18 Co 157/2025

Plný text

Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Aleny Pokorné a soudců Mgr. Miloše Zdražila a Mgr. Petra Horáka ve věci žalobce: Jméno žalobce ., IČO IČO žalobce sídlem Adresa žalobce zastoupený advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený dne Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného o zaplacení 30 291 Kč s příslušenstvím, k odvolání žalovaného proti rozsudku Okresního soudu v Pardubicích ze dne 16. 12. 2024, č.j. 11 C 178/2024-70,

I. Rozsudek okresního soudu se v odvoláním napadené části výroku I., aby žalovaný zaplatil žalobci zákonný úrok z prodlení ve výši 14,75 % p.a. od 25. 3. 2024 do zaplacení, mění tak, že se žaloba v této části zamítá.

II. Rozsudek okresního soudu se v odvoláním napadené části výroku I. o lhůtě k plnění potvrzuje.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před okresním soudem ani právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

1. Okresní soud shora označeným rozsudkem uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci částku , částka, se zákonným úrokem z prodlení ve výši 14,75 % p.a. z částky , částka, od , datum, do zaplacení, vše do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok I.), zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal po žalovaném zaplacení částky , částka, s úrokem ve výši 27,28 % p.a. z částky , částka, od , datum, do , datum, , ve výši 14,75 % p.a. z částky , částka, od , datum, do zaplacení, a se zákonným úrokem z prodlení ve výši 14,75 % p.a. z částky , částka, od , datum, do zaplacení (výrok II.) a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.).

2. Z odůvodnění rozsudku vyplývá, že žalobce se proti žalovanému domáhal zaplacení částky , částka, s příslušenstvím s tím, že účastníci dne , datum, uzavřeli smlouvu o spotřebitelském úvěru č. , hodnota, , dle níž žalobce poskytl žalovanému neúčelový úvěr ve výši , částka, , a to tak, že částku , částka, převedl žalobce na účet žalovaného dne , datum, a částku , částka, převedl na účet zprostředkovatele žalovaného jako jeho provizi. Přitom poskytnutý úvěr společně s úroky dle dohodnuté roční zápůjční úrokové sazby ve výši , částka, se žalovaný zavázal uhradit žalobci v pravidelných 40 měsíčních splátkách po , částka, , splatných vždy do každého 20. dne daného měsíce na účet žalobce, přičemž první splátka byla dohodnuta na den , datum, ; k uzavření smlouvy o úvěru došlo v elektronické formě. Žalovaný úvěr v dohodnutých splátkách nesplácel, a proto došlo k zesplatnění úvěru, ale žalovaný nezaplatil úvěr ani po třech upomínkách. Žalobce se tudíž domáhal po žalovaném zaplacení žalované částky ve výši , částka, sestávající ze zesplatněné části jistiny k , datum, ve výši , částka, , dluhu na splátkách ke dni zesplatnění ve výši , částka, , dlužných úroků ve výši , částka, a dluhu na jistině (úmor) ve výši , částka, , přičemž dále se domáhal zaplacení , částka, za každou písemně odeslanou upomínku po , částka, a také smluvní pokuty ve výši , částka, . Žalovaný s žalobou nesouhlasil, podal proti vydanému elektronickému platebnímu rozkazu odpor a namítal, že žalobce neposoudil jeho úvěruschopnost jako spotřebitele a RPSN v uzavřené smlouvě ve výši 39,2 % ročně je v rozporu s dobrými mravy. Namítal rovněž, že k uzavření smlouvy došlo formou komunikace na dálku, a tudíž není důvodný ani poplatek za zprostředkování, neboť k žádnému zprostředkování nedošlo a stejně tak je nedůvodná smluvní pokuta, která je pro spotřebitele v konečném důsledku likvidační. Uvedl, že od žalobce převzal částku , částka, , na kterou uhradil částku , částka, . K odporu žalobce uvedl, že úvěruschopnost žalovaného provedl v souladu s § 86 a § 87 zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru, když žalovaný žalobci prokázal, že jeho příjmy jsou dostačující a úvěr ze smlouvy je schopen splácet, k čemuž si vyžádal výplatní pásky za listopad a prosinec 2022 u jeho zaměstnavatele společnosti , právnická osoba, ., dále prověřil v rámci databáze centrální evidence exekucí, insolvenčního rejstříku, katastru nemovitostí, že v těchto databázích není proveden žádný zápis na žalovaného; žalobce prověřoval žalovaného i telefonicky, a průměrná mzda žalovaného byla zjištěna ve výši , částka, , což korespondovalo s doloženými výplatními páskami, a zjistil také, že na nájemném platí žalovaný , částka, . Žalobce měl za to, že výše úroků ze smlouvy ve výši 27,28 % p.a. a RPSN ve výši 39,2 % p.a. není v rozporu s dobrými mravy, stejně tak ujednání o smluvní pokutě.

