17 Co 174/2025

Plný text

Krajský soud v Hradci Králové rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jana Čipery a soudců JUDr. Jiřího Hanuše a Mgr. Tomáše Šintáka ve věci žalobce: Jméno žalobce , narozený Datum narození žalobce bytem ve Adresa žalobce proti žalovanému: právnická osoba IČO IČO sídlem adresa o odstranění skládky stavebního odpadu a Anonymizováno k odvolání žalobce proti rozsudku Okresního soudu v Trutnově z 23. července 2025 č.j. 9 C 71/2025-112

I. Rozsudek okresního soudu se v odvoláním dotčených výrocích III a IV potvrzuje.

II. Žalobce je povinen nahradit žalovanému náklady odvolacího řízení 1 174,83 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1. Žalobce se původně domáhal, aby bylo žalovanému uloženo odstranit jednak stavební odpad, nacházející se na pozemku parc. č. , hodnota, při hranici s pozemkem parc. č. st. , Anonymizováno, , a jednak ty větve ořešáku, rostoucího na tomtéž místě, které brání bezproblémové sjízdnosti a schůdnosti přilehlé místní komunikace.

2. Vyložil, že bydlí ve vlastním domě č.p. , Anonymizováno, ve , adresa, , tedy místní části , adresa, , že příjezd k jeho domu vede po místní komunikaci, probíhající veřejným prostranstvím na pozemku parc. č. , hodnota, , že tento příjezd on a jeho rodina bezproblémově používali více než 50 let, že však někdy v roce 2015 koupil blízký pozemek parc. č. st. , Anonymizováno, s domem č.p. , Anonymizováno, , jméno FO, , který posléze začal na komunikaci vyvážet stavební odpad a tím cestu podstatně zúžil a zhoršil tak její průjezdnost. Nyní se tu dvě protijedoucí vozidla nemohou vyhnout (v podstatě zůstal jediný jízdní pruh), což přináší – i vzhledem ke spádu komunikace – konkrétní potíže a rizika. A navíc zde do jízdní dráhy na několik metrů zasahují větve náletového ořešáku, rostoucího na pozemku , jméno FO, , a větší auta šlehají do kabin. Proto tudy v současnosti odmítá jezdit dopravní obsluha (zásilková služba, sanita, nákladní auto se dřevem na topení, v budoucnu třeba hasiči). Žalobce líčil, že si na popsané okolnosti opakovaně stěžoval jak u žalovaného města, nynějšího výlučného vlastníka pozemku parc. č. , hodnota, , tak i u předchozího spoluvlastníka téhož pozemku, tedy státu (jehož jménem jednal , právnická osoba, ), ale závadný stav dosud nebyl odstraněn a žalovaný dokonce nakonec , jméno FO, skládku povolil. A to navzdory tomu, že k ochraně veřejného vlastnictví bezpochyby má jako vlastník pozemku parc. č. , hodnota, účinné právní prostředky. Odtud žalobce dovozoval, že žalovaný neuplatňuje svá práva, resp. neplní své povinnosti. Argumentoval, že každá obec je povinna chránit svůj majetek před neoprávněnými zásahy a také včas uplatňovat právo na náhradu škody. Neoprávněné zabírání veřejného prostranství a neoprávněné užívání cizího majetku je navíc přestupkem, ovšem , jméno FO, nebyl nijak sankcionován. Žalobce také zdůraznil, že podle zákona o pozemních komunikacích smí komunikaci každý bezplatně užívat obvyklým způsobem a k účelům, ke kterým je určena. Pevné překážky, na jejichž umístění nebylo vydáno povolení, jsou jejich vlastníci povinni odstranit na svůj náklad ve lhůtě stanovené silničním správním úřadem. Po marném uplynutí stanovené lhůty je vlastník, popřípadě správce komunikace povinen odstranit pevnou překážku na náklady jejího vlastníka.

3. V průběhu řízení se žalobce začal domáhat i odstranění nově vykopaného odvodňovacího příkopu u severní zdi domu na pozemku parc. č. st. , Anonymizováno, a větví, které byly položeny do jízdní dráhy. Posléze, po odstranění příkopu i větví, ale vzal žalobu v tomto rozsahu zpět.

