10 C 185/2020

Plný text

Okresní soud v Semilech rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Mgr. Pavly Erlebachové a přísedících Ing. Miloše Sladkého a Ing. Jaromíra Jirouše ve věci žalobce: Jméno žalobce , narozený Datum narození žalobce bytem Adresa žalobce zastoupený advokátkou Jméno advokátky sídlem Adresa advokátky proti žalované: Jméno žalované ., IČO: IČO žalované sídlem Adresa žalované zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta o neplatnost rozvázání pracovního poměru

I. Zamítá se žaloba, kterou se žalobce domáhal určení neplatnosti výpovědi žalované doručené žalobci dne 25. května 2020.

II. Žalobce je povinen do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku nahradit žalované k rukám právního zástupce žalované náklady řízení ve výši 108 259,70 Kč.

1. Žalobce se žalobou podanou dne 30. 9. 2020 domáhal určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru, kterou mu žalovaná jako zaměstnavatel dala písemně 25. 5. 2020 a podle níž měl pracovní poměr žalobce na pozici řidiče záchranné služby skončit ke dni 31. 7. 2020 uplynutím výpovědní lhůty.Výpovědní důvody – žalovanou tvrzené skutečnosti – dle žalobce buď vůbec nenastaly, nebo nastaly se souhlasem žalované, případně nedosáhly intenzity zvlášť hrubého či závažného porušení právních předpisů vztahujících se k žalobcem (zaměstnancem) vykonávané práci. Výpovědní důvod, že žalobce měl ve dnech 23. 3., 8. 4. a 9. 4. 2020 vykázat práci pro zaměstnavatele, ačkoli tomu tak prokazatelně nebylo [pozn. soudu – v odůvodnění rozsudku případě „výpovědní důvod 1)“], žalobce popíral, protože výkazy vedl s nejvyšší mírou pečlivosti. K důvodu, že měl opakovaně parkovat svěřené vozidlo v místě svého bydliště [výpovědní důvod 2)], oponoval poukazem na mimořádnou situaci spojenou s hygienickými opatřeními v souvislosti s pandemií Covid-19 a na pokyny žalované o omezení počtu osob a určení doby stravování v zařízení žalované, vlivem kterých žalobci nezbylo než se stravovat mimo toto zařízení a po uzavření restauračních zařízení nařízením vlády 14. 3. 2020 přímo v bydlišti; o tom, kde se bude během stravování nacházet, žalobce žalovanou informoval. Konečně k výpovědnímu důvodu spočívajícímu v překročení nejvyšší povolené rychlosti v obci, a to v některých případech o více než 30 km [výpovědní důvod 3)] odkázal žalobce na zák. č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu – dále v odůvodnění rozsudku jen „ZSP“), podle něhož patří vozidla záchranné služby mezi vozidla s právem přednostní jízdy, a k případnému překročení povolené rychlostí došlo vždy při plnění úkolů souvisejících s výkonem zvláštních povinností.Žalobce v minulosti nikdy nebyl ústně, natož písemně upozorněn na údajné porušení svých povinností vyplývajících z pracovní smlouvy či z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci.Dále označil výpověď za účelovou, představuje totiž reakci žalované na výtky žalobce ohledně porušování zákonných ustanovení o délce a rozvržení pracovních směn, které žalobce uplatnil na – výpovědi předcházející (doplněno, že konkrétně 12. 5. 2020 konané) – poradě, při níž ke svým výtkám předložil i právní posouzení.Konečně zdůraznil, že žalovanou vytýkaná pochybení žalobce ze dnů 23. 3. 2020, 5. 2. – 24. 3. 2020 byla zaměstnavatelkou uplatněna po uplynutí dvouměsíční prekluzivní lhůty (§ 58 zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce – dále v odůvodnění rozsudku případně jen „ZP“) ode dne, kdy se o důvodu dozvěděla.

2. Žalovaná od počátku řízení navrhovala žalobu zamítnout, výpověď z pracovního poměru měla za důvodně podanou, pracovní poměr žalobce za skončený k 31. 7. 2020.Žalobce v datech uvedených v důvodu 1) vykázal ve výkazu práce a vyúčtování pracovní cesty údajný výkon práce, ačkoli v časech ve výpovědi uvedených parkoval – dle údajů o sledování polohy vozidla prostřednictvím systému GPS – sanitní vozidlo v bydliště a práci zjevně nevykonával. Dne 23. 3. 3020 a 9. 4. 2020 při typu služby „pohotovost I“ a „pohotovost III“ měl žalobce po rozvozu pacientů v 15:44 hod. (23. 3.), resp. v 15:02 (9. 4.) přerušit směnu a až v 17:14 hod., resp. 17:15 hod. nastoupit na večerní rozvoz dialyzovaných pacientů. Tím, že se oproti tomu zdržoval doma a práci nevykonával, jen ji vykázal, si nechal zaplatit o 1, resp. o 2 hodiny více práce a zvýšil si platbu na cestovní náhrady z 87 Kč na 131 Kč. Dne 8. 4. 2020 měl sice žalobce dle typu služby „řidič 6“ a dle svého tvrzení (údajů ve výkazu) po rozvozu pacientů ve 12:48 hod. využít ½ hodiny na oběd a poté se vrátit na pracoviště, avšak dle GPS záznamů byl od 12:48 do 14:42 na domácí adrese a zjevně žádnou práci pro žalovanou nevykonával; vykázal si tím a nechal zaplatit o 1,5 hodiny více práce. Hodnocení, že uvedeným neoprávněným vykazováním práce se tak žalobce dopustil útoku na majetek zaměstnavatele, tím zvlášť hrubého porušení pracovních povinností, podpořila žalovaná odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. , spisová značka, .K výpovědnímu důvodu 2) vyvracela žalovaná argumentaci žalobce o stravování v místě bydliště poukazem na to, že u bydliště mohli řidiči sanitních vozů parkovat v souladu s vnitřním předpisem žalované ze dne 1. 7. 2016 jen v případě směny rozdělené do dvou úseků, jinak to bylo zakázáno, na což byl ostatně žalobce upozorněn na provozní schůzi 7. 3. 2019. Ve výpovědi datované případy se týkaly výrazně delší doby parkování, a to případně i přes noc, než aby šlo o parkování z důvodu stravování v bydlišti.I ohledně výpovědního důvodu 3) žalovaná s argumentací žalobce nesouhlasila. Žalobce pracoval na pozici toliko řidiče dopravní zdravotní služby a charakter jeho jízd ve vytýkaných případech nevyžadoval využití výstražných světel, ani k jejich užití fakticky nedošlo (patrné ze sledovacího systému vozidel , jméno FO, , kde by jízda s výstražnými světly byla zaznačena jako „služební“ oproti „soukromé“ bez užití světel). Jím řízené sanitní vozidlo tak nebylo vozidlem s právem přednosti v jízdě (§ 41 ZSP), nebyly jím plněny úkoly související s výkonem zvláštních povinností.

3. Žalobce poté doplnil k důvodu 1), že v tam uvedených dnech měl dispečinkem povoleno čerpání půlhodinové přestávky na oběd v místě bydliště, od 6. 4. 2020 to souviselo i s omezením stravovacích kapacit u žalované. V bydlišti provedl i úklid sanity (9. 4. 2020 kvůli znečistění vozidla zvratky přepravované osoby), vše zaznamenal svými poznámkami do rozpisu od žalované, zahrnujícího údaje o typu služby, přepravovaných pacientech, zdravotnických zařízeních. Nebyl-li posléze povolán k dalšímu výjezdu, věnoval se tedy očistě a údržbě sanitního vozu, což mu bylo povoleno dispečerkou a samotným vedením žalované. Krom toho, pokud mezi výjezdy byla doba kratší dvou hodin, směna se nepřerušovala a přestávka se počítala jako výkon práce. Žalovaný v uvedených případech z výpovědního důvodu 1) dvouhodinovou dobu nikdy nepřekročil. Konečně žalobcem vykázaná práce byla žalovanou zjevně schválena, jelikož mu byla za to vyplacena mzda.Parkování přes noc v místě bydliště [důvod 2)] měl žalobce individuálně povolené telefonicky či SMS zprávou od jednatelky žalované , tituly před jménem, , právnická osoba, , s níž o tom komunikoval vesměs služebním telefonem, který již nemá k dispozici, případně vlastním telefonem. Parkovat takto bez svolení by si – stejně jako ostatní řidiči – nedovolil, věděli, že vozidla jsou sledována systémem GPS; uvedený způsob povolování parkování u bydliště byl u žalované zavedenou praxí, údaje o parkování byly lehce dohledatelné v systému GPS a žalovaná tak o těchto případech věděla, aniž by je žalobci před dáním výpovědi jakkoli vytkla.U výpovědního důvodu 3) žalobce upustil od argumentace charakterem jím řízeného sanitního vozu jako vozidla s právem přednosti v jízdě a využívajícího v předmětných případech výstražná světla. Uvedl, že do rychlejší jízdy byl de facto nucen špatnou organizací práce řidičů u žalované, kdy k předem připravenému režimu jízd byli někdy řidiči až během dne nenadále instruováni jen ústně dispečinkem k tomu, aby provedli další přepravu, museli tak zrychlit; při odmítnutí takto přidělené jízdy by jim mohlo být vytýkáno, že nedostatečně plní své pracovní úkoly. Rychlejší jízdy řidičům nebyly vytýkány, případné pokuty si byli povinni hradit sami. V předmětných datech se u žalobce mohlo jednat o mimořádnou jízdu k dialýze nebo zdravotnickému zařízení v , adresa, .Žalovaná měla o každém pohybu a parkování svých zaměstnanců se sanitním vozem průběžně informace prostřednictvím , jméno FO, systému GPS již od roku 2015, když o jeho zavedení a současně o odepření přístupu do jeho údajů běžným zaměstnancům, s tím, že slouží ryze pro vnitřní účely vedení firmy, byli zaměstnanci informování e-mailem z 29. 1. 2015. Kontrola řidičů tak probíhala dávno před březnem 2020, a žalovaná se o řadě případů údajného porušení povinností žalobce mohla dozvědět, resp. dozvěděla před koncem března 2020.K tvrzení o účelovém dání výpovědi žalobci jako „nepohodlnému“ doplnil, že do zápisu z porady předcházející výpovědi – konané 12. 5. 2020 – žalovaná nezahrnula všechny projednávané body, např. okolnost, že k požadavku řidičů, zda by „se mohlo postupovat podle zákona“, jim bylo sděleno, že „zákoník práce v době pandemie neplatí“. Žalobce již dříve při schůzi 7. 3. 2019 upozorňoval i na další nepravosti v činnosti žalované, jako byl chybný požadavek vůči řidičům na přepravu pacientů na předním sedadle vedle řidiče (což odporuje vyhl. Ministerstva zdravotnictví č. 296/2012 Sb. a ČSN EN 1789+A2) nebo na přepravu pacientů napojených na kyslíkovou láhev bez doprovodu. Na neúplnost zápisu z porady konané 12. 5. 2020, jakož i okolnost, že zaměstnancům dlouhodobě nebyl – přes přísliby jednatelky žalované , tituly před jménem, , jméno FO, – poskytnut zápis ze schůze konané 7. 3. 2019, žalobce upozorňoval žalovanou dopisem z 10. 7. 2021 (pozn. soudu – zjevně jde o chybu v psaní, když dopis předložený k důkazu žalobcem je datován 10. 7. 2020). Žalobce je přesvědčen, že hlavním důvodem udělení výpovědi je nesoulad jeho názorů s vedením žalované, zejm. s , tituly před jménem, , právnická osoba4. Podle žalované byli řidiči dle vnitřního předpisu z 1. 7. 2016 povinni úklid sanity provádět na konci směny výhradně v prostorách žalované, žalobcem tvrzený důvod potřeby mimořádného úklidu 9. 4. 2020 během dne žalovaná skutkově sporovala. Noční parkování muselo odpovídat vnitřnímu předpisu nebo být výslovně povolené, takové povolení žalobci v předmětných dnech uděleno nebylo. Překračování rychlosti žalovaná rozhodně nehodlala řidičům tolerovat nebo je k tomu nabádat, čemuž koresponduje i to, že řidiči si pokuty museli platit sami.Vedle toho měla žalovaná za to, že jestliže ve smyslu ust. § 69 ZP žalobce neinformoval žalovanou bezodkladně o tom, že trvá na dalším zaměstnávání, a učinil tak až přípisem ze 13. 7. 2020, pak již o neplatnosti výpovědi nelze rozhodnout. Brala sice v úvahu, že jde o specifickou žalobu dle zákoníku práce, nicméně současně ji považovala za určovací dle § 80 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř.), k níž ale žalobce netvrdí a neprokazuje naléhavý právní zájem; v tomto směru by měla být jako právně významná řešena otázka dalšího pracovního poměru žalobce po skončení pracovního poměru u žalované.K okamžiku, kdy se žalovaná dozvěděla o porušení povinností žalobce, bylo z její strany tvrzeno, že porušení zjistila až na základě porovnání výkazů práce, předávaných žalované ze strany zaměstnanců 1x měsíčně po skončení příslušeného kalendářního měsíce. Tudíž se o porušení povinností žalobcem v měsíci únoru 2020 mohla dozvědět nejdříve 1. 3. 2020, o porušení v měsíci březnu 2020 se mohla dozvědět nejdříve 1. 4. 2020.

5. Ve smyslu § 120 odst. 3 o. s. ř. soud v první fázi prvostupňového řízení vzal za svá skutková zjištění následující shodná tvrzení účastníků:- uzavření pracovní smlouvy mezi účastníky 2. 3. 2015 o pracovním poměru žalobce v trvání na dobu neurčitou na pozici řidiče vozidla dopravní zdravotní služby (tj. nikoli záchranné služby),- písemné vyhotovení výpovědi žalované vůči žalobci ze shora uvedeného pracovního poměru, a to dne 25. 5. 2020, dále okolnost předání této výpovědi žalobci uvedeného dne, respektive její přečtení vůči žalobci, který ji však odmítl převzít a podepsat, prezentoval, že s ní nesouhlasí, že se bude soudit,- žalovanou použité důvody výpovědi, kdy nejprve bylo prezentováno, že těmito důvody je zvlášť hrubé porušení pracovních povinností, a dále závažné porušení takových povinností vyplývajících z pracovní smlouvy a právních předpisů, zejm. ust. § 38 odst. 1 písm. b) z. č. 262/2006 Sb., zákoníku práce; skutkově bylo uvedeno, že tohoto porušení se žalovaný dopustil jednak:1) ve dnech 23. 3. 2020 v době od 15:44 do 16:47, 8. 4. 2020 v době od 12:48 do 14:42 a dne 9. 4. 2020 v době od 15:02 do 16:57 vykázal ve výkazu práce, že vykonával práci pro zaměstnavatele, ačkoli tomu tak prokazatelně nebylo; v uvedených dobách bylo sanitní vozidlo, kterým měl žalobce práci vykonávat, zaparkováno v místě bydliště žalobce, takže jím nemohla být a nebyla žádná práce pro zaměstnavatele vykonávána,2) s prezentací jako opakovaného závažného porušení povinností zaměstnance tím, že parkoval jemu svěřené sanitní vozidlo v místě bydliště, ačkoli v rozporu s nařízením zaměstnavatele byl povinen parkovat jen v místě, určeném zaměstnavatelem, a to nejméně ve dnech 5. – 6. 2. 2020, 10. – 11. 2. 2020, 17. – 18. 2. 2020, 12. – 13. 3. 2020, 17. – 18. 3. 2020 a 23. – 24. 3. 2020,3) opět jako závažného opakovaného porušení, a to pracovních povinností řidiče sanitního vozu, kdy ve dnech 21. 4. 2020, 4. 5. 2020 a 5. 5. 2020 překročil při řízení služebního vozu v pracovní době nejvyšší povolenou rychlost v obci, v některých případech o více než 30 km;zároveň byl žalovaný upozorněn na dvouměsíční výpovědní dobu, která měla začít plynout první den kalendářního měsíce následujícího po měsíci, kdy výpověď je doručena nebo její doručení odmítnuto, s tím, že uplynutím výpovědní doby pracovní poměr skončí,- okolnost, že pracovní poměr měl skončit uplynutím výpovědní doby k 31. 7. 2020,- okolnost, že žalobce 13. 7. 2020 písemně sdělil žalované, že s výpovědí nesouhlasí a trvá na dalším zaměstnávání dle pracovní smlouvy z 2. 3. 2015, písemná reakce žalované z 16. 7. 2020 o odmítnutí dalšího přidělování práce, následné další uplatnění práva žalobcem na přidělování práce ze 13. 8. 2020, případně na náhradu mzdy a nesouhlas s výpovědí (prostřednictvím právní zástupkyně, s upozorněním na vymáhání soudní cestou).

6. Okresní soud (dále v odůvodnění tohoto rozsudku případně jen „OS“) ve věci rozhodl prvním svým rozsudkem ze dne 20. prosince 2021 č. j. 10 C 185/2020-355 (dále případně jen „1. rozsudek OS“) tak, že žalobě vyhověl. Uzavřel, že žalobce se včasně podanou žalobou domáhal neplatnosti předmětné výpovědi z pracovního poměru, kterou mu žalovaná dala ve formálně správné (písemné) verzi a s určitě a nezaměnitelně vymezenými důvody. Ohledně důvodu 2) OS uzavřel jednak tak, že žalovaná měla informace a věděla o všech vytýkaných případech parkování žalobce v bydlišti již do dne 24. 3. 2020, tudíž jestliže takové případy použila v předmětné výpovědi až ze dne 25. 5. 2020, pak dle § 58 odst. 1 ZP nedala pro tyto skutky žalobci výpověď včas. I kdyby ohledně včasnosti využití skutků v důvodu 2) pro výpověď bylo dospěno k jinému závěru, pak OS vyhodnotil, že se žalobce uvedenými skutky nedopustil porušení povinnosti vyplývajících pro něj z právních předpisů (včetně vnitřního předpisu žalované), když zohlednil, že ve vytýkaných případech denního parkování žalobce v bydlišti tento mohl dle pravidel žalované zde parkovat, a k vytýkaným případům nočního parkování bylo zohledněno, jak benevolentně sama žalovaná přistupovala k dodržování pravidel o tom, že pokud řidič nemá tzv. noční pohotovost, může v místě bydliště parkovat jen se souhlasem žalované.Ohledně výpovědních důvodů 1) a 3) OS uzavřel, že žalovaná je sice využila k dání výpovědi včas ve smyslu § 58 odst. 1 ZP. U výpovědního důvodu 1) – vykázání práce pro žalovanou přes skutečnost zaparkování sanitního vozu v místě bydliště žalobce – OS uzavřel u dnů 23. 3. a 9. 4. 2020, že ve výpovědi vytýkané rozmezí parkování vozidla u žalobcova bydliště představuje dobu, která nepřesahuje 2 hodiny přestávky mezi dopolední a odpolední jízdou s dialyzovanými pacienty, při současném vyhodnocení, že zejm. z výpovědi svědkyně , jméno FO, vyplynulo, že taková přestávka se započítávala do výkonu práce; podle tehdejšího závěru OS tedy žalobce vytýkaným jednáním v těchto případech neporušil povinnosti vyplývajících z právních předpisů a vztahující se k jím vykonávané práci.Ohledně data 8. 4. 2020 jako dílčího případu u výpovědního důvodu 1) OS tehdy vyhodnotil, že žalobce měl přidělenou službu „řidič 6“, nikoliv službu I. až III. a nemohl tedy využít pravidla parkování v místě bydliště a o započtení kratší než dvouhodinové přestávky mezi jízdami do pracovní doby (pozn. soudu – soud takto skutkově situaci vyhodnotil přesto, že zároveň zjistil, že žalobce v uvedený den absolvoval ještě mimořádně jízdu v odpoledních hodinách, ačkoliv z rozpisu služeb daného předem jeho pracovní výkon měl trvat od 6 do 11:30 hodin. OS připustil ale, že je možné akceptovat argumentaci žalobce o využití půl hodinové přestávky na oběd, tudíž za celkového časového rozmezí parkování sanity v jeho bydlišti (tj. z doby od 12:48 do 14:42 hodin, tedy v délce 1 hodina a 54 minut) by faktické vykázání pracovního výkonu bez skutečně provedené práce trvalo jen 1 hodinu a 34 minut (v rámci odůvodnění tohoto 2. rozsudku OS zdůrazňuje, že v prvním případě došlo k početní chybě, když doba bez výkonu práce podle výše předestřené myšlenkové konstrukce trvala 1 hodinu a 24 minut). Vedle toho vyhodnotil, že nelze vyloučit, že v rámci uvedeného času provedl žalobce očistu sanitu v bydlišti; i kdyby provedení tohoto pracovního výkonu nebylo možné považovat za prokázané vzhledem k doložení pouze soukromými poznámkami žalobce na údajích z rozpisu služeb, pak ale s OS vyhodnotil, že intenzita jednání, kdy žalobce po dobu 1 hodina 34 minut (pozn. soudu – správně 1 hodina 24 minut) nepravdivě vykázal výkon práce není zvlášť hrubým ani závažným porušením povinností vyplývajících z právních předpisů, zejm. povinnosti k výkonu práce, a to ačkoliv vzal soud v potaz již tehdejší argumentaci žalované, že faktické vykázání práce bez jejího provedení zaměstnancem se projeví v majetkové sféře zaměstnavatele, jenž vyplatí zaměstnanci za nepravdivě vykázanou práci mzdu. Soud vyhodnotil, že v daném případě případně nepravdivě vykázané provedení práce v celkové délce 1:34 hodin (správně 1:24) představuje dobu nesrovnatelně kratší, než o jakou šlo (celá směna) v žalovanou odkazovaném rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. , spisová značka, . OS přitom vzal také v úvahu, že žalovaná po vyhodnocení výkazu práce žalobce za duben 2020 s jím předestřenými údaji o ohledně data 8. 4. 2020 souhlasila, jestliže mu následně vyplatila mzdu.Šlo-li o výpovědní důvod 3) soud na základě detailního dokazování dospěl k závěru, že o případech, kdy žalobce ve vytýkaných dnech překročil přímo v obci rychlost 50 km/hod, lze uvažovat maximálně ve dnech 21. 4. 2020 a 5. 5. 2020 – v obou z nich jen u dvou jízd, v rámci nichž byla rychlost žalobcova vozidla v rozmezí 54-59 km/h, resp. 53-57 km/h. Uvedené prokázané skutky podle OS nemohly představovat intenzitu a vážností porušením pracovně právních povinností žalobce závažně, natož hrubým způsobem. Nepředstavovaly ten důvod k výpovědi.

7. Rozsudek okresního soudu byl potvrzen rozsudkem Krajského soudu v , adresa, ze dne 19. září 2022 č. j. , spisová značka, . Odvolací soud shledal za správná okresním soudem učiněná skutková zjištění a (s výjimkou hodnocení, zda do lhůty dle § 58 odst. 1 ZP spadají všechny skutky, jimiž žalovaná výpověď odůvodnila, tj. ohledně významu možné oproti faktické znalosti jednotlivých skutků žalobce v podobě parkování vozidla v místě bydliště) též závěry právní.Ohledně odlišného právního hodnocení, zda žalovaná dala žalobci výpověď včas dle § 58 odst. 1 ZP (tj. ve lhůtě 2 měsíců ode dne, kdy se o důvodu výpovědi dozvěděla), odvolací soud oproti okresnímu soudu vyzdvihl, že výklad citovaného ustanovení je již judikaturně ustálen (s odkazem na rozhodnutí NS ČR – např. sp. zn. , spisová značka, , , spisová značka, či , spisová značka, ) tak, že dvou měsíční lhůta začíná plynout – až – ode dne, kdy se zaměstnavatel o důvodu výpovědi prokazatelně (skutečně) dozvěděl, přičemž pro počátek tedy nepostačí, že zaměstnavatel důvod výpovědi zjistit mohl. Odvolací soud nesouhlasil s tím, že ohledně všech skutků představujících výpovědní důvod 2), tj. parkování sanitního vozu v místě žalobcova bydliště, okresní soud vyhodnotil, že zákonná dvouměsíční lhůta pro dání výpovědí začala běžet ihned poté, kdy skutky nastaly (protože – dle OS – jako zaměstnavatelka ihned po nich měla možnost skutky zjistit, jelikož má k dispozici průběžné údaje o pohybu sanitních vozidel z použitého sledovacího systému a mohla jim věnovat patřičnou pozornost). Odvolací soud zdůraznil zjištěné tvrzení (de facto část výpovědi jednatelky žalované) o čtvrtletní kontrole údajů ze sledovacího systému ve vztahu k výkazům práce řidičů, přičemž dle odvolacího soudu takováto tvrzení (příslušná pasáž výpovědi) nebyla v řízení vyvrácena. K závěru o částečné opožděnosti výpovědi by podle odvolacího soudu bylo nutné mít za prokázané, že o vytýkaném parkování jednatelka či jiný vedoucí zaměstnanec skutečně věděl (nejen, že o něm vědět mohla). Jinak i přes to odvolací soud zcela souhlasil s tím, jak byly jednotlivé výpovědní důvody posouzeny, a to jak ohledně řešení otázky, zda šlo o porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k vykonávané práci, tak z hlediska závažnosti zjištěného porušení (§ 52 písm. g) ZP). Pro účely odůvodnění tohoto druhého rozsudku OS pak je ze závěrů odvolacího soudu připomínáno podrobněji již jen to, že ohledně výpovědního důvodu 1) – neoprávněné vykazování práce – jednak odvolací soud neshledal důvodnou námitku žalované o tom, že se OS nevypořádal s rozporem mezi výpovědí svědkyně , jméno FO, a zněním vnějšího předpisu z 1. 7. 2016; v tomto směru bylo odkázáno na podrobné hodnocení OS v odst. 13 a v závěru odst. 58 odůvodnění prvního rozsudku a na závěr, že v případě určitého typu práce byla u žalované ustálená praxe spočívající v tom, že přerušení práce v rozsahu do dvou hodin se započítávalo do pracovní doby. Odvolací soud se ztotožnil s hodnocením, že o neoprávněném výkazu práce lze v žalobcově případě uvažovat maximálně v rozsahu 1 hodiny a 34 minut (pozn. soudu – správně, jak již výše bylo korigováno – šlo o 1 hodinu a 24 minut), přičemž ve způsobu hodnocení (nedostačující) závažnosti takového porušení povinnosti žalobce (pro dání důvodné výpovědi žalovanou) mělo i podle odvolacího soudu významu též to, že žalovaná na základě žalobcova výkazu přiznala a vyplatila žalobci mzdu. Podle odvolacího soudu by zaměstnavatel měl při stanovení výše mzdy v přiměřeném rozsahu zkontrolovat správnost podkladů, zejm. vyhotovených zaměstnancem, tím spíše že dle § 96 odst. 1 ZP je povinnost k vedení evidence odpracované doby uložena zaměstnavateli; podle odvolacího soud však v daném případě žalovaná část této své povinnosti přenesla na žalobce, a i tato okolnost představovala dle odvolacího soudu podstatný důvod pro závěr, že se na straně žalobce nemohlo jednat o závažné porušení povinnosti.

8. K dovolání žalované byly rozsudky soudů obou stupňů zrušeny rozsudkem Nejvyššího soudu ČR ze dne 19. 9. 2023, č. j. , spisová značka, . Nejvyšší soud zmínil, že žalovaná namítala, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, že rozsudek spočívá na nesprávném posouzení věci, a to posouzením „předmětného jednání žalobce z hlediska vyhodnocení úrovně intenzity porušení povinností vyplývajících z právních předpisů vztahujících se k žalobcem vykonávané práci“, přičemž šlo zejm. o to, že dle žalované bylo jednání žalobce, a to neoprávněné vykazování práce přinejmenším dne 8. 4. 2020, bezpochyby útokem na majetek zaměstnavatele a jednáním, jež představovalo důvod k absolutní ztrátě důvěry v loajalitu zaměstnance, v jeho spolehlivost a poctivost, v důsledku čehož nebylo z pohledu žalované možné žalobce dále zaměstnávat. Žalovaná v dovolání k tématu útoku na majetek zaměstnavatele a ztrátě důvěry zaměstnavatele k zaměstnanci (coby významné okolnosti, která již zpravidla sama o sobě postačuje pro závěr o porušení povinnosti zaměstnance zvlášť hrubým způsobem, tj. jde o výpovědní důvod dle § 55 odst. 1 písm. b) ZP) odkázala na rozsudky Nejvyššího soudu ČR sp. zn. , spisová značka, , sp. zn. , spisová značka, , sp. zn. , spisová značka, a , spisová značka, .Žalobce dle dovolacího soudu ve vyjádření k dovolání poukázal na to, že soudy prvního a druhého stupně uzavřely, že „vyloučit …nelze provedení očisty sanity v rámci uvedené přestávky“, a že „žalovaná nikterak neprokázala, že žalobcem doložené záznamy o jeho pracovní činnosti ze dne 8. 4. 2020 nejsou pravdivé“ Podle žalobce tedy „nelze vyloučit, že by žalobce v inkriminovaný čas činnost pro žalovanou u svého bydliště vykonával“. Dále dle žalobce tento „jednal se souhlasem dispečinku“, když „využil…pauzu na oběd“ a „pokračoval v nezbytné očistě sanity“.Dovolací soud vyhodnotil, že napadený rozsudek odvolacího soudu závisí (mimo jiné) na vyřešení otázky hmotného práva, jaké důsledky z hlediska hodnocení míry (stupně) intenzity porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci má útok zaměstnance na majetek zaměstnavatele; k tomu uzavřel, že při řešení této právní otázky se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, tudíž dovolání proti rozsudku odvolacího soudu shledal přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., následně bylo dovolání žalované vyhodnoceno též jako opodstatněné.Nejvyšší soud vyložil, že dodržování povinností vyplývajících z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci patří k základním povinnostem zaměstnance vyplývajícím z pracovního poměru [srov. § 38 odst. 1 písm. b) zák. práce] a spočívá v plnění povinností, které jsou stanoveny právními předpisy (zejména ustanoveními § 301 a § 302–304 zák. práce), pracovním řádem nebo jiným vnitřním předpisem zaměstnavatele, pracovní nebo jinou smlouvou nebo pokynem nadřízeného vedoucího zaměstnance. Má-li být porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci (dále též jen „pracovní povinnost“) právně postižitelné jako důvod k rozvázání pracovního poměru ze strany zaměstnavatele, musí být porušení pracovní povinnosti zaměstnancem zaviněno (alespoň z nedbalosti) a musí dosahovat určitý stupeň intenzity. Zákoník práce rozlišuje – jak vyplývá z ustanovení § 52 písm. g) a § 55 odst. 1 písm. b) zák. práce – mezi méně závažným porušením pracovní povinnosti, závažným porušením pracovní povinnosti a porušením pracovní povinnosti zvlášť hrubým způsobem. Porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci nejvyšší intenzity (zvlášť hrubým způsobem) je důvodem k okamžitému zrušení pracovního poměru nebo k výpovědi z pracovního poměru [§ 55 odst. 1 písm. b), § 52 písm. g) část věty před středníkem zák. práce]. Dále dovolací soud k ustanovení § 52 písm. g) ZP uvedl, že patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. k takovým právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem, a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Pro posouzení, zda zaměstnanec porušil povinnost vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci méně závažně, závažně nebo zvlášť hrubým způsobem, zákon nestanoví, z jakých hledisek má soud vycházet. V zákoníku práce ani v ostatních pracovněprávních předpisech nejsou pojmy „méně závažné porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci“, „závažné porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci“ a „porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci zvlášť hrubým způsobem“ definovány, přičemž na jejich vymezení závisí možnost a rozsah postihu zaměstnance za porušení takové povinnosti. Vymezení hypotézy právní normy tedy závisí v každém konkrétním případě na úvaze soudu; soud může přihlédnout při zkoumání intenzity porušení pracovní povinnosti zaměstnance k jeho osobě, k funkci, kterou zastává, k jeho dosavadnímu postoji k plnění pracovních úkolů, k době a situaci, v níž došlo k porušení pracovní povinnosti, k míře zavinění zaměstnance, ke způsobu a intenzitě porušení konkrétních povinností zaměstnance, k důsledkům porušení uvedených povinností pro zaměstnavatele, k tomu, zda svým jednáním zaměstnanec způsobil zaměstnavateli škodu, apod. Zákon zde ponechává soudu širokou možnost uvážení, aby rozhodnutí o platnosti rozvázání pracovního poměru okamžitým zrušením nebo výpovědí odpovídalo tomu, zda po zaměstnavateli lze spravedlivě požadovat, aby pracovní poměr zaměstnance u něj nadále pokračoval (pozn. soudu – zde Nejvyšší soud odkázal na předchozí judikaturu, a to i svou vlastní). Dále uvedl, že výsledné posouzení intenzity porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci přitom není jen aritmetickým průměrem všech v konkrétním případě zvažovaných hledisek. K některým hlediskům je třeba přistupovat se zvýšenou pozorností tak, aby byla vystižena typová i speciální charakteristika porušení právních povinností v konkrétní věci (srov. například odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sp. zn. , spisová značka, ). Jsou-li některá hlediska pro posouzení intenzity porušení pracovní povinnosti v konkrétní věci významnější (závažnější, důležitější), soud jim logicky přikládá také větší význam (srov. například odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 6. 3. 2013, sp. zn. , spisová značka, ).Nejvyšší soud zdůraznil, že pro posouzení platnosti mj. výpovědi z pracovního poměru je podstatné (nikoliv kolik jednání označených v výpovědi bylo skutečně v řízení před soudem jako porušení pracovní povinnosti posouzen), zda – byť jen jedno – zjištěné jednání dosáhlo takové intenzity, že může být podřazeno pod jednotlivé pojmy porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci tak, aby byla výpověď opodstatněná (odst. 17 odůvodnění rozsudku dovolacího soudu). Dále Nejvyšší soud (v odst. 20 svého rozhodnutí) akcentoval, že ve vztazích zaměstnavatele a zaměstnance je nezbytný vztah důvěry, spolehlivost zaměstnance a jeho poctivost vyplývající z § 301 odst. d) ZP (ukládajícího zaměstnancům povinnost řádně hospodařit s prostředky svěřenými jim zaměstnavatelem a střežit a ochraňovat majetek zaměstnavatele před poškozením, ztrátou, zničením a zneužitím a nejednat v rozporu s oprávněnými zájmy zaměstnavatele). Zaměstnanec tak má celým svým chováním v souvislosti s pracovním vztahem nezpůsobovat zaměstnavateli škodu majetkovou či morální. Přitom Nejvyšší soud připomněl, že již dříve dospěl k závěru, že útok na majetek zaměstnavatele, ať již přímý (krádeží, poškozováním, zneužitím) nebo nepřímý (např. pokusem odčerpat část majetku zaměstnavatele bez odpovídajícího protiplnění), představuje z hlediska vymezení relativně neurčité hypotézy § 55 odst. 1 písm. b) zák. práce tak významnou okolnost, že zpravidla již sama o sobě postačuje pro závěr o porušení povinnosti zaměstnance vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci zvlášť hrubým způsobem (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 10. 2012, sp. zn. , spisová značka, , uveřejněný pod č. 25/2013 Sb. rozh. obč., nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. , spisová značka, ).Dále Nejvyšší soud pokračoval, že do této kategorie (nepřímého útoku na majetek zaměstnavatele) je třeba zařadit i tzv. „úmyslné předstírání výkonu práce“, tedy situaci, kdy zaměstnanec využívá pracovní doby pro vyřízení soukromé záležitosti a ve vztahu k zaměstnavateli tuto činnost vykazuje jako odpracovanou dobu (srov. například odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2020, sp. zn. , spisová značka, , nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2022, sp. zn. , spisová značka, ). Není přitom apriori významné, jaké hodnoty (v jakém rozsahu) byly útokem na majetek zaměstnavatele (byť nepřímým, včetně předstírání výkonu práce) ohroženy či zasaženy, neboť podstatně významnější je narušení nezbytné vzájemné důvěry ve vztazích mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem a zpochybnění spolehlivosti zaměstnance ve vztahu k majetku zaměstnavatele ve smyslu ustanovení § 301 písm. d) zák. práce. (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2017, sp. zn. , spisová značka, ).Na základě shora uvedeného pak dovolací soud považoval za nesprávnou úvahu odvolacího soudu při posouzení intenzity porušení pracovní povinnosti žalobce, které mělo spočívat v neoprávněném vykázání práce pro zaměstnavatele dne 8. 4. 2020 po dobu 1:34 minut, kterou odvolací soud založil i na tom, že žalovaná za uvedenou dobu přiznala a vyplatila žalobci mzdu a „přenesla“ na něj část své povinnosti vést evidenci pracovní doby. Dovolací soud oproti tomu vyložil, že odvolací soud měl při posuzování intenzity porušení pracovní povinnosti žalobce vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci přihlížet zejména k tomu, že žalobce by se uvedeným jednáním dopustil nepřímého útoku na majetek svého zaměstnavatele (odčerpáním části majetku žalované výplatou mzdy za neodpracovanou dobu), který představuje – jak vyplývá z výše uvedeného – z hlediska vymezení relativně neurčité hypotézy § 52 písm. g) a § 55 odst. 1 písm. b) zák. práce tak významnou okolnost, že zpravidla již sama o sobě postačuje pro závěr o porušení povinnosti zaměstnance vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci zvlášť hrubým způsobem. Podstatně významnější než rozsah hodnot zasažených tímto útokem by přitom bylo narušení nezbytné vzájemné důvěry ve vztazích mezi žalobcem a žalovanou a zpochybnění spolehlivosti žalobce ve vztahu k majetku žalované. Oproti odvolacímu soudu Nejvyšší soud zdůraznil názor, že intenzitu porušení pracovní povinnosti žalobce by nemohla snížit okolnost, že na základě jeho výkazu mu žalovaná (v důsledku svého omylu vyvolaného jednáním žalobce) přiznala a vyplatila mzdu, která mu nepříslušela, neboť právě to je (mělo být) podstatou a účelem žalobci vytýkaného nepřímého útoku na majetek žalované. Ve prospěch žalobce nelze zohlednit ani skutečnost, že žalovaná na něj „přenesla“ část své povinnosti vést evidenci odpracované doby, neboť zaměstnancům mohou být uloženy povinnosti v souvislosti s připravováním podkladů pro zaměstnavatele, aby mohl řádně splnit svou povinnost stanovenou mu ustanovením § 96 zák. práce (srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 5. 11. 2004, sp. zn. , spisová značka, ).Ve spojení s výše uvedeným konečně Nejvyšší soud vytkl soudům obou stupňů, že z jejich rozhodnutí není zřejmé, zda měly za prokázanou skutečnost, že se žalobce dopustil jednání v podobě neoprávněného vykázání práce pro zaměstnavatele dne 8. 4. 2020. Předestřel, že pokud by soudy dospěly na základě provedených důkazů řádně provedeného dle § 132 o. s. ř. ke skutkovému závěru, že jednání ze dne 8. 4. 2020, které bylo žalobci (mimo jiné) vytýkáno výpovědí, nebylo prokázáno, pak by neměly důvod zabývat se intenzitou porušení pracovní povinnosti žalobce.

