17 Co 209/2024

Plný text

Krajský soud v Hradci Králové rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Čipery a soudců Mgr. Tomáše Šintáka a JUDr. Jiřího Hanuše ve věci žalobce: Jméno žalobce , narozený Datum narození žalobce bytem Adresa žalobce zastoupený advokátkou Jméno advokátky sídlem Adresa advokátky proti žalované: Jméno žalované ., IČO IČO žalované sídlem Adresa žalované zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta o neplatnost rozvázání pracovního poměru k odvolání žalobce proti rozsudku Okresního soudu v Semilech ze dne 7. června 2024 č. j. 10 C 185/2020-685

I. Rozsudek okresního soudu se potvrzuje.

II. Žalobce je povinen nahradit žalované k rukám jejího zástupce do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku náklady odvolacího řízení ve výši 17 511,60 Kč.

1. Okresní soud shora označeným rozsudkem zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal určení neplatnosti výpovědi žalované doručené žalobci dne , datum, (výrok I), a žalobci uložil, aby do tří dnů od právní moci rozsudku nahradil žalované k rukám jejího právního zástupce náklady řízení ve výši , částka, (výrok II).

2. Mezi účastníky je nesporné, že žalobce pracoval u žalované jako řidič vozidla dopravní zdravotní služby na základě pracovní smlouvy z , datum, . Dne , datum, dala žalovaná žalobci písemnou výpověď z tohoto pracovního poměru, kterou odůvodnila tím, že se žalobce dopustil zvlášť hrubého a závažného porušení pracovních povinností, a to tak, že1) ve dnech , datum, v době od 15:44 do 16:47, , datum, v době od 12:48 do 14:42 a dne , datum, v době od 15:02 do 16:57 vykázal ve výkazu práce, že vykonával práci pro zaměstnavatele, ačkoli tomu tak prokazatelně nebylo; v uvedených dobách bylo sanitní vozidlo, kterým měl žalobce práci vykonávat, zaparkováno v místě bydliště žalobce, takže jím nemohla být a nebyla žádná práce pro zaměstnavatele vykonávána,2) parkoval jemu svěřené sanitní vozidlo v místě bydliště, ačkoli v rozporu s nařízením zaměstnavatele byl povinen parkovat jen v místě určeném zaměstnavatelem, a to nejméně ve dnech , datum, , , datum, , , datum, , , datum, , , datum, a , datum, ,3) ve dnech , datum, , , datum, a , datum, překročil při řízení služebního vozu v pracovní době nejvyšší povolenou rychlost v obci, v některých případech o více než 30 km.

3. Zároveň byl žalobce ve výpovědi upozorněn na dvouměsíční výpovědní dobu. Žalobcův pracovní poměr měl uplynutím výpovědní doby skončit k , datum, . Žalobce dne , datum, písemně žalované sdělil, že s výpovědí nesouhlasí a trvá na dalším zaměstnání. Na to žalovaná písemně odpověděla dne , datum, tak, že odmítla další přidělování práce žalobci.

4. Žalobce se žalobou podanou dne , datum, domáhal určení neplatnosti uvedené výpovědi s tím, že výpovědní důvody buď vůbec nenastaly, nebo nastaly se souhlasem žalované, případně nedosáhly intenzity zvlášť hrubého či závažného porušení právních předpisů vztahujících se k žalobcem vykonávané práci. Poukázal dále na to, že nikdy nebyl ústně ani písemně upozorněn na údajné porušení povinností. Danou výpověď má za účelovou reakci na jeho výtky vůči žalované, které uplatnil na poradě dne , datum, ohledně délky a rozvržení pracovních směn. Namítal také, že vytýkaná pochybení ze dnů , datum, a , datum, byla ve výpovědi uplatněna po uplynutí dvouměsíční prekluzivní lhůty. Žalovaná měla výpověď za platnou a důvodně danou, a proto navrhla zamítnutí žaloby. Žalobce skutečně neoprávněně vykázal práci, kterou nevykonal, neboť se v danou dobu zdržoval se sanitním vozem v místě bydliště. Tím se dopustil útoku na majetek zaměstnavatele, a tedy zvlášť hrubého porušení pracovních povinností. Parkovat sanitní vůz v místě bydliště mohl zaměstnanec pouze při rozdělení pracovní směny do dvou úseků, jinak to bylo zakázáno. V případech překročení povolené rychlosti žalobce neřídil vozidlo s právem přednosti, charakter jeho jízd nevyžadoval využití výstražných světel a také k jejich užití nedošlo.

