8 Co 1345/2024

Plný text

Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl jako soud odvolací v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Zuzany Völflové a soudců JUDr. Pavla Toufara a Mgr. Miloše Póla v právní věci žalobce: Jméno zainteresované osoby 0/0 Datum narození zainteresované osoby 0/0 Adresa zainteresované osoby 0/0 zastoupený advokátkou Jméno zástupce zainteresované osoby 0/0 sídlem Adresa zástupce zainteresované osoby 0/0 proti žalovanému: Anonymizováno , IČO IČO zainteresované společnosti 0/0 sídlem Adresa zainteresované společnosti 0/0 zastoupeno advokátkou Anonymizováno sídlem Adresa zástupce zainteresované společnosti 0/0 o přezkoumání oprávněnosti výpovědi z nájmu bytu, o odvolání žalobce proti rozsudku Okresního soudu v Českém Krumlově ze dne 28.6.2024, č.j. 7 C 264/2023-73,

I. Rozsudek soudu prvního stupně se potvrzuje.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na nákladech odvolacího řízení částku 3 600 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám , tituly před jménem, , jméno FO, , advokátky v , adresa, .

1. Napadeným rozsudkem Okresní soud v Českém Krumlově jako soud prvního stupně zamítl žalobu, aby soud určil, že výpověď žalovaného z nájmu bytu č. , hodnota, , I. kategorie v domě č.p. , číslo, , v , adresa, , ze dne 11. 1. 2023, je neoprávněná a tudíž neplatná. O nákladech řízení rozhodl podle § 142 odst. 1 o.s.ř. a v řízení úspěšnému žalovanému přiznal právo na náhradu za blíže specifikované náklady právního zastoupení ve výši 14 590 Kč.

2. Své rozhodnutí odůvodnil opožděností žaloby podané po dvouměsíční prekluzivní lhůtě vymezené ust. § 2290 o.z. Vyšel ze zjištění, že výpověď nájmu bytu ze dne 11.1.2023, kterou žalovaný vypověděl nájem bytu (z důvodu ust. § 2288 odst. 1 písm. e) o.z.) založený Nájemní smlouvou ze dne 29.11.2006, byla žalobci doručována na adresu bytu prostřednictvím pošty. Z dodejky bylo zjištěno, že zásilka (jejímž obsahem byla výpověď nájmu a byla předána k poštovní přepravě, jak potvrdila svědkyně , jméno FO, ) byla dne 13.1.2024 na poště uložena a žalobci zanecháno oznámení, po jejím nevyzvednutí byla dne 2.2.2023 vložena do schránky. I přes poučení soudem žalobce neprokázal, že se s obsahem zásilky nemohl seznámit. Argumentoval negativními sousedskými vztahy v domě, problémy s doručováním (nedoručením některých zásilek, příp. jejich výskyt mimo poštovní schránky), existencí univerzálních klíčů k poštovním schránkám i absencí upozornění na tuto skutečnost žalovaným pronajímatelem a absencí informace o možnosti výměny zámku u poštovní schránky. Soud konstatoval, že všechny jím navržené důkazy, včetně vlastní účastnické výpovědi, se netýkaly konkrétního doručování, jsou pouze obecným konstatování problémů s doručováním v domě, v němž se byt nachází (v první fázi řízení vyslechnutí svědci , jméno FO, a , jméno FO, potvrdili, že i jim se zásilky ztratily). Proto soud neprovedl jako nadbytečné jím navržené důkazy - výslech účetního, který řešil nedoručení zásilky sousedce žalobce paní , jméno FO, , dotaz na , právnická osoba, a , právnická osoba, . zda a kdy byly vyslechnuté svědkyni , jméno FO, zasílány přístupové údaje do datové schránky a bylo o ně z důvodu nedoručení znovu požádáno, výslech svědkyně , jméno FO, , která žalobci sdělila, že novou schránku, tedy jinou, než mají ostatní, si kupovali z důvodu, že od žalovaného neobdrželi klíček, nedostali však informaci, že by klíčky měly být stejné, o tom, že několikrát, i v případě žalobce, ležely doručované zásilky mimo schránky, přípisem žalovaného ze dne 23. 11. 2023, ve kterém je nepravdivě uvedeno, že schránky od předmětného domu jsou opatřeny univerzálními klíčky a každý nájemce byl údajně s touto skutečností obeznámen a měl mít možnost zabezpečit si schránku vlastním zámkem s jedinečným klíčem, SMS komunikací mezi žalobcem a jeho zástupkyní ze dne 11. 10. 2023, v níž žalobce potvrdil, že předvolání již dostal na adresu (vše k vyvrácení tvrzení soudu o nepřebírání pošty žalobcem), reklamací zásilky u poštovního přepravce (problémy s doručováním) a stížnostmi a podněty podávané žalovanému, Polici ČR v posledních dvou letech. Navržené důkazy jsou dle názoru soudu pouze pokračováním spekulací žalobce o možných ztrátách zásilky, a to bez vztahu ke konkrétnímu doručování ve dnech 13.1. a 2.2.2023.

