55 Az 2/2025

Rubrum

č. j. 55 Az 2/2025- 33 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl samosoudcem JUDr. Michalem Hájkem, Ph.D., ve věci žalobkyně: X, narozená dne státní příslušnost pobytem zastoupen Organizací pro pomoc uprchlíkům, z. s., IČO 45768676 se sídlem Poděbradská 173/5, 190 00 Praha 9 proti žalovanému: Ministerstvo vnitra se sídlem Nad Štolou 936/3, 170 34 Praha 7 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 27. 8. 2025, čj. OAM-789/ZA-ZA11-K18-R4-2019-II, takto:

Výrok

I. Rozhodnutí žalovaného ze dne 27. 8. 2025, čj. OAM 789/ZA ZA11 K18 R4 2019-II, se ruší a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.

II. Žalobkyni se náhrada nákladů řízení nepřiznává. Shoda s prvopisem potvrzuje J.M. 2 55 Az 2/2025

III. Žalovaný nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

I. Vymezení věci

1. Žalobkyně podala dne 3. 9. 2019 spolu s dalšími členy její rodiny žádost o udělení mezinárodní ochrany. Důvody pro její udělení odvíjela od svého otce, který byl členem strany Hizb ut-Tahrir. Rodina pochází z ukrajinského Krymu.

II. Procesní vývoj věci

2. Žalovaný rozhodnutím ze dne 5. 3. 2020 žalobkyni mezinárodní ochranu neudělil. Toto rozhodnutí zrušil Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 9. 2. 2021, čj. 30 Az 5/2020-61. Následnou kasační stížnost žalovaného Nejvyšší správní soud odmítl usnesením ze dne 8. 12. 2021, čj. 10 Azs 78/2021-72, pro nepřijatelnost.

3. Po zrušení prvého rozhodnutí žalovaný do správního spisu doplnil dokument týkající se politické a bezpečnostní situace ze dne 19. 4. 2022, dále dokument ze dne 29. 3. 2022 týkající se postavení členů/bývalých členů strany Hizb ut-Tahrir na Krymu v roce 2014 a v současnosti (včetně postavení přesídlených členů či bývalých členů této strany z Krymu).

4. Žalovaný následně rozhodnutím ze dne 30. 5. 2022 žalobkyni udělil mezinárodní ochranu ve formě doplňkové ochrany dle § 14a odst. 2 písm. c) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, a to z důvodu probíhajícího válečného konfliktu.

5. Krajský soud rozsudkem ze dne 2. 11. 2022, čj. 55 Az 2/2022-47, rozhodnutí žalovaného zrušil v části, v níž žalovaný žalobkyni neudělil mezinárodní ochranu podle § 12, § 13 a § 14 zákona o azylu. Důvodem pro zrušení bylo to, že žalovaný žalobkyni neumožnil seznámit se s podklady rozhodnutí dle § 36 odst. 3 správního řádu, ačkoli jeho žádosti v plné míře nevyhověl. Kasační stížnost proti tomuto rozsudku Nejvyšší správní soud usnesením ze dne 7. 12. 2022, čj. 2 Azs 271/2022-20, odmítl pro nepřijatelnost.

6. Žalovaný do spisu dále doplnil dokument týkající se politické a bezpečnostní situace ze dne 23. 2. 2023 a dokument týkající se postavení ruskojazyčného obyvatelstva na Ukrajině ze dne 7. 2. 2023.

7. Rozhodnutím ze dne 8. 3. 2024 žalovaný žalobkyni prodloužil doplňkovou ochranu o 24 měsíců. Druhým rozhodnutím z téhož dne pak žalovaný rozhodl tak, že mezinárodní ochranu ve formě azylu dle § 12, § 13 a § 14 zákona o azylu žalobkyni neudělil.

8. Toto druhé rozhodnutí krajský soud rozsudkem ze dne 24. 7. 2024, čj. 55 Az 1/2024-38, zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. Následnou kasační stížnost žalovaného Nejvyšší správní soud odmítl usnesením ze dne 25. 11. 2024, čj. 8 Azs 193/2024-40, pro nepřijatelnost.

9. Žalovaný dne 2. 7. 2025 provedl doplňující pohovory s žalobkyní a členy její rodiny a dále doplnil i aktuální informace o situaci na Ukrajině.

