7 Co 675/2025

Plný text

Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl jako soud odvolací v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Korbelové a soudců JUDr. Marie Rudolfové a Mgr. Tomáše Lisa ve věci žalobců: a) Jméno žalobce A, narozený Datum narození žalobce A bytem Adresa žalobce A b) Jméno žalobce B, narozená Datum narození žalobce B bytem Adresa žalobce B oba zastoupeni advokátem Jméno advokáta A sídlem Adresa advokáta A proti žalovaným:

1. Jméno žalované A, narozený Datum narození žalované A bytem Adresa žalované A 2. Jméno žalované B, narozená Datum narození žalované B bytem Adresa žalované B oba zastoupeni advokátem Jméno advokáta B sídlem Adresa advokáta B o určení existence věcného břemene, o odvolání žalobců proti rozsudku Okresního soudu v Jindřichově Hradci ze dne 17. 1. 2025, č.j. 4 C 194/2024-72 I. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výrocích I. a III. potvrzuje. II. Odvolací řízení se ve vztahu k výroku II. zastavuje. III. Žalobci jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit žalovaným oprávněným společně a nerozdílně náklady odvolacího řízení ve výši 12 090 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám zástupce žalovaných.

1. Napadeným rozsudkem Okresní soud v Jindřichově Hradci žalobu, aby bylo určeno, že ve věci pozemku p. č. st. číslo, jehož součástí je stavba č.p. číslo, zapsaného v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem pro Jihočeský kraj, Katastrální pracoviště Jindřichův Hradec na LV č. hodnota pro k.ú. adresa, obec adresa, okres Jindřichův Hradec, je zřízena služebnost spoluužívání dvora na pozemku p.č. st. číslo, jehož součástí je stavba č.p. číslo, zapsaného v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem pro Jihočeský kraj, Katastrální pracoviště Jindřichův Hradec na LV č. hodnota pro k.ú. adresa, obec adresa, okres Jindřichův Hradec, zamítl (výrok I.). Řízení o určení, že ve věci pozemku p. č. st. číslo, jehož součástí je stavba č.p. číslo zapsaného v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem pro Jihočeský kraj, Katastrální pracoviště Jindřichův Hradec na LV č. hodnota pro k.ú. adresa, obec adresa, okres Jindřichův Hradec, je zřízena služebnost spoluužívání studny a pumpy na pozemku p. č. hodnota – zahrada v k.ú. adresa, zastavil (výrok II.). Konečně rozhodl, že žalobci jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit žalovaným náklady řízení ve výši 31 652 Kč do tří dnů od právní moci rozhodnutí k rukám zástupce žalovaných (výrok III.). Rozsudek zdůvodnil tím, že žalobci se žalobou podanou proti žalovaným domáhali požadovaného určení s tvrzením, že původním vlastníkem zemědělské usedlosti v Adresa č.p. číslo s p.č. hodnota a domem č.p. číslo i pozemku p.č. hodnota byl jméno FO. Ten část usedlosti, a to p.č. hodnota, jíž součástí je dům p. č. hodnota, prodal v roce 1932 manželům jméno FO a zároveň zřídil služebnost společného užívání dvora p.