9. S ohledem na závazné názory a pokyny dovolacího soudu se OS dále zabýval zcela podrobně tím, zda skutkově nastala část výpovědního důvodu 1), totiž, zda žalobce nevykonal práci pro žalovanou dne 8. 4. 2020 v době od 12:48 do 14:42 hodin, kdy se svým sanitním vozidlem parkoval v místě bydliště, ačkoli si práci vykázal. Důsledně vzato soud odkazuje na formulaci tohoto výpovědního důvodu 1) v tom směru, že žalobci bylo vytknuto že s ohledem na zaparkování sanitního vozidla v místě bydliště s ním žalobce nemohl vykonávat pro zaměstnavatele žádnou práci. Mezi účastníky bylo přitom bylo nesporné, že po uvedené časové rozmezí žalobce skutečně dané vozidlo neřídil, tedy nevykonával nejzásadnější druh své náplně práce, tj. transport pacienta. Převaha žalobcovy procesní argumentace ve vztahu ke snaze prokázat neplatnost výpovědi pak byla založena na tvrzení, že žalobce v uvedené časové rozmezí (po vyčerpání 30 minut na oběd) věnoval dobu 1:24 hodiny činnosti v podobě očisty sanity a kompletaci štítů, tedy pro žalovanou vykonával jinou práci a využil k tomu místo bydliště se souhlasem dispečerky žalované. Žalovaná uvedené vyvracela, sporovala, že by žalobce po zmíněný časový úsek pro ni vykonal jakoukoli práci; stejně tak sporovala i údajně udělený souhlas dispečerky s prací žalobce doma. V rámci soudního řízení musela žalovaná jako zaměstnavatel prokázat výpovědní důvod využitý v předmětné výpovědi, což se jí jednoznačně podařilo již v rámci prvního prvostupňového řízení, jelikož již tam bylo mezi účastníky nesporné, že žalobce v inkriminovanou dobu neprováděl transport pacientů, tj. slovy výpovědi žalované pro ni „se sanitním vozidlem“ žalobce „nemohla být a nebyla vykonávána žádná práce“. Přes uvedené pravidlo, že zaměstnavatel (žalovaná) musí v soudním řízení, v němž je přezkoumávána ne-/platnost výpovědi z pracovního poměru, prokázat existenci skutku, v němž je příslušná intenzita porušení pracovně právní povinnosti zaměstnance zaměstnavatelem shledávána, nelze zároveň přehlédnout obecné pravidlo pro důkazní povinnost v občanském řízení sporném. Jde o pravidlo, kdy procesní strana nese důkazní břemeno zcela zásadně ve vztahu k těm tvrzením, ze kterých pro sebe dovozuje příznivý výsledek sporu, a která však jsou zároveň pozitivního skutkového obsahu. Účastník řízení tedy zásadně nemůže prokazovat tvrzení, jenž je negativní. Skutek z výpovědního důvodu 1) s datem 8. 4. 2020 měl spočívat v nevykonání práce žalobce s jeho sanitním vozidlem, přičemž toto samo o sobě – jak už soud uvedl výše – nebylo mezi účastníky sporné. Bylo by však v rozporu se zásadami důkazního břemene, aby žalovaná zároveň, byť v pozici zaměstnavatele, musela v řízení prokazovat negativní tvrzení (které ani nebylo explicitně ve výpovědi uvedeno), že žalobce zároveň nevykonal žádnou další práci nad rámec transportní práce se sanitním vozidlem, dále ani to, že mu k práci v místě bydliště nedala dispečerka souhlas. Naopak na žalobci bylo, aby v řízení unesl důkazní břemeno v prvé řadě o svém pozitivním tvrzení, že ve vytčeném období práci, ač by nešlo o práci při transportu pacientů, pro žalovanou vykonal, a to případně i se souhlasem dispečerky.

10. Vzhledem k předešle uvedenému soud (i s upozorněním na možnost neúspěchu ve věci) vyzval žalobce, aby doplnil důkazní návrhy ke svému tvrzení, že pro žalovanou dne 8. 4. 2020 fakticky vykonával v rozmezí od 12:48 hodin do 14:42 hodin práci po dobu 1:34 hodin (pozn. soudu – správě měl soud uvést po dobu 1:24 hodin).

11. Žalobce v podání z 2. 1. 2024 žádné konkrétní důkazy k soudem zdůrazněnému tvrzení neoznačil. Vyzdvihl, že má za to, že v původním řízení bylo bez dalšího prokázáno, že si žalobce nepravdivě dne 8. 4. 2020 výkaz práce pro zaměstnavatele nevykazoval. Shrnul svá předchozí tvrzení, že v uvedený den vykonával pro žalovanou práci, přičemž odjezd do místa bydliště měl povolen od dispečerky, která takto konala v souladu a pokyny vedení žalované. Čas po odjezdu do místa bydliště byl určen k využití obědové pauzy v rozsahu 30 minut, a to s ohledem na důsledky pandemie Covid-19, kdy žalovaná omezila stravovací kapacity pro své zaměstnance, tito mohli obědvat doma. Kromě využití obědové pauzy měli zaměstnanci žalované, včetně žalobce, následně možnost navázat po vyčerpání obědové pauzy na jiné nezbytné doplňkové práce. Konkrétně zaměstnanci mohli u svého domu se věnovat očistě sanitního vozu, kompletaci ochranných pomůcek, případně provádění nezbytné administrativní činnosti. To, že žalobci bylo povoleno stravovat se doma, bylo ostatně podle žalobce během předchozího soudního řízení učiněno jako nesporné. Žalobce opakovaně zdůrazňoval, že konkrétně odjezd do místa bydliště měl vždy povolen od dispečerky, která konala v souladu s pokyny žalované, postup vyhodnocovala i na základě aktuální GPS polohy žalobce. Zároveň žalobce odkázal znovu na své rukou psané poznámky, kde blíže popsal, co příslušný den se sanitou u svého domu po vyčerpání obědové pauzy konkrétně činil. Tvrdil, že od dispečerky měl vždy potvrzeno a povoleno, tedy i 8. 4. 2020, že si může do svého bydliště zajet na oběd, přičemž musí být samozřejmě neustále v pohotovosti a k dispozici na telefonu. Dispečerkou mu byl udělen nejen souhlas se stravováním doma, ale stejně tak souhlas s navazujícími pracemi. Tímto postupem navíc nebyl nikterak ohrožen nenadálý výjezd žalobce k převozu pacienta. Protože po vyčerpání obědové pauzy v čase od 12 hodin 48 minut do 14 hodin 42 minut žalobce nebyl povolán k dalšímu výjezdu, věnoval zbývající čas očistě a běžné údržbě sanitního automobilu, kompletaci ochranných pomůcek, což měl povoleno dispečerkou a samotným vedením žalované. V souvislosti s tím poukázal na závěr odvolacího soudu v bodě 19 odůvodnění rozsudku, totiž, že platí, že okresní soud dospěl k závěru, že v případě určitého typu práce byla ustálená praxe taková, že přerušení práce v rozsahu do dvou hodin se pracovní doby započítávalo. Podle žalobce tudíž tato doba byla považována za výkon práce za všech okolností. Krom toho žalobce podotkl, že činnost žalobce mimo samotné řízení sanitního vozu je shodný jak v případě doby strávené u svého bydliště, tak doby strávené přímo ve zdravotnickém zařízení žalované. Za zcela nesprávný tak považoval argument žalované, který implikuje, že pokud by žalobce 8. 4. 2020 v čase 12:48-14:42 seděl v sanitce zaparkované u zdravotnického zařízení a jedl oběd a následně čekal na převoz či výjezd, pak by práci konal, ale pokud konkrétně udržoval sanitku svého bydliště se souhlasem žalované, pak práci nekonal. Zdůraznil také, že mu nebyla očista sanity u jeho domu ze strany žalované nikterak vytýkána, nebyla vytýkána ze strany dispečerek , jméno FO, či , jméno FO, i přesto, že mezi jednotlivými daty parkování sanity žalobce u jeho domu byl časový rozestup několika týdnů. Žalovaná se tak mohla proti takové skutečnosti ohradit, což neučinila. Vedle – přes názor uvedený v rozsudku Nejvyššího soudu ČR – žalobce připomněl znovu argumentaci, že doba výkonu práce strávená očistou sanitního vozu u jeho bydliště mu byla bez jakýchkoliv výtek schválena a proplacena ze strany žalované. Nad rámec toho, k čemu soud žalobce vyzval ohledně důkazní povinnosti, předložil žalobce důkaz v podobě vytýkacího dopisu ze dne 10. 11. 2023, směřovaný vůči zaměstnanci žalované , jméno FO, , a to k novému tvrzení, že tento zaměstnanec dostal vytýkací dopis obsahující pochybení v podobě té, že ve dnech 7. listopadu 2023 a 8. listopadu 2023 jednak v době od 10 hodin 34 minut do 11 hodin 24 minut setrval sanitním vozidlem mimo pracoviště, v místě soukromého bydliště, ačkoliv byl na toto minulosti telefonicky upozorňován, dále, že využil dne 7. listopadu a 8. listopadu 2023 svévolně sanitní vozidlo k soukromé jízdě, a že uvedeného data od 18 hodin 54 minut do 0 hodin 42 minut sanitní vozidlo užil k soukromé jízdě do , adresa, , aniž by informoval dispečink. Žalobce v této souvislosti upozorňoval, že je negováno dřívější tvrzení samotné žalované, že nebyla schopna kontrolovat v blízké časové souvislosti pochybení řidičů, a proto že na údajná pochybení žalobce reagovala až s několikaměsíčním zpožděním. Oproti tomu v situaci zaměstnance , jméno FO, totiž k pochybení došlo 7. a 8. listopadu 2023 a žalovaná na to reagovala již 10. listopadu 2023. Navíc uvedená pochybení zaměstnance , jméno FO, dle žalobce objektivně dosahují vyšší závažnosti než údajné pochybení vytýkané žalobci, přesto nebylo uvedenému pracovníkovi dána výpověď. Také v tomto ohledu žalobce spatřoval nelogické vylíčení toho, že žalovaná v jeho případě argumentuje absolutní ztrátou důvěry loajalitu žalobce, ačkoliv u jiného zaměstnance i přes telefonická upozornění na obdobné prohřešky nedošlo k tomu, že by byl z pracovního poměru vypovězen.

12. Žalovaná po rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR žalovaná (bez výzvy soudu) v podání z 21. 12. 2023 zdůraznila jednak svůj nesouhlas se závěry soudu prvního i druhého stupně o tom, že se do výkonu práce – bez dalšího – započítávaly přestávky nepřesahující 2 hodiny mezi dopoledními a odpoledními jízdami s dialyzovanými pacienty. Odporuje to Vnitřnímu předpisu z 1. 7. 2016 žalované ke stanovení pracovní doby; nepřerušení takové směny mohlo nastat jedině v situaci, že řidič mezi jednotlivými transporty zůstal na pracovišti, kde vykonával administrativu, příp. očistu sanity, nikoliv za situace že odjel do místa svého bydliště, kde nepracoval (k tomu připomněla výpověď jednatelky , tituly před jménem, , jméno FO, ). Dle žalované každopádně neexistovalo obecné pravidlo o nepřerušení směny za situace, kdy řidič odjel do místa svého bydliště, kde nevykonával žádnou práci. Navíc žalobce dne 8. 4. 2020 neměl typ směny s pohotovostí. Vedle toho připomněla svůj názor, že žalobce neprokázal tvrzení o tom, že uvedeného dne v čase od 12:48 do 14:42 prováděl v bydlišti čištění svěřeného vozidla, k prokázání nestačí ručně psané poznámky žalobce. Krom toho by úklid sanity v místě bydliště byl zcela v rozporu se 3 vnitřními předpisy žalované (Vnitřní předpis z 1. 7. 2016 o povinnostech řidiče k sanitním vozidlům – podle něhož se úklid sanity provádí na konci směny v prostorách k tomu určených provozovatelem, dále Provozní řád DZS z 22. 10. 2015 schválený 9. 11. 2015 Krajskou hygienickou stanicí , Anonymizováno, kraje – stanovil povinnosti provádět mytí a desinfekci vnitřních porostů sanitních vozů na parkovišti areálu , Anonymizováno, v , adresa, , a konečně Vnitřní předpis k hygienickým pravidlům u Covid-19 z 11. 3. 2020 stanovující povinnost všech zaměstnanců žalované dodržovat mj. zvýšenou desinfekci sanitních vozidel). I kdyby žalobce prokázal, že bylo nutné svěřené vozidlo 8. 4. 2020 čistit, pak vedle okolnosti že areál žalované byl určeným místem k očistě sanitního vozu, zdůraznila žalovaná, že byl také zcela jednoznačně místem vhodnějším s ohledem na veškeré patřičné vybavení (desinfekce, čisticí prostředky, vysokotlaké čističe, čisté povlečení, ozonový čistič atd.) Dále žalovaná zdůraznila, že čištění vozidla v místě bydliště žalobce by nemohlo trvat 1:54 minut, resp. ani 1:24 minut, a to s ohledem na omezené čistící prostředky a jakož i to, jaký maximální čas mohl žalobce trávit čištěním sanitního vozu ve dnech blízkých k inkriminovanému 8. 4. 2020, a to při komplexním čištění vozidla na konci směny (příkladně 1. 4. 2020 – max. 22 minut, 2. 4. – max. 20 min., 4. 4. – max. 23 min., 9. 4. – max. 29 min. atd.). Žalobce ani věrohodným způsobem neprokázal, že by 8. 4. 2020 mezi 12:48 až 14:42 činnost v podobě očisty sanity doma prováděl.

13. Žalobce na tvrzení žalované z předchozího odstavce uvedl v podání z 24. 1. 2024, a to ke zmínce žalované o tzv. Vnitřním předpisu ke stanovení pracovní dopis ze dne 1. 7. 2016 a tam uvedeným pravidlům žalobce namítal, že tento dokument byl vytvořen zpětně jako následek na předešlou situaci. I za předpokladu, že by takový vnitřní předpis existoval, pak žalovaná měla tento doložit spolu s podpisem žalobce, aby bylo řádně prokázáno, že byl žalobce s tímto předpisem seznámen. Oproti tomu žalovaná na předpis odkazuje až v roce 2024, dlouho po koncentraci učiněné soudem prvního stupně. Žalovaná měla žalobce s předpisem seznámit ve smyslu § 37 odst. 5 zákoníku práce. K tvrzení žalované o tom, že nepřerušení směny přicházelo v úvahu jedině v situaci, kdy řidič zůstával mezi jednotlivými transporty na pracovišti a prováděl administrativu, případně očistu sanity, oponoval žalobce, že vžitá praxe v předchozích pěti letech jeho zaměstnaneckého poměru byla s tímto tvrzením rozdílná, protože případný odjezd do místa bydliště a důvod tohoto odjezdu byly vždy konzultován a předem povolen přímým nadřízeným dispečinkem, který konal v souladu a s pokyny vedení žalované. I předmětný odjezd do místa bydliště dne 8. 4. 2020 měl žalovaný od dispečerky povolený. Ke vztahu mezi typem směny přidělené řidiči a možnosti započtení kratší, než dvouhodinové přestávky mezi jízdami do pracovní doby uvedl žalobce, že naopak při výkonu jeho pracovního poměru u žalované nezáleželo na tom, zda řidič měl pohotovost či nikoliv, nýbrž byla podstatná doba mezi výjezdy a povolení jízdy nadřízeného dispečinků do místa bydliště s tím, že bude k dispozici na služebním telefonu a v případě nutnosti vyjede a vypomůže u neplánovaného výjezdu. Jestliže žalovaná namítala, že žalobce hodnověrným způsobem neprokázal své tvrzení, že v předmětnou dobu čistil svěřené vozidlo, přičemž poukazovala na toliko ručně psané soukromé poznámky žalobce, pak žalobce zdůraznil, že hodnocení důkazů náleží do pravomoci soudů. U poukazu žalované na to, že úklid sanity v místě bydliště by byl zcela v rozporu hned se třemi vnitřními předpisy žalované, pak žalobce jednak odkázal na své stanovisko ohledně tzv. Vnitřního předpisu z 1. 7. 2016, a na to, že takový předpis měla žalovaná předložit i s podpisem žalobce, aby bylo řádně prokázáno, že se s ním byl seznámen. Obecně vyzdvihl, že pokud žalovaná neseznámila žalobce jako zaměstnance se svými vnitřními předpisy, zaměstnanec – tedy žalobce – se nedopustí porušení pracovní kázně v případě, kdy je nebude dodržovat. Nad rámec uvedené argumentace nově žalobce uvedl, že i v současnosti není ze strany zaměstnanců žalované dodržován takový předpis o vnitřních povinnostech řidiče k sanitním vozidlům; odkázal na důkaz v podobě screenshotu facebookových stránek dalšího zaměstnance žalované o tom, že čistil vozidlo v areálu hasičské zbrojnice vzdálené cca 500 m od domu žalobce. K době očisty sanity a úvahám žalované, že dne 8. 4. 2020 po dobu v délce 1:24 hod. žalobce nemohl tento čas využít celý k očistě vozidla, žalobce zdůraznil a opakoval, že měl od přímého nadřízeného povoleno stravovat se doma s tím, že bude v pohotovosti na služebním telefonu, aby v případě nenadálého výjezdu byl k dispozici. Zbývající čas, tedy 1:24 hod. žalobce věnoval kompletaci přibližně 15 covidových štítů, které byly dodány jako jednotlivý výlisek, jenž se musel oddělit a o odštípat na jednotlivé části, ty se musely zabrousit a složit. Uvedenou činnost nebylo možné vykonávat na pracovišti, jelikož absentovalo potřebné náčiní. Žalobce sám nabídl, že tuto činnost po pauze na jídlo vykoná v domácích podmínkách a svými prostředky, což mu bylo dispečinkem povoleno. Zbývající čas pak využil na základní očistu vozu, kdy po celý čas byl monitorován systémem GPS, aniž by mu bylo cokoliv vytknuto. Jestliže žalovaná argumentovala tím, jaký maximální čas mohl žalobce teoreticky strávit čistěním vozidla při ukončování směn uvedených v tvrzení žalované, pak žalobce zdůraznil, že každý řidič si v každém období čistil a dezinfikoval sanitu průběžně, aby byla zachována kultura převozu. Tedy v rámci běžné praxe, pokud se čekalo někde na pacienta, tak byla každá doba využita k očistě vozu a administrativní činnosti, aby toto údržba vedla ke snížení času po návratu na dispečink v podobě kratší doby mytí vozidla, a na již před vyplněné převozní dokumenty se dále potřebná razítka, čímž se snižovala finanční zátěž. V závěru tohoto podání žalobce zdůraznil, že nebyl nikdy v minulosti, ať už ústně, natož písemně, upozorněn na to, že by se dopustil porušení svých povinností vyplývajících z pracovní smlouvy či právních předpisů vztahujících se k žalobcem vykonávané práci, a to ani méně závažným způsobem14. Podle dalšího tvrzení žalované (podání z 25. 1. 2024) byly výše uvedené vnitřní předpisy týkající se mj. i místa očisty sanitních vozů žalobci známy – potvrdil to v pracovní smlouvě a jejích dodatcích (ze dne 1. 1. 2018), dále to potvrdil v pracovní náplni žalobce jako řidiče ze dne 1. 1. 2018. S Provozním řádem z 22. 10. 2015 byl opakovaně seznamován na periodických školeních (např. 18. 11. 2019, jehož součástí byl i Provozní řád; vyplývá to z prezenční listiny). Žalovaná organizovala i další školení, např. o BOZP dne 28. 12. 2018, kde byl žalobce seznámen se zařazením na pracovišti a s pracovní činností, když tyto byly obsaženy právě v Provozním řádu a Předpisu o sanitách. Povinnosti spojené s úklidem sanit žalovaná řidičům připomínala i na pravidelných provozních schůzích (např. 13. 6. 2017, 7. 3. 2019). Materiál ohledně pravidel souvisejících s nemocí Covid-19 byl řidičům oznámen formou e-mailu , tituly před jménem, , jméno FO, .Vedle toho žalovaná v reakci na podání žalobce ze dne 2. 1. 2024 sporovala tvrzení žalobce, že dne 8. 4. 2020 měl povoleno dispečerkou v místě bydliště po obědové pauze provádět doplňkové práce (výpisem hovorů z obou dispečinků používaných žalovanou hodlala tato prokázat, že 8. 4. 2020 žalobce s dispečinkem vůbec nekomunikoval – ani z přiděleného pracovního čísla , tel. číslo, , ani z jiných žalovanou evidovaných soukromých čísel spojených s žalobcem – , tel. číslo, , , tel. číslo, , , tel. číslo, ), neboť se tato čísla ve výpisech neobjevují). Žalobce mohl v důsledku pandemie onemocnění Covid-19 čerpat přestávku 30 minut na oběd realizovaný přímo bydlišti, avšak žalobce vedle toho byl bydlišti 1:24 hod., což vykázal nepravdivě jako práci. Dále žalovaná sporovala tvrzení žalobce, že v bydlišti vyčkával na další výjezd a že proto se mu směna nepřerušovala. Žalovaná zdůraznila, že jestliže by očekávala držení pohotovosti žalobcem, nařídila by mu příslušnou pohotovostní směnu („řidič/pohotovost I. – III.“), což však jednoznačně neučinila. Ve vztahu k odkazu žalobce na předchozí výslechy svědků , Anonymizováno, a , Anonymizováno, namítla jejich irelevantnost v tom směru, neboť z nich nebylo zřejmé, o jakých typech směn svědci při tématu nepřerušování směny v přestávkách mezi transporty hovoří. I v tomto místě zdůraznila navíc, že nepřerušování směn i v případě pohotovostního typu směny – bez dalšího – rozhodně žádnou praxí či pravidlem u žalované nebylo; k nepřerušení mohlo dojít jen za předpokladu výskytu řidiče na pracovišti žalované. Žalovaná nesouhlasila s porovnáváním případů žalobce a jím odkazovaným případem pracovníka žalované , jméno FO, (vytýkací dopis z 10. 11. 2023), porovnání považuje za zcela irelevantní, zejm. s ohledem na to, že se týká postupu žalované v případě pochybení jiného zaměstnance, navíc více než 3 roky po dání předmětné výpovědi; žalovaná může zároveň voli cesty k řešení porušení povinností konkrétním zaměstnancem, má možnost, nikoliv povinnost výpověď dát. Konečně, žalovaná popírala tvrzení žalobce, že by na svá pochybení nebyl nikdy dříve upozorněn; opak dokládala e-mailovou komunikací ohledně překračováním rychlosti či neoprávněném pracovním volnu.

15. Žalobce (podáním z 9. 2. 2024) učinil nesporným, že by seznámen s Provozním řádem žalované a byl účasten pravidelných školení BOZP či školení řidičů, když takové seznámení bylo stvrzeno jeho podpisem. Namítl však, že v pracovní smlouvě a jejích dodatcích jsou jen velmi obecné odkazy na vnitřní předpisy a nařízení, ze kterých není zřejmé, o jaké se jedná, kdy a kým byly vydány a s nimi zaměstnanci byli v plném rozsahu seznámení, což by potvrdili svými podpisy a konkrétním datem na příslušných listinách. S ohledem na to, že žalovaná v průběhu sporu přiznala, že došlo k revizi v přístupu k zaměstnancům a dodržování pracovněprávních předpisů, má žalobce za to, že některé vnitřní předpisy byly vytvořeny až v návaznosti na současný vývoj situace, tj. zpětně. Znovu k tzv. Vnitřnímu předpisu o povinnostech řidiče k sanitním vozidlům ze dne 1. 7. 2016 (dle žalobce „Předpis o sanitách“) namítl, že tento není podepsán žádným z uváděných jednatelů firmy, ale obyčejným řadovým zaměstnancem, který se staral jen o rozpis služeb, konkrétně paní , jméno FO, , která v době vydání směrnice nebyla jednatelkou. Byť žalobce připustil, že vnitropodnikové směrnice nemají ze zákona předepsanou formu, pak by ovšem měly obsahovat údaje, z nichž bude nepochybně vyplývat platnost a datum účinnosti každé směrnice a jejich schválení odpovědnou osobou, což jsou jednatelé žalované, jako se to stalo u Provozního řádu ze dne 22. 10. 2015 či u Vnitřního předpisu k hygienickým pravidlům ohledně covid-19 dne 11. 3. 2020. Vnitřní předpis o stanovení pracovní doby, a to z 1. ledna 2018, byl sice žalobci znám, tedy žalobce s ním byl seznámen ohledně jeho náplně práce, nicméně obecný odkaz na vnitřní předpis a nařízení podle něj není možný, jelikož by poté mohl být pod tímto obecným označením uveden jakýkoliv předpis, který nemusel ale vzniknout v dané době, nýbrž až v reakci na určité skutečnosti. Žalobce měl za to, že žalovaná nezmiňuje a nedoložila Vnitřní předpis ke stanovení pracovní doby ze dne 1. 7. 2016, kterým argumentuje ve svém předchozím vyjádření. Žalobce si není vědom, že by Předpis o sanitách a Předpis o pracovní době podepsal, má za to, že s ním byl seznámen až v roce 2023. K tvrzení žalované, že 18. 11. 2019 byl na školení seznámen s Provozním řádem, pak žalobce namítal, že je v listině o tomto školení opět obecné označení ohledně vybraných právních předpisů souvisejících s pracovní náplní žalobce, z čehož nevyplývá, jakých konkrétních předpisů se toto školení týká. Opět v obecné rovině bylo možné, aby takový vnitřní předpis vznikl i zpětně. K tvrzení žalované o pravidelných provozních poradách namítal žalobce, že si nepamatuje jejich pravidelná konání. Pokud nějaká porada proběhla, musel žalobce žalovanou opakovaně urgovat o vypracování zápisu z porady, což vyplývá z e-mailu žalobce ze dne 19. 6. 2020, 31. 7. 2020, 12. 11. 2020 či 23. 12. 2020, kdy o zápis z porady žádal neúspěšně více než rok, jelikož v e-mailech figuruje zápis z porady ze dne 7. 3. 2019. Zároveň upozorňoval na to, že 12. 5. 2020 se konala porada, jejímž obsahem bylo řešení sanity v místě bydliště a změna rozpisu práce; v rámci toho šlo o reakci žalované na žalobcovu zdůrazňování ustanovení § 208 ZP, skutečnosti se tedy začaly řešit až po jednání žalobce ze dne 8. 4. 2020, kdy však žalobce jednal v souladu s pracovní náplní ze dne 21. 1. 2018 a na základě povolení, tedy pokynu dispečinku. Jestliže žalovaná poukazuje na výpisy z GPS ze dne 8. 4. 2020, pak je podle žalobce z těchto jednoznačně patrné, že před povoleným odjezdem do místa bydliště se žalobce nacházel na dispečinku. Zde nově tvrdil, že se už tady snažil o kompletaci ochranných štítů, ale díky absenci potřebného nářadí se domluvil s dispečinkem, že tuto činnost provede po obědě v domácích podmínkách, jelikož disponuje potřebným nářadím ke kompletaci. Neměl důvod telefonovat dispečink, jelikož se zde fyzicky nacházel, tudíž jsou poukazy žalované na absenci záznamu o telefonních hovorech se s žalobcem liché. Žalobce tedy pouze akceptovat pracovní dobu, která mu byla nadřízeným stanovená, a nemohl nikoho uvést v omyl, když plnil body uvedené v pracovní smlouvě dle popisu práce. Zdůraznil dále, že se běžně stává, že veškeré sanity nacházely na výjezdu, tedy i sanity s pohotovostí I., II., III., přitom bylo nutné rychle sehnat vozidlo, které vyjde, a tudíž nemělo žádnou váhu označení, pod kterým je řidič ten den v práci. Konečně poukázal na pracovní náplň řidiče a její dodatky ze dne 1. ledna 2018 a 1. března 2019, ve kterých je v odstavci "Další práva a povinnosti" v bodu 5 uvedeno, že odchod ze směny určuje dispečerka. Žalobce tedy nemohl žalovanou uvést v omyl a připsat si neoprávněně čas strávený na pracovišti, naopak z citovaného plyne, že pokud dispečerka určuje odchod ze směny, má ve své pravomoci také rozhodování o tom, že pracovník žalované může odjet do místa bydliště, kde po obědové pauze zkompletuje ochranné štíty a provede očistu sanity16. Ve vztahu k vyjádření žalobce ze dne 9. 2. 2024 žalovaná v podání z 6. 3. 2024 oponovala námitce žalobce o absenci jeho podpisu na přepisech organizační povahy názorem na excesivní charakter vyžadování takového podpisu zaměstnancem na uvedeném druhu aktu zaměstnavatele. Tvrzení žalobce, že žalovaná nedoložila Vnitřní předpis z 1. 7. 2016 je smyšlené – bylo uvedeno v předcházejícím řízení; případné tvrzení žalobce, že neznal tento předpis, je účelové, navíc pro posouzení, zda dne 8. 4. 2020 v předmětném čase konal práci či nikoliv, irelevantní, jelikož tento předpis popisuje především rozdělení řidičů dle druhů služeb a pravidla rozvrhování pracovní doby, na základě kterých žalobce vykonával u žalované práci již několik let, přičemž označování řidičů způsobem dle uvedeného předpisu bylo zjevné z řady doložených důkazů (zejm. plány transportu).Argumentaci o kompletaci ochranných štítů považovala žalovaná za účelově nově učiněnou po téměř 4 letech soudního řízení. Navíc oponovala, že tyto štíty byly dodávány primárně v kompletním stavu, příp. kompletovány pouze tehdejším vedoucím řidičem , Anonymizováno, nebo zaměstnankyní , jméno FO, ; kompletace nevyžadovala žádné zvláštní nástroje, nebyla nijak složitá. Žalovaná žalobci nikdy, tj. ani 8. 4. 2020, nepřidělila práci v podobě kompletace štítů. Za absurdní označila žalovaná tvrzení žalobce, že takovou práci a i mytí vozidla v domácích podmínkách povolila žalobci dispečerka; tato v žádném případě není oprávněna (jak plyne z její náplně práce) zaměstnancům povolovat takové činnosti, a už vůbec ne výkon práce z domova. Žalovaná zdůraznila, že žalobce měl v daný den dle plánu transportů na č. l. 34 spisu naplánované převozy pouze na dopoledne, a není tak zřejmé, proč po ukončení transportu (a případném čerpání přestávky na oběd) nedorazil zpět na pracoviště za účelem ukončení směny (tj. provedení očisty sanity a jejímu ponechání pracovišti); místo toho si téměř hodinu a půl vykázal neoprávněně práci. V souvislosti s tím pak vyzdvihla, že žalobce 8. 4. 2020 mezi jednotlivými transporty v dopoledních hodinách, konkrétně tedy v době od 6:15 do 11:55 (více než 5 hodin) trávil na pracovišti, zde měl možnost provést veškerou nezbytnou administrativu a úklid sanity (žalobcova sanita v této době v některých časech i popojížděla po areálu, dle úvahy žalované právě z důvodu očisty a úklidu sanity).

