18 Co 113/2026

Plný text

Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Miloše Zdražila a soudců JUDr. Aleny Pokorné a JUDr. Víta Pejška ve věci žalobce: Jméno žalobce , narozený dne Datum narození žalobce bytem Adresa žalobce zastoupený advokátkou Jméno advokátky sídlem Adresa advokátky proti žalované: Jméno žalované ., IČ IČO žalované sídlem Adresa žalované zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta o zaplacení 315 947 Kč s příslušenstvím, k odvolání žalované proti rozsudku Okresního soudu v Pardubicích ze dne 23. ledna 2026, č.j.8 C 27/2023-125,

I. Odvolání proti výrokům I. a III. rozsudku okresního soudu se odmítá.

II. Rozsudek okresního soudu se ve výroku II. potvrzuje.

III. Rozsudek okresního soudu se ve výroku IV. mění tak, že žalovaná je povinna nahradit žalobci náklady řízení před okresním soudem ve výši , částka, do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokátky žalobce , Jméno advokátky, .

IV. Žalovaná je povinna nahradit žalobci náklady odvolacího řízení ve výši , částka, do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokátky žalobce , Jméno advokátky, .

1. Okresní soud výše označeným rozsudkem připustil změnu žaloby tak, že za měsíc duben 2021 se požadovaná částka za pracovní pohotovost z částky , částka, mění na částku , částka, a za přestávky v práci se požadovaná částka mění z částky , částka, na , částka, (výrok I.), žalované uložil uhradit žalobci částku , částka, spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši, která odpovídá ročně výši repo sazby stanovené Českou národní bankou pro první den kalendářního pololetí, v němž došlo k prodlení, zvýšené o 8 procentních bodů, a to: z částky , částka, od , datum, do zaplacení, z částky , částka, od , datum, do zaplacení, z částky , částka, od , datum, do zaplacení, z částky , částka, od , datum, do zaplacení, z částky , částka, od , datum, do zaplacení, z částky , částka, od , datum, do zaplacení, z částky , částka, od , datum, do zaplacení, z částky , částka, od , datum, do zaplacení, z částky , částka, od , datum, do zaplacení, z částky , částka, od , datum, do zaplacení, z částky , částka, od , datum, do zaplacení, z částky , částka, od , datum, do zaplacení, z částky , částka, od , datum, do zaplacení, z částky , částka, od , datum, do zaplacení, z částky , částka, od , datum, do zaplacení, z částky , částka, od , datum, do zaplacení, z částky , částka, od , datum, do zaplacení, z částky , částka, od , datum, do zaplacení, z částky , částka, od , datum, do zaplacení, z částky , částka, od , datum, do zaplacení, z částky , částka, od , datum, do zaplacení, z částky , částka, od , datum, do zaplacení, z částky , částka, od , datum, do zaplacení, z částky , částka, od , datum, do zaplacení, z částky , částka, od , datum, do zaplacení, z částky , částka, od , datum, do zaplacení, z částky , částka, od , datum, do zaplacení, z částky , částka, od , datum, do zaplacení, z částky , částka, od , datum, do zaplacení, z částky , částka, od , datum, do zaplacení, to vše do 15 dnů od právní moci rozsudku (výrok II.), co do částky , částka, spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši, která odpovídá ročně výši repo sazby stanovené Českou národní bankou pro první den kalendářního pololetí, v němž došlo k prodlení, zvýšené o 8 procentních bodů z částky , částka, od , datum, do zaplacení žalobní návrh zamítl (výrok III.), žalované uložil nahradit žalobci náklady soudního řízení k rukám advokátky , Jméno advokátky, do 15 dnů od právní moci rozsudku v částce , částka, (výrok IV.).

2. Žalobce se proti žalované žalobou doručenou soudu dne , datum, domáhal zaplacení částky , částka, s příslušenstvím. Tvrdil, že dne , datum, s žalovanou sjednal pracovní smlouvu, podle níž pracoval jako hasič specialista – , adresa, . Jeho pracovní poměr skončil dohodou ke dni , datum, . Sjednaná hrubá měsíční mzda činila od , datum, částku , částka, měsíčně. Týdenní pracovní doba byla v rozsahu 37,5 hodiny. Zaměstnavatel ji sice rozvrhl do jednosměnného provozu, fakticky však žalovaná rozvrhovala žalobci pracovní dobu zcela odlišně. Služby zaměstnanců hasičského záchranného sboru žalované byly ve skutečnosti rozvrhovány do tří směn, označovaných , právnická osoba, . Žalobce byl zařazen do směny B. Práci vykonával vždy ve směně dlouhé 24 hodin, pak byl 2 dny odpočinek, nicméně velmi často byly nařizovány přesčasy pro absenci a nedostatek personálu. Směna B vykonávala práci v době od 6:00 do 22:00 hodin, což bylo považováno za pracovní dobu. Doba od 22:00 hodin do 5:00 hodin byla považována za tzv. „pracovní pohotovost“, během níž ale byli zaměstnanci vždy přítomni přímo na pracovišti zaměstnavatele, nebo v jeho nebytových prostorách umístěných v prvním patře nad pracovištěm hasičské záchranné služby (dále jen „HZS“). Za pracovní dobu od 6:00 do 22:00 hodin byli zaměstnanci odměňováni sjednanou mzdou, za pracovní pohotovost pak částkou 50 % průměrného výdělku. Tzv. „přesčas“ byl vykonáván buď před pravidelnou 24hodinovou směnou, nebo na ni navazoval. Při přesčasových hodinách od 6:00 hodin 14:30 hodin bylo žalovanou hrazeno 7 hodin, při odpoledním přesčasu od 14:30 do 6:00 hodin ráno bylo proplaceno 7 hodin ve výši 100 %, 7 hodin ve výši 50 % pohotovost a 1,5 hodiny bylo strženo na večeři a svačinu. Žalobce byl po dobu pohotovosti povinen být přítomen na místě určeném žalovanou, tj. na svém pracovišti. Nemohl si volně vybírat místo svého odpočinku a musel být okamžitě připraven k výkonu práce, tedy v době od 22:00 do 6:00 hodin ráno se nemohlo jednat o pracovní pohotovost ve smyslu § 78 odst. 1 písm. h) zákona č. 206/2006 Sb., zákoníku práce (dále jen „zákoníku práce“), ale o pracovní dobu. Za takové situace činila délka jedné směny žalobce celkem nezákonných 24 hodin. Žalovaná požadovala po žalobci výkon pohotovosti na základě uzavřené Dohody o pracovní pohotovosti ze dne , datum, , podle níž ji musel držet v nebytových prostorách , právnická osoba, ECHO s tím, že měl povinnost dostavit se do dvou minut od obdržení pokynu zaměstnavatele do místa výkonu práce. Žalovaná nesprávně posuzovala dobu tzv. pracovní pohotovosti na pracovišti jako pracovní pohotovost dle § 78 odst. 1 písm. h) zákoníku práce a za tuto žalobci vyplácela pouze odměnu ve výši 50 % průměrného výdělku. Protože se ale ve skutečnosti jednalo o pracovní dobu zaměstnance, měla mu být vyplácena příslušná mzda a měly mu náležet i všechny zákonné příplatky, pokud na ně vznikalo právo, zejména příplatek za práci přesčas, příplatek za práci v noci či za práci v sobotu a v neděli. V rozhodném období od , datum, do , datum, žalobci nebyla poskytnuta mzda za celkem , hodnota, hodin, ale pouze odměna za pracovní pohotovost. Žalobce dále tvrdil, že mu byly v rámci směny žalovanou poskytovány přestávky v práci na jídlo a oddech, tzv. „pracovní přestávky“ v délce 1,5 hodiny za 24 hodin. Tuto dobu posuzoval zaměstnavatel jako přestávku v práci na jídlo a oddech ve smyslu § 88 odst. 1 věta prvá zákoníku práce. Žalovaná tak dobu přestávek nezapočítávala do pracovní doby a neposkytovala za ně žalobci žádnou odměnu. Žalobce však měl za to, že tyto časové úseky měly charakter přiměřené doby na jídlo a oddech dle § 88 odst. 1 věta druhá zákoníku práce, neboť se jednalo o práce, které nemohou být přerušeny a kdy se tato doba přestávek naopak započítává do pracovní doby zaměstnance a žalobci tak měla náležet i příslušná odměna. Rozhodující je totiž charakter práce vykonávané žalobcem. Pokud by on, či jiný zaměstnance HZS opustil jednotku za účelem přestávky na jídlo a oddech, došlo by tím k porušení jiného závazného právního předpisu, kterým je zákon č. 133/1985 Sb., o požární ochraně, a § 11 odst. 2 a § 18 vyhlášky ministerstva vnitra č. 247/2001 Sb., o organizaci a činnosti jednotek požární ochrany, neboť by nebyly splněny podmínky pro akceschopnost jednotky (povinnost výjezdu jednotky do dvou minut od vyhlášení poplachu). Ačkoli tedy žalovaná jako zaměstnavatel v době poskytovaných přestávek teoreticky umožňovala zaměstnancům HZS odejít do jídelny na oběd, či se věnovat vlastní osobní činnosti, ve skutečnosti tomu tak nebylo a ani být nemohlo. Hasiči museli být stále připraveni k okamžitému zásahu, bylo-li jej třeba. V období od , datum, do , datum, tak žalobce odpracoval 456 hodin, za které mu nebyla poskytnuta jakákoli odměna. Přes předžalobní výzvu k úhradě ze dne , datum, žalovaná žalobci na uplatněné nároky nic nezaplatila.

3. Žalovaná navrhovala zamítnutí žaloby. Tvrdila, že žalobce nedržel pracovní pohotovost na pracovišti zaměstnavatele, ale držel ji na místě prostorově i funkčně odděleném od pracoviště, kde nedocházelo k výkonu práce. Dále tvrdila, že pokud by se v projednávaném případě dovodilo, že doba pracovní pohotovosti, kterou držel žalobce, byla ve skutečnosti pracovní dobou a nikoli dobou odpočinku, žalovaná a odborová organizace u ní působící si sjednaly, že za dobu držení pracovní pohotovosti žalobci přísluší odměna (v takovém případě mzda za pracovní dobu) ve velice nadstandardní výši 50 % jeho průměrného výdělku. Tato částka je tak speciálním sjednáním výše mzdy pro tuto dobu. Zahrnuje v sobě veškeré obligatorní složky, a to základní mzdu, příplatek za případnou práci přesčas, paušalizovaný příplatek za noční práci a za práci v sobotu a neděli. Žalovaná také namítala, že žalobce nebyl jediným členem podnikového hasičského záchranného sboru, který byl v danou dobu přítomen na pracovišti, a přerušení jeho práce z důvodu přestávky na jídlo a oddech neovlivňovalo schopnost reagovat HZS jako takového. Naopak v té době byl žalobce v práci nahraditelný a zastupitelný. Nelze tak dospět k závěru, že by se jednalo o činnost, kterou nelze přerušit.

4. Žalobce doplnil svá tvrzení a uváděl, že jeho pracoviště se nacházelo v areálu žalované v budově určené HZS, v níž hasiči vykonávali svou činnost po dobu běžné pracovní doby a rovněž zde byla sloužena i sporná pohotovost. Přízemí pracoviště bylo tvořeno garáží, dílnou, kuchyňkou s lednicí a mikrovlnnou troubou, učebnou, toaletami, tzv. ústřednou a také kanceláří velitele. V prvním patře se pak nacházely šatna a dvě místnosti určené pro odpočinek. Osoba, která byla určena pro danou směnu jako ústřednář, držela pohotovost v ústředně (operační středisko) v přízemí budovy, kde stále probíhal komunikační provoz – vysílačky hlásící 24 hodin denně, přijímání pokynů. Tato osoba nemohla v žádném případě svévolně místnost ústředny opustit. Velitelé družstva sloužili pohotovost v místnosti vedle ústředny propojené s ústřednou stále otevřenými dveřmi. Pokud tedy chtěla osoba sloužící v ústředně i jen navštívit WC, musela požádat jiného přítomného spolupracovníka z prvního patra či velitele o zastoupení v ústředně. Místnosti v prvním patře i v přízemí budovy nebyly zcela zvukově izolované, tedy například elektronický požární systém i ruch ze spodní části byly slyšet v prvním patře a osoby konající pohotovost tak nemohly v žádném případě odpočívat, ale musely být stále připraveny k výjezdu. Velitel pak sloužil pohotovost v místnosti, kde vykonával práci v rámci své běžné směny. Kritérium zákonného pojetí pracovní pohotovosti konat ji na jiném místě, než je pracoviště zaměstnavatele, se tak žalovaná pokusila naplnit pouze formálně a účelově. Žalobce dále tvrdil, že příslušná právní úprava požaduje minimální počet šest osob pro výjezd na zásah (velitel družstva a pět hasičů) a stanoví dvě minuty jako požadovaný čas pro uskutečnění výjezdu. V praxi u žalované na směně vykonávalo práci šest osob, přičemž jedna z nich musela být vždy přítomna na ústředí za účelem přijímání hlášení a organizace průběhu výjezdu. Ostatních pět osob muselo být připraveno stále tzv. na výjezdu. Jídelna zaměstnavatele se nachází cca 400 m od pracoviště HZS. I pokud tedy hasiči chtěli využít přestávku v práci na jídlo, byli nuceni do jídelny dojet služebním vozem a mít s sebou stále připraveno veškeré vybavení pro výjezd včetně zapnutých vysílaček tak, aby v případě vyhlášeného poplachu bylo možné dodržet zákonem stanovené povinnosti pro akceschopnost jednotky HZS. Žalobce proto nemohl v rámci poskytované přestávky volně disponovat se svým časem.

