18 CO 269/2021

Plný text

Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Aleny Pokorné a soudců JUDr. Víta Pejška a Mgr. Miloše Zdražila ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem titul jméno příjmení , sídlem adresa , proti žalovanému: osobní údaje žalovaného sídlem adresa , zastoupený advokátem titul jméno příjmení , sídlem adresa , o určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru, k odvolání žalovaného proti rozsudku Okresního soudu v Chrudimi ze dne 6.5.2021, č.j. 8 C 205/2015 - 149, <b>I. Rozsudek okresního soudu se potvrzuje.</b> <b>II. Žalovaný je povinen nahradit žalobkyni náklady odvolacího řízení ve výši 2 800 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jejího zástupce [titul] [jméno] [příjmení].</b> 1. Shora označeným rozsudkem okresní soud určil, že okamžité zrušení pracovního poměru, které učinil žalovaný vůči žalobkyni jako zaměstnanci, datované 10.8.2015 a doručené žalobkyni 11.8.2015, je neplatné (výrok I.) a žalovanému uložil nahradit žalobkyni náklady řízení ve výši 16 000 Kč k rukám jejího zástupce do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok II.).

2. Z odůvodnění rozsudku vyplývá, že okresní soud rozhodoval o žalobě podané 5.10.2015, kterou se žalobkyně jako zaměstnanec domáhala proti žalovanému jako zaměstnavateli určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru ze dne 10.8.2015, které jí bylo doručeno dne 11.8.2015. Po předchozím doručení výpovědi z pracovního poměru ze strany zaměstnavatele podle § 52 písm. g/ zákoníku práce oznámila žalobkyně žalovanému podle § 69 odst. 1 zákoníku práce, že trvá na dalším zaměstnávání, a podala žalobu na určení neplatnosti výpovědi, která jí byla dána v době trvání pracovní neschopnosti. Po skončení pracovní neschopnosti ji žalovaný jednostranně převedl dne 19.6.2015 na jinou práci označenou jako„ [pracovní pozice]“. S tím žalobkyně nesouhlasila, což žalovanému sdělila písemně. Žalovaný dne 11.8.2015 doručil žalobkyni okamžité zrušení pracovního poměru, protože se po skončení pracovní neschopnosti a po převedení na jinou práci nedostavovala do zaměstnání. Vzhledem k neplatnosti výpovědi z pracovního poměru neměl žalovaný možnost podle § 41 odst. 2 písm. a/ zákoníku práce převést žalobkyni na jinou práci a odmítnutí jejího výkonu žalobkyní nelze hodnotit jako porušení pracovní kázně, pro které by bylo možné okamžitě zrušit její pracovní poměr. Ani druhý důvod, pro který byla převedena na jinou práci, nebyl dán, protože nedošlo ke změně kvalifikačních předpokladů pro výkon práce, která byla sjednána v její pracovní smlouvě.