17. Soud připomíná svoji úvahu o rozdělení povinnosti tvrzení a důkazním břemenu o právně významných skutečnostech mezi účastníky projednávané věci, jak ji popsal v odst. 9 odůvodnění tohoto rozsudku. S ohledem na poté doplněnou argumentaci obou stran proto soud ještě dle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. při jednání 14. 3. 2024 a s upozorněním na možnost neúspěchu ve věci jednak poučil žalobce o tom, že musí označit důkazy o svém tvrzení, že přerušení směny, resp. doba mezi výjezdy, kratší než 2 hodiny se započítávala do výkonu práce v každém případě, tj. i mimo nařízené pohotovosti I. - III., dále že musí doplnit tvrzení a označit k němu důkazy, kdo konkrétně mu povolil konat práci, resp. o takovou práci žalobce přímo požádal, a to dne 8. 4. 2020 v místě bydliště a v podobě očisty sanity a kompletace ochranných štítů, dále o tom, jakou práci vykonával 8. 4. 2020 v sídle žalované, resp. na adrese , Anonymizováno, , v době od cca 6:15 do 11:55 hodin (pozn. soudu – s ohledem na námitku žalované, že úkony tvrzené žalobcem jako vykonané v bydlišti měl a mohl žalobce vykonat právě v této době a na stanovišti sanit, v sídle žalované), rovněž také konkrétní tvrzení o údajích ve výpisu ze sledovacího systému sanitních vozidel (GPS), ze kterých má vyplývat, že před povoleným odjezdem do místa bydliště se nacházel na dispečinku, a konečně tvrzení a důkazní návrhy o tom, kým konkrétně, jakým způsobem a v jakém rozsahu mu byla stanovena pracovní doba a kterým nadřízeným na den 8. 4. 2020.

18. Při témže jednání zároveň soud (rovněž s upozorněním na možnost neúspěchu ve věci) vyzval soud žalovanou, aby doplnila tvrzení a důkazy jakým způsobem, kým a v jakém konkrétním rozsahu byla žalobci stanovena pracovní doba na 8. 4. 2020, a to při rozporu mezi jejími tvrzeními a údajem v tzv. plánu transportu, že žalobce měl převozy plánované jenom na dopoledne, a mezi obsahem knihy jízd k 8. 4. 2020, podle něhož je zaznamenána ještě další cesta ze , Anonymizováno, ul. do , adresa, a zpět do , adresa, . Dále soud uložil žalované povinnost označit důkazy k jejímu tvrzení, že nepřerušení pracovní doby v délce pod 2 hodiny se týkalo pouze případu, kdy se řidič po převozu zdržoval na pracovišti žalované, a nikoliv v místě bydliště.

19. Žalobce na udělené poučení reagoval podáním z 4. 4. 2024, avšak ke svému tvrzení, že se doba mezi výjezdy kratší než 2 hodiny započítávala do výkonu práce v každém případě, tj. i mimo nařízené pohotovosti I-III, a že u této příležitosti mohl být zaměstnanec doma, neoznačil žádné nové důkazy. Poukázal na výpovědi ze dne 23. 9. 2021 svědků , Anonymizováno, , , Anonymizováno, a , jméno FO, , dále na výpověď jednatelky , jméno FO, ; výpovědi hodnotil z hlediska svého úhlu pohledu v přínosu ke zjištění skutkového stavu věci. Dále žalobce uvedl, že pokyn k vykonání činnosti v místě bydliště dne 8. 4. 2020 v podobě očisty sanity a kompletace ochranných štítů mu byl udělen neformálně, nepamatuje si kým; v souvislosti s tím navrhl, aby žalovaná doplnila tvrzení, kdo z pracovníků dispečinku měl daný den službu, a předložila o tom důkazy, následně, aby byla příslušný zaměstnanec vyslechnut jako svědek. Ohledně skutkových okolností, které soud požadoval po žalobci, totiž uvedení, jakou práci vykonával 8. dubna 2020 v sídle žalované v době od 6:15 do 11:55 jednak žalobce namítl, že předmětem výpovědi udělené ze strany žalované nebyla otázka, zda a jak vykonával žalobce práce v sídle žalované dne 8. dubna 2020. Jinak měl za to, že v řízení nesporné, že žalobce se v tu dobu zdržoval v sídle žalované, a s ohledem na to, že jde o dobu téměř před čtyřmi lety, nemůže žalobce přesně uvést, jakou práci zde vykonával. Dle žalobcových interních poznámek a rozpisů služeb uvedl, že brzy ráno a v poledne rozvážel dialyzovaného pacienta z/do , adresa, , poté v dopoledních hodinách vykonával běžné činnosti v sídle žalované, což dokládá elektronická kniha jízd s GPS, kterou doložila žalovaná. Následně byl žalobci přidělen dodatečný převoz z interního oddělení v nemocnici do , adresa, , naplánovaný na 15 hodin, navzdory tomu, že žalobce měl okolo 13 hodin končit. Žalobce s tímto neplánovaný převozem souhlasil a s dispečinkem si odsouhlasil, že až odveze pacienta do , adresa, , bude se vracet zpět, což učinil kolem 12:48, dále že zůstane před dalším výjezdem doma na oběd 30 minut a zbývající čas vyplní kompletaci ochranných štítů a případnou vnitřní údržbou sanitky. Podmínkou dispečinku bylo, že musí být po celou dobu na pohotovosti na služebním telefonu, protože přebere od řidiče , Anonymizováno, pohotovost číslo I, a to až do uzavření dispečinku v , adresa, , aby řidič , Anonymizováno, mohl po rozvozu do , adresa, zůstat zde. S ohledem na vzniklé skutečnosti se tak směna žalobci nepřerušila, jelikož byli k dispozici v pohotovosti namísto řidiče , Anonymizováno, . Podle žalobce byl kolega, který měl pohotovost číslo III i řidič 1 a 2 již byli také doma, a odpoledne tak měla žalovaná k dispozici pouze pohotovost II, kterou musel někdo v případě nenadálé situace zastoupit. Jelikož žalobce je z , adresa, , tak z výše navrženým postupem souhlasil; ke dni 8. 4. 2020 se jednalo o výjimečnou situaci a dobrou vůli žalobce, jelikož u řidičů 1-10 byly dopolední směny s přesahem na odpoledne jen sporadicky, neboť primárně řidiči X, X1 a X2 jezdili tyto odpolední jízdy. Navzdory plánu transportů žalobce převážel pacienta ještě od 15 hodin, byl tedy k dispozici v pohotovosti místo řidiče , Anonymizováno, , totiž nedošlo k přerušení směny ze strany dispečinku.

20. Žalovaná na podkladě poučení soudu podáním z 28. 3. 2024 jednak ke stanovení pracovní doby žalobce 8. 4. 2020 a rozporů mezi jejími předchozími tvrzeními a údajem v „plánu transportů“ na jedné straně a knihou jízd na druhé straně vylíčila, že žalobci byla pracovní doba na 8. 4. 2020 rozvržena e-mailem zaslaným na pracovní adresu dne 7. 4. 2020 v 15:20 hodin. Žalobce podle toho provedl patřičné transporty, přivezl v 6:30 pacienta na hemodialýzu, a následně trávil čas v areálu nemocnice (přesouval se sanitou, v garáži trávil 13 minut v době od 9:09 do 9:12, ve stejném místě je vchod do budovy, kde je i dispečink a zázemí pro řidiče; v uvedené době až do 11:55, kdy přistavil vůz k odvozu pacienta , Anonymizováno, do , adresa, , mohl vykonávat administrativní práce i čištění a údržbu sanity, přičemž žalovaná tento časový úsek více než 5 hodin nikterak jako výkon práce žalobce nerozporuje. Následně žalobce ze , adresa, ve 12:29 odjel rovnou do svého bydliště, kam dorazil ve 12:48, do areálu nemocnice pak však až ve 14:

47. Vykonal-li žalobce uvedený den skutečně ještě 1 převoz nad rámec plánů transportů, stalo se tak zjevně z důvodu, že s ním dispečerka (v rámci svých kompetencí) domluvila (žalobce požadavek akceptoval) mimořádný transport dle požadavku interního oddělení , adresa, k odvozu propuštěné pacientky , jméno FO, , když transport byl s nemocnicí domluven na cca 15 hodinu; výkon práce žalobce (který ve 14:47 dojel do nemocnice, pacientku odvezl do jejího bydliště a v 15:30 se vrátil do sídla žalované) žalovaná nesporovala a nesporuje, a to ještě ani dalších 30 minut výkonu práce mezi 15:30 – 16:00, když šlo o dobu strávenou na pracovišti, kde měl žalobce zkompletoval administrativu a umýt sanitu.Ohledně požadavku soudu na označení důkazů k tvrzení žalované, že nepřerušení pracovní doby (mezi jednotlivými transporty) v délce pod 2 hodiny se týkalo pouze případů, kdy se řidič v tuto dobu zdržoval na pracovišti, žalovaná neadresně doplnila tvrzení o tom, v čem spočívaly administrativní práce vykonávané ze strany řidičů. Žalobce totiž v řízení nikdy netvrdil, že by konkrétně on v předmětném čase 12:48 až 14:42 hod. dne 8. 4. 2020 v místě bydliště prováděl administrativní úkony. Krom toho ale poukázala znovu na znění Vnitřního předpisu o povinnostech řidiče k sanitním vozidlům z 1. 7. 2016, z něhož a contrario plyne že pokud řidič, mající přidělenou směnu rozdělenou do 2 úseků – navážení a odvážení pacientů z dialýz, pohotovost I., II., III., případně dle požadavků dispečinku, zůstane mezi převozy na pracovišti, směna se mu nepřerušuje. Žalovaná vyzdvihla, že pokud v předchozím řízení soudy dovodily, a to na základě svědeckých výpovědí, pravidlo nepřerušování směny při přestávce mezi jízdami kratší než 2 hodiny u POHOTOVOSTNÍCH typů směn, pak tito svědci však nebyli v souvislosti s tématem nepřerušováním směn vůbec dotazováni na to, kde se řidiči mají v době takového nepřerušení nacházet, a žádný ze svědků nevypověděl tak, že by se za pracovní dobu považovala doba strávená mezi převozy v místě bydliště řidiče. Vzhledem k tomu by žalobcem vykázaná pracovní doba dne 8. 4. 2020 byla oprávněná pouze za předpokladu, že by po přestávce na jídlo a oddech v délce 30 minut, strávené v bydlišti, se opět vrátil nas pracoviště a setrval zde do dalšího (v tomto případě mimořádného) převozu nebo do ukončení směny, a kde by v tuto dobu prováděl administrativní činnosti a úklid sanity či pracoviště. K tomu, že sám žalobce v jiných dnech dodržel postup o přerušení směny, označila žalovaná k důkazu jeho výkazy práce a knihy jízd ze dnů 14. 4., 23.

4. či 27. 4. 2020. K běžné praxi, že pouze pokud řidič v době mezi jednotlivými převozy, která netrvala déle než 2 hodiny, se zdržoval na pracovišti žalované, nedocházelo k přerušení jeho směny a řidiči ji vykazovali jako odpracovanou, dotvrdila žalovaná případ i jiný řidičů z doby okolo předmětného dne (, Anonymizováno, – 8. 4. 2020, 4. 3. 2020, , Anonymizováno, – 14. 2. 2020, , Anonymizováno, 31. 1. 2020, , Anonymizováno, – 10. 1. 2020).

21. V podání ze dne 18. 4. 2024 žalobce opětovně namítl, že Předpis o stanovení pracovní doby z 1. 7. 2016 podle něj vznikl až v reakci na následný vývoj situace u nadepsaného soudu. Žalovaná podle něj neprokázala, kdy došlo ke vzniku tohoto předpisu. Pokud by vznikl v době trvání pracovního poměru žalobce a existoval by tedy před podáním žaloby, pak by podle žalobce měla žalovaná tento předpis doložit spolu s datem a podpisem žalobce, aby bylo prokázáno, že byl s tímto vnitřním předpisem seznámen před vznikem sporu. Žalobce tvrdil, a že s tímto předpisem byl seznámen až následně po opětovném nástupu do zaměstnání v roce 2023, nikoliv však dříve. Předpis z 1. 7. 2016 založený na čísle listu 32 spisu podle žalobce nepodepsal – oproti tvrzení žalované – , tituly před jménem, , jméno FO, jako její tehdejší jednatel. K tomu žalobce označil jako důkaz svoji pracovní smlouvu podepsanou za žalovanou právě , tituly před jménem, , jméno FO, , Zákaz přemísťování nábytku podepsaný jak , tituly před jménem, , jméno FO, , tak pozdější jednatelkou , jméno FO, . Ze samotného tvrzení žalované, že na 8. 4. 2020 byl nenadále a nepředvídatelně domluven s interním oddělením transport pacientky , jméno FO, z nemocnice v , adresa, , a to na 15. hod., přičemž, že v rámci svých kompetencí dispečerka zadala realizaci tohoto převozu žalobci, který jej akceptoval, realizoval a následně i uvedl ve výkazu práce za daný den, podle žalobce jednoznačně vyplývá, že žalovaná přiznává, že žalobce 8. 4. 2020 konal práci přesně podle předpisů a také příkazů dispečerky, nemohl se tak dopustit pochybení. Žalobce vyzdvihl, že za žádných okolností nerozhoduje o délce směny a vše je čistě v kompetenci dispečerky, řidiči tak nezbývá, než toto její rozhodnutí akceptovat. Tvrdil, že mu byla dispečerkou uvedeného 8. 4. 2020 nahlášena směna bez přerušení, kterou si pak řádně vykázal. Zároveň považoval za nutné uvést, že by nebylo pro žalobce nijak výhodné akceptovat pouze takto krátký převoz, kdyby se mu před tímto převozem směna přerušovala na 2 hodiny. Žalobce by v případě přerušení směny již tento krátký převoz neodsouhlasil, směnu by ukončil ve 13 hodin dle původního rozpisu a byl by doma, kdyby se věnovala rodině, namísto toho, aby 2 hodiny vyčkával na několikaminutový překlad pacienta. Pokud žalovaná poukazovala na to, že žalobce v jiných případech správně vyplňoval délku směn, včetně jejich přerušení, a odkazovala přitom na konkrétní výše uvedená data, pak z uvedeného podle žalobce jednoznačně plyne, že on vždy řádně vyplňoval délku směn, včetně jejich přerušení. Žalobce by si tedy svévolně bez povolení nezastavil v místě bydliště a následně neoprávněně nevykázal práci, zvlášť když disponoval informacemi o tom, že sanita je sledována pomocí GPS. Žalobce také zopakoval, že mu byl neformálně přímo udělen pokyn k vykonání činnosti v místě bydliště, následně mu bylo dispečinkem oznámeno, že mu bude zapsán pracovní čas od 5:30 do 16 hodin, což žalobce akceptoval a zapsal si do podkladů pro výplatu.

22. Žalovaná na podání žalobce ze dne 4. 4. a ze dne 18. 4. 2024 poté zopakovala, že ani jeden z dříve slyšených svědků nespecifikoval, že by přerušení práce v rozsahu do dvou hodin se počítalo do pracovní doby u všech typů směn, navíc nikdo z nich netvrdil, že by k započítávání méně než dvouhodinového přerušení práce do pracovní doby docházelo v případě, kdy by zaměstnanec trávil dobu mimo pracoviště. Žalovaná také popřela, že by došlo k převzetí pohotovostního typu směny žalobcem od kolegy , Anonymizováno, poukázala i na to, že žalobce sám žádnou pohotovost ve výkazu práce nezaznačil, zatímco ve výkazu práce řidiče , Anonymizováno, je 8. 4. 2020 jednoznačně uvedeno, že držel pohotovost v době od 13:30 uvedeného dne do 6:00 následujícího dne; k žádnému přebírání pohotovostí u žalované nikdy nedocházelo; pohotovostní typ směny také nebyl podmínkou, bez které by nebylo možné zadat mimořádný převoz pacientky , jméno FO, žalobci. K přidělení mimořádného převozu pacientky , jméno FO, právě žalobců došlo patrně proto, že v době, kdy byl transport objednán (dle výpisu hovorů v 11:37 prostřednictvím hovorů z interního oddělení nemocnice), byl žalobce přítomen na pracovišti (na dispečinku) a na uskutečnění převozu s dispečerkou se domluvili. V této souvislosti žalovaná poznamenala, že jde již o – dle ní čtvrtou – verzi důvodů uváděných žalobcem k jeho tvrzení, že u něj 8. 4. 2020 mezi 12:48 a 14:42 nedošlo k přerušení směny.

23. Soud dodává, že nevzal v úvahu tvrzení žalované (součást podání ze dne 13. 5. 2024) ohledně odpočinku zaměstnanců dne 8. 4. 2020, jelikož tato tvrzení nebyla soudem fakticky žádána, došlo k chybnému přepisu referované výzvy předsedkyně senátu – ohledně směn „dispečinku“ pro uvedený den (č. l. 611) – při vyhotovování výzvy zasílané zástupci žalobce kanceláří soudu.

24. Z důkazů provedených v první i druhé fázi prvostupňového řízení soud zjistil následující.

25. Z pracovní smlouvy žalobce a žalované ze dne 2. 3. 2015 a jejích dodatků (č. l. 481 – 483; pracovní smlouva již i na č. l. 4, poté také na č. l. 605) soud zjistil, že v bodě 8 původní smlouvy bylo uvedeno, že žalobce jako zaměstnanec je povinen mj. dodržovat právní a ostatní předpisy o bezpečnosti a ochraně zdraví, se kterými byl předem seznámen. Podpis pracovní smlouvy i za žalobce byl umístěn až po tomto textu (a následujícím bodě 9, dále po datu uzavření smlouvy). Shodný text též ve stejném bodě 8 byl obsažen i v Dodatku pracovní smlouvy z 1. 1. 2017, 1. 1. 2018. Ostatní dodatky (z 1. 1. 2019 i 2020) se pak týkaly pouze úpravy zaručené mzdy žalobce.

26. Podle obsahu listiny Pracovní náplň žalobce k 1. 1. 2018 (č. l. 484, 485) soud zjistil, že žalobce podpisem potvrdil, že byl s touto pracovní náplní uvedeného dne seznámen. Tato náplň mu stanovovala pracovní zařazení řidič dopravy raněných a nemocných, přijmout podřízenost vrchní sestře, dispečerce, vedoucímu provozu a vedoucímu řidiči. V rámci základních práv a povinností byla stanovena obecná povinnost žalobce dodržovat kromě práv a povinností obecně uvedených v zákoníku práce také předpisy o BOZP, požární ochraně, a dále vnitřní předpisy společnosti, které souvisejí s pracovní pozicí řidiče dopravy raněných a nemocných, s nimiž byl seznámen. Popis pracovní činnosti v rámci sjednaného druhu práce určoval zaměstnavatel a zaměstnanec svým podpisem potvrzoval vědomost o právech a povinnostech, které pro něj vyplývají z pracovně právního vztahu, v souladu se zákoníkem práce. V dalších právech a povinnostech bylo stanoveno, že žalobce jako zaměstnanec je povinen mj. dodržovat hygienicko-epidemiologický režim (bod 8), dále povinnost dodržovat nástup do práce dle měsíčního rozvrhu služeb a denního plán u transportů s tím, že odchod ze směny určuje dispečerka. V rámci úpravy kompetencí pak bylo uvedeno, že zaměstnanec je přímo podřízen dispečinku, na jehož pokyn vykoná transport pacienta; v rámci samostatných kompetencí měl žalobce odpovědnost za dodržování transportních prostředků v čistotě a měl manipulovat s infekčním odpadem a prádlem, zodpovídal za čistotu a sterilnost zdravotnického materiálu, když dle potřeby měl zajišťovat jeho doplnění a obnovu27. Podle obsahu e-mailu odeslaného z adresy , e-mail, dne 29. 1. 2015 řadě adresátů včetně žalobce soud zjistil, že byl jednak rozeslán rozvrh služeb na únor 2015, jednak byly oznámeny změny s hlášením ukončení směny vůči dispečinku, a to od 1. 2. 2015. Stanoveno bylo, že řidič po ukončení práce v terénu (transporty DRN) se nahlásí dispečerce ke zjištění, zda jej ještě potřebuje k dalším transportům, pokud ne, pak zapíše do dokladů o transportech, provede úklid sanity a po souhlasu dispečerky může opustit pracoviště. Dispečerka pak příchod (dle Onisystemu) a odchod dle telefonické domluvy zapíše do elektronického výkazu, který bude dispečink na konci měsíce předávat pisatelce , tituly před jménem, , jméno FO, , která je zkompletuje s výkazem předaným řidičem. Adresátům bylo sděleno, že je jim odepřen náhled do programu Onisystem, doporučeno bylo důkladné vedení výkazu práce každým z řidičů. Uvedený systém jako GPS program má sloužit jenom pro vnitřní účely vedení firmy, přístup každého není možný28. Z rozhodnutí KHS , Anonymizováno, kraje se sídlem v , Anonymizováno, ze dne 9. 11. 2015, č. j. , Anonymizováno, , č. účtu, , sp. značka: , č. účtu, (č. l. 444) má soud za prokázané, že KHS schválila návrh Provozního řádu žalované, zpracovaného dne 22. 10. 2015 pro poskytování zdravotnické dopravní služby, s tím, že tento vyhovuje požadavkům na ochranu a podporu veřejného zdraví. Rozhodnutím bylo nahrazeno předchozí rozhodnutí č. j. , Anonymizováno, ze dne 11. 12. 2002, jímž byl schválen předchozí provozní řád. Emailem z 11. 3. 2020 z času 9:17 hodin (č. l. 475) prokazovala žalovaná, že uvedené dokumenty zasílala svým pracovníkům, a to i žalobci na emailovou adresu , e-mail, . V průvodním textu bylo vysvětlováno, že jsou zasílána základní pravidla od KHS ohledně správné hygieny pro prevenci nákazy koronavirem; i v tomto průvodním textu bylo uvedeno, že se cílený transport pacienta s nákazou koronavirem jejich pracoviště netýká, ale nelze vyloučit transport pacienta se skrytou nákazou, proto bylo vyzdviženo dodržování zpřísněných pravidel základní hygieny i dodržování zvýšené dezinfekce sanitních vozidel.

29. Z Provozního řádu DZS (pozn. soudu – podle obsahu řádu jde o zkratku „dopravní zdravotní služba“) ze dne 22. 10. 2015 (schváleného KHS, jak uvedeno v předchozím odstavci), o němž žalobce učinil v podání z 9. 2. 2024 nesporným, že s ním byl seznámen [čímž je pak nepodstatné, že soud při jednání 23. 5. 2024 v rámci čtení důkazů na č. l. 486-486 p. v. (o provedených školeních z 13. 10. 2015 a z 18. 11. 2019 – viz dále odst. 32, 36) upozornil žalovanou, že přímo z těchto důkazů nemá za prokázané, že při těchto školeních byl žalobce seznámen právě s Provozním řádem z 22. 10. 2015 – míněno tak, že v případě školení 13. 10. 2015 tento řád z 22. 10. 2014 ještě neexistoval, v případě druhého školení nebyl žádný provozní řád v osnově školení uveden)] pak soud zjistil, že v rámci obecných údajů bylo uvedeno, že DZS realizuje transporty pacientů na základě indikace lékaře a vystavení dokladu k příkazu transportu, přičemž transporty jsou realizovány mezi zdravotnickými zařízeními a dále z a do bydliště pacienta; nepřetržitý provoz DZS je zajišťován řidiči a dispečerkami. Ohledně stanovišť dopravních prostředků (sanit) bylo uvedeno, že prostory pro stání 8 sanitních vozů jsou umístěny v areálu , Anonymizováno, v , adresa, na zpevněné ploše. V rámci dispozic místností bylo upraveno, že jedna místnost slouží pro dispečerky, druhá k odpočinku personálu. K dorozumívání s řidiči slouží mobilní telefony. Dezinfekčnímu režimu v sanitních vozech byla věnována dílčí samostatná část řádu. Podle upravených pravidel se úklid a dezinfekce ve vozech provádí před zařazením do služby, jedenkrát denně v kabině a v prostoru pro pacienta, v případě převozu fyzických osob s podezřením na infekční onemocnění nebo s infekčním onemocněním, nemocného s nezhojenými ranami, pacienta s popáleninami a úrazy s krvácejícími ranami se provede dezinfekce ihned po převozu – je použit přípravek s plně virocidním účinkem. Dále došlo-li by ke kontaminaci dopravního prostředku biologickým materiálem nebo k převozu infekčního pacienta, je vždy prováděna dezinfekce této plochy a dezinfekce prostoru pro pacienta – viz příloha č. 1 (č. l. 448, u sanitních vozů byla stanovena četnost dezinfekce – dle potřeby a po každém pacientovi, i vícekrát denně, s tím, že se tak mělo dít rozprašovačem – nastříkat na plochy, neotírat, hrubé nečistoty odstranit předem). Zjevně v souvislosti s uvedeným bylo také upraveno, že v každém sanitním voze je k dispozici dezinfekční přípravek určený k hygienické dezinfekci rukou, přípravek k dekontaminaci ploch a každý vůz je vybaven dezinfikovatelným lehátkem a kontejnerem na případně vzniklý nebezpečný zdravotnický odpad (kontaminace vozu zvratky, krví apod.). Mytí a dezinfekce vnitřních prostorů sanitních vozů je prováděna na parkovišti30. Z Vnitřního předpisu o povinnostech řidiče k sanitním vozidlům, vydaného dne 1. 7. 2016 žalovanou (č. l. 30, 31 p. v.), soud zjistil, že v úvodu bylo prezentováno, že předpis se vztahuje na řidiče sanitních vozidel, kteří jsou povinni dodržovat pokyny tohoto předpisu ohledně užívání a základní údržby sanitních vozidel. V předpise bylo zahrnuto též vyjádření, že rychlost sanitních vozidel se řídí základními ustanoveními zák. č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů, především jsou řidiči povinni dodržovat ustanovení § 4 písm. c), ukládajícího povinnost řídit se světelnými, případně akustickými doprovodnými signály, dopravními značkami a zařízeními a zařízeními pro provozní informace. Dále pak ustanovením § 18, kde jsou řidiči uloženy základní rychlostní limity. Pokud řidič sanitního vozidla, po povolení jízdy dispečinkem, případně vrchní sestrou, jede za použití zvláštního výstražného zařízení modré barvy, řídí se ustanovením § 41 zákona a je k tomu povinen dodržovat ostatní interní zařízení. Ve vztahu k různým druhům směn bylo upraveno, že pokud má řidič rozdělenou pracovní směnu do dvou pracovních úseků (při navážení a odvážení pacientů z dialýz, pohotovost č. I., II. a III., popřípadě dle požadavků dispečinku) je povinen po první části pracovního úkonu směnu ukončit a opět se přihlásit k pracovnímu výkonu při začátku druhé části. Při této přestávce si může vzít řidič sanitní vozidlo do svého bydliště a zaparkovat ho dle ve vnitřním předpise stanovených právních norem. Za čas mezi směnami nenáleží řidiči nárok na plat ani na cestovní náhrady. Při noční pohotovosti č. I si bere řidič sanitní vozidlo do svého bydliště; za čas strávený dobou pohotovosti mu náleží dohodnutá odměna. Parkování sanitních vozidel mimo pracovní výkon je pouze v prostorách určených provozovatelem. Parkování mimo tyto prostory je oprávněna povolit pouze vrchní sestra nebo vedení společnosti. K úklidu sanitního vozidla bylo stanoveno, že ho provádí každý řidič samostatně na konci směny v prostorách k tomu určených provozovatelem.Pokud žalobce až v druhé fázi prvostupňového řízení namítal, že tento Vnitřní předpis o povinnostech řidiče k sanitním vozidlům datovaný 1. 7. 2016 není podepsán žádným z uváděných jednatelů žalované, ale řadovou zaměstnankyní , jméno FO, , pak s touto argumentací se soud neztotožnil. V prvé řadě je uváděno, že i tento Vnitřní předpis o povinnostech řidiče z 1. 7. 2016 byl ze strany žalované předložen hned při jejím prvním vyjádření ve věci dne 27. 11. 2020, tj. na samém počátku jejího procesního stanoviska v řízení. Jde-li o samotný podpis, pak na uvedeném Vnitřním předpisu bylo u data 1. 7. 2016 obsaženo razítko žalované a nečitelný podpis s tím, že bylo uvedeno, že jde o podpis oprávněného zaměstnance. Žalovaná v řízení po námitce žalobce tvrdila, že jde o podpis , tituly před jménem, , jméno FO, , který byl i v době 1. 7. 2016 jednatelem žalované (pozn. soudu – dle veřejně dostupných údajů z obchodního rejstříku ohledně žalované lze kýmkoliv zjistit, že , tituly před jménem, , jméno FO, byl jako jednatel žalované zapsán od 16. 4. 2014 do 24. 2. 2021, tj. jak v době podpisu uvedeného Vnitřního předpisu, tak v době dání výpovědi žalovanému. Odkazoval-li žalobce ohledně podpisů jak Vnitřního předpisu o povinnostech řidiče z 1. 7. 2016, tak Vnitřního předpisu ke stanovení pracovní doby z 1. 7. 2016 na porovnání podpisů , tituly před jménem, , jméno FO, na jiných listinách, jakož i na podpis až pozdější (od 24. 3. 2021) jednatelky , jméno FO, (ke dni 1. 7. 2016 bez jednatelského oprávnění) a dovozoval z jejich porovnávání skutečnost, že oba Vnitřní předpisy podepsala právě , tituly před jménem, , jméno FO, , avšak nikoliv jako oprávněná zástupkyně žalované, pak se soud s tímto hodnocením neztotožnil. Jednoduchý podpis typu parafy na obou Vnitřních předpisech z 1. 7. 2016 je totiž na první pohled velmi podobný podpisu u označení jednatele , tituly před jménem, , jméno FO, např. na Vnitřním předpisu k hygienickým pravidlům u Covid-19 ze dne 11. 3. 2020 (č. l. 442), zatímco na téže listině z 11. 3. 2020 obsažený (taktéž jednoduchý, typově parafa) podpis , tituly před jménem, , jméno FO, jako tehdejší vrchní sestry žalované je od podpisů , tituly před jménem, , jméno FO, na téže listině, jakož i neurčeného podpisu na obou Vnitřních předpisech na první pohled odlišný. Přitom žalobce v argumentaci o údajném podpisu obou Vnitřních předpisů vrchní sestrou , jméno FO, odkazoval mj. na listinu popsanou výše ze dne 11. 3. 2020 (Vnitřní předpis k hygienickým pravidlům u Covid-19). Další podpis , tituly před jménem, , jméno FO, obdobného charakteru je ve spise založen např. na Prezenční listině účastníků školení dne 18. 11. 2019 (č. l. 486 p. v.). Soud opakuje, že žalovaná oba Vnitřní předpisy předložila soudu již s podáním z 27. 11. 2020, zatímco žalobce námitku o podpisu nikoli jednatelem , tituly před jménem, , jméno FO, vznesl až v podáních z roku 2024, dále soud nevyhodnotil – byť laickým pohledem odlišnost podpisů , tituly před jménem, , jméno FO, na Vnitřních předpisech oproti jiným jednoznačně jeho podpisům, proto neměl důvod pochybovat o tom, že oba Vnitřní předpisy vznikly k datu v nich prezentovaných 1. 7. 2016 a že byly podepsány jednatelem žalované , tituly před jménem, , jméno FO, . Na uvedeném závěru soud nenašel zpochybnění ani tehdy, jestliže žalobce zároveň poukazoval na provedení podpisu , tituly před jménem, , jméno FO, na pracovní smlouvě ze dne 2. 3. 2015 (předložena např. na č. l. 4, 481 či 605), dále na dodatcích smlouvy (č. l. 481 p. v. – 485), případně na vzhled podpisů , tituly před jménem, , jméno FO, a , tituly před jménem, , jméno FO, na upozornění ze dne 1. 9. 2015 ohledně rozmístění nábytku (č. l. 609). Podpis na pracovní smlouvě z 2. 3. 2015 a na upozornění z 1. 9. 2015 je sice poněkud odlišný od podpisů Vnitřních předpisů, avšak podpisy obou žalobcem zpochybňovaných Vnitřních předpisů jsou – jak soud již výše uvedl – velmi obdobné těm, které jsou obsaženy na Vnitřním předpisu k hygienickým pravidlům či na Prezenční listině z 18. 11. 201931. Z listiny Vnitřní předpis ke stanovení pracovní doby z 1. 7. 2016 (č. l. 32), kterou soud provedl důkaz až ve druhé fázi prvostupňového řízení (u jednání 14. 3. 2024), zjistil, že jej žalovaná vydala tak, že se vztahuje na řidiče sanitních vozidel, kteří jsou rozdělení do skupiny „řidič“ (který je v měsíčním Rozvrhu služeb a , adresa, transportů označen číslovkou 1 až 7, zajišťuje transporty v režimu žalované dle denního plánu a instrukcí dispečinku a skupiny „řidič pohotovost“ (který je v Rozvrhu služeb označen jako X, X, X a v , adresa, transportů jako „pohotovost I., II., III. a zajišťuje transporty v režimu žalované taktéž dle denního plánu a instrukcí dispečinku, přičemž řidič „pohotovost I.“ po ukončení jízdy slouží pohotovost na telefonu do 6:00 hodiny následujícího dne a poté nastupuje na povinný 24 hodinový odpočinek. Rozvrhy služeb jsou (se zohledněním požadavků zaměstnanců) rozepsány na nový měsíc vždy před koncem předcházejícího měsíce, přičemž jsou jednotlivým zaměstnancům rozesílány pracovním emailem a vyvěšeny na nástěnce na pracovišti. Stanovení pracovní doby probíhá vždy den předem podle Rozvrhu služeb a požadavků zdravotnických zařízení na transporty zaměstnanců; i tento rozvrh pracovní doby je zaměstnanci posílám pracovním emailem.S žalovanou se soud shodl ve vyhodnocení, že Vnitřní předpis ke stanovení pracovní doby z 1. 7. 2016, respektive nejméně jeho výše uvedená ustanovení, byl nepochybně řidičům včetně žalobce již v rozhodné době dubna 2020 znám, jestliže zejm. svědci , jméno FO, a , jméno FO, jako dispečerky, dále též řidiči – např. , Anonymizováno, popsali faktickou praxi u žalované jednak v rozdělení řidičů do výše uvedených skupin (ve výpovědích zmiňovány často – a to de facto dle terminologie použité soudem či zástupci účastníků v dotazech jako typy směn). Také nelze přehlédnout, že údaje obsažené v tomto Vnitřním předpisu o zmiňovaném rozdělení řidičů do uvedených skupin byly obsaženy v plánech transportů, které jednoznačně měli řidiči včetně žalobce k dispozici (žalobce údaje z nich s vlastnoručně dopisovanými poznámkami založil k důkazu na č. l. 50 a 51); i z toho je zjevná znalost obsahu Vnitřního předpisu ke stanovení pracovní doby z 1. 7. 2016 žalobcem i pro rozhodnou dobu dubna 2020. K námitkám žalobce ohledně předložení uvedeného Vnitřního předpisu ke stanovení pracovní doby z 1. 7. 2016 účelově ze strany žalované do řízení až v roce 2024 a vytvoření tohoto předpisu nikoli ke dni 1. 7. 2016 soud odkazuje na odst. 30 odůvodnění rozsudku, v němž vyložil své závěry vůči obdobné námitce žalobce ve vztahu k Vnitřnímu předpisu o povinnostech řidiče z 1. 7. 2016.