5. Usnesením Okresního soudu v , adresa, č.j. , spisová značka, ze dne , datum, , které nabylo právní moci týž den, bylo řízení přerušeno dle § 109 odst. 2 písm. c) o.s.ř. do pravomocného ukončení řízení o vydání mezitímního rozsudku v řízení vedeném u Okresního soudu v , adresa, pod sp. zn. , spisová značka, , neboť v něm byla řešena otázka základu nároku obdobného jako je nárok uplatněný v tomto řízení. O pokračování řízení bylo rozhodnuto usnesením Okresního soudu v , adresa, č.j. , spisová značka, ze dne , datum, , které nabylo právní moci dne , datum, poté, co bylo pravomocně ukončeno řízení vedené u Okresního soudu v , adresa, pod sp. zn. , spisová značka, , v němž původně vydaný mezitímní rozsudek nenabyl právní moci, neboť byl zrušen usnesením Krajského soudu v , adresa, - pobočky v , adresa, č.j. , spisová značka, ze dne , datum, . Okresní soud následně rozhodl ve věci (již nikoliv mezitímním) rozsudkem č.j. , spisová značka, ze dne , datum, , který byl potvrzen rozsudkem Krajského soudu v , adresa, - pobočky v , adresa, č.j. , spisová značka, ze dne , datum, , jenž nabyl právní moci dne , datum, .

6. K výzvě soudu žalobce provedl v návaznosti na rozsudek Okresního soudu v , adresa, v řízení vedeném pod sp. zn. , spisová značka, potvrzený rozsudkem odvolacího soudu nový výpočet svého nároku. Vzal žalobu zpět, co do částky , částka, s příslušenstvím a nadále žádal toliko , částka, s úroky z prodlení vypočtenými z jednotlivých dlužných částek vždy ode dne následujícího po dni splatnosti té, které částky mzdy. Při výpočtu vycházel z hrubé mzdy, ponížené o náhrady za nemoc nebo dovolenou, se všemi příplatky včetně všech druhů odměn a od výsledné částky pak odečetl to, co již bylo zaměstnavatelem vyplaceno. Celková požadovaná dlužná mzda tak činila za pracovní pohotovost , částka, , po zaokrouhlení , částka, a za přiměřenou dobu na jídlo a oddech , částka, , zaokrouhleno na , částka, .

7. Žalovaná vyjádřila souhlas s částečným zpětvzetím žaloby. Nadále trvala na tom, aby žaloba byla zamítnuta s tím, že ke skutečnému výkonu práce během pracovních pohotovostí, kterou držel žalobce, docházelo v naprostém minimu případů, tedy žalobce práci vykonával zcela výjimečně. Za období tří let se jednalo pouze o 4 případy výkonu práce, a to , datum, výpomoc podnikového HZS žalované při požáru v kovošrotu, , datum, solení pozemních komunikací v areálu žalované a příjezdové cesty, , datum, zkrápění vodní mlhou, jelikož došlo k úniku NH3 z přetlakového ventilu při odstavu RP a , datum, technická pomoc při úniku kontaminované vody z mezikruží Tk 522 na HK, kdy jednotka umístila ucpávkový vak a zajistila odčerpání vody z čeření do čistírny odpadních vod. Naopak např. dne , datum, se žalobce neúčastnil úklidu chodníků a pozemních komunikací (vozovek) v areálu žalované, přestože v té době držel pracovní pohotovost. V případě hospodářských a ostatních prací také žalovaná nestanovila žádnou konkrétní reakční lhůtu, tedy ke skutečnému výkonu práce během pracovní pohotovosti tak mohlo dojít s poměrně velikou prodlevou, a to i desítek minut. Za rok 2020 došlo celkem k 39 výjezdům HZS žalované, z nichž pouze 2 se týkaly požáru a 10 se týkalo výpomoci , právnická osoba, . V ostatních případech se nejednalo o výjezd související s požárním nebezpečím. Dále zaměstnanci odpracovali celkem , hodnota, hodin drobných hospodářských prací, tyto činnosti však probíhaly primárně během pracovní doby zaměstnanců, nikoliv během pracovní pohotovosti. Za rok 2021 došlo celkem k 51 výjezdům z nichž ale pouze 1 se týkal požáru a 3 se týkaly výpomoci , právnická osoba, , tedy pouze 3 výjezdy souvisely s požárním nebezpečím. Naprostá většina se týkala technické výpomoci, spočívající v dezinfekci prostor v souvislosti s pandemií , podezřelý výraz, Covid-19. Rovněž i v tomto roce zaměstnanci odpracovali 1 060 hodin hospodářských prací. Za rok 2022 pak došlo pouze k 8 výjezdům, z nichž se žádný netýkal požáru. K jedné výpomoci , právnická osoba, pak došlo až , datum, , tedy v době, kdy žalobce již nebyl zaměstnán u žalované. Žalobce se nepodílel na žádném z těchto výjezdů. Povaha pracovní pohotovosti a činností, které musel žalobce vykonávat, nepředstavovala významná omezení činnosti žalobce nakládat se svým volným časem. Po většinu doby mohl také plně odpočívat a nemusel být stále ve střehu.

8. Usnesením okresního soudu č.j. , spisová značka, ze dne , datum, bylo řízení zastaveno co do částky , částka, se zákonnými úroky z prodlení jdoucími vždy ode dne následujícího po dni splatnosti té které dlužné částky do zaplacení. Současně bylo rozhodnuto o vrácení části zaplaceného soudního poplatku žalobci ve výši , částka, a byla připuštěna změna žaloby co do úroků z prodlení splatných za měsíc duben 2021 tak, že zákonné úroky z prodlení jdou od , datum, do zaplacení z částky , částka, .

9. Žalovaná poté provedla nový výpočet sporné částky, přičemž poukazovala na skutečnost, že změna žaloby byla žalobcem navržena nejen v oblasti úroků z prodlení z dlužné mzdy za duben 2021, ale i v otázce samotné dlužné mzdy. Žalobce totiž svou pohledávku uplatnil v jiné výši, když dlužnou mzdu v žalobě původně za duben 2021 žádal v částce , částka, , z toho , částka, za pracovní pohotovost a , částka, za přestávky v práci. Nyní však dlužnou mzdu uplatňuje ve výši , částka, , z toho , částka, za pracovní pohotovost a , částka, za přestávky v práci. To znamená, že reálně došlo ke změně žaloby za pracovní pohotovost za duben 2021 ve výši , částka, a k částečnému zpětvzetí žaloby za přestávky v práci o částku , částka, . Žalovaná současně vznesla námitku promlčení k dlužné mzdě za duben 2021 i k souvisejícím úrokům z prodlení, neboť subjektivní promlčecí lhůty začaly plynout nejpozději od , datum, , kdy se žalobce obrátil na žalovanou s písemnou výzvou k úhradě, k uplatnění však došlo až úkonem ze dne , datum, . Žalovaná dále tvrdila, že celkově lze, pokud by se soud rozhodl žalobě vyhovět, žalobci přiznat nejvýše , částka, , neboť do výpočtu nelze zahrnout mimořádné odměny nebo bonusy, které byly žalobci vypláceny v jednotlivých měsících, ale které se přiznávaly za delší období (typicky roční odměny), ty výrazně zkreslují částku v příslušném měsíci, např. v dubnu 2021, kdy se tak stalo přibližně o 50 %, což způsobuje vysoké odchylky ve vypočítávané průměrné mzdě. Výpočet žalované je konzistentnější, neboť k takovým odchylkám nedochází a lépe odpovídá průměrným příjmům žalobce.

10. Žalobce k námitkám žalované tvrdil, že pokud by nebyly zohledněny částky odměn, které jsou dlouhodobějšího charakteru, při výpočtu dlužné částky, pak by dosažená mzda za práci neodpovídala realitě. Poukazoval na výpočet, který soud provedl v řízení vedeném pod sp. zn. , spisová značka, , kdy vycházel z hrubé mzdy se všemi příplatky (paušální příplatek a individuální prémie, ale bez náhrad). V uvedeném řízení žalovaná sama roční odměny, odměny dlouhodobé a mimořádné žalobci započetla za rok 2022 a soud požadavku, aby byl výpočet promítnut i do let 2020 a 2021 vyhověl. Správnost výpočtu pak byla potvrzena i odvolacím soudem, který zdůraznil, že není možné postupovat dle § 351 zák. práce, kde je upraven průměrný výdělek, neboť tento způsob se použije pouze tam, kde to zákoník práce stanoví. Při jednání soudu dne , datum, učinil nesporným, že došlo k promlčení nároku na dlužnou mzdu za měsíc duben 2021 v rozsahu uvedeném v námitce žalované.

11. Pokud se týče posouzení doby pracovní pohotovosti, okresní soud vycházel z judikatury Soudního dvora Evropské unie, a to. C 151/02, Jaeger nebo C-437/05, Vorel, v níž je považován za pracovní dobu i čas, kdy je zaměstnanci umožněno odpočinout si přímo na pracovišti v době, kdy výkon práce není požadován, a pracovní pohotovost na pracovišti tak lze držet i ve spánku zaměstnance, a C-518/15, , jméno FO, , kdy byla za pracovní dobu považována i doba tzv. pracovní pohotovosti, kterou pracovník musí trávit doma s povinností reagovat na povolání zaměstnavatelem do osmi minut, neboť taková povinnost velmi významně omezuje možnosti pracovníka (i v tomto případě hasiče) věnovat se jiným činnostem. Za podstatné soud má i rozhodnutí Soudního dvora Evropské unie C-344/19 a C-580/19, v němž se opět jednalo o hasiče, přičemž byl vysloven závěr, že doba pracovní pohotovosti musí být automaticky kvalifikována jako „pracovní doba“, pokud má pracovník povinnost během této doby zůstat na pracovišti, které je odlišné od jeho bydliště, a být tam k dispozici zaměstnavateli. Doby pracovní pohotovosti včetně dob v režimu pracovní pohotovosti na zavolání spadají v plném rozsahu rovněž pod pojem „pracovní doba“, pokud omezení uložená pracovníkovi během těchto dob objektivně a velmi významně ovlivňují jeho možnost volně nakládat s časem, během něhož nejsou vyžadovány jeho profesní služby, a věnovat se vlastním zájmům.

12. Při posouzení otázky přestávek v práci žalobce okresní soud vycházel z rozhodnutí Ústavního soudu – nálezu z , datum, sp. zn. II. ÚS 1854/20, v němž byl vysloven závěr, že to, zda byly přestávky čerpané zaměstnancem, neplacenými přestávkami, dle prvé věty § 88 odst. 1) zákoníku práce nebo placenou přiměřenou dobou na oddych a jídlo dle druhé věty § 88 odst. 1) zákoníku práce závisí na tom, zda zaměstnanec ve svém zaměstnání vykonával práce, které nemohou být přerušeny. To, zda práci zaměstnance lze či nelze během přestávky na jídlo přerušit, není dáno charakterem případného zásahu, nýbrž charakterem pracovní povinnosti (pohotovosti) uložené zaměstnanci. Do pracovní doby spadají i všechny doby pracovní pohotovosti, během nichž jsou zaměstnanci uložena omezení, která významně ovlivňují jeho možnost volně nakládat se svým časem a věnovat se vlastním zájmům. A contrario, pokud by přestávka na jídlo a oddech byla dobou odpočinku, za kterou zaměstnanci nenáležela odměna, pak by si během této doby mohl odpočinout i od povinnosti být zaměstnavateli k dispozici, což pojmově vylučuje povinnost pohotovosti. Pro posouzení nároku stěžovatele je zcela irelevantní, zda během přestávek došlo či nedošlo k potřebě zásahu.