5. O žalobě rozhodl okresní soud původně rozsudkem ze dne , datum, č. j. , spisová značka, tak, že určil, že je výpověď neplatná. Krajský soud v , adresa, rozsudkem ze dne , datum, č. j. , spisová značka, uvedený rozsudek okresního soudu potvrdil. Oba rozsudky byly následně k dovolání podanému žalovanou zrušeny rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne , datum, č. j. , spisová značka, .

6. V něm Nejvyšší soud vyložil, že soudy nižších stupňů dospěly k nesprávným závěrům při posuzování výpovědního důvodu představovaného porušením povinnosti žalobce, které mělo spočívat v neoprávněném vykázání práce pro zaměstnavatele dne , datum, . Odvolacímu soudu vytkl, že při hodnocení intenzity porušení pracovní povinnosti žalobce vzal vedle rozsahu neoprávněně vykázané pracovní doby v úvahu též to, že na základě žalobcova výkazu mu žalovaná přiznala a vyplatila mzdu a že na něj tak přenesla část své povinnosti vést evidenci odpracované doby podle § 96 odst. 1 zák. práce. Dle závěru Nejvyššího soudu při posuzování intenzity porušení pracovní povinnosti žalobce vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci měl odvolací soud přihlížet zejména k tomu, že žalobce by se uvedeným jednáním dopustil nepřímého útoku na majetek svého zaměstnavatele (odčerpáním části majetku žalované výplatou mzdy za neodpracovanou dobu), který představuje z hlediska vymezení relativně neurčité hypotézy § 52 písm. g) a § 55 odst. 1 písm. b) zák. práce tak významnou okolnost, že zpravidla již sama o sobě postačuje pro závěr o porušení povinnosti zaměstnance vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci zvlášť hrubým způsobem. Podstatně významnější než rozsah hodnot zasažených tímto útokem by přitom bylo narušení nezbytné vzájemné důvěry ve vztazích mezi žalobcem a žalovanou a zpochybnění spolehlivosti žalobce ve vztahu k majetku žalované. Intenzitu porušení pracovní povinnosti žalobce by nemohla snížit okolnost, že na základě jeho výkazu mu žalovaná (v důsledku svého omylu vyvolaného jednáním žalobce) přiznala a vyplatila mzdu, která mu nepříslušela, neboť právě to je (mělo být) podstatou a účelem žalobci vytýkaného nepřímého útoku na majetek žalované. Ve prospěch žalobce nelze zohlednit ani skutečnost, že žalovaná na něj „přenesla“ část své povinnosti vést evidenci odpracované doby, neboť zaměstnancům mohou být uloženy povinnosti v souvislosti s připravováním podkladů pro zaměstnavatele, aby mohl řádně splnit svou povinnost stanovenou mu ustanovením § 96 zák. práce. Za vadu řízení považoval Nejvyšší soud tu okolnost, že odvolací soud (a ani soud prvního stupně) v odůvodnění svého rozsudku neuvedl, zda má za prokázanou skutečnost, že se žalobce dopustil jednání, které mělo spočívat v neoprávněném vykázání práce pro zaměstnavatele dne , datum, a v němž žalovaná spatřovala porušení pracovní povinnosti žalobce, jehož intenzitu odvolací soud posuzoval. Pokud by totiž soudy dospěly ke skutkovému závěru, že jednání dne , datum, , které bylo žalobci ve výpovědi vytýkáno, nebylo prokázáno, pak by nebyl důvod zabývat se intenzitou porušení pracovní povinnosti žalobce, které žalovaná v tomto jeho vytýkaném jednání spatřovala.

