18 Co 306/2025

Plný text

Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Víta Pejška a soudců Mgr. Petra Horáka a Mgr. Miloše Zdražila ve věci žalobce: Jméno žalobce, narozený dne Datum narození žalobce bytem Adresa žalobce zastoupený advokátkou Jméno advokátky A sídlem Adresa advokátky A proti žalovaným: Jméno žalované A, narozená dne Datum narození žalované A bytem Adresa žalované A, narozený dne datum bytem Adresa žalované B zastoupeni advokátkou Jméno advokátky B sídlem Adresa advokátky B o vyklizení nemovitých věcí k odvolání žalovaných proti rozsudku Okresního soudu v Chrudimi ze dne 7. 5. 2025, č.j. 3 C 78/2023-139,

I. Rozsudek okresního soudu se ve výroku I. potvrzuje.

II. Rozsudek okresního soudu se ve výroku II. mění tak, že žalovaní jsou povinni nahradit žalobci náklady řízení ve výši částka do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jeho zástupkyně Jméno advokátky A.

III. Žalovaní jsou povinni nahradit žalobci náklady odvolacího řízení ve výši částka do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jeho zástupkyně Jméno advokátky A.

1. Shora uvedeným rozsudkem okresní soud uložil oběma žalovaným povinnost společně a nerozdílně vyklidit pozemek parc. č. St. číslo zastavěná plocha a nádvoří), jehož součástí je stavba č.p. číslo (rodinný dům) v části obce adresa, pozemek parc. č. číslo (zahrada) a pozemek parc. č. číslo (zahrada), vše zapsáno na LV č. hodnota pro katastrální území a obec adresa, u právnická osoba pro právnická osoba, katastrálního pracoviště adresa, ve lhůtě tří měsíců od právní moci rozsudku (výrok I.), a dále uložil žalovaným povinnost nahradit žalobkyni na nákladech řízení částka k rukám její právní zástupkyně do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok II.).

2. Okresní soud rozhodoval o žalobě podané dne datum, jež byla následně doplněna prostřednictvím podání soudu doručeného dne datum. Touto žalobou se žalobce jakožto výlučný vlastník nemovitostí specifikovaných v předchozím odstavci domáhal toho, aby byla žalovaným uložena povinnost tyto nemovitosti vyklidit. Tvrdil, že nemovitosti nabyl v rámci řízení o pozůstalosti po své zemřelé manželce jméno FO. Ta nabyla vlastnické právo k nemovitostem jako dědictví po své matce jméno FO. První žalovaná, sestra jméno FO, v rámci řízení o pozůstalosti po jejich matce ničeho nepožadovala, neboť ještě za života jméno FO od jmenované obdržela peněžní prostředky ve výši částka, navíc veškeré movité věci v domě v adresa připadly po smrti jméno FO dceři první žalované. Uvedenou částku tvořily zčásti celoživotní úspory jméno FO a jejího manžela, zčásti se jednalo o důchodové dávky jméno FO, které první žalovaná průběžně čerpala po dobu cca pěti let, kdy jméno FO (s malými přestávkami) pobývala u dcery jméno FO v adresa. Žalobce a jeho manželka měli v úmyslu část roku trávit v ČR a užívat nemovitosti v adresa, nikdy proto neuvažovali o tom, že by předmětný dům č.p. číslo měl společně s nimi nebo střídavě s nimi užívat kdokoliv jiný, tedy ani žalovaní. Žalobce byl v tomto směru svou manželkou ubezpečen o tom, že první žalovaná o jejich záměrech ví a má svou bytovou situaci vyřešenou. I proto se žalobce nijak nebránil tomu, že ze společných prostředků manželů jméno FO bylo do rekonstrukce předmětného domu investováno cca částka. Tyto prostředky byly zasílány první žalované prostřednictvím účtu její dcery jméno FO. jméno FO však zemřela a žalobce po jejím úmrtí ztratil zájem nemovitosti v adresa užívat. Nabídl je proto ke koupi první žalované, ta však nemovitosti koupit nechtěla, proto bylo dohodnuto, že dojde k jejich prodeji třetí osobě. Ačkoliv první žalovaná původně žalobci přislíbila, že se z nemovitostí odstěhuje, toto následně začala podmiňovat vyrovnáním. Žalobce má zájem uhradit první žalované náklady, které sama investovala do domu č.p. číslo, první žalovaná mu však doposud nepředložila řádné vyúčtování těchto nákladů. Listiny, které má žalobce k dispozici, dokládají toliko vynaložení nákladů ve výši částka, což neodpovídá ani částce částka, kterou jméno FO první žalované na rekonstrukci poskytli. jméno FO ani žalobce nikdy ve prospěch žalovaných nezřídili žádné užívací právo k předmětným nemovitostem ani jim neumožnili zřízení trvalého pobytu v nich. Žalovaní tak nemovitosti užívají bez jakéhokoliv právního titulu, což je důvodem pro to, aby jim byla uložena povinnost nemovitosti vyklidit.

