55 A 8/2021

Rubrum

č. j. 55 A 8/2021 - 22 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl samosoudkyní Mgr. Helenou Nutilovou ve věci žalobce: N. T. D., narozený dne státního příslušníka Vietnamské socialistické republiky zastoupeného advokátkou JUDr. Irenou Strakovou sídlem Karlovo nám. 18, 120 00 Praha 2 proti žalovanému: Ředitelství služby cizinecké policie sídlem Olšanská 2, 130 51 Praha 3 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 26. 11. 2021, č. j. CPR-30001-3/ČJ-2021- 930310-V234 takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žalovanému se náhrada nákladů řízení nepřiznává.

Odůvodnění

I. Vymezení věci Shodu s prvopisem potvrzuje G. K.. 2 55 A 8/2021 1. Krajskému soudu v Českých Budějovicích (dále jen „soud“) byla dne 6. 12. 2021 doručena žaloba, jíž se žalobce domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 26. 11. 2021, č. j. CPR-30001-3/ČJ-2021-930310-V234. Tím bylo zamítnuto žalobcovo odvolání proti rozhodnutí Policie ČR, Krajského ředitelství policie Jihočeského kraje, Odboru cizinecké policie, Oddělení pobytové kontroly, pátrání a eskort ze dne 31. 8. 2021, č.j. KRPC- 144905-71/ČJ-2019-020025, kterým byla žalobci podle § 50a odst. 2 písm. b) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců, uložena povinnost opustit území členských států Evropské unie a současně mu byla stanovena čtyřicetidenní doba k vycestování.

2. Žalobce namítal, že žalovaný nepostupoval v souladu se zákony a ostatními předpisy, nezjistil stav věci spolehlivě a způsobem, o němž nejsou důvodné pochybnosti, v rozsahu nezbytném vzhledem k okolnostem případu. Žalobce v žalobě namítal, že povinnost opustit území České republiky považuje za nepřiměřené situaci, argumentoval skutečností jeho soukromého a rodinného života na území České republiky, neboť zde na základě povolení k trvalému pobytu žije jeho sestra. Dle žalovaného existence příbuzenského vztahu a pomoc ze strany tohoto rodinného příslušníka neznamenají, že by tyto skutečnosti bránily návratu do domovského státu. Žalobce poukázal na to, že v České republice žije nepřetržitě 5 let a okolnosti zániku jeho zaměstnanecké karty byly předmětem správního řízení na Odboru azylové a migrační politiky, když v této věci nebyl úspěšný. Nesplnění podmínek zaměstnaneckých karet je dlouhodobě řešené téma, neustále novely zákona o pobytu cizinců situaci činí nepřehlednou. Nelze proto vznik situace, v níž se žalobce ocitl, přičítat pouze jemu samotnému. I přes skutečnost, že žalovaný ve svém rozhodnutí uvádí, že byl tento stav zohledněn zrušením původního rozhodnutí o správním vyhoštění a změnou právní kvalifikace na povinnost opustit území, nezhojí to žalobcovo nucené vycestování z území ČR. Toto rozhodnutí má totiž do jeho života totožný dopad, neboť předpoklad jeho opětovného navrácení z domovského státu je nulová (lze očekávat nevyhovění žádosti o pobytové oprávnění, obdobné důsledky má i pandemie). V tomto spatřuje žalobce zásadní a nenahraditelnou újmu, protože život v ČR jej velmi ovlivnil, plně se integroval a s ohledem na propastnou odlišnost kultur nebude mít ani možnost zpětné asimilace ve Vietnamu.

3. Podle žalobce žalovaný dostatečně neposoudil a nezhodnotil jednotlivé aspekty možného porušení práva na respektování rodinného a soukromého života, a to jak žalobce, tak jeho sestry. Žalobce se nedopustil žádného jednání, kterým by obcházel či porušoval platné zákony. Závěr žalovaného, že neoprávněného pobytu se lze dopustit i z nedbalosti, je třeba odmítnout. Uložené opatření má do žalobcova života stejný vliv jako správní vyhoštění. V souvislosti s právem na rodinný život žalobce též poukázal na zásadu non-refoulement.