3. Okresní soud rozhodl se souhlasem účastníků bez nařízení jednání ve smyslu ust. § 115a o. s. ř. a zjistil, že účastníci uzavřeli dne , datum, smlouvu o spotřebitelském úvěru č. , hodnota, , podle které žalobce poskytl žalovanému spotřebitelský úvěr ve výši , částka, , a že se žalovaný zavázal tuto částku spolu s poplatkem za poskytnutí úvěru a úroky v celkové výši , částka, uhradit ve 40 pravidelných měsíčních splátkách po , částka, , dále že byla sjednána náhrada za upomínky ve výši , částka, za každou písemně odeslanou upomínku, smluvní pokuta ve výši , částka, za každý jednotlivý případ prodlení se zaplacením dohodnuté měsíční splátky úvěru, a to jen do okamžiku, kdy se stane úvěr splatným a smluvní pokuta ve výši 0,1 % denně z neuhrazeného zůstatku úvěru, a to ode dne zesplatnění úvěru. Okresní soud dále zjistil, že žalovaný na poskytnutý úvěr uhradil celkem , částka, , a že úvěr dále nesplácel, ačkoliv byl žalobcem o zaplacení upomínán, a tudíž k zesplatnění došlo ke dni , datum, . Na danou věc okresní soud aplikoval ust. § 2395, § 2399 odst. 1, § 2048, § 2991 odst. 1 a 2 a § 1970 občanského zákoníku (zákon č. 89/2012 Sb. – o.z.) a dále § 86 odst. 1 a 2, § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru, a vysvětlil, že se nejprve zabýval otázkou, zda mezi účastníky smlouvy došlo k platnému uzavření smlouvy o úvěru, a proto aplikoval vedle ustanovení občanského zákoníku i ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru, dle kterých je poskytovatel úvěru povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr; při posuzování pak vychází především z informací poskytnutých spotřebitelem; poskytovatel se však nemůže spoléhat pouze na tvrzení spotřebitele a musí vyvinout potřebné úsilí ke zjištění skutečností, zda spotřebitel bude v budoucnu schopen poskytnutý úvěr splácet, a také k prověření spotřebitelových tvrzení, když pouhá ničím nepodložená prohlášení spotřebitele nemohou být sama o sobě kvalifikována jako dostatečná, nejsou-li podepřena žádnými doklady. Odkázal k tomu na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, č.j. 1 As 30/2015-39. Okresní soud uvedl, že žalobce ke zkoumání úvěruschopnosti žalovaného předložil uvedené listiny, z nichž vyplýval příjem žalovaného , částka, měsíčně, výdaje byly zjištěny za pomoci ukazatelů minimální mzdy, existenčního minima, životního minima a žalovaným uvedenými náklady na bydlení ve výši , částka, (správně , částka, ), přičemž současně žalobce zjistil, že žalovaný splácí další úvěr ve výši , částka, , a uzavřel, že žalobce řádně nezkoumal výdaje žalovaného, když se spokojil pouze s tvrzením žalovaného o výdajích, a tudíž měl za to, že žalobce řádně neověřil úvěruschopnost žalovaného. Nedostatečné posouzení úvěruschopnosti poskytovatelem - žalobcem pak vede k absolutní neplatnosti úvěrové smlouvy a nárok žalobce vůči žalovanému se tak omezí na vrácení pouhého zůstatku jistiny poskytnutého úvěru jako bezdůvodného obohacení, tedy částky , částka, , neboť žalovanému byla poskytnuta částka , částka, a žalovaný dle tabulky umoření i shodného tvrzení účastníků na poskytnuté finanční prostředky uhradil částku , částka, . Okresní soud proto uložil žalovanému uhradit žalobci , částka, a dále žalobci přiznal i úroky z prodlení podle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., a to ode dne následujícího po dni zesplatnění dluhu, a ve zbývající části žalobu jako nedůvodnou zamítl. O nákladech řízení pak rozhodl dle ust. § 142 odst. 2 o. s. ř. a žádnému z účastníků právo na jejich náhradu nepřiznal s tím, že úspěch účastníků byl přibližně stejný.

