18 CO 188/2022

Plný text

Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Aleny Pokorné a soudců JUDr. Víta Pejška a Mgr. Pavla Turečka ve věci žalobce: osobní údaje žalobce zastoupený advokátkou titul jméno příjmení příjmení sídlem adresa proti žalovaným: 1) státní instituce – státní instituce státní instituce státní instituce, IČO sídlem adresa 2) státní instituce – státní instituce státní instituce státní instituce státní instituce státní instituce státní instituce státní instituce, IČO sídlem adresa o určení vlastnického práva, k odvolání žalobce proti rozsudku Okresního soudu v Pardubicích ze dne 10.3.2022, č.j. 7 C 136/2017 - 153,

I. Rozsudek okresního soudu se potvrzuje.

II. Žalobce je povinen nahradit 1. žalovanému náklady odvolacího řízení ve výši 2 394 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

III. Žalobce je povinen nahradit 2. žalovanému náklady odvolacího řízení ve výši 600 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1. Shora označeným rozsudkem okresní soud zamítl žalobu, kterou se žalobce proti žalovaným domáhal určení, že vlastníkem dvou mostů situovaných nad pozemkem parc. číslo v k.ú. a obci obec, zapsaným na list vlastnictví u stát. instituce, stát. instituce, šesti mostů situovaných nad pozemkem parc. číslo v k.ú. a obci obec, zapsaným na list vlastnictví u stát. instituce, stát. instituce, jednoho mostu situovaného nad pozemkem parc. číslo v k.ú. část obce, obci obec, zapsaným na list vlastnictví u stát. instituce, stát. instituce, je územní celek (výrok I.). Žalobci bylo uloženo, aby nahradil 1. žalovanému náklady řízení ve výši 4 671 Kč (výrok II.) a 2. žalovanému náklady řízení ve výši 2 700 Kč (výrok III.).

2. Z odůvodnění rozsudku vyplývá, že okresní soud rozhodoval o žalobě, kterou se žalobce domáhal určení, že územní celek je vlastníkem shora uvedených mostů, neboť územní celek s právem hospodaření jednotlivých žalovaných je vlastníkem pozemků parc. číslo parc. číslo v k.ú. obec a obci obec a parc. číslo v k.ú. část obce a obci obec (vše vodní toky), nad nimiž se tyto mosty nacházejí. Uvedené mosty se nacházejí na území obce a všechny potřebují rekonstrukci. Stát prostřednictvím svých organizačních složek tvrdí, že není vlastníkem těchto staveb, a proto nemá povinnost údržby. Stavby se však nenacházejí ani v evidenci majetku obce. Obec není oprávněna vynakládat své prostředky na rekonstrukci cizího majetku, neboť by to bylo v rozporu se zákonem o obcích č. 128/2000 Sb., který jí ukládá pečovat o zachování a rozvoj výhradně svého majetku. Stavby mostů přímo souvisí s existencí vodního zdroje, respektive nacházejí se nad pozemky tohoto vodního zdroje, a proto má žalobce za to, že jsou tyto mosty ve vlastnictví státu. Žalobce připustil, že u parcely parc. číslo lze hovořit případně o komunikaci místní (míněna parcela nad vodním tokem), avšak u parcel parc. číslo číslo se jedná pouze o komunikaci účelovou (rovněž míněna parcela nad vodním tokem), která nemůže být v majetku obce dle zák. č. 13/1997 Sb. Žalobce má naléhavý právní zájem na určení vlastnického práva, protože jako jednotka územní samosprávy je povinen pečovat o zájmy svých občanů a v obecné rovině jako každý subjekt má povinnost předcházet možným škodám na životu a zdraví, proto musí mít vlastníka staveb na jisto, aby zajistil opravu tohoto majetku a možnost jeho obecného užívání. Současně tím chrání veřejný zájem. Žalobce dále uvedl, že nemá jiné další informace o tom, kdy a kým byly vyznačené mostky vybudovány. Archiv stavebního úřadu, z něhož bylo možné informace čerpat, byl na konci války v květnu 1945 společně s celou budovou radnice obec zničen. Pozemky před a za předmětnými mostky jsou ve vlastnictví žalobce, ale stavby mostků přímo souvisí s existencí vodního zdroje a jejich existence je přímo spjatá s tímto vodním zdrojem, jsou ve vlastnictví vlastníka pozemku, přes který vedou, tj. ve vlastnictví státu.

