17 Co 146/2024

Plný text

Krajský soud v Hradci Králové rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jana Čipery a soudců Mgr. Tomáše Šintáka a JUDr. Jiřího Hanuše ve věci žalobkyně: Jméno zainteresované osoby 0/0 Datum narození zainteresované osoby 0/0 Adresa zainteresované osoby 0/0 sídlem Adresa zástupce zainteresované osoby 0/0 proti žalovaným:

1. Jméno zainteresované osoby 1/0 Datum narození zainteresované osoby 1/0 Adresa zainteresované osoby 1/0 2. Jméno zainteresované osoby 2/0 Datum narození zainteresované osoby 2/0 Adresa zainteresované osoby 2/0 , Anonymizováno , IČO zainteresované společnosti 0/0 oba zastoupení advokátem právnická osoba sídlem Adresa zástupce zainteresované společnosti 0/0 , adresa o určení vlastnictví k odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu v Jičíně ze dne 18. dubna 2024 č. j. 11 C 50/2022-213 I. Rozsudek okresního soudu se potvrzuje.II. Žalobkyně je povinna nahradit žalovaným k rukám jejich zástupce do tří dnů od právní moci rozsudku náklady odvolacího řízení, a to každému z žalovaných ve výši 8 351,90 Kč.

1. Okresní soud shora označeným rozsudkem zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhá určení, že je vlastnicí spoluvlastnického podílu o velikosti jedné ideální poloviny nemovitých věcí, a to pozemků parc. č. , hodnota, a stavebních pozemků , hodnota, , jehož součástí je stavební objekt čp. , Anonymizováno, , a , hodnota, , jehož součástí je stavební objekt čp. , hodnota, , vše v katastrálním území , adresa, , obec , adresa, (výrok I). O nákladech řízení rozhodl okresní soud tak, že žalobkyni zavázal, aby každému z žalovaných k rukám jejich zástupce do tří dnů od právní moci rozsudku nahradila 40 501,24 Kč (výrok II).

2. V odůvodnění rozsudku okresní soud vyložil, že žalobkyně svou žalobu zdůvodnila tím, že s žalovaným 1) žili po dobu 20 let jako partneři a do spoluvlastnictví nabyli několik nemovitých věcí. Vedle nemovitostí v katastrálním území , adresa, , tvořících předmět tohoto řízení, vlastnili dále pozemky s domem čp. , hodnota, v , adresa, a bytovou jednotku č. , hodnota, tamtéž. Svůj spoluvlastnický podíl na nemovitostech v katastrálním území , adresa, převedla žalobkyně darovací smlouvou ze dne 18. 3. 2019 žalovanému 1), a to v souvislosti s ukončením jejich partnerského vztahu. Po uzavření této smlouvy vložil žalovaný nemovitosti do , Anonymizováno, jehož svěřenskou správkyní je žalovaná 2). Darovací smlouva z 18. 3. 2019 byla součástí celkové ústně sjednané dohody, která upravovala způsob vypořádání jejich majetkových vztahů, nemůže být tedy vnímána samostatně. Žalobkyně a žalovaný 1) se tehdy dohodli, že žalovaný 1) se stane výlučným vlastníkem žalovaných nemovitostí v katastrálním území , adresa, , oproti tomu žalobkyně se stane vlastnicí domu v , adresa, . Bytová jednotka v , adresa, měla být převedena na jejich společné děti. K realizaci této ústní dohody však nedošlo z důvodů na straně žalovaného. Dům s pozemky v , adresa, zůstal v podílovém spoluvlastnictví, zatímco žalovaný 1) získal hodnotné nemovitosti v katastrálním území , adresa, bez jakéhokoliv protiplnění, což není v souladu s dobrými mravy. Na podkladě řízení o vypořádání podílového spoluvlastnictví k domu s pozemky v , adresa, , vedeného u Okresního soudu v , adresa, , byla žalobkyně nucena vyplatit žalovanému 1) vypořádací podíl. Žalobkyně tvrdila, že byla žalovaným 1) uvedena v omyl, protože by darovací smlouvu neuzavřela, pokud by nepředpokládala jí žalovaný převede svůj podíl na domě v , adresa, . Smluvní vůlí žalobkyně nebylo zbavit se hodnotného majetku bez náhrady. Darovací smlouva na dům v , adresa, nemohla být uzavřena současně, protože se musela vyřešit hypotéka, v roce 2019 byla žalobkyně navíc vážně nemocná.

