60 Az 2/2024

Rubrum

č. j. 60 Az 2/2024–39 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl samosoudcem JUDr. Michalem Hájkem, Ph.D., ve věci žalobce: A. B., narozený dne státní příslušnost pobytem adresa pro doručování proti žalovanému: Ministerstvo vnitra se sídlem Nad Štolou 936/3, 170 34 Praha 7 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 16. 8. 2024, čj. OAM-431/BA-BA07-Ba04-2024, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení.

III. Žalovanému se náhrada nákladů řízení nepřiznává. 2 60 Az 2/

Odůvodnění

I. Vymezení věci

1. Žalobce podal dne 22. 3. 2024 žádost o udělení mezinárodní ochrany.

2. Žalobce v žádosti uvedl, že v České republice žije jeho manželka, kterou žalobcova rodina v Turecku nepřijala pro její křesťanské vyznání. Žalobce vyjádřil přání žít se svou manželkou na území České republiky.

3. V rámci poskytnutí údajů k žádosti o mezinárodní ochranu ze dne 28. 3. 2024 žalobce uvedl, že manželka je křesťanka, on sám je muslim a jeho rodina manželku nepřijala a žalobce vydědila. Manželka je ukrajinské státní příslušnosti a v České republice žije 12 let. V Turecku žil žalobce v Istanbulu. Děti nemá.

4. Dále žalobce popsal cestu z Turecka do České republiky. Žalobce dne 30. 1. 2024 přicestoval do Bosny a Hercegoviny a 5. 2. 2024 ilegálně do Chorvatska, kde byl zadržen a následně deportován zpět do Turecka. Poté asi po dvou týdnech odletěl do Kosova a dále pokračoval do Srbska, kde pobýval asi 20 dnů. Následně odcestoval kamionem do rakouského Lince a dne 16. 3. 2024 přicestoval vlakem do Českých Budějovic. O dva dny později se spolu s manželkou šel nahlásit na policii. Cestovní doklad mu zabavil převaděč. Žalobce uvedl, že je zdravý, nemá žádné zvláštní omezení ani potřeby a nebyl doposud trestně stíhán.

5. V průběhu pohovoru konaného dne 28. 3. 2024 žalobce uvedl, že si v roce 2018 vyřídil cestovní pas, s čímž neměl v Turecku žádné problémy.

6. První žádost o vízum mu byla zamítnuta, jelikož správní orgán nebyl o žalobcově manželství přesvědčený. Žalobce přitom dokládal komunikaci se svou manželkou a její rodinou za dobu sedmi let. Manželka dokonce riskovala cestu na Ukrajinu, aby si změnila příjmení. Žalobce předkládal též oddací list přeložený do češtiny. Správní orgán argumentoval tím, že žalobce a jeho manželka spolu nemají děti. To však nebylo možné, protože spolu nemohli pobývat.

7. Žalobce uvedl, že v Turecku neměl žádné problémy, vyjma problémů s rodinou kvůli náboženství. Žalobce je muslim a jeho žena křesťanka. Žalobce sám do mešity nechodí a nemodlí se, ale slaví náboženské svátky. V Turecku žalobce s manželkou žít nemůže, protože je jeho rodina odmítla a nemají kam jít. Žalobcovu manželku při návštěvě Istanbulu slovně napadali Turci a necítí se tam bezpečně. Je adaptovaná v České republice, kde má rodinu a práci.

8. Žalobce konstatoval, že se snažil do České republiky dostat legálně dva roky, avšak nezískal vízum. Neměl tak možnost pobývat se svou manželkou, což jim způsobilo psychickou újmu.

9. Žalovaný žalobou napadeným rozhodnutím rozhodl tak, že se žalobci mezinárodní ochrana dle § 12, § 13, § 14, § 14a a § 14b zákona č. 325/1999, o azylu, neuděluje.

II. Shrnutí žaloby

10. Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce dne 4. 10. 2024 žalobu u Krajského soudu v Českých Budějovicích.