4. Žalovaný navrhl žalobu zamítnout. Především upozornil, že se žalobce vlastně domáhá, aby žalovaná strana vyklidila svůj vlastní pozemek, a to aniž by byl dotčen jeho pozemek. Stavební materiál se nenachází na pozemku žalobce ani v jeho sousedství, neleží ani v tělese komunikace a průjezdu vozidel nijak nebrání. Ani větve ořešáku nezasahují nad žalobcův pozemek a ořešák neroste na pozemku žalovaného. Ořez větví, potřebný pro provoz na komunikaci, žalovaný provádí, a to přestože to podle něj není jeho právní povinnost. Žalovaný také mínil, že žalobcovy požadavky jsou projevem jeho sousedských sporů s , jméno FO, . Poukázal na to, že si jiní vlastníci, jimž silnice k průjezdu slouží také, nikdy na potíže, které tvrdí žalobce, nestěžovali. Žalovaný rovněž vysvětloval, že s , jméno FO, neuzavřel žádnou dohodu, jen po jejich jednání uzavřel, že prozatím nebude přistupovat k vyklizení pozemku parc. č. , hodnota, . To zejména proto, že pozemek tehdy ještě nebyl v jeho výlučném vlastnictví.

5. Žalobce namítl, že pozemek p.č. , hodnota, je veřejný v celé své ploše a žalovaný je povinen umožnit jeho veřejné užívání v tomtéž rozsahu. Trval také na tom, že , jméno FO, skládkou odpadu svévolně znemožnil užívání celého jednoho jízdního pruhu komunikace. Žalovaný přitom tento stav toleruje a dokonce legalizuje. Upozornil na § 1012 občanského zákoníku a líčil, že jeho osobní újma spočívá v omezení dopravní obslužnosti jeho samého a jeho rodiny. Zmínil rovněž, že větve ořešáku, přesahující několika metry nad pozemek žalovaného a do jízdní dráhy, brání i ve výhledu do křižovatky (přitom podle silničního zákona musí být průjezdní profil vozovky zachován do výšky 4 metrů).

6. Žalovaný podtrhl, že se asfaltová komunikace nenachází na celé ploše pozemku parc. č. , hodnota, , neboli pozemek není celý komunikací. A stavební materiál na vyasfaltované komunikaci není. Asfaltová plocha je v úplnosti průjezdná. Žalobcův odkaz na § 1012 občanského zákoníku žalovaný pokládal za zcela nepřípadný, protože si prý není vědom ničeho, čím by rušil práva jiných osob nebo čím by jiné osoby obtěžoval či poškodil.

7. Žalobce připustil, že , jméno FO, má stavební odpad umístěn jen na zatravněné části pozemku parc. č. , hodnota, , nikoli tedy ve vyasfaltované ploše komunikace. Trval ale na tom, že dané místo sloužilo k vyhýbání automobilů a že veřejným prostranstvím je pozemek parc. č. , hodnota, jako celek. Proto by měl být v tomtéž rozsahu i veřejně přístupný a , jméno FO, by tu neměl mít složeny žádné své věci, jimiž přitom podle žalobce zabírá z pozemku kolem 40 až 50 m2.

8. Shora označeným rozsudkem okresní soud připustil rozšíření žaloby o požadavek na uložení povinnosti žalovanému zasypat odvodňovací příkop na pozemku parc. č. , hodnota, při hranici s pozemkem parc. č. st. , Anonymizováno, a uložení povinnosti odstranit větve položené v jízdním pruhu komunikace u severní zdi domu na pozemku parc. č. st. , Anonymizováno, (výrok I), v části, v níž se žalobce domáhal vydání rozsudku, jímž by soud žalovanému uložil povinnost zasypat odvodňovací příkop a povinnost odstranit větve položené v jízdním pruhu komunikace, řízení zastavil (výrok II), v části, v níž se žalobce domáhal vydání rozsudku, jímž by soud žalovanému uložil povinnost odstranit z pozemku parc. č. , hodnota, skládku stavebního odpadu a odstranit větve ořešáku vyrůstajícího na pozemku parc. č. st. , Anonymizováno, , které přesahují nad pozemek parc. č. , hodnota, , žalobu zamítl (výrok III), nikomu z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok IV) a vrátil žalobci soudní poplatek 1 000 Kč (výrok V).

