7 Co 1212/2024

Plný text

Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Rudolfové a soudců Mgr. Tomáše Lisa a JUDr. Marie Korbelové ve věci žalobkyně: zainteresovaná společnost IČO IČO zainteresované společnosti 0/0 , se sídlem Adresa zainteresované společnosti 0/0 , zastoupená advokátkou Jméno zástupce zainteresované společnosti , sídlem Adresa zástupce zainteresované společnosti 0/0 , proti žalovanému: Jméno zainteresované osoby 0/0 Datum narození zainteresované osoby 0/0 Adresa zainteresované osoby 0/0 , o zaplacení částky 203 151,78 Kč s příslušenstvím, o odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 9. 7. 2024, č.j. 17 C 70/2024–120,

I. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku v odstavci I. a III. potvrzuje.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

1. Žalobkyně se návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu domáhala na žalovaném zaplacení částky 203 151,78 Kč s příslušenstvím, a to podle smlouvy o úvěru č. , číslo, , kterou dne 9. 3. 2021 uzavřela společnost , právnická osoba, . se žalovaným. Na základě této smlouvy poskytla uvedená společnost žalovanému úvěr ve výši 228 000 Kč. Protože žalovaný poskytnutý úvěr nesplácel dohodnutým způsobem, došlo 13. 2. 2023 k zesplatnění úvěru. Žalobkyni byla pohledávka za žalovaným postoupena.

2. Okresní soud v Českých Budějovicích (dále jen soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 9. 7. 2024, č.j. 17 C 70/2024–120 (dále jen napadený rozsudek) žalobě vyhověl ohledně částky 172 872,75 Kč tak, že uložil žalovanému povinnost tuto částku splácet ve splátkách po 500 Kč měsíčně, splatných vždy do každého 25. dne v měsíci počínaje měsícem následujícím po právní moci rozsudku (výrok I.), ve zbývající části nároku byla žaloba zamítnuta (výrok II.) a žalovanému byla uložena povinnost k náhradě nákladů řízení v částce 40 046 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok III.). Soud prvního stupně dospěl k závěru, že smlouva o poskytnutí úvěru, o kterou žalobkyně opírá uplatněný nárok, je neplatná, neboť právní předchůdkyně žalobkyně nedostála svým zákonným povinnostem při posuzování úvěruschopnosti žalovaného při poskytování spotřebitelského úvěru. Žalobkyně má tak nárok na vrácení rozdílu mezi výší peněžních prostředků, které žalovaný od právní předchůdkyně žalobkyně vyčerpal (jistiny), tj. částky 228 000 Kč a výší peněžních prostředků, které žalovaný právnímu předchůdci žalobkyně již uhradil, tj. 55 127,25 Kč. Rozdíl uvedených částek činí částku 172 872,75 Kč. Ohledně této částky bylo žalobě vyhověno. Soud prvního stupně dále uvádí, že neobdržel od žalobkyně žádná skutková tvrzení ani důkazní návrhy ke zjištění možností žalovaného jako spotřebitele poskytnutou jistinu vrátit. Proto soud uvážil, že je v možnostech žalovaného poskytnutou částku vrátit v pravidelných měsíčních splátkách ve výši 500 Kč, když vychází z toho, že je-li spotřebitel chráněn před důsledky neplatně sjednaného úvěrového závazku (vzniklého porušením povinnosti věřitele), jež nebyl sjednán v souladu s právní úpravou přijatou právě k ochraně spotřebitele, měl by být chráněn i před neúměrným zatížením vrátit nesplacenou částku najednou ve smyslu ust. § 160 odst. 1 o.s.ř. (uvádí se v odůvodnění napadeného rozsudku). V právní rovině soud prvního stupně odkázal na ust. § 86 odst. 1 a § 87 odst. 1 zák. č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. O nákladech řízení rozhodl podle § 142 odst. 2 o.s.ř. Vzhledem k převažujícímu úspěchu na straně žalobkyně přiznal žalobkyni poměrnou část nákladů řízení v rozsahu 70 %, konkrétně částku 40 046 Kč.

3. Proti tomuto rozsudku se žalobkyně odvolává. Žalobkyně nesouhlasí se způsobem, jakým soud stanovil platební povinnost žalovaného ve výroku I. napadeného rozsudku. Rozhodnutí soudu prvního stupně znamená, že žalovaný částku 172 872,75 Kč bude splácet 28 let a 9 měsíců. Takové rozhodnutím neodpovídá ustálené judikatuře, podle níž je třeba za dobu přiměřenou k zaplacení dluhu považovat dobu 2 až 3 let. Žalobkyně má za to, že soud prvního stupně opomenul institut ztráty výhody splátek. To má za následek nepřiměřené zatížení žalobce a v konečném důsledku i žalovaného, který by nesl vyšší náklady případné exekuce. Žalobkyně poukazuje na to, že žalovaný se k jednání soudu bez omluvy nedostavil a po celou dobu soudního řízení byl nečinný. S odkazem na rozhodnutí Okresního soudu v , Adresa, a Krajského soudu v , adresa, ze dne , datum, , č. j. , číslo jednací, , který vychází z důkazního břemene na straně žalovaného ve vztahu k jeho možnostem dlužnou jistinu úvěru zaplatit, navrhuje změnu napadeného rozsudku soudu prvního stupně a uložení platební povinnosti žalovaného ve lhůtě tří dnů od právní moci rozhodnutí.

4. Žalovaný se k odvolání nevyjádřil.

5. Krajský soud v Českých Budějovicích jako soud odvolací (§ 10 odst. 1 o.s.ř.) po zjištění, že přípustné odvolání (§ 202 o.s.ř.), bylo podáno v zákonem stanovené lhůtě (§ 204 odst. 1 o.s.ř.) a osobou k tomu oprávněnou (§ 201 o.s.ř.), přezkoumal napadený rozsudek soudu prvního stupně ve výroku v odstavci I. a navazujícím výroku o nákladech řízení v odstavci III. podle § 212 a § 212a o.s.ř. a dospěl k závěru, že je namístě napadený rozsudek soudu prvního stupně potvrdit, i když odvolací námitky žalobkyně nepovažuje odvolací soud za oprávněné.

6. Z hlediska skutkového stavu odkazuje odvolací soud na závěry soudu prvního stupně, které nebyly podaným odvoláním zpochybněny. Podstatné je zjištění, že právní předchůdkyně žalobkyně , právnická osoba, . na základě uzavřené smlouvy o spotřebitelském úvěru ze dne 9. 3. 2021 poskytla žalovanému částku 228 000 Kč, která měla být žalovaným podle uzavřené úvěrové smlouvy vrácena včetně příslušenství v dohodnutých splátkách. Bylo zjištěno, že úvěrující banka nedostála své zákonné povinnosti věřitele řádně zkoumat úvěruschopnost žalovaného, jakožto žadatele o úvěr. Neověřila, zda prohlášení žalovaného o celkovém čistém měsíčním příjmu domácnosti je pravdivé, žádným způsobem neověřila příjmy družky žalovaného. Nezabývala se výší měsíčních výdajů domácnosti, zejména pak výdajů na bydlení. Neměla tak k dispozici podklady pro závěr, zda bude žalovaný schopen řádně úvěr splácet či nikoliv. Přes poučení ze strany soudu (§ 118a o.s.ř.) žalobkyně žádné další skutečnosti či důkazy týkající se ověřování úvěruschopnosti žalovaného v době uzavření úvěrové smlouvy neuvedla.

7. Podle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru (zák. č. 257/2016 Sb.) poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledků posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele úvěr splácet.

8. Podle § 87 zákona o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti ve tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem (odstavec 1). Je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům (odstavec 2). Změní-li se možnosti spotřebitele, může soud na návrh některé ze smluvních stran sjednanou dobu nebo dobu určenou rozhodnutím změnit (odstavec 3).

9. Odvolací soud nemá důvod se v dané věci odchýlit od závěru soudu prvního stupně o neplatnosti úvěrové smlouvy, kterou žalovaný uzavřel jako spotřebitel s právní předchůdkyní žalobkyně z důvodu nedostatečně ověřené úvěruschopnosti žalovaného. Ve vztahu k tomuto závěru žalobkyně žádné námitky neuvádí, její odvolací argumentace se vztahuje výlučně k otázce splatnosti, tj. způsobu, jakým má být podle rozsudku soudu prvního stupně zbývající část jistiny zaplacena. Žalobkyně nesouhlasí s výší splátek a soudu prvního stupně vytýká, že splácení dlužné částky nebylo stanoveno „pod ztrátou výhody splátek“. Současně požaduje zaplacení dlužné jistiny ve lhůtě tří dnů pod právní moci rozsudku. Poukazuje též na to, že současné poměry žalovaného nebyly zjištěny.