11. Žalobce namítá, že žalovaný nezjistil stav věci způsobem, o němž nejsou důvodné pochybnosti, jak vyžaduje § 3 správního řádu, a tím ani dostatečně neodůvodnil své rozhodnutí v souladu s § 68 odst. 3 správního řádu. Rozhodnutí žalovaného žalobce označil Shoda s prvopisem: J. M. 3 60 Az 2/ za nepřezkoumatelné. Dále žalobce uvádí, že splňuje zákonné podmínky pro udělení azylu dle § 12 zákona o azylu a doplňkové ochrany podle § 14a téhož zákona, avšak správní orgán tyto skutečnosti nesprávně vyhodnotil.

12. Žalobce rovněž upozorňuje na porušení § 50 odst. 2 a 3 správního řádu, kdy žalovaný nepřihlédl ke všem relevantním skutečnostem a nevzal v úvahu individuální okolnosti žalobcova případu, čímž došlo k nesprávné aplikaci § 12 a § 14a zákona o azylu. Podle žalobce byl jeho případ posuzován bagatelizujícím způsobem, přičemž nebyly zohledněny základní zásady správního řízení, zejména povinnost správního orgánu rozhodnout na základě spolehlivě zjištěného stavu věci.

13. V rámci posouzení pojmu pronásledování dle § 2 odst. 4 zákona o azylu žalobce odkazuje na čl. 9 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2011/95/EU, o normách, které musí splňovat státní příslušníci třetích zemí nebo osoby bez státní příslušnosti, aby mohli požívat mezinárodní ochrany, o jednotném statusu pro uprchlíky nebo osoby, které mají nárok na doplňkovou ochranu, a o obsahu poskytnuté ochrany (dále jen „kvalifikační směrnice“), podle které může být pronásledováním nejen fyzické nebo psychické násilí, ale také diskriminační soudní či správní opatření. Příručka UNHCR k pojmu uprchlíka zdůrazňuje, že je třeba hodnotit kumulativní dopad diskriminačních opatření, což správní orgán opomenul.

14. Žalobce argumentuje, že správní orgán nezohlednil aktuální situaci v Turecku, kde došlo k výrazným politickým změnám a zhoršení dodržování lidských práv, což podle něj má přímý dopad na jeho oprávněný strach z pronásledování. Namítá, že individuální okolnosti jeho případu nebyly správním orgánem řádně posouzeny, a proto žádá soud o přezkoumání rozhodnutí.

15. Žalobce navrhl, aby krajský soud rozhodnutí žalovaného zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

III. Shrnutí vyjádření žalovaného

16. Žalovaný ve svém vyjádření uvedl, že se žalobou nesouhlasí a argumentuje, že nebyly naplněny žádné zákonné důvody pro udělení mezinárodní ochrany podle § 12, § 13, § 14, § 14a a § 14b zákona o azylu. Žalobcova žádost byla posouzena na základě jeho výpovědí, které žalovaný shromáždil ve správním řízení, a dostupných informací o politické a bezpečnostní situaci a stavu lidských práv v Turecku. Žalovaný zdůrazňuje, že žalobce neměl ve své vlasti žádné problémy se státními orgány ani bezpečnostními složkami a neuvedl žádné důvody, které by splňovaly kritéria pronásledování podle § 12 písm. b) zákona o azylu.

17. Žalobce podle žalovaného při pohovoru uvedl, že jeho hlavním důvodem žádosti je legalizace pobytu v České republice kvůli manželce, která je křesťanka a byla odmítnuta jeho rodinou v Turecku. Žalovaný konstatoval, že žalobce není politicky aktivní, neměl ve vlasti problémy se státními orgány, ani neuplatňoval svá politická práva a svobody. Jeho obtíže s rodinou byly vyhodnoceny jako osobní, a nikoliv relevantní z hlediska mezinárodní ochrany.

