8 Co 192/2024

Plný text

Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl jako soud odvolací v senátě složeném z předsedy Mgr. Miloše Póla a soudců JUDr. Marie Rudolfové a JUDr. Zuzany Völflové v právní věci žalobkyně: Jméno zainteresované společnosti 0/0 , IČO IČO zainteresované společnosti 0/0 sídlem Adresa zainteresované společnosti 0/0 sídlem Adresa zástupce zainteresované společnosti 0/0 proti žalované: Jméno zainteresované osoby 0/0 Datum narození zainteresované osoby 0/0 Adresa zainteresované osoby 0/0 , o zaplacení částky 41 282 Kč, o odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 23. 11. 2023, č. j. 25 C 319/2023-57,

I. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku I. a III. potvrzuje.

II. Žalovaná nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

1. Okresní soud v Českých Budějovicích (soud prvního stupně) napadeným rozsudkem uložil žalované, aby zaplatila žalobkyni 41 282 Kč v pravidelných splátkách 200 Kč měsíčně splatných vždy do 15. dne příslušného kalendářního měsíce, počínaje měsícem následujícím po právní moci rozsudku až do úplného zaplacení (výrok I.), zamítl žalobu v části, kde se žalobkyně proti žalované domáhala zaplacení dalších 89 363,88 Kč s přesně specifikovaným úrokem z prodlení (výrok II.) a vyslovil, že žalovaná nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.). Soud prvního stupně odůvodnil, že žalobkyně se domáhala zaplacení celkem 130 645,88 Kč s příslušenstvím Její právní předchůdkyně, společnost , právnická osoba, s žalovanou postupně uzavřela smlouvy o spotřebitelském úvěru ze dne 16. 10. 2019 č. , číslo, , ze dne 24. 1. 2020 č. , číslo, a ze dne 20. 5. 2020 č. , číslo, , na základě kterých žalovaná čerpala částky 25 000 Kč, 18 000 Kč a 40 000 Kč, a zavázala se splácet poskytnuté úvěry v dohodnutých splátkách. Žalovaná podmínky smluv neplnila a ocitla se v prodlení s úhradou sjednaných splátek. Na první smlouvu splatila 21 041 K, na druhou smlouvu 11 218 Kč a na třetí smlouvu 9 420 Kč. Nesplacený zůstatek všech tří smluv představuje částka 41 282 Kč. Právní předchůdkyně žalobkyně vzhledem k nesplácení úvěrů přistoupila k jejich zesplatnění.

2. Soud prvního stupně s poukazem na ustanovení § 2390 o. z., § 580 odst. 1 o. z., § 588 o. z. a dále s poukazem na ustanovení § 86 a § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru se předně zabýval otázkou, zda právní předchůdkyně žalobkyně postupovala při poskytování jednotlivých úvěrů na základě uvedených úvěrových smluv řádně a zda se zabývala posouzením schopnosti žalované úvěr splácet (úvěruschopností žalované). Soud zdůraznil, že posouzení úvěruschopnosti je komplexní proces, kdy věřitel sice vychází především z informací dodaných spotřebitelem, avšak nemůže se spokojit pouze s nimi, je povinen s odbornou péčí vyhodnotit a prověřit tyto informace a musí vycházet i z jiných zdrojů (údajů známých mu z jeho činnosti) a údaje a tvrzení spotřebitele ověřovat. Odborná péče zahrnuje i to, že nevychází pouze ze statisticky zprůměrovaných údajů, ale vždy bere v potaz situaci žadatele o úvěr. Součástí odborné péče je i obezřetnost, jež jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem, ale i k prověření těchto tvrzení, např. potvrzení o zaměstnání a příjmu doložením výplatních pásek, doložením výpisu z účtu atp. (zde soud prvního stupně odkazuje na komentářovou literaturu i na ustálenou judikaturu vyšších soudů). K výzvě soudu žalobkyně uvedla, že její právní předchůdkyně posoudila úvěruschopnost nahlížením do externích úvěrových rejstříků a na základě tvrzených příjmů a výdajů, což je zřejmé ze Zákaznické karty žalované, kde tato uvádí příjem z invalidního důchodu 11 783 Kč, další příjmy domácnosti 28 610 Kč, výdaje na splátky 834 Kč, interní splátky 3 703 Kč a odhadované výdaje 3 000 Kč. K dispozici byly dvě výplatní pásky, složenky, výměr důchodu a nájemní smlouva (v dalších detailech odvolací soud odkazuje na podrobnou rekapitulaci soudu prvního stupně obsaženou v bodě 14.). Soud prvního stupně dovodil, že z uvedených podkladů nemohl původní věřitel dospět k závěru, že zde nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti žalované tři dílčí zápůjčky (spotřebitelské úvěry) skutečně splácet. Soud dovodil, že žalobkyně (její právní předchůdkyně) řádně nesplnila svou zákonnou povinnost, jestliže měla řádně posoudit úvěruschopnost žalované, neboť nedostatečně zjistila a ověřila skutečné výdaje žalované, ty neporovnala s jejími příjmy a v potřebném rozsahu tak nezkoumala schopnost žalované poskytnuté spotřebitelské úvěry splácet.