3. Proti tomuto rozsudku se odvolal žalobce navrhující jeho zrušení a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení, v němž se bude věcně zabývat důvodností (oprávněností) podané výpovědi nájmu. Rozporuje postup soudu, který setrvává na svém stanovisku, že je povinností žalobce prokázat negativní skutečnosti o tom, že mu zásilka nebyla doručena pomocí přímých důkazů, které by prokázaly odcizení či konkrétní způsob nedoručení zásilky v dané dny. Žalobce je přesvědčen, že v jeho situaci postačuje, budou-li užity důkazy nepřímé, které vyslechnutí svědci (problémy s doručováním) stvrdili. Navíc žalovaný sám situaci, kdy více osob disponovalo shodným klíčem od schránek, založil, měl proto prokázat, že se písemnost skutečně dostala k rukám žalobce. Odkazuje přitom i na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 1144/2014 a usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 3312/16 o modifikaci rozložení důkazního břemene v situaci, kdy strana nesoucí důkazní břemeno objektivně nemá a nemůže mít k dispozici informace o skutečnostech významných pro rozhodnutí ve sporu. Namítá dále, že napadené rozhodnutí je stiženo vadou, když soud neprovedl všechny žalobcem navržené důkazy k problémům spojeným s doručováním písemností v domě , adresa, a nesprávně aplikoval fikci dojití do sféry žalobce, když z výpovědi svědků vyplynuly problémy s doručováním písemností a nepravdivost tvrzení žalovaného o informování o shodném klíči ke schránkám a možnosti jeho výměny. V tomto směru odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 11.6.2013, sp. zn. III. ÚS 272/13 k otázce principu právní jistoty, kdy je řešena otázka fikce doručení, která by měla být brána jako nástroj výjimečný. Zdůrazňuje, že se žádným způsobem neprokázalo, že by se cíleně vyhnul převzetí výpovědi nájmu. Soud prvního stupně nesprávně aplikoval § 570 občanského zákoníku, upravující právní jednání vůči nepřítomné osobě. Právní jednání nemohlo působit vůči žalobci, když tomuto se na počátku roku 2023 výpověď nájmu nedostala do jeho sféry, resp. mu nedošla. Žalovaný samotným nastavením schránek pravděpodobně toto způsobil, odpovědnost za dojití projevu vůle přitom nese odesílatel, adresát není zásadně povinen vytvářet předpoklady, aby k dojití došlo. Naopak žalovaný (odesílatel) nevytvořil předpoklady, aby k dojití zásilky skutečně došlo, když v domě, kde byty pronajímá, jsou zjevné dlouhodobé potíže s doručováním v některých konkrétních případech. Dále žalobce namítl, že uvedené skutečnosti svědčí o tom, že jednání žalovaného je nutno hodnotit i za v rozporu s dobrými mravy.

4. Žalovaný navrhl potvrzení napadeného rozsudku pro jeho věcnou správnost. Žalovaný prokázal, že předmětnou zásilku vypravil a odevzdal poskytovateli poštovních služeb, z jehož záznamů se pak zjišťuje způsob doručování zásilky, resp. dojití do dispoziční sféry žalobce. Pouze takovým způsobem mohl žalovaný vytvořit předpoklady pro dojití jeho projevu vůle, přičemž stejným způsobem postupoval i v dalších obdobných případech. Volbou způsobu doručování (vhození oznámení a po marném uplynutí úložní doby vhození samotné zásilky do schránky adresáta) žalovaný ještě posílil objektivní možnost žalobce seznámit se s obsahem zasílané písemnosti. Tvrzení, že žalovaný nedojití zásilky způsobil „samotným nastavením schránek“, je jednak nepodložené a jednak pomíjí skutečnost, že za okolnosti určující sféru jeho vlivu je odpovědný žalobce, neboť on sám tuto sféru ovládá. Jinak řečeno je na každém adresátovi, jakou zvolí a oznámí doručovací adresu, jak označí a zajistí svoji schránku a jak si s případnými dalšími osobami užívajícími jeho byt smluví předávání zásilek. Žalovaný způsob doručování zásilky prokazoval listinnými důkazy v podobě písemných záznamů doručovatelek, žalobce pravost a pravdivost těchto listin v řízení před nalézacím soudem nerozporoval a pochybení pošty v tomto směru ani netvrdil. Tvrdí-li žalobce, že zásilka do jeho dispoziční sféry nedošla, je povinen svoje tvrzení konkretizovat, tj. uvést (a poté prokázat) konkrétní skutečnost, která mu měla seznámení se s předmětnou zásilkou znemožnit.

5. Odvolací soud po závěru o přípustnosti odvolání, podaného včas, účastníkem řízení k takovému úkonu legitimovaným (§§ 201, 202 a 204 odst. 1 o.s.ř.), kdy odvolatel uplatnil odvolací důvody dané ust. § 205 odst. 2 písm. d), e) a g) o.s.ř. a byly splněny i další náležitosti odvolání a podmínky odvolacího řízení (§ 205 odst. 1 a § 212a odst. 2 o.s.ř. a contrario), přezkoumal napadený rozsudek soudu prvního stupně postupem podle § 212 o.s.ř., jakož i řízení jeho vydání předcházející, a dospěl k závěru o nedůvodnosti podaného odvolání.

6. Podle § 2286 odst. 1 o.z. výpověď nájmu vyžaduje písemnou formu a musí dojít druhé straně. Výpovědní doba běží od prvního dne kalendářního měsíce následujícího poté, co výpověď došla druhé straně.

7. Podle § 2290 o.z. nájemce má právo podat návrh soudu, aby přezkoumal, zda je výpověď oprávněná, do dvou měsíců ode dne, kdy mu výpověď došla.

8. Předně je třeba zdůraznit, že podstatou projednávané věci je posouzení otázky včasnosti žaloby na určení neoprávněnosti výpovědi nájmu ze dne 11.1.2023, která byla žalobci žalovaným doručována prostřednictvím držitele poštovní licence na adresu předmětného bytu, v němž se dle svého tvrzení žalobce zdržoval (bydlel).

9. Odvolací soud po přezkoumání věci dospěl k závěru o tom, že soud prvního stupně vydal své rozhodnutí na základě dostatečně zjištěného skutkového stavu věci (ve vazbě na samotná skutková tvrzení žalobce) umožňujícího mu o podané žalobě rozhodnout, resp. umožňujícího mu přijmout správný závěr o opožděnosti žaloby. Lhůta k jejímu podání je ve smyslu ust. § 2290 o.z. lhůtou prekluzivní, po jejím marném uplynutí právo na vyslovení neoprávněnosti výpovědi nájmu zaniká.

10. Nejvyšší soud v řadě svých rozhodnutí vydaných již za účinnosti občanského zákoníku č. 40/1964 Sb. vyložil, že účinnost adresných jednostranných hmotněprávních úkonů předpokládá, že projev vůle dojde, resp. je doručen adresátovi, jestliže se dostane do sféry jeho dispozice (aplikujíce ust. § 45 odst. 1 obč. zák.). Uvedl, že slovní spojení „dostane do sféry jeho dispozice“ nelze vykládat ve smyslu procesněprávních předpisů. Je jím třeba rozumět konkrétní možnost nepřítomné osoby seznámit se s jí adresovaným právním úkonem. Právní teorie i soudní praxe takovou možností chápe nejen samotné převzetí písemného hmotněprávního úkonu adresátem, ale i ty případy, kdy doručením dopisu či telegramu, obsahujícího projev vůle, do bytu adresáta či do jeho poštovní schránky, popřípadě i vhozením oznámení do poštovní schránky o uložení takové zásilky, nabyl adresát hmotněprávního úkonu objektivní příležitost seznámit se s obsahem zásilky. Přitom není nezbytné, aby se adresát skutečně seznámil s obsahem hmotněprávního úkonu, dostačuje, že měl objektivně příležitost tak učinit (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 15. 1. 2004, sp. zn. 32 Odo 442/2003, ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 28 Cdo 72/2004, a ze dne 16. 3. 2005, sp. zn. 26 Cdo 864/2004). K uvedenému právnímu názoru se Nejvyšší soud přihlásil také v rozhodnutích ze dne 19. 11. 2008, sp. zn. 26 Cdo 238/2008, ze dne 22. 9. 2010, sp. zn. 26 Cdo 4074/2009, a ze dne 8. 6. 2011, sp. zn. 26 Cdo 268/2011, v nichž rovněž dovodil, že občanský zákoník nestanoví pro výpověď nájmu bytu co do jejích hmotněprávních účinků jiný právní režim než pro ostatní jednostranné adresné hmotněprávní úkony. Není proto důvod bránit se tomu, aby se výklad uvedený shora vztahoval i na ni.

11. S předestřenými právními názory se Nejvyšší soud ztotožnil i v poměrech právní úpravy obsažené od 1. 1. 2014 v zákoně č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“). V rozhodnutí ze dne 11.4.2019 sp. zn. 26 Cdo 1926/2018 uvedl, že povaha výpovědi z nájmu bytu jakožto adresného jednostranného hmotněprávního jednání totiž zůstala nedotčena a i nadále platí, že právní jednání působí vůči nepřítomné osobě v okamžiku, kdy jí projev vůle dojde (§ 570 odst. 1 o. z.) - srov. např. i další usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 2019, sp. zn. 26 Cdo 3716/2018. V rozhodnutí sp. zn. 26 Cdo 278/2011 dále Nejvyšší soud uvedl, že uvedený výklad o doručování výpovědi z nájmu není v rozporu s ochranou nájemce. Je-li jednostranný hmotněprávní úkon doručován prostřednictvím držitele poštovní licence adresátovi v místě, kde se zdržuje, má tak objektivní příležitost seznámit se s jeho obsahem a nemůže být právně významné, zda tak (ne)učinil; nerozhodné jsou i subjektivní důvody, které jej k tomu vedly. Ochranu nájemce nelze vykládat tak, že pronajímatel musí očekávat problémy s doručováním na adrese jeho bydliště a předávat mu výpověď z nájmu bytu jen osobně. Uvedl dále, z nájmu že bylo-li v projednávané věci zjištěno, že žalovaní měli na základě oznámení pošty objektivně možnost vyzvednout si uloženou zásilku obsahující výpověď z nájmu bytu a seznámit se s jejím obsahem dříve, než se nevyzvednutá zásilka vrátila zpět, pak hmotněprávní účinky výpovědi nastaly v okamžiku, kdy i přes oznámení o uložení zásilky této objektivní možnosti seznámit se s obsahem zásilky (a tudíž i s výpovědí bytu) nevyužili. Tímto okamžikem se stal hmotněprávní úkon perfektním (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 9. 2010, sp. zn. 26 Cdo 4074/2009, již citované rozsudky sp. zn. 26 Cdo 238/2008 a sp. zn. 26 Cdo 864/2004). Případný společný přístup více osob do poštovní schránky účastníků v rozhodném období nemůže na těchto závěrech ničeho změnit. Jen samotné sdílení poštovní schránky více osobami neznamená, že zásilku do ní nelze doručit.

12. Z uvedeného vyplývá, že ani ust. § 570 odst. 1 o.z. nesměřuje k reálnému doručení, jeho účelem je – se zřetelem k tzv. teorii dojití, z níž vychází – rozdělení rizika mezi zúčastněné subjekty tak, že každý z nich odpovídá pouze za vlastní dispoziční sféru. S tím pak koresponduje též rozložení příslušných procesních břemen mezi účastníky řízení v tom smyslu, že jednající je povinen tvrdit a prokázat okolnosti svědčící o odeslání a přepravě hmotněprávního úkonu do sféry dispozice adresáta, adresát je pak povinen tvrdit a prokázat okolnosti, jež by byly způsobilé založit pro něj překážku, která až do jejího odpadnutí objektivně (tj. nezávisle na jeho vůli) vylučovala možnost, aby se seznámil s obsahem jemu adresovaného projevu vůle (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu z 8. června 2011, sp. zn. 26 Cdo 268/2011, a dále i nález Ústavního soudu z 1. října 2013, sp. zn. I. ÚS 2474/13).

13. V intencích shora uvedeného byli (v souladu s rozhodnutím odvolacího soudu vydaným v dané věci dne , datum, , číslo jednací, ) účastníci soudem prvního stupně poučeni postupem podle § 118a odst. 1 a 3 o.s.ř., žalovaný uvedenému požadavku vyhověl tím, že prokázal, že žalobci doručoval výpověď nájmu formou doporučené zásilky s dodejkou na adresu předmětného bytu, a že dne 13. ledna 2023 bylo vhozeno do jeho poštovní schránky oznámení o uložení zásilky na poště s výzvou k jejímu vyzvednutí a že po jejím marném uplynutí byla zásilka vložena do schránky dne 2.2.2023, žalobce však soudu relevantní tvrzení (jež by bylo nutno a možno prokazovat) nenabídl. Jím definované překážky bránící seznámení se s obsahem doručované písemnosti spočívají „pouze“ v tvrzení, že v domě se doručované zásilky již ztratily či se vyskytují mimo schránky adresátů (což potvrdili i v první fázi řízení vyslechnutí svědci), tedy že jsou „dlouhodobé potíže s doručováním v některých konkrétních případech“, že schránky jsou opatřeny „shodnými klíči“ a že nebyl (jako i jiná nájemnice) o tomto žalovaným informován, stejně jako o možnosti zámek si vyměnit (jiná nájemnice si měla kupovat novou schránku z důvodu, že od žalovaného neobdržela klíček) a že v domě panují nedobré sousedské vztahy. Netvrdil (tudíž ani nenavrhoval prokazovat) konkrétní okolnosti, pro které by se nemohl seznámit s obsahem jemu adresované (konkrétní) písemnosti, konkrétně skutečnost, která by mu bránila si doručovanou písemnost na poště vyzvednout. Jím tvrzené okolnosti nejsou dle názoru odvolacího soudu způsobilé založit překážku objektivně vylučující jeho možnost seznámit se s předmětnou výpovědí nájmu, proto odvolací soud přisvědčil i závěru soudu prvního stupně o nadbytečnosti k těmto tvrzením navrhovaných důkazů. Odvolací soud přitom nesouhlasí s námitkou odvolatele, že je postupem soudu nucen prokazovat negativní skutečnosti. Žalobce byl soudem (správně) poučen o tom, že je to on, kdo musí prokázat skutečnosti, které mu znemožnily se s obsahem zásilky (doručované mu dle jeho vlastní účastnické výpovědi do místa jeho bydliště) seznámit, tedy nikoli negativní skutečnosti. Pokud byl dále poučen i o tom, že musí prokázat své tvrzení, že doručeno mu nebylo z důvodu (tvrzeného) možného vykradení schránky (kdy polemizuje s objektivní ne/možností takového důkazu), pak lze poukázat na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 26 Cdo 1239/2016, v němž tento dokonce uvedl, že nemůže být právně významnou otázka, jaký osud stihl oznámení o uložení zásilky poté, co jej doručovatel vhodil do poštovní schránky adresáta. Je tomu tak proto, že riziko, že v dispoziční sféře adresáta dodatečně nastane okolnost, která mu zabrání seznámit se s obsahem zásilky (např. poštovní schránka bude vykradena) jde k jeho tíži. Dovolává-li se žalobce dále povinností odesílatele vytvořit předpoklady, aby k dojití zásilky skutečně došlo (kterou neměl žalovaný splnit osazením poštovních schránek s univerzálním klíčem), pak je nutno poukázat na jiná skutková zjištění soudu prvního stupně o tom, že žalobce dle vlastní účastnické výpovědi při jednání dne 11.1.2024 „měl informace o tom, že všechny klíče (pozn. - myšleno od jednotlivých poštovních schránek) jsou stejné“ (je přitom dle názoru odvolacího soudu nerozhodné, zda takovou informaci měl od pronajímatele či jiných nájemců v domě) a měl povědomost i o tom, že v průběhu let se některé zásilky ztratily, jemu se „ztrácely zásilky tak asi 3x do roka“. Za situace, kdy popisovaný stav znal a toleroval, již vůbec nelze přenášet odpovědnost za možnou ztrátu doručované písemnosti (či oznámení o jejím uložení) na odesílatele a takové okolnosti hodnotit za nesplnění jeho povinností či jeho zavinění. Za relevantní pak nebyla shledána ani námitka postupu žalovaného v rozporu s dobrými mravy (dnes porušení podmínky poctivosti jednání a zákazu zneužití práva vymezené ust. § 6 – 8 o.z.), kdy taková námitka nemůže mít vliv na v řízení posuzovaný běh prekluzivní lhůty.

