7 Co 1144/2025

Plný text

Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Tomáše Lisa a soudkyň JUDr. Marie Rudolfové a JUDr. Marie Korbelové ve věci žalobce: Jméno žalobce , narozený Datum narození žalobce byte adresa zastoupený advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalované: Jméno žalované A sídlem Adresa žalované A o náhradu škody a nemajetkové újmy, o odvoláních účastníků proti rozsudku Okresního soudu ve Strakonicích ze dne 28. 11. 2024, č. j. 32 C 141/2023–233,

I. Rozsudek soudu prvního stupně se potvrzuje.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení před odvolacím soudem částku 1 800 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1. Okresní soud ve Strakonicích (dále jen „soud nebo soud prvního stupně“) napadeným v rozsudkem (výrok I.) žalované uložil zaplatit žalobci částku 253 108,70 Kč. Ve zbývající části (ohledně částky 1 545 425,30 Kč) žalobu zamítl (výrok II). Žalobci uložil zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku 5 160 Kč (výrok III.).

2. Soud prvního stupně rozhodoval o žalobě, kterou se žalobce na žalované domáhal zaplacení částky 1 798 534 Kč. z titulu odpovědnosti za újmu způsobenou nezákonným rozhodnutím/nesprávným úředním postupem při výkonu státní moci vzniklými mu v souvislosti s jeho trestním stiháním vedeným u zdejšího soudu pod sp. zn. , Anonymizováno, . Jedná se o nemajetkovou újmu ve výši 137 492 Kč jakožto přiměřené zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení. Dle žalobce je nutné za rozhodující datum počátku řízení považovat 18. 8. 2017, kdy byl proveden první výslech žalobce jako podezřelého, nikoliv datum 25. 10. 2018, kdy bylo vydáno usnesení o zahájení trestního stíhání (které však obhájci žalobce bylo doručeno 25. 2. 2019) a datum 17. 3. 2023 jako jeho konec, kdy žalobce mohl fakticky nakládat s finančními prostředky, které byly v průběhu trestního řízení zajištěny, nikoliv datum 29. 9. 2022, kdy byl vyhlášen zprošťující rozsudek. Za celkovou dobu řízení tak pokládá dobu od 18. 8. 2017 do 17. 3. 2023 - trvající 5 let a 11 měsíců. Průtahy v řízení byly umocněny (podle žalobce) také tím, že téměř po celou dobu trestního řízení trvalo zajištění majetku žalobce, ačkoliv tyto věci mají být projednávány urychleně bez zbytečných průtahů, tyto zapříčinil policejní orgán, který mj. řešil kolizi v zastupování obhájcem, přičemž s obhájcem nekomunikoval a činil významnou část úkonů před zahájením trestního stíhání. Dále žalobce uplatňuje nárok na uhrazení přiměřeného zadostiučinění za zásah do jeho osobnostních práv a jeho stigmatizaci před veřejností ve výši 300 000 Kč, kdy v důsledku probíhajícího trestního stíhání byla zasaženo právo žalobce na ochranu vážnosti a cti a na ochranu důstojnosti a dobré pověsti, kdy okolnosti trestního řízení žalobce společensky stigmatizovaly, neboť byl určitým okruhem veřejnosti označován za kriminálníka, a to právě v důsledku nezákonného trestního stíhání. K tomuto také došlo medializací soudního procesu, kdy byly uváděny konkrétní skutečnosti, dle kterých bylo možné osobu žalobce ztotožnit, neboť se jedná o osobu, která pečuje o majetek jiných (podstatné části populace města , adresa, ). V důsledku nezákonného trestního stíhání došlo také k poklesu příjmů žalobcem řízeného , právnická osoba, , a to o 849 000 Kč ročně, kdy žalobce musel situaci vysvětlovat členům představenstva, kontrolní komisi či shromáždění delegátů. Navíc došlo od širšího okruhu známých k omezení styků v důsledků obav o svoji pověst, kdy žalobci nebylo vyhověno ohledně poskytnutí zápůjčky. V důsledku trestního řízení utrpěla také kvalita rodinného života žalobce, neboť on sám trpěl psychickými obtížemi a musel vynaložit významný čas k přípravě své obhajoby, v důsledku čehož neměl čas na čas strávený s manželkou, navíc to vše v době, kdy v malém městě získal nálepku majetkového delikventa, který zpronevěřil prostředky, toto a také společenské odsouzení doléhalo na manželku žalobce, v důsledku toho došlo ke vzájemnému odcizení a oba pociťovali, že byly splněny podmínky pro rozvod manželství. V souvislosti se započatou stavbou rodinného domu a v důsledku zajištění finančních prostředků pociťovali obavy, neboť měli závazky, jež byly nutné uhradit, avšak na toto neměli prostředky, byla zde tak obava z případného insolvenčního či exekučního řízení. Psychickou zátěž žalobce také navyšovala pandemie Covid-19, neboť trpí chronickým plicním onemocněním a cítil se nemocí ohrožený. Nárokovaná majetková újma sestává z majetkové újmy z ušlého zisku z úroků za celé období, kdy měl zajištěny finanční prostředky nezákonnými rozhodnutími policejního orgánu ve výši 312 548 Kč; majetkové újmy způsobené tím, že nemohl nakládat s finančními prostředky a čelit tak strmě rostoucí inflaci za celé období, kdy měl zajištěny finanční prostředky nezákonnými rozhodnutími policejního orgánu ve výši 888 515 Kč, majetkové újmy, která vznikla nutností zapůjčit si peníze v okamžiku, kdy veškeré finanční prostředky, které měl na svých bankovních účtech, byly zajištěny nezákonnými rozhodnutími policejního orgánu ve výši 159 979 Kč.