32. Z listiny o Periodickém školení o BOZP k datu 13. 10. 2015 (č. l. 486) soud zjistil, že dle vlastnoručního podpisu se tohoto školení účastnilo (což ani nečinil nesporným) i žalobce, podpis uvedl – jako ostatní školení zaměstnanci – v blízkosti prohlášení, že byl seznámen s předpisy k zajištění BOZP, a že jim porozuměl. V rámci tohoto školení dle vylíčené osnovy bylo prováděno i školení ohledně Provozního řádu pracoviště. V tomto směru, jak soud již uvedl, nemohlo jít o Provozní řád DZS ze dne 22. 10. 2015, jelikož tento pocházel až z doby po zmiňovaném školení.

33. Prezenční listina účastníků provozní schůze ze dne 13. 6. 2017 a zápis z této schůze (č. l. 490 i p. v.) dokládá, že žalobce se této schůze účastnil, přičemž v bodě 1. bylo uvedeno, že v případě opakovaných útoků z řad zaměstnanců na jiné zaměstnance bude s dotyčným pro hrubé porušení pracovní kázně okamžitě ukončen pracovní poměr (, adresa, vs. , adresa, , když soud zde poznamenává, že z některých listin předložených žalovanou je zcela zřejmé, že označení , adresa, používala žalovaná právě pro žalobce). Na této provozní schůzi pak podle zápisu z ní byla probírána tématika péče o sanitní vozy, s tím, že za úklid a pořádek v přiděleném sanitním voze pečuje a odpovídá příslušný řidič (úklid, provozní kapaliny, čistota a vybavení dle vyhlášky).

34. Z obsahu záznamu o průběžném školení , právnická osoba, a prohlášení zaměstnance 28. 12. 2018 (č. l. 489) soud zjistil, že k uvedenému datu žalobce svým podpisem potvrdil účast na průběžném školení BOZP a PO, v rámci čehož byl seznámen i se zařazením na pracovišti a pracovních činností, kterou bude provádět, včetně zařazení do kategorie dle kategorizace prací, pracovními postupy a dalšími specifiky pracoviště.

35. Z obsahu zápisu z provozní schůze ze 7. 3. 2019 soud zjistil, že se z provozních záležitostí řešily mj. požadavky žalované na pečlivější zápisy do výkazu práce (záznam SPZ, příchodů, odchodů, pohotovostí, dovolených). V rámci tématu udržování pořádku i v sanitních vozech bylo zdůrazněno, že za úklid a pořádek v přiděleném voze zodpovídá příslušný řidič. Zaznamenáno bylo, že sanitní vozidla mají parkovat u stanoviště AVD na vyhrazených místech s tím, že přes noc má sanitní vozidlo zaparkované u vlastního domu pouze řidič na noční pohotovost nebo řidič s výslovným jednorázovým povolením vrchní sestry. Podle obsahu prezenční listiny účastníků této provozní schůze (č. l. 42) se jí účastnil i žalobce.

36. Prezenční listina účastníků školení z 18. 11. 2019 a osnova školení (č. l. 486 p. v. až 488 p. v.) dokládá, že tohoto školení – rovněž označeného k tématu BOZP – se účastnil též žalobce. Podle osnovy k uvedenému školení nebyly jejím předmětem žádné vnitřní předpisy žalované o pracovních povinnostech řidičů ve vztahu k vozidlům či k organizaci pracovní doby, nýbrž např. jen základní povinnosti zaměstnanců, a to konkrétně i dle § 301-302 zákoníku práce.

37. Z listiny Vnitřní předpis k hygienickým pravidlům (pozn. soudu – v textu s písařskou chybou „pravidům“) ze dne 11. 3. 2020 (č. l. 442) soud zjistil, že žalovaná (jednající vrchní sestrou , tituly před jménem, , právnická osoba, a jednatelem , tituly před jménem, , jméno FO, ) dávali na vědomí „kolegům“, že jim v příloze předávají základní pravidla správné hygieny pro prevenci nákazy koronavirem zaslané KHS (pozn. soudu – zjevně Krajskou hygienickou správou); přiložená pravidla KHS se týkala obecných zásad ochrany vůči této nemoci (správné mytí rukou, zakrývání úst, postupů při zjištění vlastních příznaků respiračního onemocnění) ve vztahu k populaci jako celku, nikoli cíleně vůči pracovníkům žalované pro případ plnění pracovních povinností. Nicméně na taková zpřísněná pravidla základní hygieny, doporučená od KHS, žalovaná výslovně odkázala pro situaci, kdy nelze vyloučit transport sanitními vozy žalované pacienta se skrytou nákazou; k tomu žalovaná doplnila výzvu, aby adresáti zasílaného Vnitřního předpisu k hygienickým pravidlům i pravidel zaslaných KHS dodržovali zvýšenou desinfekci sanitních vozidel. Krom toho bylo zmíněno, že transport pacientů s uvedeným onemocněním se žalované netýká, neboť transporty provádějí specializované sanitní vozy.

38. Podle údajů ze sdělení předsedy představenstva , právnická osoba, . , tituly před jménem, , jméno FO, ohledně změn ve stravování počínaje 6. 4. 2020 soud zjistil, že s odkazem na zájem ochrany zdraví docházelo uvedeným datem ke změnám ve stravování tak, že se v jídelně měly vystřídat 3 směny stravujících se, a to v průběhu 90 minut, přičemž pro dobu od 12:30-13:0 hodin bylo počítáno pro místa sanitářů se 3-6 osobami, od 13-13:15 hodin výslovně pro řidiče Van Doornik (pozn. soudu - zjevně pro řidiče žalované) pouze s jednou osobou.

39. Z obsahu zápisu z provozní schůze z 12. 5. 2020 (tj. až v době po všech ve výpovědi uvedených skutcích, pro které výpověď byla dána), soud zjistil, že zaznamenávala také pokyny pro řidiče sanitních vozů, a to mj. k zapisování základních míst pohybu sanitního vozidla zkratkami do knihy jízd, pečlivější zápisy SPZ sanitních vozů, příchodů, odchodů, pohotovostí, dovolené atd. do výkazů práce, výslovný zákaz parkování sanitních vozidel u vlastního bydliště přes noc mimo (pohotovostních služeb typu X a nebo ústního povolení vrchní sestry na základě telefonické domluvy u všech ostatních typů služby), zákaz parkování sanitních vozidel u vlastního bydliště mimo (přerušení služby při rozvozu HD pacientů u všech služeb typu X, X1, X2, a všech ostatních dle plánu transportů dispečinku na daný den). Mezi požadavky a připomínkami zaměstnanců bylo mj. zaznamenáno, že mají ztížené mytí vozidel z důvodu nedostatečně dlouhé hadice, že mají krátký časový prostor pouze půl hodiny pro mytí sanitního vozidla a ukončení dokumentace při ukončení služby – k tomu bylo oponováno, že dokumentaci může řidič vyplnit již v průběhu dne, konečně byl konstatován písemný dotaz zaměstnanců k objasnění pracovní smlouvy řidiče, pracovní doby, pohotovosti atd. – k tomu se měl v jednotlivých bodech vyjádřit právní zástupce společnosti. Podle obsahu prezenční listiny účastníků této provozní schůze (č. l. 43) se jí účastnil i žalobce.

40. Podle Plánu transportu pro inkriminované dny, kdy se měl žalobce dopustit porušení pracovní povinnosti parkováním vozidla v místě bydliště [výpovědní důvod ad 2)], resp. kdy měl vykázat výkon práce, ačkoli měl sanitní vozidlo zaparkováno v místě bydliště [data 23. 3., 8. 4. a 9. 4. 2020, výpovědní důvod ad 1)], bylo zjištěno následující:- dne 5. 2. 2020 měl žalobce přidělenou službu „řidič 3“, rozepsané dva okruhy jízd, a to v prvním případě pro 3 pacienty na trase mezi , adresa, (s přípravou pacienta v 5 hodin), dále mezi , Anonymizováno, a , Anonymizováno, (s přípravou pacienta v 5:30 hodin) a mezi , Anonymizováno, a , Anonymizováno, (s přípravou pacienta v 5:40 hodin); ve druhém případě šlo o 2 pacienty a trasy mezi , adresa, a , Anonymizováno, , dále mezi , adresa, ,- dne 6. 2. 2020 měl žalobce přidělenou službu „řidič/pohotovost III.“ s tím, že mezi 6:30 a 11:30 byla uvedena pacientka z , adresa, , v době osmi hodin pak připravenost další pacientky na trase , adresa, a zpět,- dne 10. 2. 2020 měl žalobce přidělenou službu „řidič/pohotovost III.“, konkrétně se čtyřmi zaznamenanými pacienty, a to v rozmezí mezi 6:30 a 11:30 na trase , adresa, a „DPS 805“, dále připravenost pacienta v 7:30 pro trasu , adresa, – , adresa, , dalšího v 8:45 na adrese , adresa, – , adresa, a zpět, a konečně v době mezi 13:00 – 17:30 pacientku z , Anonymizováno, ,- dne 11. 2. 2020 měl žalobce přidělenou službu „řidič 2“ se 2 okruhy jízd, a to mezi , adresa, a dále mezi , Anonymizováno, a , adresa, s tím, že zpět se měl zastavit ve stejném místě pro druhý transport,- dne 17. 2. 2020 měl žalobce přidělenou službu „řidič/pohotovost III.“, celkem se třemi okruhy jízd a 5 pacienty, a to jak již od 6:30 hodin, tak až do 17:30 hodin,- dne 18. 2. 2020 měl žalobce přidělenou službu „řidič 2“ s rozpisy dvou pacientek na trase , adresa, – , adresa, včetně zpátečních jízd,- dne 12. 3. 2020 měl žalobce přidělenou službu „řidič/pohotovost II.“ s transportem celkem , hodnota, pacientů na trase mezi , Anonymizováno, a , adresa, , dále odvoz do , právnická osoba, , rozpis byl od 6:30 až do 17:30 hodin,- dne 13. 3. 2020 měl žalobce přidělenou službu „řidič 1“ – do 14:00 hodin, pouze s jedním uvedeným pacientem, nicméně na trase , adresa, ,- dne 17. 3. 2020 měl žalobce přidělenou službu „řidič 6“ s rozpisem od 6:30 do 17:30 hodin, a to v části od 6:30 do 11:30 převoz na stanoviště dialýzy (, adresa, , dále v 17:30 zpětné odvozy pacientů do , Anonymizováno, a , adresa, ,- dne 18. 3. 2020 měl žalobce přidělenou službu „řidič/pohotovost II.“, bez konkrétního zaznamenaného rozpisu,- dne 23. 3. 2020 měl žalobce přidělenou službu „řidič/pohotovost II.“, s rozpisy jízd mezi 6:30 – 11:30 na trase , adresa, , případně , adresa, , dále , adresa, do , adresa, a zpět, v době od 13:00 do 17:30 pacientka z , Anonymizováno, ,- dne 24. 3. 2020 měl žalobce přidělenou službu „řidič 1“ s údajem o jedné pacientce a trase mezi , Anonymizováno, a , adresa, ,- dne 8. 4. 2020 měl žalobce přidělenou službu „řidič 6“ s údajem o jednom pacientovi, v době od 6:30 do 11:30 a trase , adresa, – „, Anonymizováno, “,- dne 9. 4. 2020 měl žalobce přidělenou službu „řidič/pohotovost III.“ s údaji o době 6:30 – 11:30 a transportu pacientky z , adresa, , dále v době od 13:00 do 17:30 jízdy mezi , Anonymizováno, a , adresa, , resp. i odvoz pacienta do , právnická osoba41. Ze zprávy společnosti , právnická osoba, ., podané pro účely tohoto řízení na žádost žalobce, soud zjistil, že zpracovatel zprávy jakožto poskytovatel služeb a hardware v oblasti monitorování vozidel ve vztahu k žalované prováděl monitorování jízd sanitních vozidel sledovacím zařízením , jméno FO, system. U každého vozidla je monitorována jeho jízda (začátek jízdy, průběh jízdy včetně průměrné rychlosti a konec jízdy). Protože se jedná o sanitní vozidla využívající zvláštní výstražné zařízení modré barvy umožňující přednostní jízdu, je jednotkami sledování rozšířeno o přesné spuštění tohoto světelného zařízení a jeho vypnutí. Jednotka toto zaznamenává nezávisle na řidiči vozidla, přímo signálem z výstražného zařízení vždy v uvedení tohoto zařízení v činnost. Projevem je pak v záznamu o jízdě vozidla vyznačení jízdy se zapnutým zařízením označení jízdy coby služební, kdežto v ostatních případech jde o označení jako soukromá jízda.Data o jízdě vozidla jsou zobrazována v souborech „Kniha jízd“, řadu jejichž vyhotovení předložila v řízení k důkazu sama žalovaná, případně byly vyžádány soudem od společnosti NAM systém, a. s. Ve vztahu k údajům o průběhu jízdy nelze z těchto knih jízd vyhodnotit, kudy se pohybovalo vozidlo mezi dvěma zastávkami (vymezenými obcí/městem a případně i ulicí), mezi nimiž byla jízda započata a posléze ukončena. O jízdách mezi zastávkami lze zjistit dobu jízdy (včetně počátečního a konečného časového údaje v rámci dne, a to s přesností na setiny sekundy), maximální dosaženou rychlost, průměrnou rychlost, ujetou vzdálenost, typ jízdy označením „soukromá“ nebo „služební“.

42. Z knihy jízd žalobce k datu 8. 4. 2020 soud zjistil, že žalobce jízdy započal v 5:31:56 hodin ve stanici , adresa, , , Anonymizováno, , odkud jel do , adresa, , následně zpět do , adresa, a poté opět do , adresa, , odkud vyjížděl ve 12:29:34 hodin, a dojel ve 12:48:09 hodin na adresu bydliště – , adresa, , , Anonymizováno, . Odtud ve 14:42:32 hodin odjel na adresu , adresa, (dle tvrzení jedno ze dvou možných míst parkování sanit žalované), odkud pokračoval do , Anonymizováno, – , adresa, a po návratu jízdu ukončil v 15:30:49 hodin.

43. V rámci druhé fáze prvostupňového řízení postupně nebylo mezi stranami sporné, že žalobci byl dne 8. 4. 2020 v jeho průběhu přidělen (dispečerkou s ním domluven, po jeho odsouhlasení) mimořádný transport nad rámec , adresa, transportů na uvedený den a nad Rozpis služeb žalobce na tento den. Proto soud pro účely odůvodnění tohoto rozsudku z důkazů postupně zejm. ze strany žalované označených (předložených) jen stručně zmiňuje, že žalobci (spolu s dalšími řidiči, ale i zjevně vůči dalším pracovníkům žalované na „neřidičských“ pozicích včetně např. jednatele , jméno FO, , dispečerky , jméno FO, ) byl e-mailem již ze 7. 4. 2020 v 15:20 hodin sdělen , adresa, transportů na 8. 4. 2020 (č. l. 552), v rámci něhož [pro aktuální zpřesnění rozvrhu služeb stanoveného na celý měsíc duben 2020 (rozeslaného jednak vrchní sestrou , jméno FO, již 29. 3. 2020 – s průvodním e-mailem adresovaným i žalobci, č. l. 549, samotný rozvrh – č. l. 498 či 550)] byla žalobci určena služba 6, vozidlo reg. zn. , SPZ, a (jak již bylo i dříve soudem zjištěno z individuálně vytištěného výseku plánu transportů – z údajů jen pro žalobce) s přidělením transportu pacienta , Anonymizováno, na dialýzu („HD“), s časem od 6:30 do 11:30 hodin, s adresou , adresa, , , adresa, ); dále byla u žalobce poznámka „v , Anonymizováno, do 12 hod.“. Uvedeným , adresa, transportů na 8. 4. 2020 byla dále stanovena pohotovost I řidiči , Anonymizováno, , pohotovost II řidiči , Anonymizováno, , pohotovost III řidiči , Anonymizováno, , dále služby „řidič 1 a 2“ řidičům , Anonymizováno, a , Anonymizováno, . Další řidiči – 3, 4, 5, 7 měli buď volno (, Anonymizováno, , , Anonymizováno, ), nebo byli v pracovní neschopnosti (, adresa, ), , Anonymizováno, měl volno po pohotovosti. Uvedeného dne 8. 4. 2020 měla na dispečinku žalovaného službu , jméno FO, (rozvrh služeb pro dispečink, konkrétně dispečink „DRN“, č. l. 551). Prostřednictvím dalších důkazů (č. l. 551 až 532, č. l. 553 až 558, 531-532 itineráře jízd a mapy souřadnic začátku a konce jízdy, ve spojení s již dříve provedenými důkazy knihou jízd k datu 8. 4. 2020 ohledně sanitního vozidla řízeného žalobcem) žalovaná doložila (žalobce to ani nijak zvlášť nesporoval), že se žalobce po vysazení pacienta , Anonymizováno, na dialýze zdržoval v areálu nemocnice, kde se několikrát přesouval (mezi 8:54 až 8:56, kdy vjel do garáže, dále mezi 9:09 až 9:12 z garáže před budovu se stanovištěm žalované a dispečinkem a zázemím pro její řidiče, následně až v 11:55 odjel k zadnímu vchodu nemocnice, kde převzal pacienta , Anonymizováno, a odvezl jej do pacientova bydliště ve , adresa, , odkud ve 12:29 odjel rovnou do svého bydliště, kam dorazil ve 12:48 hodin. Záznamem o transportu pacientky , jméno FO, z elektronického systému AKORD (č. l. 533 a poznámkami dispečerky na č. l. 535) doložila žalovaná realizaci objednaného (podle výpisu hovorů – č. l. 628, v 11:37 s oddělením interny , Anonymizováno, , adresa, ) transportu pacientky , jméno FO, od 15:00 hodin z nemocnice v , adresa, na adresu , adresa, , když z knihy jízd o vozidle žalobce vyplývá, že ve 14:42 odjel ze svého bydliště v , adresa, , ve 14:47 dorazil do nemocnice, odkud v 15:00 hodin pacientku odvezl do bydliště a 15:30 se vrátil zpět.

44. Podle poznámek žalobce, zaznamenaných na údajích od žalované v rozpisu služeb (č. l. 50, 51), když soud tento důkaz zopakoval i v druhé fázi prvostupňového řízení, žalobce dne 23. 3. 2020 při směně „řidič/pohotovost II.“ vedle předem (zjevně žalovanou) připravených pokynů ohledně jízd s pacienty , Anonymizováno, , , Anonymizováno, a , Anonymizováno, , rozložených do rozmezí od 6:30 do 17:30 hodin a v úsecích mezi , Anonymizováno, , , adresa, , , Anonymizováno, a , adresa, doplnil ruční poznámky o dalším pacientovi , Anonymizováno, a cestě mezi chirurgickým oddělením a , adresa, , dále o tom, že absolvoval oběd doma, též úklid sanity.Při znovu v této fázi řízení přezkoumávané směně 8. 4. 2020 soud z citovaného důkazu na č. l. 51 upřesňuje svá zjištění tak, že údaje o této směně byly kompletně napsány pouze vlastnoručně žalobcem, a to v tom rozsahu, že žalobce měl službu „řidič 6“ s časem od 5:30 do 16:

0. Dále žalobce zaznamenal údaje o „HD , Anonymizováno, – 6:00-6:20 12:00-12:20“, na dalším řádku bylo uvedeno „úklid sanity, příprava kompletace ochr. pomůcek (štíty)“, a na dalším řádku údaje ohledně „1) , jméno FO, . , právnická osoba, . , adresa, vsedě 15:00-15:15“. Údaje o tom, že žalobce zároveň obědval doma, zde – oproti poznámkám ze dne 23. 3. 2020 (a též z dále uvedeného dne 9. 4. 2020 – obsaženy nebyly.Dále při směně dne 9. 4. 2020 (v rámci služby „řidič/pohotovost III.“) kromě zjevně předem zadané jízdy v období od 6:30 do 11:30 s paní , jméno FO, (obec , Anonymizováno, ) a od 13:00 do 17:30 s pány , Anonymizováno, a , Anonymizováno, (obec , adresa, ) – u všech zaznamenána zkratka HD, tj. zjevně šlo o rozvoz pacientů na dialýzu – byly do údajů ručně zaneseny žalobcem též další údaje ohledně pacienta , Anonymizováno, , s cestou mezi chirurgickým oddělením a obcí , adresa, (14-14:20 hodin), o absolvování obědu doma a o desinfekci sanity („poblitá, výměna ložního prádla“).K uvedeným žalobcovým poznámkám soud zdůrazňuje, že procesní pojetí žalobce (uvedené mj. v podaném dovolání), podle něhož by žalovaná měla prokázat, že doložené záznamy žalobce o jeho pracovní činnosti z uvedeného dne nejsou pravdivé, nekorelují se zásadami důkazního břemene, jak je soud popsal již v odst. 9 odůvodnění rozsudku. Žalovaná nemůže prokazovat nepravdivost žalobcových údajů obsažených v soukromé listině, totiž ve formě jeho ručně psaných poznámek na – patrně z e-mailové zprávy vytištěného – rozpisu služby na den 8. 4. 2020, příp. dny okolo tohoto data.

45. Z výkazů práce (resp. označených oficiálně jako Výkaz mzdových nároků) vyhotovených žalobcem za březen 2020 (č. l. 35 spisu) a za duben 2020 (č. l. 33 spisu, posléze též na č. l. 454, 497) a vyúčtování pracovních cest (na druhých stranách uvedených č. l.) soud ve vztahu k datům uvedeným u výpovědního důvodu ad 1), resp. k jednomu z případů u důvodu ad 2), soud zjistil, že žalobce zaznamenal:- dne 23. 3. 2020 výkon práce od 5:30 -18:30 hodin s údajem o náplni práce „HD + okolí“,- dne 24. 3. 2020 [k případu parkování žalobce přes noc v bydlišti u výpovědního důvodu ad 2) – 23./24. 3. 2020] měl žalobce zaznamenán výkon práce od 8:30 do 14:00 hodin, bez údaje o náplni práce, tj. i bez údaje „HD + okolí“,- dne 8. 4. 2020 výkon práce od 5:30 -16:00 hodin s údajem o náplni práce „HD + okolí“; zde soud dodává, že podle jeho názoru z tohoto výkazu plyne, že žalobce si zaznamenal čerpání přestávky na oběd v délce 30 minut v době od 10:00 do 10:30 hodin- dne 9. 4. 2020 při náplni práce „HD + okolí“ výkon od 5:45 do 19:00 hodin.Uvedené údaje o době výkonu práce byly k těmto datům zaznamenány i ve vyúčtování pracovní cesty, kde v případě 8. 4. 2020 byla zaznamenána cesta mezi , Anonymizováno, a , adresa, , dne 9. 4. 2020 pak mezi , Anonymizováno, a , Anonymizováno, .K uvedeným Výkazům práce, které předložil i žalobce v druhé fázi prvostupňového řízení (č. l. 497) je dodáváno, že žalobce argumentoval tímto důkazem spolu s rozvrhem služeb na duben 2020 (č. l. 498) ohledně svého tvrzení, že na dny 13. a 29. 4. 2020 mu byla žalovanou nejprve naplánována služba (dle rozvrhu služeb soud zjistil, že mělo jít o službu řidiče 2 a 7), přičemž následně však byl poslán domů s odůvodněním, že nebyla práce, avšak žalovaná mu tyto dny neproplatila, i když žalobce upozorňoval na to, že dle § 208 ZP se jedná o překážku na straně zaměstnavatele.

46. Z výkazu práce žalobce za duben 2020 soud (nad rámec zjištění učiněných již v prvním prvostupňovém řízení – viz předchozí odst. odůvodnění tohoto rozsudku) zjistil v datech, kdy žalobce vykonával práci, že téměř vždy využíval sanitní vůz reg. zn. , SPZ, (s výjimkou 22. a 23. 4. – , Anonymizováno, , 27. 4. – , Anonymizováno, ), dále, že vykázal práci při uvedených službách v následujícím rozsahu (s přestávkou zpravidla uvedenou téměř ve všech případech, a to v délce 30 minut a pro účely „oběd“): 1. 4. – služba X2, „HD + okolí“, od 5:30 do 14:00, s přestávkou na oběd 30 minut, 2. 4. – služba 2, „, adresa, “, od 5:30 do 14:00, s přestávkou na oběd 30 minut, 4. 4. – služba I., „HD + okolí“, od 5:00 do 7:00, dále od 11:00 do 13:00, bez přestávky, 7. 4. – služba 5, „HD + okolí“, od 5:30 do 13:30 a od 17:00 do 19:00, s přestávkou na oběd 30 minut, v předmětném dni 8. 4. – služba 6, „HD + okolí“, od 5:30 do 16:00, s přestávkou na oběd 30 minut, 9. 4. – služba 5, „HD + okolí“, od 5:45 do 19:00, s přestávkou na oběd 30 minut, 11. 4. – služba 1, „HD + okolí“, od 5:15 do 7:00 a od 11:00 do 13:00, bez přestávky na oběd, u 13. 4. bylo poznamenáno, že „nebyla práce“, když tato poznámka však byla ve výkazu přeškrtnuta. Dále 14. 4. – služba X1, „HD + okolí“, od 5:30 do 14:00 a od 17:00 do 19:00, s přestávkou na oběd 30 minut, 15. 4. – služba 1, bez bližšího údaje, od 5:00 do 16:00, s přestávkou na oběd 30 minut.

47. Z knihy jízd vozidla užívaného žalobcem – reg. zn. , SPZ, pro období od 1. 4. do 15. 4. 2020, spolu se zjištěními o výše uvedeného výkazu jízd žalobce za duben 2020, soud zjistil, že sanitní vůz žalobce byl zaparkován v sídle žalované dne 1. 4. ve 13:38 hodin, žalobce pak ukončil směnu ve 14:00, dne 2. 4. byl vůz zaparkován v 13:40 hodin, žalobce pak ukončil směnu ve 14:00, 4. 4. byl vůz zaparkován v 12:37 hodin, žalobce pak ukončil směnu ve 13:00, dne 7. 4. byl vůz zaparkován v 18:43 hodin, žalobce pak ukončil směnu ve 19:00, dne 8. 4. (pozn. soudu – předmětný den) byl vůz zaparkován v 15:30 hodin, žalobce pak ukončil směnu v 16:00, dne 9. 4. byl vůz zaparkován v 18:31 hodin, žalobce pak ukončil směnu v 19:00, dne 11. 4. byl vůz zaparkován v 12:37 hodin, žalobce pak ukončil směnu ve 13:00, dne 14. 4. byl vůz zaparkován v 18:33 hodin, žalobce pak ukončil směnu v 19:00 a dne 15. 4. byl vůz zaparkován v 15:26 hodin, žalobce pak ukončil směnu v 16:

0. Uvedenými důkazy žalovaná prokazovala, že žalobce fakticky měl (a to i) v období okolo předmětného dne 8. 4. 2020 na konci směn po zaparkování sanitního vozidla v sídle zaměstnavatele – tj. v místě k parkování sanitních vozů určeném – vždy 20 až 30 minut času na jiné než řidičské pracovní úkony – vč. úklidu sanitního vozu a administrativu.

48. Z knih jízd žalobce ze dnů 14. 4., 23. 4. a 27. 4. 2020 (č. l. 536-538) ve spojení s výkazem práce za duben 2020 (již dříve č. l. 33) žalovaná doložila, že žalobce v uvedených dnech dodržel postup o přerušení služby v době mezi jízdami, neboť z těchto důkazů vyplývá, že 14. 4. žalobce (při službě na rozvozu dialýz – dle označení X a „HD + okolí“) první část směny skončil ve 14:00 hodin a sanitou odjel do svého bydliště (zde byl od 14:11:09 do 17:04:05), když tuto dobu v bydlišti strávenou si pak ve výkazu práce neuvedl a druhou část směny uvedl od 17:00 hodin (ve výkaze uvedená pracovní doba jednak od 5:30 do 14:00 hodin, dále od 17:00 do 19:00 hodin). Dne 23. 4. 2020 (viz odst. 46 odůvodnění rozsudku – sanitní vůz 6H8 4661) žalobce vykázal výkon práce při službě X2 a „HD + okolí“ výkon práce od 5:30 do 14:00 hodin a od 17:00 do 19:00 hodin (v bydlišti v , adresa, byl od 13:44:16 do 17:01:40), stejně tak 27. 4. 2020 (sanitní vůz 4L9 7630, byť v knize jízd uvedeno jméno řidiče Jirouše, avšak dle výkazu práce – odst. 46 odůvodnění rozsudku – měl uvedený vůz v tento den přidělený žalobce; služba X, „HD + okolí“, výkon práce od 5:15 do 14:00 a od 17:00 do 19:00 hodin, čas v bydlišti od 13:58:54). V těchto dnech měl žalobce stanoven pohotovostní typ směny.

49. K tvrzení žalované o běžné praxi spočívající v tom, že k nepřerušení směny při pauze mezi převozy kratší než 2 hodiny docházelo pouze tehdy, pokud se řidič v době pauzy zdržoval na pracovišti, předložila výkazy práce a knihy jízd pro 5 případů (č. l. 539 až 548, zčásti též na č. l. 618-627, k datu 8. 4. 2020), z nichž soud namátkově zjistil, řidič , Anonymizováno, v inkriminovaný den 8. 4. 2020 měl pohotovost X1, práci vykázal do 5:30 do 13:30, v čase mezi převozy od (od 7:54:34 do 10:08:59) se nacházel v sídle žalované, v době od 10:25 do 11:01:17 byl na adrese , adresa, (dle tvrzení žalované jde o jeho bydliště, kde využil přestávku na jídlo a oddech), nevykázal přerušení směny. Stejný řidič dne 4. 3. 2020 vykázal při směně „řidič 4“ výkon práce od 5:00 do 16:00, přičemž do 5:02 do 12:46:57 konal jízdy s pacienty ve směru k městům , adresa, , , adresa, . Od 12:46:57 se nacházel do 14:09 v areálu žalované (bez přerušení směny), následně odvážel pacienta do , adresa, s návratem do sídla žalované v 15:

8. Z případů směn bez pohotovosti bylo zjištěno, že řidič , Anonymizováno, 14. 2. 2020 (směna 6) byl mezi převozy pacientů v sídle žalované od 12:47 do 13:43 bez přerušení směny (následně od 13:47 do 13:55 ještě konal transport s pacientem v rámci , adresa, ; pracovní dobu vykázal od 5:30 do 14:00, atd.

50. Z vytištěných údajů o hovorech uskutečněných na telefonních linkách žalované, označených jako Dispečer 1, Dispečer 2 a Dispečer JIL pro den 8. 4. 2020 bylo soudem zjištěno, že neobsahuje záznam o uskutečněném telefonickém hovoru mezi těmito linkami žalované a žalobce; k tomu soud poznamenává, že žalovaná k nyní zmiňovanému důkazu tvrdila, že je z nich patrné, že žalobce s dispečinkem – telefonicky – v předmětný den vůbec nekomunikoval, konkrétně z jemu přiděleného pracovního čísla , tel. číslo, ani z žalovanou evidovaných soukromých čísel spojených s žalobcem (, tel. číslo, , , tel. číslo, a , tel. číslo, ). Žalobce se vůči těmto tvrzením nijak nevyhranil, tedy netvrdil, že pro komunikaci s žalovanou v inkriminované době používal ještě další telefonní číslo, o němž by pak měl být ve výpisech hovorů patrný záznam. Naopak některé údaje z posuzovaného důkazu zaznamenávají hovory mezi dispečinkem žalované a řidičem sanitního vozu, což je zjevné z údajů o jméně řidiče (, Anonymizováno, , jméno soudu známé z jiných listinných důkazů – hovor v 11:50 hodin s telefonním číslem , tel. číslo, , nebo , Anonymizováno, jako současně vedoucí řidič a v řízení slyšený jako svědek – hovor v 10:43 hodin s telefonním číslem , tel. číslo, ). Dodáváno je, že obě strany nakonec v řízení prezentovaly variantu, že dispečerka , jméno FO, zjevně žalobci jízdu zadala (resp. po domluvě s dispečerkou ji žalobce převzal) ústně, patrně přímo na pracovišti dispečinku či v kanceláři řidičů.

51. Pracovní náplní dispečera z 1. 1. 2018, konkrétně tou, která byla určena pro dispečerku (v řízení opakovaně slyšenou svědkyni) , jméno FO, (č. l. 510) bylo prokázáno, že do kompetencí dispečerky náleží (na pokyn vedoucí dispečinku a operátora ZOS PPNP) zajištění transportu pacienta, objednávání a zaznamenávání do objednávkových knih transportů realizovaných v den služby a na následující dny, koordinace DRN transportů (zejm. při akutní výzvě), komunikace s řidiči pomocí služebního telefonu a sledování průběhu transportů na počítači v programu , jméno FO, , namátková kontrola použití výstražné signalizace, kontrola programů NIS, , jméno FO, a pracovního e-mailu (z hlediska fungování těchto programů), sestavování plánů transportů na následující den, případně v pátek na sobotu, neděli a pondělí, zasílání plánů transportů na pondělí řidičům.

52. Emailem z 21. 8. 2019 (č. l. 479) žalovaná prokázala, že upozorňovala prostřednictvím jednatele , tituly před jménem, , jméno FO, – a to s odkazem na pohovor z předcházejícího dne – žalobce na provedené porovnání rychlosti sanitek přidělených žalobci v plánu transportů v srpnu 2019, dále, že jej žádala o vysvětlení, proč tyto sanity pravidelně vykazují překračování maximální povolené rychlosti (s údaji o datu 15. 8. 2019 v různých 5 přesně stanovených časech od 7:11:13 do 7:59:23 a v nich dosažených rychlostech od 103 do 117 km/h v obci , adresa, , , Anonymizováno, , , adresa, , , adresa, , o datu 5. 8. 2019 a 8 případech jízdy v rozmezí od 93 do 114 km/h v obcích , adresa, atd., o datu 6. 8. 2019 a 6 případech jízdy v různých obcích v rozmezí od 101 do 110 km/h, jakož i o datu 2. 8. 2019 o 2 případech jízdy rychlostí 97 až 109 km/h v , adresa, . Dále emaily ze 17. 12. 2019 (č. l. 480) odeslanými žalobci buď jednatelem žalované , tituly před jménem, , Anonymizováno, nebo vrchní sestrou žalované , tituly před jménem, , jméno FO, žalovaná doložila, že žalobci bylo vytýkáno čerpání pracovního volna s náhradou mzdy při současném vykázání práce, a to za dobu celkem , hodnota, hodin dne 13. 11. 2019.

53. Žalobce předložil k důkazu screenshot facebookového profilu , jméno FO, (č. l. 496) podle jehož obsahu se pisatel prezentoval, že od 1. 1. 2023 (pozn. soudu – tj. víc než 2,5 roku po dání výpovědi žalobci) jezdí se sanitou, přičemž z dalšího textu vyplývá, že si „v hasičárně myje sanitu“ (což pisatel zmiňoval v rámci hodnocení svého zklamání nad tím, že s takovým postupem nesouhlasí výbor SDH , adresa, ).

54. E-maily a přílohami z 19. 6. 2020, resp. 10. 7. 2020 (č. l. 72 a též 504) a 23. 12. 2020 (č. l. 503) žalobce doložil, že žádal jednatele žalované o odpovědi na dotazy vznesené na provozní schůzi 12. 5. 2020 a upozorňoval na body na schůzi projednávané, avšak do zápisu nezařazené (rozpor mezi údajem vedení o snižování stavů kvůli 50% poklesu převozů, což dle žalobce bylo následně potvrzeno výpovědí danou jemu, oproti následnému přijetí nového pracovníka pro kontrolu sanitních vozů a pořádek na pracovišti a přijetí dalšího nového řidiče, dále požadavek vznesený ze strany řidičů na dodržování zákoníku práce s reakcí vedení, že v době pandemie zákoník neplatí, , nezodpovězený požadavek řidičů ohledně vysvětlení některých částí pracovních smluv; poukazováno bylo i na to, že řidiči stále nemají zápis z porady ze dne 7. 3. 2019 , kde bylo , tituly před jménem, , jméno FO, potvrzeno, že lze převážet pacienty na předních sedadlech na místě spolujezdce oproti argumentaci řidičů na rozpor takového převozu s vyhláškou MZ č. 296/2012 Sb. a souvisejících ČSN, dále bylo potvrzeno, že řidiči mohou převážet pacienty napojené na kyslíkovou lahev bez doprovodu v zadní části sanitního vozidla – bez možnosti jejich kontroly). Dále z e-mailu (23. 1. 2020 vyplývá, že žalobce vůči jednateli žalované , tituly před jménem, , jméno FO, , resp. (dle oslovení) vůči oběma jednatelům, vyjadřoval poděkování za to, že se řidičům dostalo konečné odpovědi na otázky týkající se pracovní smlouvy, které byly předány na poradě již 15. 5. 2020. Upozorňoval na odlišnost názorů právních zástupců na předmětnou problematiku, kvitoval, že jednatelé „konečně přestali brát zákoník práce na lehkou váhu“ oproti jejich dřívějšímu stanovisku mj. o tom „že zákoník práce v době koronaviru neplatí“. Dále žalobce vyjádřil potěšení nad tím, že se konečně objevil zápis z porady ze 7. 3. 2019 (ač jej žalobce před tím opakovaně urgoval); přitom vyjádřil předpoklad, že v zápise je jistě zachyceno, že pacienti mohou být voženi na sedadle spolujezdce vedle řidiče (k čemuž předložil stanovisko odborného úseku VZP – č. l. 503 p. v., resp. předloženo již i v první fázi řízení, podle něhož pro přepravu pacienta a jeho doprovodu v sanitním vozidle je určen prostor pro pacienty), dále, že dle žalované není problém vozit pacienty napojené na kyslík bez doprovodu. Soud zde poznamenává, že žalobce v tomto hodnocení zápisu z porady 7. 3. 2019 se nikterak neohrazoval vůči tomu, že v něm – viz odst. 35 odůvodnění rozsudku – bylo popsáno i to, že s řidiči byly probírány povinnosti ohledně mytí sanit a možnosti parkování vozidel v místě bydliště (tj. zjevně povinnosti upravené ve Vnitřním předpise o povinnostech řidiče z 1. 7. 2016).

55. Ohledně parkování sanitního vozu v místě bydliště žalobce [výpovědní důvod označený soudem jako 2)] soud zjistil taktéž z knihy jízd, že v datech:- 5. a 6. 2. 2020 bylo zaznamenáno stání sanitního vozu na adrese , Anonymizováno, , , adresa, v době od 18:27:32 hodin dne 5. 2. do 5:47:44 dne 6. 2. 2020; žalobce tedy zjevně s vozidlem parkoval přes noc v místě bydliště- 10. -11. 2. 2020 parkoval žalobce v místě bydliště přes noc od 18:21:05 do 6:59:17- 17. -18. 2. 2020 parkoval žalobce v místě bydliště přes noc od 19:07:03 do 5:26:25- 12. -13. 3. 2020 parkoval žalobce v místě bydliště přes noc od 18:29:55 do 6:20:25- 17. -18. 3. 2020 parkoval žalobce v místě bydliště jednak dne 17. 3. 2020 v době od 13:57:06 do 17:02:50, jednak přes noc od 19:02:49 do 5:32:17- 23. -24. 3. parkoval žalobce v místě bydliště jednak přes den 23. 3. 2020 v době od 15:44:55 do 16:47:45, jednak přes noc od 18:12:19 do 8:27:48.

56. Z fotografie displeje mobilního telefonu, který žalobce prezentoval jako jeho vlastní telefon, bylo zjištěno, že v úterý 5. 5. byla odeslána zpráva doručená v 17:41 s textem „Ahoj , Anonymizováno, , z důvodu brzkého výjezdu žádám o sanitu u baráku. Ještě nyní odvážím odpolední dialýzy. , jméno FO, 1.“ V 17:43 byla doručena odpověď „Ahoj , jméno FO, , bohužel ne, jsi jilemnický, tedy parkuj u AVD, díky za pochopení, M.“ Naopak ke dni 21. 4. bylo na zprávu ohledně žádosti o parkování sanity u baráku z důvodu brzkého výjezdu odpovězeno adresátkou označenou jako , Anonymizováno, „OK“.

57. Pokud žalobce předložil k důkazu právní rozbor ohledně posouzení (pro pracoviště žalované) tématiky délky pracovní doby, konta pracovní doby, pohotovosti, odpočinku, dovolené, zrušení směny a přerušování směn (č. l. 604) – k tvrzení, že tento předložil na provozní chůzi 12. 5. 2020, přičemž to mělo přispět k nesouladu názorů žalobce a vedení žalované jako hlavnímu důvodu pro výpověď žalobce, pak z tohoto materiálu jako takového nejsou činěna skutková zjištění, neboť se z něj pro meritum věci podávat nemohou.

58. Ohledně výpovědního důvodu soudem zaznačeného pod číslem , hodnota, ) – tj. překročení rychlosti v obci – soud v první fázi řízení provedl dokazování jednak knihou jízd vozidla užívaného žalobcem, reg. zn. , SPZ, k datům zmíněným ve výpovědi. Přitom věnoval pozornost pouze údajům o jízdách, u kterých bylo možné s ohledem na lokalizaci počátku a konce jízdy předpokládat, že byly uskutečněny v obci. Soud tak postupoval vzhledem k žalovanou skutkově vymezenému výpovědnímu důvodu označenému soudem číslem , hodnota, ), totiž, že žalobce měl nejvyšší povolenou rychlost překročit právě v obci. Jestliže tedy v knize jízd byly zaznačeny případy, kdy mohlo dojít k překročení nejvyšší přípustné rychlosti mimo obec 90 km/h (za dalšího předpokladu absence silnice pro motorová vozidla či dálnice) – např. 102 km/h dne 5. 5. 2020 mezi obcemi , adresa, při jízdě od 8:31:08 do 8:48:03 hodin – pak tyto případy nelze do žalovanou skutkového vymezení výpovědního důvodu vůbec zahrnout.

59. Ze záznamu knihy jízd pak soud zjistil, že 21. 4. 2020 bylo žalobci zaznamenáno dosažení maximální rychlosti 57 km mezi zastávkami , adresa, , , Anonymizováno, a , adresa, (s délkou trasy 1,4 km, doba trvání jízdy 4 min.), 63 km mezi zastávkami , adresa, , Anonymizováno, (s délkou trasy 2,1 km, trvání 11 min.), 59 km mezi zastávkami , adresa, , , Anonymizováno, náměstí a , adresa, (s délkou trasy 0,7 km trvání 3 min.), 67 km mezi zastávkami , adresa, , , Anonymizováno, a , adresa, , jméno FO, (s délkou trasy 1,5 km, trvání 3 min.), 79 km mezi zastávkami , adresa, , , Anonymizováno, a , adresa, , , Anonymizováno, (s délkou trasy 2,5 km, trvání 5 min.), 54 km mezi zastávkami , adresa, , , Anonymizováno, a , adresa, (s délkou trasy 2,3 km, trvání 6 min.) a 56 km mezi zastávkami , adresa, , , Anonymizováno, (s délkou trasy 3 km, trvání 5 min.).

60. Podle knihy jízd ke dni 4. 5. 2020 dosáhl žalobce s uvedeným vozidlem rychlosti 61 km mezi zastávkami , adresa, , , Anonymizováno, a , adresa, , , Anonymizováno, (s délkou trasy 3,2 km) a 115 km mezi zastávkami , adresa, , , Anonymizováno, (ovšem s délkou trasy 35,1 km a trvání 47 minut).

61. Podle knihy jízd ke dni 5. 5. 2020 měl žalobce dosáhnout rychlosti 61 km mezi zastávkami , adresa, (s délkou trasy 4,1 km, trvání 12 min.), 64 km mezi zastávkami , adresa, (s délkou trasy 4,3 km, trvání 11 min.), 53 km mezi zastávkami , adresa, , , Anonymizováno, a , adresa, (s délkou trasy 1,3 km, trvání 8 min.), 53 km mezi zastávkami , adresa, , , Anonymizováno, a , adresa, (s délkou trasy 1,5 km, trvání 4 min.), 57 km mezi zastávkami , adresa, , , Anonymizováno, a , adresa, (s délkou trasy 1,2 km, trvání 3 min.), 63 km mezi zastávkami , adresa, , , Anonymizováno, a , adresa, , , Anonymizováno, (s délkou trasy 2,5 km, trvání 5 min.) a 75 km mezi zastávkami , adresa, , , Anonymizováno, a , adresa, , , Anonymizováno, (s délkou trasy 3,2 km, trvání 9 min.).

62. K argumentaci žalobce, že v předmětném období docházelo ze strany dalších řidičů také k situaci, kdy jeli v rámci obce rychlostí převyšující povolený limit, byly k návrhu žalobce provedeny k důkazu další knihy jízd u řady sanitních vozů žalované, přičemž soud vycházel z verzí vystavených přímo společností spravující sledovací systém vozidel žalované, tedy společností , právnická osoba, . (viz. č. l. 119 – 216). Z těchto údajů se pak jeví, že mohlo dojít k překročení povolené rychlosti 50 km/h v obci např. řidičem Váňou dne 5. 5. 2020 (58 km/h mezi zastávkami označenými stejným místem – , adresa, , , Anonymizováno, , ujetá vzdálenost 4,5 km, totéž mezi , adresa, , , Anonymizováno, – , adresa, , , Anonymizováno, , ujetá vzdálenost 2,5 km), řidičem , Anonymizováno, dne 5. 5. 2020 (79 km/h mezi zastávkami , adresa, , , Anonymizováno, – , adresa, , , Anonymizováno, , vzdálenost 4,8 km a doba jízdy 11 minut), stejným řidičem dne 30. 4. 2020 (61 km/h mezi zastávkami , adresa, , , Anonymizováno, – , adresa, , , Anonymizováno, , vzdálenost 2,9 km a 7 minut trvání), řidičem , Anonymizováno, dne 1. 5. 2020 (58 km/h, 62 km/h v obci , adresa, při ujetých vzdálenostech 1,7 – 2,9 km, ale i 70 km/h mezi zastávkami , adresa, , , Anonymizováno, – , adresa, , , Anonymizováno, při ujeté vzdálenosti 2,9 km za 6 minut, nebo 81 km/h mezi zastávkami , adresa, , , Anonymizováno, – , adresa, při ujeté vzdálenosti 3,2 km za 5 minut), stejným řidičem 5. 5. 2020 (90 km/h v obci , adresa, – 2,6 km za 6 minut) či 16. 4. 2020 (79 km/h mezi zastávkami , adresa, , , Anonymizováno, – , adresa, , , Anonymizováno, při ujeté vzdálenosti 2,9 km za 7 minut); další případy u tohoto řidiče byly zaznamenány k datu 30. 4. 2020 v obcích , adresa, , šlo o rychlost od 59 do 65 km/h. Řada údajů o překročení rychlosti 50 km/h v obci, zejména v obci , adresa, , vyplývá z knihy jízd také ohledně vozidla reg. zn. , SPZ, v datech 7. , právnická osoba, ., 14. 4., 16. 4. a 30. 4. 2020 (č. l. 162 – 168 spisu); ve směs šlo o rychlosti do 70 km/h při ujetých vzdálenostech do 3 km, s výjimkou jízdy o rychlosti 114 km/h mezi zastávkami , adresa, , , Anonymizováno, – , adresa, , , Anonymizováno, , při ujeté vzdálenosti 4 km za , právnická osoba, , atd.

63. Na druhé straně z těchto knih jízd je pro soud potvrzeno, že i mezi zastávkami ve stejném městě mohl řidič ujet vzdálenost a strávit čas na cestě podstatně delší, než koresponduje tomu, že šlo o zastávky ve shodném městě. Např. u řidiče Váni je zaznamenána 7. 5. 2020 rychlost až 104 km/h mezi zastávkami , adresa, , , Anonymizováno, a to při jízdě trvající až 54 minut a ujeté vzdálenosti 37,7 km. Dále např. 21. 4. 2020 u řidiče , Anonymizováno, rychlost až 80 km/h mezi zastávkami , adresa, , , Anonymizováno, (vzdálenost 39,5 km a délka trvání 1:06 hodin). Také u řidiče , Anonymizováno, byla zaznamenána 16. 4. 2020 rychlost 115, resp. i 116 km/h mezi stanicemi , adresa, , , Anonymizováno, při ujeté vzdálenosti 27,3 km za 30 minut, resp. mezi stanicemi , adresa, , , Anonymizováno, a shodnou stanicí při ujeté vzdálenosti 13,8 km za 19 minut. Z výše uvedených zjištění je přitom zjevné, že mezi uvedenými zastávkami bylo možné ujet podstatně kratší vzdálenost za podstatně kratší dobu.

64. Z výpovědi svědka , Anonymizováno, ve fázi prvního prvostupňového řízení (konkrétně 23. 9. 2021) bylo zjištěno, že u žalované byl jako řidič zaměstnán cca od srpna 2017 do 31. 8. 2021.K podmínkám možnosti řidiče sanitou odjet k bydlišti a parkovat tam uvedl, že to bylo možné s povolením vedoucí , jméno FO, , v případě brzkého ráno výjezdu, resp. v noci také v době nařízené noční pohotovosti řidiče. O souhlas žádal vedoucí telefonicky nebo prostřednictvím SMS, většinou ze svého soukromého telefonu, i když řidiči měli k dispozici i služební. K možnosti parkovat přes den u domu byla zavedená praxe, když končil převoz okolo 14:00 a další byl kupř. v 15:45, mohl svědek odjet k domu a počkat až jej zavolají zpět do práce. V tomto směr šlo o zcela zaběhlou praxi, kterou zaregistroval po nástupu k žalované.V době opatření proti šíření Covid-19 se nechodili stravovat do jídelny v nemocnici, dle pravidel stanovených asi právě nemocnicí. Řešili to různě, někdy jsme se najedli i v autě. Svědek neví o tom, že by někdo jezdil na oběd domů.O pracovní náplni na příští den řidiči dostávali mezi 15:30 - 16:00 hodin e-mail z dispečinku. Změny mohly nastat ještě stejný den, sdělované zprávou na e-mail. Další změny často dispečink – nejčastěji paní , jméno FO, - oznamoval přímo v den výkonu práce. Zvládnout tyto mimořádné úkoly někdy bylo časově náročné, řidiči – i svědek – to řešili s dispečinkem tak, že oznamovali, že jízdu nelze stihnout. Někdy ji dispečink poté předal jinému řidiči, někdy nikoli a řidiči opožděně přijeli na další práci. Svědek nikdy nebyl žalovanou postižen za to, že mimořádný převoz na čas nestihl. Někdy kvůli mimořádným úkolům překročil povolenou rychlost, 1x dostal od městské policie pokutu. Vedení či nadřízení to se svědkem neřešili, svědek sám udělení pokuty sdělil paní , jméno FO, , která říkala, že jí to je líto, ale že k úhradě pokuty je povinen. Svědek připustil, že jet rychle nemusel, ale učinil tak proto, že chtěl stihnout převoz; zejm. na převozech pacientů k dialýze zdravotní sestry zdůrazňovaly, že nutno přijet na čas. Podle svědka se tyto mimořádné převozy běžnou rychlostí zvládnout nedaly, což se občas se to řešilo na schůzích. Svědek však nikdy s dispečerkou ani s vedením neřešil, že by kvůli nestíhání běžných a k tomu mimořádných převozů potřeboval překročit rychlost; ve vztahu k dispečerce vždy probíral jen to, že v takových situacích převozy nestíhá a přijede třeba o 15 min. déle, někdy žádal dispečink o možnost použití výstražných světel sanity, ale to mu nikdy k dotazu nepovolili. Většinou reagoval tak, že nahlásil, že převoz nestihne včas, a snažil jsem se jet tak, abych rychlost nepřekročil. Výtku o překročení rychlosti zaznamenal u sebe - od dispečerky 1x. Ví, že to takto bylo řešeno i žalobcem, někdy s dalším řidičem ze , adresa, , ví to od nich z vyprávění.Výpověď daná žalobci svědka překvapila, protože on sám nevěděl o žádném takovém prohřešku žalobce, aby mu výpověď dali. Byl to zkušený řidič, vždy ochotný, poradil ostatním. Když on nebo ostatní byli s něčím nespokojení, řešilo se to na poradách, a on byl z řidičů nejaktivnější, tlumočil často jejich názory. Vytýkal např. mimořádné převozy, při kterých nebylo možné stihnout stravu nebo přestávku, vytýkal to, co by se mělo dle zákoníku práce správně dodržovat.Podle svědka by si řidiči při vědomí, že jsou kontrolování přes systém GPS, určitě nedovolili parkovat bez povolení u bydliště; podle něj by to dispečerky zjistily a druhý den by to mohly vytknout. Neví o tom, že by někomu byly hned následující den z dispečinku vytknuty nějaké prohřešky z předchozího dne.Při poslední poradě, které se svědek a žalobce účastnil, bylo ohledně konkrétně zákoníku práce řečeno to, že v době covidu neplatí, nebylo to nijak odůvodněno.K pravidlům ohledně plánování přestávky na oběd uvedl, že po určité době jízdy měli nárok na přestávku, do ní byl ale často zadán další převoz, takže se přestávka nestíhala, délka obědové pauzy byla žalovanou stanovena na 30 min. Stanovená pravidla pro úklid sanity zněla tak, že se měl konat po ukončení jízdy, když už dispečerka pro řidiče neměla převoz, a to v , adresa, u garáží, kde bylo jen jedno místo; když skončilo najednou více řidičů, museli na místo čekat. Svědek nemohl potvrdit, že by věděl o případu dání pokynu dispečerkou, aby si řidič sanitu umyl doma; sám jsem takový pokyn nikdy nedostal. Svědkovi se každopádně stalo, že konal mimořádný úklid tzv. v terénu, v případě znečištění vozidla pacientem, pak na cestě hledal např. čerpací stanici, aby auto vyčistil65. Z výpovědi svědka , Anonymizováno, ve fázi prvního prvostupňového řízení (konkrétně 23. 9. 2021) soud zjistil, že u žalované pracuje asi 2,5 roku (tj. cca od března 2019) jako vedoucí řidič, z tohoto titulu má na starost spíše vozový park než organizaci práce a kontrolování řidičů. Dále vykonává práci běžného řidiče sanitních vozidel. Svoji práci zaznamenává on i ostatní řidiči ve výkaze hodin, podle toho je vyplácena mzda, nemá možnost si údaje kontrolovat s údaji z GPS, výkaz posílal paní , jméno FO, . Údaje z GPS má každopádně vždy dispečerka, vidí na ně. Neví o tom, že někomu byly vytýkány nějaké záležitosti na základě znalosti údajů ze systému GPS, ani o tom, zda údaje někdo z vedení kontroluje.K možnosti ponechání sanitního vozidla u bydliště rozlišil svědek parkování po pracovní době, kdy se tak mohlo stát na základě povolení udělovaného paní , jméno FO, k telefonické žádosti řidiče, a případně v době pohotovosti řidiče na noční směnu. Pokud jde o parkování vozidla u domu během dne, připustil svědek, že to lze při přestávkách na oběd, pokud obědvá doma. V tom případě k parkování doma nepotřebuje přímo svolení dispečerky, s tou jen řeší, zda má po dopoledním výjezdu další převoz nebo přestávku na oběd; pokud mu přestávku potvrdí, nehlásí jí, jestli obědvá doma nebo v restauraci a kde kvůli tomu zaparkuje. Dispečerka místo parkování vidí v systému.O tom, zda se mu v průběhu dne přeruší směna (po ukončení dopoledních transportů a vyřízení např. administrativy), se svědek vždy domlouvá s dispečerkou, která mu – podle aktuální potřeby zajistit transporty pacientů – případné přerušení směny výslovně sdělí, toto se pak nepočítá do výkonu práce. Svědek si dobu přerušení zaznamenává ve výkazu výkonu práce, patrně tak činí i dispečerka. Svědek nejprve uvedl, že neví, zda existoval nějaký časový limit přestávky mezi jízdami pro určení, zda se pauza bude počítat do výkonu práce; opakoval, že určení, zda půjde o přestávku v transportech s nezapočítáváním do času výkonu práce nebo naopak se započítáváním, se domlouvá s dispečerkou. Posléze však k výslovnému dotazu potvrdil, že se všeobecně říkalo, že je-li přerušení výkonu práce (pozn. soudu – míněno jako pauza mezi výjezdy) kratší než 2 hodiny, pak se směna nepřerušuje a doba se počítá za výkon práce; on to ale vždy řešil s dispečerkou. Zároveň neuvedl přesný zdroj, od něhož se o tomto pravidlu dozvěděl, po nástupu k žalované se postupně se všemi záležitostmi seznamoval od tehdejšího vedoucího řidiče a dispečerky. Dále jen k výslovnému dotazu uvedl, že se asi mohlo stát, že některého z kolegů dispečerka odvolala z přerušení směny.Svědek připustil, že se někdy stalo, že překročil povolenou rychlost, snaží se však jet podle předpisů, aby nepřišel o řidičské oprávnění. O kolegovi , Anonymizováno, ví, že platil pokutu za překročení rychlosti, svědek to řešil s vedením. Neví, a to ani z vyprávění kolegů, že by za účelem časového zvládnutí přiřazených převozy přistoupili k překročení rychlosti, že by byli takto pod tlakem.Ohledně dostatečnosti času na očistu sanity a na dobu očisty svědek uvedl, že záleželo na stupni znečištění sanity, např. na tom, zda vezl infekčního pacienta. apod. Čas na mytí sanity byl podle svědka dostatečný, a pokud musel na místo čištění čekat, řešil případně administrativní záležitosti, to dělalo více řidičů. Doba čistění sanity se počítala do výkonu práce. , adresa, čištění byl areál nemocnice v , adresa, , to mu bylo řečeno, resp. ukázáno při nástupu k žalované.Soud k první výpovědi svědka , Anonymizováno, poznamenává, že svědek tehdy nebyl tázán k otázkám, zda se pravidlo o započítávání kratší než dvouhodinové přestávky mezi transporty do výkonu práce vztahovalo ke všem typům služeb či jen k některým, dále k tomu, kde se měl řidič vyskytovat v době mezi transporty pro ten účel, aby se mu pauza mezi transporty počítala do výkonu práce.

66. Z doplňující výpovědi svědka , Anonymizováno, soud zjistil, že z počátku doby opatření proti šíření nemoci Covid-19 (soudem opakovaně dotazován na období března, a zejm. dubna 2020) si vybavuje nutnost provádění kompletace ochranných štítů. Svědek ji prováděl jako vedoucí řidič, a to na pokyn vedení (domnívá se, že konkrétně na pokyn jednatelky žalované , tituly před jménem, , jméno FO, ), a to jen pro své podřízené – tehdejší řidiče žalované, bylo jich 13-14. Svědek se domnívá, že tuto kompletaci prováděl většinou on sám, je však možné, že pokud byl některý z řidičů přítomen na dispečinku a neměl zrovna transporty, pak je možné, že mu s tím řidič pomáhal. Svědek si při výpovědi přímo nevzpomněl, kdo takto pomáhal a zda to konkrétně byl žalobce, ale připustil, že je možné, že žalobce byl mezi těmi, kdo na dispečinku pomáhal s kompletací. Jiní pracovníci dle svědka s kompletací nepomáhali. Svědek však výslovně nezadával nikomu práci při kompletaci štítů. Neví o tom, že by si někdo komponenty ke kompletaci štítů odnášel mimo pracoviště a sídlo žalované, podle něj se to dělalo na dispečinku. Zároveň výslovně vyloučil, že by se taková práce mohla vykonávat z domova; zdůraznil opakovaně, že štíty kompletoval na dispečinku, s tím, že je možné, že mu při tom někdo někdy pomohl. Pro kompletaci štítů nebylo třeba jakékoliv nářadí, části byly vytištěné na 3D tiskárně de facto jako stavebnice, pouze se odlámaly nepotřebné části a na štít se nacvaknula přední slída, dala se k tomu běžná gumička; štíty či jejich části nebylo třeba nijak zabrousit. Tyto štíty nutné ke zkompletování byly přiřazené každému z řidičů, bylo na nich napsané jméno či zkratka. Čas potřebný ke kompletaci jednoho štítu svědek odhadl na 5-10 minut.K otázce přerušování směn svědek uvedl, že pokud na toto téma vypovídal v přechozí fázi řízení – konkrétně k obecnému pravidlu tom, že přerušení směny (pozn. soudu – ve smyslu nevykonávání práce v podobě transportu pacienta za pomoci sanitního vozu) po dobu kratší než 2 hodiny bylo možné započítat do výkonu práce – pak na tom, co řekl, trvá. K současné situaci svědek vylíčil, že pokud transporty řidič nemá delší dobu, pak se domlouvá s dispečerkou, zda se přeruší služba; řidič má možnost – pokud směnu nechce přerušit – vykonávat jiné činnosti dané vedoucím řidičem (úklid garáže či sanity a dispečinku, skartování převozek atd.), pak se mu směna nepřerušuje, řidič ji tedy nemusí přerušit. Pro dřívější období, konkrétně dobu jara roku 2020 si svědek podmínky pro přerušování směn již přesněji nepamatuje, avšak taková praxe zde dle něj skutečně byla, každopádně „to šlo přes dispečink“- tj. dispečink řekl řidičovi, že přerušuje službu. Svědek si nevybavil, kde se měl řidič vykytovat pro případ, že měl přestávku kratší než 2 hodiny, aby se mu to započítávalo do výkonu práce. Svědek se domnívá, že pravidlo o nepřerušení směny při kratší, než 2hodinové přestávce se týkalo pouze řidičů, kteří drželi pohotovost. Šlo o služby pro transport pacientů na dialýzy, přičemž těmto řidičům (byli určeni vždy tři) někdy pomáhal řidič, jehož služba byla označena nejvyšší arabskou číslicí. Svědek ale vůbec z minulosti neví o tom, že by výslovně za řidiče, kterému byla určena služba tzv. pohotovosti, jiný kolega vypomohl tak, že by za něj celou pohotovost převzal, držel; nepamatuje si ani na to, že by se stalo, že by byl řidič na počátku služby v daný den zaúkolován tím, že místo běžné služby bude mít službu pohotovostní. K „přehodnocení“ již stanovené směny na nově pojímanou směnu pohotovostní nemohlo dojít ani tehdy, pokud by „nepohotovostnímu řidiči“ byla v průběhu dne zadána jízda, kterou by de facto „vypomohl“ řidičům na pohotovosti; pojímání služby jako pohotovostní nemělo souvislost s mimořádně nařízeným transportem. Svědek jen k výslovnému dotazu připustil, že teoreticky by se mohlo stát, že by pohotovostní službu mohl na pokyn dispečinku převzít jiný řidič za situace, pokud by se řidiči na pohotovosti udělalo špatně, zlomil si např. nohu atd. Svědek si ale nevzpomíná, že by někdo z kolegů zmiňoval něco takového.Pro modelovou situaci, kdy řidič měl klasickou – ne pohotovostní – službu a v rámci jednotlivých naplánovaných převozů se mu vytvořila přestávka cca 1,5 hodiny, svědek k dotazu ohledně toho, co má (resp. v dubnu 2020 měl) takový řidič dělat, svědek vylíčil, že pokud je např. v , adresa, (tj. ve vzdálenějším městě od sídla žalované), pak tam v uvedenou dobu prostě čeká na pacienta a tato doba se započítává do pracovní doby. Pokud by byl řidič v , adresa, jako místu sídla žalované, pak by svědek si zajel na garáž, kde by např. doplnil vodu do ostřikovačů, vytřel vzadu sanitu, udělal si administrativu na dispečinku – prostě uvedený čas vyplnil takovouto činností. Aktuálně mají řidiči od vedoucího řidiče přímo harmonogram prací, které mají v době mezi transporty vykonávat, svědek by se tedy vrátil na pracoviště. V předmětné době dubna 2020 však takový harmonogram nebyl, takže bylo na každém z řidičů – protože uvedené činnosti během transportu nestíhali – si údržbu sanity nějakým způsobem v dané době zařídit; svědek i v té době dělával také administrativu v onom přerušení řidičské činnosti, pokud administrativu předtím nestíhal, byl na pracovišti. Neví o tom, že by v období dubna 2020 bylo možné vykonat si zmiňované činnosti v době cca 1,5 hodiny mezi transporty někde jinde na pracovišti, aby to bylo zároveň zohledněno jako výkon práce; jemu se nic takového nestalo a ohledně ostatních řidičů si pro uvedenou dobu na to nevzpomene. On sám si i již tehdy vždycky takto počínal, vykonával uvedené práce za situace, kdy měl mezi transporty cca 1,5 hodiny a fyzicky bal v , adresa, .Při pohotovostním typu služby a při delším časovém prostoru mezi dopoledním a odpoledním (podvečerním) rozvozu dialyzovaných pacientů byla i v dubnu 2020 běžná praxe taková, že dispečink řekl řidiči, zda pro něj v této časové pauze má nějaký převoz dříve nenaplánovaný; pokud mimořádný převoz nebyl třeba, tak dispečerka řidiči přerušila službu; podle svědka se toto týkalo pouze pohotovostních řidičů.Podle svědka se jinak ostatní služby (tj. mimo pohotovostních, pro rozvozy dialýz) nepřerušovaly.K svědkem zmiňované údržbě sanity prováděné v čase mezi transporty tento dále uvedl, že se teoreticky mohla vykonat mimo sídlo žalované a v areálu nemocnice, to např. v případě, kdy byl ve vzdálenějším městě, kde čekal na pacienta 3 – 4 hodiny. Jinak takovou údržbu však řidiči normálně vykonávali u služební garáže, protože tam byly veškeré prostředky, dezinfekční hadry, voda atd. Svědek neví o tom, že by v inkriminované době jara 2020 (již po nástupu opatření ve společnosti proti šíření koronaviru) někdo z řidičů myl sanitu doma, nevzpomíná si, že by to takto někdo vykonával. Běžně se sanity myly u garáží, a to zpravidla na konci směny, kdy svědek zpravidla setřel podlahu, a pokud měl interiér vyčištěný (zde svědek vysvětlil, že mínil zcela detailní úklid např. v poličkách a šuplících, nikoli vydezinfikování vnitřního prostoru sanity, neboť to museli řidiči dělat až na konci každé směny) z doby delší časové pauzy mezi transporty v daný den, pak na konci směny již nemusel provádět zcela detailní očistu interiéru (postačovalo běžné umytí zevnitř a zvenčí), tím pádem mohl skončit dříve v práci. Uvedený základní a nezbytný úklid sanitního vozu na konci směny vyžadoval – bylo-li u garáží místo a nemuselo-li se čekat na ukončení očisty jiného sanitního vozu – cca půl hodiny.Ohledně způsobu, jak se řidiči dozvěděli, že jim skončila směna, a případně, jaká doba se jim započítává do vykonané práce, tvrdil svědek, že toto vše se řešilo přes dispečink. Pokud byl řidič na dispečinku, dispečerka mu to mezi čtyřma očima řekla, pokud byl v terénu, řekla mu to telefonicky. Podle svědka se nemohlo stát, že by se řidič dozvěděl až druhý den názor dispečerky na konec směny např. proto, že by se s dispečerkou minuli. Nemohlo se stát, že by se řidič s dispečerkou nedomluvil o tomto, a že až druhý den by mu dispečerka sdělila, že má směnu přerušenou. Mezi dispečerkou a řidiči probíhala domluva mobilními telefony, i řidiči byli takto ve spojení s dispečerkou a vše s ní konzultovali.Svědkovi se osobně ani nestalo, nevzpomíná si na to, že by jej dispečerka během konkrétního pracovního dne zaúkolovala dalším výjezdem, aniž by tento byl znám na počátku směny a byl svědkovi již tehdy zadán.

