17 Co 96/2025

Plný text

Krajský soud v Hradci Králové rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jana Čipery a soudců JUDr. Jiřího Hanuše a Mgr. Tomáše Šintáka ve věci žalobce: Jméno žalobce , IČ IČO žalobce sídlem v Adresa žalobce zastoupený advokátkou Jméno advokátky sídlem v Adresa advokátky proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený Datum narození žalovaného bytem v Adresa žalovaného zastoupený advokátem jméno sídlem v adresa o zaplacení 43 942 Kč s příslušenstvím k odvolání žalovaného proti rozsudku Okresního soudu v Trutnově ze dne 25. února 2025 č. j. 30 C 360/2024-46

I. Rozsudek okresního soudu se potvrzuje.

II. Žalovaný je povinen nahradit žalobci k rukám jeho zástupce náklady odvolacího řízení 11 040 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1. Žalobce se na žalovaném domáhal zaplacení 43 942 Kč s úrokem z prodlení o roční sazbě 14,75 % za dobu od 26. února 2024 do zaplacení.

2. Vyložil, že žalovaný 13. července 2023 na parkovišti u hotelu , název, ve , město, při couvání vozidlem , název, v důsledku nezachování ohleduplnosti a ukázněnosti postupně narazil do zaparkovaných aut , název, a , název, , po nehodě z místa odešel, aniž by událost oznámil policii nebo zajistil sepis společného záznamu účastníků o nehodě, a když pak žalobce z titulu povinného ručení vyplatil vlastníku vozidla , název, 36 327 Kč za opravu a 7 615 Kč za užívání náhradní auta a písemně vyzval žalovaného k uspokojení regresního nároku do 25. února 2024, nereagoval. Stejně tak neodpověděl ani na předžalobní upomínku. A navíc v době nehody ani neměl platný řidičský průkaz, protože jeho platnost skončila 27. prosince 2022.

3. Žalovaný v odporu proti elektronickému platebnímu rozkazu, který okresní soud na žalobcův návrh vydal, navrhl žalobu zamítnout. Tvrdil, že nehodu v době, kdy se stala, vůbec nezaznamenal, a že ji náležitě vyřešil sepisem společného záznamu s vlastníkem vozidla , jméno FO, hned po jejím zjištění následující den ráno. Zdůraznil také, že řidičské oprávnění v době nehody měl, pouze měl propadlý průkaz.

4. Shora označeným rozsudkem okresní soud žalobě vyhověl (výrok I) a uložil žalovanému, aby žalobci nahradil náklady řízení 17 052 Kč (výrok II).

5. V odůvodnění především shrnul svá skutková zjištění a citoval § 10 odst. 1 písm. c) zákona č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla a o změně některých souvisejících zákonů (zákon o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla), a rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ve věci sp. zn. 32 Cdo 2700/2023. Na základě výsledků dokazování vyšel z toho, že žalovaný předmětnou škodu na vozidle , název, – neohleduplným a neukázněným couváním – opravdu způsobil, že původně byla škoda, spočívající v poškození karoserie vozidla a zpětného zrcátka, na místě odhadnuta na 50 000 Kč, že faktura za opravu pak činila 36 327 Kč, což odpovídá kalkulaci v systému Audatex, a že náklady na náhradní vozidlo obnášely 9 100 Kč, z čehož žalobce požaduje jen likvidátorem uznaných 7 615 Kč. Námitky žalovaného k výši škody, kterou žalobce dokumentoval předloženými fakturami, pokládal za neurčité a ničím neprokazované. Tvrzení žalovaného, že si nárazů nevšiml, označil za nevěrohodné s odkazem na předloženou fotodokumentaci, zachycující podle okresního soudu poškození poměrně rozsáhlé, a uzavřel, že místo nehody žalovaný bez sepisu společného záznamu nebo oznámení nehody opouštět neměl. Konstatoval, že společný záznam o nehodě, sepsaný až následujícího dne, je z hlediska účelu takových zápisů nedostatečný. Žalovaný tak podle okresního soudu nesplněním zákonné povinnosti ztížil šetření žalujícího pojistitele, který proto vůči němu opravdu má nárok vyplývající z § 10 odst. 1 písm. c) zákona č. 168/1999 Sb. Rozhodnutí o úroku z prodlení založil na nařízení vlády č. 351/2013 Sb. a zjištění, že 25. února 2024 uplynula žalobcem stanovená lhůta k dobrovolnému zaplacení. Výrok o nákladech odůvodnil výsledkem řízení (§ 142 odst. 1 občanského soudního řádu) a výčtem, že přiznaná náhrada sestává z náhrady soudního poplatku 1 758 Kč, odměny žalobcovy advokátky za čtyři úkony právní služby po 2 860 Kč, z náhrady jejích režijních výdajů čtyřikrát 300 Kč (vyhláška č. 177/1996 Sb.) a z náhrady advokátkou placené daně z přidané hodnoty.