13. Dále lze vycházet z rozsudku Městského soudu v Praze č. j. , spisová značka, ze dne , datum, , který uzavřel, že z judikatury Nejvyššího soudu ČR lze dovodit, že po dobu přestávky v práci na jídlo a oddech dochází k tzv. suspenzi pracovního závazku a k přerušení výkonu práce, což znamená, že zaměstnanec po tuto dobu má volný čas, s nímž může libovolně nakládat podle své úvahy, a zaměstnavatel není oprávněn jakkoliv kontrolovat či mu určovat, jak zaměstnanec tuto dobu tráví (rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne , datum, sp. zn. , spisová značka, ). Dále Městský soud v Praze vycházel ze závěru, že zákoník práce ukládá zaměstnavateli povinnost i v případě prací, které ze své povahy nemohou být přerušeny, zajistit zaměstnanci přiměřenou dobu na oddych a jídlo, přičemž tato doba se započítává do pracovní doby. Za takovéto práce považuje judikatura Nejvyššího soudu ČR činnosti, které nelze v průběhu směny objektivně přerušit z důvodu daných technologií výroby, pracovním procesem či výkonem práce, jež vyžadují průběžnou kontrolu nebo jinou aktivitu zaměstnance (rozsudek Nejvyššího soudu ČR , datum, sp. zn. , spisová značka, , který sice byl zrušen na základě ústavní stížnosti nálezem Ústavního soudu ČR ze dne , datum, sp. zn. II. ÚS 1854/20, nicméně judikaturní závěr v něm uvedený ohledně charakteru prací, při kterých zaměstnanci nelze poskytnout přestávku v práci na jídlo a oddech, ale toliko přiměřenou dobu na oddych a jídlo, pokud jde o vymezení takovýchto prací, zůstává v platnosti). V neposlední řadě okresní soud odkázal na rozsudek Soudního dvora Evropské unie z , datum, ve věci C-107/19 v řízení žalobce , jméno FO, proti žalovanému Dopravnímu podniku hl. m. Prahy, a. s., v němž Soudní dvůr Evropské unie zodpověděl předběžné otázky položené mu Obvodním soudem pro , adresa, , a to ad 1 je třeba dobu přestávky, během které zaměstnanec musí být zaměstnavateli k dispozici pro případ nenadálého výjezdu během dvou minut považovat za pracovní dobu ve smyslu článku 2 Směrnice 2003/88 a ad 2 má na posouzení této otázky vliv skutečnost, že k přerušení v případě nenadálého výjezdu dochází pouze nahodile a nepředvídatelně, případně jak často k takovému přerušení dochází. Uvedené předběžné otázky Soudní dvůr Evropské unie zodpověděl tak, že článek 2 Směrnice 2003/88 je třeba vykládat v tom smyslu, že doba přestávky, která je poskytnuta pracovníku v průběhu jeho denní pracovní doby a během které musí být v případě potřeby připraven do dvou minut k výjezdu, je pracovní dobou ve smyslu uvedeného ustanovení, pokud z celkového posouzení všech okolností vyplývá, že omezení uložená tomuto pracovníku během uvedené doby přestávky jsou takové povahy, že objektivně a velmi významně ovlivňují možnost pracovníka nakládat volně s časem, během něhož jeho profesní služby nejsou vyžadovány a věnovat se v tomto čase vlastním zájmům.

14. Okresní soud také vycházel z rozsudku Krajského soudu v , adresa, - pobočky v , adresa, , č.j. , spisová značka, ze dne , datum, , jímž byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v , adresa, č.j. , spisová značka, ze dne , datum, . Odvolací soud zde shodně s citovanou judikaturou zdůraznil, že přiměřená doba na jídlo a oddech, kterou je zaměstnavatel povinen zajistit zaměstnanci i v rámci provozu, který nemůže být přerušen, je upravena v § 88 odst. 1 věta druhá zákoníku práce a přestavuje výjimku z obecné povinnosti zaměstnavatele poskytovat přestávky a jde o pracovní dobu za kterou zaměstnanci náleží mzda (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR , spisová značka, ). Protože je to zaměstnavatel, který zaměstnanci organizuje pracovní dobu, je jeho věcí, aby vnitřním předpisem či organizačním pokynem sám vymezil charakter vykonávané práce. Pokud má zaměstnanec povinnost být v případě potřeby k dispozici zaměstnavateli a začít konat práci v řádu minut, pak se nejedná o přestávku v práci, ale o pracovní dobu s právem na mzdu (srov. nález Ústavního soud sp. zn. II. ÚS 1854/20). Podle zmíněného nálezu Ústavního soudu může být neplacenou dobou odpočinku naopak pouze taková doba, se kterou může zaměstnanec nakládat dle své volné úvahy, tedy věnovat se oddechu a nebýt během této doby zaměstnavateli k dispozici. Současně se soud odvolací věnoval výpočtu dlužné mzdy a jako správný posoudil postup okresního soudu, který z předložených mzdových listů a výplatních pásek zjistil za jednotlivé měsíce hrubou mzdu bez náhrad za dovolenou, kterou následně vydělil počtem skutečně odpracovaných hodin v daném kalendářním měsíci. Výslednou průměrnou hodinovou mzdu za každý kalendářní měsíc předmětného období pak vynásobil počtem neproplacených přestávek na jídlo a oddech, které zjistil z přehledu docházky žalobce. Za správný měl také výpočet, který vycházel z hrubé mzdy se všemi příplatky (např. paušální příplatek, individuální prémie), ale bez náhrad. Dále dovodil, že není možné postupovat dle § 351 a násl. zákoníku práce, kde je upraven průměrný výdělek, neboť tento způsob se použije pouze tam, kde to zákoník práce stanoví. Ke shodným závěrům dospěl Krajský soud v , adresa, – pobočka v , adresa, i v rozsudku č. j. , spisová značka, ze dne , datum, , jímž potvrdil rozsudek Okresního soudu v , adresa, č. j. , spisová značka, ze dne , datum, .

15. Pokud se týče pracovní pohotovosti, soud dále vycházel též z rozsudku Krajského soudu v , adresa, , pobočka v , adresa, , č.j. , spisová značka, ze dne , datum, , jímž byl z části zrušen a zčásti změněn rozsudek Okresního soudu v , adresa, č.j. , spisová značka, tak, že nárok žalobce je co do základu opodstatněný. Odvolací soud zde poukázal na směrnici 2003/88/ES, o některých aspektech úpravy pracovní doby, která rozlišuje pracovní dobu a dobu odpočinku (článek 2). Dospěl k závěru, že kdyby měl být žalovaný na pracovišti připraven k výkonu práce podle pokynu zaměstnavatele, nejednalo by se o pracovní pohotovost s odměnou stanovenou vnitřním předpisem zaměstnavatele ve výši nejméně 10 % průměrného výdělku (§ 140 zákoníku práce), nýbrž o pracovní dobu s nárokem na mzdu nebo plat. Proto je např. pohotovost lékaře na lékařském pokoji pracovní dobou (rozs. SDEU, C-437/05 Vorel) nebo je pohotovost pracovníka na odlehlém místě pracovní dobou (rozsudek SDEU ze dne , datum, , C-344/19 Radiotelevizija Slovenia) a nebo je přestávka na jídlo a oddech hasiče s povinností být připraven k zásahu v řádu dvou minut rovněž pracovní dobou (rozsudek SDEU ze dne , datum, , C-107/19 , právnická osoba, , viz též nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 1854/20 ve věci , právnická osoba, . proti letišti , adresa, a.s.), dokonce by se jednalo o pracovní dobu (nikoliv o pracovní pohotovost v době odpočinku), i kdyby měl být zaměstnanec připraven doma s povinností dostavit se k zaměstnavateli do osmi minut (rozs. SDEU ze dne , datum, , C-518/15, , jméno FO, ). Odvolací soud rovněž uzavřel, že je nevýznamné kolikrát byl v daném případě plán vyrozumění a svozu v předmětném období zaměstnavatelem realizován. I kdyby nedošlo k realizaci ani jednoho ničeho by to neměnilo na pohotovosti žalobce v době odpočinku. V daném případě také dovodil, že pohotovost se vyhlášením krizového stavu a svoláním vedoucích zaměstnanců na pracoviště měnila ve výkon práce přesčas.

16. Po provedeném řízení okresní soud i s ohledem na citovanou judikaturu dospěl ke shodným závěrům jako v řízení vedeném pod sp. zn. , spisová značka, , neboť na základě shodných tvrzení bylo i v tomto řízení mezi účastníky nesporné a bylo prokázáno uzavřenou pracovní smlouvou a dohodou o pracovní pohotovosti ze dne , datum, , že v rozhodném období let 2020 až 2022 žalobce pracoval u žalované na pracovní pozici hasič - specialista a jeho pracovní poměr skončil dohodou ke dni , datum, . Žalobce byl, jak vyplývá z jeho výpovědi i z přehledu směn, zařazen do směny , právnická osoba, s , jméno FO, , , jméno FO, , , jméno FO, , , jméno FO, a , jméno FO, . Práce byla pravidelně vykonávána ve směně dlouhé 24 hodin, pak byl dva dny odpočinek. Práce ve smyslu ustanovení § 78 odst. 1 písmeno a) zákoníku práce byla vykonávána v době od 6:00 do 22:00 hodin, v době od 22:00 do 5:00 hodin byla držena tzv. „pracovní pohotovost“, během níž byly zaměstnanci přítomni v budově, v níž bylo i denní pracoviště, přičemž velitel směny a ústřednář tuto pracovní pohotovost vykonávali přímo na pracovišti (ústředna a kancelář velitele). Žádný ze směny nemohl dobu pracovní pohotovosti trávit mimo tuto budovu. Z výpovědí žalobce, v řízení sp. zn. , spisová značka, v pozici svědka, i svědků , jméno FO, , , jméno FO, , , jméno FO, , , jméno FO, a , jméno FO, (v řízení sp. zn. , spisová značka, v pozici žalobce) a také z listinných důkazů předložených samotnou žalovanou, tj. ze strážních knih i přehledu činnosti požární ochrany, vyplývá, že v průběhu této pohotovosti mohlo docházet a také docházelo, k výkonu práce, ať již spočívala v údržbě komunikací, dohledu na provozy z hlediska požární bezpečnosti či technických, nebo požárních zásazích. Žalobce tedy byl povinen, stejně tak, jako ostatní ze směny, být přítomen na určeném místě mimo své bydliště a být okamžitě připraven k výkonu práce. Nemohlo se tak jednat ve smyslu § 78 odst. 1 písm. h) zákoníku práce o pracovní pohotovost, ale o pracovní dobu, přičemž je bez právního významu, že k událostem vyžadujícím činnost zaměstnanců HZS docházelo nepravidelně a v některých obdobích i zřídka, neboť to nic nemění na povinnosti zaměstnanců být připraven k okamžitému zásahu, když povinnost výjezdu jednotky je do dvou minut od vyhlášení poplachu. Okresní soud měl za to, že rozhodné skutečnosti vyplývají již z tvrzení sporných stran, která se shodují, i z listinných důkazů a výpovědí slyšených svědků, které odpovídají listinám předloženým žalovanou. Tyto výpovědi pak prokazují, že k zásahům, či práci v době „pracovní pohotovosti“ docházelo a že pohotovost probíhala mimo bydliště pracovníků HZS, což žalovaná sama potvrzovala.

17. Okresní soud dále dospěl k závěru, že žalobce jako hasič - specialista, vykonával pro žalovanou společnost práci, která ze své povahy nemůže být přerušena, a tedy čerpané přestávky představovaly pracovní dobu ve smyslu ustanovení § 78 odst. 1, písm. a) zákoníku práce a tyto přestávky posoudil jako tzv. přiměřenou dobu na jídlo a oddech dle § 88 odst. 1 věta druhá zákoníku práce, která se započítává do pracovní doby a náleží za ně mzda, neboť má za rozhodující charakter práce žalobcem vykonávané. Pokud by totiž žalobce opustil areál žalované za účelem přestávky na jídlo a oddech, došlo by tím k porušení právního předpisu, a to § 11 odst. 2, písmeno a) a § 18 vyhlášky ministerstva vnitra č. 247/2001 Sb., o organizaci a činnosti jednotek požární ochrany, neboť by ohrozil splnění podmínek pro akceschopnost jednotky za situace, kdy její povinností je výjezd do 2 minut od vyhlášení poplachu. Za této situace přestávka na jídlo a oddech neumožnovala, aby během ní žalobce zcela volně nakládal se svým časem a věnoval se vlastním zájmům (opuštění areálu, jak bylo potvrzeno výpověďmi svědků, by bylo něčím výjimečným, vyžadujícím zajištění přítomnosti zastupujícího pracovníka). Hasič si během této doby nemohl odpočinout od povinnosti být zaměstnavateli k dispozici, a dle citované judikatury Ústavního soudu i judikatury Evropského soudního dvora se proto muselo jednat o pracovní dobu ve smyslu § 78 odst. 1 zákoníku práce. Pro posouzení nároku žalobce pak je zcela irelevantní, zda během přestávek došlo, či nedošlo k potřebě zásahu (viz II. ÚS 1854/20).