3. Okresní soud na základě provedeného dokazování zjistil, že žalobkyně byla zaměstnána u žalovaného na základě pracovní smlouvy ze dne [datum] s druhem práce„ [pracovní pozice]“. S účinností od 1.7.1990 byl druh práce změněn dohodou na„ [pracovní pozice] “. Dne 23.10.2013 dal žalovaný žalobkyni výpověď z pracovního poměru podle § 52 písm. g/ zákoníku práce. Přípisem ze dne 24.12.2013, který byl žalovanému doručen 30.12.2013, žalobkyně žalovanému oznámila, že výpověď považuje za neplatnou a trvá na tom, aby ji žalovaný dále zaměstnával. Žalobkyně byla od [datum] do [datum] v dočasné pracovní neschopnosti. Od 19.6.2015 žalovaný žalobkyni převedl na jinou práci označenou jako„ [pracovní pozice]“ z důvodu výpovědi z pracovního poměru podle § 52 písm. g/ zákoníku práce a z důvodu pozbytí předpokladů pro výkon dosavadní práce. Dne 22.6.2015 žalobkyně žalovanému sdělila, že s převedením na jinou práci nesouhlasí, a požádala o přidělování práce podle pracovní smlouvy. Výpověď z pracovního poměru daná žalobkyni dne 23.10.2013 podle § 52 písm. g/ zákoníku práce byla určena neplatnou rozsudkem Okresního soudu v Chrudimi ze dne 17.10.2017, č.j. 10 C 15/2014-334, který byl potvrzen rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky Pardubice ze dne 5.9.2018, č.j. 18 Co 101/2018-381. Dovolání žalovaného bylo odmítnuto usnesením Nejvyššího soudu ČR ze dne 23.7.2019, č.j. 21 Cdo 1968/2019-403. S ohledem na to, že neplatná výpověď nemůže mít právní účinky ex tunc, převedení žalobkyně na jinou práci od 19.6.2015 podle § 41 odst. 2 písm. a/ zákoníku práce je neplatné pro rozpor se zákonem. Převedení žalobkyně na jinou práci z důvodu ztráty kvalifikačních předpokladů pro výkon práce sjednané v roce 1990 okresní soud shledal též nedůvodným. Převést zaměstnance na jinou práci jednostranným rozhodnutím zaměstnavatele lze pouze s taxativních důvodů uvedených v zákoně. Zákoník práce ve svém § 41 odst. 2 písm. c/ jako důvod převedení na jinou práci uvádí dočasnou ztrátu předpokladů stanovených pro výkon sjednané práce zvláštními právními předpisy, a to pouze na dobu 30 pracovních dnů v kalendářním roce. Rozhodnutí žalovaného o převedení žalobkyně na jinou práci bylo trvalou změnou pracovní smlouvy. Už z toho důvodu je převedení žalobkyně na jinou práci neplatné. V přípisu ze dne 10.8.2015, kterým žalovaný hodlal zrušit okamžitě pracovní poměr žalobkyně, žalovaný jako důvod zrušení pracovního poměru žalobkyně uvedl i nesplňování kvalifikačních předpokladů žalobkyně k výkonu sjednaného druhu práce [pracovní pozice] s ohledem na vybavení dílny přístroji a z toho důvodu potřebu zvýšení kvalifikačních nároků na tuto práci s tím, že tuto práci musí vykonávat [anonymizováno] s licencí [ministerstvo] na [činnost] textilu. Dotazem na [ministerstvo] okresní soud zjistil, že předměty, které nejsou kulturními památkami, mohou [činnost] zaměstnanci v pracovním poměru k [žalovaný] jako příspěvkové organizaci bez toho, že by kvalifikační předpoklady pro tuto práci byly stanoveny obecně závazným právním předpisem. Dále ministerstvo potvrdilo, že [předmět] v [žalovaný] v [obec] nejsou kulturními památkami. Jsou sbírkovými předměty a jako takové je mohou [činnost] i osoby bez povolení [ministerstvo] podle § 14a zákona číslo 20/1987 Sb., tedy i zaměstnanci [anonymizováno], na které se nevztahují ani požadavky na jejich odbornou způsobilost. Pokud by ale [činnost] bylo realizováno prostřednictvím živnostníka, muselo by jít o živnost vázanou s požadavkem na odbornou způsobilost. Žalobkyni tak měla být přidělována práce podle její pracovní smlouvy ve znění dohody ze dne 22.6.1990, tj. práce [pracovní pozice]. Žalobkyně o přidělování této práce svým přípisem ze dne 22.6.2015 žalovaného žádala. Bylo nesporné, že žalovaný výkon této práce žalobkyni neumožnil, trval na výkonu práce, na kterou žalobkyni převedl, kterou ale žalobkyně nebyla povinna vykonávat. O tom svědčí i skutečnost, že od 19.6.2015 žalobkyni nevyzval k nástupu do práce a neprojevil ochotu sjednanou práci žalobkyni přidělovat. Místo toho 11.8.2015 přistoupil k okamžitému zrušení pracovního poměru žalobkyně, protože žalobkyně nenastoupila do práce, kterou ji převedením na jinou práci určil. Nemohlo být porušením povinností vyplývajících z pracovního poměru, když se žalobkyně za této situace do práce nedostavovala. Toto stanovisko soudu odpovídá i ustálené judikatuře Nejvyššího soudu ČR, například jeho rozhodnutí ze dne 16.6.2016 ve věci 21 Cdo 3526/2015 Okresní soud za těchto okolností určil neplatnost okamžitého zrušení pracovního poměru.

