8 Co 609/2025

Plný text

Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl jako soud odvolací v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Zuzany Völflové a soudců JUDr. Pavla Toufara a Mgr. Miloše Póla v právní věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně , se sídlem Adresa žalobkyně , právně zastoupená advokátkou Jméno advokátky , se sídlem Adresa advokátky proti žalované: Jméno žalované A , narozená dne Datum narození žalované A , trvale bytem Adresa žalované A zastoupená advokátem Jméno advokáta , se sídlem Adresa advokáta o zaplacení částky 332 533,70 Kč s příslušenstvím, o odvolání obou účastníků proti rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 28.1. 2025, č. j. 14 C 241/2023-147,

I. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku v odstavci I., o splatnosti částky 302 801 Kč, potvrzuje a ve výroku v odstavci III., o nákladech řízení, se mění tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na nákladech odvolacího řízení částku 8 591 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám státu, na účet Okresního soudu v Českých Budějovicích.

1. Napadeným rozsudkem Okresní soud v Českých Budějovicích jako soud prvního stupně uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 302 801 Kč v pravidelných měsíčních splátkách ve výši 3 000 Kč splatných vždy do každého 15. dne v měsíci počínaje měsícem následujícím po právní moci rozsudku až do jejich úplného zaplacení (výrok I.). Současně v části, v níž se žalobkyně domáhala zaplacení částky 29 732,70 Kč s kapitalizovaným úrokem ve výši 5 681,70 Kč za období od 5.4.2022 do 1.9.2023 s kapitalizovaným úrokem z prodlení ve výši 12 192,87 Kč za období od 5.4.2022 do 1.9.2023, s úrokem ve výši 6,99% ročně jdoucím z částky 332 533,70 Kč od 2.9.2023 do zaplacení a se zákonným úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně jdoucím z částky 332 533,70 Kč od 2.9.2023 do zaplacení, žalobu zamítl (výrok II.). O nákladech řízení rozhodl výrokem III. tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 84 301 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku.

2. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že právní předchůdkyně žalobkyně (v postavení postupnice) uzavřela se žalovanou dne 5.4.2022 Smlouvu o úvěru č. , číslo, (dále jen „smlouva o úvěru“), na základě níž jí poskytla peněžní prostředky ve výši 348 538 Kč. Tyto se žalovaná zavázala splatit nejpozději do 21.4.203 a to v pravidelných měsíčních splátkách po 4 393 Kč. Úroková sazba byla sjednána ve výši 6,99 % ročně, při řádném splácení a odpuštění splátek 5,94 % ročně. Žalovaná sjednané splátky řádně nehradila, celkem uhradila částku 45 737 Kč, a proto žalobkyně úvěr k 3.6.2023 zesplatnila. Žalobou požadovala dlužnou jistinu 332 533,70 Kč, smluvní úrok a úrok z prodlení. S ohledem na zákonnou úpravu (zák. č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, dále jen „zákon“) se soud zabýval otázkou, jakým způsobem žalobkyně, resp. její právní předchůdkyně postupovala při posouzení schopnosti žalované úvěr splácet (§ 86 zákona), a na základě provedeného dokazování (po poučení žalobkyně podle § 118a odst. 1 a 3 o.s.ř.) dospěl k závěru, že při uzavření smlouvy o úvěru nedostatečně ověřila výdaje žalované, v převážné části výdajů vycházela pouze z informací poskytnutých žalovanou bez toho, že by tyto ověřila s náležitou odbornou péčí.. V důsledku toho soud dovodil, že smlouva o úvěru je neplatná (§ 87 zákona). Spotřebitel je tak povinen vrátit pouze poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru (proto další nároky – smluvní úrok a úrok z prodlení zamítl), a to v době přiměřené jeho možnostem. Žalobkyně, ač poučena o svém důkazním břemenu o době přiměřené možnostem žalované k vrácení jistiny, resp. její nesplacené části, ničeho neuvedla a žádné důkazy neoznačila. Za této situace soud vyšel z tvrzení žalované (jejího právního zástupce) o tom, že se nachází v obtížné finanční situaci, jsou proti ní vedeny exekuce a je jí srážena značná část příjmů. Při úvaze o výši splátek stanovil částku 3 000 Kč měsíčně s úvahou, že sjednané splátky ve výši 4 393 Kč byly nad možnosti žalované, která však zároveň dlouhodobě poskytnuté finanční prostředky užívá. Nevyhověl požadavku žalobkyně na jejich stanovení pod ztrátou výhody, neboť uložení takové povinnosti by bylo v rozporu se smyslem zákonné úpravy (§ 87 zákona). O nákladech řízení rozhodl podle § 142 odst. 2 o.s.ř. s přihlédnutím k částečnému úspěchu a neúspěchu každé z účastnic, kdy žalobkyně byla z 91 % úspěšná ve svém požadavku na vrácení jistiny. Bylo jí proto přiznáno právo na 82 % účelně vynaložených, blíže specifikovaných, nákladů.