18. Ohledně výše uplatněného nároku okresní soud postupoval v souladu s citovaným rozsudkem Městského soudu v Praze č.j. , spisová značka, ze dne , datum, , rozsudkem Krajského soudu v , adresa, - pobočky v , adresa, č.j. , spisová značka, ze dne , datum, i rozsudkem téhož soudu ze dne , datum, č. j. , spisová značka, , tedy tak, že výslednou průměrnou hodinovou mzdu za každý kalendářní měsíc z předmětného období vynásobil počtem hodin pracovní pohotovosti a přestávek na jídlo o oddech, které byly zjištěny z přehledu docházky žalobce a z mzdových listů. Měl za to, že je třeba vycházet z hrubé mzdy se všemi příplatky, včetně všech druhů odměn, tak jak tvrdil žalobce.

19. Za měsíc únor 2020 tak náleží žalobci při průměrné hodinové mzdě , částka, za 70 hodin pracovní pohotovosti , částka, , přičemž vyplaceno bylo pouze , částka, . K úhradě zbývá částka , částka, a za 10 hodin doby na jídlo a oddech , částka, , tj. doplatek celkem , částka, . Za měsíc březen 2020 při průměrné hrubé hodinové mzdě , částka, , když za 70 hodin pracovní pohotovosti byla vyplacena částka , částka, , ale žalobci náleží celkem , částka, , činí rozdíl , částka, a za 10 hodin doby na jídlo a oddech žalobci náleží , částka, , činí doplatek , částka, . Za měsíc duben 2020 při průměrné hrubé hodinové mzdě ve výši , částka, , měla být za 70 hodin pracovní pohotovosti vyplacena celkem částka , částka, , vyplaceno bylo pouze , částka, . S připočtením mzdy za 10 hodin doby na jídlo a oddech v částce , částka, činí doplatek celkem , částka, . Za měsíc květen 2020 při průměrné hrubé hodinové mzdě , částka, mělo být za 77 hodin pracovní pohotovosti vyplaceno , částka, , došlo však k úhradě pouze částky , částka, , rozdíl tak činí , částka, . Spolu se mzdou za 11 hodin doby na jídlo a oddech ve výši , částka, činí doplatek , částka, . Za měsíc červen 2020 při průměrné hrubé hodinové mzdě , částka, mělo být za 65 hodin pracovní pohotovosti vyplaceno , částka, , vyplaceno bylo , částka, , rozdíl tak činí , částka, , mzda za 8 hodin doby na jídlo a oddech činí , částka, , doplatek tedy představuje , částka, . V měsíci červenci 2020 při průměrné hrubé hodinové mzdě , částka, mělo být za 66 hodin pracovní pohotovosti vyplaceno 14 270, , částka, , vyplaceno bylo pouze , částka, , rozdíl tak činí , částka, . Za 8 hodin doby na jídlo a oddech vznikl nárok ve výši , částka, , doplatek mzdy tak činí celkem , částka, . Za měsíc srpen 2020 při průměrné hrubé hodinové mzdě , částka, mělo být za 81 hodin pracovní pohotovosti vyplaceno , částka, , vyplaceno bylo , částka, , rozdíl tak činí , částka, . Za 8 hodin doby na jídlo a oddech vznikl nárok ve výši , částka, , doplatek tak představuje částku , částka, . Za měsíc září 2020 při průměrné hrubé hodinové mzdě ve výši , částka, mělo být vyplaceno za 79 hodin pracovní pohotovosti , částka, , vyplaceno bylo , částka, , rozdíl činí , částka, . Mzda za 9 hodin doby na jídlo a oddech měla být , částka, , doplatek tedy představuje částku , částka, . V měsíci říjnu 2020 při průměrné hrubé hodinové mzdě ve výši , částka, mělo být za 29 hodin pracovní pohotovosti vyplaceno , částka, , vyplaceno bylo , částka, , rozdíl tak činí , částka, . Za 4 hodiny doby na jídlo a oddech náleží žalobci mzda , částka, , doplatek tak představuje částku , částka, . Za měsíc listopad 2020 při průměrné hrubé hodinové mzdě ve výši , částka, , měla být za 65 hodin pracovní pohotovosti vyplacena celkem částka , částka, , vyplaceno bylo pouze , částka, . S připočtením mzdy za 8 hodin doby na jídlo a oddech v částce 2 060, , částka, činí doplatek celkem , částka, . Za měsíc prosinec 2020 při průměrné hrubé hodinové mzdě ve výši , částka, , měla být za 67 hodin pracovní pohotovosti vyplacena celkem částka , částka, , vyplaceno bylo pouze , částka, . S připočtením mzdy za 8 hodin doby na jídlo a oddech v částce , částka, činí doplatek celkem , částka, .

20. Za leden 2021 při průměrné hrubé hodinové mzdě ve výši , částka, mělo být za 79 hodin pracovní pohotovosti vyplaceno , částka, , vyplaceno bylo , částka, , rozdíl tak představuje , částka, . Se mzdou za 10 hodin doby na jídlo a oddech ve výši , částka, činí nedoplatek , částka, . Za měsíc únor 2021 při průměrné hrubé hodinové mzdě , částka, mělo být za 78 hodin pracovní pohotovosti vyplaceno , částka, , vyplaceno bylo , částka, , rozdíl činí , částka, . Za 10 hodin doby na jídlo a oddech náleží žalobci nárok ve výši , částka, , doplatek tak představuje částku , částka, . V měsíci březnu 2021 při průměrné hrubé hodinové mzdě , částka, za 80 hodin pracovní pohotovosti mělo být vyplaceno , částka, , vyplaceno bylo , částka, , rozdíl tak představuje částku , částka, . Za 10 hodin doby na jídlo a oddech vznikl nárok ve výši , částka, , doplatek tak představuje částku , částka, . V měsíci dubnu 2021 při průměrné hrubé hodinové mzdě ve výši , částka, za 79 hodin pracovní pohotovosti vznikl nárok ve výši , částka, , vyplaceno však bylo , částka, , rozdíl představuje částku , částka, . Za 10 hodin doby na jídlo a oddech vznikl nárok ve výši , částka, , doplatek tak představuje částku , částka, , soudu však nezbylo, než přiznat žalobci toliko částku , částka, nárokovanou v původní žalobě, neboť žalovaná vznesla námitku promlčení a žalobce učinil nesporným, že nárok je ve zbývajícím rozsahu promlčen v důsledku uplynutí tříleté promlčecí lhůty ve smyslu ustanovení § 609 a násl. o.z., která u tohoto nároku začala plynout dne , datum, , skončila tedy , datum, , žaloba však byla rozšířena až , datum, . Za měsíc květen 2021 při průměrné hrubé hodinové mzdě , částka, za 71 hodin pracovní pohotovosti vznikl nárok ve výši , částka, , vyplaceno bylo , částka, , rozdíl tak činí , částka, . Za 10 hodin doby na jídlo a oddech vznikl nárok ve výši , částka, , doplatek tak představuje částku , částka, . Za měsíc červen 2021 při průměrné hrubé hodinové mzdě , částka, za 93 hodin pracovní pohotovosti vznikl nárok ve výši , částka, , vyplaceno bylo , částka, , rozdíl tak představuje částku , částka, . Za 9 hodin doby na jídlo a oddech vznikl nárok , částka, , doplatek tak představuje částka , částka, . Za měsíc červenec 2021 při průměrné hrubé hodinové mzdě , částka, za 92 hodin vznikl nárok ve výši , částka, , vyplaceno bylo , částka, , rozdíl tak činí , částka, . Za 9 hodin doby na jídlo a oddech vznikl nárok ve výši , částka, , k úhradě tak zbývá , částka, . V měsíci srpnu 2021 při průměrné hrubé hodinové mzdě , částka, za 84 hodin pracovní pohotovosti vznikl nárok ve výši , částka, , vyplaceno bylo , částka, , rozdíl představuje , částka, . Za 8 hodin doby na jídlo a oddech vznikl nárok ve výši , částka, , doplatek představuje částka , částka, . V měsíci září 2021 při průměrné hrubé hodinové mzdě , částka, za 88 hodin pracovní pohotovosti vznikl nárok ve výši , částka, , vyplaceno bylo , částka, , rozdíl tak představuje částka , částka, . Za 9 hodin doby na jídlo a oddech vznikl nárok ve výši , částka, , doplatek tak činí , částka, . Za měsíc říjen 2021 při průměrné hrubé hodinové mzdě ve výši , částka, za 66 hodin pracovní pohotovosti mělo být vyplaceno , částka, , vyplaceno bylo , částka, , k úhradě zbývá , částka, . Za 7 hodin doby na jídlo a oddech vznikl nárok ve výši , částka, , doplatek tak přestavuje částka , částka, . Za měsíc listopad 2021 při průměrné hrubé hodinové mzdě , částka, za 81 hodin pracovní pohotovosti vznikl nárok ve výši , částka, , vyplaceno bylo , částka, , k úhradě tak zbývá , částka, . Za 9 hodin doby na jídlo a oddech vznikl nárok ve výši , částka, , doplatek tak představuje částka , částka, . Za měsíc prosinec 2021 při hrubé hodinové mzdě ve výši , částka, za 60 hodin pracovní pohotovosti mělo být vyplaceno , částka, , vyplaceno bylo , částka, , rozdíl představuje částka , částka, . Za 7 hodin doby na jídlo a oddech vznikl nárok na , částka, , doplatek tak představuje částka , částka, .

21. Za měsíc leden 2022 při hrubé hodinové mzdě , částka, mělo být za 86 hodin pracovní pohotovosti vyplaceno , částka, , vyplaceno bylo , částka, , rozdíl představuje částka , částka, . Za 10 hodin doby na jídlo a oddech vznikl nárok ve výši , částka, , doplatek tak představuje částka , částka, . Za měsíc únor 2022 při průměrné hrubé hodinové mzdě , částka, za 57 hodin pracovní pohotovosti vznikl nárok ve výši , částka, , vyplaceno bylo , částka, , k úhradě tak zbývá , částka, . Za 7 hodin doby na jídlo a oddech vznikl nárok ve výši , částka, , doplatek tak představuje částka , částka, . Za měsíc březen 2022 při průměrné hrubé hodinové mzdě , částka, mělo být za 80 hodin pracovní pohotovosti vyplaceno , částka, , vyplaceno bylo , částka, , rozdíl tak přestavuje částka , částka, . Za 11 hodin doby na jídlo a oddech vznikl nárok ve výši , částka, , doplatek tak představuje částka , částka, . Za měsíc duben 2022 při průměrné hrubé hodinové mzdě , částka, za 73 hodin pracovní pohotovosti mělo být vyplaceno , částka, , vyplaceno bylo , částka, , k úhradě tak zbývá , částka, . Za 8 hodin doby na jídlo a oddech vznikl nárok ve výši , částka, , doplatek tak představuje částka , částka, . Za měsíc květen 2022 při průměrné hrubé hodinové mzdě , částka, za 81 hodin pracovní pohotovosti mělo být vyplaceno , částka, , vyplaceno bylo , částka, , k úhradě zbývá , částka, . Za 9 hodin doby na jídlo a oddech vznikl nárok ve výši , částka, , doplatek tak představuje částka , částka, . Za měsíc červen 2022 při průměrné hrubé hodinové mzdě , částka, za 88 hodin pracovní pohotovosti vznikl nárok ve výši , částka, , vyplaceno bylo , částka, , k úhradě tak zbývá , částka, . Za 8 hodin doby na jídlo a oddech vznikl nárok ve výši , částka, , doplatek tak představuje částka , částka, . Za měsíc červenec 2022 při průměrné hrubé hodinové mzdě ve výši , částka, za 90 hodin pracovní pohotovosti vznikl nárok ve výši , částka, , vyplaceno bylo , částka, , k úhradě tak zbývá , částka, , za 7 hodin doby na jídlo a oddech vznikl nárok ve výši , částka, , doplatek tak představuje částka , částka, .

22. Okresní soud proto uložil žalované uhradit žalobci celkem částku , částka, spolu se zákonným úrokem z prodlení, jehož výše vyplývá z § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. a který počíná běžet vždy ode dne následujícího po dni splatnosti mzdy za ten který odpracovaný měsíc. Co do částky , částka, se zákonným úrokem z této částky jdoucím od , datum, do zaplacení pak žalobu s ohledem na důvodně vznesenou námitku promlčení zamítl.