4. Proti rozsudku okresního soudu podal odvolání žalovaný. Namítal, že dílna pro [anonymizováno] a [anonymizováno] [předmět] byla v letech [rok] [rok] kompletně zrekonstruována, zejména bylo nakoupeno nové vybavení umožňující práci s těkavými látkami. Proto žalovaný jako zaměstnavatel změnil kvalifikační předpoklady pro výkon práce [anonymizováno], když v systemizaci pracovních míst schválené [ministerstvo] nově stanovil požadavek středního vzdělání v příslušném oboru a povolení [ministerstvo] ČR k [činnost], pro jehož udělení není nutné aspirovat na [činnost] kulturních památek ve smyslu zákona č. 20/1987 Sb., o státní památkové péči. Uvedená systemizace pracovních míst je součástí organizačního řádu žalovaného a navazuje na pracovní řád. Vzhledem k tomu, že žalovaný jako příspěvková organizace má ze zákona povinnost vydat pracovní řád, lze nesplnění požadavků systemizace považovat za nesplnění předpokladů stanovených předpisem vydaným na základě zákonného zmocnění. Žalobkyně z důvodu nedostatečné kvalifikace nebyla oprávněna dále vykonávat práci [anonymizováno], neboť hrozilo poškození sbírkových předmětů a při nakládání s chemikáliemi nebyl žalovaný schopen zajistit ochranu bezpečnosti práce a zdraví při práci. Okresní soud nedůvodně neprovedl výslech ředitelky žalovaného [jméno] [příjmení], který byl navržen před jednáním okresního soudu. Žalovaný navrhl, aby odvolací soud změnil rozsudek okresního soudu tak, že se žaloba zamítá. V závěrečném návrhu při jednání odvolacího soudu pak navrhl zrušení rozsudku okresního soudu a vrácení věci okresnímu soudu k dalšímu řízení.

5. Žalobkyně se vyjádřila k odvolání při odvolacím jednání tak, že znovu poukázala na ust. § 41 zákoníku práce, podle jehož odst. 2 písm. c/ lze převést zaměstnance na jinou práci, pokud nesplňuje předpoklady dané zvláštními právními předpisy, nikoliv vnitřními předpisy zaměstnavatele. V okamžitém zrušení pracovního poměru není uvedeno, že by žalobkyně ztratila předpoklady pro výkon práce a které konkrétně. Navrhla potvrzení rozsudku okresního soudu.

6. Odvolací soud po zjištění, že odvolání bylo podáno včas (§ 204 o.s.ř.), osobou oprávněnou (§ 201 o.s.ř.), je přípustné a obsahuje náležitosti dle § 205 odst. 1 o.s.ř., rozsudek z podnětu odvolání a v jeho mezích přezkoumal (§ 212 a § 212a odst. 1 o.s.ř.), když přihlížel i k důvodům v odvolání výslovně neuplatněným.

7. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění učiněných soudem prvního stupně, která jsou podrobně popsána v odůvodnění napadeného rozhodnutí, včetně důkazních prostředků, o něž se opírají; proto na ně pro stručnost odkazuje.

8. Při odvolacím jednání ředitelka žalovaného [titul] [jméno] [příjmení] uvedla, že musí chránit majetek zaměstnavatele či zřizovatele a řídit práci tak, aby tento požadavek byl naplněn. Proto vytváří systemizaci funkčních míst a stanovuje požadavky, které musí splňovat zaměstnanci, aby mohli na jednotlivých místech pracovat. Žalobkyně nesplňovala předpoklad vyššího odborného vzdělání či vysokoškolského bakalářského vzdělání na funkci, kterou zastávala. To bylo stanoveno právě v systemizaci pracovních míst, ale nebyla schopna říci, kdy předložená nedatovaná systemizace pracovních míst byla vydána.

9. Dle § 41 odst. 2 zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, zaměstnavatel může převést zaměstnance na jinou práci, a/ dal-li zaměstnanci výpověď z důvodů uvedených v § 52 písm. f) a g), b/ bylo-li proti zaměstnanci zahájeno trestní řízení pro podezření z úmyslné trestné činnosti spáchané při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním ke škodě na majetku zaměstnavatele, a to na dobu do pravomocného skončení trestního řízení, c/ pozbyl-li zaměstnanec dočasně předpoklady stanovené zvláštními právními předpisy pro výkon sjednané práce, avšak v tomto případě nejdéle celkem na 30 pracovních dnů v kalendářním roce.