10. Ust. § 87 odst. 1 a 2 zákona o spotřebitelském úvěru upravuje dobu vrácení poskytnuté a dosud nezaplacené jistiny spotřebitelského úvěru, tj. splatnost plnění vyplývajícího z neplatné úvěrové smlouvy, resp. ze smlouvy neplatné právě podle § 87 odst. 1 věty první zákona o spotřebitelském úvěru. Jde o speciální úpravu vypořádání plnění z neplatné smlouvy. Konkrétním účelem § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je (krom ochrany spotřebitele) postih poskytovatele spotřebitelského úvěru, který nedostatečně posoudil úvěruschopnost žadatele (při upřednostnění svého ekonomického zájmu poskytnout úvěr) a zapříčinil tak neplatnost úvěrové smlouvy soukromoprávní sankcí, jejímž faktickým důsledkem je ztráta zisku v podobě smluvních úroků a dalších poplatků za poskytnutí spotřebitelského úvěru. Projevem ochrany spotřebitele je pak zvláštní úprava vypořádání poskytnutých plnění z neplatné smlouvy. V zájmu ochrany spotřebitele se stanoví, že poskytnutou jistinu není povinen vrátit ihned, avšak v době odpovídající jeho možnostem. Spotřebitel je povinen vrátit celou poskytnutou jistinu, avšak v takových splátkách, v jakých je schopen splácet. Pokud je spor o vrácení jistiny, rozhodne o jejím splácení soud. Často tedy dojde k tomu, že splátky jistiny budou zcela minimální a nelze vyloučit ani to, že soud uzná, že v možnostech spotřebitele není v daném okamžiku vracet jistinu vůbec. V případě, že se následně změní možnosti spotřebitele, může soud na návrh změnit dobu. během které má spotřebitel jistinu vrátit (srov. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, dostupný na www.nsoud.cz.).

11. Z uvedeného vyplývá, že odvolání žalobkyně v posuzované věci nelze považovat za odvolání do lhůty k zaplacení (§ 160 odst. 1 o.s.ř.). Odvolání se týká věci samé, tj. otázky splatnosti dosud nevrácené jistiny z neplatné úvěrové smlouvy.

12. Soud při rozhodování o stanovení splatnosti (stanovení doby vrácení) dosud nevrácené jistiny spotřebitelského úvěru, který byl poskytnut na základě neplatné smlouvy, musí posoudit, jaké jsou možnosti spotřebitele k úhradě dlužné částky. Poměry žalovaného v době rozhodování soudu jsou rozhodnou skutečností pro posouzení dané věci, kterou je povinna tvrdit a prokázat žalobkyně (§ 101 písm. a/, písm. b/ o.s.ř.). Při úvaze o rozložení důkazního břemene vychází odvolací soud z pravidla, podle něhož procesní strana, jejíhož procesního cíle nelze dosáhnout bez použití určité právní normy (zde speciální právní úprava vyplývající z § 87 zákona o spotřebitelském úvěru) nese břemeno tvrzení i břemeno důkazní ohledně splnění skutkových předpokladů této normy (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 7. 2022, sp. zn. 22 Cdo 3070/2021 uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 48/2023). Aby se žalobkyně v posuzované věci domohla zaplacení dosud neuhrazené části jistiny, musí tvrdit a prokázat okolnosti umožňující určení splatnosti přiměřeně možnostem žalovaného (spotřebitele).

13. V posuzovaném případě soud prvního stupně při jednání dne 9. 7. 2024 nepoučil žalobkyni o uvedeném břemenu tvrzení a břemenu důkazním ve vztahu k možnostem žalovaného jako spotřebitele dlužnou částku zaplatit. Po poučení ze strany odvolacího soudu při odvolacím jednání dne 13. 11. 2024 žalovaná žádná tvrzení a důkazní návrhy ve vztahu k uvedené rozhodné skutečnosti neuvedla. Proto je na místě závěr, že žalobkyně netvrdila ani neprokázala, jaké jsou aktuální majetkové poměry žalovaného, resp. jaká je přiměřená lhůta pro vrácení zbývající části poskytnuté jistiny. Nesplní-li účastník svou povinnost tvrdit skutečnosti, které jsou rozhodující z hlediska skutkové podstaty právního předpisu, který má být aplikován, pak přirozeně nemůže splnit ani svou povinnost důkazní. Jinými slovy, aby mohl účastník nějakou skutečnost dokázat, musí ji především tvrdit (srov. DRÁPAL, Lubomír, BUREŠ, Jaroslav a kol. Občanský soudní řád I., II., 1. vydání, Praha: C. H. BECK, 2009, s. 653). Vzhledem k tomu, že žalobkyně netvrdila a ani v průběhu řízení nevyšly najevo aktuální poměry žalovaného, byl by na místě závěr o neunesení břemene tvrzení a břemene důkazního na straně žalobkyně, což je důvodem zamítnutí žaloby. Vzhledem k tomu, že odvolací soud nesmí napadený rozsudek změnit v neprospěch odvolatele v situaci, kdy žalovaný odvolání nepodal, byl napadený rozsudek soudu prvního stupně potvrzen podle § 219 o.s.ř. jako věcně správný, a to včetně rozhodnutí o nákladech řízení, které je v souladu s ust. § 142 odst. 2 o.s.ř. Pokud jde o výši nákladů řízení, odkazuje odvolací soud plně na obsah odůvodnění napadeného rozsudku.

14. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 224 odst. 1 o.s.ř. a § 142 odst. 1 o.s.ř. tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu. Odvolací soud, i když napadený rozsudek soudu prvního stupně potvrdil jako věcně správný, nepovažuje odvolací námitky žalobkyně za oprávněné. Žalovanému žádné náklady odvolacího řízení nevznikly.