3. Žalovaní popřeli, že by darovací smlouva z 18. 3. 2019 byla uzavřena za účelem komplexního vypořádání majetkových vztahů mezi žalobkyní a žalovaným 1) a že by se jednalo o jednu z více smluv týkajících se tohoto vypořádání. Žalobu o vypořádání podílového spoluvlastnictví nemovitostí v katastrálním území , adresa, podala sama žalobkyně. Je navíc stěží uvěřitelné, že by se žalobkyně jako vystudovaná právnička nechala uvést v omyl příslibem jakéhosi generálního majetkového vyrovnání. S takovým tvrzením přišla žalobkyně teprve v průběhu řízení o vypořádání podílového spoluvlastnictví, do spisu Okresního soudu v , adresa, byl anonymně založen padělek darovací smlouvy, kterou mělo dojít k darování spoluvlastnického podílu žalovaného 1) na nemovitostech v , adresa, žalobkyni. Darovací smlouva z 18. 3. 2019 nebyla uzavřena v rozporu s dobrými mravy, žalovaný se při jejím uzavírání žádného protiprávního jednání nedopustil.

4. Na základě provedeného dokazování vzal okresní za prokázané, že žalobkyně a žalovaný 1) spolu žili jako druh a družka a společně získali do podílového spoluvlastnictví více nemovitostí. Když jejich soužití skončilo, bylo uzavřeno několik smluv, které se týkaly nemovitostí, jež měli účastníci v podílovém spoluvlastnictví. Žalobkyně darovací smlouvou z 18. 3. 2019 darovala svůj spoluvlastnický podíl na nyní žalovaných nemovitostech žalovanému 1). Žalovaný 1) daroval svůj spoluvlastnický podíl ve výši jedné poloviny na bytové jednotce č. 794/9 v , adresa, synovi , jméno FO, . Žalobkyně a žalovaný 1) zůstali podílovými spoluvlastníky domu v , adresa, , kdy každý spoluvlastnil jednu polovinu těchto nemovitostí. Na základě žaloby žalobkyně bylo podílové spoluvlastnictví k domu v , adresa, a souvisejícím nemovitostem zrušeno, tyto nemovitosti byly přikázány do výlučného vlastnictví žalobkyně a žalobkyni byla uložena povinnost vyplatit žalovanému 1) vypořádací podíl ve výši 3 674 000 Kč. Žalovaný 1), poté co mu žalobkyně darovala svůj spoluvlastnický podíl na žalovaných nemovitostech, tyto nemovitosti vložil do , Anonymizováno, . Soud prvního stupně však neměl za prokázané tvrzení žalobkyně o uzavření komplexní dohody, dle které měl být vypořádán společný nemovitý majetek a dle níž měl žalobkyni připadnout dům v , adresa, , žalovanému 1) chata v , adresa, (nemovitosti tvořící předmět tohoto řízení – jedná se o nemovitostí v katastrálním území , adresa, , v části obce , adresa, a v obci , adresa, ) a dětem měl být převeden byt v , adresa, . Jediným důkazem potvrzujícím uzavření takové dohody byla dle okresního soudu výpověď , jméno FO, , dcery žalobkyně a žalovaného 1), která však jakožto osamocený důkaz obstát nemůže. Další důkazy a i některá tvrzení samotné žalobkyně totiž uzavření takové dohody zpochybňují. Okresní soud v této souvislosti hodnotil jako nevěrohodné svědeckou výpověď syna , jméno FO, i písemné prohlášení matky žalobkyně , jméno FO, . Přihlížel i k obsahu jejich výpovědí, které učinili v dřívějších řízeních vedených u Okresního soudu v , adresa, a před Krajským soudem v , adresa, . Zdůraznil, že tu jde o osoby, které mají blízký kladný vztah k žalobkyni a že v předešlých řízeních neuvedli, že by dům v , adresa, měl být darován žalobkyni. Další pochybnosti vzbuzuje postup žalobkyně, která tvrzení o uzavření darovací smlouvy ohledně domu v , adresa, začala uplatňovat teprve v průběhu řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví.

