18 Co 70/2026

Plný text

Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Víta Pejška a soudců Mgr. Miloše Zdražila a JUDr. Aleny Pokorné ve věci žalobce: Jméno žalobce , narozený Datum narození žalobce bytem Adresa žalobce zastoupený advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalovanému: Jméno žalovaného , IČ IČO žalovaného sídlem Adresa žalovaného zastoupený advokátkou Jméno advokátky sídlem Adresa advokátky o náhradu škody ve výši 2 400 000 Kč s příslušenstvím, k odvolání žalobce proti rozsudku Okresního soudu v Pardubicích ze dne 26.11.2025, č.j. 15 C 113/2025 - 148,

I. Rozsudek okresního soudu se potvrzuje.

II. Žalobce je povinen nahradit žalovanému náklady odvolacího řízení ve výši , částka, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jeho advokátky , Jméno advokátky, .

1. Shora označeným rozsudkem okresní soud zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal zaplacení částky , částka, s úrokem z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky , částka, od , datum, do zaplacení (výrok I.). Žalobci bylo uloženo nahradit žalovanému náklady řízení ve výši , částka, k rukám jeho zástupkyně (výrok II.).

2. Z odůvodnění rozsudku vyplývá, že okresní soud rozhodoval o žalobě, kterou se žalobce po skončení insolvenčního řízení domáhal proti žalovanému náhrady škody způsobené žalovaným jako insolvenčním správcem tím, že žalovaný v insolvenčním řízení na majetek žalobce jako dlužníka vzal zpět popření pohledávky věřitele P2/2 přihlášené do insolvenčního řízení, ačkoliv původně tuto pohledávku popřel z důvodu nepřiměřené výše smluvní pokuty sjednané ve smlouvě o spotřebitelském úvěru. Podle žalobce byla smluvní pokuta ve výši , částka, (10 % jistiny úvěru) zjevně nepřiměřená vzhledem k významu zajišťované povinnosti (pojištění zástavy) a hodnotě zástavy, která několikanásobně převyšovala nedoplatek úvěru. Žalobce poukázal na to, že žalovaný měl k dispozici veškeré podklady již při přezkumu pohledávky a že jeho původní právní názor o nemravnosti smluvní pokuty byl správný. Zpětvzetí popěrného úkonu považuje za nedůvodné a účelové, motivované snahou žalovaného „zalíbit se“ věřiteli s klíčovým hlasovacím právem před schůzí věřitelů, která měla rozhodovat o změně insolvenčního správce. Žalobce dále tvrdil, že žalovaný porušil povinnost pokračovat v incidenčním sporu a ignoroval ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu ohledně koncentrace právního titulu přihláškou, když akceptoval změnu právního důvodu pohledávky po lhůtě k přihlašování. Podle žalobce žalovaný věděl, že zpětvzetím popření způsobí škodu, neboť tím umožnil zjištění a uspokojení pohledávky věřitele v plné výši, čímž se snížila hyperocha náležející žalobci právě o částku , částka, . Žalobce má za to, že jeho právo na náhradu škody není promlčeno, protože se o konkrétní výši škody mohl dozvědět až po skončení insolvenčního řízení a vydání rozvrhového usnesení.

3. Žalovaný před okresním soudem navrhoval zamítnutí žaloby. Namítl promlčení uplatněného nároku. Tvrdil, že žalobce měl o údajném pochybení i jeho dopadech vědomost nejpozději v době trvání insolvenčního řízení, kdy byl zastoupen advokátem, a proto nelze přijmout tvrzení, že lhůta začala běžet až po jeho skončení. Dále tvrdil, že neporušil žádnou zákonnou povinnost a postupoval s odbornou péčí podle § 37 insolvenčního zákona. Zdůraznil, že povinnost insolvenčního správce je nutné posuzovat v kontextu informací dostupných v době rozhodování. Správce odpovídá pouze za kvalifikované porušení povinností, nikoli za odlišný právní názor či nespokojenost účastníka řízení. Dále tvrdil, že změna názoru po doplnění podkladů nebyla porušením odborné péče, ale jejím projevem. Při přezkumu pohledávky P2 postupoval s odbornou péčí, pohledávku původně popřel z důvodu nedostatku podkladů, avšak po jejich doplnění a ověření své stanovisko přehodnotil. Podle žalovaného byla věc výjimečná – šlo o závazek v řádu desítek milionů korun, zajištěný nemovitostí mimořádné hodnoty, nikoli o běžný spotřebitelský úvěr. Bylo nutné ověřit platné postoupení pohledávky, provést detailní analýzu úvěru a zajištění a doplnit odborné znalosti z oblasti bankovní regulace. K výši smluvní pokuty žalovaný uváděl, že částka , částka, představovala pouze 6,7 % zajištěné částky , částka, a 4,8 % z tržní hodnoty nemovitosti , částka, . Tvrzení žalobce o „10 % jistiny“ označil za nepravdivé. Podle žalovaného smluvní pokuta měla motivační a preventivní charakter, byla opodstatněná ekonomicky i regulatorně a nelze ji považovat za likvidační. Odkázal na zákon o bankách (§ 12 odst. 1) a na unijní regulaci (nařízení EU č. 575/2013 – CRR), která vyžaduje pojištění nemovitosti jako zajištění úvěru. Odmítal tvrzení žalobce o údajné motivaci „zalíbit se věřiteli“ jako nepodložené a nepravdivé. Stejně tak odmítal tvrzení, že žalobci sdělil „jasný“ výsledek sporu – takové prohlášení nebylo učiněno a žalobce jej neprokazoval. Dále žalovaný zdůrazňoval, že žalobce byl po celou dobu insolvenčního řízení právně zastoupen advokátem a měl možnost uplatňovat svá práva, což podle něj vylučovalo příčinnou souvislost mezi postupem správce a tvrzenou škodou. Tvrdil rovněž, že není povinen vést incidenční spor s nízkou pravděpodobností úspěchu, neboť je povinen postupovat hospodárně a v souladu se zákonem.