3. Proti tomuto rozsudku se odvolaly obě účastnice, žalobkyně do výroku I. navrhující, aby žalované byla uložena povinnost zaplatit jí částku 302 801 Kč v 3 000 Kč měsíčních splátkách pod ztrátou jejich výhody, žalovaná do výroku III., o nákladech řízení.

4. Žalobkyně argumentuje tím, že institut ztráty výhody splátek je účinným nástrojem k zabezpečení disciplíny splátkového plnění. Je tudíž toho názoru, že opomenutí institutu ztráty výhody splátek má za následek nepřiměřené zatížení žalobce a v konečném důsledku i žalovaného, který by nesl vyšší náklady případné exekuce. Nerozporuje výši splátek, je nicméně toho názoru, že pokud je dle § 87 stanovena výše splátek podle možností spotřebitele a tento je dobrovolně nehradí (byť byly stanoveny v takové výši, aby je byl schopen hradit), přičemž příčina neplnění uložené povinnosti nespočívá ve změně jeho možnostech, je věřitel vystaven nedůvodnému zatížení spočívajícímu ve zdlouhavém postupu při vymáhání své pohledávky a zároveň dochází i k navýšení dluhu samotného žalovaného. Poukázala na rozhodnutí Krajského soudu v Českých Budějovicích sp. zn. 19 Co 1118/2024, kde ve skutkově podobné záležitosti odvolací soud dovodil, že uložení platební povinnosti žalovanému pod ztrátou výhody splátek neodporuje § 87 zákona o spotřebitelském úvěru. Aplikačním kritériem uvedeným v ust. § 87 je rovněž spravedlivé uspořádání práv a povinností smluvních stran, kdy sankcionovat poskytovatele úvěru nadto (zamítnutí nároku na smluvní úrok i úrok z prodlení) ještě tím, že plnění obdrží buď v extrémně nízkých splátkách (v soudní praxi se objevují případy stanovení tak nízké splátky, že splácení bude trvat 20 či dokonce 40 let) nebo v podobě, která značně komplikuje jeho případné vymáhání, jde výrazně nad rámec postihu předpokládaného platnou právní úpravou. Navrhuje proto změnu napadeného výroku a uložení povinnosti žalované platit stanovené splátky 3 000 Kč měsíčně pod ztrátou jejich výhody.

5. Žalovaná navrhla změnu výroku o nákladech řízení pro nesprávné posouzení míry úspěchu a neúspěchu účastnic, kdy soud v rozporu s rozhodovací praxí Nejvyššího soudu i Ústavního soudu nezohlednil žalované příslušenství pohledávky. Žalobkyně tak byla úspěšná pouze v rozsahu 66 % (byla-li žaloba, vyjma nesplacené části jistiny, zamítnuta), proto jí měla být přiznána náhrada pouze 32 % účelně vynaložených nákladů, mezi které nelze zařadit vyjádření ze 17.12.2024, vyjádření z 5.8.2024 pak není žalované známo. Náklady nechť jsou jí navíc umožněny hradit v 1 000 Kč měsíčních splátkách. K odvolání žalobkyně navrhla potvrzení napadeného výroku I. jako věcně správného s tím, že žalobkyně se domáhá pro sebe lepšího postavení přesto, že její právní předchůdkyně porušila své povinnosti, kdy žalovaná nedostatečné ověření své úvěrychopnosti nezavinila. Žalobkyně na sebe dobrovolně převzala podnikatelské riziko, proto by se neměla dovolávat případných komplikací exekučního řízení.

