8 Co 794/2026

Plný text

Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Rychtářové a soudců Mgr. Miloše Póla a JUDr. Pavla Toufara ve věci žalobkyně: B2 Jméno žalobkyně., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalovanému: Jméno žalovaného, narozený Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného o zaplacení 168 795,16 Kč s příslušenstvím, o odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu v Prachaticích ze dne 8. 4. 2026, č. j. 5 C 26/2026-28,

I. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku II. potvrzuje.

II. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku III. mění tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně částečně vyhověl žalobě ohledně částky ve výši 31 279,40 Kč s tím, že pro splnění této povinnosti žalovanému stanovil možnost hradit danou pohledávku v pravidelných měsíčních splátkách ve výši 2 000 Kč splatných vždy ke každému 20. dni v měsíci počínaje měsícem následujícím po právní moci rozsudku, a to pod ztrátou výhody splátek (výrok I.). Okresní soud dále ohledně částky ve výši 137 515,76 Kč s příslušenstvím, a to s úrokem ve výši 8,9 % ročně jdoucím z částky 149 740,69 Kč od 24. 9. 2025 do zaplacení a s úrokem z prodlení ve výši 12 % ročně z částky 154 825,69 Kč od 24. 9. 2025 do zaplacení, žalobu částečně zamítl (výrok II.) a o náhradě nákladů řízení rozhodl tak, že žádnému z účastníků se nepřiznává (výrok III.).

2. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že společnost právnická osoba. (dále též jen “Banka”) uzavřela se žalovaným dne 2. 10. 2020 Smlouvu o úvěru s pojištěním schopnosti splácet (dále též jen “Smlouva”), na jejímž základě byly žalovanému dne 2. 10. 2020 poskytnuty peněžní prostředky ve výši 300 000 Kč, které se zavázal splatit společně s úrokem ve výši 8,9 % ročně v 84 měsíčních splátkách po 4 811,51 Kč plus pojištění 477 Kč měsíčně s tím, že poslední splátka měla činit 6 729,09 Kč. Žalovaný poskytnutý úvěr řádně nesplácel a vzhledem k tomu, že dluh nevyrovnal ani po opakovaných výzvách, tak jej Banka ke dni 24. 3. 2025 zesplatnila. Tuto skutečnost žalovanému oznámila přípisem datovaným dne 26. 3. 2025 a vyzvala jej k úhradě částky ve výši 160 585,77 Kč (z čehož nesplacená jistina činila částku ve výši 149 740,69 Kč). Soud prvního stupně vycházel z toho, že na danou pohledávku žalovaný uhradil částku v celkové výši 268 720,60 Kč. Žalobkyně je právní nástupkyní Banky, a to na základě Smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 18. 9. 2025. Postoupení pohledávky bylo žalovanému oznámeno přípisem ze dne 25. 9. 2025. Okresní soud dále zjistil, že před poskytnutím předmětného úvěru právní předchůdkyně žalobkyně posuzovala úvěruschopnost žalovaného. Vyšla z tvrzení, které žalovaný uvedl v žádosti o úvěr – bydlí ve vlastním bytě, je svobodný, je zaměstnán jako dělník u společnosti právnická osoba (na dobu určitou jednoho roku od 2. 3. 2020 do 31. 3. 2021) s příjmem ve výši 23 037 Kč, jeho nezbytné měsíční výdaje činí 0 Kč. Soud prvního stupně zjistil, že k žádosti o úvěr ve výši 250 000 Kč žalovaný předložil potvrzení o příjmu ze dne 1. 10. 2020 (pracovní smlouvu a potvrzení zaměstnavatele) a formulář pro standardní informace o spotřebitelském úvěru.