67. Z výpovědi svědkyně , jméno FO, ve fázi prvního prvostupňového řízení (konkrétně 23. 9. 2021) soud zjistil, že jako dispečerka u žalované pracuje přibližně 9 let, avšak jen na podkladě dohody o provedení práce, bývá zde asi 4x do měsíce. Údaje o pravidlech možnosti řidičů parkovat se sanitou v místě bydliště uváděla svědkyně s určitou dávkou nejistoty (opakované užití slova „asi“), např. „pokud nemají povolené parkovat doma, asi zde parkovat nemohou, pokud to mají povolené tak ano, případně asi mohou se sanitou parkovat, pokud jsou doma na obědě v rámci přestávky“, nicméně jde o de facto část pravidel, o nichž vypověděla podstatně zasvěceněji a přesvědčivěji svědkyně , jméno FO, . Svědkyně , jméno FO, zkrátka vnímá z praxe, že si řidiči ráno sanitu vyzvednou a večer ji vracejí na základnu. Doma dle ní mohou parkovat i v rámci tzv. pohotovost, za situace, kdy mají ukončené dopolední transporty a není pro ně transport další, resp. je až na pozdní odpoledne.Pokud jde o tzv. přerušování směn, pak v případě, že řidič má dle sestaveného plánu jízd tzv. pohotovost, odpracuje dopolední část a poté je k dispozici až na večerní dialýzu. Jestliže v mezidobí pro něj není žádná práce, má přerušenou směnu.Z dat systému GPS svědkyně jako dispečerka sleduje údaje o aktuálních jízdách kvůli vědomosti, kde se sanity nacházejí. Teoreticky má možnost kontrolovat podle dat z předchozího dne odkud, kam a kdy řidič jel a kde a jak dlouho stál, ale prakticky kontrolu neprovádí, vedením to po ní není požadováno; neví, zda vedení takové údaje denně kontroluje.Svědkyně coby dispečerka určitě neřeší, a to ani z dat o jízdě sanity, dodržování rychlosti řidičů, je možné, že toto řeší vedoucí. Svědkyně potvrdila nařizování mimořádných výjezdů řidičům do jinak předem stanoveného plánu jízd, a to i v průběhu samotné směny. Osobně se jí nestalo, případně si na to nepamatuje, že by jí řidič řekl, že nestíhá provést takovou mimořádnou jízdu. Pokud by jí v takovém případě řidiči řekli, že jízdu nestihnou, tak svědkyně zadá jízdu někomu jinému. Ale nemůže vyloučit, že se řidič ve snaze stihnout všechny transporty dopustí překročení rychlosti.

68. Z doplňující výpovědi svědkyně , jméno FO, v rámci druhé fáze řízení před okresním soudem bylo zjištěno, že na jaře roku 2020, kdy už platila určitá proticovidová opatření, pracovala u žalované nejen jako dispečerka, ale měla na starosti i technické zásobování, včetně zabezpečování ochranných pomůcek; takovou funkci měla jenom ona. Podle svědkyně se štíty na obličej používaly až v pozdější době, odhadla to asi na květen 2020. Předtím se používaly jen ochranné brýle, nic nebylo k dispozici. , adresa, se nejprve využívaly vytisknuté na 3D tiskárně od kolegů svědkyně z jičínského oddělení ARO. Podle svědkyně tyto štíty byly vytištěny kompletní, nikoli v komponentech, které by bylo třeba sestavit, v době max. do poloviny dubna 2020 svědkyně určitě nezařizovala zásobení takovými štíty, které bylo nutné jakkoli sestavit, smontovat či spojit. Pokud později byly k dispozici takové štíty, které si kompletaci vyžádaly, pak to dělal vedoucí řidič – tehdy jím byl pan , jméno FO, , resp. přímo svědkyně, která si nepamatuje, že by tím někoho úkolovala.K tématu přerušování směny při transportech naplánovaných na dopolední a na odpolední (podvečerní část) směny svědkyně , jméno FO, vypověděla, že podle ní je praxe v současné době i v dubnu 2020 shodná. Konkrétně řidič s naplánovanými ranními a dopoledními dialýzami mezi těmito transporty přerušují směnu, jestliže mezi nimi nemají nařízený nenadálý aktuální výjezd (opak se týká v prvé řadě řidičů na pohotovosti), nebo si neuklízí sanitu či nedělají práci, kterou jim určí vedoucí řidič; v tomto směru svědkyně vyzdvihla, že jako dispečerka řidičům práci neurčuje. V době přerušení směny řidiči např. jdou domů, resp. svědkyně ani přesně neví, co dělají, následně „najíždějí na odpolední dialýzy“. Řidiči, kteří mají naplánované i večerní odvozy dialýzy tj. prvořadě pohotovostní řidiči 1 – 3, směnu tzv. přeruší, nejsou-li na pracovišti a nevykonávají nějakou z výše uvedených prací; tato vedlejší práce je ze stany řidičů dělána na pracovišti. Svědkyně se domnívá, že i v dubnu 2020 již platila pravidla o výkonu nikoli řidičské, ale vedlejší práce na pracovišti, tj. sídle žalované. S určitostí vyloučila, že by (ani v té době) mohli – byli oprávněni – řidiči vykonávat tyto vedlejší pracovní úkony v místě bydliště, při možnosti tam obědvat. Ani ji nenapadá, jaké úkony by bylo možné doma dělat, včetně čištění sanity, jelikož k tomu i v době roku 2020 měli určené vyhrazené místo. Podle svědkyně každopádně nebylo možné žádné úkony v rámci výkonu práce řidiče dělat doma. Svědkyně uvedla, že ona jako dispečerka neřešila časový limit mezi dopoledním a odpoledním řidičským výkonem, který by hrál roli pro to, zda se doba přerušení jízdy bude počítat řidiči jako výkon práce.K tématu, jak se řidič dozví, že mu končí směna, svědkyně uvedla, že jestliže řidič již nemá transport a vykoná si administrativu k těm, které absolvoval, pak je buď na stanovišti, kde se domluví s dispečerkou o tom, jestli už má vše hotové, pokud ano, pak odchází. Pokud mají řidiči naplánovanou odpolední dialýzu, pak oznamují dispečerce, že pro danou chvíli mají vše hotové, následně nastupují na odpolední dialýzu. Měla by o tom mezi řidičem a dispečerkou proběhnout domluva, dispečerka by měla potvrdit, že řidiče již nepotřebuje. Ale výkaz práce si píšou sami řidiči. Pro případ, kdy rozvoz odpolední dialýzy končí mezi 17 a 19 hodinou (pozn. soudu – netýká se předmětného případu žalobce, který 8. 4. 2020 zaznačil konec své směny v 16 hodin, sanitní vůz zaparkoval v sídle žalované dokonce již okolo 15:30 hodin), vypověděla svědkyně, že i tak je k dispozici dispečink, když je přepojený na linku fungující 24 hodin, tudíž by mělo být možné se ze strany řidiče domluvit s dispečerkou o ukončení směny. Podle svědkyně však u různých řidičů byla praxe v tom, zda hlásili ukončení práce dispečerce, různá, nepanovalo zaběhnuté pravidlo, že se řidič vždy po ukončení práce a o tom, že odchází, s dispečerkou domlouval. Svědkyni se nestalo, že by jí někdo z řidičů volal na osobní telefon.Pohyb sanitky dispečerka vidí na , jméno FO, systému; pokud zjistí, že sanita se vyskytuje v zcela jiném místě, než kam dispečerkou byla vyslána (příkladem bylo v dotazu uvedeno, že by se sanita nacházela v Praze), pak toto dispečerka není zpravidla schopna zaregistrovat bezprostředně s ohledem na jinou svou práci, svědkyně by však v případě, že by na takovém místě stála hodinu až hodinu a půl či dvě, si daného všimla.Převzetí pohotovosti jako typu směny jedním řidičem za toho, který ji měl dopředu určenou, svědkyně de facto zcela vyloučila. Vysvětlila, že transporty pacientů zabezpečované žalovanou nepatří mezi transporty osob ohrožených na životě, tudíž se dají posunout (na dobu, kdy bude k dispozici pohotovostní řidič). Na každý den byli určováni k pohotovostní službě celkem tři řidiči, svědkyně nepředpokládá, že by se vůbec mohlo stát, že by za jednoho z nich nebyla náhrada dalšími dvěma. Nakonec ale připustila, že mimořádný převoz by mohl být zadán i jinému tzv. volnému řidiči, pokud by k dispozici nebyl tzv. pohotovostní řidič. Ze své praxe však vyhodnotila, že ona nezadává mimořádné výjezdy řidiči bez pohotovosti. O mimořádném převozu by se svědkyně s řidičem domlouvala buď osobně – byl-li by přítomen na dispečinku, nebo telefonicky. Byl-li svědkyni předestřen případ žalobce z 8. 4. 2020, pak situaci, kdy měl směnu „HD + okolí“, bez přímo stanovené pohotovosti, byl řidičem v pořadovém čísle 6, a vedle dopředu plánovaného rozvozu, jenž měl být ukončen cca v 11:30, mu byl na odpoledne nařízen další převoz s podstatně delší než např. ¾ hodinovou přestávkou (o které mluvila svědkyně), pak svědkyně by v takovém případě přestávku mezi jízdami řidiči nezohledňovala jako výkon práce, nýbrž by „jej ukončila“ po prvním transportu, pokračoval by až následujícím transportem. Nedokázala blíže vysvětlit, proč by takto postupovala za situace, když by pauza mezi transporty byla asi víc než hodinu.

69. Aktuální jednatelka žalované , tituly před jménem, , jméno FO, (den vzniku funkce dle výpisu z obchodního rejstříku – ke dni 24. 2. 2021) jako účastnice řízení (dále jen „vyslýchaná“) vypověděla – ve fázi prvního prvostupňového řízení (konkrétně 23. 9. 2021), a to ohledně výpovědního důvodu 1), případně 2, že kontrolu údajů z GPS systému oproti výkazům zpracovávaným řidiči prováděla ona, řidiči byli povinní jí výkazy předat k poslednímu datu v měsíci, příp. do 2.-3. dne následujícího měsíce, což vesměs plnili. Sledovala stav výjezdů, zda si nepřipisují hodiny nad rámec faktického výkonu práce. Nesrovnalosti u žalobce zjistila až při kvartální kontrole, upozornila na to vedoucího řidiče a po něm vzkazovala žalobci ústní výtku ohledně parkování sanity doma. K dotazu na to, proč k takovým nesrovnalostem u žalobce nebylo dospěno na základě běžných měsíčních kontrol a zda měsíční kontroly byly náležitě prováděny, uvedla, že dle ní šlo o náležitě prováděné kontroly, které však nemohla každý měsíc provádět tzv. řádek po řádku. Podle této kvartální kontroly také byly vybrány dny, o kterých bylo ve výpovědi tvrzeno, že žalobce v nich parkoval u domu bez povolení; nebyla se s to vyjádřit, zda byl takto kontrolován dále i duben 2020.Dále [zejm. k výpovědnímu důvodu 2)] uvedla, že parkovat se sanitou u bydliště přes noc mohl buď řidič mající noční pohotovost, nebo řidič, jemuž k tomu byl dán výslovný souhlas některého z jednatelů či vyslýchané (v předmětné době jednatelkou nebyla). Souhlas byl udělen na základě komunikace SMS, telefonického hovoru nebo e-mailem, udělený souhlas se nikde neevidoval. Vyslýchaná nejprve k dotazu, zda se na ni někdy žalobce obrátil se žádostí o povolení parkování v nočních hodinách u bydliště, uvedla, že nikoli, žádnou SMS od něj neeviduje. Po předložení fotografického zachycení displeje mobilního telefonu žalobce (pozn. – viz zjištění odst. 23 odůvodnění rozsudku) z 21. dubna s oslovením „Ahoj , Anonymizováno, “, s žádostí o „sanitu u baráku z důvodu brzkého výjezdu“ a odpovědní SMS zprávou „OK“ připustila, si s žalobcem tehdy tykali, oslovoval ji „, Anonymizováno, “, a též, že se jí takto žalobce dotazoval; rozpor ve výpovědi vysvětlila tak, že se domnívala, že dotaz soudu je kladen ohledně žádosti žalobce o souhlas s nočním parkováním u domu konkrétně v případech, které hrály roli ve výpovědi z pracovního poměru. Předloženou SMS s žádosti označila za naprosto ojedinělý dotaz žalobce na souhlas s parkováním. Ovšem pokud jí poté byla předložena další obdobná SMS žalobce také z 5. května (a se zamítavou odpovědí), pak také připustila, že jde o skutečný dotaz ze strany žalobce, s tím, že si nevybavuje další a má za to, že předestřené byly naprosto výjimečné.Přes den mohl řidič parkovat se sanitou v místně bydliště, pokud měl ten druh směny, kdy byl povinen rozvézt pacienty na dopolední i večerní dialýzu a zároveň měl tzv. pohotovost; v době přestávky mezi těmito transporty mohl být s vozidlem v místě svého bydliště a zároveň také na telefonu, mohlo se to týkat jak řidičů, kteří bydleli mimo , adresa, , tak i , Anonymizováno, . Pokud měl řidič tzv. výpomoc na pohotovosti, pak platilo, že odvážel dialyzované pacienty také v odpoledních hodinách a mohl mít sanitu u sebe. Vyslýchaná na jedné straně uvedla, že doba mezi rozvozem ranní a dopolední dialýzy a rozvozem večerní dialýzy se nepočítala do pracovního programu, avšak po prezentaci, že svědkyně , jméno FO, vypověděla o zápočtu přestávky mezi jízdami do max. délky 2 hodin do výkonu práce, uvedla, že na poradách bylo stanoveno, že tato maximálně dvouhodinová doba se řidičům započítává do výkonu práce, ovšem v tom směru, že nemusejí odcházet z práce, mají zůstat na oficiálním stanovišti parkování sanit, věnovat se administrativní činnosti či mytí sanity. Netýkalo se to situace, kdy by řidič odjel domů, nebyl by v místě základny a práci by vůbec nevykonával.Místo pro úklid sanitních vozů, o němž existoval vnitřní předpis, bylo stanoveno na dvoře, v době zimy byla k dispozici i garáž.Ve vztahu k výpovědnímu důvodu 3) lze z výpovědí vyslýchané zmínit, že uvedla, že kontrolu jízdních záležitostí řidičů měl na starost ing. , Anonymizováno, , sledoval to každý měsíc, procházel údaje jako o tankování, tak o dalších jízdních momentech, podle vyslýchané včetně dodržování povolené rychlosti. Neví však, zda v tomto směru zjistil, ať už ve vztahu k žalobci, případně i k dalším řidičům, něčeho zásadního o překračování rychlosti ještě před únorem či březnem 2020. Podle vyslýchané nebyli řidiči žalovanou tlačeni do rychlejší jízdy. Ohledně dotazu žalobce, zda vyslýchaná může vyloučit, že by řidiči ve snaze stihnout přidělené úkoly jeli při výkonu práce rychleji nad limit, uvedla, že byl každý z nich odpovědný za svůj způsob jízdy. Pokuta za překročení rychlosti určitě některému z řidičů byla udělena, musel ji sám uhradit; jestliže nedošlo k opakovanému udělení, pak se to dále se zaměstnancem neřešilo. Důvod překročení rychlosti na straně žalobce jako důvod výpovědi byl použit proto, že šlo o hrubé porušení kázně.Vyslýchaná zhodnotila žalobce coby zaměstnance jako velmi konfliktního jak k zaměstnavateli, tak i ke kolegům, neustále polemizoval s dispečinkem, nejraději by práci organizoval sám, prezentoval, že tomu nejlépe rozumí. Stále se odvolával na práva zaměstnance, ale neplnil si povinnosti zaměstnance. O tom, že by byl žalobci zaslán vytýkací dopis, vyslýchaná u výpovědi nevěděla.Mezi danou výpovědí žalobci dne 25. 5. 2020 a provozní schůzí ze dne 12. 5. 2020 dle vyslýchané nebyla žádná souvislost. Nepamatuje si, zda na této poradě byly vzneseny připomínky vůči žalobci. Slyšela, že na ní jedna osoba z vedení žalované řekla, že během pandemie neplatí zákoník práce.Žalovaná byla kontrolována na základě „udání“ žalobce, šlo o kontrolu z inspektorátu práce, z hygienické stanice, ze strany VZP i policie (zde kvůli jízdě sanity v národním parku). Inspektorát práce dospěl jen k nepatrným pochybením ohledně dodržování 15 minutových přestávek po 4 hodinách výkonu práce, jinak nedošlo k žádnému udělení pokuty, věc byla řešena domluvou. Pochybení neshledala hygienická stanice, ani VZPZ70. Z výpovědi svědka , Anonymizováno, soud zjistil, že u žalované pracuje od prosince 2019 jako řidič. V době dání výpovědi žalobci tedy byl na této pracovní pozici teprve krátce, okolnosti ohledně výpovědi nijak blíže neřešil, byl v té době rád, že má práci, a do „firmy se snažil teprve jakoby dostat“. Již po nástupu zaznamenal svědek v rámci typů služeb tzv. hlavní pohotovost, která trvá 24 hodin od 6:00 do 6:00 dalšího dne, dále dvě další pohotovosti, kdy řidič pracuj od rána do večera, a konečně služby označené u řidičů číslem 1 – 10 (resp. v inkriminované době nástupu svědka k žalované šlo o nižší číslo), přičemž tito řidiči tzv. jezdí dálky, zároveň řidič s nejvyšším číslem vypomáhá pohotovostem, pokud by řidiči s pohotovostí byli hodně zaneprázdnění. K výpomoci dochází na základě rozhodnutí dispečinku podle situace, týká se zejm. rozvozu dialýz. O tom, že řidič bude již fakticky vypomáhat řidičům majícím tzv. pohotovost se příslušný řidič dozvěděl někdy i den předem, příp. během dne po zavolání dispečinku. Okolnost, že řidič s nejvyšším číslem je určen k výpomoci řidičům na pohotovostech, se všeobecně říkala při zaškolování řidičů, takto se to svědek dozvěděl při nástupu do zaměstnání od vedoucího řidiče. Svědek se domnívá, že se nestávalo, že by se během dne měnil typ směny, že by jiný řidič tzv. převzal pohotovost jako takovou; vedle toho vylovil také názor, že nebylo možné, aby jiný řidič během dne převzal pohotovost pouze na několik hodin, vždy mu případně byl přidělen pouze konkrétní transport. Pokud by se například stalo, že by se řidiči na pohotovosti udělalo nevolno, pak by podle svědka na výkon jeho práce nastupovala prvořadě osoba z další pohotovosti; nicméně po případné dohodě s dispečinkem, a pokud by jinému kolegovi nevadilo, mohl by konkrétní transport odvést takový kolega, ačkoliv by neměl službu s pohotovostí; pro vykonání mimořádného transportu konkrétním řidičem nebyla tedy podmínkou přidělená služba s pohotovostí. Taková výpomoc řidičům na pohotovosti se týkala primárně odvozu večerních dialýz; pokud by šlo o jiný případ mimořádného výjezdu, pak tyto se dispečink snaží přiřadit vždy prioritně řidiči s pohotovostí, ale pokud takový tzv. nestíhá (nebo když zavolá s žádostí o výpomoc záchranná služba), pak dispečerka shání jiného řidiče. Svědek v době roku 2020, s ohledem na to, že byl poměrně krátce u žalované zaměstnán, nevěděl, jak je řešeno odměňování řidiče na tzv. výpomoci, pokud by nastala situace, že by mu byla během dne zadána mimořádná jízda, a jakož ani to, jaká část pracovní doby od počátku jeho dříve plánového pracovního výkonu do konce mimořádně přiděleného výkonu by se mu započítávala jako výkon práce.

71. Z výpovědi svědka , Anonymizováno, soud zjistil, že u žalované pracuje od 1. 1. 2000. Svědek si nemyslí, že by – konkrétně pak v období jara 2020 – bylo možné, aby se řidiči změnila během dne směna oproti typu, který měl na počátku dne stanovený. Typ směn se řidič dozvídal z rozpisu stanoveného někdy i na měsíc dopředu, někdy na kratší dobu Z hlediska typu směn svědek rozlišil na hlavní pohotovost (drží se až do dalšího rána na telefonu), dále tzv. dlouhou pohotovost (z pravidla od 5:00 do 19:00) a tzv. dálkové převozy (začínají a končí různě podle potřeby; řidiči na pohotovostech jezdívali trasy v blízkosti sídla žalované. Ohledně možnosti přebrat během dne pohotovost svědek uvedl, že pokud by se např. řidiči na pohotovosti udělalo nevolno nebo by nestíhal objezdit transporty, pak by musela náhradu za něj určit dispečerka.

72. Z výpovědi svědkyně , jméno FO, ve fázi prvního prvostupňového řízení (konkrétně 23. 9. 2021) soud zjistil, že u žalované pracuje cca 4 roky jako dispečerka, pro řidiče připravuje plány jízd. Při tom ohledně jízdy vozidel sanitních vozů a jejich pohybu pracuje s daty z tzv. , jméno FO, systému, zde jsou zachycovány fakticky realizované jízdy – kdy sanita stojí, kdy jede a kde zastaví (pozn. soudu – pokud svědkyně zmiňovala též údaje o tom, kudy sanita jede, pak takový údaj – s výjimkou počáteční a cílové stanice – ze záznamu , jméno FO, systému zjistitelný není). Uvedené údaje svědkyně sleduje či kontroluje jen namátkově za účelem její vědomosti, jestli už je sanita v cíli, zejm. v případě, kdy její pracovní směna končí dříve než směna řidičů, s nimiž se tak nemůže telefonicky domluvit, kdy jim skončila jízda. Během směny se s řidiči o údajích o počátku a ukončení jízdy domlouvala prioritně telefonicky, jejich údaje teoreticky mohla v , jméno FO, systému zkontrolovat, jako dispečerka však k takové kontrole, tím spíše každodenní, neměla žádnou pracovní povinnost. Svědkyně neporovnávala s údaji z , jméno FO, systému ani výkazy práce řidičů, tito své výkazy vyplňovali sami pro účely výplaty mzdy a elektronicky je zasílali vrchní sestře , jméno FO, .Podle pravidel žalované o ponechání sanitních vozů v bydlišti řidičů přes noc se tak mohlo stát jen na základě povolení sjednaného telefonicky s vrchní sestrou , právnická osoba, . Svědkyni pak údaje o takové domluvě nahlásili sami řidiči, povolení se nikde nepoznamenávalo – ani v , jméno FO, systému, z něhož bylo ale zřejmé, že a kdy řidič doma se sanitou parkoval; záznam o povolení parkování přes noc nikde nedělala ani svědkyně.Řidiči mohli se sanitou parkovat přes den v místě bydliště např. tehdy, jestliže čerpali přestávku na oběd, se svědkyní se o tom domlouvali. Ze strany svědkyně při této domluvě nešlo o výslovné povolení či nepovolení čerpání přestávky v místě bydliště, neboť toto čerpání záleželo na tom, zda byl naplánován program práce řidiče tak, aby přestávku na oběd čerpal a mohl odjet domů, a to konkrétně u řidičů s bydlištěm v , adresa, .Ohledně přerušování směn svědkyně vypověděla, že v případě, kdy řidič sloužil tzv. pohotovost, měl za úkol zejména odvést pacienty na dialýzy, a pokud byl další transport realizován odpoledne a s odstupem delším než 2 hodiny, pak se směna přerušovala. Délka pauzy je většinou závislá na domluvě svědkyně s řidičem, kdy od něj zjišťuje, v kolik končil předchozí transport a podle hodiny následujícího transportu se tato přestávka řeší. Může také dojít k odvolání z tzv. přerušení směny, kdy nakonec řidič musí jet k transportu v průběhu přerušení. V takové případě se provedení dalšího transportu počítá za výkon práce a směna se nepřerušovala.Pokud řidič v rámci druhu směny tzv. jezdil dálky, např. transport pacientů až do Prahy, pak i čekací pauza v rámci ošetření pacienta se nepočítá jako přerušování směny.K tomu, zda svědkyně při práci s údaji z GPS zaznamenala překračování rychlosti řidičů, uvedla, že na toto monitorování nemá čas, v prvé řadě sleduje, aby obsadila všechny jízdy patřičnými řidiči a sanitkami, řeší plány jízd na den; ani v klidnějších chvílích, kdy přímo neřeší pohyb sanitek a jejich jízdu, nesleduje a nemá důvod sledovat dodržování rychlosti ze strany řidičů, k takovému sledování neměla ani pokyn od vedení. Plán jízd pro řidiče se v průběhu pracovního dne velice často mění, jsou nařizovány mimořádné jízdy. Svědkyně o tom komunikuje s jednotlivým řidičem a v prvé řadě se dotazuje, zda zvládne jízdu. Pokud by řekl, že ji časově nestíhá, zadala by ji někomu jinému. Neví o tom, že by si některý řidič při komunikaci s ní u těchto mimořádných jízd stěžoval na to, že za účelem snahy stihnout mimořádné jízdy či zadané úkoly patrně překročí rychlost nebo že tak učinil. Na řadu vyšetření je třeba přijet s pacientem na čas (CT, magnetická resonanci, ERCP a podobně). K dotazu, zda může vyloučit, že by řidič ve snaze stihnout tyto přesně časově stanovené úkony překračovali rychlost, svědkyně uvedla, že s ní mají domluveno, že zavolají, pokud jízdu nestíhají např. kvůli v koloně apod., svědkyně poté volá na příslušné pracoviště a oznamuje zpoždění.Také k první výpovědi svědkyně , jméno FO, soud poznamenává, že tehdy nebyla tázána k otázkám, zda se pravidlo o započítávání kratší než dvouhodinové přestávky mezi transporty do výkonu práce vztahovalo ke všem typům služeb či jen k některým, dále k tomu, kde se měl řidič vyskytovat v době mezi transporty pro ten účel, aby se mu pauza mezi transporty počítala do výkonu práce.

73. Z doplňující výpovědi svědkyně , jméno FO, soud zjistil, že jednak odkázala na svoji předchozí výpověď, dále že u žalované stále pracuje jako dispečerka. K ne-/započítávání pauzy mezi transporty (výjezdy řidičů) do výkonu práce, a to i pro rozhodující dobu jara 2020, svědkyně vypověděla, že tato možnost se týkala hlavně pohotovostí 1, 2 a 3 (pozn. soudu – v některých dokumentech uváděny též římské číslice I. II. a III.); resp. v závěru výpovědi upřesnila, že se toto týkalo jen pohotovostního typu směny. Vysvětlila to tak, že řidiči po dopoledním transportu dialyzovaných pacientů měli možnost přerušit si pracovní dobu, a až večer znovu odvážet další dialyzované pacienty; platilo zde, že pokud byla přestávka mezi těmito výjezdy delší než 2 hodiny, tak se přerušovala doba směna (zjevně míněno – tato pauza se nezapočítávala do výkonu práce). Jestliže si řidič takto směnu přerušil, mohl být doma. Zároveň – jestliže přestávka mezi výjezdy byla kratší než 2 hodiny, pak pro to, aby se tato započítávala do výkonu práce, měl řidič i v tom případě být na pracovišti; toto svědkyně označila za pravidla, avšak na dotaz, jak to bylo stanoveno, nejprve uvedla, že toto stanoveno nebylo. Nicméně byla-li dotazována na rozpor v takovém údaji v rámci výpovědi, pak vysvětlila, že jestliže řidič po transportu dopoledních dialýz nemá posléze žádný další až do doby odvozu večerních dialýz, nechce si udělat administrativu, pak pokud si směnu přeruší, může odjet domů. Pokud si směnu nepřeruší, může zůstat na pracovišti a vykonávat administrativu, něco na dispečinku (převozky atd.). Svědkyně vyloučila – i pro dobu roku 2020, že by bylo možné konkrétně administrativu a převozky řešit jinde než na pracovišti. i pro případ, že by pauza mezi výjezdy trvala kratší dobu než 2 hodiny, měl být (musel být) řidič (vždy) na pracovišti, aby se mu doba započítavala do výkonu práce; toto svědkyně vícekrát zopakovala v různých částích výpovědi k dotazům různých osob zúčastněných na jednání. K dotazu na to, čím toto pravidlo bylo stanoveno, a řidič naopak nemohl být v tuto dobu doma, uvedla svědkyně (po promyšlení), že toto je na domluvě s dispečinkem. Při opakování obdobného dotazu v jiné části výpovědi uvedla, že toto všechno řidiče zaučovali vedoucí řidiči, běžní řidiči pak toto měli znát, měli to vědět, přičemž v době jara 2020 byl vedoucím řidičem Bucek (pozn. soudu – v řízení slyšení svědek). Svědkyně vyloučila, že by někdy povolila řidiči, aby odjel (a to i na onu) kratší než dvouhodinovou pauzu domů a vykonával tam nějaké úkony, které by jinak vykonával na pracovišti (kompletace ochranných štítů, očista sanity); uvedla, že řidiči mohou jet na půl hodiny na oběd – na to právo mají, nikoliv však na to, aby nějaké pracovní úkony vykonávali doma. K dotazu, zda ji někdy nějaký řidič, a konkrétně pak žalobce, žádal o to, aby mohl nějaké úkony v kratší než dvouhodinové pauze mezi výjezdy vykonávat doma a nezůstávat při tom na pracovišti, svědkyně uvedla, že si nic takového nepamatuje, tím spíše pro dobu rozhodující v této věci – duben 2020.K tématu možnosti změny typu služby v průběhu dne svědkyně takovou možnost vyloučila, vyloučila změnu pozice řidiče „na pohotovosti“ na jinou pozici. Pouze připustila, že jestliže řidiči s pohotovostním typem směny nebyli schopni zajistit transporty, a to zejm. mimořádné, pak bylo možné konkrétní transport přidělit i řidiči bez pohotovosti. I takový řidič, pokud by mu do doby zadané mimořádné práce (transportu) zbýval určitý čas, se měl v tomto čase zdržovat na dispečinku, kde mají řidiči svoji kancelář, příp. vykonávat práci v garáži; zde svědkyně rozhodně vyloučila, že by – byť s jejím souhlasem – takový řidič mohl v uvedeném čase odjet domů a „vedlejší práci“ vykonávat tam; pro inkriminovanou dobu dubna 2020 pak konkrétně připomněla již předchozí část výpovědi – totiž, že si nepamatuje, že by něco takového někomu v uvedeném měsíci odsouhlasila.K předchozímu tématu změny typu služby soud dodává, že pokud byla svědkyně ze strany žalobce výslovně tázána na to, zda by někdo přebral pohotovost za řidiče s takovou službou, jestliže jemu by se udělalo nevolno, pak ani k této otázce svědkyně neuvedla výslovně, že by došlo k přebírání pohotovosti ve směru změny typu služby během jednoho dne. Odpověděla tak, že jestliže by se řidiči na pohotovosti udělalo nevolno, pak dispečerka samozřejmě musí situaci řešit a sehnat jiného řidiče kvůli fungování provozu; takto by mohla sehnat a domluvit se i s řidičem, který v daný den pohotovost neplánovanou nemá. K takovýmto případům mimořádných převozů, zadaných řidiči až v průběhu dne, pak k dotaz žalované uvedla, že jeho zadání řidiči není založeno na podmínce, že by na „náhradní řidič“ musel být v pohotovostním typu služby; dispečerka reaguje tak, že shání, má-li nějakého volného řidiče, který může transport odjet, s ním se domlouvá – telefonicky nebo osobně (jsou-li na pracovišti).Ohledně způsobu, jakým se řidič dozví délku směny, svědkyně jednak zdůraznila, že mají předem rozeslaný plán transportů na další den, dále, že při návratu stran z transportů by měli zavolat na dispečink a dotazovat se, zda mohou již končit nebo jim bude přidělen ještě mimořádný transport. Podle svědkyně dispečink potvrzuje konec směny, a to podle jejího názoru vždy. Zde soud poznamenává, že pokud byly na svědkyni směřovány dotazy žalovaného ohledně znalosti, resp. potvrzení ukončení směn pohotovostních s rozvozem i odpoledních (večerních) dialýz v době mezi 17. až 19. hodinou, pak takové téma není pro projednávaný případ podstatné, jelikož žalobce takovou směnu určenou neměl a mimořádný převoz ukončil již okolo 15:30 hodin; nicméně pro úplnost odůvodnění soud umiňuje, že svědkyně sice uvedla, že ona sama ukončení směny v 17-19 hodin řidiči potvrzovat nemůže, nikoliv však, že by potvrzováno takto nebylo – vysvětlila k tomu, že v těchto denních dobách jsou řidiči přepojování již na jiný dispečink. Který pak dispečerce při běžné pracovní době následujícího dne nahlásí, že proběhl podvečerní transport.K případům, kdy se sanitní vůz nachází na jiném místě, o němž dispečerka nemá znalost ve vztahu k transportům (zástupkyní žalobce zmíněno, že by mohlo jít např. o místo zcela mimo obec, což však v daném případě nenastalo, jelikož sanitní vůz žalobce se nacházel v , adresa, jako sídle žalované i bydliště žalobce), vysvětlila svědkyně, že dispečerky nemají možnost neustále pouze sledovat to, kde konkrétně se sanity nachází, jelikož mají řadu jiné práce. Nemusela by si všimnout ani 1 až 2 hodiny trvajícího umístění sanity v místě neplánovaném ve vztahu k určenému transportu, jelikož pro opačný výsledek by se musela výslovně na konkrétní sanitu zaměřit – sledovat, jak dlouho kde stojí, na což dispečerka nemá čas kvůli jiné práci Svědkyně připustila, že pokud by si ale všimla, že sanitní vůz se vykytuje mimo plánovanou trasu, pak by řidiči volala a dotazovala se, co se děje.Ohledně úklidu sanitního vozu mimo objekt zaměstnavatele – v dubnu 2020 – svědkyně vyloučila, že by k tomu mohlo docházet, uvedla, že od toho mají řidiči garáž.Ve vztahu k problematice typů ochranných štítů, které byly na pracoviště dodávány v předmětné době, uvedla svědkyně, že si to vůbec nevybavuje, jelikož s tím skoro vůbec nepřišla do styku.

