8 Co 1858/2025

Plný text

Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Toufara a soudců Mgr. Miloše Póla a JUDr. Zuzany Völflové v právní věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného o zaplacení částky 61 496,72 Kč s příslušenstvím, o odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu ve Strakonicích ze dne 24. 9. 2025, č. j. 6 C 247/2025-55,

I. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku I. mění tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 59 650,10 Kč v měsíčních splátkách po 600 Kč splatných do každého posledního dne běžného měsíce, počínaje měsícem po právní moci rozsudku.

II. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku II. zrušuje a řízení se zastavuje, co do částky 1 846,62 Kč kapitalizovaného úroku ve výši 26 488,61 Kč, úroku 15 % ročně z částky 59 896,72 Kč od 1. 7. 2025 do zaplacení, kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 20 083,85 Kč, zákonného úroku z prodlení ve výši 15 % z částky 61 496,72 Kč od 1. 7. 2025 do zaplacení.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.

1. Žalobkyně se domáhala zaplacení částky 61 496,72 Kč s příslušenstvím, a to na základě smlouvy o poskytnutí revolvingového úvěru, jehož sjednaný úvěrový rámec činil 60 000 Kč a žalovaný se jej zavázal řádně a včas splácet v pravidelných měsíčních splátkách ve výši 4 % z aktuální dlužné částky. Smlouva přitom byla uzavřena prostřednictví webového rozhraní žalobkyně na základě elektronického ověření žalovaného. Žalovaný však neplnil podle smlouvy řádně a včas, když vyčerpal celkově 62 170,10 Kč, uhradil ovšem pouze 2 520 Kč. Proto žalobkyně prohlásila úvěr za splatný. Dlužná částka tak představuje na jistinu dosud neuhrazenou předmětného dluhu ve výši 59 896,72 Kč a nákladů na vymáhání ve výši 600 Kč, smluvních pokut ve výši 1 000 Kč, 1 000 Kč dalších nároků vyplývajících z obsahu smlouvy.

2. Okresní soud dovodil porušení ze strany žalobkyně jako poskytovatele úvěru podmínek ust. § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, tedy nedostatečné ověření úvěruschopnosti žalovaného. Proto s odkazem na ust. § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru dovodil neplatnost smlouvy. Žalobkyni přiznal toliko jistinu, jejíž výši mírně odlišně od žalobkyně zjistil v částce 59 650,10 Kč a jejíž splatnost pak stanovil ve výši 300 Kč splatných do každého posledního dne běžného měsíce počínaje měsícem po právní moci rozsudku do zaplacení, a to pod ztrátou výhody splátek, když vysvětlil, že takto postupuje s ohledem na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, když se mu blíže nepodařilo zjistit podstatné okolnosti, které by osvědčovaly aktuální možnosti žalovaného splatit dlužnou částku. Stanovily proto alespoň minimální měsíční výši 300 Kč pod ztrátou výhody splátek, což znamená, že může dojít k zesplatnění celého plnění právním jednání vůči spotřebiteli, pokud zašle žalobkyně žalovanému oznámení, kterým uplatní ztrátu výhody splátek pro neuhrazení konkrétní splátky, a to nejpozději do splatnosti nejbližší příští splátky (výrok I.).

3. Soud prvního stupně zkoumal způsob, jakým bylo provedeno posouzení úvěruschopnosti žalovaného žalobkyní. Zdůraznil, že věřitel je při posouzení úvěruschopnosti povinen vzít v potaz jak stávající situaci klienta, zejména jeho příjmy i výdaje, tak i skutečnosti, které lze na základě informací dostupných v době před uzavřením smlouvy s vysokou mírou pravděpodobnosti očekávat (např. předpokládaný příjem z prodeje nemovitosti, auta, pojistného plnění atp.), tedy poskytovatel je povinen posoudit úvěruschopnost spotřebitele s odbornou péčí. Důraz při posouzení úvěruschopnosti je přitom kladen na poměr mezi příjmy a výdaji spotřebitele a na posouzení toho, zda spotřebiteli zbude po vynaložení běžných výdajů měsíčně taková částka, jaká je potřeba pro splácení úvěru. Stanoví se najisto, že věřitel smí poskytnout spotřebiteli spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. (Důvodová zpráva k § 86 zákona o spotřebitelském úvěru). Postup s odbornou péčí zahrnuje též povinnost věřitele ověřit podstatné informace poskytnuté spotřebitelem svědčící o jeho schopnosti splácet sjednaný úvěr, přičemž věřitel by měl úvěruschopnost dlužníka aktivně zjišťovat a prověřovat, nikoliv se spokojit pouze s jeho ničím nedoloženými prohlášeními. Informaci o výši příjmu spotřebitele může věřitel ověřit například potvrzením o příjmu vystaveným zaměstnavatelem, telefonickým ověřením u zaměstnavatele či výpisem z bankovního účtu spotřebitele, kam byla příslušná částka připsána (srov. Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015 č. j. 1 As 30/2015-39).