3. Žalovaní reagovali na podanou žalobu tvrzením, že předmětné nemovitosti užívají oprávněně. První žalovaná po smrti své matky uzavřela se svou sestrou jméno FO ústní dohodu o zápůjčce nemovitostí, jejíž součástí bylo ujednání o tom, že v případě jejich následného prodeje bude polovina prodejní ceny náležet první žalované. Současně bylo dohodnuto, že oba žalovaní mohou nemovitosti obývat do okamžiku uzavření kupní smlouvy na nemovitosti. Po uzavření této kupní smlouvy měla mít jméno FO povinnost v přiměřené lhůtě polovinu kupní ceny nemovitostí vyplatit první žalované. Žalovaní pak měli povinnost vyklidit a předat nemovitosti novému vlastníkovi až po zápisu jeho vlastnického práva do katastru nemovitostí. Žalobce podle žalovaných na jednu stranu nerozporuje existenci ústní smlouvy mezi jeho zesnulou manželkou a první žalovanou včetně z ní vyplývajících závazků, zároveň však odmítá jejich vzájemnou propojenost. S první žalovanou se sice nejprve dohodli na procentuální výši jejího vypořádacího podílu, následně se však žalobce stal zcela neaktivním, což zabránilo konstruktivnímu vyřešení celé záležitosti, přičemž nyní se žalobce v rozporu s původní dohodou snaží žalované z nemovitostí vypudit, což žalovaní považují za šikanózní. Sami se navíc nemají kam vystěhovat, spoléhají v tomto směru na dohodnutý vypořádací podíl, žaloba je podle nich za daných okolností v rozporu s dobrými mravy. Proto navrhli její zamítnutí v plném rozsahu.

4. Okresní soud na podkladě jím provedených důkazů o skutkovém stavu věci uzavřel, že původním výlučným vlastníkem nemovitostí, jichž se spor týká, byla jméno FO, která je vlastnila až do svého úmrtí dne datum. V rámci pozůstalostního řízení po paní jméno FO byla soudem schválena dohoda dědiců – pozůstalých dcer jméno FO a první žalované, podle níž veškerý majetek zůstavitelky, tedy i předmětné nemovitosti, nabyla do svého vlastnictví jméno FO. Čistá hodnota pozůstalosti činila částka. První žalovaná z pozůstalosti ničeho nepožadovala. jméno FO byla následně vlastníkem předmětných nemovitostí až do datum, kdy zemřela. Poté se jejich výlučným vlastníkem stal žalobce. Žalovaní začali nemovitosti užívat a nastěhovali se do domu č.p. číslo někdy mezi lety 2008 a 2011, tedy ještě za života jméno FO a s jejím souhlasem. Od té doby v domě nepřetržitě bydlí. jméno FO poté, kdy se stala výlučným vlastníkem nemovitostí, proti jejich užívání žalovanými nic nenamítala. V té době se rodiny paní jméno FO a první žalované vzájemně navštěvovaly, podílely se na nákladech rekonstrukce předmětného domu, první žalovaná v době nemoci paní jméno FO zajišťovala v adresa péči o jejího strýce. Přípisem ze dne datum žalobce projevil nesouhlas s tím, aby nemovitosti užívali žalovaní. V rámci hodnocení provedených důkazů okresní soud poukázal na to, že z jeho pohledu se v řízení nepodařilo prokázat, čím bylo motivováno uzavření dědické dohody mezi jméno FO a první žalovanou, podle níž první žalovaná z pozůstalosti po své matce nenabyla ničeho. První žalovaná nijak neprokázala své tvrzení, že důvodem uzavření zmíněné dědické dohody byly finanční problémy žalovaných a obava z případné exekuce. Stejně tak zůstala neprokázána verze žalobce o tom, že dohoda byla uzavřena proto, že první žalovaná obdržela od své matky ještě za jejího života částku částka. V neposlední řadě nelze mít dle okresního soudu za prokázané ani to, zda mezi první žalovanou a jméno FO skutečně došlo k uzavření ústní smlouvy, jež žalované opravňovala bezplatně užívat předmětné nemovitosti až do jejich případného prodeje, a která současně řešila otázku finančního vypořádání v případě, že k takovému prodeji dojde. Právě otázku, zda případné vyklizení nemovitostí ze strany žalovaných bylo vázáno na vyplacení vypořádacího podílu, přitom okresní soud označil za stěžejní pro posouzení věci.

