17 Co 29/2026

Plný text

Krajský soud v Hradci Králové rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jana Čipery a soudců Mgr. Tomáše Šintáka a JUDr. Jiřího Hanuše ve věci žalobce: název , IČO číslo sídlem adresa zastoupený advokátem Jméno advokáta A sídlem Adresa advokáta A proti žalované: Jméno žalované , narozená dne Datum narození žalované bytem Adresa žalované zastoupená advokátem Jméno advokáta B sídlem Adresa advokáta B o zaplacení 14 680,23 EUR s příslušenstvím k odvolání žalobce proti rozsudku Okresního soudu v Náchodě ze dne 10. listopadu 2025 č. j. 15 C 112/2025-117

I. Rozsudek okresního soudu se potvrzuje.

II. Žalobce je povinen nahradit žalované k rukám jejího zástupce do tří dnů od právní moci rozsudku náklady odvolacího řízení ve výši 41 030 Kč.

1. Rozsudkem výše označeným okresní soud zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhá na žalované zaplacení částky ve výši 14 680,23 EUR s 7,9% úrokem z prodlení ročně z této částky za dobu od 1. 4. 2025 do zaplacení (výrok I), a žalobci uložil, aby žalované k rukám jejího zástupce do tří dnů od právní moci rozsudku zaplatil na náhradu nákladů řízení částku ve výši 33 902,60 Kč (výrok II).

2. V odůvodnění rozsudku okresní soud vyložil, že rozhodoval o žalobě podané dne , datum, , jíž se žalobce domáhal vydání bezdůvodného obohacení. Žalobce v žalobě tvrdil, že Pozemkový úrad , Anonymizováno, rozhodnutím č. k. , číslo, ze dne , datum, rozhodl, že otec žalované , jméno FO, , narozený , datum, , splňuje podmínky zákona č. 229/1991 Sb. na vydání konkrétních nemovitostí, označených názvem katastrálního území, parcelními čísly a výměrami pozemků, které přešly na stát v důsledku rozhodnutí ONV v , Anonymizováno, podle zákona č. 46/48 Sb., že tyto pozemky se oprávněným osobám nemohou vydat, protože jsou zastavěné, a proto mají oprávněné osoby nárok na převod jiného pozemku z vlastnictví státu, případně nárok na náhradu; oprávněný , jméno FO, měl nárok na pozemky či náhradu v rozsahu 1/3. Okresný úrad v , Anonymizováno, rozhodnutím č. k. , Anonymizováno, ze dne , datum, ve znění opravného rozhodnutí ze dne , datum, určil restituční nárok oprávněných osob tak, že , jméno FO, náleží náhrada ve výši 983 604,70 Sk, což při přepočtu na eura při kursu 30,126 Sk za 1 EUR činí 32 649,695 EUR. , jméno FO, zemřel dne , datum, , jeho právními nástupci a dědici se stali žalovaná a její bratr , jméno FO, , narozený , datum, , každý v podílu 1/2. Žalované byl přiznaný restituční nárok vyplacen ve dvou platbách dne , datum, a , datum, . Rozhodnutím ze dne , datum, č. k. , Anonymizováno, Okresný úrad v , Anonymizováno, opravil chyby v psaní v písemném vyhotovení pravomocného rozhodnutí Pozemkového úradu , Anonymizováno, č. k. , Anonymizováno, ze dne , datum, , a to ve výměře parcel tak, že správná celková výměra parcel činí 28 348 m2 a nikoli původně nesprávně uvedených 252 721 m2. V návaznosti na to provedl přepočet nároku oprávněných osob s výsledkem, že žalované a jejímu bratrovi náleží každému pouze 1 644,617 EUR. Žalobou uplatněná částka představuje rozdíl mezi původně vyplacenou částkou 16 324,848 EUR a tímto nárokem. K jejímu vydání byla žalovaná vyzvána s tím, že jde na její straně o bezdůvodné obohacení. Dle žalobce šlo o přípustnou opravu chyby v rozhodnutí, jejímž následkem se právní situace nijak nezměnila, šlo jen o faktickou opravu nesprávné výměry pozemků. Restituentům musela být správná výměra známa, vědomě tedy převzali vyšší částku, což bylo v rozporu s dobrými mravy. Nárok na vydání bezdůvodného obohacení nemůže být promlčen, protože vznikl až v důsledku opravy provedené v roce , rok, .

