro Jihočeský kraj povinnost vydat meritorní rozhodnutí ve správním řízení o vydání zemědělských nemovitostí podle § 9 odst. 6 zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů (dále jen „zákon o majetkovém vyrovnání“ nebo též „ZMV“), a to v celém rozsahu uplatněného nároku. Krajský soud žalobu nejprve dne 9. 3. 2020 jako opožděnou odmítl usnesením č. j. 51 A 47/2019 – 65, proti čemuž se bránila žalobkyně kasační stížností. Nejvyšší správní soud o kasační stížnosti rozhodl dne 21. 4. 2021 rozsudkem č. j. 4 As 96/2020 – 30 tak, že se usnesení zdejšího soudu č. j. 51 A 47/2019 – 65 zrušuje a věc se vrací k dalšímu řízení, neboť byla podaná žaloba shledána jako včasná.

2. Žalobkyně v žalobě namítala, že žalovaný v rámci předcházejícího správního řízení nerozhodl o pozemcích KN parc. č. 459/20 a 459/33 v katastrálním území Omlenice. Žalobkyně dále uvedla, že u zmiňovaných pozemků je v katastru nemovitostí zapsáno omezení jejich převodu podle § 29 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen „zákon o pozemkových úpravách“), a to na základě rozhodnutí pozemkového úřadu o výměně vlastnických práv v pozemkové úpravě ze dne 6. 9. 2010, č. j. 130715/64851/10-56586/06-2/Hol/0-RII, z toho důvodu dovozovala, že projednávané pozemky jsou jejím původním majetkem podle právní fikce dle § 3 odst. 4 zákona č. 139/2002 Sb., o pozemkových úpravách a pozemkových úřadech, a proto o nich mělo být také žalovaným rozhodnuto. Na podporu svých tvrzení žalobkyně odkazovala na rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 10. 2017, č. j. 4 Co 128/2016 – 51, který v projednávané věci v rámci předcházejícího soudního řízení před civilním soudem rozhodoval.

II. Vyjádření žalovaného

3. Žalovaný ve vyjádření k žalobě zdůraznil, že pozemky, na něž se vztahovalo omezení převodu dle § 29 zákona o pozemkových úpravách, byly původně majetkem dvou církevních subjektů, nikoli pouze právního předchůdce oprávněné osoby, Římskokatolické farnosti Omlenice. Žalovaný dále stručně popsal průběh předcházejících správních řízení, čímž potvrzoval svůj závěr, že v posuzované věci bylo rozhodnuto již o celém předmětu, a proto nemohly být správní orgány nečinné. Žalovaný ve vyjádření rovněž zmínil, že považuje žalobu za opožděnou, neboť lhůta k podání žaloby marně uplynula již dne 10. 3. 2016, popřípadě 10. 9. 2016. Žalovaný uzavřel, že celá věc byla již pravomocně ukončena. O celém návrhu bylo dle žalovaného již rozhodnuto, a to postupně Shodu s prvopisem potvrzuje G. K. 3 51 A 47/2019 s odstupem zhruba jednoho měsíce. Nejprve bylo dne 8. 9. 2015 vydáno meritorní rozhodnutí č. j. 470995/2013/R3221/RR9662 a následně dne 14. 10. 2015 bylo vydáno procesní rozhodnutí č. j. 470995/2013/R3221/RR9664, konkrétně usnesení o zastavení řízení, a proto označil podanou nečinnostní žalobu za neopodstatněnou a navrhuje její zamítnutí.