3. V důsledku uvedeného shledal soud všechny tři smlouvy o spotřebitelském úvěru absolutně neplatnými a žalobkyni vznikl nárok pouze na vrácení nesplaceného zůstatku jistin z poskytnutých úvěrů. Žalovaná je proto povinna žalobkyni zaplatit 41 282 Kč a s ohledem na absolutní neplatnost všech tří smluv o spotřebitelském úvěru, již nepřiznal ostatní smluvní nároky žalobou uplatněné, zejména smluvní úrok a kromě přiznané nesplacené jistiny žalobu ve zbytku zamítl. Částku 41 282 Kč uložil žalované zaplatit ve splátkách po 200 Kč měsíčně. Zdůraznil, že žalobkyně přes výzvu podle § 118a odst. 2 a 3 o. s. ř. se nevyjádřila k otázce aktuální výše příjmů a celkových poměrů žalované, a proto postupoval s odkazem na ustanovení § 87 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru. Zohlednil celkové sociální a majetkové poměry žalované v době uzavírání předmětných úvěrových smluv, tedy přihlédl k citovaným dokladům o výši invalidního důchodu a dospěl k závěru, že je v možnostech žalované splácet neuhrazenou jistinu v měsíčních splátkách po 200 Kč s tím, že povinnost spotřebitele vrátit poskytnutou jistinu ve smyslu § 87 odst. 1 uvedeného zákona je vázána na dobu odpovídající jeho možnostem s přihlédnutím právě k ochraně spotřebitele. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle § 142 odst. 2 o. s. ř.

4. Rozsudek soudu prvního stupně napadla, a to pouze ve výroku I. v části týkající se lhůty a způsobu plnění, respektive výše splátek žalobkyně (§ 201, § 202 a § 204 odst. 1 o. s. ř.), která namítá, že soud prvního stupně neúměrně zvýhodnil žalovanou, pokud jí umožnil dluh zaplatit ve splátkách po 200 Kč. Soudy obvykle ukládají splátky v takové výši, aby pohledávka včetně příslušenství byla uhrazena ve 24měsíčních splátkách, zatímco v tomto případě, pokud by byla dodržena výše stanovených splátek, žalovaná by svůj dluh uhradila v roce 2041, tedy za 17 let. Stanovení splátek, je navíc výjimkou ze zásady, že přiznané plnění má být plněno v zákonné pariční lhůtě tří dnů. Povolení splátek musí být řádně odůvodněno s tím, že v tomto případě soud prvního stupně žádné konkrétní důkazy osvědčující nepříznivou sociální situaci žalované neuvádí ani nehodnotí. Nesprávně také soud postupoval, pokud neurčil splatnost celého závazku žalované pro případ prodlení žalované s úhradou některé splátky podle rozsudku a zdůraznil, že s institutem povolení splácet přiznanou částku ve splátkách je nutno nakládat uvážlivě. Nepřiměřené zvýhodnění jedné strany sporu může vést k porušení zásady rovnosti účastníků zde v neprospěch žalobkyně, která s uloženými splátkami nesouhlasí a žádá, aby žalované bylo uloženo zaplatit žalovanou částku v zákonné lhůtě tří dnů podle ustanovení § 160 odst. 1 o. s. ř. a v tomto smyslu, aby byl rozsudek soudu prvního stupně změněn.

5. Odvolací soud přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně postupem podle § 212 a § 212a odst. 1 a 2 o. s. ř. při nařízeném jednání (§ 214 odst. 1 o. s. ř.) a dospěl k závěru o zjevné nedůvodnosti podaného odvolání.

6. Odvolatel učinil předmětem odvolacího řízení lhůtu k plnění stanovenou soudem, když nesouhlasil se splatností dluhu stanovenou ve formě pravidelných měsíčních splátek po 200 Kč navíc bez ztráty výhody splátek v případě nezaplacení některé splátky. S poukazem na ustanovení § 160 odst. 1 o.s.ř., jež se podle jeho přesvědčení na daný případ vztahuje, se domáhá změny napadeného rozsudku ve výroku I. tak, že žalované bude uloženo zaplatit celou dlužnou částku 41 282 Kč ve lhůtě 3 dnů.

