17 Co 112/2024

Plný text

Krajský soud v Hradci Králové rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jana Čipery a soudců Mgr. Tomáše Šintáka a JUDr. Jiřího Hanuše ve věci žalobkyně: Jméno zainteresované společnosti 0/0 , IČO IČO zainteresované společnosti 0/0 sídlem adresa zastoupená advokátkou doc. právnická osoba sídlem Adresa zástupce zainteresované společnosti 0/0 proti žalovanému: Jméno zainteresované osoby 0/0 Datum narození zainteresované osoby 0/0 Jméno zástupce zainteresované osoby 0/0 sídlem Adresa zástupce zainteresované osoby 0/0 o zaplacení částky 340 686 Kč s příslušenstvím k odvolání žalobkyně a žalovaného proti rozsudku Okresního soudu v Jičíně ze dne 25. října 2023 č. j. 7 C 118/2016-288

I. Rozsudek okresního soudu se ve výroku I mění tak, že se zamítá žaloba v části, v níž se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení částky 43 359,80 Kč spolu s 8,05% ročním úrokem z prodlení z částky 43 359,80 Kč ode dne 20. 12. 2014 do zaplacení.

II. Ve výroku II se rozsudek okresního soudu potvrzuje.

III. Žalobce je povinen nahradit žalovanému na účet České republiky – Okresního soudu v Jičíně náklady řízení před okresním a krajským soudem, jejichž výše bude určena samostatným usnesením, a to do tří dnů od právní moci uvedeného usnesení.

1. Okresní soud shora označeným rozsudkem uložil žalovanému, aby do tří dnů od právní moci rozsudku zaplatil žalobkyni částku , částka, spolu s 8,05 % ročním úrokem z prodlení z částky , částka, ode dne , datum, do zaplacení (výrok I). V části, v níž žalobkyně požadovala po žalovaném zaplacení částky , částka, spolu s 8,05 % ročním úrokem z prodlení z této částky ode dne , datum, do zaplacení, žalobu zamítl (výrok II). O nákladech řízení rozhodl tak, že žalobkyni zavázal, aby žalovanému k rukám jeho zástupkyně do tří dnů od právní moci rozsudku zaplatil částku , částka, (výrok III).

2. V odůvodnění rozsudku okresní soud vyložil, že rozhodoval o žalobě, kterou se žalobkyně domáhá zaplacení náhrady škody ve výši , částka, , vzniklé neoprávněným odběrem elektrické energie na adrese , adresa, . Kontrolou provedenou dne , datum, a následným znaleckým zkoumáním byly zjištěny zásahy do elektroměru č. , hodnota, spočívající v poškozených úředních značkách a v opakovaném přetáčení číselníků. Žalovaný se bránil tím, že kontrolu provedl subjekt bez příslušného oprávnění, že elektroměr byl přístupný i jiným osobám a že se ani policejním šetřeném nepodařilo zjistit pachatele. Namítal též to, že uplatněná výše náhrady by měla být korigována s ohledem na dřívější průměrnou spotřebu. Poukazoval dále na to, že usnesením Krajského soudu v , adresa, ze dne , datum, č. j. , insolvenční spisová značka, byl v insolvenčním řízení osvobozen od placení pohledávek zahrnutých do oddlužení v rozsahu, v němž dosud nebyly uspokojeny, a tedy i žalobou uplatněné pohledávky. Okresní soud na základě provedeného dokazování uzavřel, že na daném odběrném místě docházelo k neoprávněnému odběru tak, jak v žalobě tvrdila žalobkyně. Policejní šetření pro podezření ze spáchání trestného činu krádeže, vedené pod sp. zn. , spisová značka, , skončilo odložením věci, neboť se nepodařilo zajistit důkazy o tom, která konkrétní osoba provedla zásah do elektroměru. Soud prvního stupně měl dále za prokázané, že žalobkyně přihlásila žalobou uplatněnou pohledávku do insolvenčního řízení, v němž byla tato pohledávka uspokojena v rozsahu necelého 1 %. Dospěl však k závěru, že se na tuto pohledávku z důvodu uvedeného v ustanovení § 416 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „i. z.“), nevztahuje osvobození. Jde totiž o náhradu škody způsobené neoprávněným odběrem elektřiny, tedy porušením ustanovení § 51 odst. 1 písm. e) bod 1, 3, odst. 2 zákona č. 548/2000 Sb. Žalovaný jednal protiprávně, jeho odpovědnost za škodu je odpovědností objektivní a je nerozhodné, kdo neoprávněný odběr zavinil. Žalovaný se této odpovědnosti nemůže zprostit např. tím, že do měřicího zařízení sám nezasáhl či že si tohoto zásahu ani nebyl vědom. Neoprávněný odběr tedy energetický zákon chápe jako úmyslné porušení povinnosti. Ve vztahu k výši vzniklé škody okresní soud dovodil, že žalobkyní provedené vyčíslení dle § 9 vyhlášky č. 82/2011 Sb. neodpovídá skutečné škodě. Se zřetelem k historické spotřebě v odběrném místě stanovil skutečnou výši škody vzniklé neoprávněným odběrem na částku , částka, , která se dále zvyšuje o částku , částka, odpovídající nákladům na zjištění neoprávněného odběru, včetně znaleckého posudku a nákladů na přezkoušení elektroměru. Žalobě proto vyhověl toliko co do , částka, , představujících součet uvedených částek.

