8 Co 1575/2025

Plný text

Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl jako soud odvolací v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Toufara a soudců Mgr. Miloše Póla a JUDr. Zuzany Völflové v právní věci žalobce: Jméno žalobce A , narozený Datum narození žalobce A bytem Adresa žalobce A zastoupený advokátkou Jméno advokátky sídlem Adresa advokátky proti žalovanému: Jméno žalovaného A , narozený Datum narození žalovaného A bytem Adresa žalovaného A zastoupený Jméno žalovaného B sídlem Adresa žalovaného B o zaplacení částky 180 000 Kč s příslušenstvím, o odvolání žalobce proti usnesení Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 3. 7. 2025, č. j. 14 C 105/2024-110,

I. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku II. – V. potvrzuje.

II. Řízení o odvolání žalovaného do výroku I. se zastavuje.

III. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 16 700 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalovaného.

1. Napadeným rozsudkem v bodě I. uložil Okresní soud v Českých Budějovicích jako soud prvního stupně žalovanému povinnost žalobci zaplatit částku 10 638 Kč s úrokem z prodlení ve výši 14,75 % ročně od 7. 3. 2024 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci rozsudku. Výrokem II. pak zamítl žalobu, kterou se žalobce dále domáhal zaplacení částky 169 362 Kč s úrokem z prodlení od 7. 3. 2024 do zaplacení. Výrokem III. uložil žalobci povinnost zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení částku 45 734 Kč. Výroky IV. a V. pak rozhodl okresní soud o povinnosti účastníků uhradit státu na náhradě nákladů řízení, a to žalobci částku 2 289,38 Kč a žalovanému 178,05 Kč.

2. Okresní soud rozhodoval o žalobě ze dne 11. 4. 2024 (ve znění jejího doplnění a rozšíření ze dne 6. 5. 2025), kterou se žalobce domáhal uložení povinnosti žalovanému k úhradě částky 180 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení od 7.3.2024 do zaplacení a náhrady nákladů řízení s tím, že žalobce je vlastník přípojného vozidla značky , značka, , typ , hodnota, , VIN: , VIN kód, , reg. zn. , SPZ, , které zakoupil u společnosti , právnická osoba, dne 12. 4. 2021. Od koupě přípojného vozidla přitom vozidlo užíval žalovaný s tím, že následně budou mezi účastníky dořešeny finanční nároky z užívání přípojného vozidla. Žalobce následně žalovaného vyzýval k finančnímu vyrovnání za užívání přípojného vozidla, žalovaný ovšem jakýkoliv finanční nárok žalobce odmítal a současně odmítal přípojné vozidlo žalobci vydat. Žalobce proto oslovil žalovaného prostřednictvím své právní zástupkyně dopisem ze dne 20. 2. 2024, který žalovaný převzal dne 28. 2. 2024, ve kterém žalobce vyzval žalovaného k vydání přípojného vozidla a také bezdůvodného obohacení ve výši obvyklého nájmu. Žalobce stanovil za období od 12. 4. 2021 do 8. 4. 2024 výši bezdůvodného obohacení nejprve na částku 21 276 Kč, tento nárok následně rozšířil (změnou žaloby) na částku 180 000 Kč, když vyšel z obvyklé ceny nájmu takového vozidla v daném místě a čase.

3. Žalovaný učinil nesporným, že žalobce je vlastníkem přípojného vozidla, že jej zakoupil dne 12. 4. 2021, a že žalovaný jej v minulosti užíval. Poukázal na skutečnost, že od léta 2020 do července 2023 byl žalobce v partnerském vztahu s matkou žalovaného. V dubnu 2021 zakoupil předmětné přípojné vozidlo, protože uvažoval o koupi staršího rodinného domu, který by s pomocí žalovaného zrekonstruoval. Podle dohody účastníků bylo vozidlo od počátku parkováno v garáži v , adresa, , kterou má v nájmu žalovaný. Žalobce přispíval žalovanému na nájemné z jedné poloviny, neboť vyjma přípojného vozidla zde měl uskladněny i jiné věci. Mezi účastníky byla od počátku dohoda o tom, že žalovaný má právo užívat přípojné vozidlo bezplatně bez ujednání doby, po kterou jej bude užívat, nerozhodno za jakým účelem. Žalovaný tak činil do doby, kdy se žalobce rozešel s matkou žalovaného. Žalobce nikdy nevyzval žalovaného k vydání přípojného vozidla. Toto mu navrhl až poté, co jej kontaktovala právní zástupkyně žalobce.

4. Žalobce přitom popřel partnerský vztah mezi ním a matkou žalovaného. Sdělil, že byli pouze spolubydlící. Vozidlo zakoupil dne 12. 4. 2021 jako nové, téhož dne zaplatil bankovním převodem jeho kupní cenu a přípojné vozidlo převzal. Ke koupi přípojného vozidla žalobce pobídl sám žalovaný v lednu roku 2021 s tím, že by mohli koupit přípojné vozidlo společně, že jej budou oba potřebovat a že si jej žalovaný nechce pořád půjčovat. Následně společně vybrali typ přípojného vozidla s tím, že jej koupí společně, tedy budou se podílet rovným dílem na úhradě kupní ceny. K tomu ovšem nedošlo, neboť v den koupě měl žalovaný problém s platební kartou. Kupní cenu přípojného vozidla uhradil sám žalobce s tím, že mu následně bude ze strany žalovaného uhrazena částka odpovídající polovině kupní ceny. Žalobce s ohledem na to, že pracuje v zahraničí souhlasil s tím, že vozidlo bude zaregistrováno na jméno žalovaného. Žalobce pak několik měsíců vyčkával v domnění, že jeho dohoda se žalovaným platí, a že mu ze strany žalovaného bude uhrazena částka odpovídající polovina kupní ceny přípojného vozidla, o čemž jej žalovaný ujišťoval. To se ovšem nestalo, a proto žalobce koncem roku 2021 vyzval žalovaného k finančnímu vyrovnání, k vydání přípojného vozidla a poskytnutí součinnosti ke změně vlastníka přípojného vozidla. V květnu roku 2022 žalovaný žalobci přislíbil, že mu potřebnou součinnost poskytne, tento příslib ovšem nenaplnil. Přípojné vozidlo bylo vydáno až v roce 2024 (po výzvě právní zástupkyně žalobce) a následně taky poskytnuta součinnost s registrací žalobce jako provozovatele motorového vozidla.