23. O nákladech řízení okresní soud rozhodl dle § 142 odst. 2 o.s.ř. Žalobce měl v řízení úspěch co do 63,1 % vzhledem k celku, úspěch žalované pak představoval 36,9 % vzhledem k celku. Při odečtení podílu úspěchu a neúspěchu ve věci bylo žalobci přiznáno právo na náhradu 26,2 % nákladů řízení. Tyto náklady jsou představovány soudním poplatkem , částka, , odměnou advokáta vypočtenou dle § 7 a § 11 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, a to za 6 úkonů z punkta , částka, po , částka, za jeden úkon, a to za převzetí zastoupení a poradu s klientem, právní rozbor ze dne , datum, , předžalobní výzvu k úhradě z , datum, , podanou žalobu, vyjádření ve věci samé z , datum, , účast na jednání soudu dne , datum, . Dále za 5 úkonů z punkta , částka, po , částka, za jeden úkon, a to za poradu s klientem dne , datum, pro účely nového výpočtu žalované částky, vyjádření ve věci z , datum, , účast na jednání soudu dne , datum, , vyjádření ve věci samé dne , datum, a účast na jednání soudu dne , datum, . Dále tyto náklady tvoří paušální náhrada hotových výdajů advokáta za 6 úkonů po , částka, a 5 úkonů po , částka, dle § 13 odst. 3 citované vyhlášky ve znění účinném do , datum, a od , datum, . Náklady řízení jsou také představovány náhradami hotových výdajů advokáta za cestu na trase , adresa, a zpět k jednání soudu, a to za rok 2023 za jednu cestu po 246 km se sazbou opotřebení po , částka, za 1 km dle vyhlášky č. 467/2023 Sb. celkem , částka, a náhradou za spotřebovaný benzín v ceně , částka, za 1 l, tj. , částka, . Za rok 2025 za jednu cestu po 246 km se sazbou opotřebení po , částka, za 1 km dle vyhlášky č. 398/2024 Sb. celkem , částka, a náhradou za spotřebovaný benzín v ceně , částka, za 1 l, tj. , částka, . Za rok 2026 za jednu cestu po 246 km se sazbou opotřebení po , částka, za 1 km dle vyhlášky č. 475/2024 Sb. celkem , částka, a náhradou za spotřebovaný benzín v ceně , částka, za 1 l, tj. , částka, . Žalobci vznikly i náklady představované náhradou za promeškaný čas advokáta za 6 půlhodin po , částka, , při cestách advokáta na trase , adresa, a zpět v roce 2023, dle § 14 citované vyhlášky, ve znění účinném do , datum, , a za 12 půlhodin, při cestách za rok 2025 a 2026 po , částka, dle § 14 citované vyhlášky, ve znění účinném od , datum, . Náklady řízení jsou navýšeny, vyjma soudního poplatku, o 21 % DPH, neboť zástupkyně žalobce je plátkyní této daně. Náklady řízení žalobce tak celkem představují částku , částka, z níž 26,2 % činí , částka, .

24. Lhůtu k plnění okresní soud žalované stanovil patnáctidenní s přihlédnutím k výši částek, které mají být plněny i době prodlení s jejich úhradou, postupem dle § 160 odst. 1 o.s.ř.

25. Žalovaná podala proti všem výrokům rozsudku okresního soudu včas odvolání. Namítala, že okresní soud výrokem I. rozsudku připustil změnu žaloby spočívající v tom, že „za měsíc duben 2021 se (…) za přestávky v práci se požadovaná částka mění z částky , částka, na , částka, “. Pominul, že nejde o změnu žaloby ve smyslu § 95 odst. 1 o.s.ř., nýbrž o částečně zpětvzetí žaloby ve smyslu § 96 odst.

1. V tomto rozsahu měl soud zastavit řízení, nikoliv jednat o změněné žalobě. Mzda za pracovní pohotovost a mzda za přestávky v práci představují dvě různé pohledávky a dva různé nároky, které se musí posuzovat odděleně. Každá z pohledávek totiž vzniká z jiných skutkových okolností. Okresní soud je ostatně posuzoval samostatně, když dobu pracovní pohotovosti považoval za běžnou pracovní dobu, ale přestávky v práci za přiměřenou dobu na jídlo a oddech – obě části žaloby odůvodnil jinak. Okresní soud tak měl za duben 2021 připustit změnu žaloby v částce za pracovní pohotovost z částky , částka, na , částka, a zastavit řízení do částky , částka, za přestávky v práci v dubnu 2021 a nikoli v tomto rozsahu připustit změnu žaloby, a zamítnout žalobu co do částky , částka, za pracovní pohotovost za duben 2021. Rozdíl mezi žalovanou částkou po změně žaloby a původně žalovanou částkou, nikoli pouze , částka, , a to z důvodu námitky promlčení, kterou žalovaná vznesla a kterou žalobce zcela uznal na jednání dne , datum, . To má za následek nesprávné všechny výroky rozsudku, neboť neměl rozhodovat o změně žaloby v tomto rozsahu (výrok I.) a ve výroku II. rozsudku měl v části za duben 2021 přiznat pouze částku ve výši: , částka, za dobu pracovní pohotovosti, , částka, za přestávky v práci, a ve výroku III. zamítnout celkem , částka, , nikoliv pouze , částka, z důvodu námitky promlčení žalované. Výrok IV. rozsudku je také nesprávný, neboť vycházel z nesprávného jak předmětu řízení, tak úspěchu žalobce.

26. Žalovaná dále namítala, že soud nepřihlédl k tvrzení, že doba pracovní pohotovosti, která by představovala pracovní dobu, byla v souladu s kolektivními smlouvami uzavřenými žalovanou již odměněna v nadstandardní výši 50 % průměrného výdělku a nijak se s ním nevypořádal. Jak uvedla již ve svém prvním vyjádření z , datum, , směrnice o pracovní době neupravuje otázku odměňování, pouze otázku pracovní doby. Soudí dvůr v případě Vorel (usnesení Soudního dvora ze dne , datum, , sp. zn. C-437/05) výslovně uvádí, že se týkají pouze výkladu směrnice o pracovní době, a nikoliv odměňování: S ohledem na výše uvedené úvahy je namístě odpovědět na položenou otázku tak, že směrnice 93/104 a 2003/88 musí být vykládány v tom smyslu, že (...) nebrání tomu, aby členský stát uplatňoval právní úpravu, která, pro účely odměňování pracovníka a pokud jde o pracovní pohotovost vykonávanou tímto pracovníkem na jeho pracovišti, zohledňuje odlišně období, během nichž je skutečně vykonávána práce, a období, během nichž k výkonu skutečné práce nedojde. Uvedený názor potvrdil Soudní dvůr EU i v navazujícím rozhodnutí, a to např. ve věci Radiotelevizija Slovenija (odst. 57 rozsudku Soudního dvora (velkého senátu) ze dne , datum, , sp. zn. C-344/19, ve věci Radiotelevizija Slovenija: „Na způsob odměňování pracovníků za doby pracovní pohotovosti se tudíž nevztahuje směrnice 2003/88, nýbrž relevantní ustanovení vnitrostátního práva. Tato směrnice proto nebrání použití právní úpravy členského státu, kolektivní smlouvy nebo rozhodnutí zaměstnavatele, který pro účely odměny za pracovní pohotovost zohledňuje odlišně doby, během nichž je práce skutečně vykonávána, a doby, během nichž se skutečná práce nevykonává…“ nebo právě , jméno FO, (viz odst. 49 rozsudku Soudního dvora (pátého senátu) ze dne 21. února 201, sp. zn. C-518/15, ve věci , jméno FO, : „V tomto ohledu je třeba připomenout, že jak uvádí předkládající soud, je nesporné, že směrnice 2003/88 neupravuje otázku odměňování pracovníků, jelikož tento aspekt podle čl. 153 odst. 5 SFEU nespadá do pravomoci Unie.“ Právě v prvním zmíněném rozsudku Soudní dvůr EU výslovně připouští, že sám zaměstnavatel může rozhodnout o odlišném odměňování pracovní doby, během které zaměstnanec nepracuje, a pracovní doby, během které zaměstnanec skutečně vykonává práci. Tento názor potvrzuje i český Ústavní soud ve svém nálezu, kdy odkazuje právě na judikaturu Soudního dvora EU (viz odst. 34 nálezu Ústavního soudu ze dne , datum, , sp. zn. II ÚS 1854/20: „To samozřejmě nevylučuje, že doba pohotovosti, která je součástí pracovní doby, může být odměňována dle jiných zásad než doba běžného výkonu práce“; a odst. 48: „Pro úplnost Soudní dvůr doplnil, že způsob odměňování pracovníků za doby pracovní pohotovosti není upraven unijním právem, nýbrž se řídí relevantními ustanoveními vnitrostátního práva. Unijní právo proto ‚nebrání použití právní úpravy členského státu, kolektivní smlouvy nebo rozhodnutí zaměstnavatele, jež pro účely odměny za pracovní pohotovost zohledňují odlišně doby, během nichž je práce skutečně vykonávána, a doby, během nichž se skutečná práce nevykonává, i když tyto doby musí být pro účely použití [směrnice 2003/88/ES] považovány v plném rozsahu za »pracovní dobu«‘." Z toho vyplývá, že si zaměstnavatel a zaměstnanec mohou sjednat odlišně odměňování pro dobu, která ač je formálně pracovní dobou, tak zaměstnanec během ní fakticky práci nevykonává (drží jakoby „pracovní pohotovost“). Český zákoník práce tuto možnost nijak neomezuje. Stanovuje pouze minimální mzdu a obligatorní příplatky ke mzdě. Žalovaná a odborová organizace u ní působící si sjednaly, že za dobu držení pracovní pohotovosti žalobci přísluší odměna (tj. v takovém případě mzda za pracovní dobu) ve velice nadstandardní výši 50 % průměrného výdělku žalobce. V případě, kdy by byla daná doba posouzena jako pracovní doba, tato částka je speciálním sjednáním výše mzdy pro tuto dobu. To znamená, že doba pracovní pohotovosti žalobce, která by se považovala za pracovní dobu, byla již řádně a nadstandardně odměněna.

27. Žalovaná pochybení okresního soudu ve výroku o náhradě nákladů řízení spatřovala v tom, že do náhrady nákladů řízení zahrnul celou částku soudního poplatku z částky , částka, , která činí , částka, , přestože žalobce část žaloby vzal zpět a z příslušné části mu byl soudní poplatek ve výši , částka, vrácen. To znamená, že o části poplatku ve výši , částka, okresní soud rozhodoval dvakrát (jak usnesením č. j. , spisová značka, , tak i rozsudkem). K vrácení části soudního poplatku měl soud při rozhodování o nákladech řízení přihlédnout a povinnost žalované k náhradě nákladů řízení v tomto směru snížit. Poukazovala i na neuhrazený soudní poplatek, když žalobce svým úkonem ze dne , datum, navrhl změnu žaloby, kterou okresní soud připustil. Jelikož tím došlo k rozšíření žalované částky, okresní soud měl žalobce vyzvat, aby uhradil soudní poplatek z částky, o kterou byla žaloba rozšířena. To však soud neučinil, a tak rozhodoval o žalobě, za níž nebyl uhrazen soudní poplatek. O této povinnosti měl rozhodnout.