9. V odůvodnění shrnul svá skutková zjištění a především vysvětlil, z čeho dovozuje svou pravomoc o dané věci rozhodnout (§ 7 odst. 1 o.s.ř.) navzdory tomu, že se věc dotýká užívání veřejné komunikace, upraveného normou veřejného práva (zákonem č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, ve znění pozdějších změn a doplnění). Za určující v tomto ohledu měl, že tu žalobce uplatnil nárok jiný a širší, než jaký by byl povolán řešit příslušný správní úřad. Nejde zde totiž o odstraňování překážek z veřejně přístupné komunikace (§ 29 zákona o pozemních komunikacích). I podle žalobce se stavební materiál nachází mimo samotnou komunikaci a žalobci také jde o užívání zatravněné části pozemku parc. č. , hodnota, a o odstranění větví ořešáku nad tímto pozemkem. Navíc svůj nárok sám vyvozuje ze soukromoprávní normy, z § 1012 občanského zákoníku, nikoli ze zákona o pozemních komunikacích. Dále okresní soud citoval, že podle § 1012 občanského zákoníku má vlastník právo se svým vlastnictvím v mezích právního řádu libovolně nakládat a jiné osoby z toho vyloučit, ovšem že se mu zakazuje nad míru přiměřenou poměrům závažně rušit práva jiných osob, jakož i vykonávat takové činy, jejichž hlavním účelem je jiné osoby obtěžovat nebo poškodit. Zmínil, že podle důvodové zprávy k tomuto ustanovení je úplnost vlastnického práva vyjádřena důrazem na oprávnění vlastníka nakládat se svým vlastnictvím volně, tj. že může na svoji věc působit nebo nepůsobit, jak je mu libo, a jiné z působení na věc vyloučit; tím je vymezen obsah vlastnického práva. Podle § 1040 odst. 1 občanského zákoníku platí, že kdo věc neprávem zadržuje, může být vlastníkem žalován, aby ji vydal. A konkrétně vlastník pozemku se proto může bránit proti tomu, aby kdokoliv jiný pozemek či jeho část bez jeho souhlasu užíval například k umístění jakýchkoliv svých věcí. Vlastník sousedního pozemku se může bránit proti přerůstání větví stromů ze sousedního pozemku nad jeho pozemek. A podle § 1016 odst. 2 občanského zákoníku neučiní-li to vlastník v přiměřené době poté, co ho o to soused požádal, smí soused šetrným způsobem a ve vhodné roční době odstranit kořeny nebo větve stromu přesahující nad jeho pozemek, působí-li mu to škodu nebo jiné obtíže převyšující zájem na nedotčeném zachování stromu. Následně soud prvního stupně stručně zrekapituloval zjištěný skutkový stav. Za klíčové měl, že je jen věcí žalovaného, jestli vůči , jméno FO, uplatní práva obecně vyplývající z § 1016 a § 1040 občanského zákoníku, tedy, stručně shrnuto, práva vyplývající z toho, že , jméno FO, i na části jeho pozemku uložil svůj stavební odpad a že nad tento pozemek přečnívají větve z jeho stromu. Pokud se podle okresního soudu rozhodne tak neučinit, nemůže k tomu být nucen ani prostřednictvím žaloby daného typu, resp. cestou žalobcem požadovaného rozsudku. Jinými slovy, obrana proti zásahům , jméno FO, nemůže být žalovanému uložena soudním rozhodnutím. Ostatně, vyklizení materiálu by se žalovaný mohl vůči , jméno FO, domáhat jen za pomoci vykonatelného soudního rozhodnutí. Žalobce se tedy svou žalobou domáhá, aby byly žalovanému uloženy povinnosti, k nimž nucen být nemůže. Že se žalovaný svých práv vůči , jméno FO, nedomáhá, není podle soudu prvního stupně z podstaty věci ani zákonem obecně zakázaným rušením žalobcových práv nad míru přiměřenou poměrům nebo šikanózním jednáním (§ 1012 občanského zákoníku). Za obtěžování nebo šikanu totiž nelze považovat situaci, kdy rušený vlastník věci neuplatní práva vůči tomu, kdo do jeho vlastnictví zasahuje. K žalobcovu argumentu, že daný stav vyvolává konkrétní obtíže při užívání veřejné účelové komunikace, okresní soud uvedl, že pravomoc rozhodovat o rušení takového práva má silniční správní úřad. Výrok o nákladech řízení založil na § 146 odst. 2 a § 142 odst. 1 o.s.ř. Dovodil, že ve vztahu k nárokům, ohledně nichž bylo řízení zastaveno, nelze uzavřít, který z účastníků řízení zastavení řízení procesně zavinil, protože tu věcným důvodem zpětvzetí žaloby bylo jednání třetí osoby, , jméno FO, . V části, v níž byla žaloba zamítnuta, pak byl úspěšným účastníkem žalovaný, který se ale svého práva na náhradu nákladů výslovně vzdal.