5. Po provedeném dokazování okresní soud učinil skutkový závěr založený na nesporném tvrzení, že vlastníkem přípojného vozidla je žalobce. Dále bylo v řízení prokázáno, že mezi účastníky byla uzavřena dohoda o společné koupi a užívání přívěsného vozidla s tím, že žalovaný měl uhradit jednu polovinu kupní ceny. Přípojné vozidlo měli užívat společně se žalobcem. Při koupi přípojného vozidla uhradil kupní cenu v plné výši, tedy v částce 21 276 Kč žalobce s tím, že žalovaný mu následně uhradí na něho připadající polovinu kupní ceny ve výši 10 638 Kč. Žalovaný však tuto částku žalobci neuhradil, a to ani k opakovaným výzvám žalobce, přestože přívěsné vozidlo užíval tak, jak bylo mezi účastníky sjednáno před jeho koupí.

6. Podmínkou vzniku nároku žalobce na vydání bezdůvodného obohacení by za daného skutkového stavu bylo, aby žalobce v řízení prokázal, že právní důvod pro užívání přívěsného vozidla žalovaným, kterým byla dohoda účastníků o společné koupi, odpadl. Tedy, že dohoda účastníků zanikla, byla účastníky změněna nebo od ní bylo odstoupeno. To však žalobce ani k udělenému poučení soudu dle § 118a o. s. ř. v řízení netvrdil, ani tuto skutečnost neprokázal. K provedeným důkazům výslechy svědků soud prvního stupně uvedl, že v rozhodované věci se jedná o otázku, která byla řešena mezi osobami sdílejícími toho času jednu domácnost, bylo proto zřejmé, že účastníky navrhovaní svědci jsou z povahy věci osobami se vztahem k účastníkům řízení. V případě svědecké výpovědi matky žalovaného, paní , jméno FO, , se jednalo o výpověď, která nekorespondovala se žádnou z dalších svědeckých výpovědí, přestože je soud přesvědčen, že matka žalovaného musela o věci nabýt povědomí z dění v domácnosti, když takové povědomí nabyli svědkyně , jméno FO, i svědek , jméno FO, , kteří domácnost matky žalovaného pouze navštěvovali. Svědkyně také k okolnostem koupi přípojného vozidla sdělovala, že svědkyně , jméno FO, byla této koupi osobně přítomna, toto sdělení však bylo v řízení vyvráceno jak tvrzením svědkyně , jméno FO, , tak žalobcem. Naopak v případě výpovědí svědkyně , jméno FO, a svědka , jméno FO, je zřejmé, že obě výpovědi vzájemně korespondují, současně společnou koupi naznačuje i komunikace účastníků na Messengeru v roce 2021, která koupi předcházela. Uváděl-li žalobce, že opakovaně vyzýval žalovaného k vrácení přípojného vozidla, nebyla tato skutečnost k důkazu navrženými svědeckými výpověďmi prokázána. Žalobce měl dle svých tvrzení vyzývat žalovaného k vrácení přípojného vozíku koncem roku 2021, tedy v období, kdy se v domácnosti matky žalovaného ještě zdržovali svědci , jméno FO, a , jméno FO, . Žádný ze svědků však svou výpovědí tvrzení o výzvě žalobce k vrácení přípojného vozidla nepotvrdil.

7. O výzvách k vrácení přípojného vozidla vypovídal také svědek , jméno FO, , který však také neuvedl žádnou konkrétní výzvu žalobce, naopak uváděl, že věc se žalobcem řešil pouze dvakrát či třikrát, přestože je se žalobcem v častém telefonickém kontaktu a řeší spolu osobní věci každý týden. Přestože svědek hovořil o společné koupi přívěsného vozíku, dohodě účastníků o jeho úhradě napůl a nefunkční platební kartě žalovaného, neměl svědek povědomí o dalších okolnostech koupi, jako například o místě. Z výpovědí ostatních svědků nebylo prokázáno tvrzení žalobce o tom, že žalovanému sděloval svůj nesouhlas s užíváním přívěsného vozíku, či tvrzení žalobce o výzvě k vrácení vozíku v roce 2021. Sám žalobce při svém účastnickém výslechu vypověděl, že komunikace mezi účastníky byla po dobu jejich pobytu v domácnosti matky žalovaného vedena ústně a že žalobce toto považoval za přirozené. Ani po opuštění domácnosti matky žalovaného však žalobce netvrdil žádnou další komunikaci ohledně přípojného vozíku kromě komunikace po Messengeru vedené v červenci a srpnu roku 2023, kde byla řešena možnost odkupu přípojného vozidla žalovaným a odvoz věcí žalobce z garáže v užívání žalovaného. Tvrzení o výzvách k vrácení vozíku je také v rozporu s vyjádřením žalobce v rámci jeho účastnického výslechu o tom, že žalovaný přípojné vozidlo užíval, a proto žalobce neuvažoval o jeho přemístění jinam, když přípojné vozidlo bylo ve vlastnictví žalobce a nájemné za garáž hradili jak žalobce, tak žalovaný. V otázce výzev žalobce k vrácení přívěsného vozidla žalovaným je namístě zdůraznit, že žalobcem byla předložena komunikace z července roku 2023, ve které však také není řešena otázka vydání vozíku, ale pouze jeho případný odkup žalovaným. Následně na tuto komunikaci navazuje svou zprávou o měsíc později žalovaný s dotazem na termín odvozu věcí z garáže žalovaného. Je tedy zřejmé, že mezi účastníky ani tehdy nebylo sporu o tom, že vlastníkem přívěsného vozíku byl žalobce. Argumentoval-li žalobce tím, že přípojné vozidlo užíval ve značně větší míře žalovaný a mělo se tak dít i v rámci jeho výdělečné činnosti, soud se těmito tvrzeními blíže nezabýval, neboť v řízení nebylo zjištěno, že by takové užívání bylo v rozporu s dohodou účastníků o společném užívání přípojného vozíku.