4. Okresní soud na základě provedeného dokazování dospěl k následujícím závěrům. Pro počátek běhu promlčecí doby je rozhodující okamžik vzniku škody, nikoli samotné tvrzené porušení povinnosti insolvenčním správcem (např. zpětvzetí popření pohledávky). Událost, z níž škoda vznikla, zahrnuje nejen protiprávní úkon či právně kvalifikovanou událost, ale i vznik škody samotné. Pokud by byla tato událost ztotožněna pouze s jednáním správce, mohla by promlčecí doba začít běžet dříve, než samotnému žalobci škoda vůbec vznikla. Takový výklad je nepřijatelný (srov. analogicky rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 1 Cz 20/1990). V poměrech projednávané věci okresní soud dovodil, že škoda tvrzená žalobcem mohla jemu samotnému vzniknout až v okamžiku, kdy bylo zřejmé, že dojde k plnému uspokojení pohledávek věřitelů po skončení insolvenčního řízení, nikoli již při zpětvzetí popření pohledávky. Žalobce správně poukazoval na to, že teprve po pravomocném schválení konečné zprávy a vydání posledního rozvrhového usnesení v roce 2024 bylo možné určit výši hyperochy, která by mu připadla, pokud by pohledávka věřitele P2/2 nebyla zjištěna a uspokojena. Do té doby nemohla začít běžet promlčecí doba dle § 37 odst. 4 insolvenčního zákona. Subjektivní i objektivní lhůta byla podle názoru okresního soudu zachována, k promlčení práva žalobce nemohlo dojít. Námitku promlčení nepovažoval okresní soud za důvodnou. Dovodil však, že žalovaný neporušil žádnou ze svých povinností insolvenčního správce. Za porušení nelze obecně považovat takový procesní postoj insolvenčního správce spočívající na právním názoru, který vůči pohledávce zaujme (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne , datum, , sp. zn. , spisová značka, ). Porušením povinnosti není přehodnocení předchozího právního názoru a postupu, porušením povinnosti postupovat s odbornou péčí by bylo až zaujetí názoru, který by v rozporu s odbornou péčí byl. Smluvní pokuta byla sjednána v návaznosti na uzavření úvěrové smlouvy a zástavní smlouvy. V uplatnění smluvní pokuty ze strany věřitele je jasně popsáno, že žalobce jako dlužník porušil povinnost pojistit zástavu. V přihlášce pohledávky věřitele je odkaz na čl. 3.4., byť smlouvy o úvěru, ale výkladcem lze dovodit, že se jednalo o zástavní smlouvu. Tento nedostatek nebyl důvodem k odstraňování vad přihlášky, ale k případnému popření pohledávky, což žalovaný učinil. O nedostatku odborné péče by bylo možné uvažovat tehdy, pokud by byl žalovaným vzat zpět popěrný úkon v situaci, kdy by ve sporu mohl být žalovaný úspěšný. Tak tomu v dané věci nebylo. K povinnosti insolvenčního správce postupovat při výkonu funkce s odbornou péčí Nejvyšší soud zdůrazňuje, že insolvenční správce je správcem cizího majetku, konkrétně správcem majetku dlužníka nebo majetku ve vlastnictví jiných osob, na který se po dobu trvání účinků insolvenčního řízení pohlíží jako na dlužníkův majetek. Okresní soud se zabýval přiměřeností smluvní pokuty a tím, zda by žalovaný byl ve sporu o pravost pohledávky přihlášeného věřitele úspěšný či nikoliv. Smluvní pokuta byla nastavena tak, že by ve smyslu rozhodnutí Nejvyššího soudu obstála, neboť prodlení žalobce se splněním povinnosti pojistit zástavu zajištěné smluvní pokutou bylo mnohem delší než 20 dnů, kdy by při sazbě přiměřených 0,5 % denně dosáhla smluvní pokuta 10 % z výše jistiny úvěru. Žalovaný by nebyl ve sporu o pravost pohledávky přihlášeného věřitele úspěšný a pokud v takové situaci vzal popěrný úkon zpět, postupoval s odbornou péčí, přičemž úroveň odborné péče je v třeba posuzovat i s přihlédnutím k roli správce, jehož úkolem je rychlé, hospodárné a co nejvyšší uspokojení věřitelů (§ 5 písm. a) IZ). Vzhledem k tomu, že nebyl naplněn již první z předpokladů odpovědnosti insolvenčního správce za škodu - porušení povinnosti při výkonu funkce insolvenčního správce, nebylo nutné zkoumat existenci dalších předpokladů - vznik škody a příčinnou souvislost. Okresní soud proto zamítl žalobu.