7. Okresní soud se v dalším průběhu řízení zaměřil zejména na to, zda se žalobce skutečně dne , datum, dopustil jednání, které je popsáno ve výpovědi ze dne , datum, . Svá skutková zjištění, která učinil po doplnění dokazování, podrobně vyložil v odůvodnění svého rozsudku. Věc po právní stránce posoudil dle ustanovení zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění pozdějších předpisů (dále je „zákoník práce“), a to konkrétně dle jeho ustanovení § 33 odst. 1, § 38 odst. 1 písm. b), § 48 odst. 1, § 50 odst. 1, § 51 odst. 1, § 52 písm. g), § 55 odst. 1 písm. b), § 58 odst. 1, § 69, § 72, § 301 a § 334.

8. Po doplnění dokazování uzavřel, že se uvedený skutek stal. Připomněl, že mezi účastníky není sporné, že žalobce vykázal vykonávání práce pro žalovanou zaměstnavatelku dne , datum, v době od 12.48 hodin do 14.42 hodin (tj. po odečtení třicetiminutové přestávky v práci v rozsahu 1 hodiny a 24 minut; pokud v předešlých rozsudcích byla uváděna doba o 10 minut delší, šlo o zjevnou chybu v počtech) v situaci, kdy v této době bylo sanitní vozidlo zaparkováno v místě žalobcova bydliště. Žalobce tvrdil, že v tuto dobu po vyčerpání třicetiminutové přestávky na oběd vykonal pro žalovanou jiné práce, a to úklid sanity a kompletaci ochranných štítů. K prokázání tohoto tvrzení byl žalobce okresním soudem opakovaně vyzván, a to s poučením o nebezpečí neúspěchu ve věci. Stalo se tak písemnou výzvou ze dne , datum, a dále při jednáních okresního soudu konaných ve dnech , datum, a , datum, . Po provedení žalobcem navržených důkazů a jejich vyhodnocení okresní soud dospěl k závěru, že žalobcova tvrzení o provádění očisty sanitního vozu a kompletace ochranných štítů prokázána nebyla. Okresní soud v této souvislosti vyzdvihl, že jediný přímý důkaz pro žalobcovo tvrzení představovaly jeho ručně psané poznámky, které za dostatečný důkaz považovat nelze. To platí zvláště v situaci, kdy další důkazy (zejména svědecké výpovědi dispečerek , jméno FO, a , jméno FO, a vedoucího řidiče , jméno FO, , ale i některé další listinné důkazy) pravdivost žalobcova tvrzení zpochybňují. Okresní soud nepřitakal ani nové skutkové obraně žalobce spočívající v tvrzení, že daného dne převzal od řidiče , jméno FO, jiný typ směny, tzv. pohotovost I, neboť to vyloučili všichni k této otázce vyslechnutí svědci. Neměl dále za prokázané, že by daný případ spadal pod údajné pravidlo a praxi u žalované, že přerušení výkonu práce řidičem na dobu kratší dvou hodin se pokládá za výkon práce při současné možnosti pobývat v místě bydliště.

9. Okresní soud tedy dospěl k závěru, že výpověď byla dána důvodně pro skutek spočívající v tom, že žalobce dne , datum, v době od 12.48 do 14.42 hodin nevykonával pro žalovanou práci, třebaže tuto dobu vykázal jako odpracovanou. Žalobce neprokázal, že by v místě bydliště, kde se v danou dobu zdržoval, prováděl práci v podobě kompletace štítů a očisty vozidla, že by mu taková práce byla zadána či odsouhlasena dispečerkou. Neprokázal ani to, že by se na něj vztahovala pravidla a praxe žalované o započítávání této přestávky do výkonu práce a že mohl tuto dobu trávit ve svém bydlišti a vykazovat ji jako odpracovanou. Při následném vykázání tohoto časového úseku jako odpracované doby se nepochybně dopustil porušení právních povinností stanovených pracovněprávními předpisy a útoku na majetek žalované jako zaměstnavatele. Rovněž šlo o jednání, které u žalované oprávněně vyvolalo ztrátu důvěry v loajalitu žalobce. Výpověď tedy byla žalobci dána opodstatněně. Nelze ji hodnotit jako účelovou jen proto, že si žalobce ve vztahu k žalované počínal aktivně při hájení práv zaměstnanců a že požadoval dodržování pracovněprávních předpisů. Žalobce totiž nebyl bezproblémový zaměstnanec, v roce , rok, s ním byl proveden pohovor a následně mu byly adresovány dvě písemné výtky, týkající se jednak překračování maximální povolené rychlosti, jednak neoprávněného vykazování práce při současném čerpání volna s náhradou mzdy dne , datum, .

