8 Co 1472/2025

Plný text

Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl jako soud odvolací v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Zuzany Völflové a soudců JUDr. Pavla Toufara a Mgr. Miloše Póla v právní věci žalobci: a) Jméno žalobce A, narozený Datum narození žalobce A bytem Adresa žalobce A b) Jméno žalobce B, narozená Datum narození žalobce B bytem Adresa žalobce B c) Jméno žalobce C, narozená Datum narození žalobce C bytem Adresa žalobce C všichni zastoupeni advokátem Jméno advokáta A sídlem Adresa advokáta A proti žalované: Jméno žalované, IČO IČO žalované sídlem Adresa žalované zastoupená advokátem Jméno advokáta B sídlem Adresa advokáta B o žalobě na nahrazení projevu vůle žalovaného uzavřít smlouvu o převodu pozemků, o odvolání žalobců proti rozsudku Okresního soudu v Českém Krumlově ze dne 24.7.2025, č.j. 5 C 75/2022-765

I. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku v odstavci I. potvrzuje.

II. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku v odstavci II. mění tak, že žalobci jsou povinni zaplatit žalované na nákladech řízení před soudem prvního stupně částku 23 727,87 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám Jméno advokáta B, advokáta v Adresa.

III. Žalobci jsou povinni zaplatit žalované na nákladech odvolacího řízení částku 4 007,27 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám Jméno advokáta B, advokáta v Adresa.

1. Napadeným rozsudkem Okresní soud v Českém Krumlově jako soud prvního stupně zamítl výrokem I. žalobu, aby soud nahradil projev vůle žalovaného uzavřít s žalobci tuto smlouvu o převodu pozemků: Jméno žalované, IČO IČO žalované se sídlem adresa, PSČ adresa (dále jen „převodce“) a Jméno žalobce B, r.č. RČ bytem Adresa žalobce B Jméno žalobce A, r.č. RČ bytem Adresa žalobce A Jméno žalobce C, r.č. RČ bytem adresa (dále jen „nabyvatelé“) uzavírají podle ust. §11a zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, v platném znění (dále jen „zákon o půdě“), tuto: Smlouvu o převodu pozemků: I. Jméno žalované jako převodce spravuje mimo jiné nemovitosti (dále jen „pozemky“): - parc. č. číslo zapsaný na LV č. hodnota, vedeném Katastrálním úřadem pro Jihočeský kraj, Katastrální pracoviště adresa, v k.ú. Adresa, obec adresa; - parc. č. číslo zapsaný na LV č. hodnota, vedeném Katastrálním úřadem pro Jihočeský kraj, Katastrální pracoviště adresa, v k.ú. Adresa, obec adresa. II. Nabyvatelům vznikl nárok na bezúplatný převod pozemků z vlastnictví státu podle ust. § 11a zákona o půdě. Nárok nabyvatelů podle § 11a zákona o půdě vznikl z rozhodnutí právnická osoba, ze dne datum, č.j. číslo jednací, rozhodnutí právnická osoba ze dne datum, č.j. číslo jednací, a rozhodnutí právnická osoba, ze dne datum, č.j. číslo jednací. III. Na uspokojení nároku nabyvatelů dle čl. II. této smlouvy převodce převádí do vlastnictví nabyvatelů pozemky uvedené včl. I. této smlouvy, včetně součástí a nabyvatelé je přijímají do svého spoluvlastnictví, a to v podílu id. 1/3pro Jméno žalobce B, id. 1/3 pro Jméno žalobce A a id. 1/3 pro Jméno žalobce C k celku pozemků. Převodce: Nabyvatelé: _________________________ _______________ Jméno žalované Jméno žalobce B _______________ _______________ Jméno žalobce A Jméno žalobce C O nákladech řízení rozhodl výrokem II. tak, že žalobcům uložil povinnost nahradit žalované na náhradě nákladů řízení k rukám advokáta Jméno advokáta B částku 271 557,72 Kč, a to do tří dnů od právní moci rozsudku.

2. Žalobci jako oprávněné osoby dle zákona o půdě (č. 229/1991 Sb. ve znění pozdějších předpisů) se v řízení domáhali vydání náhradních pozemků (po změně žaloby č. číslo a č. číslo v k.ú. Adresa, oceněných částkami 18 333,90 Kč a 7 895,55 Kč, nevyloučených z převodu pro zákonnou překážku) s tvrzením, že jejich restituční nárok byl nesprávně oceněn a v důsledku liknavosti a svévole státu dosud plně neuspokojen. Žalovaná navrhla zamítnutí žaloby s tím, že za celou dobu od vydání správních rozhodnutí až do podání žaloby žalobci ocenění nevydaných pozemků nerozporovali, své restituční nároky postoupili na třetí osoby a tyto byly postupníkům řádně vypořádány. Restituční nároky žalobců jsou evidovány jako zcela vypořádané, dle žalované nejsou dány podmínky (ani věcné důvody) pro jejich přecenění. Za této situace dále namítala, že nejsou dány předpoklady ani pro to, aby nárok na převod jiného pozemku byl vypořádán způsobem, jenž se vymyká zákonem stanovenému postupu podle § 11a) zákona č. 229/1991 Sb.