3. Po provedeném dokazování soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalobkyně řádně neposoudila úvěruschopnost žalovaného. Měl za to, že z potvrzení zaměstnavatele, z něhož vyplýval příjem žalovaného ve výši 23 037 Kč a skutečnost, že je zaměstnán na dobu určitou do 31. 3. 2021, již sama o sobě vzbuzuje pochybnosti o řádném prověření úvěruschopnosti. Nad to poukázal na to, že žalovaný uvedl, že nemá žádné měsíční náklady, má jediný zdroj příjmů a čistý měsíční příjem domácnosti činí 50 000 Kč. Soud prvního stupně podotkl, že Banka nijak neověřovala výdaje žalovaného, jeho úvěruschopnost hodnotila pouze na základě matematických modelů. Okresní soud zdůraznil, že již skutečnost, že žalovaný tvrdil, že nemá žádné relevantní výdaje, je zcela zavádějící. Rovněž uvedl, že odborná péče věřitele neznamená to, že Banka vychází ze statistických modelů, nýbrž musí zohlednit konkrétní situaci žadatele o úvěr. Žalobkyně tvrdila, že byly provedeny lustrace v Centrální evidence exekucí, v insolvenčním rejstříku a v interních databázích, což však nedoložila. Soud prvního stupně poukázal i na to, že žalovaný žádal o úvěr ve výši 250 000 Kč a Banka mu jej schválila ve výši 300 000 Kč. Závěrem okresní soud uvedl, že k doložení tvrzení o tom, že Banka řádně ověřila úvěruschopnost žalovaného, byla žalobkyně vyzvána opakovaně, zkoumání úvěruschopnosti však (ani po poučení dle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř.) hodnověrně nedoložila.

4. V právní rovině soud prvního stupně konstatoval, že právní předchůdkyně žalobkyně se žalovaným uzavřela smlouvu o úvěru ve smyslu ust. § 2395 občanského zákoníku v režimu zákona o spotřebitelském úvěru. Za situace, kdy žalobkyně neposoudila úvěruschopnost žalovaného s odbornou péčí, považoval soud prvního stupně Smlouvu ve smyslu ust. § 87 zákona o spotřebitelském úvěru za neplatnou, a proto shledal na straně žalobkyně nárok na vrácení poskytnuté dosud nesplacené jistiny ve výši 31 279,40 Kč (Banka žalovanému zaslala částku ve výši 300 000 Kč, na kterou žalovaný celkem uhradil 268 720,60 Kč). Tuto částku pak umožnil žalovanému hradit v pravidelných měsíčních splátkách po 2 000 Kč, kterou stanovil dle přiměřených možností žalovaného. V této souvislosti soud prvního stupně odkázal na rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne datum, č. j. číslo jednací. Ve zbývajícím rozsahu žalobu zamítl, a to včetně smluvních úroků a úroků z prodlení, neboť splatnost nevrácené jistiny dosud nenastala (soudem byla stanovená nová doba splatnosti v souladu s ust. § 87 zákona o spotřebitelském úvěru), a proto na ně žalobkyni nárok nevznikl (odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021). O náhradě nákladů řízení rozhodl tak, že žalovanému přiznána nebyla, neboť v řízení zůstal nečinný.

5. Proti tomuto rozsudku podala odvolání žalobkyně, a to do výroku II. a III., a to z důvodů uvedených v ust. § 205 odst. 2 písm. c), e) a g) z. č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen “o. s. ř.”). Podotkla, že v žádosti o úvěr ve výši 250 000 Kč žalovaný deklaroval svůj čistý měsíční příjem ve výši 23 037 Kč, celkový příjem domácnosti ve výši 50 000 Kč/měsíc, ostatní pravidelné výdaje a splátky ve výši 0 Kč, bydlení ve vlastní bytové jednotce, rodinný stav (svobodný a bez vyživovacích povinností) a uvedl zaměstnavatele s pracovním poměrem na dobu od 2. 3. 2020 do 31. 3. 2021. Žalobkyně zdůraznila, že si od zaměstnavatele žalovaného vyžádala potvrzení o jeho příjmu, který korespondoval s příjmem uvedeným žalovaným v žádosti. Banka dále zpracovala standardní matematický model hodnocení úvěruschopnosti formou výpočtu minimálního měsíčního salda, ukazatele DSTI a DTI a dospěla k závěru, že žalovaný disponoval po zaplacení splátky a pokrytí nezbytných životních nákladů kladným měsíčním příjmem. Žalovaný dne 2. 10. 2020 podepsal Předsmluvní standardní informace. Taktéž byly ověřeny databáze BRKI, NRKI, Ministerstvo vnitra ČR a Insolvenční rejstřík. Žalobkyně dále uvedla, že dne 2. 10. 2020 byla uzavřena Smlouva na celkovou výši spotřebitelského úvěru 300 000 Kč. Poskytnutý úvěr pak žalovaný 4,5 roku pravidelně hradil (tedy zaplatil nejméně 50 měsíčních splátek). Navíc matematický scoringový model je v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu (v této souvislosti odkázal na usnesení sp. zn. 33 ICdo 27/2021). Žalobkyně má za to, že deklarace nulových ostatních výdajů není vadou posouzení. Za situace, kdy byl žalovaný svobodný, bezdětný a bydlel ve svém bytě, tak deklarace nulových fixních nákladů (nad rámec běžných životních nákladů) je věrohodná. Žalobkyně dále namítla, že zákon o spotřebitelském úvěru nestanoví, že spotřebitelský úvěr lze poskytnout pouze osobě s pracovním poměrem na dobu neurčitou, když navíc soud prvního stupně ani existenci pracovního poměru po roce 2021 nezjišťoval. Porušení zákona o spotřebitelském úvěru pak nepředstavuje ani rozdíl ve výši žádosti o úvěr (250 000 Kč) a fakticky poskytnutým úvěrem (300 000 Kč), neboť žalovaný byl s výší úvěru plně seznámen a úvěruschopnost byla posuzována ve vztahu k částce 300 000 Kč. Žalobkyně doplnila, že v případě, že by odvolací soud se závěrem soudu prvního o neplatnosti Smlouvy souhlasil, tak subsidiárně namítá, že výrok II. je nesprávný i v části, v níž jí soud odmítl přiznat zákonné úroky z prodlení. Má za to, že za situace, kdy soud uložil žalovanému povinnost vrátit jistinu formou pravidelných měsíčních splátek ve výši 2 000 Kč (výrok I.), stanovil dobu přiměřenou možnostem spotřebitele ve smyslu ust. § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru a fakticky nastolil splátkový rozvrh s konkrétní splatností každé splátky. Splátky stanovené pravomocných rozsudkem jsou peněžitou pohledávkou s jasně vymezenou splatností. Závěrem žalobkyně navrhla, aby odvolací soud rozsudek okresního soudu změnil tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku ve výši 137 515,76 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení jdoucím z částky 137 515,76 Kč od 23. 9. 2025 do zaplacení, to vše do 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku, a dále aby uložil žalovanému povinnost nahradit žalobkyni náklady řízení před soudy obou stupňů.

6. Žalovaný se k odvolání nevyjádřil.

7. Odvolací soud předně uvádí, že odvolání je přípustné, bylo podáno osobou oprávněnou a včas (§ 201, § 202 a § 204 odst. 1 o. s. ř.) s tím, že obsahuje náležitosti uvedené v ust. § 205 odst. 1 o. s. ř. Krajský soud v Českých Budějovicích proto přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně v napadeném rozsahu dle ust. § 212 o. s. ř. a § 212a odst. 1, 3 a 5 a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.

8. Podle § 2395 z. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, v účinném znění (dále jen „o. z.“) smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

9. Dle § 580 odst. 1 o. z. je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

10. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

11. Dle § 86 odst. 1 z. č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru”) poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru důkladně posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě informací nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených k povaze, délce, výši a rizikovosti úvěru pro spotřebitele, získaných z relevantních vnitřních nebo vnějších zdrojů, včetně spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odst. 2 poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje schopnost spotřebitele plnit povinnosti sjednané ve smlouvě, zejména splácet sjednané splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů a dalších údajů o finanční a ekonomické situaci spotřebitele, jako jsou údaje o jeho majetku a závazcích a o způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

12. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu.

13. Posouzení úvěruschopnosti spotřebitele je komplexní proces, při němž věřitel vychází z řady různých údajů. Věřitel vychází především z informací dodaných spotřebitelem, avšak věřitel se s takto získanými informacemi od spotřebitele nemůže bez dalšího spokojit a brát je jako fakt. Je povinen je s odbornou péčí vyhodnotit a důkladně je prověřit. Věřitel musí vycházet i z jiných zdrojů (údaje, které jsou mu známy z jeho vlastní činnosti) a údaje a tvrzení spotřebitele ověřit. Odborná péče věřitele zahrnuje i to, že nevychází ze statisticky zprůměrovaných údajů, ale vždy bere v potaz konkrétní situaci žadatele o úvěr (srov. Zákon o spotřebitelském úvěru. Komentář; autor Lukáš Vacek, Wolters Kluwer: Praha 2015, komentář k § 9). Součástí odborné péče poskytovatele úvěru je i taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i k prověření těchto tvrzení, a to např. potvrzením o zaměstnání a příjmu, doložením výplatních pásek, doložením výpisu z účtu žadatele (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ČR ze dne 1. 4. 2015 č. j. 1 As 30/2015-39). K otázce dostatečnosti zjištění poměrů dlužníka se Nejvyšší soud ČR a Ústavní soud ČR vyjádřil opakovaně (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 a ze dne 20. 3. 2019 sp. zn. 33 Cdo 201/2018 nebo nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/2018).

14. V dané věci ze skutkových tvrzení žalobkyně vyplývá, že jeho právní předchůdkyně posuzovala úvěruschopnost žalovaného tak, že provedla vyhodnocení informací požadovaných a získaných od žalovaného před uzavřením Smlouvy. Žalovaný byl dotázán na své rodinné, majetkové, pracovní a jiné poměry a informace byly ověřeny oproti dokladům vyžádaným od žalovaného (potvrzení zaměstnavatele), současně právní předchůdkyně žalobkyně vycházela z informací z interních databází, z externích registrů i z veřejně přístupného insolvenčního rejstříku s negativním záznamem. Pro účely hodnocení úvěruschopnosti zpracovala standardní matematický (scoringový a sociodemografický) model. Žalobkyně uzavřela, že na základě těchto podkladů byla posouzena schopnost žalovaného splácet úvěr a žalovaný byl vyhodnocen jako způsobilý ke splácení úvěru ve výši 300 000 Kč.

15. Z obsahu spisu odvolací soud zjistil, že žalovaný v žádosti o úvěr ze dne 1. 10. 2020 prohlásil, že je zaměstnaný s příjmem ve výši 23 037 Kč měsíčně. Je svobodný, nemá žádnou vyživovací povinnost, bydlí ve vlastním bytě a jeho výdaje představují částku ve výši 0 Kč měsíčně s tím, že nemá ani povinnost hradit žádné splátky. Celkový čistý příjem domácnosti žalovaného činí 50 000 Kč. K prokázání výše příjmů žalovaný žalobkyni předložil potvrzení zaměstnavatele o výši příjmu (z něhož se podává, že jeho průměrný čistý měsíční příjem za poslední 3 měsíce činil částku 23 037 Kč, za posledních 6 měsíců se jedná o částku 130 440 Kč čistého). Banka provedla lustraci ve veřejných databázích (insolvenční rejstřík, bankovní a nebankovní registr klientských informací a database MVČR). Žalobkyně tedy ve vztahu k příjmům uvedla konkrétní podklady, které měla její právní předchůdkyně při posuzování úvěruschopnosti žalovaného k dispozici. Výdaje žalovaného však doložit nepožadovala, vyšla pouze ze žalovaným tvrzených informací. Žalobkyně (ani po poučení soudu) neuvedla žádný konkrétní podklad, kterým její právní předchůdkyně při posuzování úvěruschopnosti žalovaného disponovala a který by verifikoval konkrétní výdaje žalovaného. Proto lze dospět k závěru, že Banka nedostatečně zjišťovala majetkovou situaci žalovaného, neboť nepožadovala její řádné doložení.

16. Ve vztahu k žalobkyní zmiňovanému usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2022 sp. zn. 33 ICdo 27/2021 odvolací soud uvádí, že v dané věci se jednalo o jinou skutkovou situaci, neboť žalobkyně měla k dispozici běžný účet žalované a ve vztahu k jejím výdajům mimo jiné vycházela i z údajů v něm uvedených.

17. Soud prvního stupně tedy správně zjistil skutkový stav věci, a proto z něj odvolací soud vychází. Odvolací soud rovněž souhlasí se závěry, které učinil okresní soud v právní rovině, a to že předmětná Smlouva je neplatným právním jednáním (§ 86 a § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru), neboť právní předchůdkyně žalobkyně před poskytnutím úvěrů řádně nezkoumala úvěruschopnost žalovaného. Za situace, kdy právní předchůdkyně žalobkyně nedostála povinnosti stanovené v § 86 zákona o spotřebitelském úvěru postupovat s odbornou péčí (posouzení úvěruschopnosti provedla pouze formálně, bez náležitých a dostatečných podkladů), vede tento její postup k omezenosti nároku žalobkyně vůči žalovanému na vrácení pouhého zůstatku jistiny spotřebitelského úvěru. Odvolací soud tedy přisvědčil i názoru soudu prvního stupně, že poskytovatel úvěru má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v nové době splatnosti, která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka. Nárok na úroky z prodlení dle ust. § 1970 o. z. mu vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru, tedy v době dle ust. § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021 - R 11/2026 civ.). Za situace, kdy soud splatnost dluhu svým rozhodnutím teprve stanovil, nemohl být žalovaný v prodlení dříve, než splatnost určil soud, a proto není požadavek žalobkyně na úhradu úroků z prodlení důvodný (§ 1968 o. z.). Žalobkyně tedy nemá (vedle dlužné jistiny) na úroky z prodlení nárok. Vzhledem k tomu, že právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalovanému peněžní prostředky ve výši 300 000 Kč, na které žalovaný uhradil částku v celkové výši 268 720,60 Kč, stíhá jej povinnost na poskytnuté jistině vrátit částku ve výši 31 279,40 Kč. K zaplacení této povinnosti soud prvního stupně žalovanému umožnil splátky, což odvoláním (stejně tak jako celý výrok I., jímž soud prvního stupně žalobě částečně vyhověl) napadeno nebylo. Ve zbylé části, a to ohledně částky ve výši 137 515,76 Kč (168 795,16 – 31 279,40) tak soud prvního stupně žalobu správně zamítl.

18. S ohledem na shora uvedené považuje odvolací soud odvoláním napadený výrok II. věcně správný, a proto jej za použití ust. § 219 o. s. ř. potvrdil.

19. Odvolací soud však nepovažuje za správné rozhodnutí soudu prvního stupně ve výroku o náhradě nákladů řízení, neboť jeho znění dopadá na situace, kdy soud rozhoduje dle ust. § 150 o. s. ř., které však v dané věci aplikováno nebylo. O náhradě nákladů řízení v dané věci soud prvního stupně rozhodl postupem dle § 142 odst. 1 o. s. ř., neboť ve věci byl převážně úspěšný žalovaný, kterému však dle obsahu spisu žádné náklady řízení nevznikly. Za této situace odvolací soud výrok o náhradě nákladů řízení (výrok III.) podle ust. § 220 o. s. ř. změnil tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

20. O náhradě nákladů odvolacího řízení odvolací soud rozhodl dle § 224 odst. 1 a 2 ve spojení s § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že na jejich náhradu v odvolacím řízení plně úspěšný žalovaný nemá právo, neboť podle obsahu spisu mu ani v této fázi řízení žádné náklady nevznikly. Proti tomuto usnesení lze podat u Okresního soudu v Prachaticích dovolání k Nejvyššímu soudu ČR do dvou měsíců od doručení tohoto usnesení, avšak jen za podmínek stanovených v § 237 o. s. ř. Nebude-li podle tohoto rozsudku plněno řádně a včas, může být k návrhu soudem (soudním exekutorem) vykonán.