III. Obsah správních spisů a průběh správního řízení

4. Ze správního spisu soud zjistil následující skutečnosti: Dne 8. 11. 2013 obdržel žalovaný výzvu k vydání majetku, přičemž pozemky, které žalobkyně touto výzvou požadovala, byly pozemky v katastrálním území Omlenice, konkrétně parc. č. PK 404 (parcely KN 1107/2, KN 1158/2, KN 1158/3, KN 1158/4 KN 337), PK 405/2 (KN 405/9, KN 405/10, KN 1107/2), PK 405/7 (KN 1158/2, KN 1158/3, KN 11584), PK 431/2 (KN 459/40), PK 433/13 (KN 459/40), PK 453/7 (KN 453/51), PK 459/8 (KN 459/40), PK 466/3 (KN 459/40), PK 466/6 (KN 459/12, KN 459/14, KN 459/27), PK 466/7 (KN 459/12), PK 475/8 (KN 475/9). Následně dne 10. 9. 2014 obdržel žalovaný návrh na zahájení správního řízení o vydání zemědělských nemovitostí podle § 9 odst. 6 zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi, přičemž v reakci na to žalovaný zahájil správní řízení pod sp. zn. 470995/2013.

5. Dne 8. 9. 2015 bylo vydáno rozhodnutí č. j. 470995/2013/R3221/RR9662, na základě něhož byl žalobkyni vydán pozemek parc. č. KN 459/40. Dne 14. 10. 2015 žalovaný vydal usnesení č. j. 470995/2013/R3221/RR9664, jímž bylo podle § 66 odst. 1 písm. b) zákona č. 500/2004 Sb., správní řád (dále jen „správní řád“) zastaveno správní řízení v části návrhu týkajícího se pozemků parcel. č. PK 404, 405/2, 405/7, 453/7, 466/6, 466/7, 475/8 (označení pozemků podle parcel. č. KN 1107/2, 1158/2, 1158/3, 1158/4, st. 337, 405/9, 405/10, 1107/2, 1158/2, 1158/3, 1158/4, 453/51, 459/12, 459/14, 459/27, 459/12, 475/9) a na základě § 66 odst. 1 písm. g) správního řádu bylo zastaveno řízení v části návrhu týkajícího se pozemků parc. č. PK 431/2, 433/13, 459/8, 466/3 (rovněž vedeno pod parc. č. KN 459/40). Důvodem zastavení správního řízení podle § 66 odst.. 1 písm. b) správního řádu ve zmíněném rozsahu bylo, že vyjmenované pozemky jsou ve vlastnictví osob, které nenesou postavení povinné osoby k vydání nemovitostí ve smyslu § 4 zákona o majetkovém vyrovnání, a proto byla žádost shledána jako nepřípustná. Důvodem zastavení řízení podle § 66 odst. 1 písm. g) správního řádu v rozsahu výše vyjmenovaných pozemků byla skutečnost, že jsou již ve vlastnictví žalobkyně, tudíž byla podaná žádost v tomto rozsahu shledána jako bezpředmětná.

6. Součástí správního spisu byl také rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích jako civilního soudu rozhodujícího v prvním stupni č. j. 11 C 58/2015 – 30 ze dne 2. 3. 2016 o žalobě podle části páté o. s. ř., kterým byla zamítnuta žaloba žalobkyně, jíž se domáhala nahrazení rozhodnutí žalovaného ze dne 8. 9. 2015, č. j. 470995/2013/R3221/RR9662 tak, že jí vedle pozemku parc. č. KN 459/40 o výměře 12 229 m2 v k. ú Omlenice bude vydán z vlastnictví České republiky také pozemek parc. č. KN 459/20 – orná půda o výměře 14 856 m2, pozemek parc. č. KN 403/46 o výměře 12 936 m2, eventuálně pozemek parc. č. KN 459/1 – orná půda o výměře 29 488 m2, všechny v k. ú. a obci Omlenice. Proti tomuto rozsudku se žalobkyně bránila odvoláním, o němž bylo rozhodnuto Vrchním soudem v Praze, a to usnesením ze dne 26. 10. 2017, č. j. 4 Co 128/2016 – 51, který rozhodl, že se zrušuje rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích č. j. 11 C 58/2015 – 30 a řízení se zastavuje, neboť rozhodnutím žalovaného ze dne 8. 9. 2015, č. j. Shodu s prvopisem potvrzuje G. K. 4 51 A 47/2019 470995/2013/R3221/RR9662 v rozsahu výroku bylo žalobci vyhověno, tudíž bylo vyloučeno předjímat, že by žalobkyně mohla být tímto rozhodnutím jakkoli dotčena. Uvedené vedlo k závěru, že absentuje věcná legitimace žalobkyně k podání žaloby podle části páté o. s. ř. s návrhem na nahrazení rozhodnutí správního orgánu ohledně pozemků, jejichž vydání se žalobkyně žalobou domáhala, avšak nedomáhala se jich do té doby v rámci správního řízení.

7. Dne 3. 12. 2018 obdržel žalovaný výzvu žalobkyně k vydání pozemků parc. č. 459/20 o výměře 14 856 m2 a parc. č. 459/33 o výměře 33 037 m2 a doplňujícího rozhodnutí ve vztahu k rozhodnutí ze dne 8. 9. 2015, čemuž žalovaný nevyhověl a sdělil, že překážku pro vydání rozhodnutí o požadovaných parcelách nespatřuje v tom, že blokace podle § 29 zákona o půdě nepřešla na pozemky nově vzniklé po pozemkové úpravě, nýbrž v tom, že již před zahájením komplexní pozemkové úpravy byly předmětné pozemky zapsány na listech vlastnictví třetích osob, které nemají postavení osob povinných dle § 4 zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi. Následovalo dne 19. 6. 2019 podání žádosti o ochranu před nečinností ve smyslu § 80 a násl. správního řádu, neboť nebylo doposud meritorně rozhodnuto o všech pozemcích. Žalovaný se k podané žádosti o opatření proti nečinnosti vyjádřil tak, že závěry žalobkyně shledává za chybné a opětovně objasňoval svůj postup, jak učinil již v reakci na výzvu k vydání doplňujícího rozhodnutí. O podané žádosti na ochranu před nečinností nadřízený žalovaného rozhodl usnesením ze dne 23. 7. 2019, č. j. SPU 258745/2019 tak, že se na základě § 80 odst. 6 věty druhé správního řádu žádosti žalobkyně nevyhovuje a setrvale zastával názor, že o návrhu na vydání zemědělské nemovité věci dle § 9 odst. 6 ZMV bylo pravomocně rozhodnuto. Žalobkyně proto podala žalobu na ochranu proti nečinnosti žalovaného dne 6. 12. 2019, kterou krajský soud jako opožděnou usnesením ze dne 9. 3. 2020 odmítl. Usnesení bylo rozsudkem NSS ze dne 21. 4. 2021, č. j. 4 As 96/2020-30 zrušeno a věc byla vrácena krajskému soudu k dalšímu řízení, ve kterém byl podle § 110 odst. 4 s. ř. s. soud vázán závazným právním názorem NSS.

IV. Právní názor soudu

8. Podle ustanovení § 79 odst. 1 s. ř. s. ten, kdo bezvýsledně vyčerpal prostředky, které procesní předpis, platný pro řízení u správního orgánu stanoví k jeho ochraně proti nečinnosti správního orgánu, může se žalobou domáhat, aby soud uložil správnímu orgánu povinnost vydat rozhodnutí ve věci samé nebo osvědčení.

9. Podle § 81 odst. 1 s. ř. s. rozhoduje soud na základě skutkového stavu zjištěného ke dni svého rozhodnutí. Je tedy třeba posoudit, zda byl žalovaný ke dni rozhodnutí krajského soudu v této věci skutečně nečinný. Žalobkyně setrvala na svém návrhu, který uvedla v žalobě, neboť v mezidobí nedošlo k žádné změně. Zástupkyně žalovaného sdělila, že trvá na svém písemném vyjádření. Žalovaný nebyl nečinný, neboť sdělil, byť chybně, své posouzení žalobkyni formou přípisu, ačkoliv mělo být vydáno rozhodnutí.

10. Žaloba na ochranu proti nečinnosti správního orgánu má povahu lex specialis vůči žalobě proti rozhodnutí ve smyslu § 65 s. ř. s. Nevztahuje se proto na přezkum již vydaného rozhodnutí, či učiněného úkonu nebo zásahu správního orgánu. Slouží toliko k poskytnutí ochrany proti nezákonné nečinnosti správního orgánu, který je v dané situaci povinen vydat rozhodnutí ve věci samé nebo osvědčení. Podmínkou přípustnosti žaloby na ochranu proti nečinnosti správního orgánu je předchozí marné vyčerpání prostředků, které procesní předpis stanoví k ochraně proti nečinnosti správního orgánu. Tento závěr je Shodu s prvopisem potvrzuje G. K. 5 51 A 47/2019 obsažen i v judikatuře Nejvyššího správního soudu (srov. například v rozsudek ze dne 18. 10. 2007, č. j. 7 Ans 1/2007-100, č. 1683/2008 Sb. NSS).

11. Vyčerpáním prostředků ochrany ve smyslu § 79 s. ř. s. je myšleno v projednávané věci podání žádosti o uplatnění opatření proti nečinnosti ve smyslu § 80 odst. 3 věta druhá správního řádu. Žalobkyně v projednávané věci podala žádost o uplatnění opatření proti nečinnosti, čili podmínka marného vyčerpání prostředků ochrany proti nečinnosti v rámci správního řízení byla splněna a mohla se tak domáhat ochrany před nečinností správního orgánu správní žalobou. Jak vyplynulo z obsahu správního spisu, nadřízený správní orgán nevyhověl žádosti žalobkyně o uplatnění opatření proti nečinnosti.

12. Nečinnost žalobkyně spatřovala v nevydání meritorního rozhodnutí, které by vypořádalo celý, řádně a včas podaný návrh dle § 9 odst. 6 ZMV, konkrétně se jedná o nevypořádání pozemků parc. č. KN 459/20 a 459/33 v k. ú. Omlenice.

13. Předně krajský soud podotýká, že souhlasí s žalovaným v tom, že ve věci podání žalobkyně konkrétně návrhu na zahájení řízení ze dne 8. 9. 2014, v rámci kterého požadovala vydání pozemků specifikovaných v odstavci 4 tohoto rozsudku, bylo rozhodnuto o celém předmětu řízení, resp. o všech požadovaných pozemcích, a to jednak rozhodnutím žalovaného ze dne 8. 9. 2015, č. j. 470995/2013/R3221/RR9662 a ve zbytku usnesením žalovaného ze dne 14. 10. 2015, č. j. 470995/2013/R3221/RR9664. Nicméně krajský soud vychází ze závěrů vyslovených Nejvyšším správním soudem v rozsudku ze dne 21. 4. 2021, č. j. 4 As 96/2020 – 30, který uvedl, že výzvou k vydání doplňujícího rozhodnutí ze dne 3. 12. 2018 se žalobkyně domáhala vydání rozhodnutí o pozemcích parc. č. 459/33 a 459/20, které však nebyly doposud projednávány a jejich vydání se žalobkyně domáhala prvně teprve touto výzvou označenou jako „výzva k vydání doplňujícího rozhodnutí“, což mohlo působit zavádějícím dojmem, a žalovaný proto nezaznamenal, že se jedná o nový návrh, o kterém by měl rozhodnout. Krajský soud ve shodě se závazným právním názorem Nejvyššího správního soudu zakotveným v rozsudku č. j. 4 As 96/2020 – 30 konstatuje, že žalovaný nezohlednil § 37 odst. 1 správního řádu při posuzování podání žalobkyně ze dne 3. 12. 2018, resp. výzvy k vydání doplňujícího rozhodnutí. Podle § 37 odst. 1 správního řádu musí být každé podání posuzováno podle svého skutečného obsahu a bez ohledu na to, jak je označeno. S ohledem na uvedené měl žalovaný vyhodnotit výzvu žalobkyně k vydání doplňujícího rozhodnutí jako novou výzvu k vydání zemědělské nemovitosti ve smyslu § 9 odst. 6 zákona o majetkovém vyrovnání. Předmětnou výzvou podanou dne 3. 12. 2018 žalobkyně žádala vydání pozemků parc. č. 459/20 a 459/33, které v předcházející výzvě ze dne 8. 11. 2013 a navazujícím řízení zakončeným rozhodnutím č. j. 470995/2013/R3221/RR9662 a usnesením č. j. 470995/2013/R3221/RR9664, nebyly uvedeny, z čehož měl žalovaný vyvodit závěr, že se jedná o žádost novou a náležitě ji posoudit a rozhodnout o ni.