3. Ve skutkové rovině soud prvního stupně vyšel z toho, že dne 10. 8. 2017 byly zahájeny úkony trestního řízení na základě oznámení od , tituly před jménem, , jméno FO, , k tomuto žalobce podával dne 18. 8. 2017 na Policii vysvětlení ohledně podezření ze spáchání trestného činu porušení povinnosti při správě cizího majetku, kdy vysvětloval svůj postup při určování odměn, podání vysvětlení trvalo od 9:00 hod. do 13:25 hod. Dne 23. 10. 2018 došlo k zajištění finančních prostředků na celkem pěti bankovních účtech. Dne 25. 10. 2018 zahájeno trestní stíhání žalobce ze spáchání trestného činu porušení povinnosti při správě cizího majetku dle § 220 odst. 1, odst. 2 písm. b) trestního zákoníku. Dne 16. 10. 2019 bylo vydáno další usnesení o zahájení trestního stíhání ze spáchání trestného činu porušení povinnosti při správě cizího majetku dle § 220 odst. 1, odst. 2 písm. b) trestního řádu. Dne 21. 2. 2020 došlo k upozornění na změnu právní kvalifikace s tím, že žalobce bude nadále stíhán pro zločin zpronevěry dle § 206 odst. 1, odst. 4 písm. d) trestního zákoníku. Dne 6. 8. 2020 byla podána obžaloba k Okresnímu soudu ve Strakonicích. Dne 20. 11. 2019 bylo vydáno usnesení o zahájení trestního stíhání žalobce ze spáchání zločinu podvodu dle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) trestního zákoníku. Dne 25. 8. 2020 byla podána první obžaloba k Okresnímu soudu ve Strakonicích. Dne 23. 2. 2021 soud vydal usnesení o spojení věcí do společného řízení, které bude nadále vedeno pod sp. zn. 3 T 116/2020. Dne 23. 9. 2021 se konalo první hlavní líčení. Dne 15. 11. 2021 podal žalobce žádost o zrušení zajištění majetku, tato byla dne 14. 12. 2021 zamítnuta. Dne 4. 1. 2022 byl podán návrh na vyloučení soudkyně z projednávání věci. Dne 8. 3. 2022 byly zamítnuty krajským soudem stížnosti stran nezrušení zajištění a nevyloučení soudkyně. Hlavní líčení se konala ve dnech 15. 12. 2021, 5. 1. 2022, 23. 6. 2022 a 29. 9. 2022. Dne 29. 9. 2022 byl vyhlášen rozsudek, kterým byl žalobce zproštěn obžaloby v obou věcech. Právní moci nabylo rozhodnutí dne 3. 10. 2022. Následně k žádosti žalobce probíhalo vyhotovování písemného odůvodnění rozsudku. Dne 28. 2. 2023 bylo vydáno usnesení o zrušení zajištění věcí žalobce, neboť k jejich zajištění již odpadl důvod. Právní moci nabylo rozhodnutí dne 14. 3. 2023. V průběhu trestního řízení byly provedeny dvě prohlídky jiných prostor v sídle , právnická osoba, , přičemž první z těchto proběhla před zahájením trestního stíhání, prohlídky proběhly v době nepřítomnosti žalobce v pracovišti, v úředních dnech , právnická osoba, . Proti usnesením o zajištění finančních prostředků byly podány stížnosti, které byly zamítnuty jako nedůvodné. Žalobce si byl jistý svou nevinou, avšak nebyl si jistý, že nebude odsouzen. Zamítání opravných prostředků, přístup policie, odpírání obhájce a dle něj přehnané blokování prostředků u něj znamenaly ztrátu víry ve stát a spravedlnost. Pociťoval vliv v manželství, manželka snášela celou věc hůře, v práci, kde se musel zodpovídat, i na veřejnosti, která na něj koukala jiným způsobem. Z důvodu nedostatku prostředků byl nucen přerušit práce na nemovitosti ve , adresa, . Nikdo jiný mu nechtěl půjčit peníze, tak si je musel půjčit od dcer, celkem 1 370 000 Kč. Plánoval kandidovat ve volbách, avšak sešlo z toho i v důsledku této kauzy. Blízcí spolupracovníci byli dotazováni na kauzu, žalobci však věřili, že je nevinný. Část veřejnosti, se kterou přicházelo , právnická osoba, do styku, měla žalobce za vinného. Žalobce při nástupu do funkce předsedy , právnická osoba, řešil chybějících 20 mil. korun v družstvu po minulém vedení. Zabýval se především zhodnocováním volných peněžních prostředků družstva, má výborný přehled o nejvýhodnějších úrokových mírách, poznatky stran tohoto zúročuje jak v práci, tak v osobní rovině, rovněž takto poskytuje rady jiným osobám. Sám investuje především do nemovitostí. Vzápětí po zprošťujícím rozsudku došlo k založení bankovních účtů u , právnická osoba, , kam plánoval žalobce zaslat zajištěné finanční prostředky za účelem jejich zhodnocení, na spořících účtech byla úroková sazba ve výši 6,01 %. Zablokované peníze nebyly úročeny vyjma účtu u , právnická osoba, (u , právnická osoba, šlo o nevýznamný úrok, a to oproti poplatkům za účet placeným, když tento nemohl být žalobcem využíván). O žalobcově kauze bylo poměrně obsáhle informováno v regionálních denících, z reportáží je zřejmé, o koho se jednalo. V důsledku informací médií si někteří lidé spojili žalobce s kauzou před dvaceti lety, kdy došlo ke ztrátě finančních prostředků družstva. V důsledku probíhající kauzy došlo k odchodu více SVJ ze správy , právnická osoba, . V podrobnostech odvolací soud odkazuje na pečlivé odůvodnění napadeného rozsudku (zejména odstavce 4 až 44).

4. V právní rovině soud prvního stupně postupoval podle zákona č. 82/1998 Sb. (zákon o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci – dále jen „OdpŠk“). Zohlednil skutečnost, že žalobce požaduje náhradu (satisfakci) za nepřiměřeně dlouhé trestní stíhání, za nemajetkovou újmu, vzniklou mu v důsledku nezákonného rozhodnutí (trestního stíhání), majetkovou škodu vzniklou (podle názoru žalobce nezákonným) zablokování bankovních účtů, a náhradu škody vzniklé mu nesprávným úředním postupem (nezrušení zablokování peněžních prostředků v přiměřené době). Doplnil, že žalobce vůči žalované uplatnil nárok dne 29. 3. 2023 (§ 14 OdpŠk). Protože jen tento nárok nebyl (plně) uspokojen, tak věc projednal (§ 15 OdpŠk).