10. Dle § 55 odst. 1 písm. b/ zákoníku práce zaměstnavatel může výjimečně pracovní poměr okamžitě zrušit jen tehdy, porušil-li zaměstnanec povinnost vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci zvlášť hrubým způsobem.

11. Dle § 60 zákoníku práce v okamžitém zrušení pracovního poměru musí zaměstnavatel i zaměstnanec skutkově vymezit jeho důvod tak, aby jej nebylo možno zaměnit s jiným. Uvedený důvod nesmí být dodatečně měněn. Okamžité zrušení pracovního poměru musí být písemné, jinak se k němu nepřihlíží.

12. Dle § 69 odst. 1 zákoníku práce dal-li zaměstnavatel zaměstnanci neplatnou výpověď nebo zrušil-li s ním zaměstnavatel neplatně pracovní poměr okamžitě nebo ve zkušební době, a oznámil-li zaměstnanec zaměstnavateli bez zbytečného odkladu písemně, že trvá na tom, aby ho dále zaměstnával, jeho pracovní poměr trvá i nadále a zaměstnavatel je povinen poskytnout mu náhradu mzdy nebo platu. Náhrada podle věty první přísluší zaměstnanci ve výši průměrného výdělku ode dne, kdy oznámil zaměstnavateli, že trvá na dalším zaměstnávání, až do doby, kdy mu zaměstnavatel umožní pokračovat v práci nebo kdy dojde k platnému skončení pracovního poměru.

13. Dle § 72 zákoníku práce neplatnost rozvázání pracovního poměru výpovědí, okamžitým zrušením, zrušením ve zkušební době nebo dohodou může jak zaměstnavatel, tak i zaměstnanec uplatnit u soudu nejpozději ve lhůtě 2 měsíců ode dne, kdy měl pracovní poměr skončit tímto rozvázáním.

14. Okamžité zrušení pracovního poměru bylo doručeno žalobkyni 11.8.2015. Žalobkyně bez zbytečného odkladu oznámila žalovanému písemně dopisem ze dne 17.8.2015, že trvá na tom, aby ji dále zaměstnával. Vzhledem k tomu, že pracovní poměr měl skončit ke dni 11.8.2015 a žalobkyně zahájila toto řízení ve lhůtě 2 měsíců žalobou podanou dne 5.10.2015, byla žaloba podána včas.

15. Důvod okamžitého zrušení pracovního poměru byl žalovaným skutkově vymezen tak, že žalobkyni byla dne 23.10.2013 dána výpověď podle § 52 písm. g/ zákoníku práce, v roce 2014 došlo k rekonstrukci [anonymizováno] dílny a vybavení dílny přístroji, v návaznosti na to vzešel požadavek na vyšší odbornou kvalifikaci zaměstnance – [anonymizováno] s licencí [ministerstvo] ČR na [anonymizováno] textilu a ke dni 1.10.2014 též došlo ke změně organizační struktury a žalobkyně byla po skončení její dočasné pracovní neschopnosti dne 19.6.2015 převedena na jinou práci v souladu s § 41 odst. 2 písm. a/, c/, neboť jí byla dána výpověď podle § 52 písm. g/ zákoníku práce a zároveň nesplňovala kvalifikační předpoklady pro výkon sjednané práce. Protože se žalobkyně od 20.6.2015 již nedostavila k výkonu práce, porušila povinnost vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jí vykonávané práci zvlášť hrubým způsobem.

16. Výpověď z pracovního poměru ze strany žalovaného podle § 52 písm. g/ zákoníku práce daná žalobkyni dne 23.10.2013 byla určena neplatnou rozsudkem Okresního soudu v Chrudimi ze dne 17.10.2017, č.j. 10 C 15/2014-334, který byl potvrzen rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky Pardubice ze dne 5.9.2018, č.j. 18 Co 101/2018-381. Dovolání žalovaného bylo odmítnuto usnesením Nejvyššího soudu ČR ze dne 23.7.2019, č.j. 21 Cdo 1968/2019-403.