3. Žalovaná uplatněný nárok neuznala. Bránila se předně tím, že chyba ve výměrách pozemků nemohla být opravena postupem dle § 47 odst. 6 zákona č. 71/1967 Sb. a v této souvislosti poukazovala na rozhodnutí Nejvyššího soudu Slovenské republiky sp. zn. 7 Sž 142/2001 ze dne 7. 11. 2001. Šlo totiž o zásadní změnu rozhodnutí, které bylo možné dosáhnout jen aplikací institutu přezkoumání rozhodnutí v mimoodvolacím řízení (§ 65 správního řádu), jehož uplatnění je však limitováno lhůtou tří let od právní moci rozhodnutí. Oprava výměr se dle samotného žalobce promítla do výše náhrady, rozhodnutí bylo tedy v důsledku opravy nezákonně změněno, neboť nešlo o opravu zjevné chyby v psaní nebo počtech. Šlo tedy o libovůli, která byla v rozporu s principem právní jistoty. Žalovaná vznesla námitku promlčení s tím, že objektivní promlčecí doba již uplynula, neboť její běh započal již v době vyplacení plnění, tedy v roce , rok, . Žalovaná též namítala, že věcná legitimace nesvědčí žalobci, ale přímo Slovenské republice.

4. Okresní soud předně dovodil, že projednání dané věci je v jeho pravomoci a že je dána i jeho mezinárodní příslušnost k rozhodování tohoto sporu, a to dle čl. 4/1 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012, neboť je soudem místa bydliště žalované. Právní vztah se dle ustanovení čl. 10/1 Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 864/2007 řídí právním řádem Slovenské republiky (v odst. 4 odůvodnění rozsudku okresní soud uvádí „České“, ovšem z kontextu rozhodnutí je zjevné, že jde o zřejmou nesprávnost, jelikož okresní soud posuzoval věc dle práva slovenského), protože uplatněný mimosmluvní závazek vyplývající z bezdůvodného obohacení úzce souvisí s restitučním nárokem žalované, který se řídí právem Slovenské republiky. Na základě dokazování provedeného listinnými důkazy učinil okresní soud skutková zjištění, která odpovídají žalobcovým tvrzením ohledně obsahu jednotlivých rozhodnutí a dalších úkonů učiněných slovenskými orgány ve vztahu k předmětnému restitučnímu nároku. Měl za prokázané i to, že žalovaná je dědičkou původní oprávněné osoby, jejího otce , jméno FO, , a že žalobce eviduje, že na uspokojení nároku vyplatil žalované dne 21. 6. 2000 částku 2 721,90 EUR a dne 30. 7. 2000 částku 13 271,01 EUR, celkem 15 992,91 EUR. Připomněl též, že obdobný nárok žalobce neúspěšně uplatnil proti bratru žalované, rozsudkem Okresního soudu v Lounech z 7. 8. 2025 č. j. 17 C 102/2025-138 byla žaloba zamítnuta.