5. Ohledně nesprávného úředního postupu, který měl spočívat v nepřiměřené době trestního stíhání došel k těmto závěrům.

6. Délka řízení je ve smyslu judikatury Evropského soudu pro lidské práva nepřiměřená tehdy, neodpovídá-li složitosti, skutkové a právní náročnosti projednávané věci a zároveň tkví v příčinách vycházejících z působení státu v projednávané věci, nikoliv stěžovatele, příp. od něj odlišných účastníků řízení. Evropský soud pro lidská práva ve své judikatuře upřednostňuje celkový pohled na řízení, posuzuje řízení s přihlédnutím ke všem okolnostem jako celek (srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Slezák a ostatní proti České republice ze dne 11. 10. 2005) a průtah, jenž se vyskytne jen v určité fázi řízení, toleruje za předpokladu, že celková doba řízení nebude nepřiměřená (srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Žirovnický proti České republice ze dne 9. 7. 2002). Naopak i v řízení, v němž soud činil úkony v přiměřených lhůtách a jeho postup byl plynulý, lze konstatovat porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě tehdy, když se s přihlédnutím ke všem okolnostem celková doba řízení přesto jeví nepřiměřeně dlouhou (srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Kubizňáková proti České republice ze dne 21. 6. 2005). Počátek běhu trestního řízení je pro posouzení celkové doby řízení v zásadě nutno klást k okamžiku sdělení obvinění, resp. doručení opisu usnesení o zahájení trestního stíhání obviněnému. Co se týče skončení řízení, je obecně možno pokládat řízení za skončené okamžikem nabytí právní moci posledního rozhodnutí, které bylo v daném řízení učiněno. Do doby řízení je tedy nutno započítat i případné řízení o dovolání, řízení o kasační stížnosti i řízení o stížnosti ústavní (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 3. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2742/2009). Ohledně prvního nároku, byl mezi stranami zásadní rozpor v posouzení toho, od kdy do kdy je nutné posuzovat délku trestního řízení pro posouzení její přiměřenosti. Soud se zde přiklání k argumentací žalované, že trestní stíhání je ohraničeno jeho zahájením – tedy sdělením obvinění, a skončeno je posledním rozhodnutím ve věci, čímž je myšleno rozhodnutí ve věci viny, tím zde je rozsudek zdejšího soudu ze dne 29. 9. 2022, kterým byl obžalovaný zproštěn viny, a který nabyl právní moci dne 3. 10. 2022. Celková délka trestního stíhání tedy činí (necelé) čtyři roky. Jakkoli ve výše uvedeném rozhodnutí Nejvyššího soudu je uvedeno „v zásadě“, soud neshledal, že by činnost před zahájením trestního stíhání vůči žalobci byla natolik intenzivní, že by bylo namístě shledat počátek řízení dříve. Podání trestního oznámení není skutečností, která by bez dalšího měla podstatné negativní dopady do životní situace podezřelé osoby a takové intenzity nebylo ani podání vysvětlení a následující prověřování a další úkony trestního řízení. Jakkoli již výše uvedené úkony trestního řízení se žalobce dotýkaly, nedosahovaly takové „kvality“ jakou je formální sdělení o obvinění níže bylo k tomuto přihlédnuto). Zásahem do žalobcova života ve smyslu předmětného rozhodnutí a v něm citovaného rozhodnutí ESLP Bačák proti České republice, lze považovat rozhodnutí o zajištění finančních prostředků, které však bezprostředně předcházelo zahájení trestního stíhání. Takto stanovenou celkovou délku řízení lze (při bližším zkoumání průběhu celého posuzovaného řízení, složitosti věci a skutečnosti, že orgány činné v trestním řízení musely prověřovat v průběhu řízení i nové skutečnosti nasvědčující spáchání trestných činů) považovat za přiměřeně dlouhou. Trestní stíhání bylo zahájeno dne 25. 10. 2018 a skončilo pravomocně dne 3. 10. 2022. Celková délka trestního řízení činila 3 roky a 11 měsíců. Předmětné řízení probíhalo před policejním orgánem a dozorujícím státním zástupcem a před okresním soudem. V rámci procesních otázek rozhodoval i soud krajský. Nejednalo se o triviální věc, šlo o věc skutkově i právně složitou, ekonomické povahy, ve které probíhalo i znalecké zkoumání. Rovněž bylo s procesní složitostí věci a nutností vydat množství procesních rozhodnutí, je nutné podotknout, že soud rozhodoval o stížnostech proti zamítnutí zrušení zajištěných věcí a finančních prostředků, tak i o vznesené námitce podjatosti rozhodující soudkyně. Ve věci byly podávány stížnosti, rovněž bylo nutné projít rozsáhlý spisový materiál. Již samo řízení na několika stupních soudní soustavy (v předmětném případě u více stupňů orgánů činných v trestním řízení) má nutně za následek prodloužení délky posuzovaného řízení. Ačkoli sice nelze klást k tíži účastníkům řízení, že využívají svých procesních práv daných jim vnitrostátním právním řádem, na druhou stranu ani nelze přičítat k tíži státu prodloužení délky řízení v důsledku nutnosti reagovat na takové návrhy či podání účastníků řízení (srov. Stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu České republiky ze dne 13. 4. 2011, Cpjn 206/2010). Řízení vykazovalo bez pochyby vyšší míru složitosti skutkové, s čímž souvisí složitost právní a procesní. Ve věci sice nebyl zapojen mezinárodní prvek, nebylo nezbytné ustanovit tlumočníka, avšak byl vypracován znalecký posudek (v době po zahájení trestního stíhání jeden). Předmětem trestního stíhání bylo jednání předsedy statutárního orgánu společnosti, který se měl dopustit trestného činu majetkové povahy v kvalifikované skutkové podstatě. Jednalo se o hospodářskou kriminalitu, je obecně známo, že jde o značně složité kauzy. Bylo nezbytné zajistit nespočet listinných důkazů, bylo nutné zjistit rozsah jednání, které má být předmětem vyšetřování. Dále bylo provedeno značné množství podání vysvětlení, svědeckých výpovědí. Věc byla v jednom případě rozšířena a následně došlo ke spojení dvou trestních věcí. V celkovém souhrnu tedy soud považuje celkovou dobu trvání trestního stíhání, tedy od sdělení obvinění do pravomocného zproštění viny za (ještě) přiměřenou. Přičemž rozhodující roli, zda jde o dobu ještě přiměřenou zde hraje také období, ve kterém trestní stíhání probíhalo, a to na vrcholu pandemie Covid-19, kdy všechna omezení touto způsobená ztěžovala práci i orgánům činným v trestním řízení a je nutno k tomuto takto přihlédnout. Proti závěru soudu nejdou závěry Krajského státního zastupitelství, které při výkonu dohledu shledalo pochybení dozorujícího státního zástupce, jelikož státní zastupitelství se vyjadřuje k trvání trestního řízení, avšak soud zde posuzuje přiměřenost doby trestního stíhání, tedy období až od zahájení trestního stíhání. Je zřejmé, že Krajské státní zastupitelství nemyslelo ve svém podání nepřiměřenou délku trestního stíhání (v té době trvajícího 3 měsíce), nýbrž trestního řízení, tedy období po zahájení úkony ve věci podezření ze spáchání trestného činu.