14. Krajský soud v této souvislosti odkazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 4. 2021, č. j. 4 As 96/2020 – 30 obsahujícího právní názor zavazující zdejší soud při rozhodování v této věci: „V souzené věci tedy žalovaný měl uplatněnou „výzvu k vydání doplňujícího rozhodnutí“ ze dne 3. 12. 2018 podle jejího obsahu považovat za návrh na vydání dalších (dosud nepožadovaných) nemovitostí podle § 9 odst. 6 zákona o majetkovém vyrovnání. Byl tudíž povinen se tímto návrhem zabývat v souladu s příslušnými ustanoveními zákona o majetkovém vyrovnání, posoudit splnění předpokladů pro jeho uplatnění (včetně splnění předpokladů vyplývajících z § 9 odst. 1 zákona o majetkovém vyrovnání) a rozhodnout o něm, Shodu s prvopisem potvrzuje G. K. 6 51 A 47/2019 ať již některým ze způsobů výslovně předvídaných v § 9 odst. 6 zákona o majetkovém vyrovnání nebo i jiným způsobem vyplývajícím ze správního řádu, pokud konkrétní způsob rozhodnutí přicházející v dané věci v úvahu nevyplýval přímo ze zákona o majetkovém vyrovnání (viz např. zastavením řízení podle § 66 správního řádu či zamítnutím návrhu podle § 51 odst. 3 téhož zákona). Jednalo by se však stále o rozhodnutí o vydání zemědělské nemovitosti (§ 9 odst. 6 zákona o majetkovém vyrovnání), které bylo třeba vydat ve lhůtě podle § 9 odst. 7 téhož zákona. Jelikož naznačeným způsobem žalovaný nepostupoval a toliko neformálním přípisem stěžovatelce sdělil, že již o celém předmětu řízení rozhodl, aniž však posoudil její návrh na vydání dalších nemovitostí a rozhodl o něm, dopustil se nečinnosti. Jak již uvedeno, obsah stěžovatelčina podání ze dne 3. 12. 2018 byl zcela jasný a nevzbuzoval žádnou pochybnost o tom, čeho se stěžovatelka domáhá. Prostá skutečnost, že správní řád neupravuje institut doplňujícího rozhodnutí (jak je tento upraven například v § 166 o. s. ř.), bez dalšího neznamená, že postačilo jej vyřídit neformálním přípisem, jak k věci přistoupil žalovaný.“ 15. Krajský soud se ztotožňuje se závěry Nejvyššího správního soudu a shledává v postupu žalovaného zjevnou nečinnost. Pozemky parc. č. 459/33 a 459/20 až do okamžiku podání výzvy ze dne 3. 12. 2018 nebyly žalovaným posuzovány v rámci předcházejícího správního řízení, a proto o nich nemohlo být žalovaným již rozhodnuto, nicméně ani po podání výzvy žalobkyně ze dne 3. 12. 2018 o nich nebylo rozhodnuto a žalovaný ponechal výzvu ze dne 3. 12. 2018 bez řádného vypořádání.