74. Právní posouzení skutkových zjištění soud provedl dle ZSP a zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce ve znění platném a účinném kde dni vyhotovení a doručení výpovědi, tj. k 25. 5. 2020 (dále jen ZP).

75. Podle § 18 odst. 3 věta první ZSP řidič motorového vozidla o maximální přípustné hmotnosti nepřevyšující 3 500 kg a autobusu smí jet mimo obec rychlostí nejvýše 90 km.h-1; na silnici pro motorová vozidla rychlostí nejvýše 110 km.h-1 a na dálnici rychlostí nejvýše 130 km.h-1.Podle § 18 odst. 4 ZSP v obci smí jet řidič rychlostí nejvýše 50 km.h-1, a jde-li o dálnici nebo silnici pro motorová vozidla, nejvýše 80 km.h-1.Podle § 41 odst. 1 ZSP řidič vozidla, který při plnění úkolů souvisejících s výkonem zvláštních povinností užívá zvláštního výstražného světla modré nebo modré a červené barvy,2) případně doplněného o zvláštní zvukové výstražné znamení (dále jen "vozidlo s právem přednostní jízdy"), není povinen dodržovat mj. shora citované ust. § 18 odst. 3 a 4 o rychlostních limitech jízdy; je však povinen dbát potřebné opatrnosti, aby neohrozil bezpečnost provozu na pozemních komunikacích.Podle § 41 odst. 2 ZSP mohou být zvláštním zvukovým výstražným zařízením doplněným zvláštním výstražným světlem modré barvy2) vybavena vozidla mj. [písm. h)] poskytovatele zdravotnické záchranné služby, poskytovatele zdravotnické dopravní služby a poskytovatele přepravy pacientů neodkladné péče.

76. Podle § 33 odst. 1 ZP se pracovní poměr zakládá pracovní smlouvou mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem, není-li v tomto zákoně dále stanoveno jinak. Podle § 34 odst. 1 ZP musí pracovní smlouva obsahovat a) druh práce, který má zaměstnanec pro zaměstnavatele vykonávat, b) místo nebo místa výkonu práce, ve kterých má být práce podle písmene a) vykonávána, c) den nástupu do práce. Pracovní smlouva musí být uzavřena písemně (§ 34 odst. 2 ZP).Podle § 38 odst. 1 písm. b) ZP je zaměstnanec od vzniku pracovního poměru povinen podle pokynů zaměstnavatele konat osobně práce podle pracovní smlouvy v rozvržené týdenní pracovní době a dodržovat povinnosti, které mu vyplývají z pracovního poměru.Podle § 48 odst. 1 ZP může být pracovní poměr rozvázán jen čtyřmi způsoby, mezi nimi též výpovědí.Podle § 50 odst. 1 ZP musí být výpověď z pracovního poměru písemná, jinak se k ní nepřihlíží. Zaměstnavatel může dát zaměstnanci výpověď jen z důvodu výslovně stanoveného v § 52 (odst. 2 téhož ust.). Podle § 50 odst. 4 ZP dá-li zaměstnavatel zaměstnanci výpověď (§ 52), musí důvod výpovědi skutkově vymezit tak, aby jej nebylo možno zaměnit s jiným důvodem. Důvod výpovědi nesmí být dodatečně měněn.Podle § 51 odst. 1 ZP byla-li dána výpověď, skončí pracovní poměr uplynutím výpovědní doby. Výpovědní doba musí být stejná pro zaměstnavatele i zaměstnance a činí nejméně 2 měsíce, s výjimkou vyplývající z § 51a. Výpovědní doba smí být prodloužena jen smlouvou mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem; tato smlouva musí být písemná. Podle odst. 2 téhož ustanovení výpovědní doba začíná prvním dnem kalendářního měsíce následujícího po doručení výpovědi a končí uplynutím posledního dne příslušného kalendářního měsíce, s výjimkami vyplývajícími z § 51a, § 53 odst. 2, § 54 písm. c) a § 63.Podle § 52 ZP může zaměstnavatel dát zaměstnanci výpověď jen z v tomto ustanovení vymezených důvodů, mezi které patří též důvod pod písm. g). Podle něho může zaměstnavatel dát zaměstnanci výpověď, jsou-li u zaměstnance dány důvody, pro které by s ním zaměstnavatel mohl okamžitě zrušit pracovní poměr, nebo pro závažné porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci; pro soustavné méně závažné porušování povinností vyplývajících z právních předpisů vztahujících se k vykonávané práci je možné dát zaměstnanci výpověď, jestliže byl v době posledních 6 měsíců v souvislosti s porušením povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k vykonávané práci písemně upozorněn na možnost výpovědi.Podle § 55 odst. 1 ZP může zaměstnavatel výjimečně pracovní poměr okamžitě zrušit jen ve dvou případech, z toho dle písm. b) porušil-li zaměstnanec povinnost vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci zvlášť hrubým způsobem.Podle § 58 odst. 1 ZP může zaměstnavatel pro porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k vykonávané práci nebo z důvodu, pro který je možné okamžitě zrušit pracovní poměr, dát zaměstnanci výpověď nebo s ním okamžitě zrušit pracovní poměr pouze do 2 měsíců ode dne, kdy se o důvodu k výpovědi nebo k okamžitému zrušení pracovního poměru dověděl, a pro porušení povinnosti vyplývající z pracovního poměru v cizině do 2 měsíců po jeho návratu z ciziny, nejpozději však vždy do 1 roku ode dne, kdy důvod k výpovědi nebo k okamžitému zrušení pracovního poměru vznikl.Podle § 69 věta první ZP dal-li zaměstnavatel zaměstnanci neplatnou výpověď a oznámil-li zaměstnanec zaměstnavateli bez zbytečného odkladu písemně, že trvá na tom, aby ho dále zaměstnával, jeho pracovní poměr trvá i nadále a zaměstnavatel je povinen poskytnout mu náhradu mzdy nebo platu. Podle odst. 3 téhož ustanovení rozvázal-li zaměstnavatel pracovní poměr neplatně, avšak zaměstnanec neoznámí, že trvá na tom, aby ho zaměstnavatel dále zaměstnával, platí, pokud se se zaměstnavatelem nedohodne písemně na jiném dnu skončení, že jeho pracovní poměr skončil dohodou, a to byla-li dána neplatná výpověď uplynutím výpovědní doby [písm. a)].Podle § 72 ZP neplatnost rozvázání pracovního poměru výpovědí, okamžitým zrušením, zrušením ve zkušební době nebo dohodou může jak zaměstnavatel, tak i zaměstnanec uplatnit u soudu nejpozději ve lhůtě 2 měsíců ode dne, kdy měl pracovní poměr skončit tímto rozvázáním.Podle § 301 ZP jsou zaměstnanci povinni mj. pracovat řádně podle svých sil, znalostí a schopností, plnit pokyny nadřízených vydané v souladu s právními předpisy a spolupracovat s ostatními zaměstnanci [písm. a)], dodržovat právní předpisy vztahující se k práci jimi vykonávané; dodržovat ostatní předpisy vztahující se k práci jimi vykonávané, pokud s nimi byli řádně seznámeni [písm. c)] či řádně hospodařit s prostředky svěřenými jim zaměstnavatelem a střežit a ochraňovat majetek zaměstnavatele před poškozením, ztrátou, zničením a zneužitím a nejednat v rozporu s oprávněnými zájmy zaměstnavatele [písm. d)].Podle § 334 odst. 1 ZP písemnosti týkající se mimo jiné skončení pracovního poměru musí být doručeny zaměstnanci do vlastních rukou. Podle § 334 odst. 2 ZP písemnost doručuje zaměstnavatel zaměstnanci do vlastních rukou na pracovišti, v jeho bytě nebo kdekoliv bude zastižen anebo prostřednictvím sítě nebo služby elektronických komunikací; není-li to možné, může zaměstnavatel písemnost doručit prostřednictvím provozovatele poštovních služeb. Podle § 334 odst. 3 ZP nedoručuje-li zaměstnavatel písemnost prostřednictvím sítě nebo služby elektronických komunikací nebo prostřednictvím provozovatele poštovních služeb, považuje se písemnost za doručenou také tehdy, jestliže zaměstnanec přijetí písemnosti odmítne.

77. Po skutkové a právní stránce soud učinil následující závěry.

78. Na základě nesporných tvrzení účastníků bylo možné uzavřít, že mezi nimi byla písemně sjednána pracovní smlouva dne 2. 3. 2015 o vzniku pracovního poměru žalobce (§ 33 odst. 1 ZP) se sjednaným druhem výkonu práce žalobce (§ 34 odst. 1 ZP) řidiče dopravní zdravotní služby. Dále bylo nesporné, že žalovaná využila možnosti dle § 48 odst. 1 ZP rozvázat s žalobcem sjednaný pracovní poměr výpovědí, učinila tak písemně (v souladu s § 50 odst. 1 ZP) a z důvodů skutkově specifikovaných tak, jak jsou podrobně popsány v odst. 5 odůvodnění rozsudku. Skutkově byla výpověď odůvodněna dostatečně určitě, skutky vymezeny tak, aby je nebylo možné zaměnit s jinými (§ 50 odst. 4 ZP). Pokud by skutky byly v řízení prokázány a dosáhly stupně intenzity porušení povinnosti žalobce jako zaměstnance, a to povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jim vykonávané práci buď zvlášť hrubým způsobem, nebo závažným způsobem (závažné porušení), pak by mohly být výpovědním důvodem dle § 52 písm. g) ZP. Nesporné dále bylo, že žalovaná stanovila ve výpovědi v souladu s § 51 odst. 1 ZP dvouměsíční výpovědní dobu, že výpověď byla žalobci předávána dne 25. 5. 2020, kdy ji odmítl převzít (čímž ovšem ve smyslu § 334 odst. 3 ZP nastaly účinky jejího doručení žalobci). Výpovědní doba tak začala plynout 1. 6. 2020 a po dvou měsících měla být ukončena 31. 7. 2020, kdy by podle ní – jak bylo mezi účastníky nesporné – měl na základě úmyslu žalované pracovní poměr mezi účastníky skončit. Konečně bylo nesporné, že žalobce 13. 7. 2020 sdělil písemně žalované, že s výpovědí nesouhlasí a trvá na dalším zaměstnávání.

79. Žalobce se následně žalobou podanou 30. 9. 2020 domáhal neplatnosti rozvázání pracovního poměru předmětnou výpovědí. Tuto neplatnost tedy uplatnil u soudu řádně ve lhůtě 2 měsíců ode dne, kdy měl (k 31. 7. 2020) pracovní poměr skončit touto výpovědí (§ 72 ZP). Soud nepřisvědčil argumentaci žalované, podle jejíhož názoru jednak písemné oznámení žalobce o tom, že trvá na dalším zaměstnávání, nebylo uskutečněno bez zbytečného odkladu po dání předmětné výpovědi. Žalovaná zde poukazovala na ustanovení § 69 věta první ZP. Soud však chce zdůraznit, že citované ustanovení nepředstavuje výslovnou souvztažnost s úpravou nároku zaměstnance domáhat se dle § 72 ZP neplatnosti výpovědi v soudním řízení. Ustanovení § 69 ZP řeší otázku trvání pracovního poměru v závislosti na písemném oznámení zaměstnavatele o požadavku na další zaměstnávání a též nárok na náhradu mzdy. Žalobu na neplatnosti výpovědi však může zaměstnanec jednoznačně uplatnit ve dvouměsíční lhůtě dle § 72 ZP, a to aniž by předtím zaměstnavateli písemně oznámil, že na dalším zaměstnávání trvá. Žalobce přitom oznámení podal ještě před podáním žaloby. Příhodná není ani argumentace žalované, že v současné době není již aktuální judikatura ohledně názoru, že požadavek na další zaměstnávání může zaměstnanec – podal-li včas žalobu na neplatnost výpovědi – vznést dokonce až do doby, než je o neplatnosti výpovědi v soudním řízení rozhodnuto. Tento judikaturní názor je zachováván do současné doby, jak dokládá např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 1. 6. 2021, sp. zn. , spisová značka, . Zde se Nejvyšší soud znovu věnoval otázce povahy lhůty pro oznámení zaměstnance, že trvá na dalším zaměstnávání, odkázal například na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 10. 2001 sp. zn. , spisová značka, , uveřejněný pod č. , hodnota, ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2002, z nějž vyplývá, že zaměstnanec může oznámit zaměstnavateli, že trvá na tom, aby ho dále zaměstnával, kdykoliv poté, co mu zaměstnavatel dal neplatnou výpověď, nejpozději však do rozhodnutí soudu, kterým bylo řízení o žalobě zaměstnance o určení neplatnosti rozvázání pracovního poměru výpovědí pravomocně skončeno a kterým byla určena neplatnost rozvázání pracovního poměru; zaměstnanec může své stanovisko o tom, zda trvá na tom, aby ho zaměstnavatel dále zaměstnával, změnit, a to i opakovaně. Přitom zdůraznil, že tento závěr vztahující se k ustanovení § 61 odst. 1 zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, účinného do 31. 12. 2006, je nadále použitelný také pro výklad ustanovení § 69 odst. 1 zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, účinného od 1. 1. 2007 (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2015 sp. zn. , spisová značka, , usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2016 sp. zn. , spisová značka, , usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2017 sp. zn. , spisová značka, , usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2017 sp. zn. , spisová značka, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2018 sp. zn. , spisová značka, ).

80. Dále se nelze ztotožnit s názorem žalované, že by měl být v daném řízení řešen naléhavý právní zájem žalobce na určení neplatnosti výpovědi a v té souvislosti zkoumána jako právně významná otázka, zda žalobce po uplynutí předmětné výpovědní doby byl (dále případně je) v pracovním poměru u jiného zaměstnavatele. Sama žalovaná de facto připustila absenci procesní povinnosti žalobce v předmětném řízení tvrdit a prokazovat naléhavý právní zájem na požadované určení, jestliže sama správně kvalifikovala, že tento typ žaloby není klasickou určovací žalobou ve smyslu § 80 o. s. ř. Tato úvaha je zcela korespondující právní úpravě ZP, který v ustanovení § 72 zakládá zaměstnanci oprávnění k podání žaloby na neplatnosti výpovědi, aniž by musel mít na určení neplatnosti naléhavý právní zájem.

81. V řízení, v němž soud posuzuje otázku platnosti výpovědi dané zaměstnanci dle § 52 písm. g) ZP, se z hlediska skutkového stavu zabývá zjištěním, zda se zaměstnanec dopustil jednání popsaného ve výpovědi a zda je dána povinnost vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci, kterou takovým jednáním mohl porušit. Po právní stránce se pak řeší, zda zjištěné jednání skutečně představuje porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci a do jaké míry (jakou intenzitou), včetně alespoň nedbalostního zavinění.

82. Oproti svému prvnímu rozsudku (viz jeho odstavce 53 až 55) okresní soud nyní – a to s ohledem na závěry Krajského soudu v , adresa, v rozsudku ze dne 19. září 2022 (viz zejm. odstavec 17) – vyhodnotil, že výpověď nebyla dána opožděně z hlediska ustanovení § 58 odst. 1 ZP, tj. nebyla dána ve lhůtě po uplynutí 2 měsíců ode dne, kdy se žalovaná fakticky dozvěděla o důvodu výpovědi. Připomínáno je, že OS dříve vyhodnotil, že uvedená lhůta začala u výpovědního důvodu 2) – tj. v případě vytýkaných parkování žalobcovy sanity u jeho bydliště bez patřičného povolení či respektování vnitřních pravidel žalované – plynout poté, kdy se žalovaná měla a mohla z údajů sledovacího , jméno FO, systému de facto bezprostředně poté, kdy žalobce jízdu vykonal, dozvědět o jeho parkování v bydlišti. Oproti tomu odvolací soud vyhodnotil, že vědomost žalované o takovém skutkovém stavu musela být faktická, nikoliv jen možná, dále, že v řízení nebyla vyvrácena výpověď jednatelky žalované o toliko čtvrtletní kontrole údajů z , jméno FO, systému, tudíž výpověď ani v těchto případech nebyla opožděná. Na druhé straně nemá OS důvod po provedeném dalším prvostupňovém řízení ničeho měnit na souvisejících skutkových a právních závěrech o tom, že – i když nebyl zachován názor OS na opožděnost výpovědního důvodu 2) – pak případy vytčeného parkování žalobce v místě bydliště v datech v tomto výpovědním důvodu uvedeném nepředstavuje ve své intenzitě ani závažné porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci, natož porušení takových povinností zvlášť hrubým způsobem. K tomu soud pro stručnost zcela odkazuje na své závěry v odst. 56 původního rozsudku (a tam popsané zjištění o praxi benevolentního způsobu žalované k dodržování pravidel o parkování sanitního vozidla v bydlišti jen v případě řidiče na noční pohotovosti, jakož i benevolentní způsobu udělování souhlasu s parkováním v místě bydliště, dále zjištění o dodržení pravidla žalobcem ohledně parkování v místě bydliště mezi dvěma částmi rozdělené směny atd.), stejně tak soud odkazuje na stanovisko odvolacího soudu k absenci dostatečné intenzity porušení povinnosti z pracovněprávního vztahu žalobcem u skutků výpovědního důvodu 2), jak byly zmíněny v odst. 18, resp. konkrétně pak v odst. 20 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu. Okresní soud i v této fázi řízení tedy uzavírá, že výpověď ve vztahu k výpovědnímu důvodu 2) byla neopodstatněná, byť nyní jen vzhledem k závěru o nedostatečné intenzitě porušení povinností žalobce jako zaměstnancem vyplývajících z právních předpisů a vztahujících se k jím vykonávané práci.

83. Pokud jde o výpovědní důvod ad 3) – překročení nejvyšší povolené rychlosti v obci ve dnech 21. 4., 4. 5. a 5. 5. 2020 opakovaně, a to v některých případech o více než 30 km/h, pak soud nemá jakýkoliv důvod neopakovat skutkové a právní závěry z předchozího rozsudku ze dne 20. prosince 2021. Tedy – jednak výpověď ohledně tohoto důvodu byla dána nepochybně včas (všechny skutky nastaly v době, od které do dání dne 25. 5. 2020 ještě neuplynula dvouměsíční lhůta, není tudíž nezbytné zabývat se tím, kdy konkrétně se žalobkyně o těchto případech fakticky dozvěděla). S žalovanou lze souhlasit, že žalobce v průběhu řízení měnil svá skutková stanoviska k vysvětlení, za jakých okolností a proč k překročení rychlosti došlo. Soud však nepovažuje tuto změnu za projev zcela účelového postoje žalobce a přístupu k vedení řízení ve snaze dosáhnout v něm úspěchu. Je třeba vzít v potaz, že žalobce na rozdíl od žalované nedisponoval nejzásadnějšími listinami ohledně tohoto skutku, a to byly údaje z knihy jízd. Pak lze připustit, že nejprve logicky v obraně proti platnosti předmětné výpovědi uváděl, že rychlá jízda byla konána za použití výstražných světel a ve zvláštním režimu (§ 41 odst. 1 ZSP). K tomu se pojí zjištění soudu o tom, že v některých případech řidiči žalované výstražná světla skutečně používali (údaje ze zprávy , právnická osoba, a zjištění z knihy jízd o některých jiných řidičích), tudíž takto vybavené vozidlo s příslušným použitím světel mohlo rychlostní limity upravené jinak v § 18 odst. 3 a 4 ZSP překročit, aniž by se jeho řidič dopouštěl porušení právních předpisů.

84. Dále se soud neshodl s názorem žalované, že žalobce (de facto míněno tím, že v průběhu řízení pouze různým způsobem vysvětloval důvody rychlé jízdy) výslovně uznal a učinil nesporným, že by se v inkriminovaných případech vytýkaného jednání dopustil. Na druhé straně nebylo z provedeného dokazování zejm. výslechem svědků , Anonymizováno, , , Anonymizováno, a , jméno FO, v první fázi řízení před OS prokázáno tvrzení žalobce, že by k rychlé jízdě byli vysloveně nuceni podmínkami nastolenými žalovanou v podobě zařazování mimořádných jízd v častých případech do předem stanoveného programu řidiče. Provedeným dokazováním vyšlo najevo, že vždy byla možnost diskutovat s dispečerkou o reálnosti provedení mimořádné jízdy v rámci běžných pravidel silničního provozu, resp. v pracovní době řidiče a bez zásadního ohrožení včasného příjezdu pacienta k termínovaným úkonům či vyšetřením. Mimořádnou jízdu mohl řidič i odmítnout, ze strany dispečerky byla snaha ji přidělit jiné osobě, případně sama dispečerka oznamovala cílovému zdravotnímu zařízení možné zpoždění příjezdu pacienta. Také nebylo prokázáno, že by ze strany žalované byly konány jakékoli postihy za odmítnutí mimořádné jízdy v časovém presu řidiče nebo za opožděné příjezdy řidiče s pacientem do zdravotnického zařízení.

85. S ohledem na konkrétní formulaci výpovědního důvodu ad 3) se senát zabýval pouze s těmi případy, o kterých by bylo prokázáno, že představují v uvedených dnech bezpochyby jízdu žalobce v obci. Proto se soustředil na údaje z knihy jízd (k tomu viz odst. zejm. 59–61 odůvodnění), a to na údaje o jízdě mezi stanicemi vymezenými shodnou obcí. Nejen z těchto údajů, ale jak bylo popsáno také v příkladných případech jízd jiných řidičů (odst. 62–63 odůvodnění), však vyšlo najevo, že mezi takovými stanicemi mohla jízda trvat v některých případech do několika málo minut, jindy i více než 30 minut, zaznamenaná vzdálenost od necelého kilometru až po údaje i o 35 a více km. V tomto směru pak byla vyžadována stanoviska účastníků k vysvětlení takto markantních rozdílů, dále tvrzení ohledně toho, z jakých konkrétních objektivních údajů je možné z knihy jízd vyhodnotit, že se jízda mezi stanicemi zaznačenými v téže obci konala pouze po území obce. Ani jedna z procesních stran v tomto směru uspokojivá tvrzení odkazující na konkrétní údaje z důkazů (z knihy jízd) však nepředestřela. Žalovaná, která na těchto důkazech výpovědní důvod ad 3) konstruovala, uvedla, že je např. velmi obtížné objektivizovat určitou časovou či vzdálenostní hranici jízdy mezi dvěma body v téže obci pro určení, zda vozidlo vyjelo i mimo obec či nikoli. Žalobce na takto požadované údaje cíleně nereagoval, spíše vysvětloval, že – avšak jen zpravidla, tj. nikoli s jistotou – jízdy v rámci zejm. v obci , adresa, v trvání i přes 40 minut mohly představovat případy příjezdu pro pacienta bez vypnutí motoru sanity a jeho naložení. Ani on žádnou objektivizaci údajů pro vyhodnocení, že se jízda skutečně konala mezi stanicemi v téže obci jenom po území obce, nepředestřel.

86. Uvedené značně zpochybnilo objektivní přínosnost údajů z knihy jízd pro závěr, že se konkrétní jízdy konaly pouze po území obce. K tomu se pojí, že žalovaná navíc ohledně rychlosti jízdy řidičů sanitních vozidel argumentovala tím, že v případě jízdy ve městě , adresa, je třeba při údajích o rychlosti vozidla vzít v úvahu, že městem prochází rychlostní komunikace (podle § 18 odst. 4 ZSP by pak mohlo jít o rychlost vozidla až 80 km/hod.). Uvedená argumentace ovšem vedla senát k zásadní snaze o objektivní zjištění, zda tato námitka není uplatnitelná v principu rovnosti jednotlivých zaměstnanců žalované také na případy, které žalovaná využila ve výpovědi vůči žalobci. Proto se zabýval veřejně dostupnými údaji získatelnými dálkovým přístupem internetem (v tomto směru pak dle názoru senátu nejde o skutečnosti, které by bylo třeba výslovně prokazovat, nýbrž se na ně uplatňuje pravidlo § 121 o. s. ř.). Za tím účelem proto věnoval pozornost vedení možných tras mezi stanicemi, které figurovaly v žalobci vytčených případech, a to prostřednictvím webových stránek www.mapy.cz a funkci plánovače trasy. Z nich pak je např. zjevné, že např. plán trasy mezi stanice , adresa, /, Anonymizováno, a , adresa, /, Anonymizováno, – pro ve výpovědi vytčený den 21. 4. 2020 a dobu od 13:51:41 do 13:56:25 s maximální rychlostí 79 km/h – je udáván na odkaze:, Anonymizovánotak, že vede z města , adresa, krajní posledně ve městě značenou ulicí , Anonymizováno, ke kruhovému objezdu (s ulicí , Anonymizováno, ) a následně mimo obec na nejbližší křižovatku, odkud zabočuje zpět do obce k místu stanovišť sanit žalované v , Anonymizováno, a , Anonymizováno, ulici. Veřejně dostupným je také fakt, že za zmíněným kruhovým objezdem je úsek silnice ke křižovatce s odbočkou ke stanovišti žalované situován mimo obec, jelikož za kruhovým objezdem je v blízkosti dopravní značení ukončení obce – viz např.:, AnonymizovánoObdobným způsobem jako shora mezi stanicemi , Anonymizováno, a , Anonymizováno, citovaný plánovač trasy zobrazuje i případy jízd mezi stanicemi např. , Anonymizováno, a , jméno FO, , , Anonymizováno, a , Anonymizováno, . Krom toho v řadě případů jinak zaznamenávajících jízdu mezi stanicemi v , adresa, byly uvedené údaje ohledně ulice toliko u jedné z koncových stanic, nikoli u druhé (např. 21. 4. 2020 při jízdách od 7:10:02 do 7:13:32 hodin, od 7:14:08 do 7:24:44 hodin, dne 5. 5. 2020 od 9:22 do 9:33:31 hodin, od 10:23:33 do 10:34:17 hodin, od 10:34:50 do 10:39:16 hodin atd.). To při uvedeném zjištění o možném příjezdu či odjezdu sanitního vozu mezi běžným umístěním v , Anonymizováno, a , Anonymizováno, a jinými místy v , adresa, znemožňuje objektivizaci, že takové jízdy byly konány jen na území obce. Dále lze zmínit, že plánovač tras pro případ jízdy mezi stanicemi , Anonymizováno, a , Anonymizováno, v , adresa, (ke k datu 5. 5. 2020 bylo v čase počínaje 18:52:52 hodin u žalobce zaznamenáno dosažení max. rychlosti 79 km/h) pro variantu jízdy v obci uvádí vzdálenost jen 1,9 km, kdežto v knize jízd je údaj 3,2 km a pro variantu jízdy v části mimo obec , adresa, plánovač tras uvádí bližší údaj k údaji v knize jízd, totiž 2,3 km.Z plánovače tras je také zjevné, že mezi stanicemi , adresa, a , Anonymizováno, v , adresa, jde o vzdálenost jen cca 330 metrů, přitom žalobci bylo vytknuto, že zde 4. 5. 2020 jel rychlostí překračující 50 km/h. Soud však připomíná, že doba jízdy mezi těmito stanicemi trvala 47 minut ve vzdálenosti 35,1 km.Vše výše uvedené pak de facto činí nemožným z žalovanou předložených knih jízd s jistotou uzavřít, že žalobce se ve vytýkaných dnech dopustil porušení § 18 odst. 4 ZSP ohledně max. přípustné rychlosti v obci 50 km/h, které by v obecné rovině a při druhu práce žalobce – řidič zdravotní dopravní služeb, zpravidla nevyužívající výstražných světel a neplnících zvláštní povinnosti (§ 41 odst. 1 ZSP a contrario) – zjevně mohlo představovat závažné porušení povinností vyplývajících z právních předpisů vztahujících se k žalobcem vykonávané práci.

87. Na základě shora uvedených skutečností pak senát dospěl k závěru, že v maximální míře lze o případech, kdy žalobce ve vytýkaných dnech překročil přímo v obci rychlost 50 km/h, uvažovat tehdy, pokud v rámci plánovače trasy je jízda mezi zmíněnými stanicemi de facto zaznačena pouze v obci, případně alespoň koresponduje vzdálenostní údaj o jejím trvání. Týká se to den 21. 4. 2020 dvou případů, kde však max. rychlost byla dosažena v rozmezí 54-59 km/h (jízda mezi , Anonymizováno, a , Anonymizováno, ul. počínající 11:08:31 a mezi ulicí , Anonymizováno, a , Anonymizováno, počínající 16:57:56), dále pro den 5. 5. 2020 dvou jízd, kde však max. rychlost byla dosažena v rozmezí toliko 53-57 km/h, a to v jednak v obci , adresa, mezi ulicemi , Anonymizováno, a , Anonymizováno, (počátek 10:41:32 hodin) a mezi ulicemi , Anonymizováno, a , Anonymizováno, (počátek 11:05:50 hodin). Pro den 4. 5. 2020 nebyl senátem vyhodnocen žádný případ, kdy by bylo možné s jistotou uzavřít, že žalobce jel na území obce rychlostí vyšší než 50 km/h. Uvedené množství případně (celkem , hodnota, ) a rychlost, které žalobce v rámci překročení limitu 50 km/h patrně dosáhnul pak senát vedl k závěru, že prokázané skutky nemohou představovat svoji intenzitu vážností porušení právní úpravy o nejvyšší povolené rychlosti motorového vozidla v rámci obce ani závažné porušení pracovně právních povinností žalobce, natož hrubé. Výpovědní důvod ad 3) tedy v řízení o přezkumu platnosti předmětné výpovědi rovněž neobstál.

88. U nyní znovu přezkoumávaného výpovědního důvodu ad 1), konkrétně jeho skutku z 8. 4. 2020, dospěl senát OS – s ohledem na závazné právní názory Nejvyššího soudu (odst. 8 odůvodnění tohoto rozsudku, v podrobnostech pak zejm. odst. 22 rozsudku NS ČR) – po další fázi prvostupňového řízení k závěru, že vytčený skutek se stal a představuje útok na majetek zaměstnavatele (odčerpáním finančních prostředků v podobě mzdy, vyplacené žalobci, přičemž je nerozhodné, že žalovaná mzdu vyplatila na podkladě žalobcova výkazu práce – k tomu taktéž viz odst. 22 rozsudku Nejvyššího soudu ČR), tj. samo o sobě okolnost, postačující pro závěr o porušení povinnosti žalobce vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci dokonce zvlášť hrubým způsobem, pro což je možné dát žalobci výpověď dle § 52 písm. g) ZP (první z upravených možností). Konkrétně šlo o porušení povinnosti dle § 301 ZP (ukládajícího zaměstnancům povinnosti hospodařit řádně s prostředky svěřenými jim zaměstnavatelem a střežit a ochraňovat majetek zaměstnavatele před poškozením, ztrátou, zničením a zneužitím a nejednat v rozporu s oprávněnými zájmy zaměstnavatele.

89. Soud znovu připomíná přesnou formulaci výpovědního důvodu ad 1) – viz odst. 5 odůvodnění tohoto rozsudku, tj. vykázání vykonávání práce žalobcem pro zaměstnavatele dne 8. 4. 2020 v době od 12:48 do 14:42, ačkoli tomu tak nebylo z důvodu, že v té době bylo sanitní vozidlo žalobce, se kterým měl práci vykonávat, zaparkováno v místě bydliště žalobce, tudíž jím nemohla být a nebyla žádná práce pro zaměstnavatele vykonávána. Takto popsaný skutkový důvod v podobě nevykonávání práce žalobce jako řidiče při transportu pacientů nebyl de facto po celou dobu řízení mezi stranami sporným, žalovaná jej tak nemusela přímo prokazovat. K tomu soud odkazuje na své názory v odst. 9 odůvodnění tohoto rozsudku na další rozložení důkazního břemene k tvrzení žalobce o tom, že v inkriminovanou dobu o vyčerpání přestávku 30 minut na oběd vykonal ve zbytku času práce jiné, a to při úklidu sanity a kompletaci ochranných štítů. Dále je připomínáno, že v souvislosti s tímto názorem soudu byl žalobce vyzván, a to vždy výslovně s poučením o nebezpečí neúspěchu ve věci při nedoplnění příslušných tvrzení či důkazních návrhů, výzvou ze 14. 12. 2023, při jednání 14. 3. i 23. 5. 2024 (tj. zde již jednoznačně dle § 118a o. s. ř.) k uvedení rozhodných tvrzení a zejm. důkazních návrhů (v podrobnostech viz odst. 10 a 17 odůvodnění rozsudku). Po provedeném řízení však soud uzavřel (a po provedení jednotlivých i žalobcem navržených důkazů žalobce ještě při jednání 23. 5. 2024 znovu poučil o tom), že žalobce neprokázal, že by mu bylo povoleno vykonávat 8. 4. 2020 práci v místě bydliště, dále, že takovou práci jím tvrzenou opravdu vykonal, a konečně, že každé přerušení výkonu páce na dobu kratší, než dvě hodiny se považovalo za výkon práce při současné možnosti řidiče pobývat v místě bydliště.

90. Tvrzení žalobce (uváděná de facto již v počátku řízení zejm. ohledně očisty a údržby sanitního vozu – viz odst. 3 odůvodnění), že výkon práce v podobě očisty sanity a kompletace ochranných štítů mu byl zadán, resp. odsouhlasen dispečerkou (v daný den by šlo s ohledem na zjištění z rozpisu služeb o svědkyni , jméno FO, ), nebyla prokázána. V prvé řadě soud odkazuje na zjištění z důkazu Pracovní náplň uvedené dispečerky ze dne 1. 1. 2018 (v odst. 51 odůvodnění tohoto rozsudku). Z tam uvedených zjištění je zjevné, že v uvedené pracovní náplni dispečerky, a to ani v rámci výslovně upravených kompetencí nikterak nefigurují oprávnění či povinnosti dispečerky zadávat (domlouvat) řidiči (s řidiči) jiné pracovní úkoly, než je přidělování transportů při sestavování plánu transportů na následující den a při koordinaci akutních DRN transportů v den služby. Dále je třeba odkázat na doplňující výpovědi – v prvé řadě svědkyně , jméno FO, , která vyloučila, že by někdy řidiči povolila, aby odjel vykonávat nějaké pracovní úkony domů. Uvedenými důkazy je vyvráceno jak tvrzení žalobce (konec odst. 15), že dispečerka (pokud určuje odchod ze směny) má ve své pravomoci tako rozhodování o tom, že pracovník žalované může odjet do místa bydliště, kde po obědové pauze zkompletuje ochranné štíty a provede očistu sanity, jakož je vyvráceno i tvrzení žalobce o tom, že s touto dispečerkou v daný den 8. 4. 2020 se dohodl na možnosti výkonu ne řidičské práce v místě bydliště po vyčerpání přestávky na oběd. V této souvislosti soud podotýká, že je nerozhodné, zda se snad žalobce po domluvě s dispečerkou odebral domů stravovat se zde a čerpat přestávku 30 minut na oběd (jak v daný den mohl, jednak s ohledem na omezené možnosti stravování – viz sdělení předsedy představenstva , právnická osoba, . v odst. 38 odůvodnění, jakož i zjištění o takové možnosti stravování z výpovědí svědků , Anonymizováno, a , jméno FO, již z první fáze prvostupňového řízení, jakož i např. doplňující výpověď svědkyně , jméno FO, ); podstatou dané výpovědi totiž při zohlednění této obědové přestávky (k čemuž se postupně v řízení uchýlila žalovaná) je nevykonávání práce žalobcem pozbývající dobu 1 hodina 24 minut, přičemž soud nyní hodnotí, že žalobce neprokázal, že by měl dispečerkou povoleno vykonávat tvrzenou práci v bydlišti po vyčerpání obědové pauzy. Jestliže svědkyně , jméno FO, v doplňující výpovědi na dotaz, zda ji někdy nějaký řidič, a konkrétně pak žalobce, žádal o to, aby mohl nějaké úkony v kratší než dvouhodinové pauze mezi výjezdy vykonávat doma a nezůstávat při tom na pracovišti, uvedla, že si nic takového nepamatuje, tím spíše pro dobu rozhodující v této věci – duben 2020, pak podle názoru senátu ani touto částí výpovědi tedy žalobce neprokázal, že by se s touto svědkyní jako s dispečerkou rozhodného dne 8. 4. 2020 telefonicky domluvil na tom, že může v bydlišti – vedle akceptovatelného využití přestávky na oběd v délce půl hodiny – vykonávat jakoukoliv pracovní činnost. Dále pak lze připomenout doplňující výpověď svědkyně , jméno FO, jako další dispečerky, která s určitostí vyloučila, že by – a to i v dubnu 2020 – řidiči byly oprávněni a mohly vykonávat jakékoliv vedlejší pracovní úkony v místě bydliště při možnosti se tam naobědvat. Ani svědek , Anonymizováno, v doplňující výpovědi (odst. 66) nepotvrdil verzi žalobce o možnosti vykonávat nějaké činnosti – zejm. údržbu sanity – v bydlišti, jelikož uvedl, že neví o tom, že by v předmětné době bylo možné takové činnosti v době cca 1,5 hodiny mezi transporty provést někde jinde než na pracovišti, aby to zároveň bylo zohledněno jako výkon práce.

91. Na uvedených závěrech v předchozím odstavci odůvodnění senát OS ničeho nekorigoval ani za situace, že i z doplňujících výpovědí svědkyně , jméno FO, či svědka , Anonymizováno, vyplynulo, že o ukončení směny se řidič domlouvá s dispečerkou, že dispečerka konec směny řidiči potvrzuje. V projednávaném případě nebylo výpovědním důvodem to, že žalobce zaznačil ukončení směny dne 8. 4. 2020 k času 16:00 (viz výkaz práce – odst. 45 odůvodnění), nýbrž to, že žalobce v přesně stanoveném výše uvedeném rozmezí v daný den nevykonal pro žalovanou práci, ačkoliv si ji vykázal. Ostatně, okolnost, že řidiči nesli odpovědnost za způsob vyhotovení výkazu práce vyplynula z výpovědí obou dispečerek , jméno FO, i , jméno FO, . Dále soud poznamenává, že vylíčení svědkyně , jméno FO, , že podle jejího názoru dispečink vždy potvrzuje řidiči konec směny, nepřináší skutkové zjištění, že v daném případě – pokud tato dispečerka (patrně osobně) potvrdila žalobci celkové ukončení směny, tím zároveň žalobci potvrzovala, že v místě bydliště od 12:48 do 14:42 vykonal práci pro zaměstnavatele.

92. Dále senát vyhodnotil, že žalobce neprokázal, že by 8. 4. 2020 v rozmezí mezi 12:48 až 14:42 hodin vykonal práci pro žalovanou v podobě kompletace štítů a očisty sanity (a že by tím vyplnil čas celkem , hodnota, :24 hodin v uvedeném rozmezí, po vyčerpání pauzy na oběd). Opakováno je, že k výslovnému prokázání takového pozitivního tvrzení žalobce byl přímočaře navržen důkaz v podobě ručně psaných poznámek žalobce na listině jinak zahrnující částečně tištené údaje ke směnám žalobce v bezprostřední blízkosti tohoto data (podrobnostech viz odst. 44 odůvodnění). Soud připomíná své výše uvedené hodnocení, že jde-li o soukromou listinu žalobce, samotné údaje v ní uvedené po zpochybnění žalovanou není možné mít za prokázané, jakož nelze ani to, aby žalovaná prokazovala opak – negativní tvrzení, že žalobce činnosti v poznámkách uvedené nevykonal. Již to tedy zpochybňuje důkazní přínosnost uvedených poznámek. Pokud soud citovaným důkazem v další fázi prvostupňového řízení provedl důkaz znovu, pak nad rámec 1. rozsudku přesněji zjistil, že žalobce u data 8. 4. 2020 (oproti datům dalších 2 důvodů ve výpovědním ad 2) neuvedl ani to, že v místě bydliště čerpal pauzu na oběd, čímž se de facto neoprávněně vykázaná doba v uvedený den rozšiřuje na 1:54 hodin. Krom toho v odkazovaných, žalovanou však zpochybněných co do správnosti, ručně psaných poznámkách žalobce nelze – podle pořadí uvedených jednotlivých částí textu (viz citaci odst. 44), stejně tak z výslovného znění textu [neuvedení údaje o tom, že „úklid sanity, příprava kompletace ochr. pomůcek (štíty)] nelze učinit závěr, že žalobce uvedené činnosti vykonával právě v bydlišti. V souvislosti s tím soud zdůrazňuje zároveň, že v řízení bylo postupně mezi stranami nesporné, že žalobce se po prvním realizovaném transportu uvedeného dne zdržoval v sídle žalované od cca 6:15 do 11:55 (zjištění z důkazů – zejm. kniha jízd a itineráře jízd a mapy souřadnic – v podrobnostech k tomu soud uvedl v odst. 43, včetně detailů o pohybu žalobcovy sanity po areálu a stanovišť, kde parkoval). Argumentaci žalované o tom, že právě v této době mohl žalobce konat vedlejší práce nad rámec provádění transportů, nelze mít než za logickou a adresnou, to jednak s ohledem na okolnost, že žalobce žádná tvrzení k tomu, jakou práci zde pro žalovanou vykonal, přes poučení soudu a výzvu z jednání 11. 3. 2024 neuvedl. Jestliže argumentoval tím, že si po 4 letech nemůže na uvedené vzpomenout, pak se to soudu jeví rozporné s tím, jaké veškeré detaily o uvedeném dni postupně ve svých tvrzeních v řízení doplnil. Dále se námitka žalované, že právě v uvedenou dobu a v sídle žalované žalobce měl a mohl vykonávat min. očistu sanitního vozu, jeví přiléhavá při zohlednění zjištění o tom, že vozidla měla být čištěna právě v sídle žalované (výpověď dříve slyšeného svědka Novotného o pravidlech pro úklid sanity – závěr odst. 64, první výpověď svědka , Anonymizováno, o tom, že místem čistění sanit byl areál nemocnice a že mu to bylo řečeno a ukázáno při nástupu k žalované, doplňující výpověď tohoto svědka, že řidiči normálně vykonávají údržbu sanity i v čase mezi transporty u služební garáže, kde byly veškeré prostředky, výpověď ve druhé fázi řízení svědkyně , jméno FO, , která provádění úklidu sanity mimo objekt zaměstnavatele v dubnu 2020 vyloučila, doplňující výpověď svědkyně , jméno FO, , že i v roce 2020 měli řidiči k očistě vozu určené místo u žalované), zatímco k očistě sanity mimo areál žalované docházelo výjimečně (výpověď , Anonymizováno, o jen zcela mimořádně prováděném úklidu v terénu, a to v případě znečištění vozidla pacientem, dále doplňující výpověď svědka , Anonymizováno, o jen teoretickém vykonání údržby sanity v čase mezi transporty mimo areál nemocnice – toliko ve vzdálenějším městě při několikahodinovém čekání na pacienta; k tomu lze poznamenat , že žalobce u data 8. 4. 2020 ani netvrdil, ani ve svých ručně psaných poznámkách neměl uvedené, že by stav sanity po převozu pacienta vyžadoval mimořádný úklid, to bylo uvedeno v poznámkách žalobce až 9. 4. 2020), a zejm., že v místě bydliště se taková očista nevykonávala (výpověď svědka , Anonymizováno, o tom, že nepotvrdil dání pokynu dispečerkou, aby si vozidlo řidič umyl doma, dále doplňující výpověď svědka , Anonymizováno, , jenž nevěděl o tom, že by na jaře 2020 někdo z řidičů myl sanity doma, na nic takového si nevzpomíná, běžně se sanity myly v garáži). Dále k úklidu sanity bylo zjištěno Vnitřního předpisu o povinnostech řidiče k sanitním vozidlům z 1. 7. 2016 (odst. 30), že tento stanovoval provádění úklidu na konci směny v prostorách určených provozovatelem. Přitom v citovaném odstavci soud vyložil, proč nepřisvědčil námitce žalobce o údajně účelovém vytvoření tohoto předpisu až kvůli projednávané věci a o absenci jeho podpisu jednatelem žalované. Soudu se naopak jeví účelové tvrzení žalobce, že tento vnitřní předpis mu znám nebyl (se zdůrazňovaným odkazem, že nebyl pregnantně uveden v žádných listinách o pracovně právním poměru žalobce, pracovní náplni či žalobcem absolvovaném školení; byť s takto izolovaným faktem lze po provedeném dokazování souhlasit – viz obsah pracovní smlouvy v odst. 25 bez konkretizace přepisů, se kterými byl žalobce předem seznámen, navíc v době uzavření pracovní smlouvy Vnitřní smlouvy z 1. 7. 2016 ještě neexistoval, dále viz např. údaje o školení k datu 28. 12. 2018, odst. 34, 18. 11. 2019, odst. 36), jestliže právě ohledně pravidel o mytí vozidla a parkování bylo z výše uvedených důkazů učiněno zjištění korelující tomu, co popsali svědci. Zároveň např. s odkazem na zápis z provozní schůze ze den 13. 6. 2017 (odst. 33), kde za účasti žalobce byla probírána mj. tématika péče o sanitní vozy, lze dovozovat, že se tak dělo i podle citovaného Vnitřního předpisu. Konečně zejm. ze zápisu z provozní schůze ze 7. 3. 2019 (odst. 35) soud dovozuje znalost žalobce ohledně citovaného Vnitřního předpisu. Zde totiž byla – i za účasti žalobce – připomínána pravidla o parkování vozidel korespondující těm, jak byla pojata do Vnitřního předpisu o povinnostech řidiče k sanitním vozidlům z 1. 7. 2016, se jeví tvrzení žalobce o neznalosti a dodatečném vytvoření takového předpisu žalovanou smyšlená a účelová. Z uvedeného zápisu v porovnání s obsahem Vnitřního předpisu se pak podává, že i přítomnému žalobci byla pravidla z tohoto předpisu známa. Z uvedeného, jakož i s odkazem na zjištění učiněná z Provozního řádu DZS (odst. 29), o němž žalobce jednoznačně uvedl v podání z 9. 2. 2024, že s ním seznámen byl, a v němž bylo pregnantně stanoveno (viz závěr odst. 29), že mytí a dezinfekce sanitních vozů má být prováděna na parkovišti, jímž byl areál , Anonymizováno, v , adresa, , má soud za prokázané tvrzení žalované o tom, že očista sanitního vozidla v bydlišti žalobce by byla v rozporu s uvedenými předpisy, stejně tak by každopádně nebyla souladná s Vnitřním předpisem k hygienickým pravidlům z 1. 3. 2020. Podstatné však je, že soud shora uvedeným postupem dospěl k závěru, že žalobce mytí vozidla právě v bydlišti pro uvedenou dobu neprokázal. Dodáváno je, že oproti popsaným závěrům soud nepovažuje za podstatné, že odst. 3 odůvodnění) v době více než 2 a půl let od inkriminovaného skutku se jeví, že jiný pracovník žalované , jméno FO, porušuje pravidlo o mytí vozidla v sídle žalované.

93. Pokud jde o žalobcem tvrzenou práci spočívající v kompletaci ochranných štítů provedenou v inkriminovanou dobu v bydlišti, pak tato tvrzení má soud provedenými důkazy přímo za vyvrácená. Nicméně soud nejprve podotýká, že v určité fázi druhého prvostupňového řízení vznesená námitka žalované, že žalobce s touto argumentací přišel až po 4 letech řízení, není výstižná, jelikož žalobce nejméně důkaz v podobě svých vlastnoručně psaných poznámek i s údajem „kompletace ochr. pomůcek (štítů)“ předložil již při jednání 22. 6. 2021. K závěru o neprokázání takových tvrzení soud poukazuje v prvé řadě na výpověď svědka , Anonymizováno, v druhé fázi prvostupňového řízení, jak soud detailně popsal zjištění o tom v odst. 66 – na jeho počátku. Byť svědek připustil – vedle toho že kompletaci štítů prováděl většinou on sám – pomoc nějakých řidičů přítomných na dispečinku a nemajících v danou chvíli transporty, přičemž nevyloučil ani pomoc žalobce, pak ale výslovně uvedl, že tuto práci nikomu nezadal, že neví o tom, že by si někdo komponenty ke kompletaci štítů odnášel mimo pracoviště; dělalo se to zásadně na dispečinku. Zároveň výslovně vyloučil že by se taková práce mohla dělat z domova a že by (oproti tvrzení žalobce) bylo nutné komponenty upravovat za pomoci nějakého nářadí. Dále svědkyně , jméno FO, , která měla na starosti zásobování zdravotnickým materiálem, v doplňující výpovědi uvedla, že rovněž nezadávala komukoliv kompletaci štítů, vykonával to vedoucí řidič , Anonymizováno, (ten uvedl, že mu to případně zadala , tituly před jménem, , jméno FO, ). Konečně i k této tvrzené práci a závěru o jejím neprokázání jako vykonané v době pobytu žalobce v bydlišti soud podpůrně odkazuje na vylíčení toho, že zcela zjevném rozporu s takovým tvrzením je zjištění, že žalobce se v dopoledních hodinách více než 5 a půl hodiny zdržoval v sídle zaměstnavatele, aniž by bylo z jeho strany vylíčeno, čemu se zde věnoval.

94. Pokud se žalobce v pozdější fázi řízení uchýlil k nové verzi skutkové, spočívající tvrzení, že uvedeného dne převzal od řidiče , Anonymizováno, pohotovost č. I., pak takové tvrzení rovněž soud nepovažuje za prokázané, ba naopak. Přebírání výslovně určitého typu směny během pracovního dne (tj. změnu směny v druhu tak, jak ji uváděl Vnitřní předpis o stanovení pracovní doby ze dne 1. 7. 2016 – viz odst. 32 odůvodnění, jakož jak byly tyto druhy zcela běžně užívány v komunikaci se zaměstnanci žalované nejen v roce 2020 – viz např. údaje o druhu přidělené služby v Plánu transportu na inkriminované dny, odst. 40 odůvodnění, údaje ve výkazech práce jak žalobce – odst. 46, tak jiných pracovníků na řidičské pozici – odst. 49) výslovně vyloučili de facto všichni k tomuto tématu v řízení vyslechnutí svědci (, Anonymizováno, – viz detailně k „přehodnocení“ již stanovené směny druhá část odstavce 66 odůvodnění, svědek , Anonymizováno, , jenž vylíčil, že byl přidělován jen konkrétní transport, nebylo možné, aby řidič převzal pohotovost jen na několik hodin – odst. 70 odůvodnění, svědkyně , jméno FO, – viz třetí část odst. 73). Pokud svědek, Anonymizováno, , Anonymizováno, pouze k výslovně formulovanému dotazu uvedl – odst. 71 – že pokud by se řidiči na pohotovosti udělalo nevolno a nestíhal by odjezdit transporty, pak že by za něj musela dispečerka určit náhradu, soud uvádí, že svědek ale nebyl výslovně dotazován na to, zda by při této okolnosti došlo ke změně typu směny na směnu „s pohotovostí“, ostatně to na začátku výpovědi naopak spíše vyloučil; uvedenými odpověďmi zjevně vylíčil, že v případě, kdy řidič se službou na pohotovosti z jakéhokoliv důvodu nemohl vykonat určitý transport, pak dispečerka musela pro realizaci takového transportu určit náhradního řidiče. Žalobce ani tedy touto výpovědí neprokázal, že – a to ani v době dubna 2020 – u žalované docházelo během pracovního dne ke změně typu přiřazené služby).

95. Konečně soud vyhodnotil, že žalobce neprokázal, že předmětný případ 8. 4. 2020 spadá pod údajné pravidlo a praxi u žalované, že každé přerušení výkonu práce řidiče (míněno při transportu pacientů) na dobu kratší než 2 hodiny se považovalo za výkon práce při současné možnosti pobývat jako řidič v místě bydliště. Žalovaná tomuto pojetí oponovala již v první fázi prvostupňového řízení, zdůrazňovala to v opravných prostředcích i v současném řízení se sumarizací, že žalobcem vykázaná pracovní doba 8. 4. by byla oprávněná za předpokladu, že by se – po případě využité přestávce na jídlo a oddech v délce 30 minut v bydlišti – opět vrátil na pracoviště, setrval zde do ukončení směny či řádného převozu, a prováděl by zde např. administrativní úkony a úklid sanity či pracoviště.

96. Senát pro nyní odůvodňovaný rozsudek jednak přehodnotil svůj předchozí závěr o tom, že se pravidlo o možnosti započítat kratší, než dvouhodinovou pauzu mezi transporty do výkonu práce týkalo pouze pohotovostí I. – III. Učinil tak jak po doplněných tvrzení samotné žalované (k tomu např viz druhá část odstavce 20 odůvodnění), tak po pečlivém zvážení textu Vnitřní předpis o povinnostech řidiče k sanitním vozidlům z 1. 7. 2016, jakož i po zohlednění doplňujících výpovědí. Citovaném vnitřním předpisu byly případy rozdělení pracovní směny do dvou úseků zmíněny podle současného názoru senátu na jednak navážení a odvážení pacientů z dialýzy, jednak na pohotovosti č. I., II. a III., a konečně na případ dle požadavků dispečinku. Třetí případ se týkal zjevně tzv. mimořádných převozů, zpravidla poptávaných u žalované zdravotnickými zařízeními až v příslušný služební den, přičemž o takových převozech svědkyně – dispečerky v doplňujících výpovědích, stejně tak svědek , Anonymizováno, a , Anonymizováno, uvedli, že tento mimořádný transport mohl být přidělen i řidiči, který neměl pohotovost. Jestliže svědkyně , jméno FO, v závěru doplňující výpovědi zmiňovala, že započítávání pauzy mezi transporty se týkalo jen pohotovostního typu směny, pak podle názoru soudu je však prioritní výše uvedené pravidlo z Vnitřního předpisu o povinnostech řidiče k sanitním vozidlům, tj. vztahovalo se na de facto 3 možné případy výkonu práce řidiče, včetně případu žalobce, kdy měl podle původního plánu transportu stanoveno služební označení řidič 6, zároveň rozvoz na hemodialýzu pouze na dopoledne, avšak byl mu určen (domluven s ním) během dne mimořádný převoz.

97. Se žalovanou se soud musel shodnout v tom, že v první fázi prvostupňového řízení nebylo před tehdejším závěrem soudu o tom, že se doba kratší než 2 hodiny mezi (nyní dle předchozího odstavce vylíčenými 3 případy) rozdělení směny na dva časové úseky započítává do výkonu práce bez dalšího, v rámci stěžejních důkazů – výpovědí svědků , jméno FO, či , Anonymizováno, – činěno vůči právě jim dotazování se na to, kde řidiči v době nepřerušení směny při jejím rozdělení na dva úseky (ve smyslu nároku na započítávání pauzy do výkonu práce) mají nacházet a případně, čemu se v takovou dobu věnovat. Až v rámci druhého prvostupňového řízení se senát touto argumentací žalované podrobněji zabýval (viz požadavky soudu na účastníky ohledně doplnění tvrzení a důkazů). Na základě doplněného dokazování soud uzavřel, že řidič se měl v uvedenou dobu pauzy mezi transporty zdržovat na pracovišti, vykonávat zde práci, resp. – při obraně žalobce proti jinak nespornému nevykonávání práce v místě bydliště v podobě řízení sanitního vozidla – soud uzavřel, že žalobce neprokázal, jak již bylo výše uvedeno, že se mohl pro započítání pauzy mezi výjezdy kratší než dvě hodiny zdržovat v bydlišti. Z citovaného vnitřního předpisu ke stanovení pracovní doby (k hodnocení neadresnosti námitky žalobce o účelné vytvoření tohoto předpisu a jeho nepodepsání oprávněnými osobami soud odkazuje na podrobnosti v závěru odstavce 30, jakož na tam uvedený názor soudu na znalost žalobce tohoto předpisu) a contrario skutečně plyne, že za čas mezi dvěma úseky téže směny (z uvedených 3 druhů) náleží řidiči nárok na plat, jestliže neodjíždí v této přestávce se sanitním vozem do svého bydliště. Dále z doplňujících výpovědí svědkyně , jméno FO, a , jméno FO, vyplynulo, že se směna přerušuje, nejsou-li řidiči na pracovišti a nevykonávají tam nějakou práci, naopak se směna nepřerušuje, jestliže na pracovišti zůstávají (to svědkyně , jméno FO, uvedla i pro případ dubna 2020 s tím, že vyloučila, že by řidiči mohly vykonávat vedlejší pracovní výkony doma. Z doplňující výpovědi svědkyně , jméno FO, vyplynulo, že přestávka mezi výjezdy kratší než 2 hodiny se pro účely započítávání do výkonu práce měla trávit na pracovišti, jestliže si řidič směnu nepřerušil, měl zůstat na pracovišti a vykonávat např. administrativu či něco na dispečinku, přičemž i pro případ roku 2020 uvedla, že aby se pauza mezi výjezdy trvající kratší, než dvě hodiny započítávala do výkonu práce, musel být řidič na pracovišti. Svědkyně sice neuvedla zdroj tohoto pravidla, nicméně vylíčila, že toto všechno měli řidiči znát od vedoucího řidiče, v rámci zaučování. Navíc – jak soud opakuje – vyloučila, že by řidiči někdy povolila, aby na tuto pauzu mezi výjezdy řidiči, kdy povolila odjezd domů a konání tam pracovních úkonů. Ani svědek , Anonymizováno, v doplňující výpovědi (v pasáži na praxi přerušování směn v roce 2020 a vylíčení, že „to šlo přes dispečink“, který řekl řidiči, že mu přerušuje službu) však nevypověděl, že by dispečink povolil řidiči jet domů a nemít směnu přerušenou, nevykonávat práci.

98. Podpůrně pro závěr o započítávání přestávky mezi transporty v rámci jedné směny do výkonu práce za podmínky, kdy řidiči zůstává na pracovišti žalované, soud odkazuje na zjištění o různých případech takového postupu ze strany jiných řidičů v době blízké inkriminovanému případu žalobce (k tomu viz detailně zjištění z odstavce 49 odůvodnění), jakož v kontrastu s tím naopak o nezapočítávání přestávky do výkonu práce (o tzv. přerušení směny) přímo žalobcem v případech odjezdu mimo pracoviště (a též přestávce delší než dvě hodiny) je odkazováno na zjištění v odstavci 48 odůvodnění.

99. V porovnání se současnými závěry na podkladě doplněného dokazování – o podmínce výskytu pro řidiče v sídle žalované v pauze mezi transporty pro započítávání pauzy do výkonu práce – popsanými v předcházejících odstavcích odůvodnění (95 – 98) pak zůstává ojedinělé, tudíž nezohlednitelné vylíčení svědka Novotného z první fáze řízení, který uvedl, že řidič mohl být v době kratší než dvouhodinové přestávky mezi transporty doma.

100. Soud tedy shrnuje – jak již popsal výše – že ve vztahu k nyní znovu přezkoumávanému výpovědnímu důvodu ad 2) a datu 8. 4. 2020 dospěl k závěru, že výpověď byla dána důvodně, skutek přesně popsaný ve výpovědi nastal (nevykonávání práce žalobcem se sanitou v místě bydliště od 12:48 do 14:42 hodin a následné vykázání tohoto času jako odpracovaného), přičemž žalobce neprokázal, že by v místě bydliště prováděl práci v podobě kompletace štítů a očisty vozidla, že by mu taková práce byla zadána či odsouhlasena dispečerkou. Neprokázal ani to, že by se na něj vztahovala pravidla a praxe žalované o započítávání této přestávky do výkonu práce (a to – bez stanoviska žalované zaujímaného v řízení, že zde žalobce mohl čerpat přestávku na oběd v délce 30 minut – celkem v rozsahu 1:54 minut, resp. v rozsahu 1:24 při zohlednění obědové přestávky), jelikož neprokázal, že uvedenou dobu mohl bez dalšího trávit v bydlišti. Naopak má soud za prokázanou praxi, kdy řidič měl být v tuto dobu na pracovišti. Při následném vykázání tohoto časového úseku jako odpracované doby se nepochybně dopustil porušení právních povinností stanovených pracovněprávními předpisy a útoku na majetek žalované jako zaměstnavatele. Rovněž tak šlo o jednání, které u žalované oprávněně vyvolalo ztrátu důvěry v loajalitu žalobce. zejména pak s přihlédnutím k závazným názorům Nejvyššího soudu ČR tedy soud shledal ve druhém prvostupňovém řízení výpověď jako opodstatněnou.

101. Pro úplnost soud dodává, že výpověď po doplnění dokazování nevyhodnotil jako účelovou jen s ohledem na to, že žalobce si aktivně počínal při hájení práv zaměstnanců a měl požadavky na žalovanou pro účely mj. dodržování různých předpisů týkajících se jím vykonávané práce (k tomu viz odst. 54). Oproti tomuto pohledu žalobce totiž stojí zjištění učiněná z doplněných důkazů žalované o tom, že žalobce nebyl bezproblémový zaměstnanec, šlo-li o dodržování pracovně právních předpisů či o chování na pracovišti – k tomu viz zjištění z odst. 52 (o uskutečněném pohovoru a následné písemné výtce e-mailem z 21. 8. 2019 ohledně výrazného překračování max. povolené rychlosti v obci žalobcem při výkonu práce dne 2., 5., 6., a 15. 8. 2019, dále o výtce ze dne 17. 12. 2019 vůči žalobci o neoprávněném vykazování práce při současné čerpání pracovního volna s náhradou mzdy dne 13. 11. 2019 v celkové délce 8 hodin).

102. Také je patřičné poznamenat, že argumentace o současném porušování pracovně právních předpisů jinými zaměstnanci žalované (, Anonymizováno, ) a dle žalobce navíc dosahujícím vyšší intenzity, nemůže být pro projednávanou věc podstatné.

103. Výrokem II. tohoto rozsudku soud rozhodl o povinnosti k náhradě nákladů všech dosud uskutečněných fází řízení. Ve věci úspěšné žalované bylo podle § 142 odst. 1 o. s. ř. vůči neúspěšnému žalobci přiznáno právo na náhradu nákladů řízení, představovaných jednak soudními poplatky (2 000 Kč za podané odvolání, 14 000 Kč za dovolání), a jednak náklady právního zastoupení 92 259,70 Kč, které byly určeny dle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách za poskytování právních služeb, ve znění účinném ke dni učinění jednotlivých úkonů právní služby (dále případně jen AT). Při tarifní hodnotě 35 000 Kč (§ 9 odst. 3 písm. a) AT, neboť předmětem řízení bylo určení neplatnosti právního jednání, jehož důsledkem mělo být ukončení pracovněprávního poměru, tj. nejde o předmět penězi ocenitelný) činí odměna advokáta za jeden úkon 2 500 Kč (§ 7 bod 5). V posuzovaném případě odměna advokáta, který (resp. kteří, neboť žalovaná byla v řízení postupně zastoupena do doby před podáním dovolání , tituly před jménem, , jméno FO, , v rámci podaného dovolání a dále pak , tituly před jménem, , jméno FO, ) v řízení učinil celkem 18 zohlednitelných úkonů právní služby [převzetí a příprava zastoupení , tituly před jménem, , jméno FO, dne 20. 11. 2020, 10 x písemná podání ve věci samé, a to ze dne 27. 11. 2020, 21. 7. 2021, 26. 10. 2021, odvolání ze dne 21. 3. 2022, dovolání ze dne 21. 12. 2022, písemná podání v další fázi prvostupňového řízení po zrušení rozsudku OS i KS – ze dne 21. 12. 2023, 25. 1. 2024, 6. 3. 2024, 28. 3. 2024 a 13. 5. 2024, účast u 7 jednání, a to u OS dne 22. 6. 2021, 23. 9. 2021, 2. 12. 2021, u odvolacího soudu 12. 9. 2022, před OS v další fázi řízení – 14. 3. 2024, 23. 5. 2024 a 7. 6. 2024; § 11 odst. 1 písm. a), d), g) AT)], když s písemným podáním ze dne 26. 10. 2021 se však pojí jen polovina odměny, neboť šlo jen o předložení důkazů, k čemuž byla žalovaná vyzvána v rámci toho, že jimi jako jediná v řízení disponovala, zatímco s jednáními dne 23. 9. 2021 a 23. 5. 2024 se pojí troj- a dvojnásobek odměny (jednání trvala 3, resp. 2 započaté dvouhodiny), dosáhla celkem 51 250 Kč (20,5 x 2 500). Soud poznamenává, že oproti požadavku žalované na rozsah přisouzené náhrady nákladů řízení soud nepřiznal náhradu za právní zastoupení ve vztahu k úkonům v podobě druhého převzetí zastoupení dalším advokátem, neboť bylo volbou žalované, že osobu právního zástupce změnila, a podle názoru soudu nemůže jít k tíži žalobce takový postup žalované, jenž by se promítl do povinnosti žalobce nahradit žalované náklady řízení navýšené o náklady převzetí zastoupení jiným právním zástupcem. Dále nebyla přisouzena náhrada za úkony v podobě písemných závěrečných návrhů (ať již předchozího právního zástupce žalované ze dne 15. 12. 2021, či aktuální závěrečný návrh ze 30. 5. 2024), jelikož možnost podat písemný závěrečný návrh představovalo benevolentní postup soudu pro zastoupení účastníků (a to v případě před vyhlášením 1. rozsudku OS výslovně k žádosti zástupce žalované, v případě druhé fáze řízení před OS k žádosti obou procesních stran). K tématu, že písemný závěrečný návrh nelze pokládat za písemné podání soudu týkající se věci samé dle § 11 odst. 1 písm. d) AT, lze odkázat na obdobné vyhodnocení – byť v trestním řízení – Vrchního soudu v Praze ve věci sp. zn. , spisová značka, . Dále soud do nákladů právního zastoupení zařadil náhradu hotových výdajů spojených s každým z výše uvedených celkem , hodnota, úkonů právní služby – vždy po 300 Kč – tj. celkem 5 400 Kč (18 x 300, § 13 odst. 4 AT). K nákladům právního zastoupení přísluší též náhrada za čas promeškaný v souvislosti s poskytnutím právní služby, konkrétně strávený advokátem při cestě k uvedeným 7 jednáním (ať již při jízdě automobilem z , Anonymizováno, do , adresa, a zpět, z , Anonymizováno, do , adresa, a zpět – předchozím zástupce , tituly před jménem, , jméno FO, , nebo z , adresa, a zpět veřejným dopravním prostředkem, použitým substituční zástupkyní současného právního zástupce žalované) vždy po 12 půlhodinách, celkem 8 400 Kč (7 x 12 x 100 Kč dle § 14 odst. 1 písm. a), odst. 3 AT), a také cestovní výdaje advokátů. V případě zastoupení , tituly před jménem, , jméno FO, jde o celkem 10 428,25 Kč [za 4 jízdy, ať již z Plzně do , adresa, a zpět nebo z , Anonymizováno, do , adresa, a zpět, ve vzdálenosti vždy 419 km vozem , jméno FO, reg. zn. , SPZ, s průměrnou spotřebou dle technického průkazu 5,43 litrů/100 km, a to v roce 2021 při 3 jízdách 3 x 2 462,45 Kč (při sazbě základní náhrady 4,40 Kč za 1 km a při ceně motorové nafty za jeden litr 27,70 Kč (§ 1 písm. b), § 4 písm. c) vyhl. č. 589/2020 Sb.) a v roce 2022 za jednu jízdu 3 040,90 Kč (při sazbě základní náhrady 4,70 Kč za 1 km a při ceně motorové nafty za jeden litr 47,10 Kč (§ 1 písm. b), § 4 písm. c) vyhl. č. 511/2021 Sb. ve znění ke dni konání jednání 12. 9. 2022)]. Náklady právního zastoupení podle § 137 odst. 3 písm. a) o. s. ř. tvoří i náhrada za DPH v sazbě 21 % (zák. č. 235/2004 Sb. ve znění účinném od 1. 1. 2013) z odměny i hotových výdajů advokáta, tj. částka 15 850,43 Kč [0,21 x (51 250 + 5 400 + 8 400 +10 428,25)]. Konečně k nákladům právního zastoupení patří jízdné veřejnými dopravními prostředky k jednáním před OS v roce 2024 v celkové výši 931 Kč.

104. Lhůta k plnění povinnosti k náhradě nákladů řízení byla žalobci stanovena obvyklá třídenní od právní moci rozhodnutí (§ 160 odst. 1, část věty před středníkem o. s. ř.). Ke stanovení delší lhůty či k plnění ve splátkách soud neshledal v okolnostech případu ani v soudu známých poměrech účastníků (k nimž žalobce ve prospěch jiné než třídenní lhůty k plnění aktivně ničeho netvrdil) žádné relevantní důvody.