3. Soud prvního stupně zjistil, že rozhodnutím právnická osoba ze dne datum, č.j. číslo jednací, které nabylo právní moci datum, bylo rozhodnuto, že žalobci a jejich právní předchůdkyně jméno FO nejsou vlastníky nemovitostí v k.ú. adresa a k.ú. adresa o celkové výměře hodnota m2. Stejně bylo rozhodnuto rozhodnutím právnická osoba úřadu ze dne datum, č.j. číslo jednací, které nabylo právní moci datum, o tom, že žalobci a jejich právní předchůdkyně jméno FO nejsou vlastníky nemovitostí v k.ú. adresa o celkové výměře hodnota m2. Dalším rozhodnutím právnická osoba ze dne datum, č.j. číslo jednací, které nabylo právní moci datum, bylo rozhodnuto, že žalobci a jejich právní předchůdkyně jméno FO nejsou vlastníky nemovitostí v k.ú. adresa v celkové výměře hodnota m2. Na nevydaných pozemcích měl každý z žalobců podíl 1/6, jméno FO 3/6. Soud prvního stupně dále zjistil, že restituční nárok byl oceněn znalcem tituly před jménem jméno FO znaleckým posudkem č. hodnota ze dne datum, který stanovil cenu nevydaných pozemků dle rozhodnutí spisová značka ze dne datum na částku 1 794 400 Kč, pozemků dle rozhodnutí spisová značka ze dne datum znaleckým posudkem č. hodnota ze dne datum na částku 196 160 Kč a pozemků dle rozhodnutí spisová značka ze dne datum znaleckým posudkem č. hodnota ze dne datum na částku 243 690 Kč. Celková hodnota nevydaných pozemků dle znalce jméno FO činila 2 234 250 Kč. Žalobci nesouhlasili s oceněním pozemků ze strany státu, který nepřihlédl k jejich stavebnímu charakteru. V řízení předložili znalecký posudek č. hodnota znalkyně tituly před jménem jméno FO ze dne datum, jímž stanovila cenu náhrady za pozemky v k.ú. adresa a v k.ú. adresa částkou celkového restitučního nároku 18 147 940 Kč. Dále v řízení předložili znalecký posudek č. hodnota zpracovaný znalcem tituly před jménem jméno FO k ocenění nevydaných pozemků, znalec nemovitosti ocenil na 13 348 950 Kč. V řízení bylo dále zjištěno, že žalobci v období od datum do datum postoupili veškeré své nároky z rozhodnutí č. j. číslo jednací, č. j. číslo jednací a č. j. číslo jednací smlouvami o postoupení pohledávek (blíže v bodu 7 odůvodnění napadeného rozhodnutí citovanými), postoupené restituční nároky (ve výši vyčíslené tituly před jménem jméno FO) zanikly splněním postupníkům.

4. Po právní stránce soud aplikoval ust. § 11a) odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb., o půdě, kdy oprávněným osobám, kterým nelze vydat pozemek odňatý způsobem podle § 6 odst. 1 a 2 zákona, převádí pozemkový úřad jiné pozemky na základě veřejných nabídek, není-li dále stanoveno jinak. Judikatura Nejvyššího soudu i Ústavního soudu postupně dospěla k závěru, že lze uspokojovat nároky oprávněných osob i mimo veřejné nabídky pozemků podle § 11a) zákona o půdě, a to i když se domáhají pozemků nenabízených ve veřejné nabídce, které jsou k převodu vhodné, a to za prokázání liknavého či svévolného postupu žalované (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. 31 Cdo 3767/2009, publikované ve sbírce rozhodnutí Nejvyššího soudu pod č. 62/2009, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2002, sp. zn. 28 Cdo 1847/2001, či nález Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2004, sp. zn. III.ÚS 495/02, dle něhož nároky oprávněných osob mají podle zákona o půdě přednost před prodejem pozemků podle zákona č. 95/1999 Sb., přičemž pokud nárok podle zákona o půdě nebyl dlouhodobě uspokojen, mají soudy zkoumat, zda nedošlo ze strany žalované k libovůli nebo svévoli, když žaloba na převod konkrétního pozemku může v takovém případě představovat jediný prostředek nápravy). V rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 5389/2014 bylo uvedeno, že ani postup podle § 11a) zákona o půdě, jež v zásadě předpokládá převod pozemků na základě veřejných nabídek, nemusí být vždy zárukou řádného plnění povinností právnická osoba, když poskytování náhradních pozemků oprávněným osobám patří k základním povinnostem fondu, přičemž struktura jeho nabídky musí mít takové kvalitativní a kvantitativní parametry, aby náhrada byla poskytnuta v co možná nejkratší době, co možná nejširšímu okruhu oprávněných osob. Uspokojení nároku převodem pozemku do veřejné nabídky nezahrnutého je namístě tehdy, když se oprávněná osoba přes svůj aktivní přístup nemůže dlouhodobě domoci svých práv. Ustálenou soudní praxí je úspěšné podání požadované žaloby pojímáno jako výjimečná eventualita, která přichází v úvahu pouze tehdy, nemůže-li se oprávněná osoba navzdory aktivnímu přístupu domoci uspokojení svého restitučního nároku zákonem předvídatelným postupem (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2015, sp. zn. 28 Cdo 2597/2015, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1877/2015, usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 1867/2015). Žalobci přitom musí prokázat, že vynakládali dostatečné trvalé úsilí k uspokojení restitučního nároku, vyhledávali aktivně pozemky začleněné ve veřejné nabídce žalované a pokoušeli se o průběžnou spolupráci s žalovanou (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 2015, sp. zn. 28 Cdo 5016/2014).

5. Soud dovodil, že žalobci nedisponují žádným restitučním nárokem. Postoupením přechází pohledávka na nového věřitele v té podobě, v jaké v okamžiku postupu existovala, včetně vedlejších práv, i když nejsou ve smlouvě o postoupení pohledávky výslovně konkretizovány. Není přitom rozhodné, zda právo spojené s postupovanou pohledávkou je či není samostatně uplatnitelné (viz rozsudek uveřejněný pod č. 80/2007 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Dle § 524 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku platného do 31. 12. 2012, věřitel může svou pohledávku i bez souhlasu dlužníka postoupit písemnou smlouvou jinému. Dle odst. 2 s postoupenou pohledávkou přechází i její příslušenství a všechna práva s ní spojená. K otázce pozbytí restitučních nároků v důsledku jejich postoupení na třetí osoby soud odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 28 Cdo 2844/2017, podle kterého, byly-li nároky v celku postoupeny na třetí osoby, nemůže původní restituent žádat o přecenění restitučního nároku (případné další nároky ve vztahu ke konkrétním pozemkům mohli uplatňovat nabyvatelé). Ačkoliv žalobci uváděli, že byla postupována jenom konkrétní nominální hodnota, tedy část nároku, kdy ve zbývající části byl žalobcům restituční nárok zachován, z postupních smluv vyplývá finanční ocenění postupovaného nároku, avšak s odkazem na pozemek, jehož se konkrétní ocenění týká. Žalobci tak postupovali restituční nárok finančně vyjádřený, vázaný na pozemek jako celek. Ve smlouvách není vyjádřeno, že by nějaký nárok z konkrétního pozemku zůstával nevypořádaný a k výzvě soudu to žalobci ani nedoplnili ani nedoložili. Soud proto dospěl k závěru, že smlouvy jsou koncipovány jako převod celého restitučního nároku vázaného ke konkrétnímu pozemku. Žalobci nejsou ve věci aktivně legitimováni, z toho důvodu soud nečinil závěry ohledně toho, zda byl restituční nárok žalobců žalovanou oceněn správně, popř. ze kterého znaleckého posudku je třeba vycházet.

6. O náhradě nákladů řízení mezi účastníky soud rozhodl podle ust. § 142 odst. 1 o.s.ř. a v řízení plně procesně úspěšné žalované přiznal právo na náhradu nákladů řízení proti neúspěšným žalobcům, aplikujíce závěry nálezu Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 2736/23. Náklady řízení žalované jsou představovány odměnou za 22 úkonů nezastoupeného účastníka ve výši 6 600 Kč bez DPH po 300 Kč (podle vyhlášky č. 254/2015 Sb.), odměnou za 11 (blíže specifikovaných) úkonů právního zástupce po 17 700 Kč/úkon, náhradou hotových výdajů ve výši 2 100 Kč (7 x 300 Kč úkony učiněné do 31. 12. 2024) v souladu s § 13 odst. 3 AT, náhradou hotových výdajů právního zástupce žalované ve výši 1 800 Kč (4 x 450 Kč úkony učiněné po 1. 1. 2025) v souladu s § 13 odst. 3 AT, blíže specifikovanými cestovními výdaji v souvislosti s cestami z místa sídla právního zástupce do místa jednání soudu v Českém Krumlově a zpět, náhradou za promeškaný čas v celkové výši 5 400 Kč za celkem 44 započatých půlhodin (100 Kč / půlhodina podle § 14 odst. 1 písm. a), odst. 3 AT dle znění do 31. 12. 2024 a 150 Kč / půlhodina podle § 14 odst. 1 písm. a), odst. 3 AT dle znění po 1. 1. 2025), vše navýšeno o 21 % DPH, jehož je advokát plátcem.

7. Proti tomuto rozsudku se odvolali žalobci navrhující jeho změnu a vyhovění návrhu. Namítají nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí a jeho vnitřní rozpornost. Dále nesouhlasí se závěrem, že nejsou aktivně legitimováni k podané žalobě z důvodu postoupení svých restitučních nároků třetím osobám. Třetím osobám postoupili pouze část svých nároků vyplývajících ze shora citovaných rozhodnutí pozemkového úřadu, neboť předmětem postoupení byla vždy pouze konkrétní část restitučního nároku ve výši specifikované v jednotlivých postupních smlouvách (viz dále). V důsledku uzavření postupních smluv tedy došlo pouze k částečnému vypořádání restitučního nároku žalobců v souhrnné výši 2 225 894,80 Kč, a s ohledem na jeho chybné ocenění tedy nemohlo dojít k jeho absolutnímu zániku. Hodnota pozemků, které jim nebyly jednotlivými rozhodnutími PÚ vydány (a tedy výše restitučního nároku) činí, dle stavu (charakteru) nevydaných pozemků ke dni jejich přechodu na čs. stát v souladu se znaleckými posudky tituly před jménem jméno FO č. číslo, č. číslo a č. číslo, předloženými v řízení před soudem prvého stupně, celkovou částku ve výši 15 866 106,30 Kč (dle znaleckého posudku č. číslo ze dne datum zpracovaného znalkyní tituly před jménem jméno FO by se jednalo o částku ve výši 18 147 940 Kč). Z celkového nároku ve výši 15 866 106,30 Kč, resp. ve výši 18 147 940 Kč v minulosti došlo k postoupení části restitučního nároku na třetí osoby v souhrnné hodnotě 2 225 894,80 Kč. Předmětem těchto smluv byly výhradně nominální částky tvořící pouhou část jejich restitučních nároků, tzn., že předmětem postupních smluv neměla být a nebyla jakákoliv další práva, která jsou s pohledávkou z titulu restitučního nároku žalobců nepřímo spojena, či od něj odvozena. Současně nemohlo dojít k vypořádání restitučního nároku žalobců v rozsahu vyšším, než kolik činila (ve smlouvě uvedená a žalovaným evidovaná) výše postupovaného restitučního nároku dle jednotlivé postupní smlouvy. Žalobci v tomto směru odkazují např. na komentářovou literaturu k § 524 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku. Podle právního názoru žalobců tedy mohlo dojít na základě postupních smluv k postoupení pouze částí pohledávek žalobců na uspokojení restitučního nároku v konkrétní penězi vyčíslené výši. Zjevný úmysl žalobců (postupitelů) koresponduje i se skutkovým stavem, kdy došlo k uzavírání vícero postupních smluv s různými třetími osobami. Úmyslem žalobců tedy nebylo postoupit na třetí osoby celý restituční nárok, včetně dalších práv, nýbrž pouze nárok na plnění do přesně vymezené výše. Za účelem prokázání jednoznačné vůle smluvních stran převést na základě postupních smluv pouze části restitučního nároku (tedy pouze části v rozsahu konkrétních částek specifikovaných v jednotlivých smlouvách), žalobci předložili soudu prvého stupně k důkazům jak čestná prohlášení žalobců, tak čestná prohlášení postupníků, na která opětovně odkazují. S těmito důkazními návrhy se však soud prvého stupně nikterak nevypořádal, nadále jim svědčí právo domáhat se restitučního nároku v té části, kterou žalovaná doposud s ohledem na nesprávné ocenění nároku nevypořádal. Na podporu shora uvedeného právního názoru o postoupení pouhé části restitučního nároku a s tím spojeného zachování aktivní legitimace žalobců domáhat se přecenění jejich restitučního nároku žalobci poukazují na judikaturu Nejvyššího soudu ČR, např. rozsudek sp. zn. 28 Cdo 2844/2017, sp. zn. 32 Odo 473/2005, sp. zn. 28 Cdo 3700/2021 a sp. zn. 28 Cdo 2428/2020. Dále odkazují na s nimi související rozhodnutí soudů nižších stupňů. Z výše uvedených závěrů Nejvyššího soudu ČR je dle žalobců na místě a contrario dovodit, že pokud oprávněná osoba uzavřela několik po sobě jdoucích smluv o postoupení pohledávek (částí jejího restitučního nároku), nemohlo právo domáhat se přecenění restitučního nároku přejít na postupníka, neboť s ohledem na okolnosti nebylo zřejmé, na kterého z postupníků by mělo toto právo přejít. S ohledem na shora uvedené nelze pominout ani smysl a účel restitučního zákonodárství směřující především ke zmírnění křivd způsobených vlastníkům a uživatelům půdy, potažmo jiného zemědělského majetku v době nesvobody. Žalovanou (nesprávně) interně evidovaná výše restitučního nároku oprávněné osoby přitom není pro stanovení správné výše restitučního nároku určující, neboť dle zákona o půdě a judikatury Nejvyššího soudu ČR je pro určení výše restitučního nároku oprávněné osoby rozhodující charakter a cena odňatých a nevydaných pozemků. Žalovaná má přitom povinnost evidovat restituční nároky oprávněných osob ve správné výši (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 28 Cdo 536/2022 či sp. zn. 28 Cdo 1562/2022). S ohledem na výše uvedené proto nelze aprobovat závěr, že by částečným (parciálním) plněním na restituční nárok ve výši odvislé od interní evidence žalované, jenž nebyl v souladu s právními předpisy žalovanou řádně vyčíslen, mělo dojít k vypořádání restitučního nároku, neboť právo na poskytnutí náhrady odpovídající charakteru a ceně odňatých a nevydaných pozemků vyplývá přímo ze zákona o půdě, přičemž se tak jedná z právního hlediska toliko o částečné (parciální) plnění dluhu. Nadto ocenění restitučního nároku žalovanou je pouze jeho administrativním úkonem. Nelze aprobovat ani závěr, že by v důsledku postoupení jednotlivých částí restitučního nároku došlo k jeho zániku v situaci, kdy byl nárok ze strany žalované nesprávně vyčíslen a oprávněné osobě se tak dostalo toliko částečné náhrady neodpovídající skutečné (celkové) hodnotě nevydaných pozemků. V kontextu shora uvedeného namítají, že jednání žalované vůči nim vykazuje znaky liknavosti a svévole, které žalobci spatřují zejména v nesprávně provedeném ocenění restitučního nároku. Soud prvého stupně se proto nesprávně nevyjádřil k otázce charakteru a ceny nevydaných pozemků, a tedy výši restitučního nároku žalobců. Žalobci přitom v rámci provedeného dokazování hodnověrně prokázali nesprávnost ocenění restitučního nároku vyplývajícího z rozhodnutí PÚ provedeného žalovanou, kdy z žalobci doložených dobových dokumentů a ostatních důkazů je zřejmé, že odňaté pozemky byly určeny k zastavění stavbou vodní nádrže hodnota. Žalobci dále souhlasí ani se závěry soudu prvého stupně, dle nichž nebyla prokázána odpovídající aktivita žalobců směřující k přecenění jejich restitučních nároků. Naopak v průběhu řízení dostatečně tvrdili a prokázali, že v průběhu let projevili aktivní snahu o přecenění a vypořádání svého restitučního nároku, žalovaná nereflektovala spornost v ocenění restitučního nároku, a to ani po podání žaloby. Žalobci předložili v řízení svá čestná prohlášení a jejich zástupců nebo žádost o přecenění restitučního nároku ze dne datum, se kterou se obrátili na žalovanou po vypracování znaleckého posudku prokazujícího pochybení žalované při ocenění restitučního nároku. S těmito důkazními prostředky se soud prvého stupně v rámci napadeného rozsudku nevypořádal. Na žalovanou se žalobci obrátili se svou žádostí ze dne datum, kdy požádali o vydání rozhodnutí ohledně pozemků, které jim nebyly vydány. Právní předchůdkyně žalobců, paní jméno FO, se na žalovanou obrátila např. také se svou žádostí ze dne datum, kde žádala o zaslání ocenění nevydaných pozemků, dále s žádostí ze dne datum, jejímž prostřednictvím žádala o vydání náhradních pozemků oproti jejímu restitučnímu nároku. Žalobci odkazují na rozhodovací praxi Nejvyššího soudu ČR, který např. v rozhodnutí sp. zn. 28 Cdo 1748/2022 shledal nedůvodnou námitku nedostatečné aktivity oprávněných osob, když uvedl, že povinnost uspokojovat restituční nároky oprávněných osob má prostřednictvím svých orgánů stát, jenž je také povinen sám správnou výši nároku té které oprávněné osoby před jeho uspokojením zjistit. Takovému přístupu státu by – vztaženo k poměrům projednávané věci – nepochybně odpovídal stav, kdy žalovaná nebude pasivně u každé oprávněné osoby čekat na její žádost o přecenění, jíž vyhoví – jako v projednávané věci – až v probíhajícím soudním řízení, ale sama využije poznatků ke správnému ocenění restitučního nároku. Totožný závěr učinil Nejvyšší soud ČR v rozhodnutí sp. zn. 28 Cdo 413/2022. Žalobci nesouhlasí ani s rozhodnutím o nákladech řízení, kdy soud přiznal žalované nárok na náhradu nákladů řízení, aniž by však jakkoliv zkoumal účelnost těchto nákladů. Předmětný spor přímo souvisí s běžnou agendou žalované, jejímž hlavním úkolem je vypořádání restitučních nároků oprávněných osob dle zákona o půdě a řešení s tím spojených otázek. K řešení takovýchto sporů je zcela kompetentní právní oddělení žalované a není tak vyžadována nutnost asistence specializovaného advokáta. U organizační složky státu je přitom důvodné předpokládat dostatečné materiální a personální zajištění kvalifikovaného hájení rozhodnutí, práv a zájmů, aniž by bylo nezbytné využívat externí právní pomoci advokátů. Nadto žalobci uvádí, že spor, který je předmětem tohoto řízení, nelze považovat za právní problematiku pro žalovanou specializovanou či obtížnou (představuje výkon působnosti žalované). Soud prvého stupně tedy v napadeném rozsudku vyčíslil náhradu nákladů řízení v rozporu s konstantní judikaturou Ústavního soudu ČR, když žalované měla být potenciálně přiznána pouze paušální náhrada dle vyhlášky č. 254/2015 Sb.

8. Žalovaná navrhla potvrzení napadeného rozsudku pro jeho věcnou správnost. Odvolací námitky žalobců nejsou důvodné a ve své podstatě pouze opakují tvrzení a argumenty, které žalobci předkládali již v řízení před soudem prvního stupně a s nimiž se tento soud řádně vypořádal. Soud prvního stupně provedl dokazování v rozsahu potřebném pro rozhodnutí ve věci, jednotlivé důkazy posoudil v jejich vzájemných souvislostech a své skutkové i právní závěry dostatečně a logicky odůvodnil. Žalobci ve svém odvolání tvrdí, že postupními smlouvami z let 1996 až 2003 došlo k postoupení pouze části jejich restitučních nároků. Z toho vyplývá, že jim i nadále zůstala zachována část restitučního nároku, a tudíž i aktivní legitimace domáhat se přecenění. Argumentace žalobců neodpovídá obsahu smluv ani jejich skutečnému jednání. Každá ze smluv totiž výslovně odkazuje na konkrétní rozhodnutí, příp. na konkrétní nevydané pozemky, z nichž restituční nárok vznikl, a převod pohledávek je koncipován jako převod celého nároku. Uváděné částky nepředstavují oddělené dílčí nároky, které by mohly ponechat zbytek nároku v rukou žalobců, nýbrž jde o částky odrážející ocenění daného nároku stanovené ve správních rozhodnutích a v tehdejší evidenci právnická osoba. Ve smlouvách není nikde uvedeno, že by z daného rozhodnutí měl zůstat žalobcům nějaký zbytkový nárok. Rozhodující je i samotné chování žalobců. Pokud by jejich skutečným úmyslem bylo zachovat si část restitučních nároků k uplatnění v budoucnu, muselo by se to projevit alespoň minimálně v jejich právních jednáních nebo procesním postupu. Nic takového se však nestalo. Naopak, žalobci veškeré své nároky uspokojili postupními smlouvami, a ve zbytkové části převodními smlouvami, a dvě desetiletí vůči žalované nezpochybňovali ani ocenění těchto nároků, ani skutečnost, že byly jejich restituční nároky zcela vyčerpány. Jejich jednání jasně směřovalo k úplnému vypořádání, přičemž od okamžiku úplného uspokojení restitučního nároku až do roku 2022 žalobci nerealizovali žádné kroky nasvědčující tomu, že by si ponechávali část nároku k dalšímu uplatnění či že by snad jakkoliv měli v úmyslu zpochybňovat jeho ocenění. Souhrnně tak postoupili veškeré své restituční nároky v hodnotě 2 225 894,80 Kč, přičemž zbylá část ve výši 8 355,20 Kč byla následně vypořádána převodními smlouvami paní jméno FO. V důsledku toho byl restituční nárok žalobců zcela vyčerpán. Žalobci ve svém odvolání odkazují na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 3700/2021 a 28 Cdo 2428/2020. Tento odkaz je však nepřesný a zavádějící. Nejvyšší soud v uvedených rozhodnutích neřešil otázku rozsahu postoupení restitučního nároku jako právní otázku, nýbrž pouze konstatoval, že odvolací soud vyšel ze skutkového závěru o částečném postoupení. Naopak zůstává v platnosti ustálená judikatura Nejvyššího soudu, podle níž postoupením celého restitučního nároku přechází na postupníka i právo na jeho přecenění a původní oprávněná osoba ztrácí aktivní legitimaci (srov. rozsudek sp. zn. 28 Cdo 2844/2017). V nyní projednávané věci soud prvního stupně správně uzavřel, že smlouvy uzavřené žalobci nelze vykládat jako postupování dílčích částí nároků, nýbrž jako převod nároků v celém rozsahu odpovídajícím tehdejšímu ocenění rozhodnutím právnická osoba. Není zde tedy prostor pro aplikaci závěrů o částečném postoupení z jiných věcí, kde skutkový stav byl odlišný a kde navíc Nejvyšší soud jen respektoval skutková zjištění soudů nižších stupňů. Soud prvního stupně správně uzavřel, že k liknavému ani svévolnému postupu žalované v posuzovaném případě nedošlo. Rozhodující skutečností je, že žalobci v letech 1996 až 2003 postupně své restituční nároky převedli na třetí osoby, a to prostřednictvím řady postupních smluv a následně nepatrnou část nároku uspokojili prostřednictvím převodních smluv. Od tohoto okamžiku žalobci nedisponovali žádným restitučním nárokem, který by mohl být ze strany žalované uspokojován, a proto nemohlo dojít ani k liknavosti či svévoli na její straně. Více než dvacet let mezi účastníky panovala shoda ohledně výše restitučního nároku. Žalobci sami v průběhu let ocenění nezpochybňovali, nečinili žádné kroky k přecenění a ani o něj nežádali. Nebylo tedy prokázáno, že by žalobci vyvíjeli jakoukoli aktivitu směřující k přecenění či k domáhání se vyšší hodnoty nároků. Jediným krokem žalobců směřujícím k přecenění restitučního nároku byla jejich žádost ze dne 22. 2. 2022, tedy podaná více než dvacet let poté, co své nároky v plném rozsahu postoupili na třetí osoby. Ostatní podklady, na něž žalobci odkazují, zejména žádosti jejich právní předchůdkyně z let 1994, 1997 a 2006, nelze vykládat jako trvalý a konzistentní projev aktivity ve smyslu judikatury Nejvyššího soudu. Údajné nároky začali prosazovat až v roce 2022, tedy těsně před podáním žaloby. Jejich postup nesplňuje podmínky stanovené judikaturou pro konstatování liknavosti či svévole žalované, neboť absence jakékoli kontinuální aktivity po dobu více než dvaceti let vylučuje, aby jejich námitky obstály. Soud prvního stupně správně konstatoval, že vzhledem k absenci aktivní legitimace žalobců a k závěru o tom, že žalovaná nepostupovala liknavě ani svévolně, nebylo nutné zabývat se otázkou ocenění nevydaných pozemků. Nadto je třeba zdůraznit, že znalecké posudky předložené žalobci vykazují zásadní metodologické i věcné nedostatky, jak bylo v řízení opakovaně namítáno. Čestná prohlášení žalobců a osob jim blízkých, na něž odkazují, nemohou tento závěr zvrátit. Sama o sobě nejsou způsobilá prokázat, že by žalobci v uplynulých dvaceti letech vykazovali soustavnou aktivitu vůči žalované, natož aby prokazovala, že nesouhlasili s oceněním svého nároku již v době jeho vypořádání. Žalobci v odvolání zpochybňují i výrok II. napadeného rozsudku o náhradě nákladů řízení. Přiznání náhrady nákladů řízení je ponecháno primárně na úvaze soudu, musí vycházet z posouzení konkrétních okolností případu, zejména z procesního postupu účastníků a příčin, které vedly ke vzniku nákladů. Soud prvního stupně se otázkou účelnosti nákladů řízení podrobně zabýval. V odůvodnění rozsudku výslovně uvedl, že postupoval v intencích nálezu Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 2736/23, a zhodnotil, že žalovaná byla plně procesně úspěšná, zatímco žalobci opakovaně měnili a zpětvzetím omezovali svůj žalobní návrh. Z původně 26 nárokovaných pozemků zůstaly předmětem řízení toliko dva, přičemž žalobci vzali žalobu zpět dokonce i ve vztahu k pozemkům, které byly nesporně převoditelné a jejichž cena byla mezi účastníky nesporná. Soud prvního stupně správně dovodil, že takový postup žalobců je procesně zaviněný a vyvolal žalované náklady na právní zastoupení, které je tudíž nutno považovat za účelně vynaložené. Odvolací argumentace žalobců, že žalovaná měla být schopna se zastupovat vlastními zaměstnanci, pomíjí jednak rozsah a složitost soudní agendy, jíž žalovaná dlouhodobě čelí, jednak skutečnost, že žalobci sami vedou proti žalované množství sporů, v nichž opakovaně mění žalobní návrhy a navrhují převody zjevně nepřevoditelných pozemků. V takových podmínkách není reálně možné, aby žalovaná vystačila pouze s interními kapacitami, neboť by tím došlo k ohrožení jejích ostatních zákonných činností. Žalovaná zároveň zdůrazňuje, že je účastníkem velkého množství restitučních sporů, a není reálně v jejích kapacitních možnostech, aby se svými 5 zaměstnanci s právním vzděláním zastupovala výhradně sama. Vzhledem ke složitosti právní problematiky a množství paralelních řízení je nezbytné, aby využívala právního zastoupení advokátem, a vzniklé náklady na zastoupení jsou proto nutno považovat za účelně vynaložené. Využití právního zastoupení advokátem není projevem libovůle žalované, ale nezbytností vyvolanou složitostí právní problematiky a enormním množstvím souběžně vedených řízení. Je zjevně nespravedlivé, aby žalovaná nesla důsledky řízení, které žalobci zahájili, ačkoliv k němu objektivně neměli žádný důvod.

