18 Co 95/2026

Plný text

Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Aleny Pokorné a soudců JUDr. Víta Pejška a Mgr. Miloše Zdražila ve věci žalobce: Jméno žalobce ., IČO IČO žalobce sídlem Adresa žalobce zastoupený advokátkou Jméno advokátky sídlem Adresa advokátky proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného o zaplacení 46 551,33 Kč s příslušenstvím, k odvolání žalobce proti rozsudku Okresního soudu v Chrudimi ze dne 19. 1. 2026, č.j. 4 C 204/2025-40,

I. Rozsudek okresního soudu se v odvoláním napadených výrocích II. a III. potvrzuje.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

1. Okresní soud shora označeným rozsudkem uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci částku , částka, , a to do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok I.), zamítl žalobu v části, v níž se žalobce domáhal po žalovaném zaplacení částky , částka, s úrokem z prodlení 0,5 % denně z částky , částka, od , datum, do zaplacení a s náklady spojenými s uplatněním pohledávky ve výši , částka, (výrok II.) a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.).

2. Z odůvodnění rozsudku vyplývá, že žalobce se žalobou proti žalovanému domáhal zaplacení částky , částka, s tím, že mezi účastníky byla uzavřena dne , datum, smlouva o úvěru na podporu a rozvoj podnikání č. , číslo, , žalobce tvrdil, že žalovaný uzavřel smlouvu jako podnikatel a smlouva se tudíž neřídí zákonem o spotřebitelském úvěru, podle smlouvy poskytl žalobce žalovanému účelový úvěr na nájemné ve výši , částka, a žalovaný měl úvěr splatit v 6 měsíčních splátkách po , částka, splatných vždy do 18. dne kalendářního měsíce počínaje dnem , datum, , žalovaný se zavázal zaplatit úvěr včetně poplatku za poskytnutí úvěru ve výši , částka, a celkem tak měl zaplatit , částka, , avšak úvěr řádně nehradil a celý dluh se stal splatný dne , datum, a spolu s náklady na upomínání a smluvní pokutou potom požadoval žalobce po žalovaném zaplacení částky , částka, . Žalovaný podal proti vydanému platebnímu rozkazu odpor a namítal, že úvěr byl čerpán v době jeho aktivní závislosti na hraní hazardních her, dobrovolně v této souvislosti podstoupil léčbu v , právnická osoba, na vyřešení své dluhové situace spolupracuje s neziskovou organizací , právnická osoba, ., úvěr měl být čerpán na úhradu nájemného, nicméně žalovaný hradí nájemné pouze na adrese svého bydliště, nemá žádnou podnikatelskou provozovnu, z čehož je zřejmé, že úvěr nebyl čerpán za účelem podnikání, ale na úhradu osobního závazku, nebyl v postavení podnikatele, ale v postavení spotřebitele, když účel využití úvěru si žalobce nijak neověřoval. Namítal také, že smlouva je s ohledem na výši úroku a kumulaci sankčních ustanovení v rozporu s dobrými mravy, a tudíž je neplatná; a protože uhradil žalobci částku , částka, , měla by mu být uložena povinnost vrátit žalobci částku , částka, . Žalobce k námitkám žalovaného namítal, že poskytuje úvěr pouze podnikatelům – fyzickým osobám pro podnikatelské účely, což je patrné i z jeho internetových stránek a žalovaný ve smlouvě prohlásil, že vystupuje jako podnikatel a že žádá úvěr na podporu a rozvoj podnikání, a tudíž měl za to, že ho žalovaný uvedl v omyl a odmítl, že by smlouva byla v rozporu s dobrými mravy. Okresní soud provedl dokazování a ze smlouvy o úvěru označené jako „smlouva o úvěru na podporu a rozvoj podnikání č. , číslo, “ zjistil, že žalovaný byl označen ve smlouvě identifikačním číslem osoby a místem podnikání na adrese , adresa, , že jako účel úvěru bylo uvedeno nájemné, že celková výše úvěru činila , částka, , poplatek za poskytnutí úvěru , částka, , úvěr měl být splacen v 6 splátkách po , částka, a smlouva upravovala také náklady případného vymáhání a sankcí v případě porušení smlouvy. Z žádosti o poskytnutí úvěru okresní soud zjistil, že v žádosti je uveden čistý příjem žalovaného , částka, , a že má měsíční závazky u nebankovních poskytovatelů ve výši , částka, . Z potvrzení o platbách dále zjistil, že žalovaný na úvěr zaplatil , částka, , a z dohody o mzdě, že žalovaný měl od ledna 2025 pobírat základní měsíční mzdu ve výši , částka, . Ze sdělení , právnická osoba, ze dne , datum, pak okresní soud zjistil, že žalovaný je zapsán v rejstříku fyzických osob vyloučených z účasti na hazardních hrách.