5. Po právní stránce okresní soud hodnotil věc podle § 1040 odst. 1, § 2 odst. 3 a § 8 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku v účinném znění (dále jen „o. z.“). Uzavřel, že žalobce jakožto výlučný vlastník nemovitostí má podle § 1012 o. z. právo se svým vlastnictvím libovolně nakládat v mezích právního řádu. Žalovaní tím, že užívají předmětné nemovitosti, nepochybně zasahují do jeho vlastnického práva, a bylo na nich, aby v řízení prokázali, že tak činí po právu a že jim k tomuto svědčí právní titul. Žalovaní však prokázali pouze to, že měli minimálně konkludentní souhlas jméno FO a jméno FO jakožto dřívějších vlastnic nemovitostí s jejich užíváním, neunesli však již důkazní břemeno ve vztahu k prokázání existence právního titulu pro toto užívání po úmrtí paní jméno FO, tedy pro období, ve kterém již byl výlučným vlastníkem nemovitostí žalobce. Stejně tak nebylo v řízení prokázáno, že by případné vyklizení nemovitostí bylo vázáno až na majetkové vyrovnání pro případ prodeje nemovitostí. Žalobce žalovaným souhlas s užíváním nemovitostí nedal, nelze dovodit ani žádný konkludentní souhlas z jeho strany, neboť prakticky bezprostředně po nabytí vlastnického práva vyzýval žalované k vyklizení nemovitostí. Námitka žalovaných, podle níž žalobce nemá právní zájem na jejich vystěhování, nemá v řízení o žalobě na plnění místo, existenci právního zájmu musí žalobce prokazovat pouze v řízení o žalobě určovací. Tím, že se žalobce domáhá vyklizení nemovitostí, pouze realizuje své vlastnické právo, v čemž nelze spatřovat rozpor s dobrými mravy či zneužití práva. Charakter dosavadního užívání nemovitostí žalovanými se podle názoru okresního soudu nejvíce blíží výprose ve smyslu § 2189 a násl. o. z., přičemž v případě tohoto smluvního vztahu může půjčitel po výprosníkovi požadovat vrácení věci dle libosti. Proto okresní soud nárok žalobce shledal oprávněným. Žalovaným uložil povinnost vyklidit předmětné nemovitosti ve lhůtě tří měsíců od právní moci rozsudku tak, aby měli dostatek prostoru zajistit si v mezidobí náhradní bydlení. Dále s odkazem na § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu v účinném znění (dále jen „o. s. ř.“), uložil procesně neúspěšným žalovaným povinnost nahradit žalobci náklady řízení v celkové výši částka sestávající ze zaplaceného soudního poplatku ve výši částka, z mimosmluvní odměny zástupkyně žalobce za celkem osm úkonů právní služby (převzetí a příprava zastoupení, sepis žaloby, vyjádření ve věci, účast u tří jednání soudu, z něhož jedno trvalo déle než dvě hodiny, a písemný závěrečný návrh) po částka a jeden úkon právní služby (jednoduchá výzva k plnění), za který byla zástupkyni žalobce přiznána odměna v poloviční výši částka, dále ze sedmi paušálních náhrad hotových výdajů po částka a dvou paušálních náhrad hotových výdajů po částka, cestovného ve výši částka za tři cesty zástupkyně žalobce k jednání soudu z Olomouce do Chrudimi a zpět při ujetých 264 km na jednu cestu, a z náhrady za promeškaný čas těmito cestami v trvání celkem osmi započatých půlhodin po částka a čtyř započatých půlhodin po částka.