10. Proti tomuto rozsudku, ovšem jen proti jeho výrokům III a IV, se žalobce odvolal. Navrhl změnit jej tak, že se v daném rozsahu žalobě vyhovuje. Především podle něj žalovaný nenabídl žádný důkaz, který by odůvodňoval existenci skládky, jako např. odpovídající rozhodnutí orgánů města, smlouvu o nájmu pozemku apod. Okresní soud se také nevypořádal s předpisy, které žalovanému ukládají, jak má nakládat se svým majetkem. Žalobce podtrhl, že uplatněný nárok neopírá o zákonnou úpravu vlastnických nebo sousedských práv (jeho pozemky vskutku nesousedí s pozemky parc. č. st. , Anonymizováno, a parc. č. , hodnota, ) a nemá na zřeteli zákonnou úpravu tzv. imisí. Chce zkrátka jen docílit, aby žalovaný konal podle zákona. Vychází z § 1012 občanského zákoníku. Opakoval, že kvůli tomu, že tak žalovaný nečiní, odmítá daným místem projíždět dopravní obsluha, což jeho i jeho rodinu poškozuje. Připomněl i § 2, § 34, § 38 a § 39 zákona o obcích a konstatoval, že podle územního plánu města je celý pozemek parc. č. , hodnota, veden jako dopravní silniční infrastruktura s hlavním využitím pohyb vozidel, cyklistů a chodců, s přípustným využitím veřejné odstavné a parkovací plochy a nepřípustným využitím veškeré činnosti nesouvisející s hlavním a přípustným využitím. Podle zákona o pozemních komunikacích je šířka obousměrné komunikace 6–10 metrů a pro umístění překážky je třeba svolení silničního správního úřadu. Žalovaný je podle jeho přesvědčení povinen poskytovat veřejné prostranství všem k obecnému užívání a majetek spravovat ve veřejném zájmu. Zajistit vyklizení pozemku tak není jen jeho právem, ale povinností. Žalobce líčil, že větve ořešáku stále obtěžují chodce, zasahují až do jízdní dráhy a šlehají už i do oken osobních aut. Ořešák je podle žalobcova názoru veřejnou zelení a údržba veřejné zeleně spadá do samostatné působnosti obce. I proto je žaloba na odstranění větví proti žalovanému legitimní. Jednání žalovaného prý připadá odvolateli nepochopitelné. I on by měl mít zájem na upravenosti veřejného prostranství a zábor víc než poloviny jeho šíře v rozsahu skoro 50 m2 skládkou a ořešákem v jediném místě, kde se od nepaměti vyhýbala auta a fungovalo obecné užívání, každopádně je závažným rušením nad míru přiměřenou poměrům jak vůči němu, žalobci, tak i vůči jeho blízkým.