14. Z uvedeného vyplývá, že již po oznámení pošty o uložení zásilky (obsahující výpověď nájmu) dne 13.1.2023, nejpozději však jejím vhozením do poštovní schránky dne 2.2.2023 (přičemž přesný termín je s ohledem na datum podání žaloby dne 15.8.2023 ve věci nerozhodný, neboť vícenásobně převyšuje zákonnou lhůtu), se i dle názoru odvolacího soudu žalobce mohl seznámit s jejím obsahem (slovy zákona „písemnost mu došla“), tudíž závěr soudu prvního stupně o opožděném uplatnění jeho žaloby podle § 2290 o.z. je správný. S těmito úvahami proto odvolací soud napadený rozsudek postupem podle § 219 o.s.ř. jako věcně správný potvrdil, včetně výroku o nákladech řízení (jejichž výše nebyla odvolatelem zpochybňována) respektujícího procesní úspěch žalovaného (§ 142 odst. 1 o.s.ř.).

15. Výrok o nákladech odvolacího řízení vyplývá rovněž z procesního úspěchu žalovaného (§ 142 odst. 1 ve spojení s § 224 odst. 1 o.s.ř.), kdy žalobci byla uložena povinnost nahradit mu částku 3 600 Kč sestávající z odměny za 2 vykonané úkony právní služby (sepis vyjádření k odvolání a účast u jednání odvolacího soudu) po 1 500 Kč podle § 9 odst. 1 a § 7 vyhl. 177/1996 Sb. ve znění pozdějších předpisů, advokátního tarifu a 2 režijních náhrad po 300 Kč podle § 13 odst. 3 AT. Třídenní lhůta k plnění vyplývá z ust. § 160 odst. 1 o.s.ř.