4. Ve výroku II. pak okresní soud zamítl zbytek nároku s úvahou, že přesahuje rámec jistiny, na kterou má žalobce v popsané skutkové a právní situaci nárok podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Žalobkyně přitom před nabytím právní moci tohoto výroku vzala žalobu v té části, ve které byla citovaným výrokem okresním soudem zamítnuta, zpět a navrhla zastavení řízení. Odvolací soud tedy postupoval podle § 96 odst. 2 o. s. ř. za použití § 211 o. s. ř. a řízení zastavil.

5. Žalovaný se ve věci nevyjádřil.

6. O náhradě nákladů řízení pak rozhodl soud prvního stupně s odkazem na § 142 odst. 2 o. s. ř., když nedovodil úspěch žalobce ve věci. Přihlédl k tomu, že žalobkyně uplatnila vedle nesplatného nároku na úhradu jistiny i další smluvní nároky na poplatky, náklady na vymáhání, smluvní pokutu včetně úroků z prodlení, které byly zamítnuty.

7. Proti rozsudku, a to konkrétně výroku I., podala odvolání žalující strana, která namítla nepřiměřenost stanovených splátek s dobou splatnosti dluhu celkem 16 let. Odkázala na komentáře a judikaturu k ust. § 160 o. s. ř., z nichž vyplývá, že při každém prodloužení splatnosti dluhu či nastavení plnění ve splátkách musí soud mít na zřeteli nejen situaci a možnosti žalovaného, nýbrž také situaci věřitele. Nastavení splátek by mělo být rozumné a přiměřené k výši dluhu a dluh by také měl být splácen v dohledné době. Žalobkyně proto navrhla stanovení vyšších splátek, a to ve výši 1 000 Kč měsíčně.

8. Odvolání žalobce do výroku I. napadeného rozsudku je přípustné, včasné a podané oprávněnou osobou (§ 202, § 204 a § 201 o. s. ř.). Odvolací soud proto přezkoumal napadený rozsudek v intencích ust. § 212 a § 212a o. s. ř. a dospěl k závěru o částečné důvodnosti odvolání.

9. Podle § 75 zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“) je poskytovatel a zprostředkovatel povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí.

10. Podle § 78 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel a zprostředkovatel při poskytování nebo zprostředkování spotřebitelského úvěru pořizují dokumenty nebo jiné záznamy v rozsahu, který je nezbytný pro hodnověrné osvědčení řádného plnění jejich povinností stanovených tímto zákonem. Podle odst. 2 tohoto ustanovení poskytovatel při plnění povinnosti podle odstavce 1 uchovává zejména podle písm. a) smlouvy o spotřebitelském úvěru, podle písm. b) dokumenty nebo jiné záznamy týkající se posuzování úvěruschopnosti spotřebitele, včetně údajů o spotřebiteli, které poskytl do databáze podle § 88 odst.

1. Podle odst. 4 téhož ustanovení poskytovatel a zprostředkovatel uchovává dokumenty a záznamy podle odstavce 1 po dobu nejméně 5 let ode dne, kdy zanikl právní vztah, nebo došlo k jednání, na jehož základě tyto dokumenty nebo záznamy vznikly, nebo 1 rok ode dne, kdy byla žádost spotřebitele o poskytnutí spotřebitelského úvěru zamítnuta. Povinnost uchovávat tyto dokumenty a záznamy podle jiných právních předpisů tím není dotčena.

11. Podle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru, nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je do nezbytné s daty umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele, nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odst. 2 posuzuje poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů.

12. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebitelský úvěr v rozporu s ustanovením § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě, běží ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

13. Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku („dále jen „o. z.“) smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

14. Podle § 2662 o. z. smlouvou o účtu se ten, kdo vede účet, zavazuje zřídit od určité doby v určité měně účet pro jeho majitele, umožnit vložení hotovosti na účet nebo výběr hotovosti z účtu nebo provádět převody majetkových prostředků z účtu na účet.