10. Žalobu proto okresní soud jako nedůvodnou zamítl a procesně úspěšné žalované přiznal na základě ustanovení § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), proti žalobci právo na náhradu nákladů řízení.

11. Proti tomuto rozsudku podal žalobce odvolání a namítal, že rozsudek okresního soudu spočívá na nesprávných skutkových zjištěních a na nesprávném právním posouzení věci. Připomněl předně, že dva ze tří žalovanou uplatněných výpovědních důvodů (tj. údajné opakované par kování vozidla v místě žalobcova bydliště a údajné opakované překročení nejvyšší povolené rychlosti) neobstály. Byla-li výpověď formulována jako celek, pak by i intenzita výpovědních důvodů měla být hodnocena jako celek a výpověď by jako celek obstát neměla. K výpovědnímu důvodu ze dne , datum, žalobce zdůraznil, že již od počátku sporu tvrdí, že v místě bydliště vykonával pro žalovanou práci spočívající v očistě sanity a kompletaci ochranných štítů a že tato práce mu byla zadána, resp. odsouhlasena dispečerkou. Okresní soud pro vyvrácení tohoto tvrzení vzal za relevantní svědeckou výpověď dispečerky , jméno FO, , nezohlednil však podstatné okolnosti. Dispečerka totiž nemá ve svých kompetencích oprávnění domlouvat s řidiči jiné pracovní úkoly než přidělování transportů. Tázat se proto svědkyně , jméno FO, , zda vykonání práce v místě bydliště žalobci povolila, ve svém důsledku znamená ptát se, zda porušila svoje pracovní povinnosti. Její výpověď tedy nemůže být důvěryhodným důkazem. Naopak vzhledem k trvajícímu pracovněprávnímu vztahu k žalované musí být hodnocena nanejvýš obezřetně. Žalobce dále až po vydání rozsudku zjistil, že u žalované je zaměstnán také manžel svědkyně , jméno FO, a její dcera. Navíc má tato svědkyně přátelské vztahy s jednatelkou žalované, která má vůči žalobci velmi negativní postoj. Výpověď svědkyně , jméno FO, proto nemůže být dostatečným důkazem pro tvrzení, že žalobci výkon práce doma nepovolila. Okresní soud rovněž neodůvodnil, z jakého důvodu přiznal vysokou důkazní hodnotu výpovědi jednatelky žalované, třebaže šlo fakticky o výpověď účastnickou. Žalobce dále připomněl, že svědkové , jméno FO, a , jméno FO, potvrdili, že mytí sanity v místě bydliště je sice nestandardní, ale rozhodně ne nemožné. Byť tedy sanita měla být podle vnitřní předpisů umyta na určeném místě v práci, její umytí mimo dané místo vyloučeno není. Ostatně ani na pracovišti nebyl vždy dostatek potřebného vybavení k mytí, což dokládá zápis z , datum, , kde bylo zaznamenáno, že zaměstnanci mají ztížené mytí vozidel z důvodu nedostatečně dlouhé hadice. Pokud jde o kompletaci ochranných štítů, svědek , jméno FO, nevyloučil možnost, že si někdo komponenty odnášel i mimo pracoviště. Důkaz v podobě vlastnoručně psaných písemných poznámek žalobce okresní soud vůbec nezohlednil, tyto poznámky však doplňují ucelený obraz činnosti žalobce. Žalobce je přesvědčen, že se na něho vztahovalo pravidlo o možnosti započíst si kratší než dvouhodinovou pauzu mezi transporty do výkonu práce. Nikdo ze svědků vlastně nevěděl, jak toto pravidlo funguje, neměli o něm jasno dispečerky ani vedoucí řidič. Porušení tohoto pravidla tedy nelze považovat za zaviněné ze strany žalobce, a to ani ve formě nevědomé nedbalosti. Žalobce a ani ostatní zaměstnanci tedy nebyli řádně seznámeni s vnitřním předpisem z , datum, . Jednání, kterého se měl žalobce dopustit, tak nelze pokládat za úmyslné předstírání výkonu práce a za přímý útok na majetek žalované. Žalobce se konečně domnívá, že byl nepřiměřeně zatížen důkazním břemenem. Žalované vlastně stačilo naplnit povinnost tvrzení, protože u negativních tvrzení se důkaz nevyžaduje. V této souvislosti však žalobce připomněl, že je povinností zaměstnavatele vést agendu pracovní doby. Pokud tuto povinnost žalovaná přenesla na žalobce, má to při hodnocení závažnosti případného porušení zásadní význam. Při nedostatečné kontrole ze strany zaměstnavatele je intenzita případného pochybení žalobce absolutně minimální. Žalobce je nadále přesvědčen, že výpověď mu byla dána proto, že byl nepohodlným zaměstnancem, který prezentoval své názory, jež byly nesouladné s názory jednatelky žalované , jméno FO, . Žalobce navrhl, aby odvolací soud změnil rozsudek okresního soudu tak, že se určuje, že výpověď žalované doručená žalobci dne , datum, je neplatná.