5. Po právní stránce posoudil okresní soud věc dle ustanovení § 451 odst. 1 a § 107 odst. 1 a 2 zákona č. 40/1964 Zb., občianského zákonníka (dále jen „obč. zák.“), a § 47 odst. 6 a § 68 odst. 1 zákona č. 71/1967 Zb., o správnom konaní (dále jen s. p.), když oba právní předpisy platily v minulosti i na území České republiky (do 31. 12. 2013, resp. do 31. 12. 2005). Dospěl k závěru, že žaloba důvodná není. Zdůraznil, že oprava původního rozhodnutí Pozemkového úradu Galanta ze dne 15. 5. 1992, na které navazovalo ocenění restitučního nároku provedené v roce 1998, byla provedena po více než 25 letech. Podstatou opravy bylo zkrácení restitučního nároku z původních 25,2721 ha nově na 2,8348 ha, v důsledku čehož byla snížena částky tvořící náhradu ve vztahu k žalované o uplatňovaných 14 680,23 EUR. Soud prvního stupně však (a to ve shodě se závěry Okresního soudu v Lounech) dovodil, že provedenou opravou byly překročeny zákonné meze ustanovení § 47 odst. 6 s. p. tak, jak je vymezila judikatura nejen slovenská (rozhodnutí Nejvyššího soudu SR sp. zn. 7 Sž 142/2001), ale i česká (rozhodnutí Nejvyššího správního soudu sp. zn. 1 Afs 58/2009 a zvláště sp. zn. 4 As 284/2022, které se zabývalo obdobným případem krácení restitučního nároku po uplynutí více jak 20 let). Postup dle ustanovení § 47 odst. 6 s. p. nelze totiž použít, jestliže by se opravou měnil vlastní obsah rozhodnutí a dotýkal by se hmotných práv účastníka, neboť účastník nemá žádnou možnost procesní obrany. Při zjišťování obsahu správního rozhodnutí proto soudy nejsou provedenou opravou vázány, neboť ta jen sjednocuje formální vyjádření správního rozhodnutí s jeho skutečným obsahem (rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 28 Cdo 2461/2007). Při posuzování důvodnosti námitky promlčení okresní soud nepřisvědčil žalobcovu názoru, že bezdůvodné obohacení na straně žalované vzniklo teprve v důsledku provedené opravy rozhodnutí, čímž odpadl právní důvod poskytnutého plnění. Oprava rozhodnutí zásadně nemůže založit, změnit či zrušit práva a povinnosti, nemůže tedy vést ke vzniku nového hmotněprávního nároku na vydání bezdůvodného obohacení. Oprava proto nemůže mít vliv ani na běh promlčecí lhůty. Bylo-li rozhodnutí ze dne , datum, věcně nesprávné, začala promlčecí lhůta k vydání bezdůvodného obohacení vzniklého v důsledku nesprávnosti tohoto rozhodnutí běžet od vyplacení peněžitého plnění, tedy již v roce , rok, . Nárok je tedy promlčen v důsledku uplynutí tříleté objektivní promlčecí lhůty. Ve vztahu k námitce žalobce, že jednání žalované spočívající ve vědomém převzetí vyšší částky je rozporné s dobrými mravy, okresní soud poznamenal, že žalovaná žila v době restitučního řízení již přes dvacet let v České republice, a proto jí nelze klást k tíži, že se neseznámila s výměrami nemovitostí, jichž se restituce týkala. To platí tím spíše, že ani okresní úřad při ocenění nároku žádnou vadu stran výměry pozemků nezjistil. I kdyby se však žalovaná na úkor žalobce obohatila úmyslně, vedlo by to jenom k prodloužení objektivní promlčecí lhůty na deset let, což by na závěru o promlčení žalobou uplatňovaného nároku nemohlo ničeho změnit. Výrok o nákladech řízení odůvodnil okresní soud ustanovením § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“). Procesně plně úspěšné žalované přiznal proti žalobci v plném rozsahu náhradu nákladů, které žalovaná v řízení účelně vynaložila ke své obraně.