3. Proti tomuto rozsudku podali odvolání oba účastníci řízení.

4. Žalovaný své odvolání směřoval proti výroků I a III rozsudku okresního soudu. Namítal, že se soud prvního stupně nedostatečně zabýval jeho námitkami vznesenými proti průběhu samotné kontroly elektrického zařízení a že nesprávně vyhodnotil výpovědi svědků , jméno FO, a , jméno FO, . Nebyla vyvrácena ani jeho námitka, že neoprávněný odběr mohl nastat v důsledku zásahu vyšší moci. Zásadně pak nesouhlasil s tím, jak se okresní soud vypořádal se skutečností, že u žalovaného došlo ke splnění oddlužení a k osvobození od placení neuspokojených pohledávek zahrnutých do oddlužení. Žalobkyní uvažované ustanovení § 51 odst. 1 písm. e) bod 1, 3 energetického zákona neobsahuje žádnou zmínku o úmyslném porušení povinnosti. Zákonná úprava hovoří o objektivní odpovědnosti, tedy odpovědnosti bez zavinění. V souvislosti s ukončeným insolvenčním řízením však je nutno zavinění zkoumat. Z dokazování však nevyplynula žádná skutečnost, která by dovolovala uzavřít, že žalovaný své povinnosti porušil úmyslně. Žalobkyně žádné takové okolnosti netvrdila. Ani šetřením policejního orgánu nebylo zjištěno, že by žalovaný s elektroměrem jakkoli manipuloval. Žalovaný trvá na svém právním názoru, že i v případech, kdy zákon nevyžaduje zkoumání subjektivní stránky jednání dlužníka (tj. v případech objektivní odpovědnosti), je třeba pro účely posouzení výluky z osvobození dle ustanovení § 416 i. z. zkoumat zavinění. Insolvenční zákon je tu normou speciální. K samotné výši škody žalovaný dodal, že výpočet provedený okresním soudem pokládá za přesvědčivý a odpovídající pravidlům vyplývajícím z nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 665/15. Nicméně je založen na historii spotřeb, tedy dokumentu vytvořeném žalobkyní, který nebyl nijak verifikován. Než o skutečnou výši tak jde spíše o škodu fiktivní. Náklady na zjištění neoprávněného odběru nepokládá žalovaný za účelně vynaložené. Žalovaný navrhl, aby rozsudek okresního soudu byl ve výroku I změněn tak, že se žaloba i v této části zamítá. V návaznosti na to požadoval náhradu nákladů řízení v plné výši.

5. Žalobkyně své odvolání původně směřovala proti rozsudku okresního soudu jako celku (tedy i proti vyhovujícímu výroku I) a navrhovala jeho zrušení a vrácení věci okresnímu soudu k dalšímu řízení. Při odvolacím jednání však upřesnila, že jí jde jen o změnu zamítavého výroku II a navazujícího rozhodnutí o nákladech řízení. Uvedla, že se plně ztotožňuje se závěry okresního soudu týkajícími se základu žalobou uplatněného nároku, a to včetně skutečnosti, že žalobou uplatněná pohledávka spadá pod výjimku specifikovanou v ustanovení § 416 i. z. Zásadně však nesouhlasila s tím, jaké závěry učinil okresní soud při stanovení výše škody. Podrobně argumentovala ve prospěch tzv. vyhláškového výpočtu, opírajícího se o ustanovení § 9 odst. 2 až 9 vyhlášky č. 82/2011 Sb., který v daném případě musí vést k rozhodnutí, že žaloba je opodstatněná v plném rozsahu. Neoprávněně odebraná elektřina nebyla a ani nemohla být změřena, žalovaný také neumožnil zadokumentování všech spotřebičů, které se v jeho domácnosti nacházely. Výpočet provedený okresním soudem je zcela fiktivní. Žalobkyně v souladu s vyhláškou požadovala náhradu za dobu od , datum, do , datum, . Z dokazování však vyšlo najevo, že i před tímto obdobím docházelo k zásahům do elektroměru. Je tak zřejmé, že rovněž spotřeby zaznamenané v historickém výkazu spotřeb jsou zkreslené. Je nelogické, aby takové spotřeby tvořily podklad pro výpočet škody. Za nepřijatelné pokládá žalobkyně i to, že okresní soud vyšel jen z počtu a charakteru spotřebičů uváděných žalovaným, aniž by ten umožnil svá tvrzení nějak ověřit. Výpočet okresního soudu proto žádný smysl nedává a je výrazem svévole. Žalobkyně klade v této souvislosti otázku, proč by někdo páchal neoprávněný odběr pro tak minimální úsporu. Obstát nemůže ani rozhodnutí o náhradě nákladů řízení. Žalobkyně byla totiž co do základu v řízení úspěšná, a proto mělo být aplikováno ustanovení § 142 odst. 3, případně § 150 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“).

6. K odvolání žalovaného podala žalobkyně písemné vyjádření. V něm shrnula své argumenty týkající se průběhu kontroly odběrného místa a zjištění neoprávněného odběru. Reagovala na zpochybnění dokumentu obsahujícího historii spotřeb a oponovala názoru žalovaného, že náklady na zjištění neoprávněného odběru byly vynaloženy neúčelně.

7. Krajský soud jako soud odvolací po zjištění, že obě odvolání jsou přípustná (§ 201 o. s. ř.), obsahují všechny podstatné náležitosti (§ 205 o. s. ř.) a byla podána osobami oprávněnými a včas (§ 201 a § 204 o. s. ř.), přezkoumal při nařízeném jednání rozsudek okresního soudu, jakož i jemu předcházející řízení v mezích, v nichž se odvolatelé domáhali jeho přezkoumání (§ 212 o. s. ř.), aniž byl vázán důvody, které byly v odvoláních uplatněny (§ 212a odst. 1 o. s. ř.). Odvolání žalovaného shledal důvodným.

8. Odvolací soud předně zjistil, že řízení před okresním soudem nebylo postiženou žádnou zmatečnostní ani jinou podstatnou procesní vadou, která by mohla mít vliv na správnost rozsudku. Soud prvního stupně provedl dokazování v rozsahu potřebném pro rozhodnutí daného sporu a jeho skutková zjištění jsou ve vztahu k právnímu posouzení věci dostatečná a správná.

9. S právním posouzením věci, které zaujal okresní soud, se však odvolací soud ztotožnit nemohl. Především nesouhlasí s tím, jak bylo aplikováno a vyloženo ustanovení § 416 odst. 1 i. z. V této části musel přisvědčit argumentaci žalovaného přednesené v jeho odvolání.

10. Podle ustanovení § 414 odst. 1 i. z. jestliže byly splněny předpoklady pro osvobození podle § 412a, vydá insolvenční soud rozhodnutí, jímž dlužníka osvobodí od placení pohledávek, zahrnutých do oddlužení, v rozsahu, v němž dosud nebyly uspokojeny. Osvobození podle věty první se nevztahuje na pohledávky vzniklé po rozhodnutí o úpadku.

11. Podle ustanovení § 416 odst. 1 i. z. osvobození podle § 414 se nedotýká peněžitého trestu nebo jiné majetkové sankce, která byla dlužníku uložena v trestním řízení pro úmyslný trestný čin, pohledávek na náhradu škody způsobené úmyslným porušením právní povinnosti a dále pohledávek věřitelů na výživném ze zákona a pohledávek věřitelů na náhradu škody způsobené na zdraví.

12. V projednávané věci je klíčové zodpovězení otázky, zda žalobou uplatněná pohledávka je pohledávkou na náhradu škody způsobené úmyslným porušením právní povinnosti, která je ve smyslu ustanovení § 416 odst. 1 i. z. vyloučena z osvobození dlužníka (žalovaného) od placení pohledávek zahrnutých do oddlužení. Okresní soud svůj závěr o dopadu této výluky na projednávaný případ spojil s tím, že odpovědnost žalovaného za neoprávněný odběr má objektivní charakter. Mezi objektivní odpovědnost a odpovědnost za úmyslné porušení právní povinnosti však dle přesvědčení odvolacího soudu rovnítko klást nelze.

13. Je třeba zdůraznit, že úmyslné zavinění předpokládá vědomost škůdce, že jedná protiprávně, tedy v daném případě, že elektřina je v odběrném místě odebírána neoprávněně. U přímého úmyslu se vyžaduje, aby škůdce věděl, že svým jednáním škodu způsobí nebo že ji může způsobit a chtěl ji způsobit. U nepřímého úmyslu jde o to, že škůdce věděl, že škodu může způsobit a pro případ, že ke škodě dojde, byl s tím srozuměn. Důkazní břemeno k úmyslnému protiprávnímu jednání žalovaného leží na žalobkyni.

14. Okresní soud správně uzavřel, že žalobkyně uplatnila v tomto řízení pohledávku, jež je nárokem na náhradu škody. Jednalo se tu o odběr elektřiny měřený měřicím zařízením vykazujícím znaky uvedené v ustanovení § 51 odst. 1 písm. e) bod 1, 3 zákona č. 458/2000 Sb., energetického zákona, který je zákonem kvalifikován jako odběr neoprávněný a jenž je současně zakázaný (§ 51 odst. 2 zákona č. 458/2000 Sb.). Správný je i jeho úsudek, že povinnost k náhradě škody je zákonem stanovena dle pravidel o objektivní odpovědnosti za škodu (k tomu srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu z 19. 6. 2018 sp. zn. 23 Cdo 1165/2018 a dřívější judikatura v něm odkazovaná). Koncept objektivní odpovědnosti je založen na tom, že škůdce za škodu odpovídá bez ohledu na zavinění. Rozhodně jej však nelze vykládat tím způsobem, že v případech objektivní odpovědnosti lze škůdci automaticky přičítat úmyslné zavinění. Vylučuje-li ustanovení § 416 odst. 1 i. z. z osvobození od placení pohledávky na náhradu škody způsobené úmyslným porušením právní povinnosti, není možné takovou výluku bez dalšího vztahovat na všechny pohledávky, za něž dlužník odpovídá bez ohledu na zavinění. Takový rozšiřující výklad nelze považovat za přípustný. Pro aplikaci ustanovení § 416 odst. 1 i. z. tedy nepostačí skutečnost, že dlužník za škodu odpovídá objektivně. I v případech této odpovědnosti je tak nutno v režimu daného zákonného ustanovení zkoumat, zda dlužník porušil právní povinnost úmyslně.

15. Jak již bylo vyloženo výše, úmyslné zavinění je vystavěno na vědomí škůdce. V projednávané věci však nebyl předložen žádný důkaz, který by mohl podpořit závěr, že žalovaný věděl, že je v daném odběrném místě v rozhodném období elektřina odebírána neoprávněně. To ovšem znamená, že užití ustanovení § 416 odst. 1 i. z. je ve vztahu k uplatněné pohledávce vyloučeno. Na tuto pohledávku lze proto vztáhnout účinky osvobození dle ustanovení § 414 odst. 1 i. z. Pohledávka sice v neuhrazeném rozsahu nezanikla, v soudním řízení ji však již nelze věřiteli přiznat – jde toliko o tzv. naturální obligaci (rozsudek Nejvyššího soudu z 24. 11. 2010 sp. zn. 29 Cdo 3509/2010, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 63/2011).

16. Z výše uvedených důvodů proto odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku I změnil tak, že se žaloba také v této části zamítá (§ 220 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.), a zamítavý výrok II jako věcně správný potvrdil (§ 219 o. s. ř.).

17. Z důvodu částečné změny rozsudku okresního soudu musel odvolací soud nově rozhodnout též o nákladech řízení před okresním soudem (§ 224 odst. 2 o. s. ř.) a tím odklidit výrok III rozsudku okresního soudu. Výsledkem řízení je zamítnutí žaloby v plném rozsahu. V souladu s ustanovením § 142 odst. 1 o. s. ř. má tedy žalovaný, který dosáhl plného procesního úspěchu, proti žalobkyni právo na náhradu nákladů řízení. Uvedený závěr se uplatní i ve vztahu k nákladům odvolacího řízení (§ 224 odst. 1 o. s. ř.), neboť i v něm žalovaný z hlediska procesního zcela uspěl.

18. Okresní soud při rozhodování o nákladech prvostupňového řízení přehlédl, že advokátka Mgr. , jméno FO, zastupuje žalovaného nikoli na základě plné moci, ale dle usnesení ze dne , datum, č. j. , spisová značka, (právní moc , datum, ), kterým byla žalovanému k ochraně jeho zájmů v této věci ustanovena.

19. Při rozhodování o nákladech řízení je proto nutno postupovat dle ustanovení § 149 odst. 2 o. s. ř. Žalobkyně je v tomto případě povinna nahradit náklady připadající podle zásady úspěchu ve věci žalovanému na účet státu. V této souvislosti lze odkázat na rozsudek Nejvyššího soudu z 15. 12. 2009 sp. zn. 21 Cdo 1997/2008 (uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 109/2009), v němž se uvádí: Zastupoval-li účastníka řízení advokát, který mu byl ustanoven soudem podle ustanovení § 30 o. s. ř., a má-li zastoupený účastník právo na náhradu nákladů řízení, soud přizná náhradu nákladů řízení účastníku. Požadavek ustanovení § 149 odst. 2 o. s. ř., aby ten, jemuž byla uložena náhrada těchto nákladů, byl povinen zaplatit státu náhradu hotových výdajů advokáta a odměnu za zastupování, se projeví v tom, že soud sice náhradu nákladů řízení (včetně náhrady hotových výdajů advokáta a odměny za zastupování) přizná zastupovanému účastníku, avšak povinnost k jejich zaplacení stanoví ve prospěch státu; nezaplatí-li povinný náhradu nákladů řízení státu dobrovolně, může se stát domáhat (vlastním jménem) jejich zaplacení cestou výkonu rozhodnutí (exekuce). V daném případě však dosud není známa výše odměny a náhrady hotových výdajů ustanovené advokátky, kterou stát vyplatí. O ní rozhodne okresní soud teprve v budoucnu, po pravomocném skončení tohoto řízení. Krajský soud proto nyní rozhodl pouze o základu náhrady nákladů řízení s tím, že o její výši rozhodne samostatným usnesením poté, až okresní soud určí a vyplatí ustanovenému zástupkyni odměnu za zastupování a náhradu hotových výdajů (§ 155 odst. 1 o. s. ř.).