4. Proti výroku I. rozsudku okresního soudu podal včas odvolání žalovaný, a to pouze do jeho části, v níž okresní soud žalobci přiznal zákonný úrok z prodlení ve výši 14,75 % p. a. z částky , částka, od , datum, do zaplacení, a dále proti výrokem I. stanovené lhůtě k plnění (do tří dnů od právní moci rozsudku). Žalovaný tedy nenapadl výrok I. rozsudku okresního soudu v části, v níž mu byla uložena povinnost zaplatit žalobci částku , částka, . Namítal, že okresní soud mu neměl uložit povinnost zaplatit žalobci úroky z prodlení, neboť povinnost zaplatit žalobci částku , částka, nebyla okresním soudem přiznána dle úvěrové smlouvy, ale z bezdůvodného obohacení, a tudíž měl okresní soud postupovat při rozhodování podle rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. , spisová značka, (bodu 17. uvedeného rozhodnutí), v němž Nejvyšší soud uvedl, že ust. § 87 zákona o spotřebitelském úvěru lze označit za speciální k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení a upravuje soukromoprávní sankci poskytovatelů „lichvářských“ úvěrů spočívající v tom, že poskytovatel úvěru má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele), a nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o.z. mu vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, když účelem takové úpravy je ochrana spotřebitele před lichvářskými praktikami některých poskytovatelů spotřebitelských úvěrů; samotná speciální úprava zákona o spotřebitelském úvěru, který v případě neplatnosti smlouvy pro neposouzení úvěruschopnosti zakládá nárok spotřebitele vrátit jistinu úvěru v době přiměřené jeho možnostem, vylučuje možnost uložení platit úroky z prodlení, když k takovému prodlení nemohlo ze zákona dojít, neboť „pokud spotřebitel vrací poskytnutou jistinu podle svých možností, nemůže se dostat do prodlení, což je hlavním cílem ochrany“. Žalovaný poukázal i na ust. § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, dle něhož „poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná, soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu, a spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem“, a měl za to, že uvedené ustanovení je kogentní normou veřejného práva, nikoliv dispozitivní normou práva soukromého a nalézací soud je tak k němu povinen přihlédnout a aplikovat jej bez toho, aby se toho spotřebitel dovolal. Zákon sám počítá s neznalostí průměrného spotřebitele, který si zpravidla není vědom důvodů neplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru, natož příznivých následků spočívajících v dobrodiní splátek dle jeho možností, která je však zároveň veřejnoprávní sankcí za porušení pro poskytovatele spotřebitelského úvěru. Žalovaný žádal, aby mu bylo umožněno platit dlužnou částku ve splátkách po , částka, měsíčně, neboť vyšší splátky není schopen hradit a měl za to, že ho okresní soud měl vyzvat k doložení uvedeného tvrzení. Proto považoval rozhodnutí okresního soudu ve lhůtě splatnosti za nepřezkoumatelné. Uvedl, že uhrazení dlužného závazku se nevyhýbá a má v úmyslu dlužnou částku vrátit, ale není schopen tak učinit ve lhůtě tří dnů od právní moci rozhodnutí. Navrhl, aby odvolací soud rozsudek okresního soudu změnil tak, že mu uloží zaplatit žalobci , částka, v pravidelných měsíčních splátkách po , částka, , splatných vždy do 25. dne každého kalendářního měsíce až do úplného zaplacení, a to počínaje měsícem následujícím po měsíci, v němž rozsudek nabude právní moci, pod ztrátou výhody splátek.

5. Odvolací soud přezkoumal rozsudek okresního soudu v odvoláním napadené části výroku I., tedy pouze ohledně úroků z prodlení z částky , částka, a lhůty k plnění a dále i v závislém výroku III. o náhradě nákladů řízení (§ 212 a § 212a o. s. ř.). K projednání věci nařídil na , datum, odvolací jednání, k němuž se žalobce - jeho zástupce ani žalovaný nedostavili, oba svoji účast u odvolacího jednání omluvili s tím, že může být jednáno v jejich nepřítomnosti.