6. Proti rozsudku podal žalobce odvolání, v němž namítl, že okresní soud provedl nedostatečné dokazování, na jehož základě dospěl k nesprávným skutkovým zjištěním, které jej vedly k nesprávnému právnímu posouzení věci. Jeho rozsudek je odůvodněn nepřesvědčivě a arbitrárně. Žalobce předně nesouhlasí se závěrem okresního soudu, že provedená oprava rozhodnutí měla znamenat jeho změnu, tedy změnu práv a povinností dotčených subjektů. Soudní rozhodnutí, na která okresní soud v tomto směru poukázal, byla vydána ve správním soudnictví, navíc se nejednalo o identické právní věci. Žalobce je přesvědčen, že oprava rozhodnutí i nové ocenění jsou platné a závazné, a že je tedy nevyhnutelné od nich odvozovat příslušná práva a povinnosti. Opravou nedošlo k žádné změně právní situace založené původním rozhodnutím, nejednalo se o změnu skutkových zjištění a právního posouzení. Opravou došlo jen k úpravě faktické situace, která existovala a byla veřejně verifikována v katastru nemovitostí, tedy k uvedení výměr pozemků do souladu se skutečným stavem. Výměra uplatněného restitučního nároku stejně jako jeho cena se nijak nezměnila, ke změně právní situace žalované proto nedošlo. V důsledku chyby byl restituční nárok původně naceněn výše a tato skutečnost musela být žalované známa. Pokud žalovaná za takové situace účelově mlčela, šlo o jednání v rozporu s dobrými mravy. O případné nepřípustnosti opravy by bylo možné uvažovat pouze v případě, že by došlo k úplnému odnětí uplatněného restitučního nároku. Žalovaná na svém nároku nebyla nijak zkrácena, byl jí přiznán v plném rozsahu, avšak v důsledku chyby v psaní ve vyšší výměře. Opravou chyby tedy nedošlo ke změně výměry, jen k odstranění zřejmé chyby. Žalované byl přiznán restituční nárok v plném rozsahu, oprava rozhodnutí vycházela ze stejných skutkových a právních okolností, které tu byly v době vydání původního rozhodnutí. Žalované bylo v důsledku chyby v psaní v rozhodnutí č. k. , číslo, přiznáno více, než na co měla nárok, a v návaznosti na to jí byla vyplacena náhrada v penězích. Odvolatel má za to, že tato skutečnost vyplývá přímo z opravy a z příloh k ní, které měl okresní soud k dispozici, přitom ale v této části dokazování neprovedl, a proto dospěl k nesprávnému skutkovému zjištění ohledně celkové nárokovatelné a přiznané výměry pozemků a nabyl dojmu, že žalovaná byla zkrácena na svých právech. Ke zkrácení žalované nedošlo, protože okresní soud v tomto směru neprovedl žádné dokazování, resp. se s důkazy v této části nevypořádal, což činí jeho rozhodnutí nepřezkoumatelným a zmatečným. Opravou chyby původního rozhodnutí se jen odstranila chyba spočívající v ocenění vyšší výměry, než tvořil uplatněný restituční nárok. V opravě se tedy nejednalo o nápravu omylu v hodnocení skutkových okolností nebo v právním posouzení věci. Žalovaná proti opravě ničeho nenamítala, z čehož lze dovodit, že s ní souhlasila. Kdyby okresní soud provedl dokazování ohledně celkové výměry přiznaného nároku, musel by dojít k závěru, že žalovaná se duplicitně přiznaným nárokem v rozsahu, ve kterém byl opravou snížený, bezdůvodně obohatila a že je povinna toto bezdůvodné obohacení vydat. Ve vztahu k údajnému promlčení nároku žalobce zdůraznil, že se o rozsahu obohacení žalované dozvěděl až doručením opravy a ocenění dne , datum, . Promlčecí lhůta proto nemohla začít běžet dříve. Okresní soud nesprávně vázal počátek běhu promlčecí lhůty na rok , rok, . V daném případě však nešlo o nárok na vydání bezdůvodného obohacení, které vzniklo bez právního důvodu. Jde tu o bezdůvodné obohacení, které vzniklo odpadnutím právního důvodu. Právní důvod pro poskytnutí plnění tu tedy na počátku byl, ale na základě určité právní skutečnosti – opravy chyby v psaní – tento právní důvod odpadl. Promlčecí lhůta tedy nemohla začít běžet dříve než , datum, , žalobou uplatněný nárok promlčen být nemůže. Žalobce ani žalovaná dříve neměli a objektivně ani nemohli mít vědomost o vzniku bezdůvodného obohacení. Žalobce navrhl, aby odvolací soud odvoláním napadený rozsudek zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení, případně aby jej změnil tak, že žalobě v celém rozsahu vyhoví.

7. Žalovaná ve vyjádření k odvolání uvedla, že rozsudek okresního soudu pokládá za správný a žalobcovo odvolání za zcela nedůvodné. Poznamenala, že okresní soud žalobu zamítl, aniž se zabýval jejími dalšími námitkami, že finanční náhrada nebyla vyplacena a že žalobce nemá aktivní věcnou legitimaci. Dospěl totiž k závěru, že je důvodná námitka promlčení. Okresní soud správně dovodil, že podstata opravy v daném případě spočívala ve zkrácení přiznaného restitučního nároku a že tu nešlo jen o opravu zjevného omylu, který byl dostatečně podložen skutkovými zjištěními prokazujícími správné znění rozhodnutí. Opravit lze jen zjevné chyby vyplývající z přehlédnutí či nepozornosti, není možné takto měnit rozhodnutí po obsahové stránce. Nápravu vnitřně konzistentního, co do obsahu výroku a odůvodnění souladného, rozhodnutí lze provést pouze prostřednictvím odvolání či v podmínkách správního řízení za pomoci obnovy řízení či přezkoumání rozhodnutí mimo odvolací řízení. Uvádí-li sám žalobce, že byla opravena jen celková výměra pozemků, za které náležela náhrada, a tím se logicky změnila i výše samotné náhrady, je z toho zjevné, že původní rozhodnutí bylo nezákonným způsobem změněno z podstatné části po obsahové stránce. Že si byl této okolnosti vědom i Okresný úrad , Anonymizováno, vyplývá ostatně i z odůvodnění jeho opravného rozhodnutí ze dne , datum, . Rozhodnutí ze dne , datum, netrpělo žádnou zjevnou nesprávností, kterou by bylo možné zhojit opravou ve smyslu ustanovení § 47 odst. 6 s. p. Proti takové opravě nelze uplatnit žádný opravný prostředek, žalovaná proto neměla žádnou možnost obrany. Žalobce proto nemůže dovozovat, že s takovou opravou souhlasila. Okresní soud správně dovodil, že v situaci, kdy oprava nemůže změnit postavení účastníků, nemůže v jejím důsledku dojít k počátku, změně či přerušení hmotněprávní lhůty a ani nemůže vést ke vzniku nového hmotněprávního nároku na vydání bezdůvodného obohacení. Mělo-li k vyplacení plnění dojít dle žalobce v roce , rok, , pak je nárok na vydání bezdůvodného obohacení promlčen v objektivní tříleté lhůtě, jak správně dovodil okresní soud. Žalovaná proto navrhla, aby byl rozsudek okresního soudu potvrzen.

8. Žalobce na vyjádření žalované odpověděl podáním ze dne 15. 4. 2026, v němž poněkud stručněji v podstatě zopakoval své odvolací námitky. Nově uvedl, že z důvodu opatrnosti namítá rozpor uplatněné námitky promlčení s dobrými mravy ve smyslu ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. Dle žalobce tu jde o výjimečný případ, protože on sám je právnickou osobou zřízenou zákonem, jejíž hlavní úlohou je správa majetku , Anonymizováno, republiky, a tedy výkon činností ve veřejném zájmu. Marné uplynutí promlčecí doby nelze bez dalšího připsat výlučně k tíži žalobce. Žalovaná si při zachování náležité míry obezřetnosti mohla být vědoma, že jí bylo přiznáno plnění nad rámec jejího nároku, a to v důsledku chyby v psaní. Za těchto okolností nelze uplatnění námitky promlčení pokládat za poctivý výkon práva, nýbrž za snahu zachovat si majetkový prospěch, na který žalovaná žádný nárok nemá. Je to v rozporu s principem spravedlnosti i se zásadou, že se nikdo nemůže bezdůvodně obohacovat na úkor jiného. V této souvislosti se žalobce dovolává rozhodnutí Ústavního soudu ČR sp. zn. III. ÚS 3358/20.

9. Žalovaná na to reagovala podáním ze dne 21. 4. 2026, v němž zdůraznila, že v projednávané věci nejsou dány okolnosti, z nichž by bylo možno dovozovat, že námitka promlčení je v rozporu s dobrými mravy. Připomněla v této souvislosti závěry ustálené judikatury týkající se dané otázky. S ohledem na princip právní jistoty poukázala na to, že k plnění ze strany žalobce mělo dojít v roce 2000, k vydání tzv. opravného rozhodnutí došlo až , datum, , a to na základě žádosti žalobce ze dne , datum, . Bylo-li dle žalobce vydání opravného rozhodnutí podmínkou vymáhání bezdůvodného obohacení, žalobci nic nebránilo v tom, aby svou žádost uplatnil dříve. Zůstal-li po dobu více než 20 let nečinný, je zřejmé, že zavinění na marném uplynutí promlčecí doby leží výlučně na něm. Je dále nepatřičné tvrzení žalobce, že žalovaná o bezdůvodném obohacení věděla, a přesto si plnění ponechala. Žalovaná od počátku řízení tvrdí, že jí plnění vyplaceno nebylo. Navíc nebyla povinna přezkoumávat správnost původního rozhodnutí. Žalovaná dále poukázala na to, že žalobce si ve své argumentaci sám odporuje, tvrdí-li, že oprava se týkala zjevné chyby v psaní spočívající v nesprávné výměře pozemků, přičemž nedošlo ke změně skutkových zjištění ani právního posouzení. Výměra pozemků byla skutkovým zjištěním správního orgánu, opravou došlo ke změně tohoto zjištění. Opravné rozhodnutí bylo vydáno po doplnění dokazování, což je zřejmé z jeho odůvodnění. Dovolená meze opravy tak byla zjevně nepřípustně překročena, což v odůvodnění přiznal i Okresný úrad , Anonymizováno, .

10. Krajský soud jako soud odvolací po zjištění, že odvolání je přípustné (§ 201 o. s. ř.), obsahuje všechny podstatné náležitosti (§ 205 o. s. ř.) a bylo podáno osobou oprávněnou a včas (§ 201 a § 204 o. s. ř.), přezkoumal při nařízeném jednání rozsudek okresního soudu, jakož i jemu předcházející řízení v mezích, v nichž se odvolatel domáhal jeho přezkoumání (§ 212 o. s. ř.), aniž byl vázán důvody, které byly v odvolání uplatněny (§ 212a odst. 1 o. s. ř.). Odvolání důvodným neshledal.