8. Odkazoval-li žalobce v závěrečném návrhu na případnou nájemní smlouvu, která měla být mezi účastníky uzavřena, ani v tomto ohledu žalobce v řízení ničeho netvrdil ani neprokázal, že by mezi účastníky došlo k uzavření jakékoli další smlouvy, která by zakládala nárok žalobce na úhradu nájemného za přívěsné vozidlo v obvyklé výši. Soud prvního stupně proto vzhledem k existující dohodě účastníků o koupi a užívání vozidla žalobou uplatněný nárok posuzoval jako nárok z titulu uzavřené dohody účastníků o společné koupi a užívání přípojného vozíku. V řízení nebylo sporu o tom, že žalovaný podmínky této dohody řádně nesplnil, když žalobci neuhradil polovinu kupní ceny přípojného vozidla, které užíval. Svědeckými výpověďmi , jméno FO, a , jméno FO, měl soud prvního stupně za prokázané, že se otázka úhrady jedné poloviny kupní ceny v domácnosti, kterou žalobce v daném období sdílel s matkou žalovaného (ať už z důvodu partnerského vztahu či „spolubydlení“), řešila opakovaně, a to ať už v původní dohodě o koupi přívěsného vozidla žalovaným společně se žalobcem, takzvaně napůl, či následně, kdy žalobce vyzýval žalovaného k úhradě jedné poloviny kupní ceny jako „poplatku“ za užívání přívěsného vozidla. Rovněž v podáních učiněných v průběhu tohoto řízení žalobce poukazuje na částku ve výši jedné poloviny kupní ceny jako na úplatu za užívání přívěsného vozidla s odkazem na původní dohodu účastníků o koupi přípojného vozidla. Je tedy zřejmé, že ohledně výše úplaty za užívání předmětného přípojného vozíku je na místě vycházet z částky představující 1/2 jeho kupní ceny, nikoli z výše obvyklého nájemného, a proto soud v souladu s původní dohodou účastníků žalobě vyhověl co do částky 10 638 Kč představující právě 1/2 kupní ceny přípojného vozíku. Soud prvního stupně žalobě vyhověl rovněž ohledně příslušenství, které představuje zákonný úrok z prodlení z dlužné částky od marného uplynutí lhůty k plnění stanovené předžalobní výzvou. Ve zbývajícím rozsahu soud prvního stupně žalobu jako nedůvodnou zamítl.

9. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl na základě ustanovení § 142 odst. 2 o. s. ř. na základě poměru úspěchu a neúspěchu účastníků v řízení. Procesně úspěšnější byl žalovaný, kterému náleží náhrada nákladů řízení v poměrné výši představující jeho úspěch snížený o úspěch žalobce. Žalovaný byl úspěšný z 94 %, když žaloba byla co do částky 169 362 Kč zamítnuta, žalobce byl naopak úspěšný ze 6 %, když žalovanému byla uložena povinnost zaplatit žalobci částku 10 638 Kč, a proto má žalovaný právo na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení v poměrné výši 88 % (94 % - 6 %). Náklady řízení žalovaného představují náklady na zastoupení žalovaného advokátem za 9 úkonů právní služby (převzetí a příprava zastoupení, vyjádření k žalobě ze dne 21. 6. 2024, porada s klientem dne 29. 10. 2024, účast na jednání soudu dne 31. 10. 2024, účast na jednání soudu dne 17. 12. 2024, písemné doplnění skutkových tvrzení a označení důkazů ze dne 15. 1. 2025, účast na jednání soudu dne 15. 4. 2025 – 2 úkony; písemné vyjádření k důkazům ze dne 6. 5. 2025) po 1 980 Kč/1 úkon právní služby dle § 7 bodu 5 advokátního tarifu ve znění účinném ke dni provedení úkonu, dále za 3 úkony právní služby (účast na jednání dne 5. 6. 2025 – 2 úkony; písemný závěrečný návrh ze dne 26. 6. 2025) po 8 300 Kč/1 úkon právní služby dle § 7 bodu 5 advokátního tarifu ve znění účinném od 1. 1. 2025 a 1 půl úkon právní služby (účast na vyhlášení rozsudku dne 3. 7. 2025) po 4 150 Kč dle § 7 bodu 5 ve spojení s § 11 odst. 2 písm. f) advokátního tarifu ve znění účinném od 1. 1. 2025. Náklady řízení dále sestávají z náhrady hotových výdajů za celkem 5 úkonů právní služby vykonaných do 31. 12. 2024 (převzetí a příprava zastoupení, vyjádření k žalobě, porada s klientem dne 29. 10. 2024, účast na jednání soudu dne 31. 10. 2024, účast na jednání soudu dne 17. 12. 2024) po 300 Kč/1 úkon právní služby dle § 13 odst. 1 a 4 advokátního tarifu ve znění účinném do 31. 12. 2024, a dále z náhrady hotových výdajů za celkem 8 úkonů právní služby vykonaných po 1. 1. 2025 (písemné doplnění skutkových tvrzení a označení důkazů ze dne 15. 1. 2025, účast na jednání soudu dne 15. 4. 2025 – 2 úkony; písemné vyjádření k důkazům ze dne 6. 5. 2025, účast na jednání dne 5. 6. 2025 – 2 úkony; písemný závěrečný návrh ze dne 26. 6. 2025, účast na vyhlášení rozsudku dne 3. 7. 2025) po 450 Kč/1 úkon právní služby dle § 13 odst. 1 a 4 advokátního tarifu ve znění účinném od 1.1.2025. Účelným nákladem řízení soud nehledal další poradu s klientem konanou dne 4. 6. 2024, neboť se jedná o poradu, která předcházela podání vyjádření k žalobě ze dne 21. 6. 2024 a které nepředcházel žádný další úkon žalobce, který by vyvolal potřebu porady nad rámec obsahu úkonu spočívajícího v přípravě a převzetí věci. Celkem tedy náhrada nákladů řízení činí částku 51 970 Kč, z nichž byla žalobci k náhradě uložena poměrná výše v rozsahu 88 %, tedy částka 45 734 Kč.