10. Žalovaný v záhlaví označeným rozhodnutím opět rozhodl tak, že mezinárodní ochranu ve formě azylu dle § 12, § 13 a § 14 zákona o azylu žalobkyni neudělil. Shoda s prvopisem potvrzuje J.M. 3 55 Az 2/2025 III. Shrnutí žaloby 11. Proti tomuto rozhodnutí podala žalobkyně dne 8. 10. 2025 žalobu u Krajského soudu v Českých Budějovicích.

12. Žalobkyně předně velmi obecně namítla porušení § 2, § 3, § 50 odst. 2, 3 a 4 a § 52 správního řádu, § 12 zákona o azylu a § 78 odst. 5 s. ř. s. Dále shrnula skutkový stav věci a její procesní vývoj.

13. Žalobkyně namítla, že ačkoli žalovaný uznává, že na Krymu dochází k systematickému pronásledování členů i bývalých členů Hizb ut-Tahrir, trvá na tom, že žalobkyně a její rodina mohli své bezpečnostní riziko řešit přesídlením do jiné části Ukrajiny. Žalobkyně zdůrazňuje, že takový postup nebyl možný ani v době útěku – kdy rodina čelila reálným obavám ze spolupráce ukrajinské SBU s ruskou FSB, absenci jakékoli podpory vnitřním uprchlíkům a konkrétním problémům při krátkém pobytu na západní Ukrajině –, a to již vůbec ne v současnosti, kdy území Ukrajiny zasáhl rozsáhlý válečný konflikt.

14. Odkazuje na závazné závěry obsažené v rozsudku krajského soudu čj. 55 Az 1/2024-38, podle nichž je nutné posuzovat rizika primárně ve vztahu ke Krymu jako místu původu rodiny. Soud konstatoval, že pronásledování příslušníků Hizb ut-Tahrir na Krymu není ojedinělé, ale relativně časté, a naplňuje test přiměřené pravděpodobnosti ve smyslu judikatury Nejvyššího správního soudu. Soud rovněž výslovně uvedl, že vnitřní přesídlení za probíhající války nepředstavuje pro žalobkyni životaschopnou alternativu, přičemž právě z tohoto důvodu jí byla udělena doplňková ochrana. Datem pro posouzení, zda je žadatel o azyl podle § 13 zákona o azylu rodičem azylanta mladšího 18 let, je den, kdy podal žádost o udělení mezinárodní ochrany.

15. Žalobkyně dále připomíná závěry uvedené v usnesení čj. 8 Azs 193/2024-40, v němž Nejvyšší správní soud potvrdil, že osoby v postavení jejího otce čelí na Krymu pronásledování ze strany ruské okupační správy z důvodu náboženství či politických názorů a že možnost vnitřního přesídlení nelze uznat tam, kde by žadatel čelil jiným zásadním rizikům.

16. Jestliže žalovaný přesto dovodil možnost vnitřního přesídlení, žalobkyně to považuje buď za nerespektování závazného právního názoru soudů nebo za nepřezkoumatelnost rozhodnutí pro nesrozumitelnost.

17. Žalobkyně navrhla, aby krajský soud rozhodnutí žalovaného zrušil v souladu s judikaturou Soudního dvora Evropské unie a sám žalobkyni udělil mezinárodní ochranu ve formě azylu dle § 12 zákona o azylu, popřípadě, aby rozhodnutí žalovaného pouze zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

IV. Shrnutí vyjádření žalovaného

18. Žalovaný ve svém vyjádření uvedl, že žaloba dorazila Krajskému soudu v Českých Budějovicích dne 9. 10. 2025, tedy po uplynutí zákonné lhůty. Posouzení včasnosti žaloby ponechává na soudu.

19. Věcně se žalovaný se žalobními námitkami neztotožňuje. Zdůrazňuje, že při rozhodování postupoval v souladu se správním řádem i zákonem o azylu. Tvrdí, že zjistil stav věci v potřebném rozsahu, opatřil aktuální a relevantní informace o Ukrajině, založil je do spisu a Shoda s prvopisem potvrzuje J.M. 4 55 Az 2/2025 poskytl žalobkyni možnost se k nim vyjádřit. Rovněž reagoval na podklady, které žalobkyně doložila, a vysvětlil, proč některé z těchto podkladů považuje za nepoužitelné.