11. Žalovaný navrhl rozhodnutí okresního soudu potvrdit. Upozornil, že důkazní břemeno v tomto řízení tíží žalobce. Ten podle žalovaného neprokázal, že je průjezd k jeho domu přes pozemek parc. č. , hodnota, ztížen nebo znemožněn. Naopak žalovaný doložil, že se předmětný stavební materiál nachází převážně na pozemku parc. č. st. , Anonymizováno, , Anonymizováno, a ta jeho část, která se nalézá na pozemku parc. č. , hodnota, , nijak nezasahuje do tělesa komunikace a nebrání průjezdu vozidel. V místě ve skutečnosti není komunikace se dvěma jízdními pruhy a zákon o pozemních komunikacích nestanoví žádnou minimální šířku místní komunikace. Není sporu, že ořešák není ve vlastnictví žalovaného města (neroste na jeho pozemku), a o veřejnou zeleň už proto jít nemůže (čemuž odpovídá i platný územní plán). Tvrzení, že větve obtěžují chodce a překážejí při provozu aut, je podle žalovaného absurdní. Žalobce netvrdí a neprokazuje, že by žalovaný rušil práva žalobce nebo třetích osob nebo je obtěžoval. Už proto nemůže být jeho žaloba úspěšná podle § 1012 občanského zákoníku. Žalobce se také nemůže domáhat, aby byly žalovanému uloženy povinnosti, které mu zákon nestanoví.

12. Protože bylo odvolání podáno k tomu oprávněnou osobou a včas, krajský soud přikročil k přezkoumání odvoláním dotčených výroků (§ 212 o.s.ř.) napadeného rozsudku.

13. Za tím účelem především nařídil jednání.

14. Žalobce při něm sdělil, že se situace na místě mění. Současný stav dokumentoval fotografiemi, na nichž je mj. patrná nově vzniklá zídka. Znovu zdůraznil, že na pozemku parc. č. , hodnota, není stavební materiál, ale stavební odpad (otlučená omítka, zbylý štěrk po prosévání písku, kameny apod.). Pozemek přitom jako veřejné prostranství je určen k odpovídajícímu veřejnému užívání a žalovaný nekoná tak, aby to zajistil. Nemůže si s pozemkem dělat, co chce.

15. Žalovaný s rozsudkem souhlasil a navrhl jeho potvrzení. Uvedl, že záležitost zídky, která na místě vznikla, už řeší, protože se zde někdy v průběhu roku 2026 bude budovat kanalizace.

16. Krajský soud dospěl k následujícím závěrům:

17. Okresní soud učinil správná, provedeným důkazům zcela odpovídající skutková zjištění, která právně posoudil naprosto přiléhavě. Své rozhodnutí odůvodnil přesvědčivě a vůbec způsobem, jemuž podle krajského soudu nelze právem nic vytknout. Krajský soud se se závěry soudu prvního stupně v úplnosti ztotožňuje, odkazuje na ně a nemá, co by k nim podstatného doplnil. Na jejich správnost nemají vliv ani určité změny, které na místě podle žalovaným předložených fotografií nastaly.

18. V první řadě krajský soud bez výhrad sdílí úsudek okresního soudu, že v dané věci jde o spor, vyplývající z poměrů soukromého práva, jehož projednání žádný zákon nesvěřuje jinému orgánu, takže je k jeho rozhodnutí povolán soud (§ 7 odst. 1 o.s.ř.). Okresní soud se správně tzv. z úřední moci (tedy i bez námitky některého z účastníků) zabýval primárně tím, zda vůbec má pravomoc o věci rozhodnout (§ 103 o.s.ř.), přesně vystihl, z jakých konkrétních věcných důvodů tu nejde o při svou podstatou spadající do rozhodovací pravomoci silničního správního úřadu (viz zákon o pozemních komunikacích), a ve svém rozhodnutí také pak zcela správně neřešil žádnou z žalobcem nastolovaných souvisejících otázek, jejichž zodpovězení by podle platného práva témuž úřadu náleželo. Soud v občanském soudním řízení jeho činnost nesmí přebírat či nahrazovat. Jinak, ovšem jen ve zcela obecné rovině (aniž by se tím vyjadřoval k tomu, zda jsou v daném případě pro takový postup splněny předpoklady), krajský soud pokládá za vhodné na tomto místě pro úplnost zmínit, že Nejvyšší správní soud ve svém rozhodnutí ve věci sp.zn. 6 Ans 2/2007 v souvislosti s výkladem § 29 odst. 3 zákona o pozemních komunikacích dospěl k závěru, že správní řízení o odstranění pevné překážky z pozemní komunikace lze zahájit nejen z moci úřední, ale rovněž na návrh uživatele pozemní komunikace, který tvrdí, že byl umístěním pevné překážky dotčen na svých právech.