5. Proti rozsudku okresního soudu podal žalobce odvolání. Namítal, že žalovaný měl setrvat na popření pohledávky, protože sjednaná smluvní pokuta byla nepřiměřeně vysoká a v rozporu s dobrými mravy, což mělo vést k neplatnosti tohoto ujednání a k úspěchu ve sporu o pravost pohledávky. Podle žalobce existovala vysoká pravděpodobnost úspěchu v incidenčním řízení, a to i vzhledem k původnímu postoji samotného žalovaného, který pohledávku nejprve popřel. Soud se dle žalobce nevypořádal správně s kritérii přiměřenosti smluvní pokuty stanovenými judikaturou Nejvyššího soudu a opřel své závěry pouze o obecná srovnání sazby, aniž by zohlednil konkrétní okolnosti případu. Žalobce zdůrazňuje, že absolutní výše pokuty byla likvidační a neodpovídala účelu zajištění závazku, zejména s ohledem na nízkou pravděpodobnost vzniku škody a hodnotu zástavy. Další odvolací důvod spočívá v tom, že soud pominul nesprávné určení právního titulu přihlášené pohledávky, což mělo vést k jejímu popření, a žalovaný podle žalobce porušil povinnost, když akceptoval změnu právního titulu po lhůtě k přihlašování pohledávek. Tato okolnost byla přitom podle žalobce zásadní pro posouzení důvodnosti nároku věřitele a pravděpodobnosti úspěchu ve sporu. Žalobce rovněž namítá, že soud nedostatečně zohlednil skutkové okolnosti nasvědčující účelovému postupu žalovaného, který změnil svůj názor těsně před schůzí věřitelů, pravděpodobně za účelem udržení své funkce. Podle žalobce žalovaný disponoval všemi relevantními podklady již dříve, takže jeho tvrzení o pozdějším získání dokumentace není věrohodné. Soud se dle odvolání rovněž nedostatečně zabýval dalšími okolnostmi, jako je nemožnost žalobce splnit povinnost pojištění zástavy z důvodu jednání třetích osob, což mělo mít vliv na posouzení přiměřenosti smluvní pokuty. V souhrnu žalobce dovozuje, že řízení trpí vadami v právním posouzení i hodnocení důkazů, a že při správném posouzení měl být nárok na náhradu škody shledán důvodným. Žalobce navrhl, aby odvolací soud změnil rozsudek okresního soudu tak, že žalobě vyhoví.