č. číslo a číslo. Tato služebnost byla zapsána k pozemkové knize, knihovní vložce číslo hodnota. V roce 1948 koupili dům č.p. číslo v Adresa jméno FO a jméno FO, služebnost byla zapsána do pozemkové knihy knihovní vložky číslo hodnota. Právo služebnosti bylo využíváno, neboť přístup k domu č.p. číslo je možný pouze po p. č. číslo a číslo. Po založení evidence nemovitostí tato služebnost zde zapsána nebyla, ale fakticky byla nadále nerušeně vykonávána. V roce 1955 přešly nemovitosti p.č. hodnota, p. č. číslo a p. č. hodnota v Adresa do vlastnictví státu. Podle žalobců k zániku služebnosti nedošlo, neboť tato nebyla vymazána z pozemkové knihy. Žalovaní navrhli zamítnutí žaloby s tvrzením, že v kupní smlouvě z roku 1948, na základě níž se vlastníky domu č. p. číslo stali prarodiče žalobce, je uvedeno, že nemovitost je nabývána bez břemen. Obdobného obsahu jsou i navazující dědická rozhodnutí i kupní smlouva, na základě níž nabyli nemovitosti rodiče žalovaného i žalovaný. Služebnost zanikla a nadále neexistuje. Užívání dvora je předmětem dlouhodobých sporů mezi účastníky. Po skutkové stránce okresní soud zjistil, že původním vlastníkem zemědělské usedlosti číslo hodnota v Adresa, včetně pozemku p. č. hodnota a domu č. p. číslo, byl jméno FO ml., který pozemek p. č. hodnota s domem č.p. číslo prodal na základě kupní smlouvy ze dne 10. 11. 1932 manželům jméno FO a zřídil ve prospěch prodávaných nemovitostí mimo jiné služebnost spoluužívání dvoru, pozemku p. č. hodnota v Adresa, služebnosti byly zapsány ve vložce číslo hodnota pozemkové knihy. Prodané nemovitosti byly odepsány z této vložky a zapsány do vložky číslo hodnota. Kupní smlouvou z 9. 9. 1948 jméno FO pozemek p. č. hodnota s domem č.p. číslo v Adresa prodal manželům jméno FO. jméno FO zdědila nemovitosti pozůstalá manželka jméno FO, po její smrti pozůstalá dcera jméno FO a po její smrti nemovitosti přešly do vlastnictví jméno FO, Jméno, příjmení (žalobci) a Jméno žalované B [žalovaná 2)], každému v rozsahu jedné ideální třetiny. Předmětná služebnost spoluužívání dvora pozemku p.č. hodnota v Adresa z pozemkové knihy vymazána nebyla a do evidence nemovitostí zapsána nebyla. V roce 1955 se vlastníkem nemovitostí v Adresa, a to pozemku p. č. hodnota s domem a hospodářskými budovami stal Československý socialistický stát – MNV v Adresa a nemovitosti vlastnil do datum, kdy důl č.p. číslo s veškerým příslušenstvím prodal manželům jméno FO, k pozemkům jim zřídil společné právo osobního užívání. Manželé jméno FO byli právními předchůdci žalovaného jméno FO. Podle okresního soudu služební pozemek p. č. hodnota byl předmětem státního socialistického vlastnictví, základním prostředkem dle § 6 nařízení vlády číslo 81/1958 Sb. Na základě § 14 tohoto vládního nařízení dnem počátku účinnosti nařízení, to je 1. 1. 1959, zanikla zástavní práva a věcná břemena váznoucí na základních prostředcích organizací. Vyhláška Ministerstva financí číslo 205/1958 Sb., kterou se provádělo vládní nařízení číslo 81/1958 Sb., ukládala provedení výmazu služebnosti z pozemkové knihy. Skutečnost, že zaniklá služebnost, nebyla vymazána, však nesvědčí o tom, že služebnost trvá. Porušení stanoveného postupu služebnost neobnovilo. Poté, co služebnost zanikla, již nikdy zřízena nebyla. Proto žalobu zamítl. O nákladech řízení rozhodl podle § 142 odst. 1 o.s.ř. ve prospěch úspěšných žalovaných.

2. Proti tomuto rozsudku podali žalobci odvolání, které následně doplnili a opravili tak, že každý právní předpis je nutno posuzovat jako celek a v § 13 vládního nařízení číslo 81/1958 Sb. jsou výjimky. Proto pouze na základě § 14 tohoto nařízení nelze tvrdit, že věcné břemeno v tomto případě zaniklo. Obdobně § 2 nařízení vlády číslo 97/1952 stanoví výjimky, kdy věcná břemena nezanikají. Podle občanského zákoníku číslo 141/1950 Sb. s účinností od 1. 1. 1951 vlastnická a věcná práva vznikala, měnila se a zanikala okamžikem uzavření smlouvy či okamžikem platnosti právního předpisu, nikoliv okamžikem zápisu práv do veřejných knih. Přesto zákonodárce dbal na pořádek ve veřejných knihách: odkázali na § 3 nařízení vlády číslo 97/1952 Sb., § 7 nařízení vlády číslo 81/1958 Sb., článek 7 a 19 vyhlášky Ministerstva financí číslo 205/1958 Úl, § 114 (§ 168) zákona č. 141/1950 Sb. Proto žalobci trvají na svém názoru, že nebylo-li věcné břemeno vymazáno z pozemkové knihy, což skutečně nebylo, nelze tvrdit, že zaniklo. Mělo být přeneseno do nově vznikající evidence nemovitostí. Okresní soud nereagoval na usnesení Ústavního soudu II. ÚS 447/05 z 2. 2. 2006, na něž poukázali. Ústavní soud říká, že není nutné prokazovat, na základě čeho došlo (nebo nedošlo) k výmazu. Rozhodující je to, co je zapsáno ve veřejných knihách. V případě žalobců je podle zápisu v pozemkové knize evidentní, že k výmazu nedošlo, proto je nutno považovat věcné břemeno za platné. Přehodnotili svůj názor vyjádřený v žalobě a nyní zastávají názor, že služebnost nebyla do evidenci nemovitostí zapsána záměrně a došlo tak k podvodu. V roce 1970, kdy v Adresa probíhalo komplexní zakládání evidence nemovitostí, byla služebnost řádně zapsána v pozemkové knize, a to v knihovních vložkách číslo číslo a číslo. Nebyla vymazána a neexistoval tedy žádný právní důvod k tomu, aby toto věcné břemeno nebylo komisí zaneseno do výkazů změn a poté do evidence nemovitostí. Katastrální úřad v odůvodnění svého rozhodnutí citoval směrnici pro komplexní zakládání evidence nemovitostí číslo 7000/1966 tak, že v případě odsouhlasení technických údajů a vlastnických vztahů se zapíší prověřené skutečnosti do výkazu změn pro zápis EN a vlastník projeví svůj souhlas podpisem do posledního sloupce výkazu změn. Podle odvolatelů však ve výkazu změn o zrušení věcného břemene žádná poznámka či upozornění uvedena není, tudíž jej paní jméno FO, jeden ze spoluvlastníků parcely st. č. hodnota, svým podpisem potvrdit nemohla, potvrdila pouze potvrzení Spořitelny o splaceném dluhu. Ve výkazu změn pro knihovní vložku číslo hodnota a dům č. p. číslo v části CLV: je uvedena 0 bez jakéhokoliv odkazu na listinu. V této souvislosti provádí srovnání se zápisy ve výkazu změn na listu číslo hodnota pro knihovní vložky číslo číslo a číslo, kde došlo skutečně ke zrušení služebnosti, dále pro knihovní vložku číslo hodnota, kde rovněž došlo ke zrušení služebnosti. Je namístě položit si otázku, proč právě u knihovní vložky číslo hodnota, u CLV je uvedena 0 a není zde informace o údajném zániku věcného práva a důvodu zániku, a poukázali na to, že již v minulosti si kdosi na KÚ povšiml a poznamenal zápis: „? není na LV, mělo by být“. Podle odvolatelů je v odůvodnění rozhodnutí KÚ: „věcné břemeno zaniklo na základě vládního nařízení číslo 97/1952 Sb. Pokud došlo k zániku věcného břemene přímo na základě zákona, nevyhotovovala se o jeho zániku žádná listina, a proto se ani zánik věcného břemene nemohl v žádném případě projevit odpovídajícím výmazem z pozemkové knihy.“ To je podle odvolatelů v rozporu se shora citovaným usnesením Ústavního soudu. Konečně upozornili na § 7 nařízení vlády číslo 97/1952 Sb., což se vztahuje i na věcná práva zaniklá podle nařízení vlády číslo 81/1958. Sb., totiž pokud by věcné břemeno zaniklo, museli by být dotčení vlastníci o zániku informováni, aby si mohli požádat o náhradu. Navrhli, aby odvolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil okresnímu soudu k novému projednání.