12. Žalovaná ve vyjádření k odvolání uvedla, že v řízení bylo prokázáno, že výpověď byla žalobci dána platně. Argumentaci okresního soudu je třeba vnímat jako celek, jehož jednotlivé části do sebe zapadají. Žalobce v inkriminovanou dobu nevykonával práci, přestože výkon práce vykázal. Tuto dobu trávil ve svém bydlišti. Jeho tvrzení o výkonu práce je nepřesvědčivé a účelové. Neprokázal, že čistil sanitu, že kompletoval ochranné pomůcky, že vykonával administrativní činnost, že mu byl předán pohotovostní typ směny či že nedošlo k přerušení jeho směny. Předně je třeba zdůraznit, že v rámci žalobcovy pracovní pozice, jejíž podstatou je transport pacientů, nepřichází výkon práce z domova z povahy věci v úvahu. Žádný ze zaměstnanců žalované výkon práce z domova žalobci nezadal ani k tomu nebyl oprávněn. Čištění sanity mimo areál žalované by bylo v rozporu s vnitřními předpisy žalované. Žádnému ze zaměstnanců nebylo zadáno, aby kompletoval ochranné štíty doma. Rovněž administrativní práce spočívající ve vyplňování výkazů práce, v přípravě výkazů pro zdravotní pojišťovny a ve vedení interní evidenční knihy transportů měly být konány na pracovišti na určených počítačích. Nebylo možné přesouvat je jinam. Nebylo prokázáno ani žalobcovo tvrzení o nepřerušení jeho směny z důvodu převzetí pohotovostního typu směny. Z provedeného dokazování plyne, že k žádnému takovému předávání pohotovosti mezi zaměstnanci nedocházelo. Žalobce na daný den neměl nařízený pohotovostní typ směny a dobu mezi převozy trávil v místě svého bydliště, jeho argumentace, že v dané době dne , datum, nedošlo k přerušení směny, je tedy zcela lichá. Je tedy zřejmé, že se žalobce dopustil útoku na majetek žalované, čímž vyvolal ztrátu důvěry v jeho loajalitu. Žalobce se tím dopustil porušení povinnosti zaměstnance zvlášť hrubým způsobem. K jednotlivým odvolacím námitkám žalovaná uvádí předně to, že z judikatury (rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 2098/2004) plyne požadavek, aby jednotlivé výpovědní důvody byly zkoumány zvlášť a aby byly samostatně posuzovány jejich účinky na trvání pracovního poměru. Svědecká výpověď paní , jméno FO, nijak nevybočuje z toho, co vypověděli ostatní svědci. Okolnost, že u žalované pracují někteří členové její rodiny, byla žalobci známa ještě před vydáním rozsudku okresního soudu, a to z doby, kdy mu v roce , rok, žalovaná umožnila návrat do zaměstnání. Není pravdou, že by okresní soud hodnotil výpověď jednatelky žalované v rozporu se zákonem a že by jen na ní byl rozsudek postaven. Naopak rozsudek okresního soudu je založen na řetězci logicky propojených důkazů. Okresní soud se náležitě a detailně zabýval žalobcovými písemnými poznámkami v bodě 92 rozsudku. Žalobce se v řízení snažil navodit dojem absolutní neznalosti pravidel a fungování provozu u žalované, což je v rozporu s jeho tvrzením o důsledném dodržování pravidel i se skutečností, že pro žalovanou pracoval po dobu více než pěti let. Nepopiratelným faktem však je, že si čas strávený ve svém bydlišti vědomě vykázal jako pracovní dobu a za tento čas si nechal vyplatit mzdu. Okresní soud správně při řešení otázky rozložení důkazního břemene postupoval dle pravidla, že účastník nemůže prokazovat tvrzení, jenž je negativní. Žalovaná navrhla, aby odvolací soud rozsudek okresního soudu potvrdil.

