54 A 10/2024

Rubrum

č. j. 54 A 10/2024- 21 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl samosoudcem Mgr. et Mgr. Bc. Petrem Jiříkem ve věci žalobce: F. B. proti žalovanému: Policie ČR, Krajské ředitelství Policie Jihočeského kraje sídlem Lannova tř. 193, 370 01 České Budějovice o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 17. 8. 2024, KRPC-108570-20/ČJ-2024-020023, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení.

III. Žalovanému se náhrada nákladů řízení nepřiznává.

Odůvodnění

I. Vymezení věci

1. Dne 15. 8. 2024 v 7:45 hod. bylo hlídkou Odboru cizinecké policie, Oddělení pobytové kontroly, pátrání a eskort, pojato podezření, že žalobce není oprávněn k pobytu na území Shodu s prvopisem potvrzuje A.Z. 2 54 A 10/2024 České republiky, jelikož nepředložil cestovní doklad ani povolení k pobytu. Žalobce předložil potvrzení konzulátu domovské země o žádosti vyhotovení cestovního pasu. Lustrací bylo zjištěno, že žalobce prochází evidencí SIS II – jako státní příslušník třetí země, na kterého se vztahuje rozhodnutí o navrácení čl. 3 Nařízení (EU) 2018/1860 od 13. 6. 2023 do 12. 6. 2028, žádající země Belgie, lhůta pro dobrovolné vycestování do 13. 6. 2023, rozhodnutí není spojeno se zákazem vstupu a dále jako příslušník třetí země, kterému byl odepřen vstup a pobyt na území členských států, čl. 24 a 25 Nařízení (EU) od 23. 4. 2024 do 23. 4. 2029, žádající země Francie. Dále bylo zjištěno, že žalobce v minulosti na území Evropské unie žádal o mezinárodní ochranu.

2. Toho dne, 15. 8. 2024, byl žalobce v 8:15 hodin zajištěn podle § 27 odst. 1 písm. d) zákona č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ZPČR“) a eskortován na policejní služebnu Odboru cizinecké policie České Budějovice k provedení dalších úkonů.

3. Rozhodnutím žalovaného ze dne 17. 8. 2024, č. j. KRPC-108570-20/ČJ-2024-020023, byl žalobce podle § 129 odst. 1 ve spojení s § 129 odst. 3 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, v rozhodném znění (dále jen „zákon o pobytu cizinců“), zajištěn za účelem jeho předání do státu vázaného přímo použitelným právním předpisem Evropské unie, kterým se stanoví kritéria a postupy pro určení členského státu příslušného k posuzování žádosti o mezinárodní ochranu podané státním příslušníkem třetí země nebo osobou bez státní příslušnosti v některém z členských státu. Současně bylo podle § 129 odst. 7 zákona o pobytu cizinců stanovena doba trvání zajištění na 30 dnů ode dne omezení osobní svobody.

II. Obsah žaloby

4. Žalobce podal žalobu dne 5. 9. 2024 ke Krajskému soudu v Českých Budějovicích (dále jen „krajský soud“). Krajský soud ověřoval včasnost žaloby, přičemž z vyjádření Správy uprchlických zařízení Ministerstva vnitra zjistil, že žalobce podal poštovní zásilku zaměstnankyni České pošty v Zařízení pro zajištění cizinců X dne 2. 9. 2024, tedy žaloba je včasná.

5. Na prvním místě brojí žalobce proti samotnému rozhodnutí, které má za nepřezkoumatelné a nezákonné, a to z důvodu nesprávně a nedostatečně zjištěného skutkového stavu věci. Žalobce má za to, že žalovaný napadené rozhodnutí odůvodnil toliko obecnými úvahami, aniž by se blíže zabýval proporcionalitou omezení osobní svobody žalobce a vysvětlil, proč se uchýlil k jeho zajištění. Žalobce rovněž namítá šablonovitost napadeného rozhodnutí, která svědčí o tom, že se žalovaný dostatečným způsobem nezabýval konkrétní situací žalobce a zcela rezignoval na své zákonné povinnosti.