3. Okresní soud po provedeném dokazování uzavřel, že mezi účastníky byla uzavřena smlouva o úvěru, podle níž žalobce poskytl žalovanému úvěr , částka, . Uvedl, že dále posuzoval, zda jde o smlouvu uzavřenou s žalovaným jako podnikatelem nebo zda se jedná o smlouvu spotřebitelskou a zda se tak na žalobce vztahovala povinnost ověřit úvěruschopnost žalovaného podle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Přitom uzavřel, že byť smlouva byla nazvána jako smlouva na podporu a rozvoj podnikání, šlo pouze o vnější zdání a odkázal na judikaturu Nejvyššího soudu, a to usnesení ze dne , datum, , č.j. , spisová značka, , o tom, že souvislost půjčovaných prostředků s podnikáním nelze prokazovat jen tak, že je ve smlouvě uveden údaj o sídle a identifikačním čísle podnikatele, ani tím, že smlouva obsahuje blíže neurčené označení „podnikatelské účely“, a měl za to, že o takovou situaci jde i v dané věci, tedy že smlouva byla označena jako smlouva na podporu a rozvoj podnikání (bez bližší specifikace) a žalovaný jako dlužník je označen i svým identifikačním číslem a místem podnikání, jako účel úvěru je uvedeno nájemné a výše úvěru , částka, , a již z toho lze dovozovat pochybnosti o charakteru úvěru, neboť pokud by si bral žalovaný úvěr na podporu podnikání a jako účel úvěru je uvedeno nájemné ve výši , částka, , pak se nutně vnucuje otázka, jestli se skutečně jedná o podporu podnikání, když částka , částka, se pro podporu podnikání jeví jako částka velmi nízká, která by pokryla tak maximálně jeden, možná dva měsíční nájmy. Žalobce si měl dle okresního soudu vyžádat od žalovaného bližší specifikaci onoho nájemného – stačilo by doložit příslušnou smlouvu o nájmu nebytových prostor, což však žalobce neučinil a spoléhal se pouze na to, co žalovaný uvedl v žádosti o úvěr a co odsouhlasil ve smlouvě, když elementární míra odborné péče na straně žalobce jako profesionála je nutná. Pochybnosti jsou o to větší, že žalovaný v žádosti o úvěr uvedl příjem , částka, čistého, a tudíž měl okresní soud za to, že se nabízí otázka, proč by si podnikatel dosahující takového příjmu bral vysoce úročený úvěr splatný během půl roku na poskytnutí jednoho či dvou nájmů, a za takové situace lze žalovaného vyhodnotit jako osobu, která je ve velkých finančních problémech. Okresní soud tedy na smlouvu o úvěru pohlížel jako na smlouvu uzavřenou se spotřebitelem (žalobce neměl nijak ověřeno, že úvěr je poskytován opravdu na podnikatelské úvěry a žalovaný prokázal, že úvěr nebyl využíván pro podnikatelské účely, neboť neměl pronajatou žádnou provozovnu, kde by platil nájemné, což měl být účel úvěru). Na úvěrovou smlouvu proto aplikoval ust. § 86 a § 87 zákona o spotřebitelském úvěru a uzavřel, že žalobce měl ověřit úvěruschopnost žalovaného, tedy porovnat jeho příjmy a výdaje, což neučinil, příjmy nepřezkoumával a výdaje nehodnotil vůbec a za takového stavu je smlouva o úvěru absolutně neplatná a žalobce má právo proti žalovanému pouze na vydání bezdůvodného obohacení dle § 2993 občanského zákoníku (zákon č. 89/2012 Sb. – o.z.); a protože žalobce poskytl žalovanému částku , částka, a žalovaný zaplatil , částka, , uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci , částka, a ve zbývající části žalobu zamítl. O nákladech řízení pak rozhodl dle ust. § 142 odst. 2 o.s.ř. a žádnému z účastníků právo na jejich náhradu nepřiznal, neboť žalovaný měl větší úspěch, ale náklady řízení nepožadoval.

