18 CO 194/2022

Plný text

Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Aleny Pokorné a soudců JUDr. Víta Pejška a Mgr. Pavla Turečka ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně bytem obec a číslo zastoupená advokátkou titul jméno příjmení sídlem adresa proti žalovaným: 1) jméno příjmení , datum narození bytem adresa zastoupená advokátem titul jméno příjmení sídlem adresa 2) jméno příjmení , datum narození bytem adresa o určení dědického práva, k odvolání žalovaných proti rozsudku Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 16.3.2022, č.j. 10 C 362/2021 - 36, <b>I. Rozsudek okresního soudu se ve výroku I. potvrzuje.</b> <b>II. Rozsudek okresního soudu se ve výroku II. mění tak, že žalované jsou povinny společně a nerozdílně nahradit žalobkyni náklady řízení ve výši 16.249 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám její zástupkyně [titul] [jméno] [příjmení].</b> <b>III. Žalované jsou povinny společně a nerozdílně nahradit žalobkyni náklady odvolacího řízení ve výši 2.800 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám její zástupkyně [titul] [jméno] [příjmení].</b> 1. Shora označeným rozsudkem okresní soud určil, že žalobkyně je dědičkou zůstavitele [jméno] [příjmení], narozeného [datum], zemřelého [datum] (výrok I.). Žalovaným bylo uloženo, aby nahradily žalobkyni náklady řízení ve výši 19 049 Kč k rukám její zástupkyně (výrok II.).

2. Z odůvodnění rozsudku vyplývá, že okresní soud rozhodoval o žalobě, kterou se žalobkyně domáhala určení dědického práva. Žalobkyně je dcerou zůstavitele, který však zanechal listinu o vydědění, v níž vydědil žalobkyni s účinností i pro její potomky, protože o něj neprojevovala zájem, který by jako dcera projevovat měla. V řízení o pozůstalosti vyzval okresní soud (soudní komisař) usnesením žalobkyni, aby podala ve lhůtě 2 měsíců žalobu o určení, že je dědičkou zůstavitele. Žalobkyně v žalobě uvedla, že zůstavitele nikdy nepoznala. V dětství utrpěla trauma a později nebylo v jejích psychických silách řešit, kde je její otec, proč s ní není a proč jí nepomáhá. Zůstavitel se s žalobkyní nikdy nestýkal. Když žalobkyně oslovila otce po narození svého dítěte, setkala se s absolutním nezájmem zůstavitele, který neměl zájem na udržování rodinných vztahů s dcerou a vnoučaty.

3. Okresní soud na základě provedeného dokazování dospěl k závěru, že zůstavitel dne 14.10.1999 pořídil listinu o vydědění ve formě notářského zápisu, v níž vydědil žalobkyni a uvedl, že o něj„ … trvale neprojevuje žádný opravdový zájem, který by jako dcera projevovat měla, vůbec mě nenavštěvuje, nikdy mi ani nenapsala, a to ani u příležitostech různých výročí a rovněž při mé dlouhodobé nemoci se o mne vůbec nezajímala…“. Okresní soud vycházel z § 3072 o.z. a listinu o vydědění považoval za pravou a platnou, neboť vyhovuje nyní platnému a účinnému občanskému zákoníku. Byla pořízena dvacet let před smrtí zůstavitele v době, kdy bylo žalobkyni 24 let, aniž předtím zůstavitel jako otec projevil o tuto svou dceru zájem. Zůstavitel, který odešel od matky žalobkyně, když byl žalobkyni 1 rok, se po celou dobu dětství a dospívání žalobkyně o svou dceru nezajímal, přestože žila v neradostných poměrech. Zůstavitel neměl zájem stýkat se s žalobkyní a udržovat s ní běžné příbuzenské vztahy. Ani později, když žalobkyně kontaktovala zůstavitele v souvislosti s narozením svého dítěte, s ní vztah nenavázal. Později v době nemoci zůstavitele nikdo žalobkyni nekontaktoval a neinformoval ji o nepříznivém zdravotním stavu otce. Okresní soud žalobě vyhověl, neboť důvod vydědění nebyl dán.