11. Odvolací soud v prvé řadě dospěl k závěru, že řízení před okresním soudem nebylo postiženo žádnou zmatečnostní ani jinou podstatnou procesní vadou, která by mohla mít vliv na správnost rozsudku. Okresní soud provedl v potřebném rozsahu dokazování a na jeho základě dospěl ke správným skutkovým zjištěním, s nimiž se krajský soud ztotožňuje. Okresní soud nepochybil ani při právním posouzení věci, které je založeno na závěru, že žalobou uplatněný nárok musí být promlčen. Okresní soud své skutkové i právní závěry náležitě vyložil v odůvodnění napadeného rozsudku, na které lze pro stručnost odkázat.

12. Žalobce v odvolání uvedl, že je napadený rozsudek soudu prvního stupně odůvodněn nepřesvědčivě a arbitrárně, ba že je dokonce nepřezkoumatelný. Tyto námitky shledal odvolací soud nedůvodnými. Odůvodnění rozsudku okresního soudu plně odpovídá požadavkům vyplývajícím z ustanovení § 157 odst. 2 o. s. ř. a je zcela přesvědčivé. Okolnost, že okresní soud nepřisvědčil žalobcově skutkové a právní argumentaci, nemůže sama o sobě založit vadnost odůvodnění rozsudku.

13. K žalobcem namítané nepřezkoumatelnosti rozsudku okresního soudu krajský soud uvádí, že z ustálené judikatury soudů plyne závěr, že měřítkem toho, zda rozhodnutí soudu prvního stupně je či není přezkoumatelné, nejsou požadavky odvolacího soudu na náležitosti odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, ale především zájem účastníků řízení na tom, aby mohli náležitě použít v odvolání proti tomuto rozhodnutí odvolací důvody. I když rozhodnutí soudu prvního stupně nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu odvolání – na újmu uplatnění práv odvolatele (srov. rozsudek Nejvyššího soudu z 25. 6. 2013 sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 100/2013). Nejsou-li v této souvislosti rozhodujícím měřítkem přezkoumatelnosti rozhodnutí soudu prvního stupně požadavky odvolacího soudu, pak takovým měřítkem samozřejmě nemohou být ani požadavky či představy účastníka řízení na obsah odůvodnění rozhodnutí soudu. V daném případě je třeba zdůraznit, že žalobcem vytýkané vady odůvodnění rozsudku neměly za následek nemožnost uplatnění jeho procesních práv v odvolacím řízení. Naopak je zjevné, že žalobce odvolací důvody použít mohl a také tak učinil. Jen samotná okolnost, že s odůvodněním rozsudku soudu prvního stupně se neztotožňuje a něco v něm postrádá, nemůže být důvodem pro zrušení rozsudku pro nepřezkoumatelnost. Žalobce námitku nepřezkoumatelnosti rozsudku opírá o tvrzení, že se okresní soud důkladněji nezabýval důvody opravy původního rozhodnutí č. k. , číslo, z , datum, , která byla provedena Okresným úradem v , Anonymizováno, dne , datum, , a že proto dospěl k nesprávnému skutkovému zjištění ohledně celkové nárokovatelné a přiznané výměry pozemků, což jej vedlo k chybnému úsudku o zkrácení práv žalované. Okresní soud však v rozsudku nijak nezpochybnil žalobcovo tvrzení, že výměra pozemků uvedená v rozhodnutí ze dne , datum, byla nesprávná. Nepřisvědčil ovšem mínění žalobce, že tato nesprávnost ve výměře mohla být napravena opravou rozhodnutí provedenou postupem dle ustanovení § 47 odst. 6 s. p. Zkrácení práv žalobkyně, z něhož vychází okresní soud, pak spočívá v tom, že na tato nepřípustná oprava rozhodnutí má dle žalobce představovat důvod pro jeho požadavek, aby žalovaná vydala bezdůvodné obohacení, a to v podobě vrácení plnění, které měla přijmout před více než dvaceti lety.