3. Žalovaný 1/ před okresním soudem navrhl zamítnutí žaloby a uvedl, že původně příslušnost hospodařit se všemi dotčenými pozemky připadla státní instituce státní instituce státní instituce státní instituce státní instituce státní instituce státní instituce. Vzhledem k tomu, že pozemky parc. číslo parc. číslo tvoří hlavní odvodňovací zařízení, byla příslušnost hospodařit s těmito pozemky v roce 2017 převedena na zemědělskou vodohospodářskou správu, jejímž právním nástupcem je žalovaný 1/. Ze zápisů o změně příslušnosti hospodařit s majetkem státu vyplývá, že předmětem předávaného majetku jsou vodní plochy, toky a koryta. Mosty nebyly součástí díla a nebyly ani součástí převodu. Žalovaný 1/ tyto stavby mostků nepřevzal, nemá je v evidenci a ani je nespravuje. Mostky vedou nad označenými pozemky a jsou součástí komunikací spojujících pozemky ve vlastnictví žalobce. Lze tedy předpokládat, že mostky - vzhledem k jejich umístění - spojují obecní pozemky a slouží jako cesty pro přístup a příjezd k rodinným domům obyvatelů obce. Předmětné mostky nejsou pro existenci a funkčnost vodohospodářského díla nezbytné a toto dílo může existovat i bez nich, nelze se tak ztotožnit s názorem žalobce, že mostek je automaticky ve vlastnictví majitele vodního toku, naopak je nutné poukázat na § 1023 o.z., dle kterého je vlastník pozemku nucen snášet užívání prostoru nad pozemkem, je–li proto důležitý důvod a děje-li se to takovým způsobem, že vlastník nemůže mít rozumný důvod tomu bránit. Mostky jsou součástí místních komunikací a jsou využívány obyvateli obce, slouží tak žalobci (obci a jejím obyvatelům).