6. Proti tomuto rozsudku se žalovaný odvolal. Navrhl jej zrušit a vrátit věc okresnímu soudu k dalšímu řízení. Trval na tom, že si nárazů do zaparkovaných vozidel nevšiml, a že místo nehody opustil jen z tohoto důvodu. Okresní soud podle něj nedostatečně odůvodnil, proč prý si měl být střetu vědom. Namísto hodnocení důkazu podle jeho názoru hodnotil jeho tvrzení. Měl se podstatně více zabývat tím, jestli si mohl nehody všimnout, resp. jestli mohl vnímat, že k nárazům došlo. Žalovaný argumentoval, že tu podle judikatury jde o to, jestli místo nehody opustil bez zřetele hodného důvodu. A podle § 157 o. s. ř. a judikatury bylo povinností soudu prvního stupně vypořádat se se všemi jeho námitkami řádně, tedy mj. i způsobem odpovídajícím jejich závažnosti. Bez toho je napadené rozhodnutí věcně nepřezkoumatelné. Podle mínění Nejvyššího soudu (rozhodnutí sp. zn. 23 Cdo 1224/2024) je zvláštního zřetele hodným důvodem pro opuštění místa nehody ve smyslu § 10 odst. 1 písm. c) zákona o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla mj. právě také skutečnost, že pojištěný o nehodě nevěděl a při vynaložení běžné péče a opatrnosti ani vědět nemohl. Žalovaný podtrhl, že automobil, který v době nehody řídil, je poměrně větším vozem (v podstatě jde o menší dodávku) a že náraz do , název, musel být jen lehký. Podle způsobených škrábanců a jen menších promáčklin – závěr okresního soudu o rozsáhlých škodách se žalovanému jevil přehnaný – je podle něj zřejmé, že si při běžné péči skutečně nemusel všimnout jak samotného nárazu, tak po vystoupení z auta ani způsobených poškození. Poukázal i na to, že k nehodě došlo kolem 21.18 hod, kdy už byla kvůli západu slunce zhoršená viditelnost, a že navíc při couvání autem , název, má řidič víc slepých míst než při couvání osobním vozem. Že si nehody skutečně nebyl vědom, potvrzuje podle něj ostatně i jeho následné jednání. Auto nechal na místě, přestože pak bylo jasné, kdo poškození jiných vozidel způsobil. Kdyby o nehodě věděl a chtěl ji zatajit nebo znemožnit zjištění výše škody, zaparkoval by jinde. Způsobená škoda nedosáhla 100 000 Kč (a i to podle žalovaného nasvědčuje, že nešlo o rozsáhlé poškození), takže ani nebyla povinnost oznámit nehodu policii (§ 47 odst. 4 zákona 361/2000 Sb., o silničním provozu). Konečně žalovaný vyjádřil názor, že napadený rozsudek spočívá také na nesprávném právním hodnocení věci, protože okresní soud opuštění místa nehody vlastně automaticky pokládal za uznání nároku daného typu.

7. Žalobce navrhl rozsudek potvrdit. Se závěry soudu prvního stupně se zcela ztotožnil. Rekapituloval, že žalovaný zkrátka bez zřetele hodného důvodu opustil místo nehody, aniž by o ní byl pořízen společný záznam nebo byla nehoda oznámena policii. Z předložené policejní relace o nehodě, sepsané po jejím bezprostředním oznámení třetí osobou, která ji viděla, vyplývá, že žalovaný nejprve narazil při couvání do zadní částí , název, , poté se rozjel vpřed a při opětovném couvání narazil pravou zadní částí svého vozu do , název, . Fotodokumentace dokládá hluboké promáčknutí karoserie , název, a zcela rozlomené pravé zrcátko. Tvrzení žalovaného, že si ničeho nevšiml, je vzhledem k tomu podle žalobce zjevně účelové. Poškození bylo natolik značné a zjevné, že v kabině žalovaným řízeného vozu muselo být slyšitelné i citelné. Žalovaný tak neuvedl akceptovatelný důvod pro to, že místo nehody bez dalšího opustil. Sepis záznamu o nehodě následující den opravdu nelze považovat za splnění zákonné povinnosti. Žalovaný svým jednáním skutečně ztížil, potažmo znemožnil řádné prošetření věci pojistitelem. Např. nebylo možné ověřit, zda nehodu nezpůsobil pod vlivem alkoholu.

