15 C 113/2025

Plný text

Okresní soud v Pardubicích rozhodl předsedou senátu Mgr. Pavlem Turečkem jako samosoudcem ve věci žalobce: Jméno žalobce A , narozený dne Datum narození žalobce A bytem Adresa žalobce A zastoupený jméno FO , advokátem sídlem Anonymizováno proti žalovanému: Jméno žalovaného A , IČ IČO žalovaného A Anonymizováno zastoupený Jméno žalovaného B , advokátkou sídlem Anonymizováno o náhradu škody ve výši 2 400 000 Kč s příslušenstvím

I. Zamítá se žaloba, kterou se žalobce po žalovaném domáhal zaplacení částky 2 400 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 2 400 000 Kč za dobu od 4. 12. 2024 do zaplacení.

II. Žalobce je povinen do tří dnů od právní moci tohoto výroku rozsudku, k rukám , Jméno žalovaného B, , advokátky, jako zástupkyně žalovaného, nahradit žalovanému náklady řízení v částce 154 800 Kč. 1 Žalobce požadoval po žalovaném zaplacení částky 2 400 000 Kč s úrokem z prodlení v zákonné výši (tj. 12,75 % ročně) za dobu od 4. 12. 2024 do zaplacení. Tvrdil, že žalovaný jako insolvenční správce porušil povinnost postupovat při výkonu své funkce s odbornou péčí, škodu způsobil tím, že vzal zpět popření pohledávky věřitele P2/2 přihlášené do insolvenčního řízení, ačkoliv původně tuto pohledávku popřel z důvodu nepřiměřené výše smluvní pokuty sjednané ve smlouvě o úvěru spotřebitele. Podle žalobce byla smluvní pokuta ve výši 10 % jistiny úvěru (24 000 000 Kč), konkrétně 2 400 000 Kč, zjevně nepřiměřená vzhledem k významu zajišťované povinnosti (pojištění zástavy) a hodnotě zástavy, která několikanásobně převyšovala nedoplatek úvěru. Žalobce poukazuje na to, že žalovaný měl k dispozici veškeré podklady již při přezkumu pohledávky a že jeho původní právní názor o nemravnosti smluvní pokuty byl správný. Zpětvzetí popěrného úkonu žalobce považuje za nedůvodné a účelové, motivované snahou žalovaného „zalíbit se“ věřiteli s klíčovým hlasovacím právem před schůzí věřitelů, která měla rozhodovat o změně insolvenčního správce. Žalobce dále tvrdí, že žalovaný porušil povinnost pokračovat v incidenčním sporu a ignoroval ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu ohledně koncentrace právního titulu přihláškou, když akceptoval změnu právního důvodu pohledávky po lhůtě k přihlašování. Podle žalobce žalovaný věděl, že zpětvzetím popření způsobí škodu, neboť tím umožnil zjištění a uspokojení pohledávky věřitele v plné výši, čímž se snížila hyperocha náležející žalobci právě o částku 2 400 000 Kč. Žalobce má za to, že jeho právo na náhradu škody není promlčeno, protože se o konkrétní výši škody mohl dozvědět až po skončení insolvenčního řízení a vydání rozvrhového usnesení.2 Žalovaný po celou dobu řízení navrhoval zamítnutí žaloby. Namítl promlčení uplatněného nároku. Tvrdil, že žalobce měl o údajném pochybení i jeho dopadech vědomost nejpozději v době trvání insolvenčního řízení, kdy byl zastoupen advokátem, a proto nelze přijmout tvrzení, že lhůta začala běžet až po jeho skončení. Dále tvrdil, že neporušil žádnou zákonnou povinnost a postupoval s odbornou péčí podle § 37 insolvenčního zákona. Zdůraznil, že povinnost insolvenčního správce je nutno posuzovat v kontextu informací dostupných v době rozhodování. Správce odpovídá pouze za kvalifikované porušení povinností, nikoli za odlišný právní názor či nespokojenost účastníka řízení. Dále tvrdil, že změna názoru po doplnění podkladů nebyla porušením odborné péče, ale jejím projevem. Při přezkumu pohledávky P2 postupoval s odbornou péčí, pohledávku původně popřel z důvodu nedostatku podkladů, avšak po jejich doplnění a ověření své stanovisko