6. Odvolací soud primárně učinil závěr o přípustnosti odvolání, podaného včas, účastnicemi řízení k takovému úkonu legitimovanými (§ 201, § 202 a 204 odst. 1 o. s. ř.), kdy byly splněny náležitosti odvolání a podmínky odvolacího řízení (§ 205 odst. 1 o.s.ř. a § 212a odst. 2 o. s. ř. a contrario). Poté přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně v napadené části výroku I., o splatnosti částky 302 801 Kč, a ve výroku III., o nákladech řízení, postupem podle § 212 o. s. ř. při nařízeném jednání (§ 214 odst. 1 o. s. ř.) a dospěl k závěru o nedůvodnosti odvolání žalobkyně a důvodnosti odvolání žalované. Výrok II. nebyl odvoláním napaden a zůstal nedotčen (§ 206 o.s.ř.).

7. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru důkladně posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě informací nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených k povaze, délce, výši a rizikovosti úvěru pro spotřebitele, získaných z relevantních vnitřních nebo vnějších zdrojů, včetně spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

8. Podle § 87 téhož zákona poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem (odstavec 1). Je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům (odstavec 2). Změní-li se možnosti spotřebitele, může soud na návrh některé ze smluvních stran sjednanou dobu nebo dobu určenou rozhodnutím změnit (odstavec 3).

9. Odvolací soud přisvědčil názoru, že uplatněný peněžitý nárok z uzavřené smlouvy o úvěru se řídí zákonem č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Platnost zkoumaných úvěrových smluv se proto posuzuje podle ustanovení § 87 odst. 1 uvedeného shora citovaného zákona (s přihlédnutím k ustanovení § 86 odst. 1 téhož zákona), a splatnost dluhu v případě, že úvěrová smlouva je shledána absolutně neplatnou, se řídí ustanovením § 87 odst. 2 zákona (bez aplikace pariční lhůty dané ustanovením § 160 odst. odst. 1 o. s. ř.), jako ustanoveními speciálními k obecné úpravě (občanského zákoníku). Výklad tohoto ustanovení provedl Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí 33 Cdo 3675/2021, kde uvedl, že již z textu (tj. gramatického výkladu) samotného ustanovení § 87 odst. 1 a 2 zákona o spotřebitelském úvěru vyplývá, že toto ustanovení upravuje dobu (okamžik) vrácení poskytnuté a dosud nesplacené jistiny spotřebitelského úvěru, tj. splatnost plnění vyplývajícího z neplatné úvěrové smlouvy, resp. ze smlouvy neplatné právě podle § 87 odst. 1 věty první. Vzhledem k tomu, že plnění z neplatné smlouvy bývá obecně vypořádáváno podle obecných zásad bezdůvodného obohacení (v uvedeném případě by se při absenci § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru nabízelo ustanovení § 2993 věta první ve spojení s § 2991 odst. 2 o. z.), představuje toto ustanovení speciální úpravu vypořádání plnění z neplatné smlouvy (systematický výklad). Samotný zákon č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, byl do českého právního řádu přijat jako implementace aktuálních směrnic Evropského společenství požadujících zvýšenou ochranu spotřebitele v prostředí spotřebitelských úvěrů, jejichž poskytovatelé často požadují po spotřebiteli nepřiměřené úroky a podmínky splatnosti takovýchto úvěrů. Konkrétním účelem § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je (krom ochrany spotřebitele) postih poskytovatele spotřebitelského úvěru, který nedostatečně posoudil úvěruschopnost žadatele (při upřednostnění svého ekonomického zájmu poskytnout úvěr) a zapříčinil tak neplatnost úvěrové smlouvy, soukromoprávní sankcí, jejímž faktickým důsledkem je ztráta zisku v podobě smluvních úroků a dalších poplatků za poskytnutí spotřebitelského úvěru. Projevem ochrany spotřebitele je pak zvláštní úprava vypořádání poskytnutých plnění z neplatné smlouvy. Důvodová zpráva k ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru uvádí, že s ohledem na fakt, že z neplatnosti smlouvy vyplývá povinnost stran vzájemně si bez zbytečného odkladu vrátit poskytnutá plnění na základě ustanovení o bezdůvodném obohacení, z čehož pro spotřebitele mohou vyplývat problémy související s nutností urychleně si opatřit již utracené peníze ze spotřebitelského úvěru, stanoví se na jeho ochranu, že poskytnutou jistinu není povinen vrátit ihned, avšak v době odpovídající jeho možnostem. Spotřebitel je povinen vrátit celou poskytnutou jistinu, avšak v takových splátkách, v jakých je schopen splácet. Text „v době přiměřené jeho možnostem“ míří na rozložení vrácení poskytnuté jistiny spotřebitelského úvěru v čase. Pokud spotřebitel vrací poskytnutou jistinu podle svých možností, nemůže se dostat do prodlení, což je hlavním cílem ochrany (teleologický výklad). V obecné rovině z uvedeného vyplývá, že dokud se spotřebitel nedostane do prodlení s vrácením poskytnuté jistiny, nemůže poskytovateli úvěru vzniknout nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. (logický výklad). Komentářová literatura uvedené rozvádí v tom směru, že důsledkem porušení povinnosti poskytovatele úvěru posoudit úvěruschopnost žadatele (a tedy soukromoprávní sankcí) je neplatnost smlouvy o spotřebitelském úvěru a to, že spotřebitel vrací jistinu úvěru podle svých možností. Pokud je spor o vracení jistiny, rozhodne o jejím splácení soud. Často tedy dojde k tomu, že splátky jistiny budou zcela minimální, a nelze a priori vyloučit ani to, že soud uzná, že v možnostech spotřebitele není v daném okamžiku vracet jistinu vůbec. V případě, že se následně změní možnosti spotřebitele, může soud na návrh změnit dobu, během které má spotřebitel jistinu vrátit, ať již byla určena rozhodnutím, nebo dohodou stran (srov. Slanina, J., Jemelka, L., Vetešník, P., Wachtlová, L., Flídr, J. Zákon o spotřebitelském úvěru. Komentář. Praha: C. H. Beck, 2017, s. 436-440). Soud prvního stupně si byl citované právní úpravy i judikaturních závěrů vědom a v souladu s nimi postupoval a meritorně rozhodl.