6. Žalovaný staví své tvrzení o nutnosti zajištění žalobce zejména na údajném nebezpečí útěku, přičemž rovněž uvádí, že žalobce nemá zábrany porušovat právní předpisy upravující vstup a pobyt cizinců na území státu EU, Islandské republiky, Lichtenštejnského knížectví, Norského království a Švýcarské konfederace, když vycestoval ze země, ve které podal žádost o mezinárodní ochranu do České republiky, ve které pobývá neoprávněně a bez cestovního dokladu. Žalobce s tvrzeními žalovaného nesouhlasí a uvádí, že by se těchto porušení nedopustil, kdyby mu byly známy. Fakt, že žalobce nevěděl, že se dopouští protiprávního jednání potvrzuje skutečnost, že opakovaně odkazoval na potvrzení konzulátu země původu, což svědčí o tom, že žalobci není pobytová otázka lhostejná a snaží se ji aktivně řešit. Shodu s prvopisem potvrzuje A.Z. 3 54 A 10/2024 7. Žalobce má za to, že se žalovaný nedostatečně vypořádal s možností uložení zvláštních opatření za účelem vycestování dle § 123b zákona o pobytu cizinců. Argumentace žalovaného týkající se zvláštních opatření je velice strohá a opírá se pouze o domněnku žalovaného, že když žalobce nerespektoval azylové řízení v jiném státě, nebude plnit povinnosti uložené mu správním orgánem ani v ČR. Rozhodování žalovaného nese v tomto ohledu znaky svévole a rozhodování na základě nedostatečně zjištěného skutkového stavu.

8. Žalovaný staví své závěry na skutečnosti, že žalobce se neoprávněně nachází na území České republiky bez příslušného oprávnění. K tomu žalobce odkazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 2. 2017, č. j. 5 Azs 294/2016-18, který konstatoval, že pouze na základě neoprávněného pobytu cizince nelze vyloučit uložení zvláštních opatření. Žalobce si na území České republiky stihl vybudovat velice silné vazby k místnímu obyvatelstvu a kultuře. Našel si zde spoustu známých a případné odloučení s těmito by pociťoval jako nepřiměřenou újmu.

9. Závěrem žalobce uvedl, že napadeným rozhodnutím žalovaný porušil základní zásady uvedené v § 2 odst. 2 a 4, § 3, § 50 odst. 3 a § 68 odst. 3 správního řádu a především čl. 8 Listiny základních práv a svobod a čl. 5 Evropské úmluvy o lidských právech.

III. Vyjádření žalovaného

10. Žalovaný ve vyjádření navrhl zamítnutí žaloby, současně uvedl, že dostatečně zjistil skutkový stav věci. Žalobce se při pobytové kontrole neprokázal platným cestovním dokladem, pobýval na území bez platného oprávnění k pobytu, navíc je evidován v informačním systému smluvních států, jako státní příslušník třetí země, na kterého se nejen vztahuje rozhodnutí o navrácení, kdy lhůta pro dobrovolné vycestování z území členských států již uplynula, ale navíc mu byl jedním z členských států Evropské unie zakázán vstup a pobyt na území členských států. Žalobce je prokazatelně žadatelem o udělení mezinárodní ochrany v Itálii, tedy splňoval podmínky pro zahájení dublinského řízení za účelem jeho předání na území Itálie a za tímto účelem byl také zajištěn v souladu se zákonem o pobytu cizinců. V případě, že lze předpokládat, že se cizinec dobrovolně navrátí na území státu, ve kterém je žadatelem o mezinárodní ochranu, lze přistoupit k uložení povinnosti opustit území České republiky podle § 50a odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců. V případě žalobce nebylo na základě jeho pobytové historie možné předpokládat, že by se dobrovolně navrátil na území Itálie, nadto by na území Itálie musel neoprávněně cestovat přes jiný členský stát Evropské unie. Za této situace bylo v jeho případě přistoupeno k formálnímu předání na území Itálie, a to za užití institutu zajištění podle zákona o pobytu cizinců. Žalovaný má za to, že se v napadeném rozhodnutí dostatečně zabýval možností, zda je v případě žalobce možné aplikovat zvláštní opatření ve smyslu § 123b zákona o pobytu cizinců. Jak sám žalobce uvedl, poté, co musel opustit Belgii, cestoval do Německa a následně do Francie. Poté, co mu bylo ve Francii uloženo správní vyhoštění, a měl území členských států opustit, vycestoval přes Švýcarsko do Itálie, kde požádal o azyl a kde měl setrvat do ukončení tohoto řízení. Žalobce však vycestoval z Itálie do Slovinska. Svým jednáním tak žalobce prokázal, že nemá zábrany porušovat právní předpisy upravující vstup a pobyt cizinců na území členských států Evropské unie. Žalovaný tak dospěl k závěru, že uložením zvláštních opatření za účelem vycestování by v případě žalobce k jeho předání na území Itálie nedošlo. V jednání žalobce žalovaný spatřuje vážné nebezpečí útěku, kdy by se mohl svévolně pohybovat na území členských států Evropské unie nejen bez platného oprávnění k pobytu, ale také bez platného cestovního dokladu. Zároveň žalovaný nepřehlédl skutečnost, že žalobce je osobou, které je vstup a pobyt na území smluvních států zakázán. Shodu s prvopisem potvrzuje A.Z. 4 54 A 10/2024 IV. Posouzení věci krajským soudem 11. Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích žalobních bodů, vycházel přitom ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „s. ř. s.“).

12. Krajský soud rozhodl bez jednání (§ 172 odst. 5 zákona o pobytu cizinců).

13. Žaloba není důvodná.

14. Na prvním místě krajský soud konstatuje včasnost podané žaloby. Dle podacího razítka podal žalobce svoji žalobu k poštovní přepravě v úterý dne 3. 9. 2024, byť posledním dnem lhůty pro podání žaloby bylo pondělí dne 2. 9. 2024. Žalobce se k této skutečnosti nevyjádřil. Správa uprchlických zařízení Ministerstva vnitra k dotazu soudu přípisem ze dne 6. 9. 2024 uvedla, že poštovní zásilka s žalobou byla předána zaměstnankyni pošty dne 2. 9. 2024. Z tohoto důvodu krajský soud uzavřel, že žaloba byla podána včas.

15. Žalobce předně namítá nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí, a to z důvodu nesprávně a nedostatečně zjištěného skutkového stavu věci. Rozhodnutí správního orgánu je přezkoumatelné, pokud z něj je seznatelné, proč správní orgán považuje námitky účastníka za liché, mylné nebo vyvrácené, které skutečnosti vzal za podklad svého rozhodnutí, proč považuje skutečnosti předestírané účastníkem za nerozhodné, nesprávné nebo jinými řádně provedenými důkazy vyvrácené, podle které právní normy rozhodl, jakými úvahami se řídil při hodnocení důkazů a - v případě rozhodování o relativně neurčité sankci - jaké úvahy jej vedly k uložení sankce v konkrétní výši (rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 2. 1993 č. j. 6 A 48/92 – 23).

16. Nejvyšší správní soud se k nepřezkoumatelnosti rozhodnutí vyjádřil v rozhodnutí ze dne 4. 12. 2003 č. j. 2 Ads 58/2003–75, kde uvedl: “Nepřezkoumatelnost pro nedostatek důvodů je založena na nedostatku důvodů skutkových, nikoliv na dílčích nedostatcích odůvodnění soudního rozhodnutí. Musí se přitom jednat o vady skutkových zjištění, o něž soud opírá své rozhodovací důvody. Za takové vady lze považovat případy, kdy soud opřel rozhodovací důvody o skutečnosti v řízení nezjišťované, případně zjištěné v rozporu se zákonem, anebo případy, kdy není zřejmé, zda vůbec nějaké důkazy byly v řízení provedeny.” 17. Krajský soud po přezkoumání žalobou napadeného rozhodnutí dospěl v intencích shora citovaných rozhodnutí k závěru, že žalované rozhodnutí není nepřezkoumatelné. Z napadeného rozhodnutí vyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé. Žalovaný uvedl, jakými úvahami se řídil při hodnocení důkazů. Odůvodnění vyhovuje nárokům § 68 odst. 3 správního řádu.

18. Žalobce dále namítal paušalizované rozhodování ve věcech zajišťovaných cizinců, dle nichž je jediným důvodem pro zajištění cizince skutečnost, že se žalobce na území republiky nacházel nelegálně. Krajský soud s žalobcem souhlasí, že v případech zajištěných cizinců nelze rozhodovat paušalizovaně. Nelze však přisvědčit námitce, že napadené rozhodnutí je příkladem takového přístupu. Důvodem pro zajištění žalobce je jeho předání podle přímo použitelného právního předpisu Evropské unie, Dublinského nařízení. Žalovaný postupoval na základě zjištěných skutkových okolností, přičemž uzavřel, že u žalobce došlo k naplnění všech podmínek pro zajištění podle § 129 odst. 1 zákona o pobytu cizinců, za účelem jeho předání do státu vázaného přímo použitelným předpisem, neboť Shodu s prvopisem potvrzuje A.Z. 5 54 A 10/2024 žalobce neoprávněně pobýval na území ČR, a v jeho případě nelze účinně uplatnit zvláštní opatření za účelem vycestování.

19. Žalobce dále namítá, že žalovaný se dostatečně nevypořádal s možností užití mírnějších opatření. To přitom souvisí i s otázkou nutnosti užití institutu zajištění.

20. Podle čl. 28 odst. 2 Dublinského nařízení členské státy mohou zajistit dotyčnou osobu za účelem jejího přemístění podle tohoto nařízení, existuje-li vážné nebezpečí útěku na základě posouzení každého jednotlivého případu, a pouze pokud je zajištění přiměřené a nelze účinně použít jiná mírnější donucovací opatření.

21. Podle § 123b odst. 1 zákona o pobytu cizinců zvláštním opatřením za účelem vycestování cizince z území nebo z území členských států Evropské unie, Islandské republiky, Lichtenštejnského knížectví, Norského království a Švýcarské konfederace (dále jen „zvláštní opatření za účelem vycestování“) je a) povinnost cizince oznámit policii adresu místa pobytu, zdržovat se tam, každou jeho změnu oznámit následující pracovní den policii a ve stanovené době se na adrese místa pobytu zdržovat za účelem provedení pobytové kontroly, b) složení peněžních prostředků ve volně směnitelné měně ve výši předpokládaných nákladů spojených se správním vyhoštěním (dále jen „finanční záruka“) cizincem, kterému je zvláštní opatření za účelem vycestování uloženo; peněžní prostředky za cizince může složit státní občan České republiky nebo cizinec s povoleným dlouhodobým anebo trvalým pobytem na území (dále jen „složitel“), c) povinnost cizince osobně se hlásit policii v době policií stanovené, nebo d) povinnost cizince zdržovat se v místě určeném policií a ve stanovené době být v tomto místě přítomen za účelem provedení pobytové kontroly.