5. Okresní soud po právní stránce věc posoudil se zřetelem k ustanovením § 574, § 580 odst. 1, § 583 a § 2055 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“). Měl za to, že darovací smlouva není neplatná kvůli omylu žalobkyně ani pro rozpor s dobrými mravy. Takové důvody neplatnosti nebyly v řízení náležitě prokázány. Nebylo dostatečně prokázáno, že by žalovaný 1) nedodržel dohodu či slib, že svůj podíl na domě v , adresa, daruje žalobkyni. Žalobkyně neprokázala ani uzavření ústní dohody o komplexním vypořádání majetkových vztahů. Samotnou podstatou darovací smlouvy je vyvrácen argument žalobkyně, že je nelogické, aby žalovanému 1) převedla nemovitý majetek, aniž by obdržela odpovídající protiplnění. Okresní soud v této souvislosti poukázal též na vysokoškolské právní vzdělání žalobkyně. Okolnosti představující rozpor darovací smlouvy s dobrými mravy a vyvolávající její neplatnost by musely být dány již v době uzavření smlouvy. Pozdější jednání žalovaného 1) nemá na platnost smlouvy vliv. Okresní soud dále připomněl, že žalovaný 1) po vložení nemovitostí do svěřenského fondu není jejich vlastníkem a není ani jako vlastník zapsán v katastru nemovitostí. Dovozuje-li žalobkyně svůj naléhavý právní zájem na požadovaném určení z rozporu mezi zápisem v katastru a jí tvrzenou skutečností, že je spoluvlastnicí předmětných nemovitostí po uzavření smlouvy, pak není žalovaný 1) v tomto řízení pasivně legitimován. O nákladech řízení rozhodl okresní soud v souladu s ustanovením § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“) procesně úspěšným žalovaným přiznal proti žalobkyni v plné výši právo na náhradu nákladů, které účelně vynaložili k procesní obraně.

6. Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně odvolání, kterým napadla skutkové závěry okresního soudu. Zdůraznila, že je nutno na věc hledět v širším kontextu, protože tu jde o vyrovnání partnerů při rozchodu z nesezdaného soužití. Žalobkyně a žalovaný 1) zvolili vypořádání prostřednictvím uzavření více darovacích smluv, které byly propojeny a měly se stát komplexním vypořádáním. Jejich záměrem nemohlo být vypořádání prostřednictvím jednostranně nevýhodných institutů. Okresní soud dostatečně neuvážil, že vypořádání se odehrávalo mezi bývalými partnery, kteří řešili celou řadu záležitostí spojených s jejich setrváním ve společné domácnosti, že řešení se odehrávalo na půdě společné domácnosti za přítomnosti dětí a že emoce spojené s rozchodem v důsledku rozhodnutí jednoho z partnerů o založení jiné rodiny mohly vést k nedostatku racionality v rozhodování. V této souvislosti měla význam nejenom emočně vypjatá situace, ale i oslabení žalobkyně způsobené závažným onemocněním, které okresní soud nijak nevyhodnotil. Snahou žalobkyně bylo rychlou dohodou ukončit potenciálně či reálně konfliktní prostředí, které negativně působilo na děti. Je nepřípadné, aby byl žalobkyni takový způsob uvažování a jednání kladen k tíži v otázce unesení důkazního břemene. Vedení řízení o vypořádání podílového spoluvlastnictví, v němž žalobkyně setrvala na původním stanovisku týkajícím se darování, bylo dáno tím, že žalobkyně akceptovala radu, která měla vést k rychlejšímu dořešení věci. Žalobkyně dále připomněla, že syn , jméno FO, vypovídal ve stresové situaci, do které se dostal jako potomek rodičů vedoucích soudní spory poprvé v životě. Proti svému žalovanému otci musel vést řízení, aby získal finanční prostředky, které potřeboval na dokončení studia. Pokud se nevyjádřil zcela přesně, nelze na tom spatřovat nic nevěrohodného. I nyní již zesnulá matka žalobkyně jednoznačně uvedla, že si byla vědoma existence dohody o vypořádání mezi oběma partnery. Nelze ani přisvědčit argumentaci, že rozpor s dobrými mravy nastal až následně. Tento rozpor žalobkyně následně zjistila, neboť měla za to, že dohoda o celkovém vypořádání bude ze strany žalovaného 1) dodržena. Pokud tedy žalovaný 1) aktivně podal na katastr dohodu, která vedla k bezplatnému získání ideálního podílu na nemovitostech v , adresa, a současně neumožnil převedení podílu na nemovitostech v , adresa, na žalobkyni, pak v jeho jednání nelze než spatřovat rozpor s dobrými mravy. Žalobkyně navrhla, aby odvolací soud změnil rozsudek okresního soudu tak, že žalobě vyhoví.