10. Závěr soudu prvního stupně o neplatnosti „Smlouvy o úvěru“, kterou žalovaná uzavřela jako spotřebitel s právní předchůdkyní žalobkyně, a to z důvodu nedostatečně ověřené úvěruschopnosti žalované, nebyl odvoláním zpochybněn, stejně jako z toho vyplývající závěr, že žalobkyně má v takovém případě (pouze) nárok na vrácení jistiny. Jak uvedeno shora, je na soudu, dospěje-li k závěru o existenci dluhu (jehož výše je v dané věci představovaná nesplacenou částí poskytnuté jistiny a nebyla rovněž odvoláním zpochybněna), aby svým rozhodnutím také stanovil (postupem podle § 87 odst. 1 a 2 citovaného zákona) jeho splatnost podle možností spotřebitele ve lhůtě, kterou stanoví. Odvolací soud opakovaně (např. v rozhodnutích sp. zn. 8 Co 192/2024, 8 Co 1048/2024, naposledy 8 Co 2025/2024) vyjádřil svůj právní názor, že je to poskytovatel úvěru, nikoli žalovaný spotřebitel, koho stíhá břemeno tvrzení a břemeno důkazní o skutečnosti, jaká doba pro vrácení jistiny je ve smyslu ust. § 87 odst. 1 a 2 zákona přiměřená možnostem žalovaného. Soud prvního stupně si byl tohoto břemene žalobkyně vědom a žalobkyni v intencích ust. § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. poučil, žalobkyně však žádná tvrzení či důkazy nenabídla. Za této situace měla být dle názoru odvolacího soudu žaloba (tzv. pro tentokrát – viz. § 87 odst. 3 zákona) zamítnuta pro neunesení břemene tvrzení a důkazního (o aktuálních možnostech žalované - § 154 odst. 1 o.s.ř.), nicméně odvolací soud je vázán zásadou reformatio in peius, tj. nezhoršit postavení odvolatele, odvolal-li se (meritorně) jen on sám. Odvolací soud tak (stejně jako meritorně se neodvolající žalovaná) respektuje rozhodnutí soudu prvního stupně, který výši splátek určil (pouze) úvahou s přihlédnutím k jejich v úvěrové smlouvě sjednané výši. Měla-li být žalobkyně dle názoru odvolacího soudu z důvodů shora uvedených se svou žalobou plně neúspěšná (pro neprokázání podmínek pro určení splatnosti žalované částky), pak dle názoru odvolacího soudu nelze v odvolacím řízení její postavení ještě „zlepšovat“ (o možnost okamžité splatnosti při neplnění uložené splátkové povinnosti) stanovením požadované ztráty výhody splátek.

11. S těmito úvahami proto odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně v dotčeném výroku I. postupem podle § 219 o. s. ř. potvrdil.