13. Krajský soud jako soud odvolací po zjištění, že odvolání je přípustné (§ 201 o. s. ř.), obsahuje všechny podstatné náležitosti (§ 205 o. s. ř.) a bylo podáno osobou oprávněnou a včas (§ 201 a § 204 o. s. ř.), přezkoumal při nařízeném jednání (§ 214 odst. 1 o. s. ř.) rozsudek okresního soudu i jemu předcházející řízení v mezích, v nichž se odvolatel domáhal jeho přezkoumání (§ 212 o. s. ř.), aniž byl vázán důvody, které byly v odvolání uplatněny (§ 212a odst. 1 o. s. ř.). Odvolání důvodným neshledal.

14. Odvolací soud předně shledal, že řízení před okresním soudem nebylo postiženo žádnou zmatečnostní ani jinou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí věci. Okresní soud provedl v potřebném rozsahu dokazování a na jeho základě učinil správná skutková zjištění. Rovněž právní posouzení věci okresním soudem pokládá odvolací soud za správné a souladné i s právním názorem Nejvyššího soudu, vyjádřeném v předchozí zrušovacím rozhodnutí. Okresní soud své skutkové i právní závěry v napadeném rozsudku náležitě vyložil, jeho odůvodnění je vyčerpávající a přesvědčivé a odvolací soud na ně pro stručnost odkazuje.

15. Lze konstatovat, že žalobcovy námitky, jimiž odůvodnil své odvolání, jsou z podstatné části jen opakováním jeho stanovisek přednesených již v průběhu řízení před soudem prvního stupně, s nimiž se okresní soud v napadeném rozsudku náležitě a přesvědčivým způsobem vypořádal.

16. Nelze předně souhlasit s názorem žalobce, že pro posouzení intenzity (závažnosti) porušení povinností zaměstnance může mít význam okolnost, že zaměstnavatel ve výpovědi uvedl z hlediska skutkového více výpovědních důvodů (více skutků), z nichž při soudním přezkumu obstál pouze důvod (skutek) jediný. Zákoník práce v žádném ze svých ustanovení nezakazuje, aby byl pracovní poměr rozvázán i z více než jednoho důvodu, není ani vyloučeno, aby byla výpověď z pracovního poměru dána zaměstnanci i z více důvodů uvedených v ustanovení § 52 zákoníku práce. Tím spíše pak platí, že výpověď může být odůvodněna i různými skutky, které lze podřadit pod jeden výpovědní důvod. Pro závěr o důvodnosti výpovědi postačí, obstojí-li i jen jeden z více uplatněných skutkových důvodů výpovědi, pokud takový skutek může sám o sobě představovat důvod výpovědi. Okolnost, že ostatní samostatné skutkové důvody uvedené ve výpovědi nebyly dány, nijak nemůže snížit závažnost posuzovaného dílčího skutku.