4. Žalobce z uvedených důvodů navrhoval, aby soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. Žalobce současně žádal o přiznání odkladného účinku žaloby. II.Vyjádření žalovaného 5. Žalovaný ve svém vyjádření navrhl zamítnutí žaloby i návrhu na přiznání odkladného účinku. Ohledně žalobních námitek plně odkázal na odůvodnění obou správních rozhodnutí, protože již ve správním řízení žalobce argumentoval totožně a správní orgány se s jeho argumentací vypořádaly. III.Obsah správních spisů Shodu s prvopisem potvrzuje G. K.. 3 55 A 8/2021 6. Z obsahu správního spisu soud zjistil, že žalobce byl v říjnu 2019 v Jindřichově Hradci kontrolován a následně zajištěn orgány cizinecké policie, přičemž v té době pobýval na území České republiky bez platného oprávnění k pobytu. Dříve měl povolení k pobytu dáno zaměstnaneckou kartou, žalobcovu žádost o její prodloužení zamítl Odbor azylové a migrační politiky Ministerstva vnitra ČR rozhodnutím, které nabylo právní moci 26. 7. 2019, a to s odůvodněním, že žalobce neplnil její účel. Správní orgán I. stupně následně zahájil správní řízení o správním vyhoštění žalobce, v jehož rámci byl za přítomnosti tlumočníka vyslechnut. V průběhu výslechu mj. uvedl, že v České republice chtěl pobývat co nejdéle, v současné době nepracuje a živí jej sestra. Ve Vietnamu od příchodu do ČR v roce 2016 nebyl, žijí tam jeho rodiče. V návratu mu žádná překážka nebrání, chtěl by ale zůstat a pracovat v ČR. Jeho sestra žije v České republice, jiné rodinné příslušníky zde nemá. Součástí správního spisu je též závazné stanovisko Odboru azylové a migrační politiky Ministerstva vnitra ČR, podle něhož u žalobce nebyly shledány důvody, které by mu znemožňovaly vycestování do Vietnamu.

7. Správní orgán I. stupně vydal dne 4. 12. 2019 rozhodnutí o správním vyhoštění žalobce na dobu 1 roku, to bylo zrušeno rozhodnutím žalovaného z 12. 11. 2020. Dne 20. 1. 2021 vydal správní orgán I. stupně opětovně rozhodnutí o správním vyhoštění žalobce na dobu 1 roku, to bylo taktéž rozhodnutím žalovaného zrušeno, a to dne 14. 7. 2021. V odůvodnění žalovaný uvedl, že nebylo dostatečně prokázána délka žalobcova neoprávněného pobytu na území ČR, ani zohledněno nevydání výjezdního příkazu z moci úřední, tj. podíl správních orgánů na žalobcově nelegálním pobytu. Prvostupňovému orgánu bylo dáno na zvážení, zda v žalobcově případě není přijatelnější vydat nikoli rozhodnutí o správním vyhoštění, ale rozhodnutí o povinnosti opustit území republiky.

8. Správní orgán I. stupně vydal dne 31. 8. 2021 rozhodnutí, jímž žalobci uložil dle § 50a odst. 2 písm. b) zákona o pobytu cizinců povinnost opustit území členských států Evropské unie, a to do 40 dnů od nabytí oprávní moci rozhodnutí. V odůvodnění správní orgán mj. poukázal na to, že žalobce je zdravou a dospělou osobou. Ačkoli jej sestra finančně podporuje, nejsou na sobě vzájemně závislí a žalobci nic nebrání v návratu do Vietnamu. Rozhodnutí o povinnosti opustit území je v případě neoprávněně pobývajícího cizince nejmírnějším opatřením, které mohlo být přijato.

9. Odvolání žalobce, které je argumentačně obdobné žalobě, bylo zamítnuto žalobou napadeným rozhodnutím. IV.Právní názor soudu 10. Soud ve věci rozhodl, aniž by nařizoval jednání, neboť obě strany s tímto postupem souhlasily. Jelikož rozhodl ve věci samé, již pro nadbytečnost nerozhodoval o návrhu na přiznání odkladného účinku žaloby.

11. Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích žalobních bodů, vycházel přitom ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „s. ř. s.“).

12. Žaloba není důvodná.

13. K první žalobní námitce, podle níž žalovaný dostatečně nezjistil stav věci, je nutno především poukázat na její obecnou formulaci, aniž by žalobce konkrétně rozvedl, jaká skutková zjištění nebyla spolehlivě prokázána. Žalobce ve správním řízení žádné doplnění Shodu s prvopisem potvrzuje G. K.. 4 55 A 8/2021 dokazování nenavrhoval a ani z jeho tvrzení či obsahu spisu potřeba doplnění dokazování nevyplývá.

14. Podle § 50a odst. 2 písm. b) zákona o pobytu cizinců vydá rozhodnutí o povinnosti opustit území policie cizinci, který není držitelem platného oprávnění k pobytu vydaného jiným členským státem Evropské unie a na území pobývá neoprávněně, u něhož nebyly shledány důvody pro vydání rozhodnutí o správním vyhoštění nebo pokud by důsledkem rozhodnutí o správním vyhoštění byl nepřiměřený zásah do jeho soukromého a rodinného života.

15. Jelikož ani žalobce nesporuje, že po určitou dobu pobýval na území republiky neoprávněně, a současně správní orgány upustily od vydání rozhodnutí o správním vyhoštění právě s ohledem na jeho nepřiměřenost zásahu do soukromého života žalobce, pak soud námitku nedostatečně zjištěného skutkového stavu důvodnou nehledal.

16. Podle § 179 odst. 1 a 2 zákona o pobytu cizinců vycestování cizince není možné v případě důvodné obavy, že pokud by byl cizinec vrácen do státu, jehož je státním občanem, nebo v případě, že je osobou bez státního občanství, do státu svého posledního trvalého bydliště, by mu tam hrozilo skutečné nebezpečí. Za skutečné nebezpečí se podle tohoto zákona považuje navrácení v rozporu s článkem 3 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

17. V uvedeném ustanovení je vtělena zásada non-refoulement, na níž žalobce rovněž poukazoval. Soud však dospěl k závěru, že správní orgány spolehlivě prokázaly, že žalobci žádné takové nebezpečí nehrozí (viz zejm. závazné stanovisko OAMP MVČR), ostatně ani on sám žádné konkrétní reálné nebezpečí neuváděl. Obtíže při přizpůsobení se opětovnému životu ve vlasti takovým nebezpečím nejsou.

18. V žalobcem zmiňovaném rozsudku sp. zn. 1 As 17/2013 Nejvyšší správní soud odkázal na rozsudek ze dne 5. 3. 2013, č. j. 8 As 118/2012 - 45, v němž uvedl, že v případech, které spojují otázku možného porušení práva na respektování rodinného či soukromého života a otázku nuceného vycestování cizince, je nutné vycházet především z judikatury Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „ESLP“) vztahující se ke čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Tato judikatura zohledňuje zejména: (1) rozsah, v jakém by byl rodinný nebo soukromý život narušen, (2) délku pobytu cizince ve smluvním státě, který hodlá cizince vyhostit, (3) rozsah sociálních a kulturních vazeb na tento stát, (4) existenci nepřekonatelné překážky k rodinnému či soukromému životu v zemi původu, např. nemožnost rodinného příslušníka následovat cizince do země jeho původu, (5) „imigrační historii“ cizince, tedy porušení pravidel cizineckého práva v minulosti, (6) povahu a závažnost porušení veřejného pořádku či trestného činu spáchaného cizincem (viz např. rozsudek velkého senátu ze dne 18. 10. 2006, Üner proti Nizozemsku, č. 46410/99, body 57-58, a rozsudky ze dne 31. 1. 2006, Rodrigues da Silva a Hoogkamer proti Nizozemsku, stížnost č. 50435/99, 1 As 17/2013 bod 39, či ze dne 28. 6. 2011, Nunez proti Norsku, stížnost č. 55597/09, bod 70). Všechna uvedená kritéria je třeba posoudit ve vzájemné souvislosti a porovnat zájmy jednotlivce na pobytu v dané zemi s opačnými zájmy státu, např. nebezpečím pro společnost či ochranou veřejného pořádku. Právo vyplývající z čl. 8 Úmluvy totiž není absolutní a je zde prostor pro vyvažování protichůdných zájmů cizince a státu.