18. Žalovaný zdůrazňuje, že institut mezinárodní ochrany je určen pouze pro případy pronásledování nebo vážné újmy podle § 14a zákona o azylu, a není prostředkem pro řešení všech nepříznivých situací, kterým mohou osoby čelit v zemi původu. Odkazuje přitom na ustálenou judikaturu Nejvyššího správního soudu, například usnesení ze dne 19. 7. 2016, čj. Shoda s prvopisem: J. M. 4 60 Az 2/ 7 Azs 78/2016-23, dle něhož primární povinností žadatele o azyl je tvrdit důvody své žádosti. Žalovaný zohlednil rovněž judikaturu potvrzující, že pronásledováním nejsou běžné projevy diskriminace či nepřátelského jednání, které nejsou součástí státní politiky (např. rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 10. 2001, čj. 7 A 754/2000-28).

19. Žalovaný uzavírá, že žalobce v průběhu řízení nepředložil žádné důkazy či relevantní tvrzení, která by prokazovala hrozbu pronásledování z důvodů specifikovaných v § 12 zákona o azylu, a proto nebyly splněny podmínky pro udělení žádné formy mezinárodní ochrany.

20. Žalovaný navrhl, aby krajský soud žalobu zamítl.

IV. Průběh jednání

21. Účastníci řízení při jednání konaném dne 9. 12. 2024 setrvali na svých procesních stanoviscích. Žalobce předestřel argumentaci, kterou uplatnil již v průběhu správního řízení.

22. Krajský soud v zájmu transparentnosti řízení vůči účastníkům provedl důkaz podáním paní Marii Becerik ze dne 26. 11. 2024, které obdržel krátce přede dnem nařízeného jednání, byť jeho obsah nebyl nakonec pro posouzení věci podstatný. Žalobcova manželka v tomto podání uvedla – stručně řečeno – že o sloučení s žalobcem nemá zájem a bude řešit rozvod prostřednictvím advokáta. Na to žalobce reagoval tím, že se s manželkou před časem sice pohádal, ale to neznamená, že se opět nedají dohromady.

23. Závěrem jednání žalobce nahlásil soudu novou adresu pro doručování.

V. Právní hodnocení krajského soudu

24. Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích § 32 zákona o azylu.

25. Žaloba není důvodná. V.A K námitkám nepřezkoumatelnosti 26. Krajský soud se předně zabýval námitkou nepřezkoumatelnosti, jejíž důvodnost by sama o sobě byla důvodem pro zrušení uvedeného rozhodnutí. Této námitce nepřisvědčil.

27. V otázce požadavků na kvalitu odůvodnění správního rozhodnutí lze poukázat například na rozsudek ze dne 16. 6. 2006, čj. 4 As 58/2005-65, v němž Nejvyšší správní soud konstatoval, že z rozhodnutí správního orgánu musí být mimo jiné patrno, „proč správní orgán považuje námitky účastníka za liché, mylné, nebo vyvrácené, které skutečnosti vzal za podklad svého rozhodnutí, proč považuje skutečnosti předestírané účastníkem za nerozhodné, nesprávné, nebo jinými řádně provedenými důkazy vyvrácené, podle které právní normy rozhodl, jakými úvahami se řídil při hodnocení důkazů“. Jinými slovy z rozhodnutí správního orgánu musí plynout, jaký skutkový stav vzal správní orgán za rozhodný, jak uvážil o pro věc podstatných skutečnostech, resp. jakým způsobem rozhodné skutečnosti posoudil. Povinnost odůvodnit rozhodnutí však z druhé strany nemůže být chápána tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument účastníků řízení (srov. obdobně například nález Ústavního soudu ze dne 27. 3. 2012, sp. zn. IV. ÚS 3441/11). Rozhodnutí správních orgánů obou stupňů tvoří z hlediska soudního přezkumu jeden celek a není proto vyloučeno, aby případné mezery odůvodnění tato rozhodnutí vzájemně zaplňovala (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 10. 2014, čj. 6 As 161/2013-25). Shoda s prvopisem: J. M. 5 60 Az 2/ 28. Žalobce formuloval námitku nepřezkoumatelnosti pouze ve zcela obecné rovině. Krajský soud proto ve stejné míře obecnosti uvádí, že žalovaný požadavkům na přezkoumatelnost správního rozhodnutí dostál. Žalovaný podrobně popsal, z jakých skutečností vycházel, jakož i to, jakým způsobem je posoudil. Zdůvodnil i neudělení tzv. humanitárního azylu. V.B K námitkám věcné povahy 29. Důvodnými krajský soud neshledal ani námitky směřující k věci samotné.

30. Z průběhu jednání jednoznačně vyplynulo, že žalobcův jediný důvod pro podání žádosti o mezinárodní ochranu je jeho snaha o sloučení s manželkou.

31. Dle § 12 zákona o azylu se azyl cizinci udělí, „bude-li v řízení o udělení mezinárodní ochrany zjištěno, že cizinec a) je pronásledován za uplatňování politických práv a svobod, nebo b) má odůvodněný strach z pronásledování z důvodu rasy, pohlaví, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů ve státě, jehož občanství má, nebo, v případě že je osobou bez státního občanství, ve státě jeho posledního trvalého bydliště.“ 32. Dle § 14a odst. 1 zákona o azylu se doplňková ochrana udělí cizinci, „který nesplňuje důvody pro udělení azylu, bude-li v řízení o udělení mezinárodní ochrany zjištěno, že v jeho případě jsou důvodné obavy, že pokud by byl cizinec vrácen do státu, jehož je státním občanem, nebo v případě, že je osobou bez státního občanství, do státu svého posledního trvalého bydliště, by mu hrozilo skutečné nebezpečí vážné újmy podle odstavce 2 a že nemůže nebo není ochoten z důvodu takového nebezpečí využít ochrany státu, jehož je státním občanem, nebo svého posledního trvalého bydliště.“ 33. Dle § 14a odst. 2 téhož zákona se za vážnou újmu považuje „a) trest smrti nebo poprava, b) mučení nebo nelidské či ponižující zacházení nebo trestání žadatele o mezinárodní ochranu, nebo c) vážné ohrožení života civilisty nebo jeho lidské důstojnosti z důvodu svévolného násilí v situaci mezinárodního nebo vnitřního ozbrojeného konfliktu.“ 34. Krajský soud zdůrazňuje, že dle ustálené judikatury správních soudů je to žadatel, koho v řízení o mezinárodní ochraně tíží břemeno tvrzení konkrétních důvodů, pro které se ochrany domáhá. Od toho se pak odvíjí i to, v jakém rozsahu žalovaný zjišťuje skutkový stav věci. Z recentní judikatury lze poukázat například na usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 10. 2024, čj. 7 Azs 96/2024-33, dle něhož „[v]e vztahu k námitce týkající se nedostatečně zjištěného skutkového stavu odkazuje Nejvyšší správní soud na svou ustálenou judikaturu, zejména na rozsudek ze dne 20. 11. 2003, č. j. 2 Azs 27/2003-59, publ. pod č. 181/2004 Sb. NSS. Z něj plyne, že je povinností správního orgánu zjišťovat skutečnosti rozhodné pro udělení azylu jen tehdy, jestliže žadatel o udělení azylu alespoň tvrdí, že zde azylově relevantní skutečnosti jsou. Správní orgán nemá povinnost domýšlet právně relevantní důvody pro udělení azylu žadatelem neuplatněné a činit posléze k těmto důvodům příslušná skutková zjištění. Povinnost zjistit skutečný stav věci má správní orgán pouze v rozsahu důvodů, které žadatel v průběhu správního řízení uvedl.“ Shoda s prvopisem: J. M. 6 60 Az 2/ 35. Žalobce po celou dobu správního řízení uváděl pouze takové skutečnosti, které důvody pro udělení mezinárodní ochrany ve formě azylu či doplňkové ochrany jednoduše nenaplňují. Žalobcova snaha o společný život s jeho manželkou na území České republiky je sice lidsky pochopitelná, avšak pro tyto případy mezinárodní ochrana v žádném případě neslouží. Totéž platí pro rodinné obtíže spočívající v tom, že žalobcova rodina jeho manželku nepřijala.

36. Až v žalobě pak žalobce jen velmi obecně zmiňuje údajné zhoršení situace v Turecku, avšak již neuvádí, jak konkrétně by na něj měla tato údajně „zhoršená“ situace dopadat. Žalobce v tomto ohledu pouze uvedl, že situace v Turecku je komplikovanější, než jak uvádí žalovaný a dále že „[n]elze ignorovat skutečnost, že celková politická situace v Turecku prodělala za poslední období natolik výrazné změny, které výrazně negativním způsobem celkově ovlivnily demokratický řád turecké společnosti.“ Žalobce tak ani náznakem neuvádí, jak konkrétně se situace v Turecku měla proměnit a co konkrétně to pro něj má znamenat. V průběhu správního řízení žalobce uvedl, že v Turecku žádným problémům (vyjma problémům s rodinou) nečelil.

37. V případě žalobce pak nepřipadá v úvahu ani udělení azylu či doplňkové ochrany za účelem sloučení rodiny dle § 13 a § 14b zákona o azylu, neboť tyto formy mezinárodní ochrany slouží výhradně rodinným příslušníkům osob, které již azyl či doplňkovou ochranu požívají. Žalobce však usiluje o sloučení rodiny s manželkou, která v České republice pobývá na základě povolení k trvalému pobytu (mezinárodní ochranu tudíž nepožívá).

38. Pokud jde o tzv. humanitární azyl dle § 14 zákona o azylu, pak krajský soud neshledal, že by se v případě žalobce jednalo o „případ hodný zvláštního zřetele“, což je základní předpoklad pro udělení této formy mezinárodní ochrany. K tomu lze poukázat například na usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 12. 2024, čj. 5 Azs 225/2024-29, dle něhož „[z] ustálené judikatury vyplývá, že pojem případ hodný zvláštního zřetele míří na situace, ve kterých žadatel o mezinárodní ochranu nesplňuje důvody pro udělení azylu podle § 12 zákona o azylu, avšak konkrétní okolnosti případu jsou natolik výjimečné, tedy zvláštního zřetele hodné, že by bylo v daném případě ‚nehumánní‘ azyl neposkytnout. To umožňuje správnímu orgánu reagovat na případy, které byly v době přijímání zákona o azylu předvídány (jde např. o osoby zvlášť těžce postižené, nemocné, osoby přicházející z oblastí postižených nejrůznějšími přírodními a humanitárními katastrofami), ale také na případy nepředvídané.“ Z toho je patrné, že se musí jednat o případy zcela výjimečné.

39. V nynějším případě je evidentní, že fakticky jediným důvodem, pro který se žalobce mezinárodní ochrany domáhá, je to, že chce v České republice žít se svojí manželkou, avšak neuspěl s žádostí o udělení víza. Obecně vzato platí, že žádná ze shora uvedených forem mezinárodní ochrany neslouží k obcházení zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, či nařízení Evropského parlamentu a Rady č. 810/2009 o kodexu Společenství o vízech (vízový kodex).

40. Pokud žalobce nesouhlasil s neudělením víza, měl se proti rozhodnutí správního orgánu bránit příslušnými právními prostředky včetně případné žaloby ke správnímu soudu (srov. například rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 6. 5. 2022, čj. 60 A 4/2021-44). Krajskému soudu není známo, že by tak učinil. V žádném případě si však nemůže pobyt na území České republiky vynucovat formou žádosti o mezinárodní ochranu jen proto, že se mu rozhodnutí o neudělení víza nezamlouvá. Shoda s prvopisem: J. M. 7 60 Az 2/ VI. Závěr a náklady řízení 41. Na základě shora uvedeného dospěl krajský soud k závěru, že žaloba není důvodná, a proto ji podle § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl.

42. O náhradě nákladů řízení krajský soud rozhodl dle § 60 odst. 1 věty první s. ř. s., podle kterého nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu důvodně vynaložených nákladů řízení před soudem proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl.

43. Žalobce nebyl ve věci úspěšný, a nemá proto právo na náhradu nákladů řízení. V případě procesně úspěšného žalovaného nevyšlo najevo, že by vynaložil náklady nad rámec své běžné činnosti (žádné náklady ani neuplatnil), proto mu soud náhradu nákladů nepřiznal.

Poučení

Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. České Budějovice 9. prosince 2024 JUDr. Michal Hájek, Ph.D. v. r. samosoudce Shoda s prvopisem: J. M.