6. Nadepsaný rozsudek napadli oba žalovaní v plném rozsahu včas podaným odvoláním. V něm v prvé řadě zpochybnili závěr okresního soudu, podle kterého je žalobce vyzval k vyklizení nemovitostí prakticky bezprostředně poté, kdy se stal jejich vlastníkem. Poukázali na to, že ačkoliv žalobce vlastnické právo k nemovitostem nabyl na základě usnesení Okresního soudu v adresa ze dne datum, č.j. spisová značka, první výzvu k vyklizení žalovaným zaslal až datum, tedy s odstupem téměř půl roku. Okresní soud se podle názoru žalovaných dostatečně nevypořádal s jejich tvrzením, že oprávnění žalovaných užívat předmětný dům bylo vázáno na uzavření kupní smlouvy, respektive prodej nemovitostí. Tuto dohodu uzavřenou mezi první žalovanou a paní jméno FO, respektive žalobcem, nesprávně vyhodnotil a pominul, že podle ní mohli žalovaní užívat dům až do jeho případného prodeje. Součástí dohody pak bylo i ujednání o tom, že po prodeji domu proběhne spravedlivé vypořádání. Žalobce si uvedené dohody musel být vědom, o čemž svědčí i to, že po nabytí vlastnického práva souhlasil se spravedlivým rozdělením kupní ceny. Předmětnou dohodu nesporoval a řídil se jí až do okamžiku zaslání první výzvy k vyklizení. Okresní soud tedy obsah této dohody posoudil nesprávně a pominul, že oprávnění žalovaných dům užívat trvá až do jeho prodeje. Neshoda mezi účastníky ve své podstatě spočívala pouze v určení konkrétního okamžiku, k němuž by žalovaní měli dům vyklidit. Žalovaní požadovali, aby tento moment byl vázán na uzavření kupní smlouvy mezi žalobcem a třetí osobou jako kupujícím, žalobce pak usiloval o vyklizení domu ještě před podpisem smlouvy, aby dům mohl předat realitní kanceláři. Obě strany však zjevně spojovaly vyklizení domu s realizací jeho prodeje. Pokud okresní soud váže povinnost vyklidit dům pouze na projev vůle žalobce bez jakékoliv souvislosti s prodejem domu, odporuje to vzájemnému ujednání obou stran. Žalovaní jsou osobami v důchodovém věku s nízkými příjmy a velmi omezenými možnostmi zajištění nového bydlení, vzájemné finanční vyrovnání jim tak mělo sloužit právě k zajištění finančních prostředků potřebných k obstarání nového bydlení. Žalobce doposud neučinil žádné konkrétní kroky směřující k prodeji domu, tedy k naplnění podmínky pro jeho vyklizení. Podle názoru žalovaných neodpovídá charakter užívání nemovitostí výprose, jak tvrdí okresní soud, nýbrž výpůjčce podle § 2193 a násl. o. z., neboť byla ujednána doba, na kterou byl dům vypůjčen. Podle § 2198 odst. 1 o. z. se přitom půjčitel nemůže domáhat předčasného vrácení věci, pokud vypůjčitel věc neužije v rozporu se smlouvou. Žalobce tedy nemůže oprávněně žádat předčasné vrácení věci. Pokud okresní soud dospěl k závěru, že mezi účastníky existovala dohoda o užívání nemovitostí, je nelogické, aby současně dovozoval, že užívání nemovitostí mělo povahu výprosy, když byla sjednána doba, po kterou měly být nemovitosti žalovanými užívány. Žalovaní se o předmětný dům starají a udržují tím i jeho hodnotu pro případný budoucí prodej. Pravdivost tvrzení žalovaných ohledně existence dohody o užívání domu a následném vypořádání podporují výpovědi svědků navržených žalovanými, jejichž věrohodnost okresní soud nezpochybnil. Žalobce navíc uznal nárok první žalované na vypořádání za nemovitosti a nabídl jí vypořádací podíl, byť zjevně nepřiměřený. K nátlakovému postupu se uchýlil až poté, kdy byla jeho nabídka odmítnuta, přičemž jeho cílem je zjevně dostat žalované do tíživé životní situace a přimět je k akceptaci žalobcem navrženého postupu, který je přitom v rozporu s dobrými mravy a zásadou poctivosti v právních vztazích. Žalovaní proto navrhli, aby odvolací soud rozsudek okresního soudu změnil tak, že se žaloba zamítá, a uložil žalobci povinnost nahradit žalovaným náklady řízení.