4. Žalovaný 2/navrhl rovněž zamítnutí žaloby s tím, že mostky nejsou v majetku státu a příslušnost hospodaření s nimi státní instituce státní instituce státní instituce státní instituce státní instituce státní instituce státní instituce nenáleží. Pro uznání žalobcem tvrzeného vlastnického práva státu k mostkům nemá žalovaný 2/ důvod. Žalobce podanou žalobu na určení vlastnictví mostků založil na zásadě zakotvené v § 506 o.z., tedy že„ součástí pozemku je i prostor nad povrchem, stavby zřízené na pozemku a jiná zařízení včetně toho, co je zapuštěno v pozemku“ a dovozuje z toho závěr, že stavby mostků jsou součástí vodních toků, nad kterými se nacházejí, tedy v daném případě pozemků – p.p. číslo v k.ú. obec a p.p. číslo v k.ú. část obce, které jsou vlastnictvím státu. Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových je příslušný hospodařit pouze s jedním z uvedených pozemků a to pouze s pozemkem - pozemkovou parcelou číslo druh pozemku vodní plocha, způsob využití koryto vodního toku umělé v k.ú. obec. S dalšími dvěma pozemky – pozemkovými parcelami číslo číslo je příslušný hospodařit státní instituce státní instituce státní instituce, neboť tyto pozemky tvoří hlavní odvodňovací zařízení k okolním zemědělským pozemkům. Ze žádných dostupných dokumentů nelze dovodit, že by součástí koryta vodního toku byly i mostky, tyto vedou nad ním a komunikačně spojují pozemky, které jsou všechny ve vlastnictví žalobce. Lze předpokládat, že mostky vzhledem k jejich umístění a stavu takto odedávna spojovaly obecní pozemky, které slouží jako cesty pro přístup a příjezd k rodinným domům fyzických osob (obyvatel obce). Nelze souhlasit s teorií, že most je automaticky vlastnictvím toho, kdo vlastní vodní tok (např. ulice v obec je v majetku územní celek územní celek a pozemek tvořící koryto řeka vlastní stát s právem hospodaření pro státní instituce státní instituce, státní instituce státní instituce). Žalovaný 2/ poukázal též na ustanovení § 1023 o.z. Žalovaný 2/ má za to, že mostky jsou součástí komunikací, které po nich vedou, jsou takto (k jízdě a chůzi) užívány už odedávna a proto nemohou být součástí pozemku – vodního toku. Žalovaný 2/ nikdy nebránil jejich užívání, nepovažuje se za jejich vlastníka. Žalovaný 2/ nabyl příslušnost hospodařit k pozemku p.p. číslo v r. 2005. Tato parcela vznikla z původní parcely pozemkového katastru (PK) číslo místní prostor – později potok (struha) zapsané v Pozemkové knize v seznamu I. – Veřejný statek pro katastrální územní celek. Veřejným statkem (podle komentáře k čs. zákoníku občanskému Rouček-Sedláček z r. 1935) se rozumí nemovité věci, které správními předpisy byly určeny veřejnému (obecnému) užívání. Jsou to veřejné vody a veřejné cesty. Obec jako orgán veřejné správy v přenesené působnosti vykonávala správu veřejného statku. Veřejný statek se stal dnem účinnosti ústavního zákona č. 150/1948 Sb., Ústava 9. května (§ 147) národním majetkem, a dle zákona č. 279/1949 Sb., o finančním hospodaření národních výborů, s tímto národním majetkem hospodařily místní národní výbory. Po vzniku obcí se pozemky tvořící koryta vodních toků nestaly vlastnictvím obcí, neboť dle čl. 10 odst. 1 ústavního zákona č. 100/1990 Sb. jsou vodní toky ve státním vlastnictví. Již dle zákona č. 138/1973 Sb., vodního zákona - § 31 se pozemky tvořící koryta vodních toků staly jejich pojmovou součástí. Po vzniku obcí tedy pozemky tvořící podobné vodní toky zůstaly v katastru nemovitostí zapsány ve vlastnictví státu, v příslušnosti hospodařit neexistujících státních subjektů tj. místních národních výborů. Taktomu bylo i s p.p. číslo. Podle § 10 ve spojení s § 11 odst. 1. zákona č. 219/2000 Sb., o majetku ČR a jejím vystupování v právních vztazích, s majetkem, o němž se zjistí, že s ním žádná organizační složka státu nehospodaří, je příslušný hospodařit státní instituce státní instituce státní instituce státní instituce státní instituce státní instituce státní instituce. Proto se žalovaný 2/ ujal příslušnosti hospodařit s pozemkem p.p. číslo na základě Ohlášení ze dne datum rozhodnutí čj. spisová značka spisová značka. Získal tak příslušnost hospodařit pouze k pozemku tvořícímu koryto vodního toku, nikoli k mostkům přes tento vodní tok. Mostky existovaly nepochybně již mnohem dříve buď jako samostatné nemovité věci, nebo jako součást obecních komunikací (cest). Stejný původ měly i další 2 pozemky, které jsou předmětem žaloby, a to p.p. číslo v k.ú. obec a p.p. číslo v k.ú. část obce. Příslušnosti hospodařit se ujal rovněž státní instituce státní instituce státní instituce státní instituce státní instituce státní instituce státní instituce v r. 2005. U pozemku – p.p. číslo v k.ú. obec to bylo na základě stejného Ohlášení čj. spisová značka spisová značka uvedeného shora, u pozemku – p.p. číslo v k.ú. část obce to bylo na základě Ohlášení ze dne datum rozhodnutí čj. spisová značka spisová značka. Vzhledem k tomu, že pozemky – p.p. číslo tvoří hlavní odvodňovací zařízení (HOZ) byla anonymizováno hospodařit s těmito pozemky převedena v r. 2007 z anonymizováno pro státní instituce státní instituce státní instituce státní instituce státní instituce na státní instituce státní instituce státní instituce, a to Zápisem o změně příslušnosti hospodařit s majetkem státu č.j. spisová značka ze dne datum rozhodnutí a č.j. spisová značka ze dne datum rozhodnutí. Předmětem těchto majetkoprávních dispozic byly pouze pozemky vodních toků, nikoliv žádné stavby mostků. státní instituce státní instituce státní instituce se stal právním nástupcem státní instituce státní instituce státní instituce, a proto na něj přešla příslušnost hospodařit s výše uvedenými dvěma pozemky a je příslušný s nimi hospodařit dodnes. Žalovaný 2/ poukázal i na ustanovení § 12 odst. 1 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů, dle kterého jsou součástmi dálnic, silnic a místních komunikací mostní objekty, po nichž je komunikace vedena, vč. chodníků, revizních zařízení, ochranných štítů a sítí na nich, ledolamy, propustky, lávky pro chodce nebo cyklisty.