9. Odvolací soud po závěru o přípustnosti odvolání, podaného včas, účastníky řízení k takovému úkonu legitimovanými (§§ 201, 202 a 204 odst. 1 o.s.ř.), kdy byly splněny náležitosti odvolání (§ 205 odst. 1 o.s.ř.) a podmínky přezkumu odvolacím soudem (§ 212a odst. 2 o.s.ř. a contrario), přezkoumal napadený rozsudek soudu prvního stupně v celém rozsahu a dospěl k závěru o pouze částečné důvodnosti podaného odvolání.

10. V řízení bylo nesporným, že žalobci jsou/byli oprávněnými osobami, jimž náleželo právo na převod náhradních pozemků za pozemky, které nebylo možno vydat (s odkazem na shora citovaná rozhodnutí pozemkového úřadu), které byly oceněny v celkové výši na částku 2 234 250 Kč. Restituční nárok každého z žalobců činil podíl 1/6 (vedle 3/6 jméno FO), v této výši byl také restituční nárok každé z oprávněných osob uspokojen, v případě žalobců plněním postupníkům na základě soudem prvního stupně citovaných postupních smluv (viz shora). Odvolatelé (i k dotazu odvolacího soudu) potvrdili, že v řízení uplatňují své vlastní restituční nároky (nikoli nárok právní předchůdkyně jméno FO, který byl v rozsahu částky 8 355,20 Kč uspokojen přímým plněním, ve zbytku rovněž postoupen) a učinili nesporným, že postupními smlouvami z let 1996 – 2002 (založenými na čl. 136 – 146 spisu) postoupili každý svůj restituční nárok ve výši odpovídající své 1/6 z vyčíslené (byť z jejich dnešního pohledu nesprávně) výše – ceny pozemků, které nebylo lze vydat. Za této situace není dle názoru odvolacího soudu polemika s obsahem každé jednotlivé postupní smlouvy namístě, nezpochybňují-li sami žalobci skutečnost, že jimi byl (ve svém souhrnu) postoupen vždy celý jejich (tehdy) vyčíslený restituční nárok. Ve svém souhrnu (v souhrnu uzavřených postupních smluv) tak nutno převod pohledávek hodnotit jako převod celého restitučního nároku každého z nich, přičemž je z pohledu rozhodování dané věci nerozhodné, jaká část převáděného celku (restitučního nároku každého z žalobců) byla té které třetí osobě postoupena. Tomuto (zdůrazněno) skutkovému zjištění i dle názoru odvolacího soudu pak odpovídá závěr o ztrátě aktivní legitimace žalobců k přecenění výše jejich restitučního nároku, neboť ve smyslu ust. § 33a odst. 1 zákona o půdě (ve spojení s § 524 obč. zák.) došlo ke změně závazku na straně věřitele. Jak uvedl Nejvyšší soud např. v rozhodnutí 28 Cdo 2836/2012, „jde o singulární sukcesi, při níž nedochází ke změně obsahu závazku, rozsahu ani obsahu povinností dlužníka: pouze se mění subjekt na straně věřitele, který plně vstupuje do práva původního věřitele. Postoupením pohledávky tedy přechází na postupníka pohledávka včetně příslušenství a veškerých práv s ní spojených“. Z uvedeného vyplývá, že i když v řízení žalobci tvrdí, že jejich restituční nárok byl nesprávně oceněn (a má být ve smyslu předkládaných znaleckých posudků navýšen), pak v případě postoupení celého jejich restitučního nároku (byť vícero postupními smlouvami) jde případné přecenění nároku (jeho navýšení) k prospěchu postupníku (k tomu lze srovnat např. i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 28 Cdo 2344/2013). I odvolateli odkazovaná judikatura vyšších soudů zdůrazňuje skutkové okolnosti každé řešené věci, tedy zda došlo k částečnému či úplnému postoupení restitučního nároku oprávněné osoby, kdy v dané věci odvolací soud považuje za zásadní zjištění, že uzavřenými postupními smlouvami ve svém souhrnu žalobci postoupili každý celý svůj restituční nárok.

11. Odvolací soud přisvědčil i dalšímu závěru soudu prvního stupně o tom, že za zjištěných okolností nelze dovodit ani liknavost, svévoli či diskriminační postup státu při uspokojování restitučního nároku žalobců jako podmínku postupu podle § 11a zákona o půdě. Rozhodovací praxe dovolacího soudu (např. rozhodnutí sp. zn. 28 Cdo 2428/2020, jíž je reflektována i judikatura Ústavního soudu – srov. zejm. nález ze dne 4. 3. 2004, sp. zn. III. ÚS 495/02, nález ze dne 30. 10. 2007, sp. zn. III. ÚS 495/05, či nález pléna Ústavního soudu ze dne 13. 12. 2005, sp. zn. Pl. ÚS 6/05, uveřejněný pod č. 531/2005 Sb.) se ustálila v závěru, že v případě liknavého, svévolného či diskriminujícího postupu státu (či jeho předchůdce – právnická osoba) při uspokojování nároku oprávněné osoby na převod náhradního pozemku může oprávněná osoba nárok uplatnit u soudu žalobou na vydání konkrétního vhodného pozemku, aniž by důvodnost takové žaloby bylo lze vázat na podmínku zahrnutí pozemku do veřejné nabídky, a že takový postup nelze vůči ostatním oprávněným osobám pokládat za diskriminující (k tomu viz rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. 31 Cdo 3767/2009, uveřejněný pod č. 62/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Současně se ustálila i na závěru, že za projev libovůle ba až svévole lze považovat i takový postup žalované (jejího právního předchůdce – právnická osoba), kdy bez ospravedlnitelného důvodu ztěžuje (ztěžovala) uspokojení nároku oprávněné osoby zásadně předpokládaným postupem (tj. prostřednictvím veřejné nabídky pozemků) nesprávným ohodnocením nároku, tedy nesprávným určením ceny oprávněné osobě odňatých a nevydaných pozemků (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2016, sp. zn. 28 Cdo 155/2016) a kdy proto nebylo možno na oprávněné osobě spravedlivě požadovat účast ve veřejných nabídkách (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 5. 2017, sp. zn. 28 Cdo 837/2017, nebo usnesení ze dne 3. 8. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1117/2015). Nicméně uspokojení nároku oprávněné osoby způsobem, jenž se vymyká zákonem stanovenému postupu (§ 11a zákona o půdě), je třeba mít za výjimečné, podmíněné zjištěními vedoucími k závěru, že postup žalované (jejího předchůdce) lze kvalifikovat jako liknavý, svévolný či diskriminační; uspokojení nároku převodem pozemku do veřejné nabídky nezahrnutého je namístě tehdy, kdy se oprávněná osoba přes svůj aktivní přístup nemůže dlouhodobě domoci svých práv (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 5389/2014). Zjišťování a hodnocení rozhodujících skutečností o krocích oprávněné osoby, jakož i postupu žalované (jejího předchůdce) je především otázkou skutkových zjištění, s níž je pak úzce svázáno i posouzení, byl-li postup žalované (jejího předchůdce) při uspokojování nároku oprávněné osoby liknavý, diskriminační, nebo nesoucí znaky libovůle či svévole; závěr o tom lze pak v dovolacím řízení přezkoumat toliko v případě, kdyby úvahy soudů nižších stupňů, nalézajících skutková zjištění, byly zjevně nepřiměřené (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 5389/2014, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1787/2015, a ze dne 6. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1540/2015).

12. Aplikováno na danou věc je i odvolací soud názoru, že ve vztahu k uspokojení restitučního nároku žalobců nelze dovodit liknavost, svévoli či diskriminační postup státu. Žalobci své restituční nároky postoupili třetím osobám (těm byly také vykryty) a (logicky) po mnoho let nečinili žádné kroky k přecenění svého restitučního nároku a jeho další případné uspokojení. Pokud poukazují na aktivitu paní jméno FO (která v roce 2006 dopisem z 23.8.2006 žádala právnická osoba o vydání pozemků), pak nejenže bylo v řízení učiněno nesporným, že tímto uplatňovala (jiný) nárok (náhradu za živý a mrtvý inventář), ale je nutno připomenout, že předmětem řízení není její restituční nárok (jak uváděli sami žalobci z důvodu spornosti jeho přechodu na toho kterého z žalobců). Ani z čestných prohlášení žalobců či spolupracujících osob (tituly před jménem jméno FO či tituly před jménem jméno FO o výpomoci s vyhledáváním potřebných materiálů) nelze dovodit, že by se dlouhodobě i přes svůj aktivní přístup nemohli domoci svých práv. Jak uvedeno shora, své restituční nároky převedli již v letech 1996 – 2002 na třetí osoby, v důsledku toho se také neúčastnili žádných veřejných nabídek a teprve po mnoha letech (zřejmě v důsledku vyvíjející se judikatury k otázce oceňování nevydatelných pozemků) začali shromažďovat potřebné materiály, v roce 2021 si zajistili nové znalecké ocenění, obrátili se na žalovanou se svým přeceněným nárokem a poté podali předmětnou žalobu.

13. Odvolací soud proto na základě uvedených úvah, s odkazem na bližší odůvodnění napadeného rozhodnutí, toto jako věcně správné v meritorním výroku I. postupem podle § 219 o.s.ř. potvrdil.

14. Důvodným shledal odvolací soud odvolání žalobců toliko proti výroku II., o nákladech řízení, kdy přisvědčil jejich námitce o neúčelnosti nákladů právního zastoupení žalované. Odvolací soud zdůrazňuje, že žalovanou je právnická osoba, zastoupená příslušným orgánem, do jehož činnosti spadá uspokojování restitučních nároků oprávněných osob. Předmět daného řízení nepředstavuje vybočení z předmětu činnosti stát zastupujícího úřadu, kdy nelze dle názoru odvolacího soudu akceptovat námitku jeho nedostatečného personálního obsazení s ohledem na množství sporů (které jsou však často důsledkem liknavosti státu při vypořádávání restitučních nároků vyčíslených již v 90. letech minulého století, jak je odvolacímu soudu z jeho rozhodovací činnosti známo). Řešená právní problematika spadá do činnosti úřadu a nevyžaduje dle názoru odvolacího soudu potřebu zastupování advokátem. Nelze dle názoru odvolacího soudu akceptovat, že stát, vybavený příslušnými organizačními složkami finančně i personálně zajištěnými ze státního rozpočtu, nepřípustně přenáší výkon svých práv a povinností na soukromý subjekt. S těmito úvahami proto odvolací soud změnil postupem podle § 220 o.s.ř. tento výrok a v řízení úspěšné žalované přiznal aplikací ust. § 142 odst. 1 o.s.ř. právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně ve výši (pouze) 23 727,87 Kč. Ty jsou představovány paušální náhradou nezastoupeného účastníka ve výši 300 Kč za 33 úkonů (jejich rozsah nebyl žádným z účastníků v odvolacím řízení zpochybněn) podle vyhl. č. 254/2015 Sb. (v podrobnostech lze odkázat na bod 21 odůvodnění napadeného rozhodnutí) a cestovným v celkové výši 13 827.87 Kč dle specifikace založené na čl. 773 p.v. spisu. Cestovné advokáta vyčíslené za účast u jednání soudu dne 18.2. a 17.7.2025 (3 505,37 Kč a 3 218,60 Kč) bylo k náhradě přiznáno s úvahou, že v důsledku zvoleného zastoupení advokátem (jakkoli s ohledem na výše uvedené neúčelným) se jednání neúčastnila do té doby přítomná pověřená osoba žalované, jíž byly rovněž cestovní výdaje v souvislosti s cestami z místě sídla úřadu do místa jednání soudu v Českém Krumlově přiznány. Bylo by dle názoru odvolacího soudu nepřiměřenou tvrdostí vůči žalované, spoléhající se na přítomnost advokáta u těchto dvou jednání, náhradu těchto vyčíslených hotových výdajů nepřiznat. Třídenní lhůta k plnění je dána ust. § 160 odst. 1 o.s.ř.

15. Výrok o nákladech odvolacího řízení vyplývá rovněž z procesního úspěchu žalované v něm (§ 142 odst. 1 ve spojení s § 224 odst. 1 o.s.ř.), kdy se shodnými úvahami nebylo zastoupení žalované advokátem shledáno účelným. Důvodnými náklady řízení byly shledány 3 paušální náhrady po 300 Kč za 2 písemná podání soudu (vyjádření k odvolání a vyčíslení nákladů řízení) a účast u jednání odvolacího soudu dne 11. 12. 2025 a dále cestovné ve výši 3 107,27 Kč dle specifikace založené na čl. 822 spisu. Proti tomuto usnesení je přípustné dovolání k Nejvyššímu soudu ČR v Brně za podmínky, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud. Dovolání je nutno podat ve lhůtě 2 měsíců od doručení tohoto rozhodnutí prostřednictvím Okresního soudu v Českém Krumlově. Toto rozhodnutí může být k návrhu vykonáno, nebude-li včas a dobrovolně splněno.