4. Proti rozsudku okresního soudu podaly odvolání žalované. Obě namítaly, že žalobkyně žila v dětství a mládí ve stejném městě jako zůstavitel, a proto neměla žádné překážky v navázání vztahu s ním. Zdůraznily, že se žalobkyně o otce nezajímala později, kdy byl po prodělané mozkové příhodě od roku 2006 upoután na invalidní vozík a v posledních dvou letech života na lůžko. Veškerou péči o něj vykonávala jeho manželka – první žalovaná, a to i přes svůj nepříznivý zdravotní stav. Navrhly, aby odvolací soud změnil rozsudek okresního soudu tak, že žalobkyně není dědičkou zůstavitele.

5. Žalobkyně se při odvolacím jednání vyjádřila k odvoláním žalovaných tak, že navrhla potvrzení rozsudku okresního soudu.

6. Odvolací soud po zjištění, že obě odvolání byla podána včas (§ 204 o.s.ř.), osobou oprávněnou (§ 201 o.s.ř.), jsou přípustná a obsahují náležitosti dle § 205 odst. 1 o.s.ř., rozsudek z podnětu odvolání a v jejich mezích přezkoumal (§ 212 a § 212a odst. 1 o.s.ř.), když přihlížel i k důvodům výslovně neuplatněným.

7. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění učiněných soudem prvního stupně, která jsou podrobně popsána v odůvodnění napadeného rozhodnutí, včetně důkazních prostředků, o něž se opírají; proto na ně pro stručnost odkazuje.

8. Dle § 3069 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku účinného od 1.1.2014 (o.z.), se při dědění použije právo platné v den smrti zůstavitele.

9. Dle § 3072 o.z. zemřel-li zůstavitel po dni nabytí účinnosti tohoto zákona a odporuje-li jeho prohlášení o vydědění právním předpisům účinným v době, kdy bylo učiněno, považuje se za platné, vyhovuje-li tomuto zákonu.

10. Dle § 469a odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku účinného do 31.12.2013 (obč. zák.), zůstavitel může vydědit potomka, jestliže a) v rozporu s dobrými mravy neposkytl zůstaviteli potřebnou pomoc v nemoci, ve stáří nebo v jiných závažných případech, b) o zůstavitele trvale neprojevuje opravdový zájem, který by jako potomek projevovat měl, c) byl odsouzen pro úmyslný trestný čin k trestu odnětí svobody v trvání nejméně jednoho roku, d) trvale vede nezřízený život.

11. Dle § 1646 odst. 1 o.z. ze zákonných důvodů lze nepominutelného dědice vyděděním z jeho práva na povinný díl vyloučit, anebo jej v jeho právu zkrátit. Zůstavitel může vydědit nepominutelného dědice, který a) mu neposkytl potřebnou pomoc v nouzi, b) o zůstavitele neprojevuje opravdový zájem, jaký by projevovat měl, c) byl odsouzen pro trestný čin spáchaný za okolností svědčících o jeho zvrhlé povaze nebo d) vede trvale nezřízený život.

12. Dle § 1672 o.z. uplatňuje-li právo na dědictví více osob a odporují-li si, odkáže soud toho z dědiců, jehož právní důvod je slabší, aby své právo uplatnil žalobou. Nepodá-li tento dědic žalobu ve lhůtě určené soudem, nezaniká sice jeho dědické právo, avšak při projednání pozůstalosti se k němu nepřihlíží.

13. Dle § 1673 odst. 1 věty druhé o.z. proti dědici, který se opírá o závěť nepopřenou co do pravosti, se odkáže k podání žaloby každý zákonný dědic.