19. Ani posouzení, že podle aplikovaných norem soukromého práva, které upravují vzájemná práva a povinnosti osob (§ 1 odst. 1 občanského zákoníku), je v principu jen věcí žalovaného, jestli se rozhodne vůči třetí osobě uplatnit nároky mu z týchž norem obecně vyplývající, potažmo že k tomu nemůže být jiným subjektem donucován, není co vytknout. Zamítnutí projednávané žaloby je pak jediným logickým a nevyhnutelným následkem tohoto posouzení. K zapovězenému donucení totiž samozřejmě nemůže dojít ani prostřednictvím soudního rozhodnutí, resp. soudy rozhodující spor účastníků v občanském soudním řízení (§ 2 o.s.ř.) přirozeně nemohou ve své rozhodovací praxi uvedený zákaz ignorovat. Žalobce tak nemůže opřít uplatňovaný nárok na požadované konání žalovaného o žádné konkrétní ustanovení soukromoprávní zákonné normy. Jinými slovy, nesvědčí mu soukromé právo, jemuž by bylo možno poskytnout ochranu v občanském soudním řízení. Že snad , jméno FO, aktuálně nedisponuje žádným právním titulem k užívání dotčené části pozemku ve vlastnictví žalovaného, na tom samo o sobě nemůže nic měnit.

20. Soud prvního stupně také podal výstižný obecný výklad § 1012 občanského zákoníku a přiléhavě uvedl, že stanovisko žalovaného nedomáhat se vůči vlastníku pozemku parc. č. st. , Anonymizováno, žalobcem požadovaného jednání nemůže být pokládáno za poměrům nepřiměřené rušení žalobcových práv nebo dokonce šikanu.

21. A pokud žalobce ve své argumentaci poukazuje i na některé povinnosti, které obcím vyplývají z norem práva veřejného, nezbývá než připomenout a zdůraznit, že uplatňování norem soukromého práva je na normách práva veřejného v zásadě nezávislé (§ 1 odst. 1 občanského zákoníku). Jinými slovy, případné porušení pravidel chování ukládaných předpisy veřejného práva způsobuje následky předvídané ve zmíněných veřejnoprávních předpisech a porušitel je povinen strpět sankce jimi upravované; důsledky tohoto porušení však zásadně – a v daném případě není důvod k výjimečně jinému postupu – nelze bezdůvodně rozšiřovat i do soukromoprávní oblasti. Předpoklady aplikace soukromého práva mají být hledány primárně v právu soukromém (k tomu viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ve věci sp.zn. 30 Cdo 477/2024.).

22. Z uvedených důvodů krajský soud napadený rozsudek v přezkoumaném zamítavém výroku potvrdil (§ 219 o.s.ř.).

23. A týmž způsobem rozhodl i o výroku o nákladech. Při absenci věcných výhrad účastníků proti této části napadeného rozhodnutí postačí odkázat na její přiléhavé odůvodnění okresním soudem.

24. Vzhledem k výsledku odvolacího řízení je žalovaný povinen žalobci nahradit náklady tohoto procesního úseku (§ 142 odst. 1 ve spojení s § 224 odst. 1 o.s.ř.). Žalobce má nárok (§ 151 odst. 2 o.s.ř.) na náhradu cestovních výdajů 574,83 Kč (vyhláška č. 475/2024 Sb., o změně sazby základní náhrady za používání silničních motorových vozidel a stravného a o stanovení průměrné ceny pohonných hmot pro účely poskytování cestovních náhrad pro rok 2025) a na paušální náhradu 600 Kč (při dvou tzv. úkonech, totiž sepisu vyjádření k žalobcovu odvolání a účasti na odvolacím jednání; § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb., o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle § 151 odst. 3 občanského soudního řádu a podle § 89a exekučního řádu). Celková náhrada tak činí 1 174,83 Kč. Žádné mimořádné důvody pro její výjimečné snížení či odepření podle § 150 o.s.ř. krajský soud neshledal.