12. K odvolání žalované odvolací soud postupem podle § 220 o.s.ř. změnil výrok o nákladech řízení před soudem prvního stupně, neboť je názoru, že úspěch každé z účastnic daného řízení je pouze částečný, a je proto namístě aplikací ust. § 142 odst. 2 o.s.ř. rozhodnout tak, že žádná z nich nemá na náhradu nákladů právo. Ve svém rozhodnutí sp. zn. 8 Co 1519/2024 totiž odvolací soud již vyslovil právní názor, že je nutno při rozhodování o náhradě nákladů daného řízení přihlížet k dalším specifickým okolnostem věci vyplývajícím ze zvláštní (specifické) právní úpravy. Tj. je nutno přihlédnout ke skutečnosti, že soudem je teprve hmotněprávní splatnost poskytnuté jistiny (příp. jejího nesplaceného zůstatku) na základě neplatného právního jednání určována (v závislosti na prokázaných možnostech spotřebitele), v důsledku čehož nelze striktně vzato na žalovaného spotřebitele nahlížet jako na dlužníka, který je se svým plněním ke dni podání žaloby v prodlení. Je nutno dále přihlížet i k tomu, že žalobce (vycházeje z chybného závěru o platnosti „Smlouvy“) v řízení uplatnil vedle nesplatného nároku na úhradu jistiny či jejího zůstatku i další smluvní nároky, včetně úroku z prodlení, kteréžto nároky byly pravomocně zamítnuty. Dále, že nebylo vyhověno ani jeho požadavku na úhradu žalované částky (její části) v 3denní lhůtě, výsledkem řízení je, že žalovaný byl zavázán (za podmínek přiměřených jeho poměrům) k vrácení úvěrem získané jistiny (půjčené částky) ve splátkách. Zvážením všech uvedených okolností věci proto odvolací soud dospěl k závěru, že v řízení, ve kterém soud stanoví splatnost jistiny podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, nelze určit poměr úspěchu a neúspěchu účastníka ve věci pouhým matematickým poměrem žalobou požadované a rozsudkem přiznané částky, ale je nutno přihlédnout k citovaným okolnostem věci.“ Stejně tak ani v dané věci není dle názoru odvolacího soudu namístě pouze matematicky určovat poměr úspěchu a neúspěchu té které účastnice řízení, neboť ačkoli žalobkyně byla převážně (nikoli plně) úspěšná ve svém požadavku na vrácení nesplacené jistiny (její výše byla v žalobě stanovena nesprávně částkou 332 533,70 Kč z důvodu smluvních ujednání, která však byla shledána neplatnými), neúspěšná byla v požadavku na její okamžitou splatnost (plnění požadovala ve lhůtě 15 dnů), dále v uplatněném nároku na smluvní úrok i úrok z prodlení (v tomto směru jinak nutno přisvědčit žalované, že dle ustálené praxe je třeba k příslušenství uplatněné pohledávky přihlížet). Za těchto okolností shledává odvolací soud úspěch a neúspěch každé z účastnic částečným v tom rozsahu, že je namístě žádné z nich právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně nepřiznat.

13. Výrok o nákladech řízení vyplývá z ust. § 142 odst. 1 o.s.ř. (za použití § 224 odst. 1 o.s.ř.), kdy žalobkyně byla se svým odvoláním neúspěšná a stíhá ji proto nákladová povinnost. Náklady žalované jsou představovány odměnou za 2 úkony právní služby (vyjádření k odvolání a účast u jednání odvolacího soudu) po 2 300 Kč podle § 7 a 9 odst. 1 vyhl. 177/1996 Sb. ve znění pozdějších předpisů (kdy odvolací požadavek na aplikaci institutu ztráty výhody splátek nelze vyjádřit v penězích), advokátního tarifu, odměnou ve výši jedné poloviny ve výši 1 150 Kč (odvolání do nákladového výroku) podle § 11 odst. 2 písm. c) AT, 3 režijními náhradami po 450 Kč podle § 13 odst. 4 AT, vše navýšené o 21% DPH, jehož je advokát plátcem (§ 137 odst. 3 o.s.ř.). Vzhledem k tomu, že advokát , tituly před jménem, , právní zástupce, byl žalované ustanoven jako zástupce soudem podle § 30 o.s.ř., je povinnost k náhradě nákladů řízení žalobkyni uložena k rukám státu, který ve smyslu ust. § 140 odst. 2 o.s.ř. platí náklady ustanoveného zástupce. Třídenní lhůta k plnění je dána ust. § 160 odst. 1 o.s.ř.