17. Okresní soud rovněž správně uzavřel, že v projednávané věci tížilo žalobce důkazní břemeno ve vztahu k jeho tvrzením, že dne , datum, v době od 12.48 do 14.42 hodin vykonával pro žalovanou práci v místě svého bydliště. Bylo-li totiž v řízení zjištěno, že žalobce uvedenou dobu vykázal jako odpracovanou a že současně tuto dobu strávil nikoli na pracovišti, ale v místě bydliště, pak by bylo vskutku nepřiměřené, aby žalovaná zaměstnavatelka byla nucena prokazovat, že žalobcovo tvrzení o výkonu prací v místě žalobcova bydliště (očista sanity, kompletace ochranných štítů, administrativní práce) neodpovídá skutečnosti. Za dané situace se tedy uplatní obecná pravidla týkající se prokazování tzv. negativních skutečností. Důkazní břemeno ohledně určitých skutečností leží na tom účastníku řízení, který z existence těchto skutečností vyvozuje pro sebe příznivé právní důsledky; jde o toho účastníka, který existenci těchto skutečností také tvrdí (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 1997 sp. zn. 2 Cdon 257/97, uveřejněný pod č. 7 v časopise Právní rozhledy, roč. 1998, s. 372). Tzv. negativní tvrzení se v občanském soudním řízení zásadně neprokazují. Účastník, který tvrdí negativní skutečnost, nenese ohledně této negativní skutečnosti důkazní břemeno; pokud by protistrana toto negativní tvrzení popřela, nesla by sama důkazní břemeno ohledně svého pozitivního tvrzení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 4. 1998 sp. zn. 26 Cdo 732/98, uveřejněný pod č. 35 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1999, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2011 sp. zn. 26 Cdo 2341/2009).

18. Odvolací soud pokládá za zcela správný a řádně odůvodněný závěr okresního soudu, že žalobce svá tvrzení o výkonu práce v místě bydliště neprokázal. V této souvislosti je nutno zmínit, že se soud prvního stupně podrobně zabýval hodnocením důkazů zejména v odstavcích 89 až 93 odůvodnění rozsudku a odvolací soud se s jeho závěry plně ztotožňuje. Není pravdivé tvrzení žalobce, že se okresní soud nezabýval listinným důkazem, který představují žalobcovy vlastnoruční písemné poznámky. Naopak soud prvního stupně tento důkaz podrobně hodnotil v odstavci 92 odůvodnění rozsudku a dospěl k přiléhavému závěru, že tato listina sama o sobě k prokázání sporného tvrzení stačit nemůže, a to zvlášť za situace, kdy jiné důkazy její obsah zpochybňují. Žalobci nelze přisvědčit ani v tom, že pracovněprávní vztah svědkyně , jméno FO, k žalované, by snad měl vést k závěru o tom, že žalobcovy písemné poznámky jsou správné a pravdivé. Okresní soud rovněž nijak nepochybil při hodnocení výpovědi jednatelky žalované. Hodnotil ji v souladu s ustanovením § 126a a § 131 o. s. ř. jako výpověď účastnickou.