28. Pokud jde o pracovní pohotovost, žalovaná vytýkala okresnímu soudu nesprávná skutková zjištění a právní posouzení. Žalobce skutečně řádně držel pracovní pohotovost a čerpal přestávky v práci na jídlo a oddech. Ani jednu z těchto dob nelze považovat za pracovní dobu, za kterou by žalobci měla náležet mzda. Podle soudu prvního stupně bylo rozhodné, že žalobce „byl povinen, stejně tak, jako ostatní ze směny, být přítomen na určeném místě mimo své bydliště a být okamžitě připraven k výkonu práce“. Z ustanovení § 78 odst. 1 písm. h) zákoníku práce však nevyplývá, že by zaměstnanec musel držet pohotovost držet v místě svého bydliště. Pracovní pohotovosti žalobce nedržel na pracovišti žalované, jak tvrdí naopak žalobce. Pracovní pohotovosti žalobce držel na místě funkčně a prostorově odděleném od pracoviště žalované. Z povahy věci se nejednalo o pracoviště zaměstnavatele. Ačkoliv se jednalo o prostory, které patřily žalované, je třeba je významově odlišovat od pracoviště zaměstnavatele. Na místě držení pracovní pohotovosti žalobce běžnou práci nevykonával. Jak potvrdili svědci, pracovní pohotovost drželi v ložnici. Jistě nelze uvažovat o tom, že by v ložnici konali běžnou práci. Naopak nelze brát v potaz, kde pracovní pohotovost drželi jiní zaměstnanci (velitel směny či ústřednář), protože to není pro posouzení nároku žalobce a předmětu tohoto řízení významné. V případě žalobce se tak zcela jednalo o pracovní pohotovost. Žalobce neprokázal, že by omezení uložená žalovanou představovala tak významné omezení možnosti trávit jeho volný čas během pracovní pohotovosti, která by měla za následek, že se tato doba musí považovat za pracovní dobu, a nikoliv za dobu odpočinku. Žalobce mohl svůj volný čas trávit způsobem, jaký uznal za vhodný. Žalovaná žalobce formálně nijak neomezovala. Skutečnost, že se od žalobce výjimečně vyžadoval výkon práce, nebrání posouzení této doby jako doby pracovní pohotovosti, tedy doby odpočinku. Pakliže docházelo k výkonu práce, žalovaná jej řádně zaznamenala. Jak vyplývá z předložených strážních knih, výkon práce během pracovní pohotovosti nebyl vůbec častý. V naprosté většině případů – hospodářských a ostatních prací podle strážních knih a výpovědí svědků – se navíc nejednalo o situace, kdy by žalovaná stanovila krátkou reakční lhůtu. Žalobce tak nebyl povinen reagovat v určité stanovené nebo určené lhůtě, která by jej podstatným způsobem omezovala. Žalobce mohl začít práci vykonávat s velkou časovou prodlevou, která činila řádově desítky minut. Zcela výjimečně docházelo i k určitým mimořádným událostem, které podle okolností vyžadovaly kratší reakční dobu, ale ani v tomto případě se nejednalo o omezení, které by přestávky v práci na jídlo a oddech žalobce podstatným způsobem omezovalo v trávení volného času. Ani v tomto případě nebyla ze strany žalované vyžadována nepřiměřeně krátká reakční lhůta. Z listinných důkazů naopak vyplývá, že za roky, kdy žalobce pracoval pro žalovanou, docházelo k výjezdům velmi zřídka. Za rok 2020 šlo o 30 výjezdů, z čehož pouhé 2 se týkaly požárů a 10 výpomoci , právnická osoba, , v roce 2021 šlo o 51 výjezdů, z toho pouze jeden požár a 3 výpomoci HZS Středočeského kraje a v roce 2022 došlo k 8 výjezdům, z nichž žádný se netýkal požáru ani výpomoci HZS. Žalovaná zdůrazňuje, že uvedené záznamy pokrývají celou dobu provozu žalované, nikoliv pouze doby, po které žalovaná žalobci rozvrhla pracovní dobu nebo po které držel pracovní pohotovost. Z předložených důkazů navíc nevyplývá, že by k výjezdům došlo přímo během pracovní pohotovosti žalobce. Naopak z přehledů vyplývá, že největší část náplně práce hasičského sboru tvořily drobné hospodářské činnosti. Při těchto však nebyl po žalobci vyžadován okamžitý výkon práce – pokud k nim docházelo během pracovní pohotovosti, postačovalo, když začal žalobce konat práci v řádu desítek minut. Jestliže docházelo k výkonu práce během pracovní pohotovosti, toto nic nevypovídá o tom, že se jednalo o pracovní dobu, jak argumentuje okresní soud. Naopak smyslem pracovní pohotovosti je právě v občasném a nepředvídatelném výkonu práce, jinak by pro zaměstnavatele pohotovost postrádala jakýkoliv význam. Z toho vyplývá, že pracovní pohotovost představovala doby odpočinku, během níž mohl žalobce volně odpočívat a nemusel se věnovat pracovní povinnostem. Žalovaná žalobce neomezovala ve způsobu, jak mohl tyto doby trávit. Soud prvního stupně také dobu přestávek v práci na jídlo a oddech posoudil jako přiměřenou dobu na jídlo a oddech, tedy jako pracovní dobu, a nikoliv jako dobu odpočinku. Ani v tomto případě však nelze dobu, která představovala přestávky v práci, považovat za pracovní dobu. Ze zjištěného skutkového stavu nevyplývá, že by žalobce byl významně omezen v možnosti čerpat přestávku v práci. Tu je proto nutné zcela považovat za dobu odpočinku, nikoliv za pracovní dobu. Jak uvedli svědci, během přestávek v práci se standardně střídali. Právě střídáním na „přestávkách“ bylo zajištěno, aby žalobce mohl tuto dobu plně věnovat odpočinku. Skutečnost, zda žalobce na přestávky v práci jezdil vozidlem, není uvedenému závěru na překážku. Naopak se jednalo o způsob, jakým žalovaná usnadňovala přepravu žalobce do jídelny, díky čemuž žalobce mohl strávit delší čas v jídelně a měl delší čas na jídlo a oddech. Soud prvního stupně tak nesprávně posoudil i dobu přestávek na jídlo a oddech, které bylo nutno považovat za dobu odpočinku, nikoliv za pracovní dobu.

29. Žalovaná namítala, že okresní soud nepostupoval správně, když provedl jako důkazní prostředek výslech žalobce jako svědka v jiném řízení. Žalobce vypovídal jako svědek v řízení vedeném u soudu pod sp. zn. , spisová značka, . V tomto řízení (, spisová značka, ) však nebyly splněny podmínky pro výslech účastníka řízení, neboť z ničeho nevyplývá, že by určitou skutečnost nešlo prokázat jinak. Jeho svědecký výslech proto nelze použít jako důkazní prostředek. Stejně tak nelze za důkazní prostředek použít výslech , jméno FO, , který v tomto řízení měl mít postavení svědka, ale soud vycházel z jejích výslechu jako účastníka řízení (vedeném pod sp. zn. , spisová značka, u okresního soudu). Mimo jiné žalovaná upozorňuje na to, že účastník řízení nemá povinnost vypovídat pravdu a nic nezamlčovat, jako mají svědci podle § 126 odst.1 o.s.ř. Navíc pro jeho výslech nebyly splněny podmínky podle § 131 odst. 1 o.s.ř., neboť z ničeho nevyplývalo, že by určitou skutečnost nešlo prokázat jinak (ostatně soud v daném řízení provedl řadu listinných důkazů, jakož i svědeckých výpovědí). Soud výslech , jméno FO, provedl před výslechy svědků, tedy dříve, než mohl vůbec zjistit, jestli se určitá skutečnost nedá prokázat jinak. Výslech navíc vedl zcela obecně bez jakéhokoliv ohledu na požadavky stanovené o.s.ř. K výslechu , jméno FO, jako důkaznímu prostředku tak v tomto řízení nelze vůbec přihlížet. Co se týče výslechů svědků , jméno FO, a , jméno FO, , tito byli žalovanou zařazeni do jiné „směny“, , jméno FO, i , jméno FO, byli zařazeni do „směny“ C a nekonali tak proto práci se žalobcem a ani s ním nedrželi pracovní pohotovosti. Jejich svědecké výslechy nemohou přinést přímé poznatky o skutkovém stavu věci – o povaze pracovní pohotovosti držené žalobcem a o přestávkách v práci žalobce. Žalovaná dále zpochybňuje věrohodnost svědeckých výpovědí svědků, kteří vedou, příp. vedli skutkově totožný spor vůči žalované u Okresního soudu v , adresa, a jsou či byli zastoupeni stejným právním zástupcem. , jméno FO, (11 C 82/, adresa, , jméno FO, (11 , právnická osoba, /2023), , jméno FO, (, spisová značka, ), , jméno FO, (, spisová značka, ), jakož i , jméno FO, (, spisová značka, ) mají nebo měli zájem na tom, aby žalobce byl ve zdejším sporu úspěšný. Je proto evidentní, že všichni mají zájem na zjištění skutkové situace ve prospěch žalobce, a proto žalovaná pochybuje o věrohodnosti a správnosti jejich výslechů. Ze svědeckých výpovědí také vyplývá, že v řízení , spisová značka, , ve kterém všichni vypovídali, byli všichni v kontaktu s tamějším žalobcem (, jméno FO, ) před průběhem samotného jednání, přičemž někteří svědci se přímo se žalobcem k soudu dopravili společně. Např. právě , jméno FO, , který vede toto řízení, přímo potvrdil, že s , jméno FO, jezdil na jednání a že se o řízení předem bavili, nebo , jméno FO, , který také potvrdil, že řízení se žalobcem předem probíral. Svědek , jméno FO, při výslechu působil velmi nervózním dojmem a při dotazech na skutečnost, zda s žalobcem řešil předmět sporu, reagoval velmi nejistě a „rozklepal se“.

30. Žalovaná dále nesouhlasila s povinností k náhradě nákladů řízení, kterou ji okresní soud uložil. V souladu s § 142 odst. 2 o.s.ř. může soud vyslovit, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo, jak žalovaná navrhla. Podle názoru žalované lze vzájemný úspěch a neúspěch ve věci považovat za téměř stejný, respektive rozdíl mezi nimi za malý, když podle žaloby se řízení původně vedlo o částku , částka, s příslušenstvím. Z tohoto důvodu měl soud vyslovit, že náhrada nákladů se nepřiznává žádnému z účastníků řízení.

31. Žalovaná navrhla, aby odvolací soud napadený rozsudek zrušil a vrátil okresnímu soudu k dalšímu řízení, event. jestliže neshledá důvody pro zrušení rozsudku, aby napadený rozsudek změnil a žalobu zamítl.

32. Žalobce se ve vyjádření k odvolání žalované ztotožnil s napadeným rozsudkem a s odvoláním žalované nesouhlasil. Nadále zastávala názor, že „držení pracovní pohotovosti na pracovišti“ je zcela v rozporu s ustanovením § 78 odst. 1 písm. h) zákoníku práce, které stanoví, že : „..pracovní pohotovost může být jen na jiném místě dohodnutém se zaměstnancem, odlišném od pracovišť zaměstnavatele…. „. Jak již opakovaně uvedl, pracoviště žalobce se nacházelo v jedné z budov v areálu , právnická osoba, ., určené hasičskému záchrannému sboru. Právě v této budově (tj. na svém pracovišti) hasiči vykonávali svou činnost po dobu běžné pracovní doby a rovněž zde byla sloužena i tzv. pohotovost, jež je předmětem celého sporu. Tato budova tvoří funkční celek, který je nutné považovat za pracoviště – jeho jednotlivé prvky nelze účelově oddělovat, jak opakovaně ve svých tvrzeních činí žalovaný. Není dále pravdou, že „pracovní pohotovost“ byla držena v ložnici. Jak žalobce i svědci potvrdili, v průběhu noční směny se žalobce pohyboval v rámci celé budovy, střídal ústřednáře (pokud tento potřeboval odejít na WC), připravoval se na výjezd, oblékal se v šatnách, pohyboval se v garáži. Ve svých vyjádřeních již dříve poukázal na skutečnost a citoval za tímto účelem i příslušnou judikaturu, ze které vyplývá, že pokud má být příslušný zaměstnanec připraven do 2 min k výkonu práce pro zaměstnavatele pak právě tato „připravenost k výkonu práce na pracovišti“ odpovídá zákonné definici pracovní doby („Pracovní dobou je dle § 78 odst. 1 písm. a) z.č. 262/2006 Sb. doba, v níž ………je zaměstnanec na pracovišti připraven k výkonu práce podle pokynů zaměstnavatele“) a naopak zcela neguje zákonnou definici pracovní pohotovosti. Žalovaná uvádí, že „žalobce mohl svůj volný čas trávit způsobem, jaký uznal za vhodný“. Toto tvrzení však bylo žalobcem v průběhu řízeni negováno a žalobci není jasné, co tímto tvrzením žalovaná míní, neboť žalobce nemohl odejít z pracoviště, nemohl se věnovat svým zálibám ani rodině, musel být stále v „pozoru“ a připraven k výkonu práce. Nesouhlasí s tvrzením žalovaného, že žalobce nebyl povinen reagovat v určité stanovené nebo určené lhůtě, která by jej omezovala v trávení volného času, neboť pokud by toto tvrzení bylo pravdivé, pak by jednak žalobce (a ostatně i žalovaný jakožto zaměstnavatel) jednal zcela v rozporu se zákonem č. 133/1985 Sb. o požární ochraně a související prováděcí vyhláškou Ministerstva vnitra o organizaci a činnosti jednotek požární ochrany č. 247/2001 Sb. (konkrétně pak § 18), kdy by porušoval své povinnosti týkající se akceschopnosti jednotky HZS dle vyhlášky, která stanoví 2 min jako požadovaný čas pro uskutečnění výjezdu, se všemi důsledky, které by takovéto porušování pro něj mohlo mít, a rovněž by ad absurdum každý ze zaměstnanců sloužících pohotovost mohl tedy reagoval až dle své libosti, po ukončení své „volnočasové aktivity“ provozované na pracovišti zaměstnavatele. Rovněž názor žalované, že „pracovní pohotovost představovala pro žalobce dobu odpočinku, během níž mohl žalobce volně odpočívat a nemusel se věnovat pracovním povinnostem a že žalovaný žalobce neomezoval ve způsobu, jak mohl tuto dobu trávit..“, vnímá žalobce nejenom jakožto tvrzení nepravdivé, ale až (vzhledem k okolnostem na pracovišti-neustálý ruch, vysílání celostátní vysílačky, střídání s ústřednářem v případě, kdy tento potřeboval navštívit WC, velký počet osob v jedné odpočinkové místnosti, žalobce rovněž v době pohotovosti prováděl požární pochůzky, držel tzv. následný dozor po práci s otevřeným ohněm, na výzvu dispečera prováděl svoz zaměstnanců pracujících na jiných provozech, práci při zachycování ropných látek, kdy tyto události nebyly nikde evidovány; jednotka byla též členem IZS a kdykoliv musela vyjet na vyžádání na pomoc HZS ČR…….) urážlivé a znevažující jeho práci pro zaměstnavatele.

