7 Co 206/2025

Plný text

Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Rudolfové a soudců Mgr. Tomáše Lisa a JUDr. Marie Korbelové ve věci žalobců: a) Jméno žalobce A , narozený Datum narození žalobce A b) Jméno žalobce B , narozená Datum narození žalobce B oba bytem Adresa žalobce B zastoupeni advokátem Jméno advokáta A sídlem Adresa advokáta A proti žalovanému: Jméno žalovaného A , narozený Datum narození žalovaného A bytem Adresa žalovaného A zastoupený advokátem Jméno advokáta C sídlem Adresa advokáta C o určení vlastnického práva k pozemku, o odvolání žalovaného proti rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 23. 10. 2024, č. j. 15 C 164/2022-387,

I. Rozsudek soudu prvního stupně se potvrzuje.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobcům, kteří jsou oprávněni společně a nerozdílně náhradu nákladů odvolacího řízení 51 683,94 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám , Jméno advokáta A, , advokáta sídlem , adresa, , , adresa, .

1. Žalobci se domáhají určení vlastnického práva k pozemku parc. č. , číslo parcely, v k. ú. , adresa, , který vznikl oddělením z pozemku parc. č. , číslo parcely, v k. ú. , adresa, , a to geometrickým plánem č. 1687-38/2022 vyhotoveným , jméno FO, a ověřeným 5. 4. 2022 , tituly před jménem, , jméno FO, . Žalobu mimo jiné odůvodňují tím, že uvedený (sporný) pozemek nabyli na základě mimořádného vydržení tak, že žalobkyně nabyla podíl ideální ½ sporného pozemku do svého výlučného vlastnictví a podíl ½ nabyli oba účastníci do společného jmění manželů. Tvrdí, že drželi sporný pozemek spolu s pozemkem st. p. č. , hodnota, nerušeně, a to žalobkyně od roku 1998 ve vztahu k podílu ½ a oba žalobci ve vztahu k druhé ideální polovině od roku 1999.