racionálně přehodnotil. Podle žalovaného byla věc výjimečná – šlo o závazek v řádu desítek milionů korun, zajištěný nemovitostí mimořádné hodnoty, nikoli o běžný spotřebitelský úvěr. Bylo nutné ověřit platné postoupení pohledávky, provést detailní analýzu úvěru a zajištění a doplnit odborné znalosti z oblasti bankovní regulace. K výši smluvní pokuty žalovaný uváděl, že částka 2 400 000 Kč představovala pouze 6,7 % zajištěné částky (36 000 000 Kč) a 4,8 % z tržní hodnoty nemovitosti (50 000 000 Kč). Tvrzení žalobce o „10 % jistiny“ označil za nepravdivé. Podle žalovaného smluvní pokuta měla motivační a preventivní charakter, byla opodstatněná ekonomicky i regulatorně a nelze ji považovat za likvidační. Odkázal na zákon o bankách (§ 12 odst. 1) a na unijní regulaci (nařízení EU č. 575/2013 – CRR), která vyžaduje pojištění nemovitosti jako zajištění úvěru. Odmítal tvrzení žalobce o údajné motivaci „zalíbit se věřiteli“ jako nepodložené a nepravdivé. Stejně tak odmítal tvrzení, že žalobci sdělil „jasný“ výsledek sporu – takové prohlášení nebylo učiněno a žalobce jej neprokazoval. Dále žalovaný zdůrazňoval, že žalobce byl po celou dobu insolvenčního řízení právně zastoupen advokátem a měl možnost uplatňovat svá práva, což podle něj vylučovalo příčinnou souvislost mezi postupem správce a tvrzenou škodou. Tvrdil rovněž, že není povinen vést incidenční spor s nízkou pravděpodobností úspěchu, neboť je povinen postupovat hospodárně a v souladu se zákonem.3 Soud ve věci učinil z provedených důkazů následující zjištění ke skutečnostem sporným a přitom pro věc rozhodným.4 Z přihlášky pohledávky do insolvenčního řízení žalobce bylo zjištěno, že věřitele , právnická osoba, . přihlásil do insolvenčního řízení žalobce dne 26. 1. 2018 mj. (jako č. 3) pohledávku ve výši 2 400 000 Kč s tvrzeným důvodem vzniku pohledávky: smluvní pokuta sjednaná v článku 3.4 smlouvy o úvěru, uplatněná původním věřitelem , právnická osoba, dne 23. 11. 2015. Smluvní pokuta byla stanovena pro případ porušení povinnosti pojistit předmět zajištění a zřídit vinkulaci pojištění ve prospěch věřitele. Dlužník byl k doložení existence pojištění vyzván dopisem ze dne 13. 7. 2015, přičemž pokuta byla následně uplatněna dopisem z 23. 11. 2015.5 Z protokolu o přezkumném jednání v insolvenční věci žalobce ze dne 25. 2. 2021 bylo zjištěno, že věřitel č. , tel. číslo, , společnost , právnická osoba, ., přihlásil mimo jiné nevykonatelnou pohledávku P2/2 ve výši 2 400 000 Kč. Tato pohledávka byla insolvenčním správcem popřena co do pravosti i výše s odůvodněním, že smluvní pokuta, z níž nárok vyplývá, byla vyúčtována v rozporu s dobrými mravy. Pohledávka zůstává sporná v plné výši.6 Ze žaloby ze dne 25. 3. 2021 bylo zjištěno, že věřitel , právnická osoba, . se domáhal určení, že jeho nevykonatelná pohledávka ve výši 2 400 000 Kč, přihlášená do insolvenčního řízení vedeného proti žalobci jako dlužníkovi, je po právu. Pohledávka vycházela ze smluvní pokuty sjednané v článku 3.4 smlouvy o úvěru č. , hodnota, uzavřené mezi dlužníkem a , Anonymizováno, , uplatněné z důvodu nepojištění zastavených nemovitostí a nevinkulování pojistného plnění ve prospěch věřitele. Tvrdil uvedl, že smluvní pokuta činila 10 % z výše úvěru a byla vyúčtována dne 23. 11. 2015, přičemž zdůraznil, že dlužník nebyl spotřebitelem, tedy nebyla nepřiměřená. K prokázání svých tvrzení označil mj. úvěrovou smlouvu a zástavní smlouvu.7 Ze zpětvzetí popření pohledávky ze dne 20. 5. 2021 bylo zjištěno, že žalovaný jako insolvenční správce vzal v insolvenční věci žalobce zpět své popření zajištění pohledávky věřitele , právnická osoba, . evidované pod označením P2-č.1, 2 400 000 Kč, která představovala smluvní pokutu, kterou původně popřel na přezkumném jednání dne 25. 2. 2021 z důvodu nedoložení správného uzavření smlouvy. Po doložení oprávnění zástupců úvěrující banky insolvenční správce uznal zajištění pohledávky. Současně vzal zpět popření dílčí pohledávky P2-č.2 (předmětné, pozn. soudu) ve výši 2 400 000 Kč, která představovala smluvní pokutu.8 Z usnesení Městského soudu v Praze č. j. 206 ICm 957/2021-10 ze dne 25. 1. 2022 bylo zjištěno, že soud rozhodl v incidenčním sporu mezi žalobcem , právnická osoba, . a žalovaným , tituly před jménem, , jméno FO, , insolvenčním správcem dlužníka , Jméno žalobce A, , tak, že řízení se zastavuje, kdy původní žalobce , právnická osoba, . se domáhal určení pravosti pohledávky ve výši 2 400 000 Kč přihlášené do insolvenčního řízení vedeného pod sp. zn. MSPH 89 INS 863/2018; usnesením ze dne 24. 8. 2021 soud připustil vstup nového věřitele , právnická osoba, . a tento nový žalobce vzal žalobu zpět, jelikož insolvenční správce přípisem z 20. 5. 2021 vzal zpět popření pohledávky a pohledávku dodatečně uznal.9 Z úvěrové smlouvy uzavřené dne 16. 12. 2009 mezi , Anonymizováno, jako věřitelem a žalobcem jako dlužníkem bylo zjištěno, že věřitel poskytl dlužníkovi úvěr ve výši 24 000 000 Kč s pevnou úrokovou sazbou 12 % ročně, splatný do 31. ledna 2011. Úvěr byl mj. zajištěn zástavním právem k nemovitostem ve vlastnictví společnosti , právnická osoba, ., a to k pozemku parc. č. , hodnota, – zastavěná plocha a nádvoří, jehož součástí je budova č.p. , Anonymizováno, , dále k pozemku parc. č. , hodnota, – zahrada a k pozemku parc. č. , Anonymizováno, – zastavěná plocha s garáží, vše zapsáno na LV č. , hodnota, pro katastrální území , adresa, . Podmínkou čerpání úvěru bylo předložení návrhu na vklad zástavního práva do katastru nemovitostí s vyznačeným číslem podání. Věřitel byl oprávněn požadovat ocenění předmětu zástavy a aktuální výpis z evidence nemovitostí, přičemž v případě nesplnění mohl tyto úkony zajistit na náklady dlužníka. Z článku F. bod 7. plyne, že klient je povinen zajistit pojištění majetku sloužícího k zajištění úvěru po celou dobu trvání úvěru a provést vinkulaci plnění z pojistné smlouvy ve prospěch věřitele nejpozději do 60 dnů od podpisu smlouvy. Na vyžádání je klient povinen předložit platnou pojistnou smlouvu a doklady potvrzující uhrazení pojistného.10 Ze zástavní smlouvy ze dne 1. 12. 2012 bylo zjištěno, že , právnická osoba, jako zástavní věřitel a , Jméno žalobce A, jako zástavce uzavřeli smlouvu o zřízení zástavního práva k nemovitostem za účelem zajištění pohledávek z úvěrové smlouvy č. , hodnota, ze dne 16. prosince 2009 ve výši 24 000 000 Kč a příslušenství, jakož i budoucích pohledávek do 12 000 000 Kč. Zástava zahrnovala pozemky parc. č. , hodnota, , , Anonymizováno, a budovy č.p. , Anonymizováno, a garáž v katastrálním území , adresa, , zapsané na LV č. , hodnota, . Zástavní právo mělo vzniknout vkladem do katastru nemovitostí. V čl. 3.1 zástavce prohlásil, že do dne následujícího po zápisu vkladu zástavního práva do katastru nemovitostí nevznikne k zástavě žádné další zástavní právo, věcné břemeno, nájemní právo ani jiné právní zatížení. V čl. 3.2 bylo uvedeno, že při nesplnění zajištěné pohledávky má zástavní věřitel právo na uspokojení z výtěžku zpeněžení zástavy. V čl. 3.3 se zástavce zavázal opatrovat zástavu s péčí řádného hospodáře, nezhoršovat její stav, neprovádět bez souhlasu věřitele podstatné úpravy, nepřevádět ji ani nezřizovat další práva. V čl. 3.4 byla sjednána smluvní pokuta 2 400 000 Kč za porušení kterékoliv povinnosti zástavce uvedené v čl. 3.2 druhé věty nebo čl. 3.3 této smlouvy, jakož i v případě nepravdivosti jakéhokoliv prohlášení zástavce uvedeného v čl. 1 nebo 3.1 této smlouvy za každý jednotlivý případ porušení povinnosti, resp. nepravdivosti prohlášení. Tím není dotčeno právo zástavního věřitele požadovat náhradu škody způsobené porušením povinnosti, resp. nepravdivostí prohlášení, které právo na smluvní pokutu založilo. Čl. 3.5 pak stanovoval povinnost zástavce respektovat, že vedle povinností vyplývajících z této smlouvy má také další závazky uvedené ve smlouvě o úvěru.11 Z výzvy z 13. 7. 2015 bylo zjištěno, že , Anonymizováno, učinil žalobci výzvu k úhradě závazků ze smlouvy o úvěru č. , hodnota, uzavřené dne 16. 12. 2009 s tím, že k datu výzvy činil splatný dluh 31 625 704,33 Kč. Uplatnil smluvní pokuty 300 000 Kč za opakované prodlení s úhradou úroků a 100 000 Kč za porušení povinnosti udržovat minimální zůstatek 3 000 000 Kč na účtu. Současně požadoval doložení trvání pojištění zastaveného majetku.12 Z oznámení z 23. 11. 2015 bylo zjištěno, že , Anonymizováno, informoval žalobce o uplatnění smluvní pokuty podle čl. 3.4 smlouvy o úvěru z 16. 12. 2009. Smluvní pokuta ve výši 2 400 000 Kč z důvodu porušení povinnosti zajistit pojištění majetku sloužícího k zajištění úvěru a provést vinkulaci pojistného plnění ve prospěch věřitele po celou dobu trvání smlouvy. Pokuta se měla být uhrazena do pěti dnů na účet.13 Z protokolu o výslechu svědkyně , jméno FO, (Obvodní soud pro Prahu 8, sp. zn. 15 EXE 6640/2015, dne 23. 9. 2020) bylo zjištěno, že pracovala jako úvěrový pracovník u , Anonymizováno, a potvrdila, že , Jméno žalobce A, požádal o úvěr ve výši cca 24 mil. Kč, přičemž jeho nemovitost měla zhruba dvojnásobnou hodnotu. Úvěr byl atypický, protože byl poskytnut fyzické osobě na rodné číslo, nikoli na IČ. Před čerpáním úvěru muselo být na účtu deponováno 3 mil. Kč. Svědkyně uvedla, že po schválení úvěru věc předala právnímu oddělení, které připravilo smlouvu, a že úvěrovou smlouvu sepisoval , tituly za jménem, . Nepamatovala si podrobnosti zástavních smluv ani přesný účel úvěru, pouze že šlo o vyplacení peněz nebo rekonstrukci. Potvrdila, že povinný předložil doklady o dostačujícím příjmu.14 Z rozvrhových usnesení Městského soudu v Praze ze dne 16. 7. 2024, č.j. MSPH 89 INS 863/2018-B-255, a ze dne 27. 8. 2024, č.j. MSPH 89 INS 863/2018-B-259, bylo zjištěno, že soud určil částky, které měly být vyplaceny jednotlivým věřitelům z výtěžku zpeněžení majetkové podstaty, a že věřitelé byli uspokojeni v rozsahu 100 % jejich pohledávek. Ze sdělení insolvenčního správce ze dne 24.10. 2024 dále vyplynulo, že po provedení rozvrhu zůstala na účtu majetkové podstaty částka ve výši 364 001,55 Kč, označená jako hyperocha, která byla vyplacena žalobci.15 Z ostatních listiny čtených k důkazu nebyly zjištěny skutečnosti potřebné pro zjištění skutečností sporných a přitom pro věc rozhodných.16 Relevantní právní úprava je následující:17 Dle ustanovení § 37 zákona č. 182/2006 Sb., insolvenční zákon, insolvenční správce odpovídá za škodu nebo jinou újmu, kterou dlužníku, věřitelům nebo třetím osobám způsobil tím, že při výkonu své funkce porušil povinnosti, které jsou mu uloženy zákonem nebo rozhodnutím soudu, jakož i tím, že při jejím výkonu nepostupoval s odbornou péčí. Této odpovědnosti se insolvenční správce zprostí, jen když prokáže, že škodě nebo jiné újmě nemohl zabránit ani při vynaložení veškerého úsilí, které po něm bylo možné spravedlivě požadovat se zřetelem k průběhu insolvenčního řízení.18 Podle odstavce 2 téhož ustanovení insolvenční správce odpovídá i za škodu nebo jinou újmu způsobenou osobami uvedenými v § 40 odst. 2, kterých použil při výkonu své funkce. To platí i pro zaměstnance dlužníka, působící v rozsahu své dosavadní činnosti, nebo pro jiné osoby ve smluvním vztahu s dlužníkem.19 Dle odstavce 3 insolvenční správce odpovídá za škodu nebo jinou újmu, která věřiteli s pohledávkou za majetkovou podstatou vznikla tím, že nemohla být uspokojena jeho pohledávka vzniklá na základě právního úkonu insolvenčního správce; této odpovědnosti se insolvenční správce zprostí, jen když prokáže, že v době, kdy tento právní úkon činil, nemohl poznat, že majetková podstata nebude stačit k úhradě jím vzniklé pohledávky za majetkovou podstatou.20 Podle odstavce 4 právo na náhradu škody nebo jiné újmy proti insolvenčnímu správci se promlčí do 2 let poté, kdy se poškozený dozvěděl o výši škody a odpovědnosti insolvenčního správce, nejpozději však do 3 let, a jde-li o škodu způsobenou úmyslným trestným činem, za který byl insolvenční správce pravomocně odsouzen, nejpozději do 10 let od skončení insolvenčního řízení.21 Dle ustanovení § 188 odst. 1 insolvenčního zákona, insolvenční správce přezkoumá podané přihlášky pohledávek zejména podle přiložených dokladů a podle účetnictví dlužníka nebo jeho evidence vedené podle zvláštního právního předpisu. Dále vyzve dlužníka, aby se k přihlášeným pohledávkám vyjádřil. Je-li to třeba, provede o pohledávkách nezbytná šetření s tím, že využije součinnosti orgánů, které mu ji jsou povinny poskytnout.22 Podle odstavce 2 téhož ustanovení, nelze-li přihlášku pohledávky přezkoumat pro její vady nebo neúplnost, vyzve insolvenční správce věřitele, aby ji opravil nebo doplnil do 15 dnů, nestanoví-li lhůtu delší. Současně jej poučí, jak je nutné opravu a doplnění provést. Přihlášky pohledávek, které nebyly včas a řádně doplněny nebo opraveny, předloží insolvenční správce insolvenčnímu soudu k rozhodnutí o tom, že se k přihlášce pohledávky nepřihlíží; o tomto následku musí být věřitel poučen.23 Dle ustanovení § 192 odst. 1 insolvenčního zákona pravost, výši a pořadí všech přihlášených pohledávek mohou popírat insolvenční správce, dlužník a přihlášení věřitelé; popření pohledávky lze vzít zpět.24 Podle odstavce 2 insolvenční správce může při přezkumném jednání změnit stanovisko, které zaujal k jednotlivým pohledávkám v seznamu přihlášených pohledávek.25 Podle ustanovení § 193 téhož zákona, o popření pohledávky co do její pravosti jde tehdy, je-li namítáno, že pohledávka nevznikla nebo že již zcela zanikla anebo že se zcela promlčela.26 Dle ustanovení § 199 odst. 1 insolvenčního zákona, insolvenční správce, který popřel vykonatelnou pohledávku, podá do 30 dnů od přezkumného jednání nebo od právní moci rozhodnutí o schválení zprávy o přezkumu podle § 410 odst. 3 písm. a) u insolvenčního soudu žalobu, kterou své popření uplatní proti věřiteli, který vykonatelnou pohledávku přihlásil. Lhůta je zachována, dojde-li žaloba nejpozději posledního dne lhůty soudu.27 Podle odstavce 2 téhož ustanovení jako důvod popření pravosti nebo výše vykonatelné pohledávky přiznané pravomocným rozhodnutím příslušného orgánu lze uplatnit jen skutečnosti, které nebyly uplatněny dlužníkem v řízení, které předcházelo vydání tohoto rozhodnutí; důvodem popření však nemůže být jiné právní posouzení věci.28 Podle odstavce 3 téhož ustanovení v žalobě podle odstavce 1 může žalobce proti popřené pohledávce uplatnit pouze skutečnosti, pro které pohledávku popřel.29 Na základě výše uvedených skutkových zjištění, při aplikaci výše citované právní úpravy učinil soud následující závěry.30 Pokud jde o námitku promlčení vznesenou žalovaným, tak pro počátek běhu promlčecí doby je rozhodující okamžik vzniku škody, nikoli samotné tvrzené porušení povinnosti insolvenčním správcem (např. zpětvzetí popření pohledávky). Událost, z níž škoda vznikla, zahrnuje nejen protiprávní úkon či právně kvalifikovanou událost, ale i vznik škody samotné. Pokud by byla tato událost ztotožněna pouze s jednáním správce, mohla by promlčecí doba začít běžet dříve, než samotnému žalobci škoda vůbec vznikla. Takový výklad je nepřijatelný (srov. analogicky rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 1 Cz 20/1990). V poměrech projednávané věci soud konstatuje, že škoda tvrzená žalobcem mohla jemu samotnému vzniknout až v okamžiku, kdy bylo zřejmé, že dojde k plnému uspokojení pohledávek věřitelů po skončení insolvenčního řízení, nikoli již při zpětvzetí popření pohledávky. Žalobce správně poukazoval na to, že teprve po pravomocném schválení konečné zprávy a vydání posledního rozvrhového usnesení v roce 2024 bylo možné určit výši hyperochy, která by mu připadla, pokud by pohledávka věřitele P2/2 nebyla zjištěna a uspokojena. Do té nemohla začít běžet promlčecí doba. Tento závěr odpovídá i výše citovanému ustanovení § 37 odst. 4 insolvenčního zákona. Jak subjektivní, tak objektivní lhůta je v dané věci zachována, k promlčení práva žalobce nemohlo dojít. Námitka promlčení není tedy důvodná.31 Bylo proto třeba posoudit, zda žalovaný v pozici insolvenčního správce 1) porušil povinnost (insolvenční správce může přitom porušit povinnosti, které jsou mu uloženy zákonem, nebo povinnosti, které jsou mu uloženy rozhodnutím soudu, anebo nepostupuje při výkonu funkce s odbornou péčí), 2) zda vznikla škoda a 3) zda je zde příčinná souvislost mezi porušením povinnosti při výkonu funkce insolvenčního správce a vznikem škody.32 Dle soudu žalovaný žádné povinnosti ve smyslu uvedeném v předchozím odstavci neporušil. Za porušení nelze (obecně) považovat takový procesní postoj insolvenčního správce spočívající na právním názoru, který vůči pohledávce zaujme (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2021, sp. zn. 29 ICdo 38/2019). Porušením povinnosti není přehodnocení předchozího právního názoru a postupu, porušením povinnosti postupovat s odbornou péčí by bylo až zaujetí názoru, který by v rozporu s odbornou péčí byl.33 Soud si je vědom toho, jak byla předmětná pohledávka přihlášena a odůvodněna (viz zjištění v bodě 4). Soud připomíná, že smluvní pokuta byla sjednána v návaznosti na uzavření úvěrové smlouvy a zástavní smlouvy (oboje uzavřené před zahájením insolvenčního řízení, kdy smluvní pokuta byla vůči samotnému žalobci uplatněna rovněž před zahájením insolvenčního řízení, přičemž z vyrozumění o uplatnění smluvní pokuty je zřejmé, že navazuje na úvěrovou smlouvu, zástavní smlouvu a v uplatnění je jasně popsáno, jaké porušení povinnosti je důvodem uplatnění smluvní pokuty – povinnost žalobce zajistit pojištění nemovitostí). Už jen z toho je zřejmé, že přihláška pohledávky bez potíží obstojí z pohledu tzv. koncentrace právního titulu přihláškou (uplatnění smluvní pokuty bylo datováno 23. 11. 2015, přesně tento datum se objevuje v přihlášce; v přihlášce se dále objevuje odkaz na čl. 3.4., určitý formulační nedostatek, že by se čl. 3.4. měl vztahovat ke smlouvě o úvěru, je dle soudu v souladu s pravidly dle § 574 a § 578 o.z. překlenutelný výkladem a už ze samotné přihlášky tedy bylo seznatelné, jaký je její titul). Z rozhodnutí Nejvyššího soudu z 30. 1. 2003, sp. zn. 29 Cdo 1089/2000 plyne následujíc závěr: "Obsahuje-li přihláška pohledávky do konkursu údaje, jež nezaměnitelným způsobem identifikují skutek (skutkový děj), na jehož základě věřitel přihlašuje svůj nárok (v peněžité formě) do konkursu, ale konkursní věřitel (přihlašovatel pohledávky) ani do skončení přezkumného jednání nevylíčil všechny skutečnosti významné pro posouzení, zda jde o pohledávku pravou, uplatněnou ve správné výši a ve správném pořadí, je to důvodem k popření pohledávky, nikoli důvodem k odstraňování vad přihlášky. Jestliže konkursní věřitel (přihlašovatel pohledávky) ve včas podané žalobě o určení pravosti, výše nebo pořadí nevykonatelné pohledávky (nebo v pozdějších fázích řízení o této žalobě) popřené správcem konkursní podstaty nebo některým z konkursních věřitelů, uvede vedle rozhodujících skutečností, jež obsahovala již přihláška, i další potřebná tvrzení, významná podle hmotného práva pro jeho úspěch v incidenčním sporu (pro doložení toho, že jde o pohledávku pravou, že jde o pohledávku uplatněnou ve správné výši nebo o pohledávku uplatněnou ve správném pořadí), pak tím nevybočuje z mezí, kladených jeho žalobním tvrzením ustanovením § 23 odst. 2 věty první zákona č. 328/1991 Sb. ve znění pozdějších předpisů." Jakkoli se toto rozhodnutí vztahuje k zákonu 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, je nepochybně použitelné i nyní. Přihláška pohledávky zajisté neuváděla přesně to, že nárok na smluvní pokutu 2 400 000 Kč plyne ze smlouvy o zřízení zástavního práva. Tato smlouva je však osobně i obsahově navázána na úvěrovou smlouvu. Nebyl to tedy důvod k odstraňování vad přihlášky, ale k případnému popření pohledávky. To žalovaný učinil. Tedy v této fázi jednal s postupem odborné péče. Šlo totiž o nedostatek ve sporu o pravost pohledávky odstranitelný samotným věřitelem či odstranitelný v rámci poučovací povinnosti soudu dle § 118 odst. 1 o.s.ř. či § 118a o.s.ř.34 O nedostatku odborné péče by bylo možno uvažovat v situaci, pokud by byl žalovaným vzat zpět popěrný úkon v situaci, kdy by ve sporu mohl být žalovaný úspěšný. Tak tomu v dané věci není.35 K povinnosti insolvenčního správce postupovat při výkonu funkce s odbornou péčí Nejvyšší soud především zdůrazňuje, že insolvenční správce je, zjednodušeně řečeno, správcem cizího majetku, konkrétně správcem majetku dlužníka nebo majetku ve vlastnictví jiných osob, na který se po dobu trvání účinků insolvenčního řízení pohlíží jako na dlužníkův majetek. Insolvenční zákon obsahuje řadu ustanovení týkajících se insolvenční správy majetku; tam, kde o některých aspektech insolvenční správy majetku mlčí, je namístě si položit otázku, zda a v jakém rozsahu lze (nevylučuje-li to ani povaha insolvenční správy majetku) na insolvenční správu majetku subsidiárně aplikovat některá z ustanovení zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“), týkající se správy cizího majetku (§ 1400 až § 1447 obč. zák.). Z povahy insolvenční správy majetku je zřejmé, že jako nepoužitelná lze pro insolvenční řízení vyloučit ustanovení o prosté správě cizího majetku (§ 1405 až § 1408 obč. zák.). Subsidiární použitelnost ustanovení týkajících se plné správy cizího majetku (§ 1409 až § 1447 obč. zák.) však takto paušálně nelze odmítnout. U každého z ustanovení obč. zák. týkajícího se plné správy cizího majetku je třeba provést test jeho subsidiární použitelnosti pro insolvenční řízení (pro insolvenční správu majetku) poměřením s těmi ustanoveními insolvenčního zákona, která upravují insolvenční správu majetku, jakož i (tam, kde insolvenční zákon předmětnou materii neupravuje výslovně) posouzením, zda subsidiární použitelnost příslušného ustanovení obč. zák. nevylučuje sama povaha insolvenční správy majetku (srov. shodně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2019, sp. zn. 29 NSČR 167/2017, uveřejněné pod č. 73/2020 Sb. rozh. obč.).36 Soud se proto zabýval přiměřeností smluvní pokuty a tedy tím, zda by žalovaný byl ve sporu o pravost úspěšný či nikoliv. V usnesení sp. zn. 20 Cdo 1522/2020 ze dne 20. 7. 2020 se Nejvyšší soud přihlásil k předchozí judikatuře, když uvedl, že dovolací soud již dříve dovodil, že v závislosti na konkrétních okolnostech daného případu je smluvní pokuta sjednaná ve výši zhruba 0,5 % denně z dlužné částky v zásadě posuzována ještě jako odpovídající dobrým mravům, a ujednání o, Anonymizováno, ní proto není neplatné (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. dubna 2012, sp. zn. 33 Cdo 772/2010, ze dne 25. 11. 2009, sp. zn. 33 Cdo 1682/2007, či ze dne 27. 2. 2007, sp. zn. 33 Odo 236/2005). Pro úplnost soud dodává, že rozhodnutí z 20. 7. 2020 se dotýká spotřebitele. V rozhodované věci smluvní pokuta byla nastavena tak, že by ve smyslu citovaných rozhodnutí Nejvyššího soudu obstála, neboť prodlení žalobce (přičemž dle soudu nejde o nijak neobvyklou povinnost úvěrovaného zajistit pojištění zástavy jako součást zajištění) zajištěné smluvní pokutou bylo mnohem delší, než 20 dnů, kdy by při sazbě 0,5 % denně dosáhla smluvní pokuta právě 10 % z výše jistiny úvěru, kdy ovšem úvěr byl úročen a výše dluhu byla v okamžiku uplatnění předmětné smluvní pokuty vyšší než 30 milionů korun.37 Soud proto uzavírá, že žalovaný by nebyl ve sporu o pravost úspěšný a pokud v takové situaci vzal popěrný úkon zpět, postupoval s odbornou péčí, přičemž soud zde doplňuje, že úroveň odborné péče je v třeba posuzovat i s přihlédnutím k roli správce, jehož úkolem je rychlé, hospodárné a co nejvyšší uspokojení věřitelů (§ 5 písm. a) IZ). Je bez významu, jakým způsobem se finální názor žalovaného v průběhu běhu času formoval, jaký byl v počáteční fázi jeho angažmá jako správce jeho náhled na danou pohledávku, podstatný pro toto řízení je konečný stav.38 Z uvedeného závěru plyne, že nebyl naplněn již první z předpokladů odpovědnosti insolvenčního správce za škodu (porušení povinnosti při výkonu funkce insolvenčního správce); není proto nutné zkoumat existenci dalších předpokladů (vznik škody, příčinná souvislost mezi porušením povinnosti při výkonu funkce insolvenčního správce a vznikem škody) a je to důvodem pro zamítnutí žaloby.39 O nákladech řízení soud rozhodl dle ustanovení § 142 odst. 1 občanského soudního řádu. Účelně vynaložené náklady jsou u zcela úspěšného žalovaného představovány odměnou advokáta dle § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb. (dále jen „vyhláška“) v rozsahu 8 úkonů po 17 900 Kč (převzetí a příprava, 4x podání ve věci samé, účast na třech jednáních soudu). Žalovanému náleží i paušální náhrada hotových výdajů dle § 13 odst. 4 vyhlášky za výše uvedené úkony v celkové výši 3 600 Kč (8 x 450 Kč). K nákladům náleží i cestovné ve výši 5 080 Kč (doprava k jednáním na trase , adresa, a zpět, délka trasy vždy 220 km, náhrada za opotřebení vždy 5,80 Kč za km, doložená spotřeba automobilu vždy 5,3 l/100 km, cena pohonných hmot (benzín) vždy 35,80 Kč za litr dle vyhlášky č. 475/2024 Sb.) a náhrada za ztrátu času ve výši 2 700 Kč (náhrada podle § 14 odst. 3 vyhlášky v rozsahu 18 započatých půlhodin po 150 Kč). Žalovanému náleží i náhrada za prokázané parkovné v celkové výši 220 Kč.