33. Žalobce dále trval na překvalifikaci tzv. přestávek v práci na jídlo a oddech na přiměřenou dobu na oddech a jídlo. Žalovaný opakovaně odkazuje na nález Ústavního soudu II.ÚS 1854/20 odst. 41: ….Naopak, byla-li organizace práce u vedlejšího účastníka zajištěna tak, že si stěžovatel mohl…(..) odpočinout a nebýt zaměstnavateli k dispozici, pak byly tyto přestávky dobou odpočinku..(…)..Obecné soudy musí v rámci posouzení případu především zjistit, zda měl stěžovatel během přestávek příležitost si odpočinout a nebýt po dobu těchto přestávek zaměstnavateli k dispozici…..Zaměstnanci se však v tuto dobu nemohli vzdálit z areálu, museli být stále k dispozici na vysílačkách, na oběd byli povinni chodit v předem dojednaných formacích tak, aby případně mohli obratem nastoupit k požadovanému zásahu. Z prokázaného faktického stavu u zaměstnavatele je tedy zřejmé, že právě možnost „nebýt k dispozici“ zaměstnavateli žalobce ani ostatní členové HZS neměli, ba naopak k dispozici být stále museli. Žalobce se domnívá, že jeho nárok je v obou případech (tzv. pohotovosti i přestávek na jídlo a oddech) oprávněný, neboť ve skutečnosti, jak bylo i prokázáno při jednání u soudu, věnoval v danou dobu svůj volný čas zaměstnavateli, musel se nacházet na pracovišti zaměstnavatele a nemohl tak trávit svůj čas libovolně – ať již s rodinou, svými zájmy (sport, zahrada apod.) či vyřizováním svých osobních záležitostí, jak by tomu mohlo být právě v případě zákonné pohotovosti, která má být trávená mimo pracoviště zaměstnavatele, nebo i přestávek na jídlo a oddech.

34. Pokud se týká věrohodnosti svědeckých výpovědí svědků se skutkově totožným sporem, žalobce v této souvislosti uvádí, že se především jednalo o osoby, které byly zaměstnané u stejného zaměstnavatele a na které byly po dlouhou dobu ze strany zaměstnavatel aplikovány zcela totožné pracovní podmínky. Z tohoto důvodu byly jejich svědecké výpovědi i žalobcem k prokázání rozhodných skutečností navrženy a výsledek těchto výslechů v žádném případě nenasvědčuje jakékoliv koordinované akci ze strany žalobce, jak se snaží podsunout svým tvrzením žalovaná. Žalobce dále odkazuje na rozsudek Vrchního soudu v Praze sp. zn. , spisová značka, , v němž se soud mj. zabýval vlivem vzájemných vazeb svědků mezi sebou na účastníky řízení. Dle názoru Vrchního soudu „soukromoprávní povaha občanskoprávních a obchodních vztahů s sebou pravidelně nese příbuzenské, přátelské, sousedské, pracovní, obchodní a obdobné vazby svědků k některému z účastníků řízení či k předmětu sporu. Protože jde často o vztahy způsobilé ovlivnit jak subjektivní vnímání skutečností, o nichž svědek vypovídá, tak i jeho rozhodnutí, jak bude ve věci vypovídat, ukládá ustanovení § 126 odst. 2 o. s. ř. soudu, aby je při započetí výslechu zjistil a vzal je při hodnocení důkazů v úvahu. Skutečnost, že svědek je příbuzným (zaměstnancem, spolupracovníkem atd.) některého z účastníků řízení, však sama o sobě nemůže vést k závěru, že jeho výpověď je nepravdivá.“ Soud má tedy pouze povinnost vzít poměr svědka k účastníkům řízení v úvahu při hodnocení jeho výpovědi v rámci daného řízení. Z tohoto pohledu tedy bez dalšího ani nelze vyvozovat jakékoliv závěry ohledně nevěrohodnosti svědka , jméno FO, vyplývající z jeho „nervózního a nejistého projevu“, jak uvádí žalovaný, neboť tento svědek se pouze v podobné situaci ocitl poprvé a cítil se při projevu na veřejnosti a před úředními osobami nekomfortně. Žalobce rovněž poukazuje na zákonnou povinnost svědků při výpovědi vypovídat pravdu a nic nezamlčovat, a to pod sankcí , podezřelý výraz, činu křivé výpovědi, na niž jsou vždy svědci soudem upozorněni. Pokud se týká svědků , jméno FO, a , jméno FO, , právě jejich svědecké výpovědi svědčí o tom, kde, tj. v jaké budově byla tzv. pohotovost držena, jakož i celkové situaci na pracovišti žalované (omezení dispozice s osobním časem během pohotovosti a přestávek na dílo a oddech….) a o a za tímto účelem byly tyto osoby řádně vyslechnuty. Skutečnost, že tito svědci nebyli zařazeni na stejnou směnu se žalovaným, není podstatná pro dostatečné prokázání faktu, že zaměstnavatel požadoval po všech svých zaměstnancích – členech HZS - výkon „pracovní pohotovosti na pracovišti“. Právě jejich svědecké výpovědi mohou přispět k objektivnímu právnímu zhodnocení situace HZS u zaměstnavatele. Jiným způsobem než svědeckými výpověďmi, není možné situaci na pracovišti v tomto případě dosvědčit. Pokud žalovaná měla za to, že tzv. pracovní pohotovost byla držena na jiném místě (jiné budově), než uváděl žalobce nebo svědci, nebo že se na žalobce povinnost být stále na pracovišti nevztahovala a žalobce mohl běžně opouštět lokalitu zaměstnavatele a věnovat se svým zálibám či rodině a povinnost připravenosti k výjezdu do 2 min se na něj nevztahovala, pak měla možnost tato tvrzení prokázat a popřít tak shodná tvrzení svých bývalých zaměstnanců.

35. Žalobce navrhl, aby odvolací soud napadený rozsudek potvrdil.

36. Krajský soud po zjištění, že odvolání bylo podáno včas (§ 204 o.s.ř.), osobou k němu oprávněnou (§ 201 o.s.ř.), je přípustné (§ 202 o.s.ř.) a obsahuje náležitosti dle § 205 odst. 1 o.s.ř., rozsudek okresního soudu z podnětu odvolání přezkoumal, když přihlížel i k důvodům výslovně neuplatněným (§ 212 a § 212a o.s.ř.). Odvolání je částečně důvodné jen proti výroku o nákladech řízení, jinak jej krajský soud shledal zčásti nepřípustným a zčásti nedůvodným.

37. Žalovaná podle obsahu odvolání napadla rozsudek okresního soudu odvoláním v celém rozsahu výrokové části. Výrok I. rozsudku okresního soudu je však výrokem, kterým se upravuje vedení řízení, a tudíž proti němu není odvolání přípustné (§ 202 odst. 1 písm. a) o.s.ř.).

38. Žalovaná podala odvolání i proti zamítavému výroku III. rozsudku okresního soudu. V této části však žalovaná postrádá subjektivní legitimaci k podání odvolání (§ 201 o.s.ř.), neboť tímto výrokem nemohla být způsobena v jejích právech žádná újma.

39. Krajský soud proto odvolání žalované proti výrokům I. a III. rozsudku okresního soudu postupem podle § 218 písm. b) a c) odmítl.

40. Pokud jde o odvolání žalované proti přísudečnému výroku II., krajský soud v této části může odkázat na skutková zjištění okresního soudu, která se podávají z provedených důkazů. Okresní soud provedl veškeré důkazy nezbytné k objektivnímu zjištění skutkového stavu, z jednotlivých důkazů učinil správná a obsahu těchto důkazů odpovídající skutková zjištění, která promítl do správného závěru o skutkovém stavu. Okresní soud pak vyložil i to, jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, a celkový proces hodnocení důkazů odpovídá ust. § 132 o.s.ř.

41. Pokud jde o výhrady žalované proti hodnocení některých důkazů (výpovědí , jméno FO, , , jméno FO, , , jméno FO, , , jméno FO, a , jméno FO, , , jméno FO, a , jméno FO, a také žalobce v tomto řízení , jméno FO, ), je třeba poznamenat, že oba účastníci souhlasili s provedením důkazů čtením výpovědí těchto osob ze spisu Okresního soudu v , adresa, C 23/2023 v skutkově obdobné věci, takže jde o provedení listinného důkazu (§ 129 o.s.ř.) přečtením jeho obsahu. Proto má krajský soud za nepřípadné výhrady žalované vůči tomu, že , jméno FO, vypovídal v označeném řízení jako účastník řízení, že svědci , jméno FO, a , jméno FO, pracovali v jiné směně, že jejich výpovědi nejsou věrohodné z důvodu vedení skutkově totožného sporu se žalovanou, nebo že svědek , jméno FO, byl při výpovědi nejistý, když žalovaná nemusela s takovým procesním postupem (vedeným zásadou hospodárnosti řízení), souhlasit. Uvedené osoby vypovídaly ve skutkově totožném sporu, šlo o osoby zaměstnané u žalovaného za totožných pracovních podmínek a jejich výpovědi byly právě z tohoto důvodu navrženy k důkazu. Je běžné u pracovních sporů, že se mezi spolupracovníky vytvoří bližší vztahy. To však samo o sobě nemůže vést k závěru, že výpověď spolupracovníka je nevěrohodná či nepravdivá; konečně svědek vypovídá po poučení o následcích vědomě nepravdivé výpovědi. Skutečnost, že tyto osoby vedou či vedly spor se žalovanou, jímž se domáhají svých nároků z pracovního poměru u žalované se shodných důvodů, pak to jejich věrohodnost bez dalšího nesnižuje. Ze stejného úhlu pohledu by pak osoba vypovídající odlišně od svých spolupracovníků o poměrech na pracovišti žalované, musela být také považována za nevěrohodnou, a to z důvodu obav z případného postihu zaměstnavatelem.

42. Podle § 78 odst. 1 písm. a) a b) zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění pozdějších předpisů (dále „zákoník práce“), je pro účely úpravy pracovní doby a doby odpočinku pracovní dobou doba, v níž je zaměstnanec povinen vykonávat pro zaměstnavatele práci, a doba, v níž je zaměstnanec na pracovišti připraven k výkonu práce podle pokynů zaměstnavatele, a dobou odpočinku doba, která není pracovní dobou.

43. Podle § 88 odst. 1 zákoníku práce zaměstnavatel je povinen poskytnout zaměstnanci nejdéle po 6 hodinách nepřetržité práce přestávku v práci na jídlo a oddech v trvání nejméně 30 minut; mladistvému zaměstnanci musí být tato přestávka poskytnuta nejdéle po 4,5 hodinách nepřetržité práce. Jde-li o práce, které nemohou být přerušeny, musí být zaměstnanci i bez přerušení provozu nebo práce zajištěna přiměřená doba na oddech a jídlo; tato doba se započítává do pracovní doby. Mladistvému zaměstnanci musí vždy být poskytnuta přestávka na jídlo a oddech podle věty první.