10. Výrokem IV. a V. tohoto rozsudku soud rozhodl o náhradě nákladů řízení, které platil stát. Soud prvního stupně zde rovněž vycházel z poměru úspěchu a neúspěchu účastníků, když náklady zaplacené v tomto řízení státem činily celkem částku ve výši 2 967,43 Kč jako svědečné, které bylo soudem přiznáno svědku , jméno FO, usnesením ze dne 12. 6. 2025, č. j. 14 C 105/2024–95. Žalovanému proto byla výrokem V. uložena povinnost zaplatit státu 6 % těchto nákladů, tedy částku 178,05 Kč, žalobci byla uložena povinnost zaplatit státu 94 % těchto nákladů, tedy částku ve výši 2 789,38 Kč.

11. Proti rozsudku se původně odvolali oba účastníci, a to žalobce do výroku I., zatímco žalovaný do výroku II., oba účastníci pak současně i do souvisejících nákladových výroků. Žalobce vzal své odvolání zpět, a to ještě předtím, než byl vybrán soudní poplatek a toto doručeno žalobci. Odvolací soud proto postupoval podle § 222 odst. 1 o. s. ř. a v této části odvolací řízení zastavil (výrok II.).

12. Žalovaný (odvolávající se především do výroku II.) navrhl rozsudek soudu prvního stupně zrušit a věc vrátit soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Pokud jde o odvolací důvody, poukázal na ust. § 205 odst. 2 písm. b), d), e) a g) o. s. ř. Žalobce nesouhlasil s tím, že soud prvního stupně opřel své rozhodnutí o existenci dohody mezi účastníky o společné koupi přípojného vozidla a o jeho společném užívání. Soud prvního stupně totiž naprosto pominul fakt, že dohoda mezi účastníky panovala ještě před uskutečněním samotné koupě přípojného vozidla. V řízení bylo naopak učiněno účastníky nesporným, že vlastníkem přípojného vozidla je žalobce, tedy k žádné společné koupi nedošlo a z původní dohody o společné koupi a užívání zcela jistě vycházet nelze. Žalovaný užíval přípojné vozidlo bez právního důvodu. Žalobce je přesvědčen, že pokud žalovaný tvrdil existenci takové dohody, byl povinen její existenci rovněž prokázat a s odkazem na usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 5299/2015 ze dne 1. 2. 2017 to byl právě žalovaný, který v daném směru nesl břemeno důkazní i břemeno tvrzení. Žalovaný nejenže v řízení existenci dohody o bezúplatném užívání přípojného vozidla neprokázal, ba naopak v řízení bylo prokázáno, že žalobce se vůči žalovanému opakovaně domáhal úhrady za užívání přípojného vozidla, že mezi žalobcem a žalovaným byly konflikty ohledně užívání přípojného vozidla žalovaným a žalovaný jej odmítal žalobci vydat s tím, že vlastníkem je on. Nelze souhlasit ani se závěrem soudu prvního stupně v tom směru, že nebylo prokázáno, že by žalobce žalovanému sděloval svůj nesouhlas s užíváním přípojného vozidla, ani jej nevyzýval k vydání přípojného vozidla, neboť z účastnické výpovědi žalobce vyplynulo, že žalobce žalovaného žádal opakovaně k přepisu přípojného vozidla na jeho osobu a sděloval mu, že si nepřeje, aby přípojné vozidlo užíval a vyzýval jej k jeho vydání. Soud prvního stupně taktéž zcela opomněl skutečnost, která z provedeného dokazování jasně vyplynula, že nešlo o dohodu o užívání bezplatném. Soud prvního stupně se naopak měl zaobírat výší obvyklého nájemného za dané období od 12. 4. 2021 do měsíce září 2024. S rozsudkem soudu prvního stupně nelze souhlasit, neboť z něho v podstatě plyne, že není podstatné, že ke společné koupi prokazatelně nedošlo, a tím nedošlo ani k naplnění dohody o společném užívání, když to byl navíc sám žalovaný, kdo původní dohodu o společné koupi porušil. Na úhradě poloviny kupní ceny za přípojné vozidlo se nepodílel a přípojné vozidlo vydal až na výzvu právní zástupkyně žalobce.

13. K odvolání žalobce se vyjádřil nesouhlasně žalovaný. Navrhl věcně správný rozsudek soudu prvního stupně, pokud jde o zamítavou část rozsudku, potvrdit , když z provedeného dokazování jasně vyplynulo, že mezi účastníky byla od počátku dohoda o společném užívání přípojného vozidla; ostatně pokud by žalovaný užíval přípojné vozidlo neoprávněně bez souhlasu žalobce v rozporu s jejich dohodou či žalobce měl zájem o jeho vydání, jistě by s žalovaným dané řešil v průběhu svého několikaletého vztahu s jeho matkou nebo by činil kroky, z nichž by dané vyplývalo. Z dokazování naopak vyplynulo, že přípojné vozidlo bylo žalovaným užíváno i pro potřeby žalobce. Závěr soudu prvního stupně o existenci dohody účastníků o společném užívání přípojného vozidla vylučující bezdůvodné obohacení žalovaného na úkor žalobce, stejně jako závěr, že žalobce žalovanému nesdělil svůj nesouhlas s jeho užíváním, ani jej nevyzval k jeho vydání, jsou zcela správné.

14. Při jednání odvolacího soudu dne 20. 11. 2022 vyzval odvolací soud žalobce k doplnění skutkových tvrzení ohledně okamžiku společné uvažované koupě předmětného přípojného vozidla dne 12. 4. 2021. Odvolací soud vysvětlil, že výpověď samotného žalobce, který uvádí, že žalovaný odešel přípojné vozidlo zaplatit a následně se vrátil s tím, že karta nefunguje, a skutečnost, že z výpisu z běžného účtu na č. l. 5 vyplývá, že byla provedena pouze jedna platba, nikoliv dvě dílčí plavby, nasvědčují společné koupi přípojného vozidla. Žalobce uvedl, že původní dohoda byla taková, že vozidlo bude koupeno společně s tím, že „technický“ průběh koupě měl vypadat tak, že to bude žalovaný, který uhradí bezhotovostně celou cenu vozidla a žalobce mu následně polovinu uvedené kupní ceny uhradí. V takovém případě by podle dohody účastníků, jak explicitně odpověděl žalobce předsedovi senátu odvolacího soudu, bylo spoluvlastnictví obou účastníků rovnodílné. K dotazu předsedy senátu odvolacího soudu, proč tedy uvažuje žalobce tak, že odehrála-li se situace obráceně, tedy „technicky“ úhradu provedl žalobce s příslibem poloviny kupní ceny od žalovaného, měl být on výlučným vlastníkem přípojného vozidla a co konkrétně si účastníci řekli, tedy zda nějak modifikovali původní dohodu mezi okamžikem, kdy se žalovaný vrátil z prostoru prodejny k venku čekajícímu žalobci s tím, že platba neproběhla, neboť mu karta nefungovala a okamžikem, než úhradu šel dovnitř objektu prodejce provést svou kartou žalobce, odpověděl žalobce, že žádná další komunikace mezi účastníky v daném směru neproběhla, toliko si řekli, že úhradu tedy oproti původní dohodě provede žalobce a žalovaný mu následně částka odpovídající polovině ceny zaplatí. Situaci tedy vnímal tak, že účastníci jsou spoluvlastníci, ale protože přes opakované výzvy dlouhodobě nedošlo k úhradě poloviny kupní ceny, započal sám sebe považovat za výlučného vlastníka.

15. Odvolání žalobce je podáno oprávněnou osobou, je přípustné a včasné (§ 201, § 202 a § 204 o. s. ř.). Odvolací soud proto přezkoumal napadený výrok rozsudku a výroky na něm závislé (nákladové výroky III. – V.) a dospěl k závěru o nedůvodnosti odvolání žalobce.

16. Podle § 1099 o. z. vlastnické právo k věci určené jednotlivě se převádí už samotnou smlouvou k okamžiku její účinnosti, ledaže je jinak ujednáno nebo stanoveno zákonem.

17. Podle § 1115 odst. 1 o. z. osoby, jimž náleží vlastnické právo k věci společně, jsou spoluvlastníky.

18. Podle § 1116 o. z. vzhledem k věci jako celku se spoluvlastníci považují za jedinou osobu a nakládají s věcí jako jediná osoba.

19. Podle § 1117 o. z. každý spoluvlastník má právo k celé věci. Toto právo je omezeno stejným právem každého dalšího spoluvlastníka.

20. Podle § 1122 o. z. podíl vyjadřuje míru účasti každého spoluvlastníka na vytváření společné vůle a na právech a povinnostech vyplývajících ze spoluvlastnictví k věci. Podle § 1122 odst. 3 o. z. má se za to, že podíly jsou stejné.

21. Podle § 1126 odst. 1 o. z. každý ze spoluvlastníků je oprávněn k účasti na správě společné věci.

22. Podle § 1977 o. z. poruší-li strana prodlením svou smluvní povinnost podstatným způsobem, může druhá strana od smlouvy odstoupit, pokud to prodlévajícímu oznámí bez zbytečného odkladu poté, co se o prodlení dozvěděla.

23. Podle § 2003 odst. 1 o. z. jakmile strana oprávněná odstoupit od smlouvy oznámí druhé straně, že od smlouvy odstupuje, nebo že na smlouvě setrvává, nemůže volbu již sama změnit.

24. Podle § 2004 odst. 1 o. z. odstoupením od smlouvy se závazek zrušuje od počátku. Podle § 2004 odst. 3 o. z. zavazuje-li smlouva dlužníka k nepřetržité či opakované činnosti nebo k postupnému dílčímu plnění, může věřitel odstoupit od smlouvy jen s účinky do budoucna.

25. Odvolací soud při jednání odvolacího soudu předně upozornil žalující stranu, že po jejím doplnění skutkových tvrzení tato nasvědčují uzavření dohody účastníků o koupi věci do spoluvlastnictví s tím, že žalobce netvrdí, že by (ať již dohodou nebo v rámci soudního řízení) buď došlo ke zrušení a vypořádání spoluvlastnictví mezi účastníky, k úpravě užívacích práv obou účastníků, oproti původní dohodě, ze které v zásadě plyne, že věc měli užívat společně, tedy podle své aktuální potřeby. První z kroků, který může mít charakter transformace spoluvlastnického práva účastníků ve výlučné vlastnictví žalobce je právě jednání účastníků po výzvě právní zástupkyně žalobce z února 2024 a následné vydání přípojného vozidla žalovaným žalobci a poskytnutí součinnosti s jeho přeregistrací na žalobce jako provozovatele. K tomu ovšem došlo teprve po vymezeném časovém období, za které je požadováno bezdůvodné obohacení (12. 4. 2021 – 8. 4. 2024) a taková případná transformace vlastnického práva ze spoluvlastnictví na výlučné vlastnictví žalobce je tedy z hlediska předmětu daného řízení bezpředmětná. Po seznámení žalující strany v režimu § 99 o. s. ř. s právním náhledem odvolacího soudu tato setrvala na podaném odvolání.

26. Žalobce argumentuje v žalobě i po celé řízení tak, že se považuje za výlučného vlastníka předmětného přípojného vozidla (káry). Lavíruje však se skutkovým i právním vysvětlením tohoto závěru, když jednak zastává tezi, že dohoda o společné koupi káry byla uzavřena před nákupem tohoto vozidla, ale vlastně se neuskutečnila, žalobce jej koupil sám, jednak ovšem připouští, že dlouhodobě i po zakoupení vozidla vyzýval žalovaného k úhradě doplatku poloviny kupní ceny, což napovídá tomu, že sám dohodu o společné koupi vnímal jako existující. Odvolací soud proto požádal žalobce přímo u jednání odvolacího soudu o doplnění skutkových tvrzení (viz výše), z nichž vyplynulo, že dohoda účastníků o koupi společné věci nespočívala v tom, že každý uhradí přímo prodejci polovinu kupní ceny, ale tímto plátcem měl být podle dohody účastníků pouze jeden z nich (žalovaný) s tím, že žalobce mu následně měl polovinu kupní ceny uhradit. Výsledkem by bylo spoluvlastnické právo obou účastníků ke káře a volné užívání této káry dle jejich potřeb, když v rámci své účastnické výpovědi připouští žalobce (a vyplývá to i z SMS komunikace – zpráva ze dne 23. 1. 2021, 8:40 hod.), že počítal s volným využitím tohoto vozidla alespoň z počátku (než sám začne stavět) žalovaným, když poukazoval již v rámci úvodní negociace účastníků na využití této káry na žalovaného „melouchy“. Proto také dle poslední skutkové verze podané při jednání odvolacího soudu odešel realizovat platbu sám žalovaný, zatímco žalobce s matkou (která však nebyla jeho partnerkou, jak uvádí) čekal venku. Poté, co se žalovaný vrátil s tím, že karta je nefunkční, řekl, že „to tedy zaplatí a žalovaný mu dá následně půlku“. Současně výslovně uvedl, že jiná komunikace v tuto chvíli mezi účastníky neprobíhala. Jinak řečeno, nedohodli se oproti původní dohodě tak, že skutečnost, že úhradu musí namísto žalovaného provést žalobce, by měla jakkoli ovlivnit obsah jejich dohody o tom, že následně budou spoluvlastníky předmětného přípojného vozidla nebo dohodu o způsobu jeho užívání. Žalobce následně staví svou argumentaci o svém výlučném vlastnickém právu mimo jiné na tom, že žalovaný učinil jeho vlastnické právo nesporným. Tato argumentace však pomíjí skutečnost, že nesporným je možné učinit pouze skutková tvrzení, nikoliv právní hodnocení věci, kterým ostatně soud není vázán, a pojem „je vlastníkem“ v sobě má nepochybně i právní obsah. Dále je žalobcem pomíjena skutečnost, že žalovaný neučinil nesporným výlučné vlastnické právo žalobce, nýbrž pouze jeho právo vlastníka (okolnost spoluvlastnictví či výlučného vlastnictví sama o sobě nebyla řešena). Především pak ale jeho procesní obrana byla širší, tedy byla založena na akceptaci vlastnického práva žalobce, ale současně tvrzení dohody o bezplatném užívání přípojného vozidla žalovaným, neboť prostřednictvím matky žalobce byli vlastně účastníci součástí širší rodiny. Skutečnost, že zcela odlišné skutkové verze žalobce (který odmítl matku žalovaného jako blízkou osobu - partnerku) a žalovaného mají dílčí průnik v právním názoru na vlastnictví žalobce, aniž by ovšem tento průnik měl dostatečný skutkový podklad, který musel být doplněn až při jednání odvolacího soudu, nemůže být tedy důvodem pro to, aby soud bez dalšího nepřihlédl k obsahu skutkové verze žaloby, která v obecné rovině zjevně směřuje k nabytí přípojného vozidla do spoluvlastnictví ve smyslu § 1115 a násl. o. z. Je nutno zdůraznit, že žaloba v rámci svých skutkových tvrzení nepopisuje žádné právní jednání, v jehož rámci by se účastníci dohodli o způsobu vypořádání spoluvlastnického práva nebo o změně dohody, kterou užívání předmětné věci spoluvlastníky, jak ji v rámci skutkových tvrzení vymezil sám žalobce, tedy v podstatě volné užívání podle potřeb žalovaného upravili již v souvislosti s koupí přípojného vozidla. Žalobce nepopisuje ani to, že by žalovaný žalobci bránil konkrétnímu výkonu práva spoluvlastníka, neboť jeho skutková argumentace se zásadně zaměřuje na požadavek úhrady poloviny kupní ceny, později neurčitě definovaného nájmu a odevzdání věci z titulu práv výlučného vlastníka. Pokud žalobce zpochybňuje skutkové závěry okresního soudu v daném směru, je nutno poukázat na listinu ze dne 20. 2. 2024, kterou formulovala právní zástupkyně žalobce jako předžalobní výzvu žalovanému, ve které uvádí: „Předpokládám, že je nesporné to, že kupní cenu za přípojné vozidlo ve výši 21 276 Kč hradil můj klient (tedy žalobce – poznámka odvolacího soudu) a tuto po vás chtěl uhradit, aniž by řešil vydání přípojného vozidla či vydání bezdůvodného obohacení za jeho užívání.“ Pokud z některých svědeckých výpovědí a z účastnické výpovědi samotného žalobce vyplývá, že tento vyzýval žalovaného „k vydání káry nebo platbě nájmu“, pak je zřejmé, že sama žalující strana tvrdí, že k tomu došlo nejdříve v prosinci 2021, do té doby žalobce striktně požadoval pouze doplatek poloviny kupní ceny. Je zřetelné, že takový úkon nemůže mít parametry odstoupení od smlouvy z důvodu prodlení ve smyslu § 1977 o. z. Toto odstoupení by současně nebylo včasné, neboť by k němu došlo řádově tři čtvrtě roku poté, co se žalobce bezprostředně po koupi vozidla dozvěděl, že žalovaný začíná být v prodlení s úhradou doplatku kupní ceny. Okresní soud proto postupoval logicky a správně, byť měl odlišný právní názor na právní povahu mezi účastníky uzavřené smlouvy (na rozdíl od dohody o zakoupení věci do spoluvlastnictví dovozoval existenci dohody výlučného vlastníka, tedy žalobce s žalovaným o právu užívání předmětné věci bez omezení a současně jeho povinnost k úhradě poloviny kupní ceny). Pokud žalobce tvrdí existenci určitého právního důvodu pro užívání věci žalovaným, je to on, kdo nese důkazní břemeno a břemeno tvrzení o tom, že tento právní důvod na základě smlouvy či z nějakého konkrétního zákonného důvodu zanikl. Okresní soud sám v rámci poučení podle § 118a odst. 1 a 2 o. s. ř., které adresoval žalobci, zmiňuje možnost odstoupení či jiného způsobu zániku smluvního vztahu. Na toto poučení žalující strana nereagovala a argumentace o výzvách žalovaného k vydání věci sama o sobě nemůže mít povahu ani řádného odstoupení od smlouvy (aniž by došlo k doplnění skutkových tvrzení, jak je uvažováno výše), ani není podřaditelná pod jakýkoliv způsob transformace spoluvlastnictví účastníků k přípojnému vozidlu na výlučné vlastnictví žalobce a ani nemůže být odstoupením od původní dohody účastníků o volném užívání předmětné přípojné káry žalovaným v rámci spoluvlastnického práva, tedy o tom, že žalovaný je oprávněn oproti svému spoluvlastnickému podílu, který byl s žalobcem dohodnut jako rovnocenný, nadužívat předmětné přípojné vozidlo. I v tomto směru opět bylo povinností žalobce na základě poučení soudu doplnit skutková tvrzení o odstoupení od této dohody, jehož důsledkem by tedy teoreticky bylo oprávnění obou spoluvlastníků užívat předmětné vozidlo pouze v míře odpovídající jejich podílům. První jednání, které by teoreticky mohlo směřovat k minimálně konkludentní dohodě účastníků o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví, popřípadě anulaci dohody uzavřené v souvislosti se společnou koupí předmětného vozidla, by tedy byl až okamžik předání přípojné káry a následného přeregistrování ve veřejné databázi osoby provozovatele této ze žalovaného na žalobce. K tomu ovšem nesporně došlo až po období, které je předmětem požadavku žalobce na vydání bezdůvodného obohacení. Právní úvahy žalobce o tom, že pokud žalovaný nesplnil svou povinnost z titulu úhrady poloviny kupní ceny, došlo i při absenci odstoupení od této smlouvy k jakémusi vyprchání jejího obsahu a právu žalobce požadovat vydání bezdůvodného obohacení od počátku, tedy od dubna 2021, považuje odvolací soud jako nepřípadné. Takovou úvahu nelze opřít o žádnou platnou právní normu, ani o dohodu účastníků, která není tvrzena (viz výše).

27. Pokud žalobce opakovaně argumentuje tak, že důkazní břemeno i s odkazem na jím citovanou judikaturu Nejvyššího soudu ohledně právních důvodů užívání vozidla nesl žalovaný, zatímco okresní soud jej připsal žalobci, souhlasí v daném směru odvolací soud se závěry okresního soudu. Žalobce totiž pomíjí, že ve smyslu jím odkazované judikatury nepřichází k soudu s tvrzením o tom, že mezi účastníky nebyla žádná dohoda o užívání předmětné věci, tedy v zásadě, že se jí žalovaný zmocnil bez právního důvodu, v takovém případě by jej nepochybně důkazní břemeno tížilo, ale jak výše rozsáhle argumentováno, žalobce sám tento důvod tvrdí a nedokázal ani skutkově, ani právně odůvodnit, jakým způsobem tento právní důvod užívání věci zanikl v období, za které uplatňuje nárok na vydání bezdůvodného obohacení.

28. Ve věci je především nutné poukázat na skutečnost, že skutkové verze obou účastníků se zásadně odlišují, na čemž ničeho nemění skutečnost, že žalovaná strana nenapadla odvoláním výrok I., který vychází z odmítnutí její procení obrany o právu žalovaného užívat věc bezplatně, tedy i bez podílu na kupní ceně vozidla. Skutkové závěry okresního soudu doplněné o skutková tvrzení žaloby v průběhu odvolacího řízení, vyhodnocuje odvolací soud tak, že žalobce učinil součástí své žaloby skutková tvrzení nasvědčující vzniku spoluvlastnického práva obou účastníků k předmětnému přípojnému vozidlu, aniž by dokázal vysvětlit, jak v průběhu (ač byl řádně poučen okresním soudem ve smyslu § 118a o. s. ř.) jím definovaného období toto spoluvlastnictví bylo zrušeno či vypořádáno a popřípadě jakým způsobem bylo odstoupeno od dohody účastníků uzavřené v souvislosti se společnou koupí věci o tom, že oba účastníci budou užívat předmětnou káru dle svých potřeb, když sama dohoda účastníků vylíčená žalobcem předpokládala, že většinově bude docházet k užívání tohoto vozidla (alespoň než žalobce začne stavět) právě žalovaný, když žalobce byl srozuměn s tím, že jej bude „využívat na melouchy“. I kdyby na skutkové závěry okresního soudu bylo po právní stránce hleděno optikou právního názoru soudu prvního stupně, platilo by v zásadě totéž. Dohoda účastníků umožňovala žalovanému volné užívání předmětné přípojné káry a nebyla přitom žádným způsobem zrušena a právní vztah, který založila, nebyl žádným způsobem ukončen. Z tohoto pohledu tedy nesvědčí žalobci žádný právní nárok z titulu bezdůvodného obohacení. Jediný nárok, který byl žalobci (nebyl předmětem odvolacího řízení – viz výše) přiznán, byl nárok na doplatek poloviny kupní ceny předmětného přípojného vozidla, když tuto povinnost, jak dovozuje okresní soud, žalovaný nesplnil. Nárok na vydání bezdůvodného obohacení v rozsahu 169 362 Kč s příslušenstvím tedy ani odvolací soud nepovažuje za důvodný, a proto věcně správné rozhodnutí okresního soudu ve smyslu § 219 o. s. ř. potvrdil, a to včetně správných nákladových výroků III. – V., které odpovídají principům § 148 a § 142 odst. 1 o. s. ř.

29. Pokud jde o náhradu nákladů odvolacího řízení vyúčtoval žalovaný náklady advokáta, s hodntou jednoho úkonu právní služby 7 900 Kč podle § 6, § 7 bod 5 advokátního tarifu z tarifní hodnoty 169 362 Kč, a to za poradu s klientem ze dne 3.9.2025, ke které blíže uvedl, že úkon byl účelně vynaložený, neboť porada se konala po doručení rozsudku soudu prvního stupně a podání blanketního odvolání právním zástupcem žalovaného, resp. v mezidobí mezi podáním blanketního odvolání a jeho zpětvzetím a současně před vyjádřením k odvolání žalobce. Dále pak za poradu s klientem ze dne 18. 11. 2025, která se konala po doručení předvolání odvolacího soudu k jednání, resp. před tímto jednáním. Dále za vyjádření k odvolání žalobce ve věci samé ze dne 13. 10. 2025 a účast u soudního jednání dne 20. 11. 2025. Celkem tedy 31 600 Kč a 4 náhrady hotových výdajů po 450 Kč dle § 13 odst. 1, 4 a. t. Dohromady tedy 33 400 Kč.

30. Odvolací soud postupoval podle § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., když dospěl k závěru, že žalovaný byl ve věci plně procesně úspěšný v odvolacím řízení a náleží mu proto náhrada účelně vynaložených nákladů, když odměna advokáta je v daném případě počítána podle § 6 a § 7 bod 5 advokátního tarifu z tarifní hodnoty 169 362 Kč, když proti výroku II. nepřiznávajícímu žalobci právě tuto částku podal žalobce odvolání. Naopak ve vztahu k rozhodování o náhradě nákladů řízení nebylo přihlíženo k odvolání žalovaného, který jej vzal zpět ještě předtím, než splnil poplatkovou povinnost. Odvolání tedy nebylo doručováno druhé straně a nevznikly v souvislosti s jeho podáním a následným procesně zaviněným zpětvzetím stranou žalovanou žádné dodatečné náklady straně žalující. Odvolací soud má za to, že za účelně vynaložené náklady v souvislosti s vedením odvolacího řízení lze nepochybně považovat vyjádření k odvolání žalobce ve věci samé a účast u soudního jednání, tedy 2 úkony právní služby, každý po 7 900 Kč a s nimi související 2 režijní paušály po 450 Kč. Dohromady tedy částku 16 700 Kč. Za účelně vynaložené podle odvolacího soudu nebylo lze považovat obě porady s klientem, o čemž svědčí samotná argumentace žalované strany, která realizaci těchto úkonů vysvětlila v rámci vyúčtování nákladů řízení. Je zřejmé, že první porada s klientem měla zřetelnou souvislost s postupem strany žalované ve vztahu k jí podanému odvolání a jeho následnému zpětvzetí. Naopak neměla žádnou souvislost s postupem žalobce v předmětném řízení, neboť byla realizována v době po podání blanketního odvolání právním zástupcem žalovaného, které bylo následně vzato zpět. Pokud jde o druhou poradu, tedy realizovanou 2 dny před jednáním odvolacího soudu, není z obsahu spisu ani z vyjádření žalované strany zřetelné, co vyvolalo její potřebu. Podle dlouhodobé soudní praxe platí, že porada s klientem má smysl tam, kde buď protistrana nebo soud učiní takový úkon v řízení, který vyžaduje reakci strany, která účtuje takovýto úkon právní služby, určitou přípravu advokáta, získání nových potřebných skutečností či podkladů od zastoupeného atp. Odvolání žalobce jednak nepřináší oproti jím uvedenému v průběhu řízení před soudem prvního stupně žádnou podstatnou novou skutečnost, ve skutkové či právní rovině se tato porada uskutečňuje až po sepsání vyjádření k odvolání žalobce, tedy pro sepis tohoto vyjádření ji zjevně nebylo třeba.