7 Co 379/2026

Plný text

Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Tomáše Lisa a soudců JUDr. Pavla Toufara a JUDr. Marie Korbelové ve věci žalobkyň: a) Jméno žalobkyně A , narozená Datum narození žalobkyně A bytem Adresa žalobkyně A b) Jméno žalobkyně B , narozená Datum narození žalobkyně B bytem Adresa žalobkyně B obě zastoupeny advokátkou Jméno advokátky A sídlem Adresa advokátky A proti žalované: Jméno žalované A , narozená Datum narození žalované A bytem Adresa žalované A zastoupená advokátkou Jméno advokátky B sídlem Adresa advokátky B o zaplacení částky 304 578 Kč s příslušenstvím, o odvolání žalované proti rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 21. 11. 2025, č. j. 21 C 212/2024-180

I. Rozsudek soudu prvního stupně se potvrzuje.

II. Žalovaná je povinna zaplatit každé ze žalobkyň na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 18 289,15 Kč k rukám zástupkyně žalobkyň , tituly před jménem, , jméno FO, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1. Okresní soud v Českých Budějovicích (dále jen „soud prvního stupně“) napadeným rozsudkem (výroky I. a II.) žalované uložil zaplatit každé ze žalobkyň částku 152 289 Kč s úrokem z prodlení (dále jen „předmětná částka“). Dále žalované uložil zaplatit každé ze žalobkyň na náhradě nákladů řízení částku 138 741,50 Kč (výroky I. a II.).

2. Soud prvního stupně rozhodoval o žalobě, kterou se žalobkyně domáhaly na žalované zaplacení předmětné částky. Žalobkyně tvrdily, že jsou dcery zůstavitelé , jméno FO, (dále jen „zůstavitel“), který zemřel dne 19. 12. 2023. Řízení o pozůstalosti probíhalo před soudem prvního stupně pod sp. zn. , spisová značka, . V průběhu řízení o pozůstalosti bylo zjištěno, že zůstavitel zanechal (ve formě notářského zápisu), závěť a prohlášení o vydědění ze dne 5. 10. 2020 (dále jen „závěť nebo listina o vydědění“). V závěti byla za dědičku veškerého majetku zůstavitele povolána žalovaná. Současně byly žalobkyně vyděděny s odůvodněním, že samy (jejich děti) zůstaviteli neposkytovaly potřebnou pomoc v situaci, do které se po smrti manželky dostal, neprojevily o něj jakýkoliv zájem, vůbec ji nenavštěvovaly, netelefonovaly mu, a to dokonce ani při příležitosti narozenin či svátků. Vůbec je nezajímalo, jak se mu vede nebo jaký je jeho zdravotní stav. Tato situace měla trvat více než 5 let. Neměly reagovat ani na pozvánky manželky zůstavitele na oslavu 50 let manželství. Nepomáhaly zůstaviteli ani v době nemoci manželky (péče o manželku a domácnost). Neměly jej navštívit v dubnu 2019 v době hospitalizace z důvodu urologické operace a po návratu z nemocnice mu neposkytly péči a pomoc v domácnosti (neozvaly se mu). Žalobkyně popřely důvody vydědění vymezené zůstavitelem a uplatnily nárok na povinný díl (ve výši předmětné částky). Odkázali na § 1635 a násl. zákona č. 89/2012 Sb. (dále jen „o.z.“). Protože v průběhu řízení o pozůstalosti byla zjištěna čistá hodnota pozůstalosti 1 827 467,68 Kč, tak (každá ze žalobkyň) uplatnila nárok na 1/12 uvedené částky (1/4 zákonného dědického podílu).

3. Ve skutkové rovině soud prvního stupně došel k těmto závěrům. Měl za vyvrácené (nepravdivé, bez objektivního podkladu) prohlášení zůstavitele, že žalobkyně (jejich děti) se s ním dlouhou dobu nestýkaly. Současně měl za prokázané, že se žalobkyně se zůstavitelem setkávaly i po smrti jeho manželky. Nedošel k závěru, že zůstavitel měl se žalobkyněmi problematický vztah. Naopak měl za zjištěné komplikovaný vztah mezi žalobkyněmi a žalovanou. Dovodil, že (možným) důvodem pro vydědění žalobkyň bylo přání zůstavitele, aby veškerý majetek po něm zdědila žalovaná (žalobkyně již dostaly dost). Soud prvního stupně měl za zjištěné i to, že žalovaná o zůstavitele pečovala (v převážné míře). Tuto okolnost však nepovažoval za rozhodující (určující). Rovněž připomenul, že zůstavitel byl vitální (soběstačný) ještě v roce 2023. V podrobnostech odvolací soud odkazuje na odůvodnění napadeného rozsudku (zejména odst. 20-22, 39-70, 72-98).

4. V právní rovině soud prvního stupně postupoval podle § 1646 a násl. o.z. Konstatoval, že v listině o vydědění zůstavitel jednoznačně projevil svou vůli (vydědit žalobkyně z výše uvedených důvodů). S odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu ČR (rozhodnutí ve věci sp. zn. 24 Cdo 2633/2024) poukázal na to, že břemeno tvrzení a břemeno důkazní o tom, že nepominutelný dědic byl zůstavitelem vyděděn po právu, nese zůstavitelův dědic (zde žalovaná). Ohledně neposkytnutí pomoci v nouzi [§ 1646 odst. 1. věta druhá písm. a) o.z.] došel k závěru, že je zapotřebí, aby zůstavitel objektivně potřeboval pomoc (ocitl se v nouzi), přičemž nepominutelný dědic má možnost se o jeho potřebách dozvědět a pomoc mu poskytnout. Z hlediska důvodu pro vydědění vymezeného § 1646 odst. 1 věta druhá písmeno b) o.z. (neprojevení opravdového zájmu o zůstavitele) je zapotřebí, aby nepominutelný dědic o zůstavitele trvale neprojevoval zájem (odpovídající zvyklostem ve společnosti i v konkrétní rodině), přičemž měl možnost jej projevit. S ohledem na (výše uvedená) skutková zjištění soud prvního stupně došel k závěru, že vydědění nebylo po právu (důvody vymezené zůstavitelem v listině o vydědění nebyly dány a nebyly shledány jiné důvody, které by byly dostatečným podkladem pro závěr o oprávněnosti vydědění – rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ve věci sp. zn. 22 Cdo 1777/2019). S přihlédnutím k těmto závěrům soud prvního stupně postupoval podle § 1635 o. z. a § 1650 a násl. o.z. Žalobkyním přiznal předmětnou částku (žalobě vyhověl). O povinnosti uhradit úrok z prodlení soud prvního stupně rozhodl podle § 1958 odst. 2 a § 1970 o.z. ve spojení s § 2 Nařízení vlády č. 351/2013 Sb. O náhradě nákladů řízení soud prvního stupně rozhodl s ohledem na úspěch žalobkyň ve věci podle § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb. (dále jen „o.s.ř.“). Ohledně právních závěrů soudu prvního stupně odvolací soud (pro stručnost) odkazuje na odůvodnění napadeného rozsudku (zejména odst. 13-18, 99-108).

5. Proti tomuto rozsudku se (v plném rozsahu) odvolala žalovaná. Rekapituluje (ve skutkové i právní rovině) podstatu věci. Namítá, že důvod vydědění žalobkyň spočíval v neprojevování opravdového zájmu o zůstavitele. Soudu prvního stupně vytýká, že správně neposoudil kontakty žalobkyň se zůstavitelem (jejich četnost i kvalitu). Nesouhlasí (polemizuje) s tím, jak soud prvního stupně zhodnotil provedené důkazy. Považuje za podstatný nejen projev vůle zůstavitele (vydědění žalobkyň), ale i existenci některého ze zákonných důvodů k vydědění (až k okamžiku smrti zůstavitele). Poukazuje na to, že veškerou potřebnou pomoc zůstaviteli poskytovala sama (až do jeho smrti). Zůstavitel se tedy nemohl ocitnout v nouzi. Soud prvního stupně neposoudil, zda výlučná péče (pomoc) žalované zůstaviteli nesvědčí o lhostejnosti žalobkyň (o jejich nezájmu o zůstavitele). Opětovně poukazuje na potřebu projevovat opravdový zájem o zůstavitele ze strany žalobkyň (jeho povahu, intenzitu, reálné možnosti). Občasná návštěva (účast na rodinném setkání) opravdový zájem nedokládá. Ohledně dokazování (mimo nesouhlasu s hodnocením provedených důkazů) zmínila, že se nechtěla vyhnout přímé konfrontaci s druhou stranou (při své výpovědi podle § 131 odst. 1 o.s.ř.). Připomíná, že ohledně neprojevování opravdového zájmu o zůstavitele navrhla řadu (jiných) důkazů (svědků). V průběhu odvolacího řízení žalovaná navrhla (z opatrnosti) doplnění dokazování (svůj účastnický výslech). Žalovaná navrhla, aby odvolací soud napadený rozsudek změnil (žalobu zamítl) nebo jej zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

6. Žalobkyně s odvoláním nesouhlasily. Navrhly potvrzení rozsudku soudu prvního stupně a přiznání náhrady nákladů odvolacího řízení. Rekapitulovaly odvolací argumentaci žalované. Postup soudu prvního stupně v řízení (provedené dokazování, hodnocení důkazů) považují za správný. Poukazují na to, že z provedeného dokazování vyplývá, že zůstavitel se v jejich společnosti (jejich rodinných příslušníků) cítil (opakovaně) spokojený. Poukazují na předloženou fotodokumentaci. Skutečnost, že žalovaná se o zůstavitele starala, nepopírají. Tato skutečnost však (bez dalšího, sama o sobě) nedokládá, že o zůstavitele neprojevovaly opravdový zájem (neposkytly mu potřebnou pomoc). To platí i o hospitalizaci zůstavitele v roce 2023. Skutkové i právní závěry soudu prvního stupně považovaly za správné.

7. Odvolání bylo podáno osobou oprávněnou (§ 201 o.s.ř.), je přípustné (§ 202 odst. 2 o.s.ř.) a bylo podáno včas (§ 204 odst. 1 věta prvá o.s.ř.). Odvolací soud odvolání projednával a napadený rozsudek přezkoumal (§ 212 o.s.ř. a § 212a o.s.ř.).

8. Odvolání není důvodné.

9. Ve skutkové rovině odvolací soud (plně) vychází ze zjištění soudu prvního stupně, která mají oporu v obsahu spisu (provedeném dokazování). Proto na ně odvolací soud odkazuje (přejímá je). Soud prvního stupně provedl dokazování v dostatečném rozsahu a provedené důkazy (pečlivě, přiléhavě) zhodnotil (jednotlivě i ve vzájemných souvislostech). Odvolací soud konstatuje, že důvody vydědění žalobkyň vymezené zůstavitelem v listině o vydědění má (ve své podstatě) za vyvrácené. Nejsou tedy (pouze) neprokázané. Z provedeného dokazování nevyplývají ani skutečnosti odůvodňující závěr, že existovaly (jiné, další) důvody pro vydědění po vyhotovení listiny o vydědění (až do smrti zůstavitele). Odvolací soud s ohledem na výše uvedené skutečnosti neviděl důvod pro doplnění (zopakování) dokazování. Neshledal proto ani důvod pro poučení žalované (§ 118a odst. 1, 3 o. s. ř.) o povinnosti označit další (ve věci rozhodující) skutečnosti nebo důkazy k prokázání důvodů pro vydědění žalobkyň. Dále odvolací soud připomíná, že označení důkazů slouží k prokázání ve věci rozhodujících (mezi účastníky sporných) skutečností. Není důvod označovat důkazy (následně je provádět) tzv. z opatrnosti. To platí i pro důkazy označené v průběhu odvolacího řízení (zde výslech žalované). Pro úplnost odvolací soud dodává, že výslech účastníka (§ 131 odst. 1 o.s.ř.) přichází (v zásadě) v úvahu tehdy, jestliže ve věci rozhodující skutečnosti nelze prokázat jinak. To není případ této věci (viz obsáhlé dokazování provedené soudem prvního stupně a jeho skutková zjištění).

10. I právní závěry soudu prvního stupně jsou správné. Soud prvního stupně aplikoval správná ustanovení zákona a přiléhavě je vyložil. Odvolací soud považuje za vhodné uvést (v podstatě zopakovat) následující. Soud prvního stupně (v návaznosti na judikaturu Nejvyššího soudu ČR) správně dovodil, že břemeno tvrzení i břemeno důkazní v této věci (z hlediska prokazování důvodů pro vydědění) leží na žalované [§ 101 odst. 1 písm. a), b) o.s.ř.]. Podmínky vydědění upravuje § 1646 a násl. o.z. Zmíněné ustanovení umožňuje (potenciálnímu zůstaviteli) vydědit nepominutelné dědice (zde dcery zůstavitele - § 1643 odst. 1 o.z.). Musí však být splněny zákonem stanovené předpoklady. Není tedy rozhodující (určující, definitivní) vůle zůstavitele nepominutelného dědice vydědit (i bez objektivně existujících důvodů pro vydědění). Jde (mimo jiné) o neposkytnutí potřebné pomoci zůstaviteli v nouzi podle § 1646 odst. 1 věta druhá písm. a) o. z. Odvolací soud v této souvislosti odkazuje na odvolací argumentaci samotné žalované, která výslovně uvádí, že zůstavitel se v nouzi neocitl (díky její péči). Již tato skutečnost (nehledě na výše uvedené skutkové závěry soudu prvního stupně) uvedený důvod pro vydědění v podstatě vylučuje. Dále je možné nepominutelného dědice vydědit, pokud neprojevuje opravdový zájem o zůstavitele, podle § 1646 odst. 1 věta druhá písm. b) o. z. Odvolací soud (v obecné rovině) souhlasí s argumentací žalované, že se musí jednat o opravdový (nikoliv dílčí, nevýznamný) zájem o zůstavitele. Je třeba přihlédnout nejen k poměrům ve společnosti, ale i k situaci v konkrétní rodině. Odvolací soud však v této věci nemá důvod učinit jiné závěry než soud prvního stupně. Žalované (včetně svých rodinných příslušníků) udržovaly se zůstavitelem přiměřený (obvyklý) vztah (kontakt). Odvolací soud nečiní závěr, že by kvalita zájmu žalobkyň o zůstavitele nesplnila zákonem stanovená kritéria. V této souvislosti je třeba připomenout, že podstatný je (byl) vztah mezi žalobkyněmi a zůstavitelem. Není důvod tyto vztahy hodnotit odlišně jen v důsledku toho, že (zjevně) byly vztahy mezi účastnicemi (žalobkyněmi na straně jedné a žalovanou na straně druhé) dlouhodobě nepříznivé (chladné). Zůstavitel tedy na straně jedné jednoznačně (určitě, srozumitelně) projevil svou vůli vydědit obě žalobkyně, ovšem na straně druhé (z hlediska zmíněných ustanovení zákona, v objektivní rovině) pádné důvody pro vydědění žalobkyň neexistovaly (až do jeho smrti). Proto je závěr soudu prvního stupně o důvodnosti žaloby (oprávněnosti nároku žalobkyň na povinný díl) správný. Nárok žalobkyň má oporu v § 1650 věta před středníkem o.z. a § 1654 odst. 1 věta prvá o.z. ve spojení s § 1643 odst. 2 věta druhá o.z. Soud prvního stupně správně postupoval i při stanovení výše povinného dílu, přiznání nároku na úrok z prodlení a při rozhodování o náhradě nákladů řízení (s ohledem na úspěch žalobkyň) ve věci. V dalším lze plně odkázat na (podrobné, pečlivé) odůvodnění napadeného rozsudku.

11. S ohledem na výše uvedené skutečnosti odvolací soud postupoval podle § 219 o.s.ř. a věcně správný rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.

12. O náhradě nákladů odvolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 224 odst. 1 o.s.ř. a § 142 odst. 1 o.s.ř. Odvolací soud přiznal žalobkyním náhradu nákladů řízení, neboť byly v rámci odvolacího řízení plně úspěšné. Odvolací soud žalobkyním přiznal odměnu za 3 úkony právní služby (vyjádření k odvolání, účast při jednání odvolacího soudu, účast při vyhlášení rozsudku odvolacího soudu) podle § 7 bod 5, § 8 odst. 1, § 11 odst. 1 písm. g), k) odst. 2 písm. f) a § 12 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb. (dále jen „advokátní tarif“). Odměna (v plné výši) za 1 úkon právní služby představuje částku 7 220 Kč (před snížením podle § 12 odst. 4 advokátního tarifu). Dále náklady odvolacího řízení představují 3 paušální náhrady hotových výdajů po 450 Kč (§ 13 odst. 4 advokátního tarifu) a náhrada za DPH z výše daných částek (§ 137 odst. 3 o.s.ř.).

13. Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR jsou dostupná na jeho webových stránkách (www.nsoud.cz).