15. Odvolací soud postupem podle § 213 odst. 2 o. s. ř. zopakoval částečně dokazování, a to přehledem pohybu na účtech spořícího účtu vedeného na jméno žalovaného, který zobrazuje stav na jeho spořícím účtu k 15. 8. 2022, tedy ve stejný den přípis, ale současně také odpis částky 900 Kč, a dále běžného účtu č. , č. účtu, za období od 5. 8. 2022 do 1. 11. 2022, tedy v době před uzavřením smlouvy o revolvingovém úvěru. Z tohoto účtu se podává rozsah peněžních prostředků, s kterými v té době žalovaný disponoval s negativním schodkem. Příchozí transakce činily 140 000 Kč a 147 000 Kč, odchozí pak cca 157 000 Kč. Měsíční příjem žalobce odpovídal jím tvrzené částce cca 27 000 Kč měsíčně. Z obsahu uzavřené smlouvy o poskytnutém úvěru se potom podává, že byla dohodnuta povinnost žalovaného hradit z revolvingového úvěru částku odpovídající 4 % z aktuálního dluhu. Z přehledu splátek poskytnutého žalobcem však vyplývá, že ze stanoveného předpisu došlo k úhradě pouze částky 2 520 Kč v prvních splátkách. Odvolací soud předně považuje za nepřípadný odkaz odvolatele na judikaturu k ust. § 160 o. s. ř., neboť v daném případě soud neurčuje lhůtu pariční, ale hmotněprávní splatnost jistiny dle § 87 odst. 1, 2 zák. o spotřebitelském úvěru a musí tedy vycházet prioritně z možností dlužníka jistinu splatit. Naopak ve vztahu k poskytovateli úvěru jde o sankční ustanovení a výše dluhu či případné ekonomické postavení poskytovatele úvěru nemá s možnostmi dlužníka žádnou přímou souvislost.

16. Odvolací soud si je vědom aktuální judikatury Nejvyššího soudu citované žalobkyní o tom, že důkazní břemeno ohledně možnosti dlužníka splatit úvěr nese primárně žalovaný jako dlužník. To však nezbavuje soud povinnosti, aby v případě jeho pasivity posoudil jeho majetkové možnosti podle znalostí, které o žalovaném má, například z obsahu spisu. V případě, že by dlužník požadoval od soudu větší benefici, tedy nižší splátky, musel by v daném směru doplnit skutková tvrzení a důkazní návrhy. O tom nemohl být poučen kvůli jeho nepřítomnosti u jednání, která byla neomluvena. Stejně tak, pokud žalobce požaduje jinou splatnost, než kterou dovodil soud z jemu známých informací, nese v tomto směru důkazní břemeno a břemeno tvrzení. Bližší informace o majetkových poměrech dlužníka však nepodal. Odvolací soud má za to, že dostupné informace o majetkových poměrech dlužníka ukazují na jeho vyšší příjmy než výdaje v posuzované době roku 2022 a jeho neschopnost splácet částku odpovídající 4 % aktuálního dluhu, která odpovídá v zásadě i současné dlužné jistotě. Žalobkyně přichází s návrhem výše měsíční splátky 1 000 Kč, která z částky 60 000 Kč odpovídá zhruba 1,5 % měsíčně. Odvolací soud má za to, že pokud byla okresním soudem stanovená splatnost dluhu s doložkou „pod ztrátou výhody splátek“ (odvolací soud nemůže k odvolání žalobkyně případně postavení žalobkyně zhoršovat, tedy takovouto definici splatnosti akceptuje), je nutno tuto okolnost s ohledem na smysl a účel zákona o spotřebitelském úvěru zohlednit. Smyslem zákona je, pokud možno ochránit dlužníka před opakováním dluhové spirály, do které se dostává také za přispění poskytovatele úvěru, který porušil svou zákonnou povinnost (otázka správnosti závěrů o porušení povinnosti přezkumu úvěruschopnosti přitom není předmětem odvolacího řízení již proto, že v části, ve které okresní soud právě z tohoto důvodu žalobu zamítl, vzal žalobce žalobu zpět). Odvolací soud má tedy za to, že v případě, že splatnost je stanovena s doložkou ztráty výhody splátek, a to již při neuhrazení jedné splátky, je nutno přiměřenou měsíční splátku vzhledem k majetkovým poměrům dlužníka (viz výše) stanovit maximálně ve výši 1 % aktuální dlužné částky. V daném případě tedy 600 Kč. Odvolací soud proto v daném smyslu podle § 220 o. s. ř. změnil rozsudek soudu prvního stupně.