22. Podle § 129 odst. 1 téhož zákona nelze-li účinně uplatnit zvláštní opatření za účelem vycestování, policie zajistí na dobu nezbytně nutnou cizince, který neoprávněně vstoupil nebo pobýval na území, za účelem jeho předání podle mezinárodní smlouvy sjednané s jiným členským státem Evropské unie přede dnem 13. ledna 2009 nebo přímo použitelného právního předpisu Evropské unie; policie na dobu nezbytně nutnou zajistí i prováženého cizince v případě, že jeho průvoz nelze z objektivních důvodů dokončit bez nutné přestávky.

23. Podle § 129 odst. 3 téhož zákona nelze-li předání cizince nebo dokončení jeho průvozu uskutečnit ve lhůtě do 48 hodin, a jde-li o průvoz leteckou cestou podle § 152 ve lhůtě do 72 hodin, policie v řízení o zajištění cizince za účelem jeho předání nebo průvozu vydá rozhodnutí, které je prvním úkonem v řízení. Odvolání, obnova řízení ani přezkumné řízení nejsou přípustné.

24. Jak popsal Nejvyšší správní soud již v rozsudku ze dne 15. 7. 2021, č. j. 7 As 76/2011-50, „uložení zvláštního opatření musí proto být upřednostněno před zajištěním cizince, nicméně pouze pokud lze předpokládat, že cizinec bude schopen splnit povinnosti plynoucí ze zvláštního opatření, a zároveň neexistuje důvodná obava, že by byl uložením zvláštního opatření ohrožen výkon správního vyhoštění. Nesplnění jednoho nebo druhého předpokladu jsou pak zcela samostatnými důvody pro učinění závěru, že nepostačuje uložení zvláštního opatření za účelem vycestování“.

25. Žalovaný se možností užít zvláštních opatření zabýval na straně 7 napadeného rozhodnutí. Žalovaný k těmto opatřením nepřistoupil z toho důvodu, že uložením těchto opatření by nebylo možné dosáhnout předání žalobce do státu, který byl příslušný k posouzení jeho Shodu s prvopisem potvrzuje A.Z. 6 54 A 10/2024 žádosti o mezinárodní ochranu. Žalovaný přihlédl dále k tomu, že žalobce přicestoval do schengenského prostoru nelegálně, pobýval postupně vědomě nelegálně ve více členských státech Evropské unie, a nakonec i na území České republiky, a to bez platného cestovního dokladu. Krajský soud tak má za to, že to vše svědčí o tom, že žalobce dlouhodobě ignoruje základní imigrační pravidla platná nejen na území České republiky, ale na území jiných členských států Evropské unie. Žalobce ani nesdělil žádnou adresu, na které se v České republice zdržuje, případně na které by se zdržoval. Z tvrzení žalobce se nepodávají jakékoli vazby k České republice, existence zázemí, vztahů, rodiny práce apod. Žalobce je zároveň nemajetný, resp. z obsahu správního spisu (pohovor ze dne 15. 8. 2024, seznam dočasně zadržených věcí ze dne 15. 8. 2024) a žaloby samotné neplyne opak. S přihlédnutím k pobytové historii žalobce napříč Evropou pak nelze dospět k závěru, že by účelu zajištění bylo možno dosáhnout prostřednictvím zvláštních opatření dle § 123b zákona o pobytu cizinců.

26. Nelze ani přisvědčit námitce žalobce, že jeho zajištění je nepřiměřené, neboť tak, jak plyne z již uváděného, není zde ničeho, na základě čeho by k takovému závěru bylo možno dospět (srov. zejména absence jakýchkoli vztahů na území České republiky). Žalovaným bylo v průběhu správního řízení prokázáno, že žalobce naplnil skutkovou podstatu pro zajištění za účelem jeho předání nebo průvozu. Žalobcem uváděný rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 2. 2017, č. j. 5 Azs 294/2016-18, není na věc přiléhavý. Žalobce nebyl zajištěn pouze z důvodu jeho nelegálního pobytu na území České republiky, ale také z důvodu jeho předání do státu vázaného přímo použitelným předpisem.

27. Krajský soud souhlasí s tvrzením žalovaného, který uvedl, že zásah do soukromé sféry žalobce bude únosný v porovnání s veřejným zájmem na tom, aby se na území České republiky zdržovali pouze cizinci, kteří zde mají povolený pobyt. Žalobce ve správním řízení neuvedl, jaké vazby má v České republice. V žalobě pouze uvedl, že si vytvořil pevné vazby k místnímu obyvatelstvu, přičemž žádný způsobem blíže nespecifikoval, jaké dopady by mělo napadené rozhodnutí do jeho osobní či rodinné sféry. Pouze obecné konstatování, že se sžil s místním obyvatelstvem je natolik vágní, že ke němu nelze přihlížet. Obdobně tak ohledně tvrzení, že si zde našel spoustu známých. Nadto krajský soud uvádí, že vzhledem k historii žalobce, který nelegálně pobýval v několika členských zemích, lze o jeho tvrzení pochybovat. Ze správního spisu a výpovědi žalobce je zřejmé, že byl dne 31. 5. 2024 na území Itálie daktyloskopován, poté žádal o azyl ve Slovinsku, následně byl na území České republiky dne 15. 8. 2024 zajištěn, tedy na území České republiky byl krátkou dobu. Krajský soud neuvěřil tvrzení žalobce, že by si za tak krátkou dobu, vzhledem k neznalosti českého jazyka, byl schopen vybudovat velmi silné vazby k místnímu obyvatelstvu a kultuře.

28. Závěrem žalobce uvedl, že žalovaný porušil základní zásady činnosti správních orgánů, přičemž nijak nekonkretizuje, v čem takové porušení spočívá. V této souvislosti krajský soud poukazuje na judikaturu Nejvyššího správního soudu, ze které plyne, že pouhý výčet ustanovení správního řádu, které měl žalovaný porušit a obecné tvrzení, že žalovaný nedostál zásadám správního řízení, nelze považovat za žalobní bod ve smyslu § 71 odst. 1 písm. d) s. ř. s. (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 5. 2016, č. j. 4 Azs 47/2016-41).

29. Dle krajského soudu není pochyb o tom, že v daném případě žalovaný postupoval v souladu se zákonem, přičemž reflektoval okolnosti daného případu. Není žádných překážek pro správní vyhoštění žalobce, a tedy i pro naplněné účelu zajištění (usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 11. 2011, č. j. 7 As 79/2010-150, publ. pod č. Shodu s prvopisem potvrzuje A.Z. 7 54 A 10/2024 2524/2012 Sb. NSS). Námitky žalobce nejsou důvodné a sám krajský soud nezjistil vady, ke kterým by byl povinen přihlédnout z úřední povinnosti i mimo rámec uplatněných žalobních bodů (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 1. 2023, č. j. 5 Azs 96/2021- 39, publ. pod č. 4456/2023 Sb. NSS).

V. Závěr a náklady řízení

30. Na základě shora uvedeného dospěl krajský soud k závěru, že žaloba není důvodná, a proto ji podle § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl. O návrhu na přiznání odkladného účinku žalobě soud s ohledem na rozhodnutí ve věci samé nerozhodoval.

31. O náhradě nákladů řízení rozhodl krajský soud podle § 60 odst. 1 věty první s. ř. s. Žalobce neměl v řízení úspěch, a proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Pokud jde o procesně úspěšného žalovaného, v jeho případě nebylo prokázáno, že by mu v souvislosti s tímto řízením před soudem vznikly nezbytné náklady důvodně vynaložené nad rámec běžné úřední činnosti. Náhradu nákladů řízení při jednání ostatně žalovaný ani nepožadoval. Z toho důvodu mu krajský soud náhradu nákladů řízení nepřiznal.

Poučení

Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. České Budějovice 23. září 2024 Mgr. et Mgr. Bc. Petr Jiřík, v.r. samosoudce Shodu s prvopisem potvrzuje A.Z.