14. Dle § 1673 odst. 2 o.z. uvede-li zůstavitel důvod vydědění, odkáže se k podání žaloby potomek, který tvrdí, že byl vyděděn neprávem. Není-li důvod vydědění uveden, odkáže se k podání žaloby ten, kdo má dědit na jeho místě.

15. Dle § 170 odst. 1 zákona o zvláštních řízeních soudních (z.ř.s.) v případě, že pro vyřešení sporu o dědické právo je třeba prokázat skutečnosti, které jsou mezi dědici sporné, soud usnesením odkáže toho z účastníků, jehož dědické právo se jeví se zřetelem k okolnostem případu jako nejslabší, aby své právo uplatnil žalobou; k podání žaloby určí lhůtu, která nesmí být kratší než 2 měsíce.

16. Odvolací soud se nejprve zabýval otázkou, zda okresní soud prostřednictvím soudního komisaře postupoval správně, když odkázal žalobkyni jako vyděděnou dceru zůstavitele na podání žaloby o určení dědického práva.

17. V rozsudku Nejvyššího soudu sp.zn. 21 Cdo 4392/2017, došlo k výkladu řešení sporu o dědické právo tak, že vyděděný potomek nemá právní zájem na určení dědice, pokud se jedná jen o důvody vydědění, aniž by byla v žalobě popírána pravost a platnost závěti. Ustanovení § 1673 odst. 2 o.z. (respektive postup dle § 170 z.ř.s.) se vztahuje pouze na situace, kdy v pozůstalostním řízení vznikl spor o dědické právo. Nepominutelný dědic však již nemá právo na dědický podíl, nýbrž jen na peněžní částku rovnající se hodnotě jeho povinného dílu, čímž se stává pouhým věřitelem závětních dědiců. Nepominutelný dědic je účastníkem řízení o pozůstalosti, jde-li v něm o soupis pozůstalosti, určení obvyklé ceny pozůstalosti a o vypořádání jeho povinného dílu. Nepominutelný dědic zůstavitele se může, není-li jeho právo na povinný díl uspokojeno v rámci pozůstalostního řízení rozhodnutím nebo dohodou o vypořádání povinného dílu, domáhat žalobou vůči dědicům zůstavitele plnění spočívajícího v zaplacení povinného dílu. Ve sporném řízení zahájeném takovou žalobou se bude soud zabývat předběžnou otázkou, zda byl potomek zůstavitele vyděděn po právu či nikoliv.

18. V rozsudku Nejvyššího soudu sp.zn. 24 Cdo 2236/2020 byl proveden výklad § 113 z.ř.s. o účastenství nepominutelného dědice v řízení o pozůstalosti tak, že z účasti v pozůstalostním řízení je vyřazen nepominutelný dědic, který nenapadl závěť a byl vyděděn bez ohledu na skutečnost, zda sporuje důvod vydědění. Může se totiž domáhat zaplacení povinného dílu ve sporném řízení, a to dokonce už v průběhu pozůstalostního řízení proti osobě spravující pozůstalost. Oproti závěrům výše uvedeného rozhodnutí sp.zn. 21 Cdo 4392/2017 došlo k názorovému posunu, že nepominutelný dědic, který nenapadl závěť a byl vyděděn (byť třeba nedůvodně), se neúčastní pozůstalostního řízení vůbec, ani jde-li v něm o soupis pozůstalosti, určení obvyklé ceny pozůstalosti a o vypořádání jeho povinného dílu. Jedině pokud nepominutelný dědic napadl pravost a platnost závěti, účastní se pozůstalostního řízení a v případě sporných skutečností je odkázán on nebo závětní dědici na podání žaloby o určení dědického práva (viz § 1672, § 1673 o.z. a též rozsudek Nejvyššího soudu sp.zn. 24 Cdo 2592/2021).