17. Pokud jde o náhradu nákladů řízení, považuje odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně za správné. Nad rámec argumentace okresního soudu odkazuje například na nález Ústavního soudu I. ÚS 2904/16, podle kterého je hlavní zásadou, která ovládá rozhodování o náhradě nákladů řízení zásada poměru úspěchu ve věci. Ústavní soud však již v této otázce opakovaně judikoval, že poměřovat úspěch a neúspěch nelze jen tím, jak bylo o konkrétním návrhu rozhodnuto, ale je třeba jej posuzovat v širších souvislostech. Jeví se jako krajně nespravedlivé, pokud odvolací soud vyjde při posuzování sporu čistě z matematického výpočtu, který opět čistě matematicky porovná s výší plnění, které bylo ve věci přiznáno, a to ani by jakkoliv zhodnotil specifické okolnosti daného případu. Odvolací soud by se v takovém případě dopustil porušení práva na spravedlivý proces podle cl. 36 odst. 1 listiny základních práv a svobod. Obdobná argumentace Ústavního soudu vyplývá např. i z nálezu I. ÚS 257/05. Ústavní soud v něm zdůrazňuje, že rozhodování o nákladech řízení nesmí být jen mechanickým posuzováním výsledku sporu bez komplexního zhodnocení rozhodnutí věci. Rozhodnutí o náhradě nákladů řízení má být zřejmým a logickým ukončením celého soudního řízení.

18. V poměrech dané věci žalobkyně přehlíží, že její výsledek v řízení je velmi odlišný od nároku, který u soudu uplatnila. Žalobkyně se domáhala zaplacení celkově částky 61 496,72 Kč s příslušenstvím, ale vedle toho i kapitalizovaného úroku ve výši 26 488,61 Kč, kapitalizovaného zákonného úroku ve výši 20 083,85 Kč a úroku ve výši 15 % ročně z částky 59 896,72 Kč od 1. 7. 2025 a zákonného úroku ve stejné výši z částky 61 496,72 Kč od 1. 7. 2025 do zaplacení. Ke dni rozhodnutí odvolacího soudu mezitím došlo k další kapitalizaci obou požadovaných úroků v částce cca 9 000 Kč. Jinak řečeno částka, která byla reálně zamítnuta (s potenciálem jejího dalšího růstu, pokud jde o úrok z prodlení), se blíží částce, ve vztahu ke které bylo žalobě vyhověno, pokud jde o jistinu. Současně je jistina určena v měsíčních splátkách stanovující splatnost na dobu 100 měsíců, a to bezúročně. Z hlediska ekonomické reality země jsou tedy takové podmínky velmi nevýhodné pro poskytovatele úvěru. Další věc, kterou je nutno nepochybně zohlednit, je skutečnost, že soud v daném případě nerozhoduje o lhůtě pariční, ale stanovuje hmotněprávní splatnost (viz výše). Na žalovaného je tedy nutno hledět jako na osobou, která doposud žalobci nic nedluží po splatnosti, protože žádná z uvedených splátek není ke dni rozhodnutí soudu splatná. Důvod, proč musel stanovit autoritativně soud splatnost v poměrech právního vztahu účastníků, přitom vyplývá primárně z porušení zákona žalobkyní (nesplnění povinnosti přezkumu úvěruschopnosti žalobkyní). V takovém případě je zřejmé, že žalobkyně nedosáhla ve věci převážného úspěchu, naopak žalovanému, který byl procesně neaktivní, žádné náklady nevznikly. Rozhodnutí soudu prvního stupně, které nepřiznává náhradu nákladů řízení žádnému z účastníků, je tedy věcně správné ve smyslu ust. § 142 odst. 2 o. s. ř. Obdobně pak uvažuje odvolací soud i v rámci náhrady nákladů odvolacího řízení, kde navíc i prostý matematický výpočet vede k převážnému neúspěchu žalobkyně v odvolacím řízení (§ 224 odst. 1 o. s. ř.). Žalobkyně totiž navrhovala splátku ve výši 1 000 Kč měsíčně, tedy navýšení o 700 Kč měsíční splátky, dosáhla navýšení pouze o 300 Kč. Na tom nic nemění skutečnost, že v průběhu odvolacího řízení vzala (pod tlakem právního názoru okresního soudu) částečně svůj nárok zpět.