3. Žalovaní se k odvolání žalobců písemně nevyjádřili, při jednání navrhli potvrzení napadeného rozsudku.

4. Při jednání odvolacího soudu vzali odvolatelé odvolání zpět ohledně výroku II., proto odvolací soud za použití § 207 odst. 2 o.s.ř. odvolací řízení v této části zastavil. Ohledně výroků I. a III. odvolací soud prvotně vyhodnotil, že odvolání bylo podáno oprávněnými osobami, je přípustné a včasné. Rozsudek přezkoumal podle § 212 a 212a o.s.ř. a dospěl k závěru o nedůvodnosti podaného odvolání.

5. Podle § 1 vládního nařízení číslo 97/1952 Sb. odst. 1 věcná práva (věcná břemena) na částech majetku svěřeného do správy národního (komunálního) podniku, které jsou určeny k tomu, aby jich tento podnik trvale užíval, zanikají. Nerozhoduje, jde-li o věcná práva knihovní nebo neknihovní. O zániku zástavních práv platí předpisy zvláštní. Podle § 2 ust. § 1 se nevztahují na případy, ve kterých vláda povolí výjimku na návrh věcně příslušného ministra učiněný v dohodě s ministrem financí.

6. Podle § 14 vládního nařízení číslo 81/1958 Sb. ustanovení zvláštních předpisů o zániku zástavních práv a věcných břemen na majetku, dnem, kdy se majetek stává základním prostředkem národního podniku, se vztahují na všechny ostatní organizace státního socialistického sektoru; zástavní práva a věcná břemena, váznoucí na základních prostředcích těchto organizací v den počátku účinnosti tohoto nařízení, zanikají tímto dnem. Vládní nařízení nabylo účinnosti 1. 1. 1959. Podle § 13 tohoto nařízení odst. 2 nemovitý národní majetek lze zatížit právem stavby ve prospěch lidových družstev a společenských organizací nebo k vystavění rodinného domku anebo jiné drobné stavby ve prospěch pracujících. K zatížení je třeba souhlasu přímo nadřízeného orgánu, pokud prováděcí předpisy nestanoví jinak. Podle odst. 3 v jiných případech může být národní majetek zatížen jen v obecném zájmu a dá-li k tomu souhlas na návrh příslušného ústředního úřadu nebo výkonného orgánu krajského národního výboru ministerstvo financí.

7. Podle § 396 odst. 1 zák. č. 109/1964 Sb., hospodářský zákoník, dnem nabytí majetku do celospolečenského vlastnictví zanikají zástavní práva a věcná břemena na tomto majetku.

