7 Co 675/2025

Plný text

Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl jako soud odvolací v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Korbelové a soudců JUDr. Marie Rudolfové a Mgr. Tomáše Lisa ve věci žalobců: a) Jméno žalobce A , narozený Datum narození žalobce A bytem Adresa žalobce A b) Jméno žalobce B , narozená Datum narození žalobce B bytem Adresa žalobce B oba zastoupeni advokátem Jméno advokáta A sídlem Adresa advokáta A proti žalovaným:

1. Jméno žalované A , narozený Datum narození žalované A bytem Adresa žalované A 2. Jméno žalované B , narozená Datum narození žalované B bytem Adresa žalované B oba zastoupeni advokátem Jméno advokáta B sídlem Adresa advokáta B o určení existence věcného břemene, o odvolání žalobců proti rozsudku Okresního soudu v Jindřichově Hradci ze dne 17. 1. 2025, č.j. 4 C 194/2024-72 I. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výrocích I. a III. potvrzuje.II. Odvolací řízení se ve vztahu k výroku II. zastavuje.III. Žalobci jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit žalovaným oprávněným společně a nerozdílně náklady odvolacího řízení ve výši 12 090 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám zástupce žalovaných.

1. Napadeným rozsudkem Okresní soud v Jindřichově Hradci žalobu, aby bylo určeno, že ve věci pozemku p. č. st. , číslo, , jehož součástí je stavba č.p. , číslo, , zapsaného v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem pro Jihočeský kraj, Katastrální pracoviště Jindřichův Hradec na LV č. , hodnota, pro k.ú. , adresa, , obec , adresa, , okres Jindřichův Hradec, je zřízena služebnost spoluužívání dvora na pozemku p.č. st. , číslo, , jehož součástí je stavba č.p. , číslo, , zapsaného v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem pro Jihočeský kraj, Katastrální pracoviště Jindřichův Hradec na LV č. , hodnota, pro k.ú. , adresa, , obec , adresa, , okres Jindřichův Hradec, zamítl (výrok I.). Řízení o určení, že ve věci pozemku p. č. st. , číslo, , jehož součástí je stavba č.p. , číslo, zapsaného v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem pro Jihočeský kraj, Katastrální pracoviště Jindřichův Hradec na LV č. , hodnota, pro k.ú. , adresa, , obec , adresa, , okres Jindřichův Hradec, je zřízena služebnost spoluužívání studny a pumpy na pozemku p. č. , hodnota, – zahrada v k.ú. , adresa, , zastavil (výrok II.). Konečně rozhodl, že žalobci jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit žalovaným náklady řízení ve výši 31 652 Kč do tří dnů od právní moci rozhodnutí k rukám zástupce žalovaných (výrok III.). Rozsudek zdůvodnil tím, že žalobci se žalobou podanou proti žalovaným domáhali požadovaného určení s tvrzením, že původním vlastníkem zemědělské usedlosti v , Adresa, č.p. , číslo, s p.č. , hodnota, a domem č.p. , číslo, i pozemku p.č. , hodnota, byl , jméno FO, . Ten část usedlosti, a to p.č. , hodnota, , jíž součástí je dům p. č. , hodnota, , prodal v roce 1932 manželům , jméno FO, a zároveň zřídil služebnost společného užívání dvora p.č. , číslo, a , číslo, . Tato služebnost byla zapsána k pozemkové knize, knihovní vložce číslo , hodnota, . V roce 1948 koupili dům č.p. , číslo, v , Adresa, , jméno FO, a , jméno FO, , služebnost byla zapsána do pozemkové knihy knihovní vložky číslo , hodnota, . Právo služebnosti bylo využíváno, neboť přístup k domu č.p. , číslo, je možný pouze po p. č. , číslo, a , číslo, . Po založení evidence nemovitostí tato služebnost zde zapsána nebyla, ale fakticky byla nadále nerušeně vykonávána. V roce 1955 přešly nemovitosti p.č. , hodnota, , p. č. , číslo, a p. č. , hodnota, v , Adresa, do vlastnictví státu. Podle žalobců k zániku služebnosti nedošlo, neboť tato nebyla vymazána z pozemkové knihy. Žalovaní navrhli zamítnutí žaloby s tvrzením, že v kupní smlouvě z roku 1948, na základě níž se vlastníky domu č. p. , číslo, stali prarodiče žalobce, je uvedeno, že nemovitost je nabývána bez břemen. Obdobného obsahu jsou i navazující dědická rozhodnutí i kupní smlouva, na základě níž nabyli nemovitosti rodiče žalovaného i žalovaný. Služebnost zanikla a nadále neexistuje. Užívání dvora je předmětem dlouhodobých sporů mezi účastníky. Po skutkové stránce okresní soud zjistil, že původním vlastníkem zemědělské usedlosti číslo , hodnota, v , Adresa, , včetně pozemku p. č. , hodnota, a domu č. p. , číslo, , byl , jméno FO, ml., který pozemek p. č. , hodnota, s domem č.p. , číslo, prodal na základě kupní smlouvy ze dne 10. 11. 1932 manželům , jméno FO, a zřídil ve prospěch prodávaných nemovitostí mimo jiné služebnost spoluužívání dvoru, pozemku p. č. , hodnota, v , Adresa, , služebnosti byly zapsány ve vložce číslo , hodnota, pozemkové knihy. Prodané nemovitosti byly odepsány z této vložky a zapsány do vložky číslo , hodnota, . Kupní smlouvou z 9. 9. 1948 , jméno FO, pozemek p. č. , hodnota, s domem č.p. , číslo, v , Adresa, prodal manželům , jméno FO, . , jméno FO, zdědila nemovitosti pozůstalá manželka , jméno FO, , po její smrti pozůstalá dcera , jméno FO, a po její smrti nemovitosti přešly do vlastnictví , jméno FO, , , Jméno, příjmení, (žalobci) a , Jméno žalované B, [žalovaná 2)], každému v rozsahu jedné ideální třetiny. Předmětná služebnost spoluužívání dvora pozemku p.č. , hodnota, v , Adresa, z pozemkové knihy vymazána nebyla a do evidence nemovitostí zapsána nebyla. V roce 1955 se vlastníkem nemovitostí v , Adresa, , a to pozemku p. č. , hodnota, s domem a hospodářskými budovami stal Československý socialistický stát – MNV v , Adresa, a nemovitosti vlastnil do , datum, , kdy důl č.p. , číslo, s veškerým příslušenstvím prodal manželům , jméno FO, , k pozemkům jim zřídil společné právo osobního užívání. Manželé , jméno FO, byli právními předchůdci žalovaného , jméno FO, . Podle okresního soudu služební pozemek p. č. , hodnota, byl předmětem státního socialistického vlastnictví, základním prostředkem dle § 6 nařízení vlády číslo 81/1958 Sb. Na základě § 14 tohoto vládního nařízení dnem počátku účinnosti nařízení, to je 1. 1. 1959, zanikla zástavní práva a věcná břemena váznoucí na základních prostředcích organizací. Vyhláška Ministerstva financí číslo 205/1958 Sb., kterou se provádělo vládní nařízení číslo 81/1958 Sb., ukládala provedení výmazu služebnosti z pozemkové knihy. Skutečnost, že zaniklá služebnost, nebyla vymazána, však nesvědčí o tom, že služebnost trvá. Porušení stanoveného postupu služebnost neobnovilo. Poté, co služebnost zanikla, již nikdy zřízena nebyla. Proto žalobu zamítl. O nákladech řízení rozhodl podle § 142 odst. 1 o.s.ř. ve prospěch úspěšných žalovaných.

2. Proti tomuto rozsudku podali žalobci odvolání, které následně doplnili a opravili tak, že každý právní předpis je nutno posuzovat jako celek a v § 13 vládního nařízení číslo 81/1958 Sb. jsou výjimky. Proto pouze na základě § 14 tohoto nařízení nelze tvrdit, že věcné břemeno v tomto případě zaniklo. Obdobně § 2 nařízení vlády číslo 97/1952 stanoví výjimky, kdy věcná břemena nezanikají. Podle občanského zákoníku číslo 141/1950 Sb. s účinností od 1. 1. 1951 vlastnická a věcná práva vznikala, měnila se a zanikala okamžikem uzavření smlouvy či okamžikem platnosti právního předpisu, nikoliv okamžikem zápisu práv do veřejných knih. Přesto zákonodárce dbal na pořádek ve veřejných knihách: odkázali na § 3 nařízení vlády číslo 97/1952 Sb., § 7 nařízení vlády číslo 81/1958 Sb., článek 7 a 19 vyhlášky Ministerstva financí číslo 205/1958 Úl, § 114 (§ 168) zákona č. 141/1950 Sb. Proto žalobci trvají na svém názoru, že nebylo-li věcné břemeno vymazáno z pozemkové knihy, což skutečně nebylo, nelze tvrdit, že zaniklo. Mělo být přeneseno do nově vznikající evidence nemovitostí. Okresní soud nereagoval na usnesení Ústavního soudu II. ÚS 447/05 z 2. 2. 2006, na něž poukázali. Ústavní soud říká, že není nutné prokazovat, na základě čeho došlo (nebo nedošlo) k výmazu. Rozhodující je to, co je zapsáno ve veřejných knihách. V případě žalobců je podle zápisu v pozemkové knize evidentní, že k výmazu nedošlo, proto je nutno považovat věcné břemeno za platné. Přehodnotili svůj názor vyjádřený v žalobě a nyní zastávají názor, že služebnost nebyla do evidenci nemovitostí zapsána záměrně a došlo tak k podvodu. V roce 1970, kdy v , Adresa, probíhalo komplexní zakládání evidence nemovitostí, byla služebnost řádně zapsána v pozemkové knize, a to v knihovních vložkách číslo , číslo, a , číslo, . Nebyla vymazána a neexistoval tedy žádný právní důvod k tomu, aby toto věcné břemeno nebylo komisí zaneseno do výkazů změn a poté do evidence nemovitostí. Katastrální úřad v odůvodnění svého rozhodnutí citoval směrnici pro komplexní zakládání evidence nemovitostí číslo 7000/1966 tak, že v případě odsouhlasení technických údajů a vlastnických vztahů se zapíší prověřené skutečnosti do výkazu změn pro zápis EN a vlastník projeví svůj souhlas podpisem do posledního sloupce výkazu změn. Podle odvolatelů však ve výkazu změn o zrušení věcného břemene žádná poznámka či upozornění uvedena není, tudíž jej paní , jméno FO, , jeden ze spoluvlastníků parcely st. č. , hodnota, , svým podpisem potvrdit nemohla, potvrdila pouze potvrzení Spořitelny o splaceném dluhu. Ve výkazu změn pro knihovní vložku číslo , hodnota, a dům č. p. , číslo, v části CLV: je uvedena 0 bez jakéhokoliv odkazu na listinu. V této souvislosti provádí srovnání se zápisy ve výkazu změn na listu číslo , hodnota, pro knihovní vložky číslo , číslo, a , číslo, , kde došlo skutečně ke zrušení služebnosti, dále pro knihovní vložku číslo , hodnota, , kde rovněž došlo ke zrušení služebnosti. Je namístě položit si otázku, proč právě u knihovní vložky číslo , hodnota, , u CLV je uvedena 0 a není zde informace o údajném zániku věcného práva a důvodu zániku, a poukázali na to, že již v minulosti si kdosi na KÚ povšiml a poznamenal zápis: „? není na LV, mělo by být“. Podle odvolatelů je v odůvodnění rozhodnutí KÚ: „věcné břemeno zaniklo na základě vládního nařízení číslo 97/1952 Sb. Pokud došlo k zániku věcného břemene přímo na základě zákona, nevyhotovovala se o jeho zániku žádná listina, a proto se ani zánik věcného břemene nemohl v žádném případě projevit odpovídajícím výmazem z pozemkové knihy.“ To je podle odvolatelů v rozporu se shora citovaným usnesením Ústavního soudu. Konečně upozornili na § 7 nařízení vlády číslo 97/1952 Sb., což se vztahuje i na věcná práva zaniklá podle nařízení vlády číslo 81/1958. Sb., totiž pokud by věcné břemeno zaniklo, museli by být dotčení vlastníci o zániku informováni, aby si mohli požádat o náhradu. Navrhli, aby odvolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil okresnímu soudu k novému projednání.

3. Žalovaní se k odvolání žalobců písemně nevyjádřili, při jednání navrhli potvrzení napadeného rozsudku.

4. Při jednání odvolacího soudu vzali odvolatelé odvolání zpět ohledně výroku II., proto odvolací soud za použití § 207 odst. 2 o.s.ř. odvolací řízení v této části zastavil. Ohledně výroků I. a III. odvolací soud prvotně vyhodnotil, že odvolání bylo podáno oprávněnými osobami, je přípustné a včasné. Rozsudek přezkoumal podle § 212 a 212a o.s.ř. a dospěl k závěru o nedůvodnosti podaného odvolání.

5. Podle § 1 vládního nařízení číslo 97/1952 Sb. odst. 1 věcná práva (věcná břemena) na částech majetku svěřeného do správy národního (komunálního) podniku, které jsou určeny k tomu, aby jich tento podnik trvale užíval, zanikají. Nerozhoduje, jde-li o věcná práva knihovní nebo neknihovní. O zániku zástavních práv platí předpisy zvláštní. Podle § 2 ust. § 1 se nevztahují na případy, ve kterých vláda povolí výjimku na návrh věcně příslušného ministra učiněný v dohodě s ministrem financí.

6. Podle § 14 vládního nařízení číslo 81/1958 Sb. ustanovení zvláštních předpisů o zániku zástavních práv a věcných břemen na majetku, dnem, kdy se majetek stává základním prostředkem národního podniku, se vztahují na všechny ostatní organizace státního socialistického sektoru; zástavní práva a věcná břemena, váznoucí na základních prostředcích těchto organizací v den počátku účinnosti tohoto nařízení, zanikají tímto dnem. Vládní nařízení nabylo účinnosti 1. 1. 1959. Podle § 13 tohoto nařízení odst. 2 nemovitý národní majetek lze zatížit právem stavby ve prospěch lidových družstev a společenských organizací nebo k vystavění rodinného domku anebo jiné drobné stavby ve prospěch pracujících. K zatížení je třeba souhlasu přímo nadřízeného orgánu, pokud prováděcí předpisy nestanoví jinak. Podle odst. 3 v jiných případech může být národní majetek zatížen jen v obecném zájmu a dá-li k tomu souhlas na návrh příslušného ústředního úřadu nebo výkonného orgánu krajského národního výboru ministerstvo financí.

7. Podle § 396 odst. 1 zák. č. 109/1964 Sb., hospodářský zákoník, dnem nabytí majetku do celospolečenského vlastnictví zanikají zástavní práva a věcná břemena na tomto majetku.

8. Odvolací soud vyšel z úplných skutkových zjištění okresního soudu, doplnění dokazování nikdo ani nenavrhoval. Podle názoru odvolacího soudu předmětná služebnost spoluužívání dvora na pozemku p. č. st. , číslo, vlastníky pozemku p. č. st. , číslo, , jehož součástí je stavba č.p. , číslo, , zanikla ze zákona s účinností vládního nařízení č. 81/1958 Sb., tj. k 1. 1. 1959, neboť služebný pozemek , číslo, s domem a hospodářskými budovami č.p. , číslo, , p. č. , číslo, , a p. č. , hodnota, se stal vlastnictvím Československého socialistického státu - MNV v , Adresa, – základním prostředkem. (I odvolací soud poukazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 1 Cz 16/60, jak je okresní soud cituje v odstavci 21. napadeného rozsudku. Podle rozhodnutí NS ČR ustanovením § 14 bylo rozšířeno ustanovení zvláštních předpisů o zániku mj. věcných břemen na veškerý národní majetek.) Stát nemovitosti vlastnil až do roku 1969 (viz kupní smlouva a dohoda o zřízení práva osobního užívání pozemku na č.l. 31 spisu). Pokud odvolatelé poukazují na to, že právní předpisy umožňovaly výjimku, povolení takové výjimky ani netvrdí (uvádějí pouze, že nemusí být možné v případě nevymazaného věcného práva dohledat listiny potvrzující případnou výjimku podle § 13 nařízení vlády číslo 81/1958 Sb.). Vyhláška Ministerstva financí číslo 205/1958 Sb. (kterou se provádělo vládní nařízení číslo 81/1958 Sb.) sice ukládala provedení výmazu služebnosti zaniklé na základě vládního nařízení k 1. 1. 1959, ale porušení tohoto postupu nemohlo vést k obnovení této služebnosti, jak uvádí okresní soud. Pokud odvolatelé opakovaně poukazují na usnesení Ústavního soudu z 2. 2. 2006, sp. zn. II. ÚS 447/05, Ústavní soud řešil odlišnou situaci, kdy výmaz věcného břemene byl proveden, ale soudům se nepodařilo dohledat listinu, kterou by bylo možno považovat za návrh na provedení výmazu. Ústavní soud vyšel z presumpce správnosti veřejných listin v daném případě v tom smyslu, že pokud v pozemkové knize stojí, že byl proveden výmaz věcného břemene a nebyl prokázán opak, je takový údaj třeba považovat za správný. Ústavní soud zároveň v tomto usnesení poukázal na to, že vládní nařízení číslo 97/1952 Sb. i vládní nařízení číslo 3/1953 Sb. byly na základě zákonného zmocnění vydány v souladu s pravidly normotvorby obsaženými v ústavě 9. května a staly se součástí právního řádu Československé republiky; na tomto faktu nemění nic ani okolnost, že se jedná o předpisy z doby nesvobody a celá řada předpisů byla motivována ideologicky (podle názoru odvolacího soudu totéž platí i pro vládní nařízení číslo 81/1958 Sb.). Ústavní soud zároveň připomněl, že restitučním zákonodárstvím účelově došlo k napravení pouze některých křivd, jež za existence totalitního komunistického režimu nastaly, a to obnovení vlastnických vztahů. Jiná práva než absolutní věcné právo vlastnické však restituována nebyla. Pokud odvolatelé mají za to, že v souvislosti s komplexním zakládáním evidence nemovitostí, které proběhlo v k.ú. , adresa, v roce 1970, došlo k podvodu, odvolací soud poukazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze 17. 1. 2008, č.j. 1 As 40/2007–103, věta II., podle níž nebyl-li zápis uvedený v pozemkové knize a v podkladové listině převzat do evidence nemovitostí (podle zák. č. 22/1964 Sb., o evidenci nemovitostí, a jeho prováděcí vyhlášky č. 23/1964 Sb.), nemuselo se jednat pouze o opomenutí pracovníka tehdejšího střediska geodézie, ale i o výsledek šetření skutečného stavu věci, kdy mohlo vyjít najevo, že příslušný zápis již nemá opodstatnění. Z rozporu mezi zápisem v pozemkové knize (a listinou jej potvrzující) a zápisem v katastru nemovitostí jako nástupcem evidence nemovitostí proto nelze bez dalšího dovozovat zřejmý omyl při obnově a vedení katastru nemovitostí ve smyslu § 8 odst. 1 písm. a) zák. č. 344/1992 Sb., o katastru nemovitostí České republiky. V poměrech nyní projednávané věci to znamená, že při šetření, zda zápis služebnosti v pozemkové knize odpovídá skutečnosti, bylo možno dospět k závěru, že předmětná služebnost ze zákona zanikla, proto nebyla ve výkazu změn uvedena (byť v jiných případech, jak na ně poukazují odvolatelé, uvedena byla – s poznámkou o jejich zániku). Ve výsledku zde není žádný rozdíl, neboť se služebnost do evidence nemovitostí již nepromítla. Jak bylo zjištěno z kupní smlouvy z , datum, , uzavřené mezi Československým socialistickým státem – MNV v , Adresa, a manžely , jméno FO, a , jméno FO, , na prodávaných nemovitostech nevázla žádná omezení (dluhy a břemena) a MNV v , Adresa, zřídil manželům , jméno FO, společné právo osobního užívání, mimo jiné st. p. č. , číslo, . Ze shora uvedených důvodů odvolací soud považuje rozhodnutí okresního soudu ve výroku I. za věcně správné, proto tento výrok potvrdil.

9. Okresní soud rozhodl správně i o nákladech řízení, což vedlo k potvrzení nákladového výroku III. Odvolací soud odkazuje na odůvodnění tohoto výroku v odstavci 24.

10. V odvolacím řízení byli žalovaní zcela úspěšní, proto mají podle § 224 odst. 1 ve spojení s § 142 odst. 1 o.s.ř. právo na náhradu nákladů řízení. Jejich zástupce vyúčtoval za dva úkony při zastupování dvou žalovaných odměnu 20 232 Kč, za 2 režijní paušály 600 Kč, na cestovném z , adresa, Kč, za ztrátu času 400 Kč, celkem 22 156 Kč. Dle obsahu spisu zástupce žalovaných učinil 1 úkon právní služby, kdy se zúčastnil jednání odvolacího soudu, za který náleží odměna podle § 11 odst. 1 písm. g) advokátního tarifu. K jednání došlo po novelizaci advokátního tarifu vyhláškou č. 258/2024 Sb. Podle § 9 odst. 4 písm. a) soud vyšel z tarifní hodnoty 113 000 Kč. Pak ve spojení s § 7 a § 12 odst. 4 advokátního tarifu vychází za prvního zastoupeného odměna advokáta ve výši 5 620 Kč, za druhou zastoupenou ve výši 4 496 Kč, dále 1 režijní paušál podle § 13 odst. 4 AT 450 Kč, na náhradě za promeškaný čas podle novelizovaného § 14 odst. 3 AT dalších 600 Kč. Na cestovném z , adresa, k odvolacímu soudu a zpět při ujetých 110 km, spotřebě 7,5 litru nafty na 100 km a vyhláškové ceně 34,70 Kč vychází na spotřebovaných pohonných hmotách 286 Kč a na základní náhradě při sazbě 5,80 Kč dalších 638 Kč. Celkové náklady odvolacího řízení žalovaných pak činí 12 090 Kč. Byly přiznány k rukám advokáta podle § 149 odst. 1 o.s.ř. Lhůta k plnění byla stanovena podle § 160 odst. 1 věta před středníkem o.s.ř. S ohledem na procesní postavení žalobců a žalovaných byla povinnost i oprávnění pro zaplacení a přijetí nákladů řízení stanovena společně a nerozdílně.

11. Z obsahu spisu vyplývá, že účastníci vedou o spoluužívání dvora dlouholetý spor [viz např. rozhodnutí katastrálního úřadu na č.l. 48, v němž je uvedena žádost žalobce a) z 18.9.2017]. Při jednání odvolacího soudu žalovaný 1) souhlasil se zřízením služebnosti cesty – přístupu ke vchodu do domu č.p. , číslo, , nikoliv s užíváním stavby na zpracování dřeva žalobci. K dohodě i přes široký prostor pro smírné řešení nedošlo.