7. Ohledně náhrady nemajetkové újmy za nezákonné rozhodnutí pak soud prvního stupně konstatoval, že pokud jde o požadavek žalobce na zaplacení nemajetkové újmy z titulu nezákonného trestního stíhání, je ve smyslu konstantní soudní judikatury takový nárok na poskytnutí zadostiučinění způsobené zahájením trestního stíhání, které neskončilo pravomocným odsouzením, specifickým případem nároku na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím. Rozhodnutí o zproštění obžaloby, případně o zastavení trestního stíhání, je přitom rozhodnutím, které „ruší“ účinky zahájeného trestního stíhání, a činí rozhodnutí, jímž bylo trestní stíhání zahájeno, ve smyslu zákona „nezákonným“ a zakládá, nenastoupí-li některá ze skutečností uvedených v § 12 OdpŠk, nárok na náhradu škody (odškodnění nemajetkové újmy) v právním režimu OdpŠk. V daném případě skončilo trestní stíhání žalobce rozhodnutím o zproštění obžaloby z důvodu podle ust. § 226 písm. a), b) trestního řádu a podle již ustálené judikatury se tak na rozhodnutí, jímž bylo trestní stíhání zahájeno, hledí ve smyslu odškodňovacího zákona jako na rozhodnutí nezákonné, jež zakládá nárok na náhradu škody, o čemž ostatně mezi účastníky nebylo sporu. Soud (jakožto i žalovaná) v daném případě shledal existenci i dalších dvou nutných podmínek pro vznik odpovědnosti státu za nemajetkovou újmu, tedy vznik této újmy a příčinnou souvislost mezi vydáním nezákonného rozhodnutí a vznikem újmy. Dále se proto zaměřil na zkoumání kritérií, na něž je ve smyslu konstantní soudní judikatury nutno upřít pozornost při posuzování intenzity takové nemajetkové újmy vzniklé poškozenému, tedy za a) délku trestního řízení, b) povahu trestního stíhání, c) dopady trestního stíhání do osobnostní sféry poškozeného. Jak bylo výše uvedeno, trestní stíhání trvalo necelé čtyři roky. Při zohlednění intenzity zásahu do osobnostních práv žalobce však soud musí přihlédnout rovněž k tom, že v době před zahájením trestního stíhání. Jak uvedl sám žalobce, pro něj nebylo zahájení trestního stíhání až takovým zásahem, tím prvním pro něj bylo podání vysvětlení, kdy poprvé začal pociťovat trestní řízení a jeho negativní důsledky do jeho života, následně došlo k prohlídce jiných prostor, k zablokování prostředků a až poté došlo k zahájení trestního stíhání. Ani konec trestního stíhání neznamenal pro žalobce konec negativních následků trestního stíhání, kdy jeho finanční prostředky byly zablokovány ještě bezmála půl roku po ukončení trestního stíhání. Žalobce byl trestně stíhán za zločin zpronevěry podle § 206 odst. 1, odst. 4 písm. d) trestního zákoníku, za což dle trestního zákoníku hrozí trest odnětí svobody od dvou do osmi let. Dále byl trestně stíhán pro zločin podvodu dle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) trestního zákoníku, za což trestní zákoník určuje trest odnětí svobody rovněž od dvou do osmi let. Soud zde nesouhlasí s žalovanou, že žalobci uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody hrozit nemohlo s ohledem na jeho bezúhonnost. Naopak má soud za to, že v případě odsouzení za oba trestné činy, s ohledem na trestní sazby, existenci přitěžujících okolností (u prvého např. dlouhodobost páchání, u druhého zneužití umírající osoby) rozhodně nelze vyloučit uložení nepodmíněného úhrnného trestu odnětí svobody. Vzhledem k povaze trestného činnosti bylo namístě v případě odsouzení očekávat trest zákazu výkonu funkce statutárního orgánu v obchodních korporacích, což by znamenalo profesní devastaci žalobce s ohledem na jeho dlouhodobé pracovní působení a jeho skoro důchodový věk. Rovněž je nutno při stanovení intenzity zásahu do žalobcových osobnostních práv vzít v potaz, že byl trestně stíhán za jednání, kterým měl poškodit , právnická osoba, , kdy byl stíhán za to, proti čemu na začátku svého angažmá jako předsedy , právnická osoba, bojoval a čím si „udělal jméno“. Zásah do rodinného života je také zřejmý, žalobce musel řešit životní úroveň, řešil ji půjčkami od dcer. Je zřejmé, že pro každé manželství je několikaleté trestní stíhání spojené s možností ztráty zaměstnání citelným zásahem, takto to žalobce rovněž cítil. Jelikož však žalobce sám nechtěl zacházet do podrobností, návrh na důkaz svědeckou výpovědí , jméno FO, byl vzat zpět (jakkoli jsou pochopitelné důvody, proč nechtěla vypovídat), nemá soud za prokázané, že by zásah do manželství byl až takové intenzity, že by byly splněny podmínky pro rozvod manželství. Pokud jde o medializaci trestního stíhání, zde skutečně není žalovaná odpovědna za případné excesy v informování, žalovaná neodpovídá za práci či způsob prezentace případu médii. Medializace je však důsledkem zásady veřejnosti trestního řízení, za to, že došlo k medializaci, tedy žalovaná odpovídá. Žalobce je (vztaženo k poměrům města , adresa, ) osobou veřejného zájmu, předseda korporace, která slouží značné části populace města. Na tom, že žalovaná odpovídá za medializaci nic nemění poukaz na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 3. 7. 2012, sp. zn. 30 Cdo 4280/2011, ve které Nejvyšší soud dospěl k závěru, že medializace případu je prostým důsledkem zásady veřejnosti trestního řízení a obecných veřejných poměrů případu, nelze přičítat státu k tíži případné porušení principu presumpce neviny, teprve v takovém případě dochází k přetržení příčinné souvislosti mezi vedením trestního stíhání a skutečností, která újmu zakládá či zvyšuje. Nadto z uvedených článků nevyplývá, že by se jednalo o nepravdivé či přehnaně zkreslené informování o kauze žalobce. Státu rovněž lze přičíst k tíži, že žalobci na počátku trestního stíhání byla omezen v právu na obhajobu, když jeho obhájce (a v této věci zástupce) nebyl připuštěn jako obhájce (a nejprve jako zástupce), byl proti němu podán podnět profesní komoře, přičemž jak ČAK, tak ostatně i Krajské státní zastupitelství dospěly k závěru, že podnět není důvodný, resp. není důvodu, aby , tituly před jménem, , jméno FO, nemohl být obhájcem žalobce v trestní věci. Takováto věc není obvyklá, je pochopitelné, že stav, kdy mu byla odpírána volba obhájce, mohl působit na žalobce velmi negativně, zvyšovat jím zmiňovanou nejistotu z výsledku trestního řízení, jakkoli on se cítil nevinen. Co se týče komparačních rozhodnutí, odkázala žalovaná ohledně nemajetkové újmy za nezákonné trestní stíhání žalobce na rozhodnutí Krajského soudu v Brně, a to sp. zn. 44 Co 310/2019, sp. zn. 44 Co 222/2018, sp. zn. 44 Co 150/2018 a sp. zn. 44 Co 561/2018, tyto však dle názoru soudu nejsou pro daný případ přiléhavé, neboť se jedná o skutkově odlišné věci. Dle názoru soudu je pro daný případ nejpřiléhavější rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 28. 11. 2016, č. j. 68 Co 207/2016-228, kterým bylo shledáno, že ve věci odškodnění nemajetkové újmy žalobce za nezákonné trestní stíhání pro trestný čin porušování povinnosti při správě cizího majetku dle § 255 odst. 1 a 2 písm. b) trestního zákona (sazba do 5 let), které skončilo zprošťujícím rozsudkem, neboť nebylo prokázáno, že tento skutek spáchal obžalovaný, kdy průběh trestního řízení byl medializován a celé řízení mělo dopad na osobní život žalobce, je dostačující s ohledem na povahu projednávané trestné činnosti a z toho vyvozující zásah do osobnostních práv žalobce – kdy nadále měl podporu rodiny, neztratil zaměstnání, avšak trestní stíhání se nepříznivě projevilo na dosavadním způsobu života ale ne v takové míře, aby byl vyloučen z pracovního, veřejného či společenského života, je dostačující odškodnění ve výši 100 000 Kč, které plně zohledňuje všechny okolnosti, za nichž k nemajetkové újmě došlo, jakož i k její závažnosti. Vyšší zadostiučinění je zde odůvodněno jednak okolnostmi předcházejícími trestní stíhání, reálnou možností uložení nepodmíněného trestu, vyšší sazbou za trestné činy, zajištěním financí, věkem žalobce a v neposlední řadě také dobou 10 let oddělující oba případy. S ohledem na vše výše uvedené po provedené komparaci s uvedenými rozhodnutím shledal soud jako odpovídající relutární satisfakci ve výši 200 000 Kč.

8. Ve vztahu k náhradě škody za nezákonné rozhodnutí konstatoval, že odpovědnost státu za škodu z rozhodnutí o zajištění peněžních prostředků na účtu u banky (§ 79a odst. 1 tr. řádu) ve smyslu § 8 odst. 1 zák. o odpov. za škodu nezakládá bez dalšího skutečnost, že trestní řízení, v němž bylo rozhodnutí o zajištění peněžních prostředků na účtu u banky vydáno, posléze neskončilo odsuzujícím rozsudkem. Nedojde-li k vydání odsuzujícího rozsudku, nelze z toho bez dalšího dovozovat nesprávnost postupu orgánů činných v trestním řízení ani nezákonnost rozhodnutí vydaných po zahájení trestního stíhání (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3310/2013). Zrušení zajištění peněžních prostředků přichází v úvahu, jestliže ho již není vůbec třeba, např. když bylo zjištěno, že peněžní prostředky na účtu nebyly ani nejsou určeny ke spáchání trestného činu, ani nebyly užity k jeho spáchání, ani nejsou výnosem z trestné činnosti“ (Šámal, P. a kol. Trestní řád. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013). Pokud jde o požadovanou náhradu majetkové újmy z důvodu nezákonného rozhodnutí, zde skutečně – jak uvádí žalovaná – není odpovědnostní titul, tedy nezákonné rozhodnutí. Mezi stranami není sporu o tom, že rozhodnutí, kterými došlo k zablokování finančních prostředků žalobce na výše uvedených účtech, nebyla zrušena. K odblokování finančních prostředků došlo až na základě toho, že pominuly důvody pro jejich zablokování. Pokud jde o argumentaci žalobce, že o zajištění peněžních prostředků na účtu bylo rozhodnuto v rámci trestního řízení vedeného proti žalobci, „které bylo ukončeno zproštěním obžaloby z části s tím, že se skutky nestaly, a z části s tím, že nejsou trestným čin, z čehož lze dovodit, že za nezákonné je možno označit i vlastní rozhodnutí o zajištění peněžních prostředků, které bylo vydáno v rámci trestního řízení vedeného proti žalobci, kdy odkazuje na argumentaci obsaženou v nálezu Ústavního soudu ze dne 17. 6. 2008, sp. zn. II. ÚS 590/08, tak s touto se Nejvyšší soud vypořádal v právě výše uvedeném rozhodnutí, kdy odmítl zevšeobecňující závěr, že v případě nedůvodnosti trestního stíhání (tj. zásadně takového, které neskončilo odsuzujícím rozsudkem), je nutno i rozhodnutí o zajištění peněžních prostředků na účtu podle § 79a odst. 1 trestního řádu považovat za nezákonné. Jelikož zde tedy není nezákonné rozhodnutí, soud se nezabýval dalšími složkami nároku a návrh na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím zamítl.

9. Náhradu škody vzniklou v důsledku nesprávného úředního postupu soud prvního stupně posoudil takto. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 24. 6. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3310/2013 uvedl, že při rozhodování o zrušení či omezení zajištění peněžních prostředků na účtu podle § 79 odst. 3 trestního řádu sice „oprávněnost úkonů v rámci konkrétního trestního řízení je v prvé řadě posuzována v rámci soustavy orgánů činných v trestním řízení, a to tak, aby v případě pochybení mohly zjednat nápravu již na této úrovni“, nicméně „musí existovat rozumný (opodstatněný) vztah proporcionality mezi použitými prostředky a sledovanými cíli“, přičemž „tento vztah má nepochybně i svou časovou dimenzi - zajištění majetku nemůže trvat libovolně dlouho.“ Při posuzování přiměřenosti zásahu do základního práva na pokojné užívání majetku je nutno akcentovat časové hledisko, a to i v případech, kdy i po řádně provedeném dokazování nasvědčují zjištěné skutečnosti naplnění předpokladů podle § 79a odst. 1 trestního řádu. Tím spíše akcent časovaného hlediska musí platit, pokud již v průběhu trestního řízení orgány činné v trestním řízení dojdou k závěru, že tyto předpoklady splněny nejsou. Dle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 23. 8. 2007, sp. zn. 25 Cdo 296/2006 je ušlý zisk v podstatě ušlým majetkovým prospěchem spočívajícím v nenastalém zvětšení (rozmnožení) majetku poškozeného, které bylo možno důvodně očekávat s ohledem na pravidelný běh věcí, pokud by nebylo došlo ke škodné události. Lze jej spojovat i s tím, že z dispozice poškozeného byla protiprávně odňata věc, s níž nemohl po určitou dobu nakládat a nemohl ji tak využít k dosažení předpokládaného zisku, který by mu neušel, jestliže by nedošlo ke škodné události. Ustanovení § 13 odst. 1 OdpŠk věta třetí, uvádí, že nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě. Dle § 2 odst. 4 trestního řádu, jestliže tento zákon nestanoví něco jiného, postupují orgány činné v trestním řízení z úřední povinnosti. Trestní věci musí projednávat urychleně bez zbytečných průtahů; s největším urychlením projednávají zejména vazební věci a věci, ve kterých byl zajištěn majetek, je-li to zapotřebí vzhledem k hodnotě a povaze zajištěného majetku. Žalobce spatřoval dvojí excesivnost zajištění jeho prostředků, a to jednak množstevní, kdy dle něj tím, že došlo k zablokování několika účtů, byla prakticky zablokována násobná částka, jednak uvedl, že nedošlo ke zrušení zajištění ihned po zproštění žalobce. Pokud jde o žalobcem namítaný rozsah zajištění, zde soud pochybení neshledal. O rozsahu zajištění bylo rozhodováno Krajským soudem v Českých Budějovicích v usnesení, kterým zamítl stížnost proti zamítnutí deblokace majetku dne 8. 3. 2022, kdy tento neshledal důvodnými námitky temporálního aspektu (o tom dále níže) i kvantifikačního aspektu. Krajský soud k tomuto uvedl, že „pro posouzení množstevní přiměřenosti blokací je rozhodná reálně zajištěná suma, nikoli limit, do jehož výše lze eventuální dodatečný finanční vtok blokovat. Odmítl, že by žalobci byl zajištěn majetek v objemu přes 15 milionů korun, neboť fakticky šlo o zajištění „toliko“ cca 3,84 milionů Kč na bankovních účtech a cca 3 milionů Kč coby hodnoty družstevního podílu v , právnická osoba, . Takovouto částku shledal s ohledem na smysl blokace majetku jako přiměřenou. Takový závěr pak dle soudu platil až do skončení trestního stíhání. Pokud však jde o výše zmiňovaný temporální aspekt, tento nemohl být po pravomocném zproštění obžaloby dán. Stav, kdy žalobce ještě bezmála půl roku poté, co byl pravomocně zproštěn obvinění, byl omezen na svých majetkových právech, neobstojí výše uvedeným testem přiměřenosti. Soud však současně neshledává případné přirovnání k vazebnímu zajištění, kdy musí být o propuštění rozhodnuto ihned. Tak k oběma institutům nepřistupuje ani trestní řád (lhůta pro rozhodnutí, orgány o tomto rozhodující, nutnost periodického přezkumu). Soud zde může poukázat na komparaci, kterou provedl stížnostní soud ve výše uvedeném usnesení. Omezení osobní svobody není zhojitelné (vyjma peněžní satisfakce), je zde nižší invazivnost majetkových blokací (vlastnické právo není odnímáno, pouze s ním není možno disponovat). Na rozdíl od zásahu osobní svobody, která je vazbou ihned odnímána, u majetkových blokací vlastnické právo odnímáno není, a i nadále svědčí původnímu vlastníkovi. Z tohoto hlediska je i případná sanace nelegitimních zásahů do majetkového práva snadno zhojitelná uvedením do předešlého stavu, což v případě již absolvované vazby z pochopitelných důvodů nelze. I přes rozdílnost oproti vazebnímu zajištění osoby však soud shledal – brav na vědomí složitost věci, vyhotovování písemného rozsudku, a preciznost a podrobnost jeho vyhotovení – dobu nepřiměřenou, k uvolnění prostředků do dispozice žalobce mělo dojít nejpozději do dvou měsíců od zproštění, kdy bylo zřejmé, že zde není důvod k jejich zajištění, k faktickému uvolnění finančních prostředků mělo tedy dojít o tři měsíce dříve, než k nim došlo. Rovněž zde je škoda v podobě ušlého zisku, kdy žalobce založil účty, na které finanční prostředky plánoval za zhodnocením zaslat a ihned po jejich uvolnění, je tam skutečně zaslal. Je totiž nepochybné, že pokud by žalobci prostředky byly uvolněny, tak by je uložil, jelikož je z dokazování zřejmé, že peníze zhodnocoval. Příčinná souvislost je pak zřejmá, jelikož finanční prostředky z uvedených účtů nemohl zaslat na nově zřízené účty, protože byly zablokovány výše uvedenými rozhodnutími. Výpočet ušlého zisku je pak takový, že žalobci po dobu tří měsíců nezískával úroky z jeho finančních prostředků. Pokud by nedošlo k nesprávnému úřednímu postupu, zaslal by žalobce částku 4 160 618 Kč ze zablokovaných účtů na uvedené účty u , právnická osoba, o tři měsíce dříve a tři měsíce by mu z této částky šel úrok ve výši 6,01 %. Výpočet je tedy 4 160 618*0,0601/4=62 513,285 Kč, současně vzal soud v potaz 15% daň z příjmu, celkem tedy činil ušlý zisk 53 136,30 Kč, od které byla ještě odečtena částka 27,60 Kč, odpovídající úroku za tři měsíce jdoucímu z finančních prostředků (bylo počítáno s částkou 130 000 Kč následně zhodnocenou zasláním na účet) uložených na účtu u , právnická osoba, , rovněž po odečtení 15% daně. Soud poznamenává, že v trestním řízení vyplynulo, že se jedná o majetkové prostředky žalobce, tomu vznikla škoda, ačkoli některé z bankovních účtů byly vedeny na jméno manželky.

10. Na základě výše uvedených skutečností soud prvního stupně došel k závěru, že žaloba je důvodná ohledně částky 200 000 Kč (náhrada nemajetkové újmy za nezákonné rozhodnutí) a částky 53 108,70 (náhrada škody vzniklá v důsledku nesprávné úředního postupu). Ve zbytku dovodil, že žaloba je nedůvodná, a proto ji zamítl. O náhradě nákladů řízení rozhodl podle § 142 odst. 2 zák. č. 99/1963 Sb. (dále „o. s. ř.“). S přihlédnutím k výsledku řízení (poměr úspěchu účastníků – žalobce 7 %, žalovaná, 93 %) žalované přiznal náhradu nákladů řízení ve výši 5 160 Kč (86 % z částky 6 300 Kč – náhrada nákladů v řízení podle vyhlášky č. 254/2015 Sb. – za 21 úkonů). Odkázal i na judikaturu Nejvyššího soudu ČR (rozhodnutí ve věci sp. zn. 30 Cdo 1435/2015). V podrobnostech odvolací soud odkazuje na pečlivé odůvodnění výroku o náhradě nákladů řízení (96. odstavec odůvodnění).

11. Proti tomuto rozsudku se odvolali oba účastníci.

12. Byť žalobce ocenil, že se soud prvního stupně věcí velmi podrobně zabýval, tak s jeho závěry nesouhlasil. Zpochybnil závěr ohledně (ne)zákonného rozhodnutí policejního orgánu o zajištění finančních prostředků na jeho bankovních účtech. Odkazuje na judikaturu Ústavního soudu ČR (rozhodnutí ve věci sp. zn. II. ÚS 590/08). Neakceptoval tedy odkaz soudu prvního stupně na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ve věci sp. zn. 33 Cdo 3310/2013. Dovozuje (nejméně v poměrech této věci), že uvedené rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR připouští právní závěr, že zajištění finančních prostředků může být nezákonným rozhodnutím (připouští vznik nároku žalobce na náhradu žalobou uplatněné škody). Dále poukazuje na nepřiměřeně dlouhou dobu, po kterou zajištění finančních prostředků trvalo. Dále namítá, že po dobu zajištění finančních prostředků se orgány činné v trestním řízení nezabývaly tím, zda důvody pro zajištění finančních prostředků nepominuly. Namítá, že finanční prostředky byly zajištěny ve vyšší hodnotě, než bylo potřeba (finanční prostředky a hodnota družstevního podílu bytu číslo 17 o velikosti 4+1 s příslušenstvím). Nejde tedy o přiměřeně zvolený prostředek zajištění (nikoliv jen v nezbytné míře z hlediska účelu trestního řízení). Činí závěr, že došlo k nezákonnému zajištění finančních prostředků. V důsledku této skutečnosti existuje příčinná souvislost s majetkovou újmou (uplatněnou žalobou), která mu vznikla. Nesouhlasí ani se závěrem soudu prvního stupně, že celková doba (trestního) řízení byla přiměřená. Poukazuje na to, že velká část úkonů byla prováděna před zahájením jeho trestního stíhání (výslechy zaměstnanců a funkcionářů družstva, prohlídka jiných prostor a pozemků, shromažďování množství listin, vyjádření apod.). V tomto kontextu usnesení o zahájení trestního řízení není významné (zásadní). Dovozuje tedy, že celé trestní řízení trvalo od 18. 8. 2017 do 14. 3. 2023 (více než 5 let). Jedná se o nepřiměřenou dobu. Z těchto důvodů navrhl zrušení (výroku II.) rozsudku soudu prvního stupně (respektive vyhovění žalobě).

13. Žalovaná se odvolala proti výroku I. napadeného rozsudku. Nesouhlasí s přiznáním částky 200 000 Kč za nezákonné trestní stíhání žalobce (žalobcem požadovaná částka 300 000 Kč). Rekapituluje závěry soudu prvního stupně (srovnání s věcí vedenou před Městským soudem v Praze pod sp. zn. 68 Co 207/2016). Poukazuje i na to, že pro výši přiznané nemajetkové újmy nesvědčí ani skutečnost, že nebyla vyslechnuta (jako svědkyně) manželka žalobce. Za popsané situace soud prvního stupně vycházel (v zásadě) pouze z výpovědi žalobce. S odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu ČR (rozhodnutí ve věcech sp. zn. 30 Cdo 2813/2011, 30 Cdo 1747/2014, 30 Cdo 3212/2015) dovozuje, že přiměřené zadostiučinění musí odpovídat výši přiznaného zadostiučinění v případech, které se v podstatných znacích shodují. Poukazuje i na to, že v kontextu další judikatury Nejvyššího soudu ČR (rozhodnutí ve věcech sp. zn. 30 Cdo 1684/2010, 30 Cdo 2290/2007) se musí závěr o výši zadostiučinění opírat o konkrétní (přezkoumatelná) hlediska. Zváženy by měly být především dopady nezákonného rozhodnutí do osobnostní sféry poškozeného (vliv na jeho pověst, dosavadní způsob života apod.). Dále dovozuje, že žalobcem uplatněná majetková újma (škoda) nebyla náležitě prokázána. Z těchto důvodů navrhla, aby odvolací soud napadený rozsudek změnil (žalobu zcela zamítl), respektive v odvoláním dotčeném rozsahu rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

14. Během odvolacího řízení účastníci (v podstatných bodech) na své odvolací argumentaci setrvali. Proto žalobce nepovažoval odvolání žalované za důvodné (obdobně žalovaná odvolání žalobce).

15. Odvolání byla podána osobami oprávněnými (§ 201 o. s. ř.), jsou přípustné (§ 202 odst. 2 o. s. ř.) a byla podána včas (§ 204 odst. 1 věta prvá o. s. ř.). Odvolací soud odvolání projednal a napadený rozsudek přezkoumal (§ 212 o. s. ř. a § 212a o. s. ř.).

16. Odvolání účastníků nejsou důvodná.

17. Ve skutkové rovině odvolací soud vychází z výše uvedených zjištění soudu prvního stupně, která mají oporu v obsahu spisu (provedeném dokazování). Proto je přejímá. V průběhu odvolacího řízení došlo pouze k dílčímu (níže uvedenému) doplnění dokazování (zejména výslech manželky žalobce , jméno FO, ). Z její výpovědi (přesvědčivé, bez podstatných vnitřních rozporů) odvolací soud zjistil, že v důsledku trestního stíhání došlo k podstatnému zásahu do obvyklého způsobu života žalobce (jeho rodiny). Žalobce trestního stíhání úkorně prožíval (snášel). Byla podstatně narušena vzájemná komunikace mezi manželi (kvalita jejich soužití). Negativní dopad měla i skutečnost, že o trestním stíhání žalobce věděla (i v důsledku medializace trestní věci) řada osob (včetně blízkých přátel a známých žalobce a jeho manželky), což mělo opět negativní dopad na život žalobce (jeho psychiku). Komplikace nastaly i při zajištění prostředků na stavbu domu (odmítnutí poskytnutí půjčky).

18. Další (listinné) důkazy provedené odvolacím soudem neměly (s ohledem na níže uvedené právní závěry) pro rozhodnutí zásadní význam. Proto je odvolací soud dále nehodnotí.

19. V právní rovině odvolací soud plně souhlasí s (podrobnými, pečlivě odůvodněnými) závěry, které učinil soud prvního stupně. I tyto závěry odvolací soud přejímá (pro stručnost na ně odkazuje a znovu je neopakuje). Lze než konstatovat, že soud prvního stupně aplikoval správný právní předpis a jeho jednotlivá (výše uvedená) ustanovení správně vyložil (v kontextu s dostupnou judikaturou). Jen s ohledem na odvolací argumentaci odvolací soud považuje za potřebné uvést následující.

20. Odvolací soud konstatuje, že (základní) odvolací námitka žalované, že soud prvního stupně rozhodl na základě neúplně zjištěného skutkového stavu (bez výslechu manželky žalobce), měla svou relevanci. Proto odvolací soud dokazování (částečně) doplnil a manželku žalobce vyslechl. Její výpověď (výše již odvolacím soudem zhodnocena) plně odůvodňuje již popsané právní závěry soudu prvního stupně ohledně náhrady za nemajetkovou újmu vzniklou žalobci (v důsledku nezákonného trestního stíhání). Intenzita (výše popsaná) zásahu (včetně doby jeho trvání) do obvyklého způsobu života žalobce (do jeho osobnostních práv) plně odůvodňuje přiznání částky 200 000 Kč (§ 31a odst. 1, 2 OdpŠk). Odvolací soud tedy neshledal důvody pro její snížení této částky (avšak ani pro její zvýšení). I v tomto směru tedy lze na závěry soudu prvního stupně plně odkázat.

21. Ohledně částky 53 108,70 Kč opět lze plně odkázat na odůvodnění napadeného rozsudku, (včetně výpočtu této částky). Závěr soudu prvního stupně, že finanční prostředky byly na účtech zajištěny nepřiměřeně dlouho (téměř půl roku po pravomocném zproštění obvinění – obžaloby) je správný. V tomto období (zjevně) již neexistovaly předpoklady pro zajištění finančních prostředků žalobce podle § 79a odst. 1 tr. řádu. Jde o nesprávný úřední postup (§ 13 odst. 1 OdpŠk), v jehož důsledku vznikla žalobci škoda v již uvedené výši (nikoli však vyšší).

22. Ani odvolací argumentace žalobce není důvodná.

23. S přihlédnutím k povaze (skutkové i právní složitosti) trestního stíhání žalobce odvolací soud (s ohledem argumenty vymezené soudem prvního stupně) sdělí závěr, že trestní stíhání žalobce neprobíhalo nepřiměřeně dlouhou dobu. Z výše uvedených skutkových zjištění soudu prvního stupně zjevně vyplývá, že se nejednalo o jednoduchou (běžnou) trestní věc. Dále je třeba přihlédnout k tomu, že trestní stíhání probíhalo v době pandemie covid-19. I tato skutečnost (podstatně, zjevně) ztížila práci orgánů činných v trestním řízení. Po těchto skutečností nelze (zjednodušeně) odhlížet. Také je třeba přihlédnout k tomu, že trestní stíhání žalobce (reálně, fakticky) bylo zahájeno sdělení obvinění dne 25. 10. 2018 (§ 160 trestního řádu) a skončilo pravomocně dne 3. 10. 2022. Délka trestního řízení tedy představovala tři roky a 11 měsíců. Nejde tedy o dobu uváděnou (dovozovanou) žalobcem. Úkony orgánů činných v trestním řízení před sdělením obvinění na této skutečnosti nic nemění. Ohledně náhrady nemajetkové újmy za nezákonné rozhodnutí (trestní stíhání) žalobce odvolací soud odkazuje na závěry, které učinil ve vztahu k odvolání žalované. V kontextu se závěry, které učinil soud prvního stupně (na které opětovně odvolací soud odkazuje), není důvod tyto skutečnosti opakovat. Odvolací soud (ve shodě se soudem prvního stupně) také nemá důvod se odchylovat od právních závěrů, které učinil Nejvyšší soud ČR ve věci sp. zn. 30 Cdo 3310/2013. V kontextu této věci (i při vědomí rozhodnutí Ústavního soudu ČR ve věci sp. zn. II. ÚS 590/08) nelze konstatovat, že nezákonnost trestního stíhání žalobce (sama o sobě, z důvodu vymezených žalobcem) odůvodňuje závěr o nezákonnosti zajištění peněžních prostředků žalobce na jeho účtech (výjimkou je zmíněné období, za které soud prvního stupně žalobci přiznal nárok na náhradu škody ve výši 53 108,70 Kč, avšak jen v důsledku popsaného nesprávného úředního postupu). I zde je tedy odvolací soud plně ve shodě se závěry soudu prvního stupně.

24. Pro úplnost (s ohledem na dílčí argumentaci žalobce – čl. VI žaloby) odvolací soud dodává, že změna (snížení) hodnoty v průběhu trestního řízení zajištěných majetkových hodnot (tedy i peněz v důsledku inflace) nezakládá nárok na náhradu škody podle v této věci aplikované právní normy (OdpŠk). Lze odkázat na judikaturu Nejvyššího Soudu ČR (rozhodnutí ve věci sp. zn. 30 Cdo 4973/2014).

25. Odvolací soud akceptuje (při absenci podstatné odvolací argumentace žalované v tomto směru) i rozhodnutí soudu prvního stupně o náhradě nákladů řízení. S ohledem na výše uvedené skutečnosti odvolací soud postupoval podle § 219 o. s. ř. a věcně správný rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.

26. O náhradě nákladů odvolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 224 odst. 1 o. s. ř. a § 142 odst. 3 o. s. ř. S ohledem na (v podstatě rozhodující) úspěch žalované v odvolacím řízení jí odvolací soud přiznal na náhradě nákladů řízení částku 1 800 Kč (6 paušálních náhrad hotových výdajů podle § 1 odst. 1, 3 písm. b], c], f], § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb.). Konkrétně jde o paušální náhradu hotových výdajů za odvolání, 2 přípravy na jednání odvolacího soudu, 2 jednání odvolacího soudu a účast při vyhlášení rozhodnutí odvolacího soudu.

27. Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR a Ústavního soudu ČR jsou dostupná ne jejich webových stránkách (www.nsoud.cz, www.nalus.usoud.cz).