6. Dle ust. § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru důkladně posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě informací nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených k povaze, délce, výši a rizikovosti úvěru pro spotřebitele, získaných z relevantních vnitřních nebo vnějších zdrojů, včetně spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

7. Dle ust. § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

8. Dle ust. § 87 odst. 2 zákona č. 257/2016 Sb. je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům.

9. Odvolací soud se ztotožňuje se závěrem okresního soudu, že žalobce řádně nezkoumal úvěruschopnost žalovaného, s čímž ostatně nepolemizuje ani sám žalobce, neboť nepodal proti výroku II., jímž byla zčásti jeho žaloba zamítnuta, odvolání, a rozsudek v této části nabyl právní moci. Okresní soud tudíž uložil žalovanému vydat žalobci bezdůvodné obohacení, tedy zaplatit mu částku , částka, , tj. částku , částka, , která byla žalobcem žalovanému skutečně poskytnuta, minus částku , částka, , kterou žalovaný žalobci již uhradil.

10. Odvolací soud tudíž zkoumal pouze to, zda má žalobce právo na úrok z prodlení z bezdůvodného obohacení tak, jak tyto úroky přiznal okresní soud výrokem I. rozsudku, a dále, v jaké lhůtě má být částka , částka, zaplacena.

11. Pokud jde o úroky z prodlení, ztotožňuje se odvolací soud s námitkami žalovaného uvedenými v odvolání, a rovněž jako žalovaný odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. , spisová značka, , v němž Nejvyšší soud uvedl, že ust. § 87 zákona o spotřebitelském úvěru lze označit za speciální k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení a upravuje soukromoprávní sankci poskytovatelů „lichvářských“ úvěrů spočívajících v tom, že poskytovatel úvěru má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté nebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možnosti dlužníka (spotřebitele); nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. mu vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, když účelem takové úpravy je ochrana spotřebitele před lichvářskými praktikami některých poskytovatelů spotřebitelských úvěrů. Z uvedeného vyplývá, že pokud se spotřebitel nedostane do prodlení s vrácením poskytnuté jistiny, nemůže poskytovateli úvěru vzniknout nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. A pokud je spor o vrácení jistiny, rozhodne o jejím splacení soud (body 16. a 17. rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. , spisová značka, ).

12. Žalobce má tudíž právo pouze na zaplacení jistiny bezdůvodného obohacení bez úroků z prodlení z důvodů shora uvedených, tedy na zaplacení částky , částka, .

13. Žalovaný však dále žádal, aby mu byla uložena povinnost zaplatit tuto částku ve splátkách po , částka, měsíčně. Jak bylo uvedeno shora, ust. § 86 odst. 1 věty druhé zákona o spotřebitelském úvěru uvádí, že je-li smlouva o spotřebitelském úvěru neplatná, soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu a spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle uvedeného ustanovení, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům.

14. Úkolem soudu v daném sporu mezi účastníky tudíž bylo stanovit přiměřenou dobu na vrácení jistiny podle možností žalovaného. A protože se žalovaný neúčastnil jednání před okresním ani odvolacím soudem, ani ke svému odvolání nedoložil své poměry, nejsou soudu známy možnosti žalovaného spotřebitele vrátit dluh, a proto stanovil lhůtu ke splnění povinnosti vrátit poskytnuté prostředky podle § 160 odst. 1 věty před středníkem o. s. ř., tj. do 3 dnů od právní moci rozsudku, přičemž prodlení žalovaného spotřebitele se splněním dluhu nenastane před uplynutím takto stanovené lhůty, tedy prodlení případně nastane až po uplynutí 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

15. Odvolací soud proto rozsudek okresního soudu v odvoláním napadené části výroku I., aby žalovaný zaplatil žalobci zákonný úrok z prodlení ve výši 14,75 % p.a. od , datum, do zaplacení, změnil tak, že žalobu v této části zamítl (§ 220 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.), když jinak rozsudek okresního soudu v odvoláním napadené části výroku I. o lhůtě k plnění jako věcně správný potvrdil (§ 219 o. s. ř.).

16. Vzhledem k tomu, že odvolací soud změnil zčásti rozsudek okresního soudu, musel znovu rozhodnout o náhradě nákladů řízení před okresním soudem (§ 224 odst. 2 o. s. ř.). Rozhodl o ní dle ust. § 224 odst. 1 a § 142 odst. 2 o. s. ř. a žádnému z účastníků právo na jejich náhradu nepřiznal, neboť každý z účastníků měl úspěch jen částečný.

17. O nákladech odvolacího řízení rozhodl odvolací soud dle ust. § 224 odst. 1 a § 142 odst. 2 o. s. ř. a rovněž žádnému z účastníků právo na jejich náhradu nepřiznal, neboť každý z účastníků uspěl i v odvolacím řízení jen částečně.