2. Okresní soud v Českých Budějovicích (dále jen soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 23. 10. 2024, č. j. 15 C 164/2022-387 (dále jen napadený rozsudek) rozhodl tak, že se určuje, že vlastníkem části pozemku o výměře 13 m2 geometrickým plánem č. 1687-38/2022 vyhotoveným , jméno FO, a ověřeným 5. 4. 2022 , tituly před jménem, , jméno FO, , který tvoří nedílnou součást rozsudku, oddělené od parc. č. , číslo parcely, v katastrálním území , adresa, a nově označené parc. č. , číslo parcely, jsou žalobci, a to tak, že vlastníkem jedené ideální poloviny je žalobkyně a druhou ideální polovinu vlastní žalobci ve společném jmění manželů (výrok I.) a že žalovaný je povinen zaplatit žalobcům jako společně a nerozdílně oprávněným na náhradě nákladů řízení 98 468,20 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalobců (výrok II.). Soud prvního stupně vychází z toho, že žalobci se chopili držby sporného pozemku v souvislosti s nabytím vlastnického práva k pozemku st. p. č. , hodnota, v k. ú. , adresa, , ke kterému byl sporný pozemek (dříve součást pozemku p. č. , číslo parcely, ve vlastnictví žalovaného) připlocen. Plot byl vybudován v roce 1985 , jméno FO, (otcem žalobkyně) poté, co mezi ním a žalovaným byla uzavřena ústní dohoda o přenechání sporného pozemku , jméno FO, za účelem rozšíření vjezdu na jeho pozemek a o tom, že , jméno FO, umožní žalovanému v případě potřeby přejezd přes vlastní pozemek na zahradu žalovaného. V roce 1997 , jméno FO, zemřel a žalobkyně se jako dědička stala vlastníkem jedné ideální poloviny pozemku parc. č. , hodnota, , který od roku 1998 užívala v hranicích oplocení z roku 1985. Na základě kupní smlouvy, kterou uzavřeli žalobci v roce 1999, nabyli do společného jmění manželů druhou ideální polovinu pozemku parc. č. , hodnota, , kterou užívali v hranicích stávajícího oplocení. Spor o hranici mezi sousedními pozemky st. p. č. , hodnota, (ve vlastnictví žalobců) a parc. č. , číslo parcely, (ve vlastnictví žalovaného) vznikl v roce 2020 v souvislosti s opravou chybně vyznačené hranice v katastrální mapě. V roce 2021 podal žalovaný proti žalobcům žalobu na vyklizení sporného pozemku. Řízení bylo vedeno u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 23 C 303/2021 a skončilo zamítnutím žaloby, neboť soudy dospěly k závěru, že vlastníky sporného pozemku jsou žalobci (tehdy v postavení žalovaných), neboť pozemek nabyli na základě mimořádného vydržení podle § 1095 o. z. Soud prvního stupně v nyní projednávané věci dospěl ke shodnému závěru. Vyšel z toho, že žalobci se ujali držby sporného pozemku v úmyslu užívat ho jako vlastní, nejednalo se o výprosu, ani o žádnou jinou formu pouze dočasného užívání. Vydržecí doba započala žalobcům běžet před účinností zák. č. 89/2012 Sb., a to okamžikem nabytí vlastnického práva k st. p. č. , hodnota, a skončila po uplynutí 20 let, v případě žalobkyně k 1. 1. 2019 ve vztahu k spoluvlastnickému podílu, který žalobci nabyli v roce 1999, uplynula nejdříve ke stejnému datu, tj. před podáním žaloby na vyklizení, k němuž došlo 26.7.2021. Soud prvního stupně se zabýval držbou žalobců z hlediska „nepoctivého úmyslu“ ve smyslu § 1095 o. z. k okamžiku vzniku držby. Podmínky pro závěr o nepoctivém úmyslu žalobců v okamžiku uchopení držby neshledal, neboť existence příbuzenského vztahu žalobců k právnímu předchůdci (, jméno FO, ) sama o sobě nesvědčí o vědomosti žalobců o tom, že užívají cizí pozemek. Soud prvního stupně poukázal na to, že v době stavby plotu (rok 1985) bylo žalobkyni 17 let a lze připustit, že o posunutí plotu v té době věděla. U žalobce platí, že nebyl bližším účastníkem posunutí plotu. Nepoctivý úmysl soud prvního stupně nevztahuje ani k jednání , jméno FO, , s tím, že jednal z přesvědčení, že nedochází k žádnému neoprávněnému připlocení a přivlastnění si pozemku žalovaného. Soud prvního stupně nepřisvědčil žalovanému ani v tom, že nepoctivý úmysl žalobců a jejich právních předchůdců byl založen tím, že usilují proměnit v trvalé právo to, co jim bylo přenecháno jen jako výprosa. Za podstatný nepovažuje ani rozdíl výměr pozemků. Naopak za významnou označuje skutečnost, že vlastník (žalovaný) proti držbě části svého pozemku (v rozsahu sporného pozemku) po dobu 20 let nezasáhl. Soud prvního stupně uzavřel, že žalobci nabyli držbu sporného pozemku v nikoli nepoctivém úmyslu. Nevýznamná je jejich vědomost o tom, že vlastníkem sporného pozemku je žalovaný. Rozhodnutí o nákladech řízení vychází ze zásady úspěchu ve věci podle § 142 odst. 1 o. s. ř.

3. Proti tomuto rozsudku se žalovaný odvolává z důvodů nesprávných a neúplných skutkových zjištění soudu prvního stupně a z toho plynoucího nesprávného právního posouzení věci. Uplatňuje tak odvolací důvody podřaditelné ust. § 205 odst. 2 písm. e) a g) o. s. ř. Konkrétně namítá nesprávné závěry soudu prvního stupně ve vztahu k dohodě uzavřené mezi otcem žalobkyně , jméno FO, a žalovaným, která předcházela stavbě, resp. posunutí plotu v roce 1985. Žalovaný je přesvědčen, že tuto ústní dohodu nelze hodnotit jako dohodu, na jejímž základě by se mohly smluvní strany domnívat, že převádějí vlastnické právo k části pozemku žalovaného. Jednalo se o ústní dohodu, která k převodu vlastnického práva nestačí, což , jméno FO, věděl, neboť měl z minulosti zkušenosti s převodem vlastnického práva. Neúspěšně se rovněž pokusil o vklad geometrického plánu o oddělení sporného pozemku do katastru nemovitostí v roce 1986. Žalovaný trvá na tom, že mezi ním a , jméno FO, byla uzavřena, pokud jde o užívání části jeho pozemku (v rozsahu sporného pozemku) smlouva o výprose, na základě které umožnil , jméno FO, rozšíření vjezdu na jeho pozemek a současně se dohodli tak, že bude oprávněn v případě potřeby přejíždět přes pozemek , jméno FO, na svoji zahradu. Je přesvědčen o tom, že žalobkyně jako dcera , jméno FO, tento obsah předmětné dohody znala, věděla tak o výprose vztahující se ke spornému pozemku ještě před tím, než nabyla vlastnické právo k pozemku parc. č. , hodnota, . Totéž muselo být známo i žalobci, který je manželem žalobkyně. Žalovaný poukazuje na to, že žalobkyně v daném místě žila, věděla, kde se plot nachází a že dochází k jeho posunutí. Poukazuje na charakter plotu, který nebyl vybudován jako trvalý, šlo o prosté zabetonování sloupků do země, které není složité odstranit. I toto bylo žalobcům známo. Žalobci, kteří věděli o výprose pak nedrželi sporný pozemek v nikoli nepoctivém úmyslu. Uvedené okolnosti svědčí pro závěr, že se pokoušejí přeměnit výprosu na trvalé právo. Z jejich strany se tak jedná o nepravou držbu, která brání mimořádnému vydržení. Namítáno je i to, že plot vybudovaný , jméno FO, v roce 1985 byl v daném místě vybudován v nepřítomnosti žalovaného a bez jeho souhlasu.

4. Žalobci ve vyjádření k podanému odvolání odkazují na závěry soudu prvního stupně, které považují za úplné a správné.

5. Krajský soud v Českých Budějovicích jako soud odvolací (§ 10 odst. 1 o. s. ř.) po zjištění, že odvolání bylo podáno osobu k tomu oprávněnou (§ 201 o. s. ř.), je přípustné (§ 202 o. s. ř.) a bylo podáno včas (§ 204 odst. 1 o. s. ř.), přezkoumal napadený rozsudek soudu prvního stupně podle § 212 a § 212a o. s. ř. a dospěl k závěru, že odvolání žalovaného není důvodné.

6. Odvolací soud vychází z toho, že závěr o vydržení je právním posouzením věci a tuto otázku soud zkoumá z úřední povinnosti, jestliže tvrzení účastníků, skutková zjištění či obsah spisu umožňuje skutkový stav posoudit podle zákonných ustanovení upravujících vydržení. Proto se neuplatní námitka žalovaného, že tuto otázku nastolil v řízení vedeném u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 23 C 303/2021 o vyklizení sporného pozemku soud a nikoli sami žalobci. V nyní projednávané věci se žalobci dovolávají vydržení již v podané žalobě.

7. Podle § 1095 o. z. uplyne-li doba dvojnásobně dlouhá, než jaké by bylo jinak zapotřebí, vydrží držitel vlastnické právo, i když neprokáže právní důvod, na kterém se jeho držba zakládá. To neplatí, pokud se mu prokáže nepoctivý úmysl.

8. Nejvyšší soud vyložil otázky související s podmínkami mimořádného vydržení ve své judikatuře (rozsudek ze dne 19. 4. 2022 sp. zn. 22 Cdo 3387/2021, usnesení ze dne 27. 6. 2023, sp. zn. 22 Cdo 1102/2022, usnesení ze dne 30. 7. 2023, sp. zn. 22 Cdo 1796/2022). Z těchto rozhodnutí se podává, že zákon k mimořádnému vydržení vyžaduje jen uplynutí vydržecí doby a aby nebyl držiteli prokázán „nepoctivý úmysl“. Podmínkou mimořádného vydržení podle uvedeného ustanovení tedy není poctivá držba (§ 992 odst. 1 o. z.), ale nedostatek nepoctivého úmyslu držitele; ten drží věc v přesvědčení, že jeho držba nepůsobí nikomu újmu. Důkazní břemeno ohledně nepoctivého úmyslu držitele tíží toho, kdo vydržení popírá. Kritéria uvedená v § 992 odst. 1 o. z. se neuplatní. Podle judikatury Nejvyššího soudu, z níž odvolací soud vychází, jedná v „nepoctivém úmyslu“ ten, který ví, že tím, že se ujal držby, působí jinému bezdůvodně újmu. Při kvalifikaci držby „nikoliv nepoctivém úmyslu“ se vychází z hodnocení poctivosti či nepoctivosti v obecném smyslu. K naplnění takové držby postačí „držba v přesvědčení, že se jí nepůsobí nikomu újma“, jde o kritérium obdobné dobré víře „v nejméně přísném pojetí“. Platí, že samotný „nikoliv nepoctivý úmysl“ se nemění v úmysl nepoctivý jen tím, že držitel zjistí okolnosti, ze kterých se podává, že vlastníkem věci je ve skutečnosti někdo jiný. Lze-li vlastnické právo k nemovitosti nabýt mimoknihovně (vydržením), nevylučuje absenci nepoctivého úmyslu ani vědomost o tom, že držitel nemovitosti není jako vlastník evidován ve veřejném seznamu.

9. Nepoctivým ve smyslu § 1095 o. z. je zpravidla úmyslné jednání naplňující znaky nepravé držby, tedy pokud se držitel úmyslně vetřel v držbu svémocně nebo se v ní vloudil potajmu nebo lstí, anebo usiluje proměnit v trvalé právo to, co mu bylo povoleno výprosou (§ 993 o. z.). Hodnocení poctivosti úmyslu držitele je individuální. Vlastník vyloučí mimořádné vydržení, pokud prokáže, že jednání držitele při nabytí držby nebylo úmyslně poctivé (morální) v obecném smyslu. Současně platí, že úmysl jako vnitřní stav držitele sám o sobě nemůže být předmětem dokazování. Předmětem dokazování mohou být vnější skutečnosti, jejichž prostřednictvím se vnitřní přesvědčení (stejně tak úmysl) projevuje navenek (srov. obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2017, sp. zn. 30 Cdo 3499/2017). Jde tedy ze strany vlastníka o to, aby prokázal existenci skutečností zakládajících nepoctivost držitele, o kterých věděl anebo při běžné péči a opatrnosti při uchopení držby vědět musel. Nedbalost držitele při uchopení držby nestačí (srov. přiměřeně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 6. 2004, sp. zn. 22 Cdo 496/2004).

10. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 10. 5. 2023, sp. zn. 22 Cdo 2307/2022 vyložil, že nepoctivý úmysl brání vydržení jen za předpokladu, že existoval při uchopení držby. Zásadně tedy platí, že ujala-li se osoba držby pozemku nikoli v nepoctivém úmyslu a později zjistí, že není vlastníkem, resp. že vlastníkem pozemku, který je předmětem držby, je někdo jiný, nemá taková vědomost za následek zánik kvalifikované držby, zde držby nikoli v nepoctivém úmyslu.

11. Platí, že k vydržení práva nemůže dojít, ztratí-li držitel držbu (§ 1009 odst. 1 o. z.) dříve, než uplyne vydržecí doba. Vlastník věci může zabránit mimořádnému vydržení zejména tím, že s držitelem uzavře dohodu o předání držby vlastníkovi, přitom nemusí dojít ke změně ve fyzickém ovládání věci. Pokud však držitel, který nenabyl věc v nepoctivém úmyslu, odmítá vlastníkovi držbu předat, může vlastník v průběhu vydržecí doby zabránit mimořádnému vydržení v zásadě jen žalobou napadající držbu nebo tvrdící nepoctivý úmysl držitele při jejím nabytí, tj. žalobou na ochranu vlastnického práva podle § 1040 o. z. nebo žalobou na určení svého práva nebo na určení, že držiteli držené právo nenáleží podle § 80 o. s. ř.

12. Vzhledem k okolnostem dané věci mohou žalobci sami splňovat podmínky mimořádného vydržení, a proto je namístě zabývat se rozhodnými skutečnostmi pro mimořádné vydržení pouze ve vztahu k nim bez ohledu na případnou držbu jejich právních předchůdců, zejména otce žalobkyně , jméno FO, . Odvolací soud souhlasí s tím, že rozhodující okamžik pro uchopení držby sporného pozemku žalobkyní byl okamžik nabytí vlastnického práva k pozemku st. p. č. , hodnota, v dědickém řízení po , jméno FO, v roce 1998. V tomto dědickém řízení žalobkyně nabyla vlastnické právo ke spoluvlastnickému podílu pozemku st. p. č. , hodnota, , k němuž byl sporný pozemek připlocen. Není sporu o tom, že užívala pozemek st. p. č. , hodnota, v hranicích oplocení, tedy včetně sporného pozemku. Ve vztahu k dalšímu spoluvlastnickému podílu je možno vznik držby sporného pozemku spojovat s uzavřením kupní smlouvy mezi žalobci a , jméno FO, ohledně pozemku st. p. , číslo parcely, . Jedná se o kupní smlouvu ze dne 24. 6. 1999 vloženou do katastru nemovitostí s právními účinky vkladu 28. 6. 1999. Bylo zjištěno, že v době nabytí vlastnického práva žalobců k pozemku st. p. č. , hodnota, odděloval pozemky účastníků drátěný plot, vybudovaný v roce 1985 otcem žalobkyně , jméno FO, . Není pochyb o tom, že stavbě tohoto plotu předcházela dohoda , jméno FO, se žalovaným o přenechání sporného pozemku žalovaným , jméno FO, za účelem rozšíření vjezdu na jeho pozemek a umožnění žalovanému užívat část pozemku , jméno FO, ke vstupu na vlastní pozemek. Toto ujednání bylo do roku 2020 respektováno. Současně není pochyb o tom, že , jméno FO, a posléze žalobci sporný pozemek od roku 1985 užívali. Nelze akceptovat námitku žalovaného, že předmětné oplocení mezi pozemky účastníků zbudoval v roce 1985 , jméno FO, potajmu nebo lstivě, a to vzhledem k tomu, že proti jeho umístění žalovaný desítky let nezasáhl.

13. Otázkou v dané věci spornou je prokázání nepoctivého úmyslu žalobců při uchopení držby, tj. jejich úmyslného nemorálního jednání, které žalovaný spojuje se znalostí obsahu dohody (tak jak ji žalovaný tvrdí) uzavřené s , jméno FO, v roce 1985, tedy s vědomostí žalobců o tom, že plot oddělující pozemky účastníků neodpovídá vlastnické hranici a že tímto plotem je k pozemku žalobců připlocena část pozemku žalovaného a že sporný pozemek stále vlastnicky náleží žalovanému a žalobci jej užívají na základě dohody o výprose. Vědomost žalobců žalovaný spojuje se skutečností, že žalobkyně je dcerou , jméno FO, , která v daném místě žila, věděla, kde se nacházel původní plot a věděla, že došlo k jeho posunutí. Měla rovněž příležitost seznámit se s katastrální mapou, v níž byla správná vlastnická hranice mezi pozemky účastníků vyznačena, a to ještě před tím, než nabyla vlastnické právo ke spoluvlastnickému podílu pozemku st. p. č. , hodnota, . Žalovaný k prokázání uvedených tvrzení o vědomosti žalobkyně, s níž spojuje i vědomost žalobce, protože je manželem žalobkyně, navrhnul po poučení ze strany odvolacího soudu podle § 118a odst. 3 o. s. ř. důkaz obsahem protokolu z jednání ve věci Okresního soudu v Českých Budějovicích sp. zn. 23 C 303/2021 a opisy zvukových záznamů odvolacích jednání v této věci, popřípadě vyjádřením žalobců v projednávané věci. Dále též důkaz znaleckým posudkem pořízeným při dědění po , jméno FO, a v souvislosti s uzavřením kupní smlouvy, se zaměřením na popis oceňovaných nemovitostí a listinou související s odstraňováním duplicitního vlastnictví k pozemku p. č. 2174/9 (který se nachází ve vjezdu na pozemek žalobců) dříve zapsaného ve vlastnictví , jméno FO, .

14. Odvolací soud tyto navržené důkazy neprovedl z důvodu jejich nadbytečnosti a nezpůsobilosti prokázat skutečnosti rozhodné pro danou věc. V této věci považuje odvolací soud za nesporné, že žalobkyně žila v domě na pozemku st. p. , číslo parcely, ve , adresa, , znala toto místo, věděla, kde se nachází oplocení a i to, že došlo k jeho posunutí jejím otcem , jméno FO, . Tyto skutečnosti není zapotřebí dokazovat. Žalobkyně byla v tomto řízení vyslechnuta jako účastník řízení, kdy uvedla: Já si myslím, že už jsme všechno řekli v tom předchozím, takže my jsme vlastně ten pozemek, já jsem zdědila ten pozemek v roce 98, když taťka v roce 97 zemřel, a přebírali jsme ho tak, jak to je, a od taťky jsem věděla, že tam byla dohoda s panem , jméno FO, , že mu přenechá tadytu část, rozšíření toho vjezdu, aby tam mohl jezdit autem, a za to, že byl zřízený ten průchod mezi pozemkem pana , jméno FO, , tou zahradou a tím naším, a že to musíme respektovat, protože takhle se dohodli, že musíme ty vrátka otevírat panu , jméno FO, , když bude prostě potřebovat. Takže jsme to celý léta takhle praktikovali, když potřeboval si ze zahrady si něco odvést nebo potřeboval stavební materiál, pak jsme mu ty vrátka otvírali a on vlastně ze své zahrady prošel těma vrátkama přes náš pozemek a našimi vraty do ulice, takže jsme to respektovali, takhle jsme to brali. , jméno FO, nikdy nenamítl, že by ten pozemek nebyl náš, nebo že by byl jeho, takže jsme to prostě takhle užívali a starali se o to. Podle odvolacího soudu není namístě účastnickou výpověď žalobkyně provedenou soudem přímo v tomto řízení doplňovat či měnit obsahem jejích vyjádření v jiném řízení. Pro rozhodnutí v dané věci není rovněž podstatná příležitost žalobkyně seznámit se s hranicí mezi pozemky tak, jak je vyznačena v katastrální mapě, či popis pozemku st. p. č. , hodnota, ve znaleckých posudcích.

15. Z uvedené výpovědi žalobkyně nelze usuzovat na její úmyslné nemorální jednání při uchopení držby v roce 1998, případně společně se žalobcem v roce 1999, tj. vědomost o existenci tvrzené dohody o výprose vztahující se ke spornému pozemku. Odvolací soud má za to, že vědomost žalobců ve vztahu k dohodě o výprose, jak tvrdí žalovaný, nebyla prokázána a k jejímu prokázání nemohly sloužit ani důkazy, které žalovaný v průběhu odvolacího řízení navrhnul. Zjištěné okolnosti svědčí pro závěr, že žalobci se chopili držby v souvislosti s nabytím vlastnického práva k pozemku st. p. č. , hodnota, . Společně s tímto pozemkem užívali též sporný pozemek, a to nerušeně po dobu nejméně 20 let, tj od roku 1998 žalobkyně a od r. 1999 oba žalobci do podání žaloby na vyklizení v roce 2021. Došlo tak k naplnění podmínek mimořádného vydržení podle § 1095 o. z. v jejich prospěch. Argumentace žalovaného obsahem ústní dohody uzavřené s , jméno FO, se v dané věci neuplatní, neboť nelze usuzovat, že žalobcům byl obsah této dohody (tak jak jej tvrdí žalovaný) v době uchopení držby znám, a toto nejsou způsobilé prokázat ani důkazy, které žalovaný navrhl v odvolacím řízení. Není tak namístě závěr, že se žalobci snaží přeměnit výprosu v trvalé právo a že jejich držba je nepravá (jak tvrdí žalovaný), resp. že došlo k prokázání jejich nepoctivého úmyslu. Vzhledem k tomu, že rozhodným okamžikem pro závěr o naplnění předpokladů mimořádného vydržení se váže k okamžiku uchopení držby, není podstatné, zda na straně žalobců v průběhu doby potřebné k vydržení vyvstaly pochybnosti o tom, kdo je skutečným vlastníkem sporného pozemku, ať už v rámci opravy katastrální hranice v souvislosti s digitalizací v roce 2020 nebo při odstranění duplicitního zápisu vlastnictví k jinému pozemku a příležitostí žalobkyně seznámit se s katastrální mapou. Významné je, že k podání žaloby na ochranu vlastnického práva ze strany žalovaného došlo až po uplynutí 20leté vydržecí doby v roce 2021. K námitce žalovaného, že nic nenasvědčovalo tomu, že žalobci drží sporný pozemek jako vlastní a že se domníval, že žalobci ctí uzavřenou dohodu, je třeba uvést, že žalovaný věděl, že přímo se žalobci žádnou dohodu neuzavřel, bylo mu známo, že žalobci sporný pozemek užívají a nemohl si být jist tím, že jím tvrzený obsah původní dohody s , jméno FO, znají. I když bylo žalovanému zřejmé, že k převodu vlastnického práva ke spornému pozemku mezi ním a , jméno FO, nedošlo, mohl si být vědom, že k nabytí vlastnického práva může dojít i jinak než převodní smlouvou, a to právě na základě vydržení. Na to však žalovaný nepomyslel, jak sám uvedl ve svém posledním podání v této věci.

16. Se zřetelem k uvedeným závěrům odvolací soud napadený rozsudek soudu prvního stupně potvrdil podle § 219 o. s. ř. jako věcně správný a rozhodl o povinnosti žalovaného nahradit žalobcům, kteří jsou oprávněni společně a nerozdílně náklady odvolacího řízení (§ 224 odst. 1 o. s. ř. a § 142 odst. 1 o. s. ř.), ty sestávají z odměny advokáta žalobců za čtyři a půl úkonu právní služby podle § 11 vyhl. č. 177/1991 Sb. (advokátní tarif), jde o dvě účasti na jednání odvolacího soudu, účast při vyhlášeném rozhodnutí a dvě písemná vyjádření. Výše odměny za jeden úkon právní služby při zastupování dvou osob činí 8 992 Kč (§ 9 odst. 4, § 7 a § 12 odst. 4 advokátního tarifu), tj. celkem 40 464 Kč. Náklady řízení dále zahrnují náhradu hotových výdajů za 5 úkonů právní služby po 450 Kč (§ 13 odst. 4 advokátního tarifu), tj. 2 250 Kč a 21% DPH z částky 42 714 Kč, tj. 8 969,90. Celkové náklady odvolacího řízení tak činí 51 683,94 Kč.