17. Již při posuzování pracovního poměru řídícího se dřívějším zákoníkem práce Nejvyšší soud ČR v rozsudku sp.zn. 21 Cdo 386/2011 uvedl, že není porušením pracovní kázně, a tedy ani důvodem pro rozvázání pracovního poměru okamžitým zrušením podle ustanovení § 53 odst. 1 písm. b/ zák. práce (nyní § 55 odst. 1 písm. b/ zákoníku práce) nebo výpovědí podle ustanovení § 46 odst. 1 písm. f/ zák. práce (nyní § 52 písm. g/ zákoníku práce), jestliže zaměstnanec bez vážného důvodu odmítne výkon jiné práce, na niž byl převeden podle ustanovení § 37 odst. 2 písm. a/ zák. práce (nyní § 41 odst. 2 písm. a/ zákoníku práce) z důvodu podání výpovědi z pracovního poměru podle ustanovení § 46 odst. 1 písm. f/ zák. práce (nyní § 52 písm. g/ zákoníku práce), která byla následně pravomocným soudním rozhodnutím shledána neplatnou.

18. V poměrech současného zákoníku práce Nejvyšší soud na dřívějším výkladu ustanovení § 46 odst. 2 písm. a/ zákoníku práce setrval, když v rozsudku sp.zn. 21 Cdo 3640/2012 dodal, že byla-li výpověď z pracovního poměru pravomocným rozhodnutím soudu vydaným v řízení podle ustanovení § 72 zákoníku práce označena za neplatný právní úkon, nemůže mít již od počátku žádné právní účinky; její neplatnost nastává zpětně ex tunc k datu, kdy měl pracovní poměr tímto rozvázáním skončit. To mimo jiné znamená, že pracovní poměr účastníků na základě této výpovědi tehdy neskončil, a zaměstnanci za předpokladu, že oznámil zaměstnavateli, že trvá na dalším zaměstnávání, náleží podle ustanovení § 69 odst. 1 zákoníku práce rovněž zpětně náhrada mzdy ve výši průměrného výdělku za dobu, kdy mu zaměstnavatel neumožnil konat práci, k níž se zavázal podle pracovní smlouvy a kterou byl připraven, schopen a ochoten pro zaměstnavatele konat. Tyto zpětné účinky zřejmě dopadají i na rozhodnutí zaměstnavatele podle ustanovení § 41 odst. 2 písm. a/ zákoníku práce, jehož podkladem je podání výpovědi z pracovního poměru podle ustanovení § 52 písm. f/ nebo § 52 písm. g/ zákoníku práce. Je-li pravomocným rozhodnutím soudu vyslovena neplatnost takové výpovědi, má tato skutečnost rovněž za následek, že zpětně ex tunc zanikají podmínky pro převedení zaměstnance na jinou práci podle ustanovení § 41 odst. 2 písm. a/ zákoníku práce. Odmítnutí výkonu této jiné práce ze strany zaměstnance proto nelze za této situace hodnotit jako porušení pracovní kázně, a tudíž ani jako důvod pro rozvázání pracovního poměru okamžitým zrušením podle ustanovení § 55 odst. 1 písm. b/ zákoníku práce nebo výpovědí podle ustanovení § 52 písm. g/ zákoníku práce, i kdyby v době, kdy zaměstnavatel o převedení na jinou práci rozhodl a kdy zaměstnanec výkon této práce odmítl, byly formálně veškeré zákonem požadované hmotněprávní podmínky pro platné převedení naplněny.

19. Žalovaný odůvodnil převedení žalobkyně na jinou práci a posléze okamžité zrušení pracovního poměru ještě tím, že žalobkyně pozbyla předpoklady pro vykonávání dosavadní práce (na pozici [anonymizováno] v [žalovaný] je vyžadována licence [ministerstvo] ČR k vykonávání této činnosti). Odvolací soud vychází ze skutkových zjištění okresního soudu učiněných ze zpráv [ministerstvo], podle nichž kvalifikační předpoklady pro práci [anonymizováno] předmětů, které nejsou kulturními památkami, nejsou stanoveny obecně závazným právním předpisem.

20. Nařízení vlády č. 222/2010 Sb., o katalogu prací ve veřejných službách a správě, zařazuje zaměstnance – [anonymizováno] a [anonymizováno] - do platových tříd v příloze v položkách 2.04.08 a 2.04.

10. Žalovaný tvrdil, že jako příspěvková organizace má ze zákona povinnost vydat pracovní řád, v důsledku čehož lze nesplnění požadavků jeho systemizace, která je součástí organizačního řádu, považovat za nesplnění předpokladů stanovených předpisem vydaným na základě zákonného zmocnění. Předložil v řízení před okresním soudem nedatovanou systemizaci funkčních míst [žalovaný] v [obec]. Dovolával se jím samotným stanoveného požadavku na práci [anonymizováno] – min. SŠ s povolením [ministerstvo] ČR k restaurování.