16. Krajský soud tímto neurčuje, jakým způsobem má být ve věci rozhodnuto, ale konstatuje, že žádost žalobkyně ze dne 3. 12. 2018 o vydání pozemků zůstala ze strany žalovaného bez náležité reakce odpovídající způsobům rozhodnutí dle § 9 odst. 6 zákona o majetkovém vyrovnání či způsobům rozhodnutí předvídaných správním řádem. Žalovaný reagoval na žádost žalobkyně, resp. výzvu k vydání pozemků, pouhým neformálním přípisem, což nelze považovat za řádné vyřízení žádosti žalobkyně, tudíž doposud nedošlo k ukončení předmětného řízení o pozemcích parc. č. 459/20 a 459/33. V rámci řízení o vydání zemědělské nemovitosti podle zákona o majetkovém vyrovnání je žalovaný povinen rozhodnout ve lhůtách stanovených v § 9 odst. 7 zmíněného zákona, avšak jejich uplynutí již nastalo. Krajský soud uzavírá, že ať již žalovaný shledal žádost žalobkyně ze dne 3. 12. 2018 za opožděnou, nepřípustnou, nedůvodnou či jakkoli jinak nevyhovující, neopravňovala jej taková domněnka k pouhému neformálnímu vypořádání žádosti bez vydání řádného rozhodnutí a jeho odůvodnění. Žalovaný měl povinnost se podanou žádostí zabývat a rozhodnout o ni, což se však do dne rozhodnutí zdejšího soudu nestalo a řízení o vydání pozemků parc. č. 459/33 a 459/20 nebylo doposud u žalovaného ukončeno. Z uvedených důvodů dospěl krajský soud k závěru, že je žalovaný prokazatelně ke dni vydání rozhodnutí nečinný, proto mu ukládá povinnost vydat ve lhůtě stanovené v § 9 odst. 7 zákona o majetkovém vyrovnání rozhodnutí o pozemcích parc. č. KN 459/20 a 459/33.

V. Závěr, náklady řízení

17. Na základě shora uvedeného dospěl krajský soud k závěru, že žaloba je důvodná, a proto uložil žalovanému povinnost rozhodnout o žádosti (výzvě k vydání doplňujícího rozhodnutí) tak, jak je uvedeno ve výroku I. tohoto rozsudku.

18. O náhradě nákladů řízení krajský soud rozhodl ve smyslu § 60 odst. 1 věty první s. ř. s., podle kterého nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch, Shodu s prvopisem potvrzuje G. K. 7 51 A 47/2019 právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil, proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Žalovaný, který neměl v soudním řízení úspěch, proto nemá právo na náhradu nákladů řízení.

19. Pokud jde o procesně úspěšnou žalobkyni, v jejím případě jsou náklady řízení představovány zaplaceným soudním poplatkem ve výši 2 000 Kč a odměnou advokáta za zastupování v řízení o návrhu ve výši 3 × 3 100 Kč za dva úkony právní služby (převzetí a příprava zastoupení, sepsání žaloby a jednání u soudu) dle § 7 bodu 5., § 9 odst. 4 písm. d), § 11 odst. 1 písm. a) a d) a § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), a paušální náhradou hotových výdajů 3 × 300 Kč, celkem tedy 10 200 Kč. Celkové náklady žalobkyně za řízení před krajským soudem tedy činí 12 200 Kč. K tomu je třeba připočíst náklady vynaložené před Nejvyšším správním soudem v rámci řízení o kasační stížnosti o této věci. V rámci řízení před NSS učinil advokát žalobkyně jeden úkon dle § 11 odst. 1 písm. d) advokátního tarifu (sepsání kasační stížnosti) ve výši 3 100 Kč, k tomu se váže jedna paušální náhrada hotových nákladů ve výši 300 Kč, celkem tedy 3 400 Kč. K tomu je třeba připočíst soudní poplatek za řízení o kasační stížnosti ve výši 5 000 Kč. Žalobkyně dále požadovala náhradu cestovného z Prahy do Českých Budějovic a zpět vlakem za jízdné 338 Kč a náhradu za promeškaný čas cestou (doba jedné jízdy 2.05 hod), proto 10 půlhodin po 100 Kč, celkem 1 000 Kč. Celková výše náhrady nákladů řízení činí 21 938 Kč. Tuto částku je žalovaný povinen zaplatit žalobci do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jeho zástupce. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout. Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. Shodu s prvopisem potvrzuje G. K. 8 51 A 47/2019 Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz. České Budějovice 25. srpna 2021 JUDr. Marie Trnková v. r. předsedkyně senátu Shodu s prvopisem potvrzuje G. K.