7. Žalobce s odvolacími námitkami žalovaných nesouhlasil, zdůraznil, že mezi stranami nikdy nebyla uzavřena žádná dohoda ohledně finančního vypořádání a užívání předmětných nemovitostí žalovanými, připustil pouze, že strany jednaly o tom, jakým způsobem by mohl být zohledněn fakt, že žalovaní do nemovitostí vložili určité vlastní finanční prostředky a rovněž se podíleli na jejich údržbě. Žalobce však po žalovaných požadoval předložení soupisu toho, co do nemovitostí ze svého vložili. S argumentem, že jejich vystěhování z nemovitostí mělo následovat až po vyplacení vypořádacího podílu, žalovaní přišli teprve v průběhu vzájemných jednání účastníků a žalobce tento postoj vnímá jako vydírání. Pokud by žalovanými avizovaná dohoda skutečně existovala, žalovaní by nepochybně usilovali o to, aby byla uzavřena v písemné formě, navíc by v takovém případě stěží předložili žalobci návrh nájemní smlouvy, jejímž předmětem byl pronájem předmětných nemovitostí za symbolickou jednu korunu.

8. Při odvolacím jednání první žalovaná potvrdila, že dle dohody stran bylo ukončení užívání nemovitostí žalovanými vázáno na jejich prodej. Současně sdělila, že z pozůstalosti po své zemřelé matce ničeho nepožadovala proto, že v inkriminované době vůči ní byly vedeny exekuce a měla strach, že by o nabytý majetek mohla přijít. Žádné významnější finanční prostředky od své matky za jejího života neobdržela. Vybavení domu v adresa si po úmrtí jméno FO ponechala dcera první žalované.

9. Odvolací soud po zjištění, že odvolání bylo podáno včas (§ 204 o. s. ř.), osobou k němu oprávněnou (§ 201 o. s. ř.), je přípustné a obsahuje náležitosti dle § 205 odst. 1 o. s. ř., rozsudek okresního soudu z podnětu odvolání a v jeho mezích přezkoumal (§ 212 a § 212a odst. 1 o. s. ř.), přičemž přihlížel i k důvodům v odvolání výslovně neuplatněným.

10. Vyšel přitom ze skutkových zjištění učiněných okresním soudem, která jsou podrobně popsána v odůvodnění napadeného rozhodnutí, včetně důkazních prostředků, o něž se opírají; odvolací soud proto na ně pro stručnost odkazuje. Odvolací soud předně sdílí názor okresního soudu, že pro rozhodnutí o důvodnosti žaloby o vyklizení nemovitostí není podstatné, zda existovala žalovanými zmiňovaná dohoda o finančním vypořádání, k němuž mělo dle žalovaných mezi účastníky dojít v souvislosti s prodejem nemovitostí, respektive jaké byly parametry této dohody. Žalovaní se mohli podané žalobě ubránit pouze tehdy, pokud by prokázali, že jim i v současné době svědčí právní důvod k užívání nemovitostí, jinými slovy že existuje dohoda obsahující mimo jiné i určení konkrétní doby, po kterou jsou žalovaní oprávněni nemovitosti užívat. To se však žalovaným ani přes poučení okresního soudu nepodařilo. Jak správně konstatoval okresní soud, žalovaní zjevně dlouhou dobu užívali nemovitosti v adresa se souhlasem (přinejmenším konkludentním) jejich dřívějších vlastnic, nejprve jméno FO, následně pak jméno FO. Z žádného jimi navrženého důkazu však nevyplývá, že by mezi žalovanými a paní jméno FO, potažmo žalobcem, bylo skutečně sjednáno, že žalovaní nemovitosti budou moci užívat až do doby, kdy dojde k jejich prodeji. Nic takového nelze dovodit ani ze svědeckých výpovědí rodinných příslušníků žalovaných. Svědkyně jméno FO sice vypověděla, že byla osobně přítomna tomu, když se první žalovaná se svou sestrou jméno FO dohodly na tom, že dům v adresa budou užívat společně a v případě jeho prodeje se o výtěžek rozdělí napůl, ani z této výpovědi však nelze jednoznačně posoudit, zda vůbec a případně jak byl sjednán časový rámec tohoto společného užívání nemovitostí. Důkazní hodnotu výpovědi svědkyně jméno FO navíc vedle jejího blízkého příbuzenského vztahu k žalovaným snižuje zejména to, že svědkyně nedokázala uspokojivě vysvětlit, z jakého důvodu byl dne datum sepsán notářský zápis tituly před jménem jméno FO, v němž svědkyně prohlásila své vlastnické právo k movitým věcem tvořícím vybavení domu č.p. číslo. Navíc byl důkaz touto svědeckou výpovědí žalovanými navržen až v době, kdy již bylo řízení zkoncentrováno podle § 118b odst. 1 o. s. ř., přičemž z obsahu spisu neplyne, že by se mohlo jednat o některou z výjimek vymezených v § 118b odst. 1 větě třetí o. s. ř., na které důsledky koncentrace řízení nedopadají. Za daných okolností proto k obsahu svědecké výpovědi jméno FO nelze přihlížet.