19. V projednávané věci je rozhodující, že zůstavitel sepsal jen listinu o vydědění, aniž vůbec závětí povolal k dědění závětní dědice. Listina o vydědění tudíž nevylučuje žalobkyni pouze z práva na povinný díl, které by jí coby nepominutelnému dědici vzniklo proti závětním dědicům nebýt vydědění, ale vylučuje jí z dědění ze zákona, jako by tomu bylo v případě pořízení pro případ smrti závětí. Proto se listina o vydědění sepsaná bez pořízení pro případ smrti závětí někdy označuje jako tzv. negativní závěť. Žalobkyně se žalobou podanou v tomto řízení domáhá určení, že je dědičkou ze zákona, nikoliv jen svého práva na povinný díl. Odvolací soud proto dospěl k závěru, že naléhavý právní zájem žalobkyně na požadovaném určení je dán.

20. Při dědění po zůstaviteli se použije zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník účinný od 1.1.2014, neboť zůstavitel zemřel po nabytí účinnosti tohoto zákona. Listina o vydědění ze dne 14.10.1999 se posuzuje podle tehdejší právní úpravy, ale i kdyby jí odporovala, považovala by se za platnou, pokud by vyhovovala novému občanskému zákoníku.

21. Důvod vydědění musel být podle dřívější právní úpravy v listině o vydědění uveden (§ 469a odst. 3 obč. zák.), a proto byly pro posouzení platnosti vydědění rozhodné pouze skutečnosti, k nimž došlo v době, kdy byl tento právní úkon učiněn, resp. v době předcházející vydědění (rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 3005/2012). Podle nové právní úpravy, kdy lze vydědit i bez uvedení důvodu a pořízení pro případ smrti nemusí být datováno, je shora uvedený výklad překonán a k naplnění důvodu vydědění může dojít i po sepsání listiny o vydědění až do doby smrti zůstavitele. Pak ovšem břemeno tvrzení a důkazní břemeno k důvodu vydědění nesou ostatní dědici.

22. Jedním z hledisek, které je třeba u vydědění vždy zkoumat, je, zda potomek zůstavitele měl reálnou možnost o zůstavitele projevit opravdový zájem, který by jako potomek měl projevit, tj. zda zůstavitel měl sám zájem se s potomkem stýkat a udržovat s ním běžné příbuzenské vztahy, přičemž vydědění přichází v úvahu jen tam, kdy zůstavitel o tento blízký příbuzenský vztah stojí, kde se ho nezájem potomka osobně, citově dotýká, kde mu tento vztah vadí a nikoliv, jde-li o situaci, kdy je mu tento vztah lhostejný (rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 1519/2014), tedy jinými slovy, jestliže potomek trvale neprojevuje o zůstavitele zájem proto, že zůstavitel neprojevoval zájem o potomka, nelze bez dalšího dovodit, že by neprojevování tohoto zájmu potomkem mohlo být důvodem k jeho vydědění (rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 2 Cdon 86/97, 21 Cdo 403/2007 a 21 Cdo 2088/2013).