19. Za situace, kdy nebylo prokázáno, že žalobce v kritickou dobu pro žalovanou pracoval, je nutno uzavřít, že se stal skutek, pro který dala žalovaná žalobci výpověď z pracovního poměru a který spočíval v tom, že žalobce dne , datum, v době od 12:48 do 14:42 hodin vykázal ve výkazu práce, že vykonával práci pro zaměstnavatele, ačkoli tomu tak nebylo, protože sanitní vozidlo, kterým měl žalobce práci vykonávat bylo zaparkováno v místě bydliště žalobce. Takové jednání je nutno pokládat za – a to i se zřetelem k tomu, co Nejvyšší soud vyslovil v rozsudku z , datum, č. j. , spisová značka, – za porušení povinnosti zaměstnance zvlášť hrubým způsobem, a tedy oprávněný důvod k výpovědi dle ustanovení § 52 písm. g) zákoníku práce. Lze tak uzavřít, že se žalobce úmyslným předstíráním výkonu práce v době, kdy byl v místě svého bydliště, dopustil nejen nepřímého útoku na majetek žalované zaměstnavatelky, ale též narušení nezbytné důvěry ve vztazích mezi žalobcem a žalovanou. Závažnost porušení pracovní povinnosti nemůže snížit okolnost, že žalovaná žalobci na základě jeho výkazu vyplatila mzdu, která mu nepříslušela, a že na něho přenesla část své povinnosti vést evidenci odpracované doby. Odvolací soud pokládá za vyvrácenou i námitku žalobce, že z jeho strany nešlo o zaviněné jednání. Žalobce vykázal jako odpracovanou dobu, během které se zdržoval v místě bydliště a nepracoval. Současně bylo prokázáno, že typ směny, na kterou byl v daný den určen, vylučoval, aby si mohl čas strávený v místě bydliště započítávat do odpracované doby. Z povahy takového jednání tak plyne, že žalobce věděl, že si danou dobu jako odpracovanou vykazuje neoprávněně. Okresní soud tedy dospěl ke zcela správnému závěru, že výpověď byla žalobci z uvedeného dílčího důvodu dána oprávněně a důvodně.

20. Na okraj odvolací soud dodává, že další důvody uplatněné ve výpovědi z , datum, , tj. nesprávné parkování sanitního vozidla v místě bydliště žalobce a překročení nejvyšší povolené rychlosti, pokládá ve shodě s okresním soudem za neopodstatněné. Odkazuje v této souvislosti na to, co k těmto důvodům uvedl již ve svém předchozím rozsudku ze dne , datum, č. j. , spisová značka, , a to zejména odstavcích 20 a 21 odůvodnění tohoto rozsudku.

21. Z výše uvedených důvodů dospěl odvolací soud k závěru, že napadený rozsudek okresního soudu je ve výroku o věci samé správný. Po přezkoumání rozhodnutí o nákladech řízení krajský soud uzavřel, že i o této otázce rozhodl soud prvního stupně správně. Přiléhavě posoudil úspěch účastníků řízení ve věci (§ 142 odst. 1 o. s. ř.) a rovněž správně určil výši nákladů. Krajský soud proto postupem dle ustanovení § 219 o. s. ř. rozsudek okresního soudu jako věcně správný potvrdil.

22. O nákladech odvolacího řízení rozhodl krajský soud na základě ustanovení § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. Žalovaná dosáhla v řízení před krajským soudem plného úspěchu, protože odvolání žalobce vyhověno nebylo. Proto má proti žalobci právo na náhradu nákladů, které v řízení o odvolání účelně vynaložila. Tyto náklady jsou tvořeny odměnou za zastupování za dva úkony právní služby odměňované v plné výši (vyjádření k odvolání z 4. 10. 2024 a účast při jednání odvolacího soudu dne 10. 2. 2025) a jeden úkon v poloviční výši (účast při vyhlášení rozsudku dne 17. 2. 2025). Za úkony učiněné do 31. 12. 2024 činí sazba odměny 2 500 Kč za úkon, od 1. 1. 2025 jde o částku 3 700 Kč za úkon (v důsledku změny vyhlášky č. 177/1996 Sb., provedené vyhláškou č. 258/2024 Sb.). Odměna za zastupování tedy dosahuje celkové výše 8 050 Kč (2 500 + 3 700 + 1 850). Náhrada hotových výdajů představuje částka 1 200 Kč (jeden úkon za 300 Kč, dva úkony po 450 Kč). Součástí náhrady žalované jsou též cestovní výdaje ke dvěma jednáním odvolacího soudu v celkové výši 3 422,40 Kč a související náhrada za čas promeškaný cestou k jednáním a zpět v částce 1 800 Kč. Náhradu za 21 % daň z přidané hodnoty tvoří 3 039,20 Kč. Celkové náklady žalované dosáhly v odvolacím řízení částky 17 511,40 Kč. Žalobci bylo uloženo zaplatit tyto náklady k rukám zástupce žalované (149 odst. 1 o. s. ř.) v zákonné třídenní lhůtě počítané od právní moci rozsudku (§ 160 odst. 1 o. s. ř.).