14. Odvolací soud zcela souhlasí s tím, jak okresní soud posoudil důvodnost námitky promlčení uplatněné žalovanou. Nad rámec důvodů uvedených okresním soudem je třeba dodat, že je skutečně nesprávný názor žalobce, že uplatněný nárok představuje bezdůvodné obohacení vzniklé plněním z právního důvodu, který odpadl. O takovou skutkovou podstatu bezdůvodného obohacení by mohlo jít jen za předpokladu, že samotné rozhodnutí ze dne , datum, představovalo právní důvod plnění, které mělo být žalované posléze vyplaceno v roce , rok, . Pak by mohlo platit, že oprava tohoto rozhodnutí (samozřejmě za předpokladu, že by byla možná a přípustná) způsobila odpadnutí tohoto právního důvodu. Rozhodnutí ze dne , datum, však v projednávané věci netvoří právní důvod daného plnění. Určovalo totiž pouze to, že právní předchůdce žalované je oprávněnou osobou ve vztahu ke konkrétním pozemkům, že tyto pozemky nelze vydat a že z tohoto důvodu má právo na převod jiného pozemku z vlastnictví státu, případně na náhradu v penězích. Z rozhodnutí tedy v žádném případě nevyplývalo jednoznačné právo žalované (jejího právního předchůdce) na výplatu konkrétního finančního plnění. Rozhodnutí neurčovalo, kterým ze dvou možných způsobů (převod náhradního pozemku, či finanční náhrada) bude nakonec uplatněný restituční nárok uspokojen. Tím spíše toto rozhodnutí nestanovilo ani výši případné finanční náhrady, která je pro posouzení nyní žalobou uplatněného nároku klíčová. Vyplacení finanční náhrady bylo tedy výsledkem dalších úkonů, a to zejména ocenění nároku, souhlasu oprávněné osoby s přijetím náhrady v penězích (srov. § 16 zákona č. 229/1991 Zb.). Rozhodnutí ze dne , datum, proto tvořilo pouze jeden z podkladů pro stanovení plnění, jehož vrácení se nyní žalobce domáhá, a tedy nikoli samotný právní důvod tohoto plnění. Proto okresní soud správně dovodil, že by tu – za předpokladu, že žalované bylo finanční plnění v roce , rok, žalobcem poskytnuto – mohlo jít pouze o bezdůvodné obohacení vzniklé plněním bez právního důvodu, tedy plnění poskytnuté zčásti v rozporu s právními předpisy. Takové bezdůvodné obohacení je však nepochybně promlčeno v důsledku uplynutí objektivní promlčecí doby uvedené v ustanovení § 107 odst. 2 obč. zák., počítané od převzetí plnění. I kdyby žalovaná takové plnění přijala s vědomím, že na něho nemá nárok, a na úkor žalobce by se úmyslně bezdůvodně obohatila (k takovému závěru by však bylo nutné prokázat skutečnou vědomost; nestačí pouhá úvaha, že vědět měla či musela), činila by promlčecí doba 10 let. Žalobou uplatněný nárok by se tedy promlčel nejpozději v roce , rok, .

15. Žalobce se námitce promlčení uplatněné žalovanou brání tím, že jde o výkon práva, který je v rozporu s dobrými mravy (§ 3 odst. 1 obč. zák.). Výstižně sice v této souvislosti poukazuje na nález Ústavního soudu ČR sp. zn. III. ÚS 3358/20 ze dne 1. 6. 2021, nicméně jeho obsah případnému závěru o nepřípustnosti námitky promlčení nenasvědčuje. V nálezu se totiž uvádí, že bohatá judikatura existuje též přímo k otázce uplatnění námitky promlčení v rozporu s dobrými mravy. Její základ vychází z přístupu, podle něhož je promlčení zákonným institutem přispívajícím k jistotě v právních vztazích, a lze jej tudíž použít ve vztahu k jakémukoliv právu, které se podle zákona promlčuje (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2002 sp. zn. 25 Cdo 1839/2000). Vznesení námitky promlčení proto dobrým mravům zásadně neodporuje. Výjimkou jsou v obecné rovině situace, kdy uplatnění této námitky je výrazem zneužití práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí lhůty nezavinil a vůči němuž by za takové situace zánik nároku v důsledku uplynutí promlčecí lhůty byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil [srov. nález ze dne 6. 9. 2005 sp. zn. I. ÚS 643/04 (N 171/38 SbNU 367)]. Podle judikatury Ústavního soudu naplňují tyto podmínky třeba případy, ve kterých byla za specifických okolností námitka promlčení uplatněna státem [srov. nález ze dne 14. 11. 2017 sp. zn. I. ÚS 3391/15 (N 209/87 SbNU 413)], v rámci rodinných vztahů [nález ze dne 6. 9. 2005 sp. zn. I. ÚS 643/04 (N 171/38 SbNU 367)] nebo advokátem proti klientovi, kterého předtím při zastoupení poškodil [nález ze dne 21. 6. 2011 sp. zn. I. ÚS 548/11 (N 119/61 SbNU 729)]. Je tak zřejmé, že posouzení námitky promlčení jako nesouladné s dobrými mravy je v praxi výjimečné a lze je akceptovat pouze v situacích, kdy je výrazem zneužití práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí lhůty nezavinil. Takové okolnosti však v postupu žalované v daném případě odvolací soud neshledává. Na vzniku bezdůvodného obohacení tvrzeného žalobcem se totiž zásadně podílely státní orgány , Anonymizováno, republiky, a to zejména Pozemkový úrad , Anonymizováno, a Okresný úrad , Anonymizováno, . V řízení nebyl předložen žádný důkaz o tom, že právní předchůdce žalované v žádosti o vydání uvedl nesprávnou výměru pozemků. I kdyby tomu tak bylo, nezbavovalo by to příslušné státní orgány povinnosti správnou výměru pozemků ověřit. To platí tím spíše, že žalobce nyní tvrdí, že žalovaná o této nesprávné výměře a s ní související nesprávné výši plnění vědět musela. Stěží pak lze dojít k závěru, že by příslušné státní orgány o této nesprávnosti vědět nemohly. Nesprávná výměra pozemků vznikla nepochybně v důsledku nedbalého přístupu příslušných orgánů při vydávání daného rozhodnutí a v navazujících úkonech souvisejících s oceňováním nároku. Okolnost, že tuto nesprávnost začaly řešit po více než dvaceti letech od tvrzené výplaty plnění, nelze v žádném případě klást k tíži žalované. Není možné tedy dovozovat, že by se žalovaná nějak podílela na tom, že promlčecí doba uplynula. Jen stěží lze navíc přehlédnout, že tu stojí na straně žalobce státní fond proti žalované fyzické osobě. Jejich majetková situace je tedy nesrovnatelná. Uplatnění námitky promlčení tak v žádném případě odvolací soud nepokládá za výraz zneužití práva ze strany žalované.