23. Pozdější podoba vzájemného vztahu mezi zůstavitelem a žalobkyní jako mezi otcem a dcerou byla založena již od doby rozvodu manželství rodičů žalobkyně v době jednoho roku jejího věku. Žalobkyně byla svěřena do péče matky. Zůstavitel se s ní nestýkal, nikdy ho nepoznala, ať se příčinou stal nezájem zůstavitele, nebo z dnešního pohledu nesprávné doporučení pracovnice orgánu péče o dítě. Tím došlo ke vzájemnému odcizení, jež nelze v žádném případě klást za vinu žalobkyni. Další vývoj vztahu mezi zůstavitelem a žalobkyní byl pouhým následkem popsaného odcizení, a to až do 24 let věku žalobkyně, kdy byla vyděděna. S tím souvisí i to, že žalobkyně stěží mohla poskytnout zůstaviteli pomoc později, přestože zůstavitel objektivně tuto pomoc potřeboval. Pokud by soud zkoumal tento důvod vydědění po sepsání listiny o vydědění až do doby smrti zůstavitele formálně, stalo by se pravidlem, že nedůvodně vyděděný potomek by měl nadále udržovat obvyklé rodinné vztahy s rodičem, který ho nedůvodně vydědil, neboť jinak by se vystavoval tomu, že svým pozdějším chováním po vydědění teprve naplní důvod vydědění, který zde předtím v době sepisu listiny o vydědění nebyl. Je nemyslitelné vytýkat žalobkyni jako vyděděné dceři zůstavitele, kterého nikoliv ze své viny osobně neznala, že jej později nevyhledala, aby zjistila jeho zdravotní stav, o němž jí nikdo neinformoval, a aby manželce zůstavitele nabídla svou pomoc, o kterou by jistě po sepisu listiny o vydědění nikdo z ostatních dědiců včetně manželky zůstavitele nestál. Jakkoliv je třeba kladně ocenit zásluhu manželky zůstavitele na péči o něj až do doby jeho smrti, nelze přehlédnout nevěrohodnost jejího stanoviska, že by vyděděná dcera byla později v její domácnosti vítána. Odvolací soud se ze všech uvedených důvodů ztotožnil se závěrem okresního soudu, že žádný z důvodů vydědění žalobkyně zůstavitelem nebyl dán.

24. Odvolací soud proto rozsudek okresního soudu ve výroku I. potvrdil jako věcně správný (§ 219 o.s.ř.).

25. Okresní soud správně uložil žalovaným nahradit žalobkyni náklady řízení, ale vzhledem k nerozlučnému procesnímu společenství žalovaných jim měl tuto povinnost uložit společně a nerozdílně. Náklady řízení žalobkyně před okresním soudem sestávaly ze soudního poplatku ve výši 2 000 Kč, z odměny advokátky žalobkyně za 4 úkony právní služby po 2 500 Kč (§ 7, § 9 odst. 3 písm. a/, § 11 odst. 1 písm. a/, d/, e/ vyhl. č. 177/1996 Sb., advokátní tarif), z paušální náhrady hotových výdajů advokátky žalobkyně za 4 úkony po 300 Kč (§ 13 odst. 4 advokátního tarifu), z náhrady za promeškaný čas strávený cestou k jednáním soudu ve výši 1 200 Kč (§ 14 odst. 1 písm. a/, odst. 3 advokátního tarifu) a z cestovného ve výši 1 849 Kč (2x [obec] – [obec] a zpět, 2x 130 km, spotřeba 6,5 l /100 km, sazba základní náhrady 4,70 Kč/km, cena benzínu Natural 95 ve výši 37,10 Kč dle vyhl. č. 511/2021 Sb. ve znění do 11.3.2022), celkem 16 249 Kč. Sepis důkazního návrhu nelze považovat za samostatný úkon právní služby – podání ve věci samé. Odvolací soud proto změnil rozsudek okresního soudu ve výroku II. tak, že žalovaným bylo uloženo, aby společně a nerozdílně nahradily žalobkyni náklady řízení ve výši 16 249 Kč k rukám její zástupkyně (§ 220 o.s.ř.).

26. Dle § 224 odst. 1 o.s.ř. ve spojení s § 142 odst. 1 o.s.ř. odvolací soud uložil žalovaným, aby společně a nerozdílně nahradily žalobkyni náklady odvolacího řízení sestávající z odměny advokátky žalobkyně za 1 úkon právní služby ve výši 2 500 Kč (§ 7, § 9 odst. 3 písm. a/, § 11 odst. 1 písm. e/ vyhl. č. 177/1996 Sb., advokátní tarif) a z paušální náhrady hotových výdajů advokátky žalobkyně za 1 úkon ve výši 300 Kč (§ 13 odst. 4 advokátního tarifu), celkem 2 800 Kč.