21. Žalobkyně byla zaměstnancem žalovaného s druhem práce [pracovní pozice] od roku 1990 do převedení na jinou práci po dobu 25 let, aniž se na její straně předpoklady pro výkon práce změnily. Předloženou systemizaci vydanou neznámého data jako součást organizačního řádu žalovaného v přímé návaznosti na pracovní řád, nelze s ohledem na zprávy [ministerstvo] považovat za zvláštní právní předpis secundum et intra legem stanovující předpoklady pro výkon sjednané práce (srovnej § 306 odst. 1 zákoníku práce).

22. Pokud žalobkyně skutečně nesplňovala předpoklady stanovené právními předpisy pro výkon sjednané práce nebo nesplňovala bez zavinění zaměstnavatele požadavky pro řádný výkon této práce, mohl jí dát žalovaný z tohoto důvodu výpověď z pracovního poměru a v návaznosti na tuto výpověď jí měl právo převést na jinou práci podle § 41 odst. 2 písm. a/ s odkazem na § 52 písm. f/ zákoníku práce, což se nestalo. Převedení na jinou práci podle § 41 odst. 2 písm. c/ zákoníku práce je upraveno zákonem pro případy, kdy zaměstnanec pozbyl dočasně předpoklady stanovené zvláštními právními předpisy pro výkon sjednané práce - nejdéle celkem na 30 pracovních dnů v kalendářním roce. O takový případ se zjevně nejednalo.

23. Žalobkyně po převedení na jinou práci bez zbytečného odkladu dne 22.6.2015 sdělila žalovanému, že nesouhlasí s převedením na jinou práci. Požádala písemně, aby jí žalovaný nadále přiděloval práci [anonymizováno], jak byl druh práce sjednán v pracovní smlouvě. Vzhledem k tomu, že převedení na jinou práci ze strany zaměstnavatele nemělo oporu v § 41 odst. 2 písm. a/ a c/ zákoníku práce, nelze považovat absenci žalobkyně v zaměstnání od 20.6.2015 do doby okamžitého zrušení pracovního poměru za neomluvenou. Nejvyšší soud ČR se k této situaci vyjádřil ve svých rozhodnutích opakovaně tak, že není povinností zaměstnance, jemuž zaměstnavatel odmítá přidělovat pracovní úkoly podle druhu práce sjednaného v pracovní smlouvě, aby se každodenně dostavoval na pracoviště, kde by byl odmítnut. Podle okresním soudem zmíněného rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp.zn. 21 Cdo 3526/2015 přestal-li zaměstnavatel v rozporu s ustanovením § 38 odst. 1 písm. a/ zákoníku práce přidělovat zaměstnanci práci, ačkoliv zaměstnanec byl připraven práci konat, je zaměstnanec povinen znovu nastoupit do práce poté, co jej zaměstnavatel k tomu vyzval a vyjádřil tak ochotu zaměstnanci práci opět přidělovat. Není proto porušením povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci, jestliže se zaměstnanec, kterému zaměstnavatel nepřiděloval práci podle pracovní smlouvy a kterého zaměstnavatel nevyzval k opětovnému nástupu do práce, nedostavil do zaměstnání, nedožadoval se přidělení práce a po dobu trvání této překážky na straně zaměstnavatele se na pracovišti nezdržoval.

24. Odvolací soud proto rozsudek okresního soudu včetně nákladového výroku potvrdil jako věcně správný (§ 219 o.s.ř.).

25. Dle § 224 odst. 1 o.s.ř. ve spojení s § 142 odst. 1 o.s.ř. odvolací soud uložil žalovanému nahradit procesně úspěšné žalobkyni náklady odvolacího řízení sestávající z odměny advokáta za 1 úkon právní služby ve výši 2 500 Kč (§ 7, § 9 odst. 3 písm. a/, § 11 odst. 1 písm. g/ vyhl. č. 177/1996 Sb., advokátní tarif) a z paušální náhrady hotových výdajů advokáta za 1 úkon právní služby ve výši 300 Kč (§ 13 odst. 4 advokátního tarifu), celkem 2 800 Kč.