16. Z výše uvedených důvodů dospěl odvolací soud k závěru, že napadený rozsudek okresního soudu je v zamítavém výroku o věci samé správný. Po přezkoumání výroku o nákladech řízení krajský soud uzavřel, že i o této otázce rozhodl soud prvního stupně správně. Přiléhavě posoudil otázku úspěchu účastníků řízení ve věci a rovněž správně určil výši nákladů. Krajský soud proto postupem dle ustanovení § 219 o. s. ř. rozsudek okresního soudu jako věcně správný potvrdil.

17. O nákladech odvolacího řízení rozhodoval krajský soud dle ustanovení § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. Žalovaná dosáhla v řízení před krajským soudem plného procesního úspěchu, a proto má právo, aby jí žalobce nahradil náklady, které v odvolacím řízení vynaložila ke své procesní obraně. Tyto náklady jsou tvořeny odměnou za zastupování v celkové výši 33 810 Kč za tři úkony právní služby po 9 660 Kč, a to 1. vyjádření k odvolání, 2. vyjádření k doplnění odvolání a 3. účast u jednání odvolacího soudu dne 27. 4. 2026 (§ 7, § 8 odst. 1, § 11 odst. 1 písm. g/, k/ vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů; dále jen „advokátní tarif“), a za jeden úkon právní služby v částce 4 830 Kč, tedy za účast u jednání odvolacího soudu dne 4. 5. 2026, při kterém došlo k vyhlášení rozsudku (§ 11 odst. 2 písm. f/ advokátního tarifu). Zvyšují se dále o náhradu hotových výdajů ve výši 1 800 Kč (§ 13 odst. 1, 4 advokátního tarifu), náhradu cestovních výdajů ve výši 3 620 Kč (2 cesty k jednáním odvolacího soudu po trase , adresa, a zpět v délce 236 km, průměrné spotřebě motorové nafty 5,2 l na 100 km, ceně paliva 34,10 Kč za 1 l a sazbě základní náhrady 5,90 Kč za 1 km; srov. vyhlášku č. 573/2025 Sb.) a náhradu za čas promeškaný cestou k jednání odvolacího soudu a zpět v částce 1 800 Kč (dvanáct započatých půlhodin po 150 Kč; § 14 odst. 1 písm. a/, odst. 3 advokátního tarifu). Celkové náklady žalované tak dosahují výše 41 030 Kč. Žalobce byl zavázán, aby náklady odvolacího řízení v této výši žalované nahradil v zákonné třídenní lhůtě (§ 160 odst. 1 o. s. ř.) k rukám jejího advokáta (§ 149 odst. 1 o. s. ř.).