8. Odvolací soud vyšel z úplných skutkových zjištění okresního soudu, doplnění dokazování nikdo ani nenavrhoval. Podle názoru odvolacího soudu předmětná služebnost spoluužívání dvora na pozemku p. č. st. číslo vlastníky pozemku p. č. st. číslo, jehož součástí je stavba č.p. číslo, zanikla ze zákona s účinností vládního nařízení č. 81/1958 Sb., tj. k 1. 1. 1959, neboť služebný pozemek číslo s domem a hospodářskými budovami č.p. číslo, p. č. číslo, a p. č. hodnota se stal vlastnictvím Československého socialistického státu - MNV v Adresa – základním prostředkem. (I odvolací soud poukazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 1 Cz 16/60, jak je okresní soud cituje v odstavci 21. napadeného rozsudku. Podle rozhodnutí NS ČR ustanovením § 14 bylo rozšířeno ustanovení zvláštních předpisů o zániku mj. věcných břemen na veškerý národní majetek.) Stát nemovitosti vlastnil až do roku 1969 (viz kupní smlouva a dohoda o zřízení práva osobního užívání pozemku na č.l. 31 spisu). Pokud odvolatelé poukazují na to, že právní předpisy umožňovaly výjimku, povolení takové výjimky ani netvrdí (uvádějí pouze, že nemusí být možné v případě nevymazaného věcného práva dohledat listiny potvrzující případnou výjimku podle § 13 nařízení vlády číslo 81/1958 Sb.). Vyhláška Ministerstva financí číslo 205/1958 Sb. (kterou se provádělo vládní nařízení číslo 81/1958 Sb.) sice ukládala provedení výmazu služebnosti zaniklé na základě vládního nařízení k 1. 1. 1959, ale porušení tohoto postupu nemohlo vést k obnovení této služebnosti, jak uvádí okresní soud. Pokud odvolatelé opakovaně poukazují na usnesení Ústavního soudu z 2. 2. 2006, sp. zn. II. ÚS 447/05, Ústavní soud řešil odlišnou situaci, kdy výmaz věcného břemene byl proveden, ale soudům se nepodařilo dohledat listinu, kterou by bylo možno považovat za návrh na provedení výmazu. Ústavní soud vyšel z presumpce správnosti veřejných listin v daném případě v tom smyslu, že pokud v pozemkové knize stojí, že byl proveden výmaz věcného břemene a nebyl prokázán opak, je takový údaj třeba považovat za správný. Ústavní soud zároveň v tomto usnesení poukázal na to, že vládní nařízení číslo 97/1952 Sb. i vládní nařízení číslo 3/1953 Sb. byly na základě zákonného zmocnění vydány v souladu s pravidly normotvorby obsaženými v ústavě 9. května a staly se součástí právního řádu Československé republiky; na tomto faktu nemění nic ani okolnost, že se jedná o předpisy z doby nesvobody a celá řada předpisů byla motivována ideologicky (podle názoru odvolacího soudu totéž platí i pro vládní nařízení číslo 81/1958 Sb.). Ústavní soud zároveň připomněl, že restitučním zákonodárstvím účelově došlo k napravení pouze některých křivd, jež za existence totalitního komunistického režimu nastaly, a to obnovení vlastnických vztahů. Jiná práva než absolutní věcné právo vlastnické však restituována nebyla. Pokud odvolatelé mají za to, že v souvislosti s komplexním zakládáním evidence nemovitostí, které proběhlo v k.ú. adresa v roce 1970, došlo k podvodu, odvolací soud poukazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze 17. 1. 2008, č.j. 1 As 40/2007–103, věta II., podle níž nebyl-li zápis uvedený v pozemkové knize a v podkladové listině převzat do evidence nemovitostí (podle zák. č. 22/1964 Sb., o evidenci nemovitostí, a jeho prováděcí vyhlášky č. 23/1964 Sb.), nemuselo se jednat pouze o opomenutí pracovníka tehdejšího střediska geodézie, ale i o výsledek šetření skutečného stavu věci, kdy mohlo vyjít najevo, že příslušný zápis již nemá opodstatnění. Z rozporu mezi zápisem v pozemkové knize (a listinou jej potvrzující) a zápisem v katastru nemovitostí jako nástupcem evidence nemovitostí proto nelze bez dalšího dovozovat zřejmý omyl při obnově a vedení katastru nemovitostí ve smyslu § 8 odst. 1 písm. a) zák. č. 344/1992 Sb., o katastru nemovitostí České republiky. V poměrech nyní projednávané věci to znamená, že při šetření, zda zápis služebnosti v pozemkové knize odpovídá skutečnosti, bylo možno dospět k závěru, že předmětná služebnost ze zákona zanikla, proto nebyla ve výkazu změn uvedena (byť v jiných případech, jak na ně poukazují odvolatelé, uvedena byla – s poznámkou o jejich zániku). Ve výsledku zde není žádný rozdíl, neboť se služebnost do evidence nemovitostí již nepromítla. Jak bylo zjištěno z kupní smlouvy z datum, uzavřené mezi Československým socialistickým státem – MNV v Adresa a manžely jméno FO a jméno FO, na prodávaných nemovitostech nevázla žádná omezení (dluhy a břemena) a MNV v Adresa zřídil manželům jméno FO společné právo osobního užívání, mimo jiné st. p. č. číslo. Ze shora uvedených důvodů odvolací soud považuje rozhodnutí okresního soudu ve výroku I. za věcně správné, proto tento výrok potvrdil.

9. Okresní soud rozhodl správně i o nákladech řízení, což vedlo k potvrzení nákladového výroku III. Odvolací soud odkazuje na odůvodnění tohoto výroku v odstavci 24.

10. V odvolacím řízení byli žalovaní zcela úspěšní, proto mají podle § 224 odst. 1 ve spojení s § 142 odst. 1 o.s.ř. právo na náhradu nákladů řízení. Jejich zástupce vyúčtoval za dva úkony při zastupování dvou žalovaných odměnu 20 232 Kč, za 2 režijní paušály 600 Kč, na cestovném z adresa Kč, za ztrátu času 400 Kč, celkem 22 156 Kč. Dle obsahu spisu zástupce žalovaných učinil 1 úkon právní služby, kdy se zúčastnil jednání odvolacího soudu, za který náleží odměna podle § 11 odst. 1 písm. g) advokátního tarifu. K jednání došlo po novelizaci advokátního tarifu vyhláškou č. 258/2024 Sb. Podle § 9 odst. 4 písm. a) soud vyšel z tarifní hodnoty 113 000 Kč. Pak ve spojení s § 7 a § 12 odst. 4 advokátního tarifu vychází za prvního zastoupeného odměna advokáta ve výši 5 620 Kč, za druhou zastoupenou ve výši 4 496 Kč, dále 1 režijní paušál podle § 13 odst. 4 AT 450 Kč, na náhradě za promeškaný čas podle novelizovaného § 14 odst. 3 AT dalších 600 Kč. Na cestovném z adresa k odvolacímu soudu a zpět při ujetých 110 km, spotřebě 7,5 litru nafty na 100 km a vyhláškové ceně 34,70 Kč vychází na spotřebovaných pohonných hmotách 286 Kč a na základní náhradě při sazbě 5,80 Kč dalších 638 Kč. Celkové náklady odvolacího řízení žalovaných pak činí 12 090 Kč. Byly přiznány k rukám advokáta podle § 149 odst. 1 o.s.ř. Lhůta k plnění byla stanovena podle § 160 odst. 1 věta před středníkem o.s.ř. S ohledem na procesní postavení žalobců a žalovaných byla povinnost i oprávnění pro zaplacení a přijetí nákladů řízení stanovena společně a nerozdílně.

11. Z obsahu spisu vyplývá, že účastníci vedou o spoluužívání dvora dlouholetý spor [viz např. rozhodnutí katastrálního úřadu na č.l. 48, v němž je uvedena žádost žalobce a) z 18.9.2017]. Při jednání odvolacího soudu žalovaný 1) souhlasil se zřízením služebnosti cesty – přístupu ke vchodu do domu č.p. číslo, nikoliv s užíváním stavby na zpracování dřeva žalobci. K dohodě i přes široký prostor pro smírné řešení nedošlo. Proti tomuto rozsudku lze za podmínek § 237 o.s.ř. a následujících podat dovolání k Nejvyššímu soudu ČR v Brně ve lhůtě dvou měsíců od jeho doručení u Okresního soudu v Jindřichově Hradci Nesplní-li povinní dobrovolně povinnost uloženou jim tímto rozhodnutím, mohou oprávnění navrhnout jeho soudní výkon.