44. Zaměstnavatel má povinnost organizovat pracovní dobu (srov. § 81 zákoníku práce) tak, aby zaměstnanec měl možnost vyčerpat přestávku v práci nejdéle po 6 hodinách nepřetržité práce. Přestávky v práci se nezapočítávají do pracovní doby a zaměstnanec za dobu čerpání přestávky na jídlo a oddech nemá právo na mzdu. Zaměstnavatel je povinen zajistit zaměstnanci přiměřenou dobu na jídlo a oddech i v rámci provozu, který nemůže být přerušen. Přiměřená doba na jídlo a oddech je upravena v § 88 odst. 1 věta druhá zákoníku práce, představuje výjimku z obecné povinnosti zaměstnavatele poskytovat přestávky a jde o pracovní dobu, za kterou zaměstnanci náleží mzda (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. , spisová značka, ). Protože je to zaměstnavatel, který zaměstnanci organizuje pracovní dobu, je jeho věcí, aby vnitřním předpisem či organizačním pokynem sám vymezil charakter vykonávané práce. Pokud má zaměstnanec povinnost být v případě potřeby k dispozici zaměstnavateli a začít konat práci v řádu minut, pak se nejedná o přestávku v práci, ale o pracovní dobu s právem na mzdu (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 1854/20). Podle právě zmíněného nálezu Ústavního soudu může být neplacenou dobou odpočinku naopak pouze taková doba, se kterou může zaměstnanec nakládat dle své volné úvahy, tedy věnovat se oddechu a nebýt během této doby zaměstnavateli k dispozici.

45. Okresní soud se správně zabýval povahou pracovních činností, které žalobce vykonával u žalované na základě uzavřené pracovní smlouvy a dohody o pracovní pohotovosti na pozici hasič specialista v předmětném období od , datum, do , datum, a dospěl ke správnému závěru, že žalobci za toto období náleží mzda i za dobu, kterou zaměstnavatel označoval jako pracovní pohotovost a jako přestávku v práci na jídlo a oddech, protože v této době byla žalobci jako zaměstnanci žalované uložena omezení (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 1854/20), která vyplývala zejména z pracovní náplně funkce hasiče specialisty.

46. Žalovaná v odvolání opět vznáší výhrady vůči tomuto právnímu závěru, když v zásadě stále opakuje svou argumentaci před okresním soudem. Úvedená problematika je však dle přesvědčení krajského soudu dostatečně judikována SDEU : C 151/02 Jaeger, C 437/05 Vorel, C 518/15 , jméno FO, (povolání hasič), C 344/19 Radiotelevizija Slovenia, C 107/19 , právnická osoba, ); dále nálezem Ústavního soudu II. ÚS 1854/20 a rozhodnutími Nejvyššího soudu , spisová značka, , , spisová značka, a , spisová značka, , na něž je v odůvodnění napadeného rozsudku odkazováno a s nimiž je ze strany žalované toliko polemizováno. Jí poukazovaná „národní úprava“ odměňování (pracovní pohotovosti) je promítnuta v zákoníku práce; žalovaná však pomíjí, že ve smyslu odkazované judikatury SDEU, NS i ÚS, v daném případě nešlo o pracovní pohotovost, nýbrž o výkon práce, a totéž platí i o přestávkách v práci, které se v nepřetržitém provozu započítávají do pracovní doby.

47. Okresní soud správně vypočetl dlužnou mzdu žalobce v rozhodném období, když z předložených mzdových listů a výplatních pásek zjistil za jednotlivé měsíce hrubou mzdu bez náhrad za dovolenou, kterou následně vydělil počtem skutečně odpracovaných hodin v daném kalendářním měsíci. Ani krajský soud nesdílí námitku žalované, že se při výpočtu mělo vycházet z průměrného hodinového výdělku žalobce zjištěného postupem dle § 351 a násl. zákoníku práce, protože průměrný výdělek se použije tam, kde to zákoník práce stanoví (srov. kogentní ustanovení § 351 zákoníku práce). Jedná se většinou o případy náhrady mzdy nebo platu při překážkách v práci či o náhradu škody, a nikoliv o výpočet dlužné mzdy. Při výpočtu mzdy, která žalobci nebyla v předmětném období za přiměřenou dobu na jídlo a oddech dle § 88 odst. 1 věta druhá zákoníku práce vyplacena, okresní soud v souladu se zásadou zvláštní ochrany postavení zaměstnance nevycházel jen z hrubé mzdy stanovené ve smlouvách o mzdě, ale správně dlužnou mzdu žalobce vypočetl tak, že hrubou mzdu se všemi příplatky (např. paušální příplatek, individuální prémie), ale bez náhrad, vydělil počtem odpracovaných hodin v daném měsíci, čímž dospěl k výši mzdy, která by mu v daném měsíci sledovaného období za výkon práce (tzv. pohotovosti) a za přiměřenou dobu na jídlo a oddech skutečně náležela. Krajský soud v podrobnostech může na výpočet okresního soudu v napadeném rozhodnutí jen odkázat.

48. Žalovaná pak v odvolání formuluje procesní vadu, která měla založit dle jejího tvrzení nesprávné rozhodnutí. Ta měla spočívat v tom, že za měsíc duben 2021 okresní soud připustil změnu žaloby tak, že se požadovaná částka za pracovní pohotovost mění z částky 10.038 na částku , částka, a za přestávky v práci z částky , částka, na , částka, . V snížené částce za přestávky v práci však mělo jít o zpětvzetí žaloby o , částka, . V důsledku námitky promlčení měla být žaloba zamítnuta do částky , částka, za pracovní pohotovost a nikoli jen do částky , částka, .

49. Žalobce však ve svých úvahách pomíjí, že žalobou z , datum, se žalobce domáhal zaplacení , částka, s příslušenstvím, přičemž za období duben 2021 požadoval , částka, se zákonným úrokem z prodlení od , datum, do zaplacení. Žalobce pak vzal podáním z , datum, žalobu zpět do částky , částka, a předmětem řízení tak zůstala částka , částka, s příslušenstvím (zákonným úrokem z prodlení), přičemž za duben 2021 požadoval částku , částka, se zákonným úrokem z prodlení od , datum, do zaplacení.

50. Okresní soud usnesením z , datum, zastavil řízení co do částky , částka, , částka požadovaná v žalobě za duben 2021 ve výši , částka, zůstala nedotčena a byla připuštěna změna žaloby jen co do zákonných úroků z prodlení od , datum, do zaplacení z částky , částka, . Řízení bylo dále vedeno o zaplacení částky , částka, s příslušenstvím, přičemž za pohotovost bylo požadováno , částka, a za přestávky v práci , částka, . Byl vrácen soudní poplatek , částka, . Až v napadeném rozsudku pak okresní soud rozhodl o změně žaloby za měsíc duben 2021 tak, že za pracovní pohotovost je namísto požadované částky , částka, žádáno , částka, a za přestávky v práci namísto , částka, je požadováno , částka, , tedy jde o požadavek na zaplacení , částka, . Protože za duben 2021 nebyl požadavek žalobce na zaplacení , částka, se zákonnými úroky z prodlení od , datum, do zaplacení zpětvzetím žaloby dotčen a připuštěna změna žaloby na částku , částka, s příslušenstvím, pak promlčení, které žalovaná uplatnila, se může týkat jen rozdílu těchto dvou částek, tedy částky , částka, s příslušenstvím, a ohledně ní okresní soud správně žalobu zamítl.

51. Přitom je třeba poznamenat, že okresní soud ve výroku I. uvedl částky, které se podávají z podání žalované z , datum, , kde žalovaná uvádí, že požadavek na zaplacení , částka, za duben 2021 se skládá z částek 10 038 a , částka, . To se však z obsahu spisu nepodává, nehledě na to, že jde (již co do součtu) o údaj zjevně chybný. O zastavení řízení co do částky , částka, okresní soud již dříve rozhodl (viz původně požadovaných , částka, minus , částka, činí , částka, a minus zamítnutá částka 6.257,55 pak činí přisouzených , částka, s příslušenstvím), proto výhrada žalované v tomto smyslu není opodstatněná. Pokud tedy lze hovořit o dílčím procesním nedopatření okresního soudu ve výroku I., pak nešlo o vadu řízení, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.

52. Žalobci byl vyměřen soudní poplatek z částky , částka, ve výši , částka, , vrácena mu byla částka , částka, (snížení rozdílu poplatku mezi , částka, původně zaplaceného a poplatku z nového předmětu řízení o 20 %). Předmětem řízení, jak bylo výše vyloženo, zůstala i po částečném zpětvzetí žaloby částka , částka, , z níž byl poplatek zaplacen, a proto nebylo třeba poplatek doměřovat. Je však třeba dodat, že žalobce nemůže v rámci nákladů řízení nárokovat „vrácený“ soudní poplatek.

53. Krajský soud proto s poukazem na výše rozvedené skutečností a veden zásadou stručnosti v podrobnostech dále odkazuje na odůvodnění rozsudku okresního soudu ohledně přísudečného výroku II., který shledává věcně správným. Proto jej v této části dle ustanovení § 219 o.s.ř. potvrdil.

54. Pokud jde o nákladový výrok v řízení před okresním soudem, k němu má odvolací soud následující výhrady. Žalobce může nárokovat toliko částku , částka, na soudním poplatku, když mu byla částka , částka, z původně vyměřených , částka, vrácena. Dále advokátu žalobce nelze přiznat úkon právní služby za právní rozbor z , datum, , tedy ještě před zahájením řízení (zahájeno , datum, ), neboť „účelným nákladem řízení pro účastníka jsou dle § 140 o.s.ř. (viz § 142 odst. 1 o.s.ř.) náklady vzniklé v průběhu řízení, a to kromě převzetí a přípravy zastoupení, předžalobní výzvy a sepsání návrhu k soudu ve věci samé, jež jsou výslovně uvedeny v advokátním tarifu a bezprostředně se týkají zahajovaného řízení. Rovněž tak nelze přiznat jako účelný náklad doplnění žaloby dle výzvy soudu, neboť honorovaným úkonem dle § 11 odst. 1 písm. d) advokátního tarifu je toliko úplný návrh ve věci samé. Okresní soud pak ve smyslu svého výpočtu nezahrnul do nákladů řízení soudní poplatek.

55. Advokátu žalobce tak náleží odměna za tyto úkony právní služby: 1) předžalobní výzva se základním právním rozborem předcházející návrhu ve věci samé, 2) příprava a převzetí zastoupení, 3) podání návrhu ve věci samé (žaloba), 4) účast na jednání soudu dne , datum, , a to za každý z nich ve výši , částka, (z tarifní hodnoty , částka, ). K těmto 4 úkonům právní služby současně náleží paušální náhrada hotových výdajů , částka, za každý z nich (úprava účinná do , datum, ). Za úkon porady s klientem dne , datum, přesahující jednu hodinu, zpětvzetí žaloby z , datum, , za úkony účasti při jednání soudu dne , datum, a , datum, , a za vyjádření ve věci samé z , datum, náleží advokátu žalobce odměna z tarifní hodnoty , částka, , tj. 5 x ve výši , částka, , přičemž současně za každý z těchto 5 úkonů učiněných po , datum, náleží advokátu žalobce paušální náhrada hotových výdajů , částka, , jak správně uzavřel i soud okresní. Advokátu žalobce pak náleží náhrada hotových výdajů za cestovné k jednáním soudu v částce , částka, , když v tomto směru lze odkázat na správné závěry okresního soudu v nákladovém výroku, jež krajský soud pro stručnost přebírá, jakož i v části týkající se náhrady za promeškaný čas za 6 půlhodin po , částka, (předchozí úprava § 14 odst. 3 advokátního tarifu) a 12 půlhodin po , částka, (dle úpravy AT účinné od , datum, ). Žalobce tak účelně vynaložil na nákladech právního zastoupení advokátem spolu s 21% DPH částku , částka, a s připočtením zaplaceného soudního poplatku , částka, činí náklady žalobcem účelně vynaložené před okresním soudem částku , částka, . Žalobce měl v řízení úspěch co do 63,1%, neúspěch 36,9%, poměr úspěchu a neúspěchu tak činí 26,2%, což z částky , částka, představuje podle ust. § 142 odst. 2 o.s.ř. částku , částka, . Tuto částku pak krajský soud změnou napadeného závislého výroku IV. rozsudku okresního soudu (§ 220 o.s.ř.) uložil k náhradě žalované k rukám advokáta žalobce v třídenní lhůtě od právní moci tohoto rozsudku (§ 160 odst. 1, § 149 odst. 1 o.s.ř.

56. Protože žalobce zcela uspěl v odvolacím řízení, má dle ust. § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o.s.ř. právo na náhradu vzniklých nákladů, které sestávají z odměny advokáta za dva úkony právní služby (vyjádření k odvolání, účast při jednání odvolacího soudu) z tarifní hodnoty , částka, , každý z nich v částce , částka, (§ 7 AT), k nim náleží 2 paušální náhrady hotových výloh po , částka, (§ 13 odst. 4 AT) a cestovní náhrada za ujetých 246 km v částce , částka, a , částka, včetně náhrady za promeškaný čas za 6 půlhodin po , částka, (§ 13 odst. 5, § 14 odst. 3 AT), celkem včetně 21% DPH činí náklady řízení žalobce , částka, . Krajský soud je uložil žalované k náhradě k rukám advokáta žalobce do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku (§ 149 odst. 1 o.s.ř., § 160 odst. 1 o.s.ř.).