7. Odvolací soud především konstatuje, že uplatněný peněžitý nárok ze tří smluv o spotřebitelském úvěru se řídí zákonem č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, který je v poměru speciality k obecné úpravě závazků (především k občanskému zákoníku). Platnost zkoumaných úvěrových smluv se proto bude posuzovat podle ustanovení § 87 odst. 1 uvedeného zákona (s přihlédnutím k ustanovení § 86 odst. 1 téhož zákona), a splatnost dluhu v případě, že úvěrová smlouva je shledána absolutně neplatnou, se bude řídit ustanovením § 87 odst. 1 věta druhá a nikoli ustanovením § 160 odst. odst. 1 o.s.ř. Jinak řečeno posouzení podmínek splatnosti (případně stanovení splátek i jejich výše) se zde odvíjí od ustanovení zvláštního právního předpisu a nikoliv od občanského soudního řádu. Hmotněprávní základ nároku také nutně vede k povinnosti zaplatit soudní poplatek i v případě posuzování podmínek splatnosti, neboť odvolání se v takovém případě dotýká věci samé a nikoliv jen „lhůty k plnění“ ve smyslu § 160 odst. 1 o. s. ř. Předmětem přezkumu je totiž fakticky i možnost, zda jsou vůbec splněné podmínky uložit dlužníku dluh k zaplacení (byť i ve splátkách) či zda není na místě pro tentokrát žalobu zamítnout.

8. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru důkladně posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě informací nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených k povaze, délce, výši a rizikovosti úvěru pro spotřebitele, získaných z relevantních vnitřních nebo vnějších zdrojů, včetně spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle § 87 téhož zákona poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem (odstavec 1). Je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům (odstavec 2). Změní-li se možnosti spotřebitele, může soud na návrh některé ze smluvních stran sjednanou dobu nebo dobu určenou rozhodnutím změnit (odstavec 3).

9. Pokud jde o skutkový stav odkazuje odvolací soud na závěry soudu prvního stupně, které nebyly ve vztahu k úvěrovým smlouvám podaným odvoláním zpochybněné. Podstatné je zjištění, že právní předchůdkyně žalobkyně (společnost , právnická osoba, ) s žalovanou postupně uzavřela tři smlouvy o spotřebitelském úvěru, a to dne 16. 10. 2019 smlouvu č. , číslo, , dne 24. 1. 2020 smlouvu č. , číslo, a dne 20. 5. 2020 smlouvu č. , číslo, . Na základě těchto smluv žalovaná čerpala částky 25 000 Kč, 18 000 Kč a 40 000 Kč, a zavázala se zaplatit poskytnuté úvěry v dohodnutých splátkách. Ke dni podání žaloby žalovaná, jež předmětné úvěry přestala splácet, dlužila na jistině ze všech tří smluv celkem 41 282 Kč. Bylo na soudu, aby primárně zkoumal, zda právní předchůdkyně žalobkyně řádně zkoumala úvěruschopnost žalované. Břemeno tvrzení a břemeno důkazní k prokázání uvedené skutečnosti nese žalobkyně, neboť jí zákon v § 86 odst. 1 ukládá, jakým způsobem má postupovat a prokázání těchto skutečností (prokázání, že řádně zkoumala úvěruschopnost dlužníka), které vede k závěru o platnosti úvěrové smlouvy, svědčí v její prospěch.

10. Soud prvního stupně tedy zcela správně ještě před jednáním ve věci písemně – výzvou ze dne 22.9..2023 – vyzval žalobkyni s odkazem na § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru k doplnění tvrzení a důkazů o okolnostech uzavírání jednotlivých smluv a zejména o řádném prověření úvěruschopnosti žalované (viz č.l. 17); k tomu se žalobkyně vyjádřila tak, že vycházela z tvrzení žalované respektive dokladů jí poskytnutých (výměr důchodu, placené složenky, nájemní smlouva, lustrace v insolvenčním rejstříku – viz předložené zákaznické karty) s tím, že právní předchůdkyně neměla důvod pochybovat o pravdivosti získaných informací a také nelze po věřiteli (zejména u nižších částek) požadovat hluboké a rozsáhlé šetření majetkových poměrů dlužníka. V daném případě byla podle odvolatelky úvěruschopnost posouzena dostatečně.