11. Ani pokud by skutková verze žalovaných o tom, jak byla sjednána doba užívání nemovitostí, byla pravdivá, nemohlo by to přivodit jejich úspěch ve věci. Žalovaní zjevně po celou dobu užívali nemovitosti bezplatně. Vztah, který existoval mezi nimi a jméno FO, respektive následně jméno FO, tedy mohl naplňovat buď znaky výprosy, nebo výpůjčky, neboť jen tyto dva instituty připadají v úvahu při bezplatném přenechání věci k užívání jiné osobě. Zatímco u výprosy jde ve své podstatě o situaci, kdy vlastník věci její užívání jinou osobou (výprosníkem) trpí, aniž by přitom výprosníkovi vznikalo k věci nějaké právo, a může po výprosníkovi kdykoliv požadovat vrácení věci, v případě výpůjčky dochází k ujednání konkrétní doby, po kterou může vypůjčitel věc užívat, a po tuto dobu tudíž vypůjčiteli svědčí právní důvod k užívání věci. Žalovaní se jako právního důvodu, na jehož základě užívají předmětné nemovitosti, dovolávají dohody, kterou měli uzavřít se jméno FO, přičemž tvrdí, že se jednalo právě o výpůjčku. jméno FO se stala vlastníkem nemovitostí po úmrtí své matky jméno FO v roce 2011. Žalovaní v té době nemovitosti již užívali, do domu č.p. číslo se nastěhovali ještě za života paní jméno FO.

12. Dohoda, pokud skutečně existovala, musela být uzavřena ještě za účinnosti zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku účinného do datum (dále jen „obč. zák.“). Podle § 3028 odst. 3 o. z. je třeba na tuto dohodu aplikovat právní úpravu obsaženou v obč. zák. Ten upravoval smlouvu o výpůjčce v § 659 a násl., výprosa pak v něm výslovně upravena nebyla, nicméně existenci tohoto institutu jednoznačně připouštěla soudobá judikatura (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne datum, sp. zn. spisová značka), která mimo jiné také dovodila, že smlouva o výpůjčce podle § 659 a násl. obč. zák., bránící půjčiteli kdykoliv požadovat vrácení zapůjčené věci, nemůže být sjednána bez určení doby trvání výpůjčky. Tuto dobu vzhledem k požadavku na určitost právního úkonu (§ 37 odst. 1 obč. zák.) nelze vázat na okolnost, o níž není jisté, zda vůbec nastane (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne datum, sp. zn. spisová značka). Právě za takovou nejistou okolnost je třeba považovat potenciální prodej nemovitostí, na nějž mělo být dle žalovaných navázáno ukončení užívání nemovitostí z jejich strany. V době, kdy měla být uzavřena dohoda mezi jméno FO a žalovanými, totiž ani jedna ze stran nemohla vědět, zda někdy k prodeji nemovitostí dojde, případně kdy se tak stane. K náležitému sjednání doby výpůjčky nemovitostí tedy nedošlo, pročež mezi stranami nemohla být platně uzavřena smlouva o výpůjčce a za těchto okolností nelze na jejich vztah nahlížet jinak, než jako na výprosu. jméno FO a následně žalobce jako její právní nástupce a vlastník věci měli tudíž právo požadovat po žalovaných jako výprosnících vrácení věci kdykoliv. Žalobce žalované prokazatelně k vrácení věci (vyklizení dotčených nemovitostí) opakovaně vyzýval, přičemž není podstatné, že tak neučinil bezprostředně po nabytí vlastnického práva k nemovitostem, jak poněkud nepřiléhavě konstatoval okresní soud, nýbrž až s určitým časovým odstupem. Touto cestou přitom pouze realizoval své vlastnické právo, přičemž lze souhlasit s okresním soudem, že v takovém případě v jeho jednání nelze spatřovat porušení dobrých mravů či zneužití práva. Žalovaní sice poukazují na to, že nemají dostatek finančních prostředků k zajištění náhradního bydlení a že v tomto směru spoléhali na vypořádací podíl, který údajně měli po prodeji nemovitostí obdržet, zároveň však pomíjí, že dlouhá léta užívali předmětné nemovitosti zcela bezplatně a z pohledu odvolacího soudu měli tudíž prostor buď k tomu, aby si naspořili potřebné prostředky k zakoupení jiné nemovitosti, nebo zabezpečili svou bytovou potřebu jiným způsobem, například formou nájemního bydlení. Žalovaní neuvedli žádné konkrétní okolnosti, které by jim v tom objektivně bránily, proto tuto jejich námitku nelze brát za opodstatněnou.

13. Žalovaným tak aktuálně nesvědčí žádný právní důvod k užívání předmětných nemovitostí, tyto tudíž užívají neoprávněně a žalobce se ochrany svého vlastnického práva domáhá s odkazem na § 1040 odst. 1 o. z. zcela důvodně. Odvolací soud proto výrok I. rozsudku okresního soudu jako věcně správný potvrdil (§ 219 o. s. ř.).

14. Okresní soud dále sice správně s odkazem na § 142 odst. 1 o. s. ř. přiznal procesně zcela úspěšnému žalobci vůči žalovaným právo na náhradu nákladů řízení, pochybil však při výpočtu jejich výše. Pominul totiž že zástupkyně žalobce v řízení vykonala část úkonů právní služby, za které jí byla okresním soudem přiznána mimosmluvní odměna advokáta dle § 6 odst. 1 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (dále jen „advokátní tarif“), před datum. Právě k tomuto datu přitom nabyla účinnosti vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 258/2024 Sb., kterou byla novelizována mnohá ustanovení advokátního tarifu, mimo jiné též § 9 odst. 1, z něhož okresní soud (byť to v odůvodnění napadeného rozsudku výslovně neuvedl) zjevně vycházel při určení tarifní hodnoty pro výpočet mimosmluvní odměny zástupkyně žalobce. Okresní soud nezohlednil, že podle čl. II. vyhl. č. 258/2024 Sb. přísluší advokátovi za právní služby poskytnuté přede dnem nabytí účinnosti této vyhlášky odměna dle dosavadního znění advokátního tarifu, a mimosmluvní odměnu zástupkyně žalobce za všechny jí vykonané úkony právní služby vypočetl z tarifní hodnoty částka, která je uvedena v aktuálním znění § 9 odst. 1 advokátního tarifu. Z této tarifní hodnoty činí podle § 7 bodu 5 advokátního tarifu sazba mimosmluvní odměny za jeden úkon částka. Správně však měly být úkony vykonané v řízení před datum honorovány sazbou odměny počítanou z tarifní hodnoty částka, tedy dle znění § 9 odst. 1 advokátního tarifu účinného do datum. Z této tarifní hodnoty přitom podle § 7 bodu 4 advokátního tarifu činila sazba odměny za jeden úkon právní služby pouze částka. Okresní soud dále nesprávně vypočetl i výši cestovného souvisejícího s cestami zástupkyně žalobce k celkem třem jednáním, když stanovil výši cestovného v každém jednotlivém případě na částku částka, ačkoliv tato zjevně neodpovídá cestovním náhradám dle vyhlášek Ministerstva práce a sociálních věcí č. 398/2023 Sb. a č. 475/2024 Sb., jimiž se řídila, respektive v případě druhé z citovaných vyhlášek stále řídí, výše cestovních náhrad v letech 2024 a 2025.

15. Odvolací soud přepočítal náklady řízení žalobce, přičemž dospěl k závěru, že žalobci svědčí právo na náhradu nákladů řízení před okresním soudem v celkové výši částka. Tato částka sestává ze zaplaceného soudního poplatku za podanou žalobu ve výši částka a z nákladů právního zastoupení žalobce ve výši částka, které jsou v prvé řadě tvořeny mimosmluvní odměnou zástupkyně žalobce za šest úkonů právní služby vykonaných ve smyslu § 11 odst. 1 písm. a), d) a g) advokátního tarifu po částka podle § 9 odst. 1 ve spojení s § 7 bodem 4 advokátního tarifu ve znění účinném do datum (převzetí a příprava zastoupení, žaloba, písemné podání žalobce z datum, účast zástupkyně žalobce u jednání datum a další její účast u jednání dne datum, za kterou s ohledem na délku jednání přesahující dvě hodiny náleží odměna v rozsahu dvou úkonů), jeden úkon právní služby vykonaný ve smyslu § 11 odst. 2 písm. h) advokátního tarifu (jednoduchá výzva k plnění), který je honorován poloviční sazbou odměny ve výši částka, a dále za dva úkony právní služby (účast zástupkyně žalobce u jednání datum a písemný závěrečný návrh) po částka podle § 9 odst. 1 ve spojení s § 7 bodem 5 advokátního tarifu ve znění účinném od datum. Dále žalobci náleží sedm paušálních náhrad hotových výdajů spojených se shora uvedenými úkony právní služby vykonanými do datum po částka podle § 13 odst. 4 advokátního tarifu ve znění účinném do datum, dvě další obdobné paušální náhrady spojené s úkony vykonanými po datum po částka podle § 13 odst. 4 AT ve znění účinném od datum, náhrada za promeškaný čas zástupkyně žalobce cestou k jednáním soudu ve výši částka (celkem šestnáct započatých půlhodin strávených cestami k jednáním konaným v roce 2024 po částka podle § 14 odst. 3 advokátního tarifu ve znění účinném do datum) a ve výši částka (osm započatých půlhodin strávených cestou k jednání datum po částka podle § 13 odst. 4 advokátního tarifu ve znění účinném od datum) a cestovné v celkové výši částka (částka + částka + částka) za cesty k jednáním soudu ve dnech datum, datum a datum, kdy při výpočtu cestovného za cesty uskutečněné v roce 2024 odvolací soud vycházel ze sazby základní náhrady za použití vozidla (částka/km) a průměrné ceny benzinu (částka/l) stanovených dle vyhlášky č. 398/2023 Sb., u cestovného za cestu k jednání dne datum pak zohlednil sazbu základní náhrady (částka/km) a průměrnou cenu benzinu (částka/l) stanovenou ve vyhlášce č. 475/2024 Sb., a současně zohlednil kombinovanou spotřebu vozidla zástupkyně žalobce ve výši 7 l/100 km dle předloženého technického průkazu. Žalovaným proto byla ve výroku II. tohoto rozsudku uložena povinnost nahradit žalobci náklady řízení ve výši částka, a to ve lhůtě tří dnů od právní moci tohoto rozsudku (§ 160 odst. 1 o. s. ř.) k rukám zástupkyně žalobce (§ 149 odst. 1 o. s. ř.).

16. Jelikož byl odvoláním napadený rozsudek potvrzen, měl žalobce plný procesní úspěch i v rámci odvolacího řízení a podle § 224 odst. 1 ve spojení s § 142 odst. 1 o. s. ř. má tedy vůči žalovaným nárok i na náhradu nákladů odvolacího řízení. Tyto sestávají z mimosmluvní odměny zástupkyně žalobce za účast u odvolacího jednání ve výši částka podle § 9 odst. 1 ve spojení s § 7 bodem 5 advokátního tarifu ve znění účinném od datum, paušální náhrady hotových výdajů ve výši částka podle § 13 odst. 4 advokátního tarifu ve znění účinném od datum, náhrady za čas promeškaný cestou k odvolacímu jednání a zpět do sídla zástupkyně žalobce ve výši částka za osm půlhodin po částka podle § 14 odst. 3 advokátního tarifu ve znění účinném od adresa do adresa a zpět při ujetých 274 km vozem s průměrnou spotřebou benzinu 7 l/100 km při vyhláškové sazbě základní náhrady za použití vozidla (částka/km) a průměrné ceně benzinu (částka/l). Odvolací soud tedy uložil žalovaným povinnost nahradit žalobci náklady odvolacího řízení ve výši částka, a to opět do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupkyně žalobce. Proti tomuto rozsudku lze podat dovolání u Okresního soudu v Chrudimi ve lhůtě dvou měsíců od doručení rozhodnutí odvolacího soudu. O dovolání by rozhodoval Nejvyšší soud ČR. Dovolání je přípustné, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud.