60 Az 1/2021

Rubrum

č. j. 60 Az 1/2021-27 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl samosoudcem JUDr. Michalem Hájkem, Ph.D., ve věci žalobce: O. M., narozený státní příslušnost pobytem zastoupený advokátkou JUDr. Irenou Strakovou se sídlem Karlovo náměstí 287/18, 120 00 Praha 2 proti žalovanému: Ministerstvo vnitra se sídlem Nad Štolou 936/3, 170 34 Praha 7 v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 29. 6. 2021, čj. X, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení.

III. Žalovanému se náhrada nákladů řízení nepřiznává. Shodu s prvopisem potvrzuje G. K. 2 60 Az 1/2021

Odůvodnění

I. Vymezení věci

1. Žalobce podal dne 11. 5. 2021 žádost o udělení mezinárodní ochrany v České republice.

2. Při pohovoru konaném dne 19. 5. 2021 žalobce uvedl, že v zemi původu doposud neměl žádné potíže a do České republiky přicestoval za prací. Na Ukrajinu se však nechce vrátit z důvodu možného povolání do armády a do války. V této souvislosti mu již od jeho 20 let chodila předvolání, aby se dostavil na vojenskou správu. Osobně žádné takovéto předvolání nepřevzal; s obsahem předvolání se seznámila pouze žalobcova matka. Na Ukrajině žije celá žalobcova rodina.

3. Žalovaný v záhlaví uvedeným rozhodnutím žalobcovu žádost o mezinárodní ochranu zamítl jako zjevně nedůvodnou dle § 16 odst. 2 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění od 18. 12. 2015 (dále jen „zákon o azylu“), neboť žalobce pochází ze země, kterou Česká republika považuje za bezpečnou zemi původu.

II. Shrnutí žaloby

4. Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce dne 3. 8. 2021 žalobu u Krajského soudu v Plzni. Ten ji usnesením ze dne 17. 8. 2021, čj. 60 Az 47/2021-13, postoupil Krajskému soudu v Českých Budějovicích.

5. Žalobce uvedl, že žalovaný svým rozhodnutím porušil § 2 odst. 1 a 4, § 3 a § 50 odst. 2 a 3 správního řádu, § 12 písm. b) a § 14a zákona o azylu a čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (č. 209/1992 Sb.). Žalobce stručně zrekapituloval průběh řízení a uvedl, že svůj azylový příběh předestřel dostatečně podrobně. Žalovaný se naopak zřejmě neseznámil se situací v zemi původu a judikaturou správních soudů. Ve výsledku tak nedostatečně zjistil skutkový stav věci. Žalobce poukázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 6. 2008, čj. 5 Azs 18/2008- 83, č. 2406/2011 Sb. NSS, a rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 26. 2. 2015, C-472/13, Shepherd, ECLI:EU:C:2015:117.

6. Dále žalobce citoval § 2 odst. 7 zákona o azylu a poukázal též na povinnost získání přesných a aktuálních informací o zemi původu ve smyslu čl. 8 odst. 1 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2011/95/EU o normách, které musí splňovat státní příslušníci třetích zemí nebo osoby bez státní příslušnosti, aby mohli požívat mezinárodní ochrany, o jednotném statusu pro uprchlíky nebo osoby, které mají nárok na doplňkovou ochranu, a o obsahu poskytnuté ochrany. Žalobce uvedl, že výklad pojmu pronásledování je poměrně složitý a byl předmětem rozsáhlé judikatury (k tomu žalobce citoval rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 9. 2008, čj. 3 Azs 48/2008-57).

7. Žalobce navrhl, aby krajský soud rozhodnutí žalovaného zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

III. Shrnutí vyjádření žalovaného

8. Žalovaný ve vyjádření k žalobě odmítl žalobcovu argumentaci a uvedl, že nepovažuje napadené rozhodnutí za vadné, nesprávné či nezákonné. Žalobcovu obavu z možného nástupu do vojenské služby nelze vnímat jako pronásledování ve smyslu § 12 zákona o Shodu s prvopisem potvrzuje G. K. 3 60 Az 1/2021 azylu. K tomu žalovaný odkázal na rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. 2. 2018, čj. 62 Az 23/2017-64. Žalovaný dostatečně zjistil skutkový stav věci, přičemž je to právě žalobce, kdo má v daném řízení povinnost tvrzení. Mezinárodní ochrana je výjimečným institutem, který neslouží k pouhé legalizaci pobytu cizince na území České republiky.

9. Žalovaný navrhl, aby krajský soud žalobu zamítl.

IV. Právní hodnocení krajského soudu

10. Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích žalobních bodů (§ 75 odst. 2 s. ř. s.). Ve věci přitom rozhodl bez jednání postupem podle § 51 s. ř. s.

11. Žaloba není důvodná.

12. Dle § 16 odst. 2 zákona o azylu platí, že „[j]ako zjevně nedůvodná se zamítne i žádost o udělení mezinárodní ochrany, jestliže žadatel o udělení mezinárodní ochrany přichází ze státu, který Česká republika považuje za bezpečnou zemi původu, neprokáže-li žadatel o udělení mezinárodní ochrany, že v jeho případě tento stát za takovou zemi považovat nelze.“ 13. Dle § 16 odst. 3 zákona o azylu pak „[j]sou-li důvody pro zamítnutí žádosti o udělení mezinárodní ochrany jako zjevně nedůvodné, neposuzuje se, zda žadatel o udělení mezinárodní ochrany splňuje důvody pro udělení azylu podle § 13 a 14 nebo doplňkové ochrany podle § 14b. Jsou-li důvody pro zamítnutí žádosti o udělení mezinárodní ochrany jako zjevně nedůvodné podle odstavce 2, rovněž se neposuzuje, zda žadatel o udělení mezinárodní ochrany neuvádí skutečnosti svědčící o tom, že by mohl být vystaven pronásledování z důvodů uvedených v § 12 nebo že mu hrozí vážná újma podle § 14a“ (důraz doplněn).