11. Podle odvolacího soudu z žaloby a podaného doplnění žaloby lze učinit spolehlivý závěr leda o příjmech žalované v době poskytování úvěru, ovšem nikoliv také o všech výdajích, respektive celkových majetkových poměrech, vše navíc v situaci, kdy jednotlivé spotřebitelské úvěry byly žalované poskytnuté v rozmezí několika měsíců. Žalobkyně především zcela postrádala informace o všech pravidelných výdajích žalované a o jejích skutečných sociálních a rodinných poměrech (včetně doložení všech příjmů), a proto nemohla činit dostatečně podložený závěr o tom, kolik volných prostředků žalované skutečně každý měsíc zůstává po zaplacení všech povinných plateb. Obstojí proto jako správný závěr, že žalobkyně nebyla dostatečně dbalá při zjišťování úvěruschopnosti žalovaného a soud prvního stupně žalobkyni zcela správně ještě při jednání poučil o nutnosti doplnit skutková tvrzení a důkazní návrhy (§ 118a odst. 2 a 3 o. s. ř.), neboť neunáší břemeno tvrzení ani břemeno důkazní, pokud jde o řádné prověření úvěruschopnosti žalované. Žalobkyně však již žádné relevantní skutečnosti netvrdila ani nenavrhla další důkazy.

12. Za shora popsaného stavu je správný závěr soudu prvního stupně o neplatnosti všech tří úvěrových smluv, které žalovaná uzavřela jako spotřebitel s právní předchůdkyní žalobkyně, a to z důvodu nedostatečně ověřené úvěruschopnosti žalované. Žalobkyně má v takovém případě nárok pouze na vrácení bezdůvodného obohacení ve výši dosud nesplacených jistin. Ostatně žalobkyně uvedené závěry soudu ani odvoláním nenapadala, nýbrž pouze zpochybňovala existenci podmínek pro stanovení splatnosti dluhu ve splátkách.

13. Jak už odvolací soud shora uvedl, je na soudu, dospěje-li k závěru o existenci dluhu, zde v podobě bezdůvodného obohacení ve výši dosud nesplacené jistiny, aby svým rozhodnutím, také stanovil (postupem podle § 87 odst. 1 a 2 zákona o spotřebitelském úvěru) jeho splatnost. Může přitom uložit zaplatit celý dluh najednou (ve lhůtě, kterou stanoví, jež nemusí být totožná s pariční lhůtou podle § 160 odst. 1 o.s.ř.), může jej uložit zaplatit v pravidelných splátkách, jejichž výši stanoví, ovšem může také (pro tentokrát – viz § 87 odst. 3) žalobu zamítnout s poukazem na aktuální majetkové, sociální a rodinné poměry dlužníka.

14. Zde se odvolací soud ztotožňuje s přesvědčivými a dostatečně odůvodněnými závěry soudu prvního stupně, jestliže dospěl k závěru, že je v možnostech žalované splácet dosud neuhrazenou jistinu v pravidelných měsíčních splátkách 200 Kč. I podle odvolacího soudu odpovídá takováto výše splátek reálným možnostem žalované, u které byla spolehlivě zjištěna pouze výše jejího invalidního důchodu, přičemž nebylo na soudu, aby dále sám zjišťoval aktuální finanční, rodinné a sociální poměry žalované, nýbrž správně se spokojil pouze se skutečnostmi obsaženými ve spise, jestliže žalobkyně i přes písemnou výzvu a dále poučení podle § 118a odst. 2 a 3 o.s.ř. sama na označení dalších důkazů rezignovala. Jinak řečeno soud zde nemusel zjišťovat další skutečnosti a mohl vyjít z tvrzení a důkazů poskytnutých žalobkyní. V situaci, kdy tyto důkazy svědčily o tom, že nebyly dostatečně zjištěny potřebné skutečnosti, aby mohl být učiněn závěr o úvěruschopnosti žalované (a platnosti uzavřených smluv), je jen logické, že mohl být jen stěží uložen k zaplacení celý dluh najednou. S přihlédnutím k výši příjmu (důchodu) žalované pak ani stanovenou výši splátek nelze považovat za nepřiměřenou, ostatně i zde jde o rozhodnutí pro tentokrát, které je možné při zjištěné změně poměrů v budoucnu změnit. Správně soud prvního stupně nakonec postupoval i pokud nerozhodl o ztrátě výhody splátek, neboť možnost takového postupu z ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru nevyplývá a navíc by fakticky popírala smysl daného ustanovení.

15. Nakonec odvolací soud uvádí, že s ohledem na shora uvedený rozbor charakteru daného nároku nepřichází v úvahu ani vrácení zaplaceného soudního poplatku z odvolání, neboť ten byl vybrán v souladu s poplatkovým zákonem, jestliže je na dané odvolání pohlíženo jako na odvolání ve věci samé.

16. S ohledem na všechny shora uvedené důvody odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně v dotčeném výroku I., pokud jde o stanovení splátek a jejich výši jako věcně správný potvrdil postupem podle § 219 o. s. ř.

17. O náhradě nákladů odvolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 224 odst. 1 a 2 ve spojení ustanovením § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že na ně žalovaná nemá právo, neboť podle obsahu spisu jí v této fázi řízení žádné náklady nevznikly.