19. Výklad pojmu „nepřiměřený zásah do rodinného nebo soukromého života“ a podřazení zjištěného skutkového stavu tomuto pojmu je pak otázkou výkladu práva a jeho aplikace Shodu s prvopisem potvrzuje G. K.. 5 55 A 8/2021 na zjištěný skutkový stav za využití výše citovaných kritérií stanovených judikaturou ESLP, nikoliv předmětem volného správního uvážení. Přestože právo vyplývající z čl. 8 Úmluvy není absolutní a existuje zde prostor pro vyvažování zájmů jednotlivce a zájmů státu, nejedná se o správní uvážení, jak jej chápe česká judikatura (viz např. usnesení rozšířeného senátu ze dne 23. 3. 2005 č. j. 6 A 25/2002 – 42, publikované pod č. 906/2006 Sb. NSS, a rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 7. 2004, č. j. 5 Azs 105/2004 – 72, publikovaný pod č. 375/2004 Sb. NSS, ze dne 26. 10. 2007, č. j. 4 As 10/2007 – 109, ze dne 23. 10. 2008, č. j. 8 As 56/2007 – 151, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 2. 2001, sp. zn. I. ÚS 229/2000, ze dne 17. 9. 2008, sp. zn. I. ÚS 1744/08, nebo ze dne 23. 10. 2009, sp. zn. IV. ÚS 226/09).

20. Soud proto zkoumal, zda správní orgány při posuzování přiměřenosti dopadů rozhodnutí o povinnosti opustit území republiky do žalobcova soukromého a rodinného života postupovaly v intencích výše uvedeného. Přitom dospěl k závěru, že tomu tak bylo, neboť správní orgány výše uvedené zohlednily a své závěry přesvědčivě odůvodnily. Kromě sestry, která jej aktuálně podporuje, žalobce na území ČR žádné rodinné příslušníky nemá (naopak ve Vietnamu má rodiče), je zdravý a plnoletý, a proto jeho vzájemná vazba se sestrou nepředstavuje takové pouto, které by převážilo nad zájmy na plnění povinností dle zákona o pobytu cizinců. Dle rozsudku Nejvyššího správního soudu z 22. 4. 2021, č. j. 1 Azs 43/2021-32 (viz bod 24), samotná skutečnost, že cizinec má na území ČR rodinné vazby, nemůže automaticky znamenat, že by stanovení povinnosti opustit území představovalo nepřiměřený zásah do soukromého a rodinného života. Ten bude shledán zpravidla pouze ve výjimečných situacích, které by ospravedlňovaly naprostou nezbytnost přítomnosti cizince na území ČR. O takovou situaci se však zde zjevně nejedná.

21. Ani tvrzení, že faktický dopad napadeného rozhodnutí do života žalobce je totožný s rozhodnutím o správním vyhoštění, na správnosti závěru správních orgánů nic nemění, protože uložení povinnosti vycestování je nejmírnějším možným opatřením a není spojeno se zákazem opětovného vstupu na území států Evropské unie.

V. Závěr, náklady řízení

22. Na základě shora uvedeného dospěl krajský soud k závěru, že žaloba není důvodná, a proto ji podle § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl.

23. O náhradě nákladů řízení rozhodl krajský soud podle § 60 odst. 1, věty první s. ř. s. Žalobce neměl v řízení úspěch, a proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Pokud jde o procesně úspěšného žalovaného, v jeho případě nebylo prokázáno, že by mu v souvislosti s tímto řízením nad rámec běžné úřední činnosti vznikly nezbytné náklady důvodně vynaložené v řízení před soudem. Krajský soud proto v jeho případě rozhodl tak, že se žalovanému náhrada nákladů řízení nepřiznává.

Poučení

Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout. Shodu s prvopisem potvrzuje G. K.. 6 55 A 8/2021 Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz. České Budějovice 18. ledna 2022 Mgr. Helena Nutilová v. r. samosoudkyně Shodu s prvopisem potvrzuje G. K..