8. Protože bylo odvolání podáno včas a k tomu oprávněnou osobou, krajský soud přikročil k přezkoumání napadeného rozsudku.

9. Za tím účelem především nařídil jednání.

10. Při něm žalovaný prostřednictvím svého zástupce připustil, že v prvostupňovém řízení přímo neformuloval námitku, že si nárazů nemohl všimnout ani při vynaložení běžné péče a opatrnosti. Vyjádřil ale názor, že když namítl, že si nehody nevšiml, měl okresní soud se zřetelem k této obraně bez dalšího zkoumat i to, zda si při vynaložení běžné péče a opatrnosti všimnout mohl. Doplnil, že o pravdivosti jeho tvrzení, že si nárazů nevšiml, podle jeho přesvědčení vypovídají důkazy, které měl k dispozici už okresní soud, ale chybně je vyhodnotil, a že by k témuž byl schopen navrhnout důkazy o konstrukci automobilu , název, a možná i důkazy další. Právě toto dokazování by podle něj mělo být provedeno v dalším prvostupňovém řízení.

11. Za této situace dospěl krajský soud k následujícím závěrům:

12. Okresní soud správně vyšel z toho, že podle § 10 odst. 1 písm. c) zákona č. 168/1999 Sb., který byl účinný do 31. března 2024, v rozhodné době platilo, že pojistitel má proti pojištěnému právo na náhradu toho, co za něho plnil, jestliže prokáže, že pojištěný bez zřetele hodného důvodu opustil místo dopravní nehody nebo jinak znemožnil zjištění skutečné příčiny vzniku dopravní nehody. Zákon č. 168/1999 Sb. pak sice byl zrušen zákonem č. 30/2024, o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla, ale podle jeho § 94 odst. 1 práva a povinnosti vyplývající ze škodných událostí vzniklých provozem vozidla, které nastaly přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tedy před 1. dubnem 2024), se řídí zákonem č. 168/1999 Sb., ve znění účinném přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, a to i v případě, že ke vzniku práva nebo povinnosti došlo po dni nabytí účinnosti tohoto zákona.

13. Okresní soud založil své rozhodnutí, jak výše zmíněno, také na závěrech, které při výkladu § 10 odst. 1 písm. c) zákona č. 168/1999 Sb. prezentoval Nejvyšší soud České republiky v rozhodnutí ve věci sp. zn. 32 Cdo 2700/2023. Z něj soud prvního stupně správně zdůraznil, že podle Nejvyššího soudu je smyslem daného zákonného pravidla sankcionovat (přiznáním regresního nároku pojistiteli) chování pojištěného, který zapříčinil dopravní nehodu a bez objektivní příčiny opustil místo, kde k ní došlo (rozumí se, aniž splnil povinnosti vyplývající z § 43 odst. 3 písm. b), g) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích, tedy povinnosti v zákonem stanovených případech oznámit nehodu policii, anebo v případech, kdy povinnost oznámit nehodu policii nevznikne, sepsat a podepsat společný záznam o dopravní nehodě, jehož náležitosti zákon stanoví). Upravuje situace, které měly vliv na zjištění reálných okolností vzniku dopravní nehody např. tím, že bylo znemožněno provedení dechové zkoušky za účelem zjištění přítomnosti alkoholu nebo omamných látek v krvi bezprostředně po dopravní nehodě (k tomu viz i § 10 odst. 1 písm. i) zákona č. 168/1999 Sb.), zjištění technického stavu pojištěného vozidla bezprostředně po dopravní nehodě apod. Podle Nejvyššího soudu gramatický, historický i teleologický výklad daného ustanovení svědčí pro závěr, že opuštění místa dopravní nehody pojištěným bez zřetele hodného důvodu představuje nepřijatelné protiprávní chování, jež bez dalšího znemožňuje zjištění skutečné příčiny dopravní nehody, a které proto samo o sobě zakládá právo pojistitele požadovat po pojištěném to, co za něho plnil.

14. Na to, že při svém rozhodování bude vycházet mj. i ze závěrů uvedeného rozhodnutí Nejvyššího soudu, okresní soud účastníky korektně upozornil už ve vyrozumění o soudním roku, který k projednání věci nařídil na 25. února 2025. Napadený rozsudek pak – po provedení žalobcem předložených listinných důkazů – vyhlásil na závěr tohoto jediného konaného jednání.

15. Účastníci se k němu nedostavili. Zatímco žalobce svou neúčast předem omluvil (argumentoval snahou nezvyšovat náklady řízení), žalovaný, jemuž bylo vyrozumění o nařízení jednání řádně doručeno (ve smyslu § 49 odst. 4 o. s. ř.) 23. ledna 2025, nikoli (mimochodem, nelze nepoznamenat, že tato jeho procesní pasivita naplnila jednu z klíčových podmínek pro případné vyhlášení rozsudku pro zmeškání ve smyslu § 153b o. s. ř.).

16. Krajský soud má za to, že při aplikaci § 10 odst. 1 písm. c) zákona č. 168/1999 Sb. má žalující pojistitel povinnost tvrdit a prokázat, že žalovaný pojištěný místo dopravní nehody (rozumí se, bez splnění výše specifikovaných povinností podle zákona o silničním provozu) opustil, kdežto na žalovaném pojištěném je, aby případně – míní-li se tak pojistitelem uplatněnému regresnímu nároku bránit – tvrdil a prokázal, že místo nehody opustil z důvodu, který je hoden zvláštního zřetele, tedy opuštění místa nehody zdůvodňuje takovým způsobem, že v důsledku toho spravedlivě není na místě sankce § 10 odst. 1 písm. c) zákona č. 168/1999 Sb.

17. Z obsahu spisu plyne, že se žalovaný k věci v průběhu prvostupňového řízení vyjádřil jen v odporu proti vydanému elektronickému platebnímu rozkazu, a to pouze výše shrnutým způsobem. Namítl tedy pouze (vedle prezentace stanoviska k žalobcovu tvrzení, že v době nehody neměl platný řidičský průkaz), stručně shrnuto, že 13. července 2023 kolizi s jiným vozem vůbec nezaznamenal, resp. že pro něj nehoda vyšla najevo teprve ráno druhého dne.

18. Že žalovaný v daném případě místo nehody opustil, aniž by byl splnil příslušné povinnosti podle zákona o silničním provozu, tak už v prvostupňovém řízení bylo ve světle přednesů účastníků nesporné.

19. K tvrzení, že o nárazu do automobilu , název, (a ani do , název, ) nevěděl, žalovaný v odporu proti elektronickému platebnímu rozkazu – a až do vyhlášení napadeného rozsudku ani jinak – žádné důkazy nenavrhl. A to navzdory tomu, že byl v obdrženém elektronickém platebním rozkazu výslovně poučen mj. i o tom, že pokud podá odpor, resp. jestliže žalobou uplatněný nárok zcela neuzná, je povinen ve vyjádření vylíčit rozhodující skutečnosti o věci samé, na nichž staví svoji obranu, a označit k prokázání svých tvrzení důkazy.

20. Důkazy k tvrzení, že o nehodovém ději 13. července 2023 nevěděl, žalovaný navrhl až v odvolacím řízení.

21. Podle § 205a o. s. ř. však skutečnosti nebo důkazy, které nebyly uplatněny před soudem prvního stupně, jsou u odvolání proti rozsudku odvolacím důvodem jen tehdy, jestliže a) se týkají podmínek řízení, věcné příslušnosti soudu, vyloučení soudce nebo obsazení soudu, b) pokud jimi má být prokázáno, že v řízení došlo k vadám, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci; c) jestliže jimi má být zpochybněna věrohodnost důkazních prostředků, na nichž spočívá rozhodnutí soudu prvního stupně; d) jimi má být splněna povinnost tvrdit všechny pro rozhodnutí věci významné skutečnosti nebo důkazní povinnost, a to za předpokladu, že pro nesplnění některé z uvedených povinností neměl odvolatel ve věci úspěch a že odvolatel nebyl řádně poučen podle § 118a odst. 1 až 3; e) odvolatel nebyl řádně poučen podle § 119a odst. 1; anebo f) nastaly (vznikly) po vyhlášení (vydání) rozhodnutí soudu prvního stupně.

22. O žádnou z těchto eventualit v daném případě nejde.

23. Je sice pravda, že se žalovanému nedostalo poučení podle § 119a odst. 1 o. s. ř. (podle něhož platí, že je před skončením jednání předseda senátu povinen poučit, že všechny rozhodné skutečnosti musí účastníci uvést a důkazy označit dříve, než ve věci vyhlásí rozhodnutí, neboť později uplatněné skutečnosti a důkazy jsou odvolacím důvodem jen za podmínek uvedených v § 205a, ale to jen proto, že se k jednání nedostavil. Ustanovení § 119a odst. 1 o. s. ř. totiž předsedovi senátu výslovně ukládá poučovat uvedeným způsobem jen účastníky přítomné u jednání. O právo na poučení se žalovaný svou nepřítomností sám připravil, a na absenci poučení proto nemůže být brán v jeho prospěch zřetel.

24. V odvolání žalovaný v principu správně upozorňuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 23 Cdo 1224/2024, které bylo vydáno 30. října 2024 (a na webové stránce Nejvyššího soudu zveřejněno 30. prosince 2024). V něm dovolací soud vyslovil a zdůvodnil závěr, že je vzhledem k účelu a smyslu postižního práva pojistitele třeba při posuzování důvodu hodného zřetele pro opuštění místa dopravní nehody podle § 10 odst. 1 písm. c) zákona č. 168/1999 Sb. náležitě vážit také okolnosti související s vědomostí pojištěného o tom, že dopravní nehodu způsobil. Nelze se pak ovšem spokojit pouze se závěrem o nevědomost pojištěného v subjektivním smyslu, nýbrž je nezbytné posoudit, zda pojištěný mohl či nemohl při vynaložení běžné péče a opatrnosti vědět, že dopravní nehodu způsobil (objektivní kritérium). Jinými slovy, podle Nejvyššího soudu může být důvodem hodným zvláštního zřetele ve smyslu uvedeného ustanovení i nevědomost pojištěného o tom, že způsobil dopravní nehodu, avšak na tuto nevědomost je nutno nahlížet objektivně, tedy nejen zda pojištěný o nehodě nevěděl, ale jestli o ní se zřetelem ke všem relevantním okolnostem věci ani při vynaložení běžné péče a opatrnosti vědět nemohl.

25. S námitkou, že o nehodovém ději vzhledem k panujícím okolnostem ani při vynaložení běžné péče a opatrnosti vědět nemohl, však žalovaný přišel rovněž teprve ve svém opravném prostředku. V odporu proti platebnímu rozkazu a do vyhlášení napadeného rozsudku ani jindy tímto způsobem neargumentoval. Krajský soud přitom nesdílí jeho mínění, že když se před okresním soudem bránil tvrzením, že nehodový děj nezaznamenal, uplatil tím zároveň, že o něm ani při vynaložení běžné péče a opatrnosti vědět nemohl. Zřetelně jde o dvě obsahově rozdílné skutkové námitky. Každá z nich svou podstatou, uvažováno jak obecně, tak i pro daný případ, spočívá logicky na jiných skutečnostech a měla by být prokazována jinými důkazy (i proto je třeba je rozlišovat z hlediska zákazu novot v odvolacím řízení). Bezesporu si také lze představit řadu situací, kdy o určité skutečnosti člověk neví, ale s přihlédnutím ke všem relevantním okolnostem by o ní při vynaložení běžné péče a opatrnosti vědět mohl.

26. Také s obranou, že o nehodovém ději vzhledem k panujícím okolnostem ani při vynaložení běžné péče a opatrnosti vědět nemohl (a s návrhy důkazů k ní), tedy přišel žalovaný z hlediska § 205a o. s. ř. v řízení pozdě.

27. Tím, že se nedostavil k jednání, připravil se žalovaný objektivně zároveň o práva vyplývající účastníkům z § 118a odst. 1, 3 o. s. ř. Podle nich ukáže-li se v průběhu jednání, že účastník nevylíčil všechny rozhodné skutečnosti nebo že je uvedl neúplně, předseda senátu jej vyzve, aby svá tvrzení doplnil, a poučí jej, o čem má tvrzení doplnit a jaké by byly následky nesplnění této výzvy, resp. že zjistí-li předseda senátu v průběhu jednání, že účastník dosud nenavrhl důkazy potřebné k prokázání všech svých sporných tvrzení, vyzve jej, aby tyto důkazy označil bez zbytečného odkladu, a poučí jej o následcích nesplnění této výzvy.

28. Shrnuto, žalovaný nenavrhl – a to nikoli v důsledku nesplnění poučovacích povinností okresním soudem, nýbrž kvůli své nepřítomnosti u prvostupňového jednání – včas důkazy ke svému tvrzení, že 13. července 2023 nehodový děj vůbec nezaznamenal, a opožděně přišel i s námitkou (a důkazními návrhy k ní), že se o nehodě nemohl se zřetelem ke všem relevantním okolnostem dovědět ani při vynaložení běžné péče a opatrnosti.

29. K této námitce a k důkazním návrhům žalovaného proto krajský soud nemohl přihlížet.

30. A proto nemohl jinak než uzavřít, že žalovaný (na rozdíl od žalobce) v daném řízení především v úplnosti nesplnil svou procesní povinnost důkazní (navrhnout dostatečné důkazy, že o nehodě nevěděl a při vynaložení běžné péče a opatrnosti vědět ani nemohl) a dílem (včas) ani svou procesní povinnost tvrzení (bránit se také tím, že při vynaložení běžné péče a opatrnosti o nehodě vědět nemohl).

31. Názor žalovaného, že o pravdivosti jeho tvrzení, že nehodu 13. července 2023 nezaznamenal, dostatečně svědčily už důkazy, které měl (od žalobce) okresní soud k dispozici, krajský soud nesdílí. Nejenže okresní soud vyhodnotil tyto důkazy opačně, ale i kdyby bylo možno žalovanému s jistotou přisvědčit (což krajský soud nečiní), že vzhledem k rozsahu a povaze zdokumentovaných poškození o nehodovém ději vědět nemusel, neznamenalo by to samo o sobě, že o něm skutečně nevěděl.

32. Už z uvedených důvodů je rozhodnutí okresního soudu o vyhovění žalobě z hlediska pravidel odvolacího přezkumu každopádně věcně správné. A na tom nic nemění okolnost, že soud prvního stupně založil svůj výrok o věci samé s odkazem na žalobcem předloženou rozsáhlou a podrobnou fotodokumentaci (a další na ni obsahově navazující listiny) nakonec především na závěru, že obrana žalovaného, že o nehodě nevěděl, se zřetelně jeví naprosto nevěrohodná, jinými slovy, že o nehodě vědět musel.

33. Za dostatečně přesvědčivý pak pokládá krajský soud i závěr soudu prvního stupně, že vzhledem k obsahu žalobcem předložených listin a praktické bezobsažnosti námitky žalovaného nejsou na místě reálné pochybnosti o výši škody. V tomto ohledu postačí bez dalšího odkázat na odůvodnění přezkoumaného rozsudku.

34. Z popsaných důvodů krajský soud napadený rozsudek, a to včetně jeho správného, výstižně zdůvodněného a účastníky ani konkrétně nekritizovaného výroku o nákladech, potvrdil (§ 219 o. s. ř.).

35. Vzhledem k tomuto výsledku odvolacího řízení je žalovaný povinen žalobci nahradit i náklady tohoto procesního úseku (§ 142 odst. 1 ve spojení s § 224 odst. 1 o. s. ř.). Žalobce má nárok (§ 151 odst. 2 o. s. ř.) na náhradu odměny své advokátky 5 720 Kč (§ 7 bod 5, § 11 odst. 1 písm. g), k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., v nyní platném znění; advokátka provedla dva úkony právní služby, totiž sepis vyjádření k odvolání a účast na jednání odvolacího soudu), na náhradu advokátčiných režijních výdajů 900 Kč (§ 13 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb. v nyní platném znění), na náhradu advokátkou ztraceného času 900 Kč (§ 14 odst. 1 písm. a), odst. 3 téže vyhlášky v nyní platném znění), náhradu advokátčiných cestovních výdajů 1 604 Kč (§ 13 odst. 5 téže vyhlášky) a náhradu advokátkou placené daně z přidané hodnoty 1 916 Kč (§ 137 odst. 3 písm. a) o. s. ř.). Celková náhrada tak činí 11 040 Kč (žádné mimořádné důvody pro její výjimečné snížení či odepření podle § 150 o. s. ř. krajský soud neshledal) a je splatná k rukám žalobcovy advokátky (§ 149 odst. 1 o. s. ř.).