7. Žalovaní ve vyjádření k odvolání uvedli, že zcela souhlasí s rozhodnutím okresního soudu a že se nemohou ztotožnit s ničím, co žalobkyně uvedla v odvolání. Veškeré žalobkyniny námitky byly již projednány a vyvráceny v řízení před okresním soudem. Okresní soud správně vyhodnotil, že nebylo prokázáno tvrzení žalobkyně o existenci komplexní dohody o vypořádání společného nemovitého majetku žalobkyně a žalovaného 1). Podstatné pochybnosti vyvolávají i nesrovnalosti v tvrzeních žalobkyně v tomto řízení a v řízení o vypořádání podílového spoluvlastnictví vedeném u Okresního soudu v , adresa, pod sp. zn. , spisová značka, . Žalobkyně uvedla, že připravila písemné verze smluv, včetně darovací smlouvy na podíl na nemovitostech v , adresa, a darovací smlouvy na podíl na domě v , adresa, , v rámci své výpovědi z 9. 12. 2021 uvedla, že smlouvy většinou připravoval žalovaný 1), zatímco nyní opět tvrdí, že je připravovala ona. Významné rozdíly mezi výpověďmi a dalšími důkazy vytvářejí důvodné pochybnosti o pravdivosti a konzistenci žalobkyniných tvrzení. Žalovaní nepokládají za důvodné ani námitky poukazující na emotivnost celé situace. Citlivá povaha celé záležitosti nemůže ospravedlnit skutečnost, že mnoho argumentů žalobkyně bylo dokazováním vyvráceno. Navzdory emocionálnímu kontextu nemohl soud prvního stupně četné nesrovnalosti ignorovat. Jeho rozhodnutí je založeno na pevných základech a závěr o tom, že žalobkyně svá tvrzení neprokázala, je objektivní. Žalovaní navrhli potvrzení rozsudku okresního soudu.

8. Krajský soud jako soud odvolací po zjištění, že odvolání je přípustné (§ 201 o. s. ř.), obsahuje všechny podstatné náležitosti (§ 205 o. s. ř.) a bylo podáno osobou oprávněnou a včas (§ 201 a § 204 o. s. ř.), přezkoumal při nařízeném jednání rozsudek okresního soudu, jakož i jemu předcházející řízení v mezích, v nichž se odvolatelka domáhala jeho přezkoumání (§ 212 o. s. ř.), aniž byl vázán důvody, které byly v odvolání uplatněny (§ 212a odst. 1 o. s. ř.). Odvolání důvodným neshledal.

9. Odvolací soud v prvé řadě dospěl k závěru, že řízení před okresním soudem nebylo postiženo žádnou zmatečnostní ani jinou podstatnou procesní vadou, která by mohla mít vliv na správnost rozsudku. Okresní soud provedl v potřebném rozsahu dokazování a na jeho základě dospěl ke správným skutkovým zjištěním, s nimiž se krajský soud zcela ztotožňuje. Okresní soud nepochybil ani při právním posouzení věci. Okresní soud své skutkové i právní závěry náležitě a přesvědčivým způsobem vyložil v odůvodnění napadeného rozsudku, na které lze pro stručnost odkázat.

10. Ke stěžejní námitce žalobkyně týkající se hodnocení důkazů, které vyústilo ve skutkový závěr, že nebylo prokázáno její tvrzení o uzavření ústní dohodo o celkovém vypořádání všech nemovitých věcí, které nabyli žalobkyně a žalovaný 1) do spoluvlastnictví za dobu nesezdaného soužití, je třeba uvést následující. Krajský soud se zcela ztotožňuje s tím, jak soud prvního stupně vyhodnotil provedené důkazy, a souhlasí i s jeho skutkovými závěry. Okresní soud též velmi přesvědčivě vysvětlil, proč pokládal některé svědecké výpovědi za nevěrohodné. Postupoval tak plně v souladu s ustanovením § 132 o. s. ř., dle kterého důkazy hodnotí soud podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti; přitom pečlivě přihlíží ke všemu, co vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci. V této souvislosti je třeba mít na paměti také závěry judikatury, že dokazovanou skutečnost lze mít za prokázanou, jestliže na základě výsledků hodnocení důkazů lze bez rozumných pochybností nabýt jistoty (přesvědčení) o tom, že se tato skutečnost opravdu stala (že je pravdivá); nestačí, lze-li usuzovat pouze na možnost její pravdivosti (na její pravděpodobnost) (srov. rozsudek Nejvyššího soudu z 26. 6. 2014 sp. zn. 21 Cdo 2682/2013, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 93/2014). Okresní soud v odůvodnění napadeného rozsudku podrobně a zcela výstižně rozebral jednotlivé svědecké výpovědi a porovnal jejich obsah s jinými důkazními prostředky, zejména listinami zachycujícími obsah výpovědí dotčených osob v jiných řízeních. Odvolací námitky žalobkyně ve vztahu ke skutkovým zjištěním (stejně jako odpověď žalovaného) jsou skutečně jen opakováním a rozvedením jejího procesního stanoviska podaného již v řízení před okresním soudem, s nímž se tento soud v napadeném rozsudku náležitě vypořádal.