6. Žalovaný se vyjádřil k odvolání tak, že jeho postup jako insolvenčního správce byl v souladu se zákonem a standardem odborné péče. Předmětem sporu je zpětvzetí popření pohledávky věřitele ve výši 2,4 milionu Kč, které žalobce považuje za pochybení správce. Žalovaný však vysvětluje, že popření učinil původně z procesní opatrnosti a následně jej vzal zpět až po doplnění relevantních podkladů ze strany věřitele. Po jejich vyhodnocení dospěl k závěru, že pohledávka je oprávněná a incidenční spor by byl s vysokou pravděpodobností neúspěšný. Z tohoto důvodu by vedení sporu znamenalo pouze zbytečné zatížení majetkové podstaty. Žalovaný tvrdí, že zpětvzetí popření bylo projevem péče řádného hospodáře, protože jeho povinností je minimalizovat náklady řízení. Zároveň odmítá tvrzení žalobce o účelovém jednání či jakékoli dohodě s věřitelem. Poukazuje na to, že byl následně z funkce odvolán, což tvrzenou spolupráci vyvrací. Významnou část vyjádření tvoří kritika argumentace žalobce, kterou žalovaný označuje za nepodloženou, spekulativní a účelovou. Podle něj žalobce překrucuje skutkový stav a uvádí tvrzení bez důkazů. Žalovaný popírá existenci nadstandardního vztahu mezi ním a žalobcem a odmítá tvrzení o údajné „vstřícnosti“ nebo „vlichocování“. Zdůrazňuje, že jeho role nebyla hájit zájmy dlužníka, ale jednat objektivně v zájmu majetkové podstaty. K otázce smluvní pokuty žalovaný uvádí, že její výše není nepřiměřená a odpovídá ustálené judikatuře i obchodní praxi. Poukazuje na to, že pokuta představovala pouze relativně malou část zajištěného závazku, který sestával nejen z jistiny 24 milionu Kč, ale též z příslušenství až do výše 12 milionu Kč. Dále zdůrazňuje, že smluvní pokuta plnila legitimní funkci zajištění a motivace k plnění povinností. Žalovaný vysvětluje, že povinnost pojistit zástavu je zásadní, neboť její nesplnění vystavuje věřitele riziku ztráty zajištění. Smluvní pokuta proto podle něj představuje standardní a legitimní nástroj k ochraně věřitele. Současně uvádí, že jednorázová pokuta byla pro dlužníka výhodnější než postupně narůstající sankce. K námitce vadného přihlášení pohledávky žalovaný uvádí, že případná nepřesnost v označení právního titulu neznamená neexistenci pohledávky. Podle něj by soud v incidenčním řízení posuzoval především materiální oprávněnost nároku. Postup, kdy se soustředil na podstatu věci, proto považuje za správný a odpovídající odborné péči. Žalovaný rovněž odmítá tvrzení žalobce o nemožnosti splnit povinnost pojištění zástavy. Ve vztahu k odpovědnosti za škodu žalovaný zdůrazňuje, že musí být splněny tři podmínky, konkrétně porušení povinnosti, vznik škody a příčinná souvislost. Tvrdí, že v daném případě není splněna ani jedna z těchto podmínek. Neexistuje porušení povinnosti, protože jeho postup byl odborný a racionální. Nevznikla ani škoda, protože plnil platný závazek. Chybí i příčinná souvislost, jelikož případná újma je důsledkem porušení povinností žalobce samotného. Zásadní část vyjádření představuje námitka promlčení nároku žalobce. Žalovaný uvádí, že žalobce měl vědomost o údajně škodném jednání již v roce 2021, kdy došlo ke zpětvzetí popření pohledávky. Žalobce navíc sám přiznává, že se proti postupu správce aktivně bránil již v průběhu insolvenčního řízení. Podle žalovaného již tehdy znal všechny rozhodné skutečnosti i osobu, která měla být za újmu odpovědná. Žalovaný zdůrazňuje, že u dlužníka vzniká tvrzená újma již okamžikem zatížení majetkové podstaty, nikoli až konečným rozvrhem. Z tohoto důvodu začala běžet subjektivní promlčecí lhůta již v roce 2021. Žalobce proto nebyl nucen čekat na skončení insolvenčního řízení, aby uplatnil svůj nárok. Právní úprava ani judikatura nebrání dlužníkovi podat žalobu na náhradu škody vůči insolvenčnímu správci již v průběhu řízení. Argument žalobce o nutnosti vyčkat na konečný výsledek řízení proto označuje za účelový a nesprávný. S ohledem na tyto skutečnosti žalovaný dovozuje, že promlčecí lhůta uplynula již před podáním žaloby v roce 2025. Nárok žalobce je tak podle něj nejen věcně nedůvodný, ale i promlčený. Závěrem žalovaný shrnuje, že postupoval s odbornou péčí, správně vyhodnotil situaci a přijal ekonomicky racionální rozhodnutí. Žalobce podle něj neprokázal žádné pochybení ani vznik škody. Navíc uplatnil svůj nárok opožděně. Žalovaný proto navrhl, aby odvolací soud odvolání zamítl a rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.

7. Odvolací soud po zjištění, že odvolání bylo podáno včas (§ 204 o.s.ř.), osobou k němu oprávněnou (§ 201 o.s.ř.), je přípustné a obsahuje náležitosti dle § 205 odst. 1 o.s.ř., rozsudek okresního soudu z podnětu odvolání a v jeho mezích přezkoumal (§ 212 a § 212a odst. 1 o.s.ř.), když přihlížel i k důvodům v odvolání výslovně neuplatněným.

8. Odvolací soud se nejprve zabýval zkoumáním podmínek řízení, zejména věcné příslušnosti okresního soudu jako soudu prvního stupně. Je-li totiž předmětem řízení o žalobě podané insolvenčním dlužníkem vůči jeho insolvenčnímu správci náhrada škody, kterou měl insolvenční správce způsobit dlužníku tím, že pohledávku nepopřel co do výše, jde o incidenční spor ve smyslu § 159 odst. 1 písm. e/ insolvenčního zákona (dále jen IZ), k jehož projednání a rozhodnutí je v prvním stupni věcně příslušný insolvenční soud, tj. místně příslušný krajský soud, resp. zde Městský soud v Praze (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27.8.2015, sp.zn. 29 ICDo 43/2015, Rc 37/2016). Současně však platí obecně pro všechna řízení o žalobách proti insolvenčnímu správci o náhradu škody zahájená po skončení insolvenčního řízení, že jsou v prvním stupni příslušné okresní soudy podle § 9 odst. 1 o.s.ř. (viz usnesení Vrchního soudu v Praze sp.zn. Ncp 244/2020). Vzhledem k tomu, že incidenční spor je možné projednat jen na návrh podaný v rámci insolvenčního řízení (§ 160 odst. 1 IZ) a že insolvenční řízení skončilo dříve, než byla podána žaloba v projednávané věci, nemůže jít o incidenční spor podle § 159 odst. 1 písm. e) IZ. Věcně a místně příslušným soudem prvního stupně v projednávané věci je tudíž okresní soud, v jehož obvodu se nachází bydliště/sídlo žalovaného insolvenčního správce, tj. Okresní soud v , adresa, .

9. Odvolací soud opakoval dokazování listinami k otázkám sjednání a vzniku smluvní pokuty včetně jejího uplatnění a přihlášení do insolvenčního řízení ze strany věřitele, popření žalovaným jako insolvenčním správcem a zpětvzetí popření. , jméno FO, Peněžním Ústavem – spořitelním družstvem jako původním věřitelem a žalobcem byly uzavřeny Smlouva o úvěru ze dne , datum, a zástavní smlouva ze dne , datum, .

10. Ve smlouvě o úvěru ze dne , datum, , na základě níž čerpal žalobce jako dlužník úvěr do výše , částka, , byla sjednána povinnost žalobce jako dlužníka zajistit pojištění majetku sloužícího k zajištění úvěru po celou dobu trvání úvěru a vinkulaci plnění z pojistné smlouvy ve prospěch věřitele - čl. 7 smlouvy (ne F7). V případě porušení jakýchkoliv povinností (podmínek) uvedených ve smlouvě o úvěru se žalobce jako dlužník zavázal uhradit věřiteli smluvní pokutu ve výši , částka, za každý jednotlivý případ porušení těchto povinností (podmínek) – čl. 15 odst. 1 smlouvy.

11. Ve smlouvě o zřízení zástavního práva k nemovitostem ze dne , datum, , kterou došlo k zajištění pohledávky věřitele vzniklé na základě smlouvy o úvěru ze dne , datum, ve výši , částka, s příslušenstvím a s budoucím příslušenstvím až do , částka, zřízením zástavního práva k nemovitým věcem žalobce jako zástavce, byla v čl. 3.4. sjednána smluvní pokuta ve výši , částka, pro případ porušení kterékoliv povinnosti zástavce uvedené v čl. 3.2. druhé větě nebo čl. 3.3., jakož i pro případ nepravdivého prohlášení zástavce uvedeného v čl. 1 nebo 3.1. smlouvy. V žádném z těchto článků zástavní smlouvy nebyla sjednána povinnost zástavce pojistit předmět zástavy a vinkulovat pojistné plnění ve prospěch věřitele. V čl. 3.2. druhé větě byla sjednána povinnost zástavce poskytnout zástavnímu věřiteli součinnost v souvislosti se zpeněžením zástavy (dokumentace, prohlídka apod.), v čl. 3.3. se zástavce zavázal opatrovat zástavu s péčí řádného hospodáře, zejména se zdržet všeho, čím se zástava zhoršuje na újmu zástavního věřitele, neprovádět bez souhlasu věřitele opravy nebo úpravy zástavy, nenakládat s ní a nezatížit ji dalšími právy třetích osob. Prohlášení zástavce uvedená v čl. 1 a 3.1. se týkala vlastnického práva zástavce a toho, že zástava není zatížena jinými právy třetích osob. Pro úplnost lze uvést, že čl. 3.5. odkazoval na povinnosti z úvěrové smlouvy, nikoliv však pod sankcí smluvní pokuty.

12. Z oznámení věřitele , právnická osoba, ze dne , datum, vyplývá, že věřitel uplatnil vůči žalobci jako dlužníkovi smluvní pokutu ve výši , částka, podle čl. 3.4. smlouvy o zřízení zástavního práva k nemovitostem ze dne , datum, s tím, že péčí řádného hospodáře se rozumí mimo jiné zajistit pojištění majetku a vinkulaci pojistného plnění. Taková povinnost však podle skutkových zjištění odvolacího soudu z čl. 3.4., resp. z odkazovaného čl. 3.2. ani 3.3. nevyplývala. Je třeba s odkazem na obsah zástavní smlouvy odmítnout tvrzení žalovaného, že povinnost pojistit zástavu vyplývala odvozeně z povinnosti opatrovat zástavu s péčí řádného hospodáře, neboť nikoliv každá věc opatrovaná s péčí řádného hospodáře musí být pojištěna, zvláště když k žádné pojistné události nedošlo a zástava se nijak nezhoršila na újmu věřitele.

13. V přihlášce pohledávek do insolvenčního řízení ve věci žalobce jako dlužníka společnost , právnická osoba, . jako postupník pohledávek věřitele , právnická osoba, přihlásil mimo jiných pohledávku č., hodnota, ve výši , částka, jako smluvní pokutu dle čl. 3.4. smlouvy o úvěru pro porušení povinnosti pojistit předmět zajištění a zřídit vinkulaci pojištění ve prospěch věřitele. Odvolací soud má z přihlášky za prokázanou skutečnost, že pracovník postupníka pohledávky nebyl schopen nalézt odpovídající povinnost pojistit zástavu a vinkulovat pojistné plnění v zástavní smlouvě, kde tato povinnost skutečně sjednána nebyla, a proto vycházel sice z oznámení postupitele a uplatnil smluvní pokutu ve výši sjednané v zástavní smlouvě, ale odkázal na úvěrovou smlouvu, kde povinnost pojistit zástavu a vinkulovat pojistné plnění skutečně byla, byť v jinak označeném článku smlouvy a nikoliv pod smluvní pokutou 2 , adresa, Kč.

14. Protokolem o přezkumném jednání ze dne , datum, bylo prokázáno, že žalovaný jako insolvenční správce popřel výše uvedenou přihlášenou pohledávku věřitele č., hodnota, , právnická osoba, . ve výši , částka, (P2/2) do pravosti i výše, a to nikoliv pro chybějící podklady, ale pro rozpor smluvní pokuty s dobrými mravy.

15. Zpětvzetím popření pohledávky ze dne , datum, bylo prokázáno, že žalovaný jako insolvenční správce vzal popření výše uvedené pohledávky věřitele č., hodnota, , právnická osoba, . ve výši , částka, (P2/2) zcela zpět. Ze zpětvzetí popření pohledávky nevyplývá důvod zpětvzetí uvedený v rozsudku okresního soudu.

16. Z rozvrhových usnesení insolvenčního soudu ze dne , datum, , č.j. , spisová značka, , a ze dne , datum, , č.j. , spisová značka, , vyplývá, že pohledávky všech věřitelů přihlášené do insolvenčního řízení žalobce jako dlužníka byly uspokojeny v rozsahu 100 %.

17. Dle § 37 odst. 1 IZ insolvenční správce odpovídá za škodu nebo jinou újmu, kterou dlužníku, věřitelům nebo třetím osobám způsobil tím, že při výkonu své funkce porušil povinnosti, které jsou mu uloženy zákonem nebo rozhodnutím soudu, jakož i tím, že při jejím výkonu nepostupoval s odbornou péčí. Této odpovědnosti se insolvenční správce zprostí, jen když prokáže, že škodě nebo jiné újmě nemohl zabránit ani při vynaložení veškerého úsilí, které po něm bylo možné spravedlivě požadovat se zřetelem k průběhu insolvenčního řízení.

18. Dle § 37 odst. 4 IZ právo na náhradu škody nebo jiné újmy proti insolvenčnímu správci se promlčí do 2 let poté, kdy se poškozený dozvěděl o výši škody a odpovědnosti insolvenčního správce, nejpozději však do 3 let, a jde-li o škodu způsobenou úmyslným trestným činem, za který byl insolvenční správce pravomocně odsouzen, nejpozději do 10 let od skončení insolvenčního řízení.

19. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne , datum, , sp.zn. , spisová značka, , uveřejněném v Právních rozhledech 4/2017, s.148 a následně přijatém do Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek jako Rc 16/2018 vymezil základní předpoklady odpovědnosti insolvenčního správce za škodu podle § 37 odst. 1 IZ. Odpovědnost za škodu způsobenou insolvenčním správcem při výkonu jeho funkce je odpovědností bez zřetele na zavinění (tzv. objektivní odpovědností) založenou na současném splnění následujících předpokladů: a) porušení povinnosti při výkonu funkce insolvenčního správce, b) vznik škody a c) příčinná souvislost mezi porušením povinnosti při výkonu funkce insolvenčního správce a vznikem škody. Insolvenční správce se může odpovědnosti zprostit, prokáže-li (důkazní břemeno leží na něm), že škodě nemohl zabránit ani při vynaložení veškerého úsilí, které po něm bylo možné spravedlivě požadovat se zřetelem k průběhu insolvenčního řízení. Předpoklad odpovědnosti za škodu spočívající v porušení povinnosti při výkonu funkce insolvenčního správce může být naplněn třemi základními formami, a to tím, že insolvenční správce: a) porušil při výkonu funkce povinnosti, které jsou mu uloženy zákonem, nebo b) porušil při výkonu funkce povinnosti, které jsou mu uloženy rozhodnutím soudu, anebo c) nepostupoval při výkonu funkce s odbornou péčí. Z hlediska povinnosti insolvenčního správce postupovat při výkonu funkce s odbornou péčí je insolvenční správce správcem cizího majetku, konkrétně správcem majetku dlužníka nebo majetku ve vlastnictví jiných osob, na který se po dobu trvání účinků insolvenčního řízení pohlíží jako na dlužníkův majetek. Povinnost insolvenčního správce postupovat při výkonu funkce s odbornou péčí je povinností vyššího stupně než povinnost postupovat při výkonu funkce s péčí řádného hospodáře.

20. Nejvyšší soud se dále v rozsudku ze dne , datum, , sp.zn. , spisová značka, , vyjádřil přímo k předpokladům odpovědnosti insolvenčního správce za škodu podle § 37 odst. 1 IZ způsobenou tím, že insolvenční správce porušil povinnost popřít přihlášenou pohledávku některého z věřitelů. Povinnost popřít pohledávku má insolvenční správce jen tehdy, jestliže v době, kdy má dojít k popření, může na základě znalostí, jež lze požadovat po kterémkoli insolvenčním správci, který svou funkci vykonává s odbornou péčí, se značnou mírou pravděpodobnosti usuzovat, že popření pohledávky bude úspěšné.

21. Povinnost popřít pohledávku má sice insolvenční správce jen v restriktivně vymezených případech, kdy může na základě objektivních znalostí s odbornou péčí se značnou mírou pravděpodobnosti usuzovat, že popření pohledávky bude úspěšné, avšak ze skutkového stavu zjištěného odvolacím soudem vyplývá, že v insolvenčním řízení na majetek žalobce jako dlužníka měl žalovaný jako insolvenční správce povinnost popřít pohledávku věřitele č. , hodnota, , právnická osoba, . (postupník pohledávek věřitele , právnická osoba, ) na zaplacení smluvní pokuty ve výši , částka, , neboť taková pokuta nebyla v zástavní smlouvě vůbec sjednána, resp. byla sjednána v úvěrové smlouvě ve výši pouhých , částka, .

22. Vyhovění žalobě však brání námitka promlčení vznesená ze strany žalovaného.

23. Promlčecí lhůta k uplatnění nároku na náhradu škody vůči insolvenčnímu správci je upravena ve výše citovaném § 37 odst. 4 IZ jako dvouletá subjektivní a tříletá objektivní promlčecí lhůta (vzhledem k absenci pravomocného trestního rozsudku nepřichází do úvahy delší objektivní desetiletá lhůta). K promlčení nároku na náhradu škody se nevyžaduje, aby uplynuly kumulativně obě lhůty, nýbrž postačuje uplynutí jedné z nich.

24. Žalobce jako insolvenční dlužník se dozvěděl o porušení povinnosti žalovaného jako insolvenčního správce popřít předmětnou pohledávku již v průběhu insolvenčního řízení zveřejněním zpětvzetí popření pohledávky ze dne , datum, . Právní nástupce věřitele navíc následně vzal zpět žalobu o určení pravosti pohledávky v řízení, jehož byli účastníky na žalované straně nynější žalobce i žalovaný. I kdyby se však žalobce o zpětvzetí popření tehdy nedozvěděl, k uplynutí objektivní promlčecí lhůty došlo po třech letech k , datum, . Žaloba byla podána až , datum, .

25. Klíčovou otázkou zůstává, zda zpětvzetím popření předmětné pohledávky jednoho z věřitelů ze strany žalovaného jako insolvenčního správce vznikla žalobci škoda na jeho majetku již v průběhu insolvenčního řízení a zda se mohl žalobce již tehdy domáhat náhrady této škody.

26. Odvolací soud nesouhlasí se závěrem okresního soudu, že ke škodě mohlo dojít až po pravomocném schválení konečné zprávy a posledního rozvrhového usnesení v roce 2024, kdy bylo možné zjistit výši hyperochy, která by žalobci byla připadla, pokud by pohledávka věřitele P2/2 nebyla zjištěna a uspokojena. Je třeba připomenout z výše citovaného rozsudku Nejvyššího soudu sp.zn. , spisová značka, , že insolvenční správce je správcem cizího majetku, konkrétně správcem majetku dlužníka nebo majetku ve vlastnictví jiných osob, na který se po dobu trvání účinků insolvenčního řízení pohlíží jako na dlužníkův majetek. Zjištěním pohledávky některého z věřitelů namísto jejího správného popření do pravosti a výše vzniká na majetku dlužníka škoda, neboť porušením povinnosti insolvenčního správce popřít pohledávku věřitele dochází ke zvýšení pasiv dlužníka, k němuž dojít nemělo, a to bez ohledu na skutečnost, jestli insolvenční řízení skončí hyperochou (hyperocha ve prospěch dlužníka měla být po skončení insolvenčního řízení vyšší), anebo jestli insolvenční řízení skončí pouze částečným uspokojením pohledávek věřitelů (dluhy dlužníka vůči ostatním věřitelů měly být po skončení insolvenčního řízení nižší).

27. Vzniku škody už za trvání insolvenčního řízení odpovídá i skutečnost, že aktivní věcná legitimace v incidenčních sporech podle § 37 odst. 1 a § 159 odst. 1 písm. e/ IZ je běžně přiznávána nejen novému insolvenčnímu správci po odvolání dosavadního správce, ale též osobám bez dispozičního oprávnění k majetkové podstatě, a to v první řadě insolvenčnímu dlužníkovi v konkurzu (viz např. shora opakovaně citovaný rozsudek Nejvyššího soudu sp.zn. 29 Icdo 49/2014), ale též dalším osobám, např. kterémukoliv z přihlášených věřitelů (viz usnesení Vrchního soudu v Praze sp.zn. 104 VSPH 448/2021), kteří jsou oprávněni domáhat se již za trvání insolvenčního řízení incidenční žalobou náhrady škody nebo jiné újmy vzniklé na majetkové podstatě, a to ještě před právní mocí rozvrhového usnesení, v němž vyjde najevo, zda a v jakém rozsahu budou pohledávky věřitelů uspokojeny, popř. zda vznikne hyperocha.

28. Odvolací soud nepřehlédl, že za trvání insolvenčního řízení nebyl žalobce oprávněn domáhat se proti žalovanému náhrady škody ke svým rukám, nýbrž jedině ve prospěch majetkové podstaty, ale jak již bylo výše uvedeno, na majetkovou podstatu se podle judikatury pohlíží jako na majetek dlužníka, zatímco insolvenční správce ji pouze spravuje a v určitých případech na něj přechází dispoziční oprávnění. Majetková podstata není majetkem osoby odlišné od dlužníka, ani není právní osobností sama o sobě.

29. Žalobci proto nic nebránilo v tom, aby náhradu škody způsobené zpětvzetím popřené pohledávky uplatnil jako dlužník ve prospěch majetkové podstaty proti žalovanému jako insolvenčnímu správci žalobou v incidenčním řízení podle § 37 odst. 1 a § 159 odst. 1 písm. e/ IZ po dni , datum, ve dvouleté subjektivní a tříleté objektivní promlčecí lhůtě. Vzhledem k tomu, že tak neučinil, odvolací soud dovodil promlčení jeho nároku.

30. Odvolací soud rozsudek okresního soudu potvrdil jako věcně správný včetně výroku o náhradě nákladů řízení (§ 219 o.s.ř.).

31. Dle § 224 odst. 1 ve spojení s § 142 odst. 1 o.s.ř. rozhodl odvolací soud o náhradě nákladů odvolacího řízení. Procesně úspěšný žalovaný má vůči žalobci právo na náhradu nákladů sestávajících z odměny advokátky za dva úkony právní služby po , částka, - vyjádření k odvolání a účast při jednání , datum, (§ 7, § 8 odst. 1 a § 11 odst. 1 písm. d/ a g/ vyhl. č. 177/1996 Sb., advokátní tarif), náhrady hotových výdajů advokátky za dva úkony po , částka, (§ 13 odst. 4 advokátního tarifu), cestovného ve výši , částka, (220 km, spotřeba 5,3 l /100 km Natural 95, cena PHM , částka, / l, sazba základní náhrady , částka, /km podle vyhl. č. 573/2025 Sb.) a náhrady za promeškaný čas ve výši , částka, (8 půlhodin po , částka, ), celkem , částka, .