5. Okresní soud ze zjištěného skutkového stavu a za použití § 80 o.s.ř. dospěl k závěru, že v souzené věci byla prokázána věcná legitimace účastníků i naléhavý právní zájem žalobce na určení, neboť ohledně předmětných mostků jsou nevyjasněná vlastnická práva, mostky jsou ve špatném technickém stavu, vyžadují opravu a žalobce by nemohl vynakládat finanční prostředky ze svého rozpočtu na jejich rekonstrukci, pokud by se nejednalo o majetek obce. Po provedeném řízení okresní soud však dospěl k závěru, že žaloba není důvodná. Most je inženýrský stavební objekt určený především k přenesení zatížení převáděné konstrukce přes přírodní nebo umělé překážky. V řízení bylo prokázáno, že na mostku nad parcelou číslo v k.ú. část obce se nachází místní komunikace, která je veřejně přístupná a slouží převážně k místní dopravě na území obce, jak vyplynulo z místního šetření a účastníky následně ani nebylo sporováno. Uvedený most je tak v souladu s § 12 zákona o pozemních komunikacích součástí místní komunikace, přičemž vlastníkem místních komunikací není stát, ale obec (§ 9 zákona o pozemních komunikacích). Součásti pozemní komunikace požívají stejné právní ochrany jako samotná pozemní komunikace, neboť se ve smyslu výkladu obecného soukromého práva jedná o jednu věc. Údržbou mostů a propustků jako součástí pozemku komunikace je povinen vlastník dotčené pozemní komunikace. U mostků nad parcelami číslo v k.ú. obec bylo místním šetření, sděleními stát. instituce, sdělením státní instituce státní instituce státní instituce obec spolu s plánem prokázáno, že mostky zde musely existovat již v roce 1965, respektive i před tímto rokem, když v obci již ani není žádných pamětníků vzniku těchto mostků. V dohledaném plánu byly vyznačeny místní komunikace, mosty a lávky, a to včetně mostků, kterých se týká tento spor, jako takové byly zahrnuty pod tehdejší veřejná instituce veřejná instituce. Uvedené mostky se všechny sice neobrazily přímo v samotném soupise komunikací, ale s ohledem na charakter těchto mostků a samotné vodoteče nelze předpokládat, že by byla dána povinnost je do tohoto soupisu zahrnout. Z toho dva mostky nad parc. číslo jsou napojeny na před a za mostkem existující komunikace a pozemky, které jsou ve vlastnictví obce, u 6 mostků nacházejících se nad parc. číslo se jedná o vlastnictví pozemků před a za mostky buď obce, nebo fyzických osob, jak vyplynulo z výpisu z katastru nemovitostí, ortofotomap a osvědčení instituce ze dne 30.10.2020. Na těchto mostcích se nacházejí pozemní komunikace. Tyto komunikace jsou veřejně přístupné a byly označeny jako účelové, ve vlastnictví žadatele a fyzických osob (nikoliv státu), slouží (vyjma mostku pod pořadovým číslo přes který se lze dostat i na pole) jako přístupové cesty k rodinným domům. Dle § 9 zákona o pozemních komunikacích může být vlastníkem účelových komunikací pouze právnická nebo fyzická osoba. Tak jak byl žalobní petit vymezen, bylo předmětem tohoto sporu vyslovit – zda je či není územní celek vlastníkem shora uvedených mostků - nikoliv zaobírat se vlastnictvím případných jiných konkrétních subjektů. Po provedeném řízení měl okresní soud za to, že se žalobci se nepodařilo unést důkazní břemeno, že vlastníkem předmětných mostků je stát. Pro úplnost okresní soud dodal, že pokud místní komunikace vznikla před účinností zákona č. 13/1997 Sb., není třeba trvat na naplnění znaku formálního zařazení a vydání správního rozhodnutí, neboť podle zákona č. 135/1961 Sb., o pozemních komunikacích, se určité komunikace, jejichž znaky byly vymezeny v prováděcí vyhlášce k tomuto zákonu, stávaly automaticky součástí sítě místních komunikací přímo ze zákona. Do 31.3.1997 platilo, že pokud určitá pozemní komunikace byla v zastavěném území či území určeném pro zástavbu, spojovala obce, části obce či osady, nebo spojovala obec s železnicí, letištěm, přístavem nebo hřbitovem, pak se stala součástí sítě místních komunikací. Rozhodnutí vydával instituce instituce instituce pouze v pochybnostech, přičemž teprve od novely silničního zákona z roku 1961 provedeného zákonem č. 27/1984 Sb., šlo o rozhodnutí podle správního řádu. V zákoně č. 13/1997 Sb. chybí přechodná ustanovení, proto zůstávají výše vymezené pozemní komunikace místními komunikacemi i nadále, pokud splňují požadavky před nabytím účinnosti zákona č. 13/1997 Sb. (viz rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích ze dne 20.10.2020, č.j. 23 Co 198/2020-287, usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 29.1.2014, č.j. 9 As 15/2012-27). Dle rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 31.1.2002, sp.zn. 22 Cdo 52/2002,“ místní” a“ účelové” komunikace představují určitou kvalitu pozemku, jsou názvy pro druh pozemku a představují určité ztvárnění či zpracování jeho povrchu - nemohou být současně pozemkem a současně stavbou ve smyslu občanskoprávním jako dvě rozdílné věci, které by mohly mít rozdílný právní režim. Mostky číslo vykazují na svém povrchu – za použití různého materiálu - zpevněnou plochu, u níž nelze dovozovat přináležitost či souvislost s umělým korytem vodního toku, naopak jeví se jako logické ji považovat za součást pozemní komunikace, byť účelové, stejně tak jako samotné mostky, nelze tak tudíž dovodit vlastnictví státu.

6. Proti rozsudku okresního soudu podal odvolání žalobce. Namítal, že neměl jinou možnost než podat žalobu o určení vlastnictví státu, protože rozsudek určující, že obec není vlastníkem, by byl nevykonatelný a právně bezcenný. To, že někdo není vlastníkem, podle názoru žalobce„ nezakládá a nemění právní skutečnosti“. Žalobce je přesvědčen, že není povinen unést důkazní břemeno v tom smyslu, jak je chápáno obecně v civilním řízení o určení vlastnických práv. Pokud není jiný vlastník, vlastnické právo státu svědčí„ ze zákona“, resp. je ve veřejném zájmu, i pokud jde o otázky bezpečnosti, aby daný majetek byl do vlastnictví státu„ zanesen“. Vlastnictví státu vyplývá z jeho vlastnictví k vodním tokům. Součástí pozemku je podle občanského zákoníku i prostor nad povrchem i pod povrchem, stavby zřízené na pozemku a jiná zařízení s výjimkou staveb dočasných, včetně toho, co je zapuštěno v pozemku nebo upevněno ve zdech. Žalobce dále citoval § 498 odst. 1 o.z. se zdůrazněním režimu podzemních staveb se samostatným účelovým určením. Závěrem zopakoval, že určení vlastnictví státu je ve veřejném zájmu z důvodu bezpečnosti. Setrval na stanovisku, že postačovalo prokázat naléhavý právní zájem na určení vlastnického práva a vlastnictví pozemků pod mostky. Navrhl, aby odvolací soud změnil rozsudek okresního soudu tak, že žalobě vyhoví.

7. Žalovaný 1/ se vyjádřil k odvolání tak, že odkázal a své vyjádření k žalobě před okresním soudem. Navrhl potvrzení rozsudku okresního soudu.

8. Žalovaný 2/ se vyjádřil k odvolání tak, že přes mostky vedou veřejně přístupné účelové komunikace na pozemcích žalobce, z čehož vyplývá, že mostky jsou součástí účelových komunikací. Kdyby byly mostky zbořeny, účelová komunikace by ztratila svou část a nemohla by sloužit komunikační potřebě, zatímco na vodním toku by se to nijak neprojevilo. U místní komunikace vyplývá právní režim mostku jako součásti komunikace přímo z § 12 odst. 1 zákona o pozemních komunikacích. Argumentace veřejným zájmem nemá oporu v zákoně. Podle § 1023 o.z. vlastník pozemku musí snášet užívání prostoru nad pozemkem, je-li pro to důležitý důvod a děje-li se to takovým způsobem, že vlastník nemůže mít rozumný důvod tomu bránit. Žalovaný 2/ navrhl potvrzení rozsudku okresního soudu.

9. Odvolací soud po zjištění, že odvolání bylo podáno včas (§ 204 o.s.ř.), osobou oprávněnou (§ 201 o.s.ř.), je přípustné a obsahuje náležitosti dle § 205 odst. 1 o.s.ř., rozsudek z podnětu odvolání a v jeho mezích přezkoumal (§ 212 a § 212a odst. 1 o.s.ř.), když přihlížel i k důvodům v odvolání výslovně neuplatněným.

10. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění učiněných soudem prvního stupně, která jsou podrobně popsána v odůvodnění napadeného rozhodnutí, včetně důkazních prostředků, o něž se opírají; proto na ně pro stručnost odkazuje.

11. Dle § 80 o.s.ř. určení, zda tu právní poměr nebo právo je či není, se lze žalobou domáhat jen tehdy, je-li na tom naléhavý právní zájem.

12. Dle § 2 odst. 1 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, pozemní komunikace je dopravní cesta určená k užití silničními a jinými vozidly a chodci, včetně pevných zařízení nutných pro zajištění tohoto užití a jeho bezpečnosti.

13. Dle § 9 odst. 1 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, vlastníkem dálnic a silnic I. třídy je stát. Vlastníkem silnic II. a III. třídy je kraj, na jehož území se silnice nacházejí, a vlastníkem místních komunikací je obec, na jejímž území se místní komunikace nacházejí. Vlastníkem účelových komunikací je právnická nebo fyzická osoba. Stavba dálnice, silnice a místní komunikace není součástí pozemku.

14. Dle § 12 odst. 1 písm. b/ zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, součástmi dálnice, silnice a místní komunikace jsou mostní objekty (nadjezdy), po nichž je komunikace vedena, včetně chodníků, revizních zařízení, ochranných štítů a sítí na nich, strojní vybavení sklopných mostů, ledolamy, propustky, lávky pro chodce nebo cyklisty.

15. Dle § 505 o.z. součást věci je vše, co k ní podle její povahy náleží a co nemůže být od věci odděleno, aniž se tím věc znehodnotí.

16. Okresní soud správně dovodil, že mostek nacházející se na místní komunikaci obce vedoucí přes vodní tok státu je součástí místní komunikace ve vlastnictví obce – viz § 12 odst. 1 písm. b/ zákona o pozemních komunikacích. Odkaz žalobce na znění § 506 odst. 1 o.z. je nepřípadný. Obecná právní úprava stanovící, že je součástí pozemku prostor nad povrchem i pod povrchem, není bezvýjimečná v tom směru, že by součástí pozemku byl nejen prostor, ale i kterákoliv věc, jež se nad pozemkem nachází, ať už trvale (např. křížení pozemní komunikace s vodním tokem, ale i pozemní komunikace nad údolím apod.), nebo dočasně (např. auto projíždějící po pozemní komunikaci nad vodním tokem). Navíc žalovaní správně odkázali i na § 1023 o.z., podle kterého je vlastník pozemku povinen snášet při splnění stanovených podmínek užívání prostoru nad pozemkem, z čehož rovněž vyplývá, že ne každá věc nacházející se nad pozemkem se stává jeho součástí.

17. Otázkou zůstalo, jaký právní režim mají mostky nacházející se na účelové komunikaci vedoucí přes vodní tok. I zde se odvolací soud přiklonil k názoru okresního soudu.

18. Problematikou součásti věci se zabýval rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 1999, sp. zn. 25 Cdo 770/98, uveřejněný v časopise název název, rok, č. 2, str. 84, ve kterém se uvádí, že„ součástí věci je vše, co k ní podle její povahy náleží a nemůže být odděleno, aniž by se tím věc znehodnotila. Právní institut součásti věci je zákonným vyjádřením skutečnosti, že existují věci, jakožto hmotné předměty, které lze z hlediska právní teorie charakterizovat jako věci složené, tedy věci, které jsou vnitřně strukturovány a tvořeny relativně samostatnými částmi více nebo méně vzájemně spojenými. Zákon staví samostatnost věci ve vztahu k věci jiné na dvou kritériích: 1) na vzájemné sounáležitosti věcí a 2) na míře jejich oddělitelnosti. První kritérium představuje spíše subjektivní rovinu, neboť ‚to, co k věci podle její povahy náleží‘ se určuje do značné míry podle lidských zvyklostí, zkušeností a norem vztahujících se ke konkrétní věci. Míra sounáležitosti se pak posuzuje prostřednictvím povahy té věci, která je považována za věc podstatnější, určující, a tedy ve vztahu více věcí za věc tzv. hlavní. Zákonný text touto obecnou úpravou dává prostor k individuálnímu posouzení, jaké vlastnosti věc hlavní vykazuje, aby odtud bylo možno odvíjet úvahy, zda jiná relativně samostatná věc k ní ‚patří‘ natolik neodmyslitelně, že nemůže již být považována za věc odlišnou. Druhé kritérium je více objektivní a sleduje spojení věcí především ve smyslu fyzickém. Formulace ‚nemůže být oddělena, aniž by se tím věc znehodnotila‘ však nevylučuje možnost faktické separace věcí, naopak vlastně v důsledcích jejich oddělení spatřuje měřítko samostatnosti věcí. Charakter ‚oddělení‘ zákon nestanoví, a tedy nutně tento pojem musí zahrnovat celou škálu způsobů od přímých zásahů do hmotné podstaty věci (např. vybourání vestavěných oken domu), přes manipulaci neničící podstatu věci (např. odmontování kola automobilu), po pouhé volně proveditelné odnětí věci (např. odnesení bezdrátového sluchátka od telefonního aparátu). Definici součásti věci pak z tohoto pohledu vyhovují ty případy, kdy oddělení kterýmkoliv z uvedených způsobů znamená pro věc hlavní (nikoliv též pro její oddělovanou součást) újmu na její hodnotě. Znehodnocením nemusí být ovšem jen ztráta hodnoty peněžní (byť ta bývá zpravidla výsledným odrazem ztráty jakýchkoliv jiných hodnot), nýbrž může jít i o znehodnocení funkční, estetické či jiné. Jinými slovy řečeno se znehodnocením míní stav, kdy hlavní věc v porovnání se stavem před oddělením její součásti slouží svému původnímu účelu méně kvalitně nebo mu nemůže sloužit vůbec. Teprve faktické oddělení součásti doprovázené znehodnocením věci hlavní přináší právní důsledek, že dřívější součást se stává věcí samostatnou a na dosavadní hlavní věci nezávislou.“ 19. Z judikatury Nejvyššího soudu dále vyplývá, že posouzení toho, zda jde o samostatnou věc, či o součást věci jiné, vyplývá z úvahy soudu, která vychází z kritérií uvedených v zákoně a v konečném důsledku vždy záleží na individuálním posouzení každé věci (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2018, sp. zn. 22 Cdo 2840/2018).

20. Podle lidských zvyklostí, zkušeností a obecného chápání mosty přenášejí pozemní komunikace přes vodní toky, údolí apod. Most nepatří k vodnímu toku ani ke všem jiným nemovitým věcem, jež se pod ním nacházejí.

21. Co se týká oddělitelnosti mostku od věci hlavní, žalovaný 2/ správně vystihl, že oddělením mostku (nejen jeho demolicí, ale i jeho uzavřením apod.) by došlo k funkčnímu znehodnocení pozemku účelové komunikace, nikoliv pozemku vodního toku, který by plnil svůj účel beze změny.

22. Mostky přenášející účelovou komunikaci přes vodní tok státu jsou součástí pozemku, na němž se nachází účelová komunikace. Není-li v projednávané věci vlastníkem všech těchto pozemků žalobce, nýbrž v některých případech jimi jsou fyzické a právnické osoby, k jejímž nemovitým věcem mostky vedou, tím spíš nelze určit vlastnické právo státu. V řízení o určení vlastnictví se deklaratorně rozhoduje o stávajících právech. Odvolací soud je daleko toho, aby v tomto řízení na návrh žalobce z důvodu veřejného zájmu a bezpečnosti rozhodl o určení vlastnického práva státu k cizí věci.

23. Odvolací soud proto rozsudek okresního soudu potvrdil jako věcně správný, a to včetně výroků o náhradě nákladů řízení (§ 219 o.s.ř.).

24. Dle § 224 odst. 1 o.s.ř. ve spojení s § 142 odst. 1 o.s.ř. odvolací soud uložil žalobci nahradit žalovanému 1/ náklady odvolacího řízení sestávající z paušální náhrady hotových výdajů nezastoupeného účastníka za 2 úkony (příprava na jednání a účast při jednání) po 300 Kč a z cestovného obec – obec a zpět (260 km, průměrná spotřeba 5,4 l /100 km, sazba základní náhrady 4,70 Kč/km, cena benzínu Natural 44,50 Kč – požadováno jen 40,72 Kč) ve výši 1 794 Kč, celkem 2 394 Kč.

25. Dle § 224 odst. 1 o.s.ř. ve spojení s § 142 odst. 1 o.s.ř. odvolací soud uložil žalobci nahradit žalovanému 2/ náklady odvolacího řízení sestávající z paušální náhrady hotových výdajů nezastoupeného účastníka za 2 úkony (vyjádření k odvolání a účast při jednání) po 300 Kč. Proti tomuto rozsudku lze podat dovolání u Okresního soudu v Pardubicích ve lhůtě dvou měsíců od doručení rozhodnutí odvolacího soudu O dovolání by rozhodoval Nejvyšší soud ČR. Dovolání je přípustné, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud.