7 Co 255/2025

Plný text

Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Tomáše Lisa a soudkyň JUDr. Marie Rudolfové a JUDr. Marie Korbelové ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně , narozená Datum narození žalobkyně bytem Adresa žalobkyně zastoupené advokátkou Jméno advokátky sídlem Adresa advokátky proti žalovanému: zainteresovaná společnost , IČO číslo sídlem Adresa zastoupenému advokátem Jméno advokáta A sídlem Adresa advokáta A o určení vlastnického práva, o odvolání žalovaného proti rozsudku Okresního soudu ve Strakonicích ze dne 30.9.2024, č.j. 6 C 57/2024-102,

I. Rozsudek soudu prvního stupně se potvrzuje.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 10 599,52 Kč k rukám zástupkyně žalobkyně , Jméno advokátky, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1. Okresní soud ve Strakonicích (dále jen „soud prvního stupně“) napadaným rozsudkem (výrok I.) určil, že pozemek p. č. , číslo, v obci a k.ú. , adresa, o výměře , číslo, m² vyznačený na geometrickém plánu číslo , číslo, (dále je na „předmětná nemovitost“) náleží do vlastnictví žalobkyně. Žalovanému uložil zaplatit žalobkyni na náhradě nákladu řízení částku 36 828,70 Kč (výrok II.).

2. Soud prvního stupně rozhodoval o žalobě, kterou se žalobkyně domáhala určení, že je vlastnicí předmětné nemovitosti. Žalobkyně tedy zpochybňovala (popřela) vlastnictví žalovaného k předmětné nemovitosti (dosud zapsané v jeho prospěch v katastru nemovitostí). Tvrdila, že je vlastnicí stavební parc. č. , číslo, , jejíž součástí je stavba č.p. , číslo, a pozemku parc. č. , číslo, (celkem 369 m²). Žalovaný je vlastníkem (sousedního) pozemku parč. č. , číslo, , jehož součástí (podle zápisu v katastru nemovitostí) je i předmětná nemovitost. Žalobkyně tvrdila, že výše uvedené nemovitosti nabyla v roce 2000 od své matky (, jméno FO, ) na základě darovacích smluv (ze dne , datum, a , datum, ). Dále tvrdila, že sama (i její právní předchůdci - rodinní příslušníci) užívali od nepaměti předmětnou nemovitost jako (vlastní) zahradu (společně s dalšími, výše uvedenými, nemovitostmi žalobkyně). Předmětná nemovitost totiž byla (historicky) připlocena k (výše uvedeným) pozemkům žalobkyně. Popsaný stav (co si je žalobkyně schopna pamatovat) trvá po celou dobu jejího života (narozena v roce 1961). Ani žalovaný popsaný stav nezpochybnil. Jakmile se žalobkyně dozvěděla o tom, že údaj zapsaný v katastru nemovitostí neodpovídá skutečnosti, obrátila se neprodleně na žalovaného (v roce 2020). Z těchto skutečností žalobkyně dovozovala, že předmětnou nemovitost vydržela (§ 130 a § 134 zák. číslo 40/1964 Sb. – dále jen „obč. zák.“). V průběhu řízení dovodila, že jsou splněny i podmínky pro mimořádné vydržení (§ 1095 zák. č. 89/2012 Sb. - dále jen „o.z.“).

3. Ve skutkové rovině soud prvního stupně došel k níže uvedeným závěrům. Zřejmě v první polovině 60. let (20. století) dědeček žalobkyně zhotovil oplocení pozemku, které odpovídá současné situace a které zahrnuje jak dva žalobkyní nabyté pozemky (stavební parcelu č. , číslo, se stavbou č. p. , číslo, a pozemek parc. č. , číslo, ), ale též předmětnou nemovitost tvořící dohromady jeden funkční celek, který nejméně od doby dědečka žalobkyně přes její matku a samotnou žalobkyni rodinní příslušníci v tomto rozsahu užívali (užívají). Předmětná nemovitost ani nemá samostatný přístup (nejméně od zaplocení). Přístup byl (je) pouze z pozemku ve vlastnictví žalobkyně. Ta nabyla vlastnické právo k (výše uvedeným) pozemkům na základě dvou darovacích smluv z roku 2000 od své matky s tím, že již v první smlouvě z , datum, byla jednoznačně tlumočena vůle obou účastnic darovat oba pozemky najednou žalobkyni. Jeden z pozemků však (nynější parcela č. , číslo, tehdy označena jako parcela č. , číslo, ) byl však ve smlouvě (formálně) nesprávně označn. Mělo být uvedeno, že jde o pozemek ve zjednodušené evidenci – parcelu původ v evidenci nemovitostí (EN), což však v této smlouvě chybělo a parcela byla označena pouze č. , číslo, (o výměře 149 m2) Tato formální nesrovnalost vedla katastrální úřad k tomu, že ohledně této parcely nebyl proveden vklad vlastnického práva pro žalobkyni podle této darovací smlouvy. Tato skutečnost si vyžádala uzavření druhé darovací smlouvy z , datum, , kde již uvedená parcela byla správně označena. Následně bylo vloženo i vlastnické právo pro žalobkyni k této parcele do katastru nemovitostí. Účastnice těchto darovacích smluv neměly vůli převést vlastnictví nejprve k jedné a pak i k druhé parcele. Součástí obou darovacích smluv nebyl geometrický plán (katastrální mapa), který by specifikoval tvar zmíněných pozemků.

4. Soud prvního stupně shledal naléhavý právní zájem (§ 80 zák. č. 99/1963 Sb. – dále jen „o.s.ř.“) na určení vlastnického práva žalobkyně k předmětné nemovitosti. Poukázal na potřebu vyřešit rozpor (právní nejistotu) ohledně předmětné nemovitosti (rozdíl mezi aktuálním zápisem v katastru nemovitostí a faktickým vlastnictvím žalobkyně).

5. V právní rovině soud prvního stupně došel k závěru, že žalobkyně ve skutečnosti držela 471 m2 tvořících jeden funkční celek (výměra předmětné nemovitosti dosahuje 27 % výměry pozemků žalobkyně 102 : 369). Proto dospěl k závěru, že jde o omluvitelný omyl (oprávněnou držbu). Zdůraznil, že judikatura (rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 22 Cdo 2724/2009) připouští omluvitelný omyl (oprávněnou držbu) v případě, že výměra (vydrženého) pozemku dosahuje až 50 % výměry (všech držených) pozemků (výjimečně i více), přičemž (rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 22 Cdo 4358/2014), je třeba vycházet z poměru výměry všech na sebe navazujících nabytých parcel k výměře uchopené části cizího pozemku. Nestačí vyjít jen z výměry parcely přiléhající k této části s pominutím výměry všech nabytých parcel. Výměra předmětné nemovitosti (102 m2 představuje 21,7 % ve vztahu k celkové ploše. Přestože podle žalovaného proti dobré víře žalobkyně svědčí nepravidelnost oplocených pozemků (včetně předmětné nemovitosti), tato skutečnost sama o sobě nemůže vést k popření shora uvedených rozhodujících hledisek svědčících pro dobrou víru a omluvitelnost omylu žalobkyně v držení předmětné nemovitosti. V řízení nebylo prokázáno, že by se žalobkyně (její právní předchůdkyně) seznámila při nabytí vlastnictví s tvarem pozemků dle katastrální mapy či geometrického plánu. Soud prvního stupně vzal v úvahu i skutečnost, že žalovaný po celou dobu, kdy byl vlastníkem pozemku parc. č. , číslo, (od roku 2013), jeho užívání žalobkyní nezpochybňoval (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 22 Cdo 5449/2016). Dále zdůraznil skutečnost, že předmětná nemovitost byla součástí jednoho funkčního celku, který byl užíván rodinou žalobkyně a žalobkyně neměla důvod k větší opatrnosti ohledně rozsahu od matky nabytého majetku (pozemků), zejména šlo-li o nemovitost darovanou (viz rozsudky Nejvyššího soudu ČR 22 Cdo 1261/2007 a 22 Cdo 496/2004). Soud prvního stupně tedy měl za to, že žalobkyně držela (se zřetelem ke všem okolnostem) předmětnou nemovitost společně v jednom funkčním celku s pozemky parc. č. , číslo, a , číslo, v dobré víře, že jí patří (i). Žalobkyně tedy byla v omluvitelném omylu, že jí svědčí vlastnické právo i k předmětné nemovitosti. Držby se chopila v září 2000. V září 2010 se ve smyslu § 134 odst. 1 obč. zák. stala vlastnicí předmětné nemovitosti Proto soud prvního stupně považoval žalobu za důvodnou.

6. Dále soud prvního stupně došel k závěru, že byly splněny i předpoklady pro mimořádné vydržení předmětné nemovitosti žalobkyní podle § 1095 o.z. (§ 3066 o.z).

7. O náhradě nákladů řízení soud prvního stupně rozhodl podle § 142 odst. 1 o.s.ř. s ohledem na úspěch žalobkyně ve věci.

8. V podrobnostech odvolací soud odkazuje na (podrobné, pečlivé) odůvodnění napadeného rozsudku.

9. Proti tomuto rozsudku se (v plném rozsahu) odvolal žalovaný. Rekapituluje závěry soudu prvního stupně. Souhlasí sice se závěrem soudu prvního stupně, že vůlí dárkyně (matky žalobkyně) bylo převést pozemky společně a pouze v důsledku formálního nedostatku se to nepodařilo, ale v důsledku této skutečnosti se (logicky) obdarovaná (žalobkyně) musela touto věcí zabývat mnohem důkladněji (oproti bezvadnému jednorázovému převodu). Poukazuje v tomto směru na tvar a výměru darovaného pozemku parc. č. , číslo, . Závěr soudu prvního stupně o obnovitelnosti omylu (žalobkyně) je tedy chybný. Nesprávný je i (právní) závěr soudu prvního stupně o vydržení vlastnického práva k předmětné nemovitosti (včetně mimořádného vydržení). Dále poukazuje na to, že předmětná nemovitost nebyla (výslovně) součástí (výše uvedených) darovacích smluv. Žalovaný navrhl změnu napadeného rozsudku (zamítnutí žaloby).

10. Žalobkyně s odvoláním nesouhlasila. Navrhla potvrzení napadeného rozsudku a přiznání náhrady nákladů odvolacího řízení. Ztotožnila se s napadeným rozsudkem (jeho závěry). Poukazuje na to, že historické oplocení zahrnuje oba žalobkyní nabyté pozemky (st. parc. č. , číslo, a parcelu č. , číslo, ), které s předmětnou nemovitostí vytváří jeden funkční celek (chata se zahradou). Protože na základě první darovací smlouvy (z června 2000) provedl katastrální úřad vklad pouze ohledně jednoho pozemku, tak byla uzavřena druhá darovací smlouva (ze září 2000). Jednalo se tedy pouze o formální nedostatek (prvé) darovací smlouvy. V těchto skutečnostech žalobkyně neshledává důvod, proč by se měla zabývat (mnohem důkladněji) tvarem a výměrou darovaných pozemků (oproti převodu na základě jedné darovací smlouvy). Připomíná, že součástí (výše uvedených) darovacích smluv nebyla katastrální mapa (geometrický plán), která by tvar pozemků specifikovala. Důvodem uzavření dvou darovacích smluv bylo pouze formální pochybení při označení pozemků v první darovací smlouvě (označení pozemku ve zjednodušené evidenci - parcely původní evidence nemovitostí). Odvolací argumentaci tedy považuje za nedůvodnou.

11. Odvolání bylo podáno osobou oprávněnou (§ 201 o.s.ř.), je přípustné (§ 202 odst. 2 o.s.ř.) a bylo podáno včas (§ 204 odstavec první věta pravá o.s.ř.). Odvolací soud odvolání projednal a napadený rozsudek přezkoumal (§ 212 o.s.ř. a § 212a o.s.ř.).

12. Odvolání není důvodné.

13. Ve skutkové rovině, odvolací soud (plně) vychází zjištění soudu prvního stupně, která mají oporu v obsahu spisu (provedeném dokazování. Proto tato zjištění přejímá. V podrobnostech odvolací soud odkazuje na odůvodnění napadeného rozsudku.

14. I v právní rovině (v rozhodující míře) odvolací soud souhlasí se závěry soudu prvního stupně. S ohledem na odvolací argumentaci považuje za vhodné doplnit následující.

15. Odvolací soud (jistě ve shodě se soudem prvního stupně) konstatuje, že účastníkům svědčí legitimace ve věci. Otázka vlastnického práva k předmětné nemovitosti úzce souvisí s právní sférou žalovaného (dosud zapsaného vlastníka předmětné nemovitosti v katastru nemovitostí) i žalobkyně (dovozující, že vlastnické právo k předmětné nemovitosti vydržela). Soud prvního stupně učinil správný (přiléhavý) závěr, že účastníkům svědčí naléhavý právní zájem na určení vlastnického práva (§ 80 o.s.ř.).

16. Podle § 130 odst. 1 obč. zák., je-li držitel se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře v tom, že mu věc nebo právo patří, je držitelem oprávněným. V pochybnostech se má zato, že držba je oprávněná.

17. Podle § 134 odst. 1 obč. zák. oprávněný držitel se stává vlastníkem věci, má-li ji nepřetržitě v držbě po dobu tří let, jde-li o movitost, a po dobu deseti let, jde-li o nemovitost.

18. Předpokladem vydržení vlastnického práva podle § 134 odst. 1 obč. zák. je nepřetržitá držba nemovité věci oprávněným držitelem po dobu 10 let. Držitel je v dobré víře, pokud (nikoli jen ze subjektivních důvodů, ale na základě objektivně existujících skutečností) vychází z toho, že mu věc (zde předmětná nemovitost) patří. V případě vydržení (části) nemovitosti (pozemku) je (mimo jiné) podstatná plocha vydržené nemovitosti v závislosti na další související (zde i zaplocené) nemovitosti (pozemky). Význam mohou mít i další skutečnosti (např. tvar pozemku).

19. V poměrech této věci nemovitosti získané žalobkyní na základě obou darovacích smluv mají celkovou výměru 369 m². Předmětná nemovitost má 102 m². Představuje tedy (z výše uvedených pozemků) 27,6 % (přibližně 1/4). Výše uvedený poměr (bez dalšího) rozhodně nevylučuje dobrou víru žalobkyně. Ani ve tvaru popsaných pozemků odvolací soud skutečnost pro zpochybnění dobré víry žalobkyně neshledává. Odvolací argument žalovaného založený na existenci dvou darovacích smluv (výše uvedených) odvolací soud rovněž nesdílí. Je zřejmé, že předmětem převodu na základě darovací smlouvy ze dne , datum, měly být oba výše uvedené pozemky. Pouze v důsledku formálně chyby (označení pozemku parc. č. , hodnota, – pozemku ve zjednodušené evidenci - parcela původ evidence nemovitosti (EN)) došlo k tomu, že katastrální úřad neprovedl vklad vlastnického práva k tomuto pozemku (viz rozhodnutí , právnická osoba, , adresa, ze dne , datum, , č. j. , číslo jednací, ). Výše uvedené pochybení bylo odstraněno následnou (druhou) darovací smlouvou ze dne , datum, . Odvolací soud (ve shodě se soudem prvního stupně) zde proto neshledal skutečnosti, které by zpochybnily dobrou víru žalobkyně, že nabyla (mimo jiné) i předmětnou nemovitost. Není zde ani prostor pro závěr, že v této souvislosti žalobkyně porovnávala (měla porovnat) výměru fakticky zaplocených pozemků s výměrou převáděných pozemků v katastru nemovitostí (resp. podrobně zkoumala jejich tvar). Z hlediska právních závěrů lze odkázat i na soudem prvního stupně zmíněnou judikaturu Nejvyššího soudu ČR (dostupná na www.nsoud.cz).

20. Odvolací soud se liší v právní rovině od soudu prvního stupně pouze v jedné otázce. Za situace, kdy žalobkyně nabyla vlastnické právo k předmětné nemovitosti vydržením podle § 134 odst. 1 obč. zák. (po uplynutí 10 let od druhé darovací smlouvy, tedy v roce 2010), tak (z logiky věci) nenabyla (nemohlo nabýt) vlastnické právo k předmětné nemovitosti na základě mimořádného vydržení podle § 1095 o.z.

21. Soud prvního stupně správně rozhodl i o náhradě nákladů řízení. V podrobnostech odvolací soud odkazuje na odůvodnění napadeného rozsudku (odstavec 29.). S ohledem na výše uvedené skutečnosti odvolací soud postupoval podle § 219 o.s.ř. a věcně správný rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.

22. O náhradě nákladů odvolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 224 odst. 1 o..sř. a § 142 odst. 1 o.s.ř., neboť žalobkyně byla v odvolacím řízení plně úspěšná. Náklady odvolacího řízení představují 10 599,52 Kč. Jde o odměnu za 2 úkony právní služby (vyjádření k odvolání ze dne , datum, a účast při jednání odvolacího soudu dne , datum, ). Za vyjádření k odvolání žalobkyni náleží odměna ve výši 3 100 Kč [§ 9 odst. 4 písm. b) a § 7 bod 5 vyhl. č. 177/1996 Sb. /dále jen „advokátní tarif“/ ve znění účinném do 31. 12. 2024]. Za účast při jednání odvolacího soudu žalobkyni náleží odměna ve výši 5 620 Kč [§ 9 odst. 4 písm. a), § 7 bod 5 advokátního tarifu účinného od 1. 1. 2025 ve spojení s čl. II. vyhl. č. 258/2024 Sb.]. Dále náklady odvolacího řízení představují jednu paušální náhradu hotových výdajů ve výši 300 Kč (§ 13 odst. 4 advokátního tarifu účinného do 31. 12. 2024) a jednu paušální náhradu hotových výdajů ve výši 450 Kč (§ 13 odst. 4 advokátního tarifu účinného od 1. 1. 2025). Žalobkyni náleží i náhrada za ztrátu času ve výši 600 Kč (čtyři půlhodiny – 1 půlhodina/150 Kč) podle § 14 odst. 3 advokátního tarifu účinného od 1. 1. 2025 a jízdné ve výši 529,52 Kč (, adresa, - , Jméno advokáta B, a zpět, 66 km, průměrná spotřeba 6,2 litru BA/100 km, vozidlo RZ , SPZ, ).