14. Z uvedeného vyplývá, že pochází-li žadatel o mezinárodní ochranu ze země, již Česká republika považuje za bezpečnou, je to právě žadatel, kdo prokazuje, že v jeho konkrétním případě mu v návratu do země původu brání skutečnosti odůvodňující udělení mezinárodní ochrany (z recentní judikatury srov. například usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 10. 2018, čj. 10 Azs 200/2018-34).

15. V nyní posuzované věci je postaveno najisto, že žalobce pochází z Ukrajiny a má ukrajinské státní občanství. Česká republika přitom dle § 2 bod 24 vyhlášky č. 328/2015 Sb., kterou se provádí zákon o azylu a zákon o dočasné ochraně cizinců, považuje Ukrajinu za bezpečnou zemi pouze „s výjimkou poloostrova Krym a částí Doněcké a Luhanské oblasti pod kontrolou proruských separatistů.“ 16. Žalobce svou žádost o udělení mezinárodní ochrany opřel výhradně o svou obavu z možného povolání do armády a případného zapojení do válečného konfliktu. Nejvyšší správní soud například v usnesení ze dne 26. 10. 2016, čj. 10 Azs 175/2016-26 shrnul, že „[p]roblematikou odmítání služby v armádě jakožto azylově relevantního důvodu se Nejvyšší správní soud zabýval opakovaně (ve vztahu k aktuálnímu konfliktu na Ukrajině např. v usnesení ze dne 17. 6. 2015, čj. 6 Azs 86/2015-31, či ze dne 20. 4. 2016, čj. 2 Azs 67/2016-24). Dle ustálené judikatury Nejvyššího správního soudu „[s]amotné odmítání tedy odůvodněné obavy z pronásledování ve smyslu § 12 písm. b) zákona o azylu ještě nezakládá, a to ani tehdy, pokud by výkon vojenské služby byl spojen s rizikem účasti při bojových akcích ve válečném konfliktu. Může je zakládat, pokud je Shodu s prvopisem potvrzuje G. K. 4 60 Az 1/2021 odůvodněno reálně projeveným politickým nebo náboženským přesvědčením“ (rozsudky ze dne 29. 3. 2004, čj. 5 Azs 4/2004-49, či ze dne 7. 8. 2012, č. j. 2 Azs 17/2012- 44).“ Specifickými důvody pro možné udělení mezinárodní ochrany v případě nástupu do vojenské služby se pak zabýval Nejvyšší správní soud například i v žalobcem citovaném rozsudku Nejvyššího správního soudu čj. 5 Azs 18/2008-83, dle něhož branci mohou představovat určitou sociální skupinu ve smyslu § 12 zákona o azylu v případě, kdy jim při nenastoupení do služby hrozí postih ze strany státu a naopak při nastoupení do služby nebezpečí ze strany teroristických skupin, proti nimž není stát schopen poskytnout dostatečnou ochranu. Velmi specifickým byl též případ, který Soudní dvůr Evropské unie řešil v rozsudku ve věci Shepherd, dle něhož je za pronásledování – stručně řečeno – nutno považovat i situaci, kdy by se příslušník ozbrojených sil měl svým nuceným působením v armádě (byť nepřímo) podílet na páchání válečných zločinů.

17. Ačkoli žalobce v nynější věci tížilo nejen břemeno tvrzení, ale i břemeno důkazní, neuvedl (a tím spíše ani nikterak nedoložil), že by v jeho případě byly v souvislosti s odmítáním nastoupení vojenské služby dány jakékoli zvláštní okolnosti, které by udělení mezinárodní ochrany opodstatňovaly. Samotná skutečnost, že žalobce vojenskou službu nastoupit nechce – jakkoli může být i lidsky pochopitelná –, k udělení mezinárodní ochrany nedostačuje. Žalobce pak neuvedl ani žádné jiné skutečnosti, pro něž by v jeho případě nebylo možné považovat Ukrajinu za bezpečnou zemi původu. Za této situace a ze shora uvedených důvodů krajský soud neshledal, že by žalovaný nedostatečně zjistil skutkový stav věci, resp. že by své rozhodnutí zatížil jinou nezákonností.

V. Závěr a náklady řízení

18. Na základě shora uvedeného dospěl krajský soud k závěru, že žaloba není důvodná, a proto ji podle § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl.

19. O náhradě nákladů řízení rozhodl krajský soud podle § 60 odst. 1 věty první s. ř. s. Žalobce neměl v řízení úspěch, a proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Pokud jde o procesně úspěšného žalovaného, v jeho případě nebylo prokázáno, že by mu v souvislosti s tímto řízením před soudem vznikly nezbytné náklady důvodně vynaložené nad rámec běžné úřední činnosti. Z toho důvodu mu krajský soud náhradu nákladů řízení nepřiznal.

Poučení

Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout. Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž Shodu s prvopisem potvrzuje G. K. 5 60 Az 1/2021 směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz. V Českých Budějovicích 30. září 2021 JUDr. Michal Hájek, Ph.D. v. r. samosoudce Shodu s prvopisem potvrzuje G. K.