20. Žalovaný uvedl, že si je vědom obsahu rozsudku krajského soudu čj. 55 Az 1/2024-38 a usnesení Nejvyššího správního soudu čj. 8 Azs 193/2024-40. Za účelem doplnění skutkového stavu provedl nové pohovory se žalobkyní a její rodinou a shromáždil další aktuální informace o situaci na Ukrajině. Navzdory těmto doplněním nedospěl k závěru, že žalobkynina žádost splňuje podmínky pro udělení azylu.

21. Žalobkyně nevyvíjela na Ukrajině žádnou politickou činnost, a nelze tak naplnit § 12 písm. a) zákona o azylu. Její obavy se odvíjejí výhradně od tvrzeného pronásledování otce kvůli jeho dřívějšímu členství ve straně Hizb ut-Tahrir.

22. Námitky vztahující se k § 12 písm. b) zákona o azylu žalovaný odmítá s tím, že potíže žalobkyně ve škole (urážky a kopání do aktovky kvůli nošení šátku) nedosahují intenzity pronásledování. Uvádí, že rodina se již v roce 2014 přesídlila z Krymu do Lvova a následně Ivano-Frankova, kde žalobkyně bez problémů docházela do školy a kde byli registrováni jako vnitřně přesídlené osoby. Na západní Ukrajině jim podle žalovaného nehrozilo žádné riziko pronásledování, a proto jejich rozhodnutí zemi opustit nesouviselo s azylově relevantními důvody.

23. Dle informací o zemi původu je strana Hizb ut-Tahrir na Ukrajině legální a spolupráce ukrajinské SBU a ruské FSB je v kontextu ozbrojeného konfliktu zcela nereálná. Obavy žalobkyně a jejích rodičů vycházejí z nepodložených a nereálných předpokladů.

24. Žalovaný zdůrazňuje, že žalobkyně není nucena vycestovat, protože jí byla v minulosti udělena a následně prodloužena doplňková ochrana podle § 14a zákona o azylu, kterou lze dále prodlužovat, bude-li to situace vyžadovat.

25. Závěrem uvádí, že vzhledem k neudělení azylu otci žalobkyně nebyly splněny podmínky pro udělení azylu rodinným příslušníkům podle § 13 zákona o azylu.

26. Žalovaný navrhl, aby krajský soud žalobu odmítl, popřípadě zamítl.

V. Shrnutí žalobkyniny repliky

27. Žalobkyně v replice k vyjádření žalovaného uvedla, že žaloba je včasná, protože ji podala prostřednictvím datové schránky dne 8. 10. 2025 a nikoliv dne 9. 10. 2025, jak se domnívá žalovaný.

28. Žalobkyně uvedla, že podstatou její azylové žádosti, kterou podala ještě jako nezletilá, jsou důvody pronásledování jejího otce.

29. Hlavním sporným bodem zůstává otázka možnosti vnitřního přesídlení žalobkyně a její rodiny na západní Ukrajinu. Žalovaný tuto možnost dovozuje z výpovědi žalobkyniny matky a z tvrzení, že žalobkyně byla ve Lvově „registrovaným uprchlíkem“. Žalobkyně tato tvrzení odmítá a uvádí, že ve Lvově s rodinou pouze krátce vyčkala kvůli dokončení studia jejího otce na lékařské fakultě a kvůli administrativním záležitostem, které již dříve popsala v žalobě i v předchozích řízeních. Pobyt na západní Ukrajině nepředstavoval přesídlení.

30. Žalobkyně dále uvádí, že její otec měl oprávněné obavy ze spolupráce FSB a SBU, což doložil ve správním řízení, a soud v předchozím řízení tyto obavy uznal jako relevantní. Po okupaci Shoda s prvopisem potvrzuje J.M. 5 55 Az 2/2025 Krymu v roce 2014 žalobkyně s rodinou okamžitě odjela, krátce pobývala ve Lvovské oblasti, avšak pouze za účelem dokončení otcových studií a vyřízení nutných záležitostí. Popsala obtížnou situaci rodiny – matčiny zdravotní komplikace a následnou ztrátu nenarozeného dítěte, nestabilní a nedůstojné podmínky bydlení, šikanu ve škole a nemožnost otce najít práci či získat podporu. Správní orgán podle žalobkyně mylně interpretuje snahu její matky zajistit alespoň minimální pomoc jako „registraci uprchlíků“.

31. Žalobkyně uvedla, že potvrzení z Centra evidence bezdomovců ze dne 21. 8. 2014 dokládá pouze skutečnost, že rodina oznámila, že je bez domova, nikoli že by měla status uprchlíka na Ukrajině. Žalobkyně zdůrazňuje, že jejím bydlištěm byl Krym, kde také trvale žila a kam by se za běžných okolností vrátila. Žalobkyně připomněla, že krajský soud i Nejvyšší správní soud ve shora citovaných rozhodnutích čj. 55 Az 1/2024-38, resp. čj. 8 Azs 193/2024- 40, již konstatovaly, že podmínky mezinárodní ochrany je nutné posuzovat ve vztahu ke Krymu jako místu bydliště žalobkyně a její rodiny a že možnost vnitřní ochrany není dána, pokud v části země, do níž má žadatel přesídlit, hrozí nebezpečí pronásledování nebo vážné újmy.

32. Závěrem žalobkyně setrvává na žalobě a uvádí, že soudy již opakovaně potvrdily existenci hrozby pronásledování. Proto žádá, aby jí soud udělil azyl.

VI. Právní hodnocení krajského soudu

33. Krajský soud předně uvádí, že žaloba je včasná, neboť rozhodnutí žalovaného bylo žalobkyni doručeno fikcí dle § 24a odst. 2 zákona o azylu dne 23. 9. 2025. Žalobkyně podala žalobu prostřednictvím datové schránky dne 8. 10. 2025, tj. v rámci lhůty 15 dnů pro podání žaloby § 32 odst. 1 písm. a) zákona o azylu, o níž žalovaný žalobkyni ve svém rozhodnutí poučil.

34. Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích žalobních bodů. Vycházel přitom ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 s. ř. s.). Krajský soud ve věci rozhodl bez jednání dle § 51 s. ř. s.

35. Žaloba je důvodná. VI.A K námitkám nepřezkoumatelnosti 36. Krajský soud se předně zabýval námitkou nepřezkoumatelnosti, jejíž důvodnost by sama o sobě byla důvodem pro zrušení uvedeného rozhodnutí. Této námitce nepřisvědčil.

37. V otázce požadavků na kvalitu odůvodnění správního rozhodnutí lze poukázat například na rozsudek ze dne 16. 6. 2006, čj. 4 As 58/2005-65, v němž Nejvyšší správní soud konstatoval, že z rozhodnutí správního orgánu musí být mimo jiné patrno, „proč správní orgán považuje námitky účastníka za liché, mylné, nebo vyvrácené, které skutečnosti vzal za podklad svého rozhodnutí, proč považuje skutečnosti předestírané účastníkem za nerozhodné, nesprávné, nebo jinými řádně provedenými důkazy vyvrácené, podle které právní normy rozhodl, jakými úvahami se řídil při hodnocení důkazů“. Jinými slovy z rozhodnutí správního orgánu musí plynout, jaký skutkový stav vzal správní orgán za rozhodný, jak uvážil o pro věc podstatných skutečnostech, resp. jakým způsobem rozhodné skutečnosti posoudil. Povinnost odůvodnit rozhodnutí však z druhé strany nemůže být chápána tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument účastníků řízení (srov. obdobně například nález Shoda s prvopisem potvrzuje J.M. 6 55 Az 2/2025 Ústavního soudu ze dne 27. 3. 2012, sp. zn. IV. ÚS 3441/11). Rozhodnutí správních orgánů obou stupňů tvoří z hlediska soudního přezkumu jeden celek a není proto vyloučeno, aby případné mezery odůvodnění tato rozhodnutí vzájemně zaplňovala (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 10. 2014, čj. 6 As 161/2013-25).

38. Krajský soud neshledal, že by rozhodnutí žalovaného shora nastíněná kritéria přezkoumatelnosti nesplňovalo. Žalovaný vysvětlil důvody, pro které žalobkyni mezinárodní ochranu ve formě azylu neudělil. Zaměřil se přitom zejména na události krátce poté, co žalobkyně s rodinou uprchli z Krymu na západ Ukrajiny. Úvahy žalovaného jsou přezkoumatelné. VI.B K námitkám věcné povahy 39. Důvodnými však krajský soud shledal námitky směřující k věci samotné.

40. Žalobkyně odvíjí důvody své žádosti o mezinárodní ochranu od azylového příběhu jejího otce, což výslovně potvrdila též v podané žalobě. Otcově žalobě přitom krajský soud vyhověl rozsudkem ze dne 9. 2. 2026, čj. 60 Az 2/2025-33, v němž uvedl, že „nevyvstanou-li v dalším řízení žádné nové okolnosti, které by měly zásadní vliv na posouzení věci (čemuž v tuto chvíli nic nenasvědčuje), pak je žalovaný povinen udělit žalobci azyl dle § 12 písm. b) zákona o azylu. Nerespektování takto výslovně formulovaného právního názoru by v případném dalším soudním řízení mohlo vést ke vzniku povinnosti krajského soudu, aby mezinárodní ochranu ve formě azylu žalobci udělil sám (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 10. 2025, čj. 5 Azs 332/2024-48).“ V podrobnostech lze na citovaný rozsudek pro stručnost pouze odkázat.

41. Uvedený závěr je zapotřebí reflektovat i v nynějším řízení, jelikož dle § 13 odst. 1 zákona o azylu „[r]odinnému příslušníkovi azylanta, jemuž byl udělen azyl podle § 12, se v případě hodném zvláštního zřetele udělí azyl za účelem sloučení rodiny, i když v řízení o udělení mezinárodní ochrany nebude v jeho případě zjištěn důvod pro udělení mezinárodní ochrany podle § 12.“ Dle § 13 odst. 2 písm. b) zákona o azylu se pak rodinným příslušníkem pro účely sloučení rodiny rozumí „svobodné dítě azylanta mladší 18 let “.

42. Strohý závěr žalovaného, dle něhož žalobkyně není rodinným příslušníkem azylanta, s ohledem na poslední zrušující rozsudek ve věci žalobkynina otce neobstojí.

43. Krajský soud také již v rozsudku čj. 55 Az 1/2024-38 s odkazem na tam citovanou judikaturu Soudního dvora Evropské unie a Nejvyššího správního soudu uvedl, že na žalobkyni je nutno nahlížet jako na nezletilou, přestože v průběhu řízení již zletilosti nabyla. Podstatný je stav v době podání žádosti o mezinárodní ochranu. Krajský soud také v tomto rozsudku uvedl, že je třeba postupovat v zájmu zachování celistvosti rodiny. Tyto závěry jsou nadále platné. K tomu lze doplnit, že v nynější věci nic nenasvědčuje tomu, že by vztah mezi žalobkyní a jejím otcem byl pouze formální, tedy že by udělení azylu za účelem sloučení rodiny nemohlo naplňovat svůj účel.

44. Zbylými dílčími námitkami se krajský soud pro nadbytečnost nezabýval. Shoda s prvopisem potvrzuje J.M. 7 55 Az 2/2025 VII. Závěr a náklady řízení 45. Pro konstatovanou vadu krajský soud rozhodnutí žalovaného zrušil (§ 78 odst. 1 s. ř. s.) a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení (§ 78 odst. 4 s. ř. s.). Žalovaný je v dalším řízení právním názorem krajského soudu vázán (§ 78 odst. 5 s. ř. s.).

46. O náhradě nákladů řízení krajský soud rozhodl dle § 60 odst. 1 věty první s. ř. s., podle kterého nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu důvodně vynaložených nákladů řízení před soudem proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl.

47. Žalobkyně měla ve věci plný úspěch, avšak z obsahu spisu neplyne, že by jí nějaké uznatelné náklady řízení vznikly. Žalobkyně byla v řízení zastoupen Organizací pro pomoc uprchlíkům. Tento spolek podle § 137 odst. 2 o. s. ř. ve spojení s § 64 s. ř. s., nemá právo na odměnu za zastupování účastníka v řízení o kasační stížnosti (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 9. 2008, čj. 4 Azs 51/2008-79). Krajský soud proto žalobkyni náhradu nákladů řízení nepřiznal.

48. Žalovaný, který neměl v soudním řízení úspěch, nemá na náhradu nákladů řízení právo.

Poučení

Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. České Budějovice 11. února 2026 JUDr. Michal Hájek, Ph.D., v. r. samosoudce Shoda s prvopisem potvrzuje J.M.