11. Žádného pochybení se okresní soud nedopustil ani při právním posouzení věci. V situaci, kdy žalobkynino tvrzení o uzavření dohody o celkovém majetkovém vypořádání prokázáno nebylo, nelze dovozovat, že je dán důvod neplatnosti darovací smlouvy ze dne 18. 3. 2019 spočívající v omylu žalobkyně ve smyslu ustanovení § 583 o. z. Ze stejného důvodu soud prvního stupně rovněž správně uzavřel, že darovací smlouva není neplatná pro rozpor s dobrými mravy (§ 580 odst. 1 o. z.). Rozpor s dobrými mravy přitom nelze založit na tom, že se žalobkyni v souvislosti s uzavřením darovací smlouvy nedostalo odpovídajícího protiplnění. Chování obdarovaného po uzavření darovací smlouvy nemůže být důvodem její neplatnosti. Okresní soud rovněž správně vystihl, že žalovanému 1), který v důsledku vkladu sporných nemovitých věcí do svěřenského fondu již není v katastru nemovitostí zapsán jako jejich vlastník, nesvědčí v projednávané věci pasivní věcná legitimace.

12. Z výše uvedených důvodů dospěl odvolací soud k závěru, že napadený rozsudek okresního soudu je ve výroku o věci samé správný. Po přezkoumání výroků o nákladech řízení krajský soud uzavřel, že i o těchto otázkách rozhodl soud prvního stupně správně. Přiléhavě posoudil otázku úspěchu účastníků řízení ve věci a rovněž správně určil výši nákladů. Krajský soud proto postupem dle ustanovení § 219 o. s. ř. rozsudek okresního soudu jako věcně správný potvrdil.

13. O nákladech odvolacího řízení rozhodoval krajský soud dle ustanovení § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. Žalovaní dosáhli v odvolacím řízení plného procesního úspěchu, protože odvolání žalobkyně vyhověno nebylo. Mají tedy proti žalobkyni právo na plnou náhradu nákladů, které za řízení o odvolání účelně vynaložili. Náklady na straně žalovaných jsou tvořeny odměnou za zastupování za dva úkony právní služby při společném zastupování dvou účastníků spočívající ve vyjádření k odvolání žalobkyně a v účasti při jednání odvolacího soudu (§ 7, § 9 odst. 4 písm. b/, § 11 odst. 1 písm. g/, k/, § 12 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb., v účinném znění; dále jen „advokátní tarif“), tedy odměna ve výši 9 920 Kč za 4 úkony po 2 480 Kč. Součástí nákladů žalovaných je dále náhrada hotových výdajů ve výši 1 200 Kč (§ 13 odst. 1, 4 advokátního tarifu), náhrada cestovních výdajů ve výši 1 884,80 Kč (cesta k jednání odvolacího soudu po trase Praha – Hradec Králové a zpět v délce 2 x 119 km automobilem registrační značky , SPZ, při spotřebě 6 l na 100 km, ceně nafty 38,70 Kč za 1 l a sazbě základní náhrady 5,60 Kč za 1 km jízdy), náhrada za promeškaný čas ve výši 800 Kč (8 započatých půlhodin; § 14 odst. 1 písm. a/, odst. 3 advokátního tarifu) a náhrada za 21% daň z přidané hodnoty v částce 2 899 Kč (§ 137 odst. 3 o. s. ř.). Celkové náklady žalovaných tak dosahují výše 16 703,80 Kč, na každého z žalovaných připadá polovina této částky, tedy 8 351,90 Kč. Žalobkyně je tyto náklady povinna zaplatit každému z žalovaných v zákonné třídenní lhůtě (§ 160 odst. 1 o. s. ř.) k rukám advokáta (§ 149 odst. 1 o. s. ř.).