4. Proti rozsudku, a to proti výrokům II. a III., podal včas odvolání žalobce. Namítal, že žalovaný vůči němu vždy jednal jako podnikatel a ve smluvní dokumentaci je identifikován svým IČ a sídlem, žalobce vyhledal a požádal o úvěr jako podnikatel a deklaroval ve smlouvě o úvěru účel úvěru – nájemné, tj. financování běžné provozní činnosti a nákladů, které obvykle souvisejí s podnikáním. Odkázal na princip ochrany důvěry v závazkových vztazích a poctivého jednání a na nálezy Ústavního soudu II. ÚS 3/06 a I. ÚS 342/09 a také rozsudek SDEU C-464/01 ze dne , datum, o tom, že jestliže se fyzická osoba chová tak, že mohla u druhé smluvní strany vyvolat oprávněný dojem, že jedná jako podnikatel, nemůže se následně dovolávat ustanovení o ochraně spotřebitele. Žalobce namítal, že poskytuje pouze podnikatelské úvěry, což deklaruje i na svých internetových stránkách a k poskytování spotřebitelského úvěru nemá ani licenci, a byl to žalovaný, který sám žalobce oslovil s žádostí o podnikatelský úvěr. Žalobce tak není vázán ustanoveními o nutnosti zkoumat úvěruschopnost žalovaného. Poukázal také na to, že v dané věci jde o řízení sporné, a to i v případě, že jedním z jeho účastníků je spotřebitel, je ovládáno principem rovnosti účastníků a zásadou projednávací a je zásadně věcí účastníků a nikoliv soudu, aby v řízení snesli tvrzení, z nichž pro sebe dovozují příznivé právní následky. Ve sporném řízení může soud dovodit charakter právního jednání pouze ze skutečností, které mu byly stranami předestřeny, nebo které v řízení vyšly najevo procesním právem aprobovaným postupem a zásadně není možné, aby ve sporném řízení soud právně významné skutečnosti, které nebyly účastníkem, jehož ve vztahu k nim tíží povinnost tvrzení, uplatněny, sám vyhledával, a to ani tehdy, jestliže by jejich zjištění mohlo vést k závěru o neplatnosti hodnoceného jednání. Navrhl, aby odvolací soud rozsudek okresního soudu změnil a přiznal mu nárok v celém rozsahu, případně rozsudek zrušil a věc vrátil okresnímu soudu k dalšímu řízení.

5. Žalovaný se k odvolání žalobce vyjádřil tak, že je považuje za nedůvodné a rozsudek okresního soudu měl za správný. Uvedl, že okresní soud správně zjistil skutkový stav, kdy na základě předložených důkazů správně dovodil, že ve smluvním vztahu žalovaný vystupoval jako spotřebitel, nikoliv jako podnikatel, když uvedení identifikačního čísla a sídla ve smlouvě bylo podmínkou žalobce a on do smlouvy neměl možnost zasahovat. Žalobce měl povinnost postupovat s odbornou péčí a ověřit využití úvěru na podnikatelské účely, tím spíš, že k poskytování spotřebitelských úvěrů nemá oprávnění, když vědomou rezignaci na ověření využití úvěru nelze označit za jednání v dobré víře, nýbrž za účelové obcházení kogentních ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru. Navrhl, aby odvolací soud rozsudek okresního soudu jako správný potvrdil. Dodal, že dne , datum, žalobci zaplatil , částka, , přiznaných mu výrokem I. napadeného rozsudku. Přiložil k tomu i potvrzení o odchozí úhradě v uvedené výši z banky.

6. Odvolací soud přezkoumal rozsudek okresního soudu v odvoláním napadených výrocích II. a III., jakož i řízení, které jeho vyhlášení předcházelo (§ 212 a § 212a o.s.ř.), a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.

7. Odvolací soud se ztotožňuje se skutkovými i právními závěry okresního soudu učiněnými v napadeném rozsudku, proto na ně odkazuje a pouze s ohledem na námitky žalobce dodává následující.

8. Odvolací soud má ve shodě s okresním soudem za to, že žalobce dostatečně nezkoumal, zda žalovaný požádal žalobce o poskytnutí úvěru na podnikatelské účely, když šlo o úvěr ve výši , částka, na nájemné, a žalobce nijak nezkoumal, zda žalovaný skutečně potřebuje nájemné pro své podnikatelské účely, tedy nevyžádal si např. smlouvu o nájmu nebytových prostor.

9. Odvolací soud se tudíž ztotožňuje se závěrem okresního soudu, že šlo o spotřebitelský úvěr a že žalobce dostatečně nezkoumal úvěruschopnost žalovaného. Sice zjišťoval, jaký má žalovaný příjem, ale rozhodně již nezkoumal výdaje žalovaného, tedy jinými slovy nezkoumal – neposoudil úvěruschopnost žalovaného jako spotřebitele ve smyslu ust. § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, a proto uzavřená smlouva o úvěru je dle ust. § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru neplatná, a žalobce má proti žalovanému právo pouze na vydání bezdůvodného obohacení, tedy toho, co od žalobce obdržel, tj. , částka, minus to, co žalovaný již zaplatil – , částka, . Okresní soud tudíž rozhodl správně, když uložil žalovanému zaplatit žalobci výrokem I. napadeného rozsudku částku , částka, , a ve zbytku žalobu žalobce zamítl.

10. Žalobce nemá přitom právo ani na úroky z prodlení z přiznané částky , částka, ve výroku I. rozsudku okresního soudu. K tomu odvolací soud odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. , spisová značka, , v němž Nejvyšší soud uvedl, že ust. § 87 zákona o spotřebitelském úvěru lze označit za speciální k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení a upravuje soukromoprávní sankci poskytovatelů „lichvářských“ úvěrů spočívajících v tom, že poskytovatel úvěru má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté nebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možnosti dlužníka (spotřebitele); nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. mu vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru (body 16. a 17. rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. , spisová značka, ).

11. Námitka žalobce, že okresní soud sám hledal důkazy o spotřebitelském charakteru úvěru uzavřeného mezi účastníky, není důvodná, neboť žalovaný se k žalobě podrobně vyjádřil, a okresní soud pouze posuzoval jeho námitky vůči žalobě a předložené důkazy a na základě nich ve věci rozhodl.

12. Odvolací soud proto rozsudek okresního soudu v odvoláním napadených výrocích II. a III. jako věcně správný potvrdil (§ 219 o.s.ř.).

13. O nákladech odvolacího řízení rozhodl odvolací soud dle ust. § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o.s.ř. a žádnému z účastníků právo na jejich náhradu nepřiznal, když úspěšný žalovaný náklady řízení nepožadoval.