19 Co 121/2024

Plný text

Krajský soud v Hradci Králové rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Aleny Bačinové a soudkyň JUDr. Ireny Šolínové a Mgr. Martiny Nyplové ve věci žalobců: a) právnická osoba , IČO: číslo sídlem adresa ) právnická osoba , IČO: číslo sídlem adresa zastoupeni advokátem jméno sídlem adresa proti žalovanému: jméno datum adresa sídlem adresa o určení vlastnického práva k nemovitostem, k odvolání žalobců proti rozsudku Okresního soudu v Semilech ze dne 8. března 2024 č. j. 6 C 180/2022-176

I. Rozsudek okresního soudu se ve výroku I vyjma odvoláním nenapadené části, v níž byla žaloba zamítnuta ohledně pozemku p. č. 195/5 v k. ú. , název, , potvrzuje.

II. Ve výroku II se rozsudek okresního soudu mění tak, že žalobci jsou povinni společně a nerozdílně nahradit žalovanému náklady řízení před okresním soudem ve výši 42 572,80 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám , jméno, .

III. Žalobci jsou povinni společně a nerozdílně nahradit žalovanému náklady odvolacího řízení ve výši 10 388,30 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám , jméno, .

1. Okresní soud shora označeným rozsudkem zamítl žalobu, kterou se žalobci domáhali určení, že žalobce a) je výlučným vlastníkem pozemků p. č. st. , číslo, v k. ú. , název, vzniklých na základě geometrického plánu č. , číslo, zpracovaného , jméno FO, dne , datum, a určení, že žalobce a) a žalobce b) jsou každý v rozsahu ½ spoluvlastníky pozemků p. č. , Anonymizováno, v k. ú. , adresa, vzniklých na základě geometrického plánu č. , číslo, zpracovaného , jméno FO, dne , datum, (výrok I), a uložil žalobcům společně a nerozdílně nahradit žalovanému náklady řízení ve výši 50 800,80 Kč k rukám jeho zástupce (výrok II).

2. Z odůvodnění rozsudku okresního soudu se podává, že žalobci se podanou žalobou domáhali určení vlastnictví k nemovitostem uvedeným ve výroku I rozsudku. Tvrdili, že výměra pozemků p. č. , Anonymizováno, se změnila v důsledku geometrického plánu vypracovaného na žádost žalovaného, který určil jiné hranice pozemků, ač do té doby žalovaný nečinil jakékoliv kroky, aby zpochybnil hranice stávajících pozemků. Na základě geometrického plánu došlo v katastru nemovitostí k opravě chyby v katastrálním operátu, čímž se výměra pozemků ve vlastnictví žalobců a) a b) zmenšila a došlo k navýšení výměry pozemků ve vlastnictví žalovaného. Žalobce a) dle řádné kupní smlouvy a v souladu s geometrickým plánem odkoupil od žalobce b) pozemky v dobré víře v jejich plné výměře, na těchto hospodařil, postavil a kolaudoval zemědělské budovy a tyto pozemky zařadil do transformačních podílů. Část pozemků pod budovami družstva vlastnil žalobce b) od 60. let minulého století, kdy tyto přešly z původního vlastníka , Anonymizováno, na obec a ta se stala řádným a poctivým vlastníkem. Dne , datum, pak došlo k uzavření kupní smlouvy mezi družstvem a obcí , adresa, a žalobce a) se stal vlastníkem pozemků pod svými budovami, postavenými v období let 1988–1990, které stály na cizím pozemku. V rámci předmětné kupní smlouvy šlo o pozemky p. č. st. , číslo, a v rozsahu jedné poloviny o pozemek p. č. , číslo, vše k. ú. , adresa, . Žalobce a) jednal vždy v dobré víře nejen v zápis do katastru, tedy do veřejného rejstříku, ale má k dispozici nabývací tituly, kolaudace a geometrické plány, které jednoznačně prokazují, že pozemky byly v jejím vlastnictví ve výměrách uvedených ve smlouvě i v plánech a zapsaných v katastru nemovitostí. V roce 2015, kdy došlo k převodu vlastnictví, byly výměry předmětných pozemků stejné jako v roce 1995 i dříve, jak vyplývá z LV a geometrických plánů. Více jak 25 let nikdo nezpochybnil ani vlastnictví ani výměry pozemků, přitom bylo zpracováváno několik geometrických plánů předmětných pozemků, vše bylo evidováno v katastru nemovitosti. Do doby nesprávného rozhodnutí katastrálního úřadu o opravě chyby v operátu drželi žalobci předmětné nemovitosti ve svém vlastnictví v hranicích a ploše uvedené v katastru nemovitostí. Jednalo se o poctivou držbu, v důsledku které žalobci předmětné části pozemků žalovaného vydrželi. Žalovaný navrhl žalobu zamítnout. Uvedl, že do , datum, se pozemek ve vlastnictví státu nemohl stát předmětem vydržení a vydržecí doba mohla běžet až od , datum, . Žalobce a) pozemky nabyl kupní smlouvou ze dne , datum, od obce , adresa, . Součástí uzavřené kupní smlouvy byl GP č. , číslo, , který v podstatě vytvořil pozemek p. č. , číslo, , jehož ideální ½ byla prodána žalobci a). Další převáděné pozemky p. č. st. , číslo, tvoří základ této žaloby. Do okamžiku převodu je tak nutné zkoumat, zda obec byla v dobré víře vzhledem ke všem okolnostem, že jí nárokované části pozemků patří. Geometrický plán č. , číslo, ze dne , datum, vyhotovený Geodézií n. p. , adresa, ukázal, že průběh hranice pozemků pod stavbami na p. č. , číslo, je jiný než zapsaný v katastru. Vzhledem k tomu, že účelem tohoto GP bylo zaměření novostavby posklizňové haly pro žalobce a) nacházející se na pozemcích obce , adresa, , musela mít již tehdy obec pochybnosti o průběhu vlastnické hranice. To, že tuto skutečnost nikdo neřešil, nemůže být k tíži žalovaného, který v té době neměl reálné dispoziční právo k pozemkům a nikdo ho o tom nemusel ani informovat. Další geometrický plán č. , číslo, vyhotovený , právnická osoba, ze dne , datum, ukazuje vzhledem ke stavbám, v jakém nepořádku byla evidence nemovitostí, neboť prakticky ani jedna ze staveb žalobce nebyla správně polohopisně určena a zanesena do katastru nemovitostí. Účelem GP bylo zaměření střediska rostlinné výroby žalobce a). Ani tato skutečnost nevedla družstvo, potažmo obec, aby se zaměřily na podrobnější zkoumání vlastnických vztahů, ačkoli na základě tohoto GP tak měli učinit, neboť GP založil jasnou pochybnost o průběhu vlastnických hranic v dané lokalitě. Dalším důkazem vyvracejícím dobrou víru žalobců jsou opakovaná jednání se žalovaným z let 2015 - 2017 s doporučením, aby si žalovaný nechal pozemky vyměřit. V protokolu o předání pozemků právním předchůdcům žalovaného se konstatuje, že hranice pozemků byly po vzájemné dohodě určeny pouze orientačně. Již z této formulace vyplývá, že jejich tehdejší uživatel si nebyl jistý přesnými hranicemi pozemků. Pokud se postupem času stal uživatel jejich majitelem a neprovedl žádné jejich další vytýčení, nemohl se v dobré víře spoléhat na to, že hranice pozemků jsou jisté. Z tohoto se dá usuzovat, že žalobci již tehdy měli vážnou pochybnost o průběhu vlastnických hranic, a že tedy nebyli ohledně této skutečnosti v dobré víře. Žalobce a) se nachází v situaci, kdy pro řádnou držbu by mohl předpoklady splňovat teprve od roku 2015, kdy mu svědčí právní titul, nicméně ani tak nemohla být završena 10letá lhůta a nebyla naplněna ani podmínka nepřetržité dobré víry vzhledem ke všem okolnostem. Z tohoto právního titulu je žaloba nedůvodná. Žalobci a) nesvědčí ani tzv. mimořádné vydržení, neboť v letech 2015-2017 vyzýval žalovaného k vyměření vlastnických hranic pozemků, tj. nebyl v dobré víře o jejich průběhu, a navíc mimořádné vydržení co do 20leté, resp. 25leté lhůty se mohlo završit dle přechodných ustanovení zák. č. 89/2012 Sb. nejdříve k 1. 1. 2019. Tato podmínka splněna rovněž nebyla mj. v důsledku jednání o vyměření vlastnických hranic v letech 2015-2017 a absence dobré víry obce , adresa, . Obec , adresa, nebyla v dobré víře vzhledem ke všem okolnostem od roku 1994 a pokud by soud o tomto závěru nebyl přesvědčen, pak žalovaný namítá, že teoreticky by do úvahy mohlo přijít završení vydržení před uzavřením kupní smlouvy v roce 2015 mezi ní a žalobcem a) (právní titul od , datum, ), a tudíž by se musel uplatnit závěr, že žalobce a) by v tomto sporu nebyl aktivně legitimován. Obec užívala pozemky již od 60. let minulého století a pronajímala je družstvu, které na nich hospodařilo. Do roku 2015, kdy byla obec jediným a výlučným majitelem pozemků, se ze strany žalobce b) jednalo toliko a pouze o tzv. knihovní držbu. Po celou dobu, tj. od 60. let minulého století, užívá fakticky předmětné nemovitosti žalobce a). Tehdejší vlastník – žalobce b) tak vůbec nevěděl, kde leží skutečné hranice pozemků. Nemohl tak o to více být v dobré víře, že mu nyní nárokované pozemky patří. Vydržecí doba tak vůči žalobci b) nepočala vůbec běžet.

3. Prvostupňový soud dospěl k závěru, že je dán naléhavý právní zájem na podané určovací žalobě podle § 80 o. s. ř. spočívající v uvedení stavu zapsaného v katastru nemovitostí do souladu se stavem skutečným a zabýval se žalobou věcně. Podle závěrů okresního soudu v řízení bylo kupní smlouvou ze dne , datum, prokázáno, že žalobce a) nabyl jako kupující od žalobce b) pozemky p. č. st. , číslo, a polovinu pozemku p. č. , číslo, v k. ú. , adresa, , které bezprostředně sousedí s pozemky p. č. st. , číslo, a p. č. , číslo, v k. ú. , adresa, , vyobrazené na GP , číslo, , které jsou předmětem žaloby. Tato nabývací smlouva představuje zdánlivý (putativní) právní důvod, který by postačil ke vzniku vlastnického práva, pokud by toto náleželo převodci. Protože však k uzavření kupní smlouvy došlo v roce 2015, nemohla být ze strany žalobce a) splněna vydržecí doba 10 let podle § 1091 odst. 2 o. z. Podle § 1092 o. z. lze do vydržecí doby započíst i dobu řádné a poctivé držby žalobce b). Ten nabyl vlastnické právo k předmětným pozemkům na základě § 1 zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí. Účinnost zákona nastala 24. 5. 1991 a tento den vzniklo žalobci b) vlastnické právo ze zákona. Z provedených důkazů však nevyplynulo, že by se žalobce b) stal řádným a poctivým držitelem pozemků, které jsou předmětem žaloby, a to ani pozemků p. č. , číslo, , jejichž vydržení v rozsahu ½ si žalobce b) nárokuje sám. Jak bylo zjištěno, historicky vznikl areál tak, že z role p. č. , číslo, ve vlastnictví , jméno FO, byl oddělen pozemek p. č. , číslo, a tento nový pozemek byl prodán STS , adresa, a vytvořil základ oploceného areálu, který však částečně i nadále tvořil pozemek ve vlastnictví , jméno FO, sahající až k cestě p. č. , číslo, Z provedených důkazů nebylo žádným způsobem prokázáno, že by se žalobce b) současně s pozemky nabytými na základě zákona č. 172/1991 Sb. chopil současně i držby pozemků, které jsou předmětem žaloby. Jednak žalobce b) sám pozemky fakticky neužíval, neboť v areálu hospodařil po celou dobu žalobce a), a rovněž nebylo zjištěno, že by hranice mezi pozemkem p. č. , číslo, ve vlastnictví p. , jméno FO, a jeho právních nástupců (nyní žalovaného) a pozemkem p. č. , číslo, ve vlastnictví žalobce b) byly v areálu nějakým způsobem vytyčeny či byly představiteli obce ukázány. Bývalá starostka p. , jméno FO, k tomu uvedla, že v areálu žádné geodetické značky nebyly, žádného geodetického vyměřování se nezúčastnili a ani sami neprovedli žádné zaměření svých pozemků. Plot oddělující předmětné pozemky uprostřed areálu rovněž nebyl a ze zápisu o předání nemovitostí restituentům vyplývá, že hranice pozemků byly stanoveny pouze orientačně. Na základě uvedeného dospěl soud k závěru, že na straně žalobce b) chybí konkrétní představa o průběhu hranic mezi pozemky v předmětném areálu, přičemž absence vědomosti žalobce b) o průběhu hranice v terénu vylučuje, aby obec mohla být v omluvitelném omylu, že se hranice jejího pozemku nachází částečně na pozemku žalovaného. Protože hranice mezi pozemky v areálu nebyly v terénu nijak zřetelné a žalobce b) neprokázal, že by při přechodu pozemku do jeho vlastnictví , datum, učinil nějaké úkony k ověření pozemkové hranice či ho někdo způsobem nevyvolávajícím pochybnosti o proběhu hranic v terénu informoval, vylučuje pochybnost o průběhu hranice v areálu dobrou víru žalobce b), že mu patří i část pozemku žalovaného. Tím je vyloučeno, aby obec byla v dobré víře, že ji náleží i část pozemků p. č. , číslo, ve vlastnictví žalovaného. K tomu okresní soud doplnil, že žalobce b) nebyl pouhým knihovním vlastníkem dotčených pozemků (zejména p. č. , číslo, ), neboť tento pronajímal a jednal o nich v rámci zastupitelstva. Držba pozemků p. č. , číslo, ze strany žalobce b) proto mohla být naplněna prostřednictvím detentora v podobě žalobce a) jako nájemce. Soud proto ohledně pozemků p. č. , číslo, žalobu zamítl. Rovněž žalobce a) z důvodu neprokázané znalosti hranice v terénu nemohl být od počátku své držby na základě kupní smlouvy z , datum, v dobré víře, že mu patří část pozemku žalovaného, a navíc si ani nemůže započítat dobu držby svého předchůdce, protože ten neměl řádnou a poctivou držbu. Ohledně pozemku p. č. , číslo, , Anonymizováno, v řízení prokázáno, že tento pozemek nebyl součástí kupní smlouvy ze dne , datum, , proto chybí právní důvod, na základě kterého by žalobce a) mohl být v omluvitelném omylu, že mu patří vlastnické právo k danému pozemku. , jméno FO, k tomu uvedl, že o tento pozemek družstvo nikdy nemělo zájem. Soud proto zamítl žalobu i ohledně tohoto pozemku, neboť nebyly naplněny podmínky vydržení podle § 1090 odst. 1 o. z. v podobě existence právního důvodu, který by postačil ke vzniku vlastnického práva, pokud by náleželo převodci. K pozemkům p. č. st. , číslo, bylo v rámci dokazování zjištěno, že se tyto nacházejí pod halami, které v minulosti postavil žalobce a) na pozemcích původně evidovaných pod p. č. st. , číslo, Uvedené pozemky (nyní p. č. st. , číslo, ) byly předmětem nájmu dle smlouvy ze dne , datum, . Zásadní pro posouzení otázky vydržení žalobce a) ohledně těchto pozemků je podle § 1089 odst. 1 o. z. jeho poctivá držba, protože v případě neprokázání poctivé držby si žalobce a) nemůže započítat držbu svého předchůdce. Z GP č. , číslo, z roku , datum, ohledně stavby posklizňové haly na pozemku p. č. st. , číslo, lze dovodit, že hala byla zčásti postavena na pozemku PK č. , číslo, ve vlastnictví MNV , adresa, (viz dohoda o převodu z roku , datum, ) a zčásti také na pozemku PK č. , číslo, (část „b“ o výměře 111 m2 a část „c“ o výměře 400 m2) ve vlastnictví právního předchůdce žalovaného. O tom ostatně hovořil svědek , jméno, , které upozorňoval na skutečnost, že stavby byly postaveny na cizím pozemku. Ačkoliv je nepopiratelné, že halu následně užíval žalobce a), čímž je doložena jeho držba pozemku pod halou, absentuje poctivost této držby, protože žalobce a) nemohl být z objektivně přesvědčivého důvodu v dobré víře, že mu náleží právo k pozemku pod celou halou definovaného obvodovými zdmi. Z geometrického plánu se podává, že tento byl vypracován pro účely výstavby nové haly a žalobce a) jako stavitel s ním tedy musel být seznámena, případně jako účastník stavebního řízení měl příležitost se s ním seznámit. Po nahlédnutí do něho pak musel mít žalobce a) i jako laik bez zeměměřických znalostí jednoznačnou povědomost o tom, že pozemky pod halou zčásti označené jako „b“ a „c“ patří právnímu předchůdci žalovaného. S touto vědomostí se proto nemohl v roce , datum, stát poctivým držitelem pozemku v žalobě definovaného jako p. č. st. , číslo, a soud v této části žalobu zamítl, aniž s ohledem na výše uvedené zkoumal držbu předchůdce za účelem případného započtení vydržecí doby. Současně podotkl, že je nutno zkoumat vědomost žalobce a) jako právnické osoby, která kontinuálně existuje ve formě družstva již od , datum, . Není proto rozhodné, že současný předseda představenstva p. , jméno FO, v této době ještě představitelem družstva nebyl a nemusel být s daným GP seznámen. Z GP č. , číslo, z roku , datum, zhotoveného pro zaměření staveb v extraviánu lze i laickým pohledem dovodit, že část pozemku pod halou, dnes označeného jako p. č. st. , číslo, , nově vznikla také z pozemku p. č. , číslo, (díl „d“ o výměře 175 m2). Jako nový nabyvatel pozemku tehdy označeného jako p. č. , číslo, je označeno družstvo, který tedy muselo být s GP seznámeno, nebo si alespoň muselo být vědomo jeho existence. Tím je podle soudu doložena vědomost družstva o tom, že hala na pozemku p. č. , číslo, leží rovněž na cizím pozemku ve vlastnictví právního předchůdce žalovaného. Stejně tak se z GP dá dovodit průběh hranice mezi pozemky p. č. , číslo, mezi halami stojícími na pozemcích p. č. , číslo, . Tato hranice nespojovala krajní rohy pozemků p. č. , číslo, , nebyla tedy průběžná s obvodem hranice haly, nýbrž tvořila výstupek mezi halami, jak to koresponduje se současným geodetickým zaměřením provedeným v rámci opravy chyb v katastrálním operátu. Z uvedeného GP opět vyplývá, že si žalobce a) musel být vědom skutečnosti, že pozemek pod halou v žalobě označený jako p. č. st. , číslo, i pozemek mezi halami p. č. , číslo, byly původně ve vlastnictví právního předchůdce žalovaného. Při absenci jakékoliv kupní či jiné převodní smlouvy proto nemohl být žalobce a) v dobré víře, že na něj bylo smlouvou z roku , datum, převedeno vlastnické právo k celému pozemku pod halou a mezi halami, byť držba těchto pozemků ze strany žalobce a) nebyla v důsledku vlastnictví a užívání hal sporná. Nejedná se však o držbu poctivou, proto soud žalobu zamítl i ohledně pozemků p. č. st. , číslo, aniž by s ohledem na výše uvedené zkoumal držbu předchůdce za účelem případného započtení vydržecí doby. K omluvitelnému přesvědčení družstva o správném průběhu hranice ohledně hal podle soudu nemohlo na základě předchozích skutečností dojít ani na základě GP z roku , datum, . Ten sice uvádí, že nové hranice byly v terénu označeny stavbami a plotem, přičemž zakládá průběh nových hranic tak, jak byly definovány až do rozhodnutí o opravě operátu z roku , datum, , ovšem s historickou znalostí družstva o předchozím průběhu výstavby, kdy zcela evidentně bylo stavěno na cizím pozemku, nemohly být pochybnosti družstva, byť jako laika v oblasti geodezie, zcela zahlazeny, a to zejména z důvodu absence jakéhokoliv právního titulu, kterým by byly cizí pozemky pod halami a mezi nimi převedeny z původního vlastníka na právního předchůdce žalobce a). Okresní soud neshledal ani naplnění podmínek mimořádného vydržení podle § 1095 o. z., podle kterého uplyne-li doba dvojnásobně dlouhá, než jaké by bylo jinak zapotřebí, vydrží držitel vlastnické právo, i když neprokáže právní důvod, na kterém se jeho držba zakládá. To neplatí, pokud se mu prokáže nepoctivý úmysl. S odkazem na § 1091 odst. 2 o. z. je dvojnásobně dlouhá držba nemovitosti míněna v délce 20 let, přičemž podle § 3066 o. z. se do této doby započte i doba, po kterou měl držitel či jeho právní předchůdce nepřetržitě v držbě před dnem nabytí účinnosti tohoto zákona a tato doba neskončí dříve než 5 let ode dne nabytí účinnosti o. z., tj. ke dni , datum, . I pro mimořádné vydržení je třeba prokázat držbu vlastnického práva podle § 989 odst. 1 o. z. Ve vztahu k pozemkům p. č. , číslo, však z provedených důkazů jednoznačně nevyplynulo, že by se žalobce b) prostřednictvím žalobce a) chopil držby části pozemků žalovaného, které jsou v žalobě vymezeny jako p. č. , číslo, . Bylo sice zjištěno, že celý areál užíval žalobce a), ovšem činil tak s vědomím, že uvnitř areálu je i pozemek žalovaného, potažmo jeho právního předchůdce. V průběhu dokazování bylo zjištěno, že si žalobci a) a b) byli vědomi, že v rámci areálu se nachází také pozemek žalovaného, resp. jeho právních předchůdců. Vědomost žalobce b) o odlišném vlastnickém režimu pozemků v rámci areálu plyne z nájemní smlouvy ze dne , datum, , ve které pronajal žalobci a) mimo jiné pozemky p. č. st. , číslo, , tedy pouze části pozemků původně tvořících jeden celek p. č. , číslo, , přičemž zbývající části těchto pozemků náleží žalovanému. Vědomost žalobce a) o odlišném vlastnickém režimu pozemků v rámci oploceného areálu nepopřel p. , jméno FO, a vyplývá z protokolu o předání pozemků ze dne , datum, , podle kterého byly dotčeným osobám jako oprávněným vlastníkům předány mimo jiné pozemky č. , číslo, s poznámkou, že hranice pozemků byly prozatím po vzájemné dohodě určeny pouze orientačně. Dále již v roce 1996 uzavřel žalobce a) s , jméno FO, jako vlastnicí pozemků nájemní smlouvu mimo jiné k pozemkům p. č. , číslo, . Jestliže žalobce a) tímto způsobem užíval pozemky v celém areálu, tedy z části na základě nájemní smlouvy s žalobcem b) a zčásti dle nájemní smlouvy s vlastníkem ostatních pozemků, přičemž hranice mezi jednotlivými pozemky nebyly v areálu řádně vymezeny, nelze z uvedeného jednoznačně dovodit, že by se žalobce b) chopil prostřednictvím žalobce a) držby vlastnického práva také k části pozemků žalovaného, neboť je užíval na základě jiného právního důvodu v podobě nájemní smlouvy. Reálná hranice mezi pozemky v rámci areálu nebyla vytyčena, žalobce b) se o situaci v areálu s ohledem na hospodaření družstva nijak aktivně nezajímal, a to ani v souvislosti s uzavřením nájemní smlouvy s družstvem, kde jsou uvedena pouze čísla pozemků bez jakékoliv výměry. S ohledem na uvedené dospěl soud k závěru, že nebyla naplněna držba vlastnického práva ze strany žalobce b), a tedy ani podmínky mimořádného vydržení. Ohledně pozemků p. č. st. , číslo, nacházejících se pod jednotlivými halami se soud mimořádným vydržením nezabýval, neboť i pokud by byly podmínky mimořádného vydržení splněny, vydržel by tyto pozemky žalobce b), a tudíž by i takovém případě musela být žaloba zamítnuta, protože žalobce b) své vlastnické právo k daným pozemkům v žalobě neuplatnil. K tomu odkázal okresní soud na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. , spisová značka, .

4. O nákladech řízení rozhodl okresní soud dle ustanovení § 142 odst. 1 o. s. ř. a ve věci úspěšnému žalovanému přiznal jejich náhradu za mimosmluvní odměnu advokáta za 11 úkonů právní služby po 3 100 Kč (převzetí a příprava zastoupení, 5x vyjádření ve věci, 3x účast na jednání, z toho , datum, delší než dvě hodiny, 1x další porada s klientem - § 7 bod 5., § 11 odst. 1 písm. a/, c/, d/, g/ vyhl. č. 177/1996 Sb.), 11 paušálních náhrad hotových výdajů po 300 Kč (§ 13 odst. 1, 3 vyhl. č. 177/1996 Sb.). Dále žalovanému přiznal podle § 13 odst. 1 vyhl. č. 177/1996 Sb., vyhlášky č. 467/2022 Sb., č. 398/2023 Sb. a v souladu s předloženým technickým průkazem vozidla náhradu za cestovní výdaje ve výši 4 584,10 Kč za 3 cesty osobním automobilem z , adresa, a zpět. Náhradě 21 % DPH odpovídá částka 8 816,70 Kč. Celkem tak činí náklady na straně žalovaného 50 800,80 Kč a žalobcům byla uložena povinnost nahradit je žalovanému společně a nerozdílně k rukám jeho zástupce (§ 149 odst. 1 o. s. ř.).

5. Proti rozsudku okresního soudu podali odvolání oba žalobci. K odůvodnění odvolání uvedli, že jde o spor o určení vlastnického práva, kdy nezákonným způsobem došlo ke změně hranic pozemků ze strany katastrálního úřadu na základě podnětu žalovaného, kdy přes nesouhlas žalobců došlo ke změně hranic pozemků správním orgánem, ač o tomto může rozhodnout pouze soud. Katastrální úřad pro , adresa, Katastrální pracoviště , adresa, , vydal rozhodnutí ve věci údajné opravy chyby v katastrálním operátu, proti kterému podali žalobci nesouhlas. Dne , datum, pak katastrální úřad rozhodl tak, že nesouhlasu s provedením opravy se nevyhovuje. Rovněž odvolací orgán Zeměměřický a katastrální inspektorát v , adresa, žalobcům nevyhověl a rozhodnutí správního orgánu potvrdil, ač musel vědět, že je to v rozporu se zákonem. Výše uvedené mělo za následek, že došlo ke zmenšení ploch dotčených pozemků na úkor žalobců o 856 m2, ač si žalobce a) pozemky o dané ploše v roce 2015 řádně od žalobce b) zakoupil a za tyto uhradil kupní cenu počítanou od m2. Důležitou skutečností pak je, že žalobce b) držel pozemky v dobré víře v původních hranicích a na těchto pozemcích po celou dobu hospodařil žalobce a), což bylo při jednání soudu I. stupně prokázáno. Nalézací soud sám poukázal na to, že z geometrického plánu z roku , datum, je jednoznačné, že nové hranice byly v terénu označeny stavbami a plotem a změna nastala až v roce 2021. Dle názoru žalobců tedy došlo k řádnému a zákonnému vydržení pozemků, ač soud I. stupně tvrdí, že žalobci nejednali v dobré víře s ohledem na „historickou znalost družstva“, když v rámci dokazování bylo dáno najisto, že se pozemky užívaly od roku , datum, ve stejné ploše a hranicích a žalobci ani právní předchůdci žalovaného toto nerozporovali. Okresní soud dedukuje, že žalobci mohli vědět či věděli, ač z výslechu svědků vyplynulo, že nikdo o hranicích a pozemcích, jak byly užívány, nepochyboval, tyto byly pronajímány a ani obec, ani družstvo, ani žalovaný žádné návrhy, námitky, upozornění nevznesli. Pokud pak nebyly hranice nově přeměřeny, došlo k dohodě stran a dle této dohody byly i nadále předmětné pozemky užívány. Dobrá víra tedy byla naplněna. Rozhodnutí soudu tak poškozuje oba žalobce. Okresní soud byl ze strany žalobců upozorněn na platnou judikaturu Nejvyššího soudu ČR i Ústavního soudu ČR, přesto se soud od judikátů odklonil a své rozhodnutí si vyložil po svém, když ani soud není na tuto záležitost odborníkem a nic mu nebránilo nechat si zpracovat znalecký posudek. V rámci probíhajícího řízení před soudem I. stupně byli vyslechnuti bývalá starostka obce , jméno FO, i stávající starosta , jméno FO, . Soudu I. stupně byly dokonce předloženy zápisy z jednání obecního zastupitelstva, z nichž jednoznačně vyplynulo, že obec se o svůj majetek starala, řešila nájemní vztahy, uzavírala nájemní smlouvy a sjednávala si pomoc právníků z realitní kanceláře, kteří listinné doklady vypracovávali. Tedy, jak správně uvedl nalézací soud, nešlo u obce o knihovní držbu či o knihovního vlastníka. Až do nezákonného rozhodnutí katastrálního orgánu nebyla obci doručena jakákoliv stížnost, podnět či žádost o přeměření pozemků či opravu nebo úpravu hranic pozemků, které měla v držení až do roku 2015. Žalovaný ani jeho širší rodina až do roku , datum, žádné námitky, připomínky či žádosti na změnu, úpravu či přeměření hranic pozemků neměli a od 60 let, kdy byly pozemky vloženy do družstva, se na těchto hospodařilo ve stejných hranicích, které byly odsouhlaseny katastrálním úřadem. Tedy obec žalobci a) přenechávala pozemky k pronájmu, tento na nich hospodařil a z podnětu , právnická osoba, si pak pozemky odkoupil, a to opět ve stejných hranicích vycházejících z geometrických plánů a ze zápisu v katastru nemovitostí. Žádný nepoctivý úmysl či nepoctivá držba nebyla obci ani družstvu prokázána, nikdo si nebyl vědom skutečnosti, že by pozemky užívané družstvem a vlastněné obcí byly v jiných hranicích, když to tak fungovalo přes 60 let. Naopak bylo svědecky prokázáno, že areál, kde se nacházejí předmětné pozemky, byl a doposud je řádně oplocen a v tomto areálu po celou dobu hospodaří družstvo. V areálu nebyly vyznačeny hranice pozemků a družstvo tyto užívalo po celou dobu stejným způsobem. Mělo za to, že pozemky pronajaté obcí odpovídají zápisu v katastru a jsou v hranicích, které nespočet let užívají. Tyto byly vytyčeny opětovně v roce , datum, geometrickým plánem a zapsány opět do katastru nemovitostí, když potvrdily stav v roce , datum, . Ani družstvo ani obec nejsou odborníky na geometrickou činnosti. Katastrální úřad ani žalovaný žádné námitky, stížnosti či připomínky k užívání pozemků obcí a družstvem neměli, tedy oba žalobci jednali v dobré víře, že již od 60 let minulého století je vše řádně zaevidováno a užíváno, když to byl žalovaný a jeho předci, kteří družstvo zakládali, dokonce byli v řídicích funcích družstva i v zastupitelstvu obce a nic nikdy nenamítali. Tedy žalobci byli v dobré víře, že věc po právu drží v hranicích stanovených katastrem a neměli důvod cokoli měnit. Jejich poctivá držba je tedy dána a není zřejmé, proč to soud I. stupně popírá. V roce , datum, byla sepisována realitní kanceláří kupní smlouva mezi obcí a družstvem, která opět vycházela z geometrického plánu a ze zápisu v katastru z roku , datum, . Hypotéza soudu, že žalobce b), potažmo žalobce a), měli mít nějaké povědomí, že hranice nejsou v pořádku, a měli zpochybnit zápis v katastru nemovitostí, je naprosto lichá. Žalobci jednali v dobré víře a žalovaný nečinil nic, aby tento stav napravil, když dle názoru žalobců ani on o tomto stavu nevěděl a trpěl užívání nemovitostí v původních hranicích. Tento stav se nezměnil ani v rámci digitalizace prováděné státem ani v rámci vrácení pozemků z titulu restituce. Soudu I. stupně lze přisvědčit pouze v tom, že pozemek p. č. , číslo, v k. ú. , adresa, je ve vlastnictví žalovaného, družstvo nemůže tento pozemek vyžadovat v rámci vydržení, nebyl ani součástí kupní smlouvy, a proto byla žaloba na uvedený pozemek správně zamítnuta. V ostatním pak bylo jednoznačně prokázáno, že obec , adresa, měla předmětné pozemky ve svém vlastnictví minimálně od , datum, a toto vlastnictví řádně přešlo na , právnická osoba, cestou řádně uzavřené kupní smlouvy vložené do katastru nemovitostí. Tedy zde je dostatečná lhůta stanovená zákonem k vydržení, ke kterému dle názoru žalobců řádně došlo. Poukazuje-li pak soud I. stupně na to, že v protokolu o předání pozemků ze dne , datum, je uvedeno, že hranice byly stanoveny dohodou, lze k tomu uvést, že se nejedná o pozemky, které byly předmětem žaloby, a pokud se strany dohodly na hranicích, pak šlo o dohodu, kterou dnes nelze argumentovat v neprospěch žalobců. Již dne , datum, došlo k uzavření kupní smlouvy mezi předchůdcem ZD, a to STS , adresa, a panem , jméno FO, , kterým byl rozdělen pozemek , číslo, na pozemek , číslo, a další pozemky a vše bylo zapsáno do pozemkových knih. Jak je možné zjistit u katastrálního úřadu, pozemky byly několikrát přeměřovány a tato měření byla vkládána do katastrálního operátu. Mimo to byla v obci , adresa, provedena digitalizace pozemků a každý vlastník pozemků a staveb odsouhlasil hranice pozemků a souhlas podepsal. I toto je založeno v katastru nemovitostí. Nebyly zde tedy jakékoliv pochyby o tom, že by hranice pozemků vedly jinde, a potvrzuje to dobrou víru žalobců i poctivou držbu. Dle § 134 z. č. 40/1964 Sb. v platném znění a aktuální judikatury NS a Ústavního soudu ČR vydržely oba subjekty vlastnické právo k předmětným pozemkům v původních hranicích a dané výměře v dobré víře, když je měly v držbě minimálně po dobu 30 let. Šlo o poctivé držitele vlastnického práva. Za situace, kdy se vlastník drženého pozemku delší dobu neoprávněné držbě nebrání či ji dokonce toleruje, jako v tomto případě, bude držitel považován za držitele v dobré víře, a tedy držitele oprávněného, který může sousední (držený) pozemek vydržením získat do svého vlastnictví. K vydržení vlastnického práva k pozemku fyzickými osobami mohlo dojít až od , datum, (srovnej § 134 obč. zák.). Z textu zákona přitom vyplývá, že vlastnické právo k pozemku nabude vydržením osoba, která kdykoliv po , datum, splní podmínky stanovené § 134 obč. zák., přičemž do vydržecí doby se započítává i doba, po kterou měl oprávněný držitel pozemek v nepřetržité držbě před , datum, . Nejvyšší soud České republiky v rozsudku ze dne , datum, , č. j. , spisová značka, , dospěl k závěru, že oprávněný držitel se stal vlastníkem věci, která byla doposud ve státním vlastnictví, měl-li ji po , datum, nepřetržitě v držbě po dobu tří let, šlo-li o movitou věc, a po dobu deseti let, šlo-li o nemovitost, pokud nešlo o věci uvedené v § 134 odst. 2 občanského zákoníku. Do doby, po kterou měl oprávněný držitel věc v držbě, bylo třeba započíst i držbu vykonávanou před , datum, . Dle názoru žalobců nemůže obstát ani námitka, že žalobce (jeho právní předchůdce) měl z geometrických plánů či jiných dokladů při běžné opatrnosti zjistit, že užívá část pozemku žalovaného. Již v rozsudku ze dne , datum, sp. zn. , spisová značka, Nejvyšší soud vyslovil, že při posuzování otázky, zda v daném případě byly splněny podmínky oprávněné držby vedoucí k vydržení, nelze vycházet jen ze skutečnosti, že stav vzniklý v důsledku uchopení držby nebyl v souladu s údaji uvedenými v pozemkové knize, popřípadě v jiné veřejné knize, o kterých se držitel nepřesvědčil. Je třeba brát do úvahy všechny okolnosti, za kterých byla držba uchopena. Proto nemohla okolnost, že ve veřejných knihách byla původně hranice mezi pozemky vyznačena jinak, vyloučit sama o sobě dobrou víru držitele části sousedního pozemku. Až do roku , datum, byly hranice předmětných pozemků zaznamenány stejně v původních hranicích. Žalobci jednali v souladu se zápisy v katastru nemovitostí, a tedy v dobré víře. Z rozhodnutí NS ČR sp. zn. , spisová značka, vyplývá, že dobrá víra je psychický stav držitele, kdy se držitel domnívá, že mu vykonávané právo patří, ačkoliv tomu tak ve skutečnosti není. Skutečnost, zda držitel je se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu věc nebo právo náleží, je třeba vždy hodnotit objektivně, a nikoli pouze ze subjektivního hlediska (osobního přesvědčení) samotného účastníka. Při hodnocení dobré víry je vždy třeba brát v úvahu, zda držitel při běžné (normální) opatrnosti, kterou lze s ohledem na okolnosti a povahu daného případu po každém požadovat, neměl, resp. nemohl mít, po celou vydržecí dobu důvodné pochybnosti o tom, že mu věc nebo právo patří (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne , datum, , sp. zn. , spisová značka, ). Držitel není vzhledem ke všem okolnostem v dobré víře v případě, že je sice subjektivně přesvědčen, že mu věc anebo právo patří, avšak při zachování obvyklé opatrnosti by musel vědět, že tomu tak není, což ani žalobci ani žalovaný nevěděli. Dobrou víru je třeba hodnotit objektivně, což soud I. stupně neučinil. Oba žalobci měli k dispozici geometrické plány z roku 1994 i z roku 1995, které jednomyslně stanovují hranice tak, jak byly do roku , datum, a do roku , datum, pozemky drženy a užívány. Omluvitelným omylem může být výjimečně i omyl právní (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne , datum, , sp. zn. , spisová značka, ). Žalobci poukázali na možnost dlouhodobé držby, zejména pokud trvá více než 30 let, která nasvědčuje dobré víře držitele, protože při obvyklé péči o majetek by skutečný vlastník pozemku nepochybně přistoupil k řešení věci, pokud by měl za to, že držitel užívá jeho pozemek (rozsudky Nejvyššího soudu ze dne , datum, , sp. zn. , spisová značka, , sp. zn. , spisová značka, ze dne , datum, ). Dobrá víra držitele se zřetelem ke všem vzniknout, tedy i k právnímu důvodu (titulu), na jehož základě mohlo držiteli vzniknout vlastnické právo (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne , datum, , sp. zn. , spisová značka, ). Oprávněná držba se ovšem nemusí nutně opírat o existující právní důvod; postačí, aby tu byl domnělý právní důvod. Jde tedy o to, aby držitel byl se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu takový právní titul svědčí (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne , datum, , sp. zn. , spisová značka, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne , datum, , sp. zn. , spisová značka, ). Za zcela zásadní lze pak považovat okolnost, zdali došlo na základě smlouvy k zápisu vlastnického práva do katastru nemovitostí, a k tomuto došlo. Tedy oprávněná držba zde nastala. I kdyby byl žalobce v důkazní nouzi s doložením právního důvodu, ač vše bylo řádně a v souladu s právem vedeno příslušným katastrálním úřadem a zápisy vlastnického práva probíhaly dle předložených listin, pak zde nastupuje § 1095 Občanského zákoníku, týkající se mimořádného vydržení, kterého se mohou účastníci dovolávat od roku , datum, . Úprava mimořádného vydržení má podmínku, že v případě mimořádného vydržení u nemovitých věcí je zásadní délka 20 let držby a je zcela vynechán požadavek na existenci právního titulu držby. Tuto podmínku žalobci rovněž splňují, když jim nebyl prokázán nepoctivý úmysl. Nepoctivý úmysl musí vždy prokázat ten, kdo mimořádné vydržení popírá. Ústavní soud ve svých rozhodnutích neustále upozorňuje na to, že soudy jsou povolány především k tomu, aby byla zajištěna spravedlivá ochrana práv a oprávněných zájmů účastníků, jakož i výchova k zachovávání zákonů, ale též tak, aby nebylo zneužíváno práv, což se v tomto případě stalo. Dle názoru žalobců došlo ze strany nalézacího soudu k porušení ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces chráněného čl. 36 Listiny. Ústavní soud opakovaně judikoval, že v případě, kdy právní závěry obecného soudu jsou v excesu s jeho skutkovými a právními zjištěními, je možné považovat takové rozhodnutí za odporující čl. 36 odst. 1 Listiny, čl. 1 Ústavy a čl. 6 odst. 1 Úmluvy; k takovému nesouladu zakládajícímu protiústavnost došlo, když soud nesprávně aplikoval právo a nesprávně věc posoudil. Žalobci dále namítli, že při rozhodnutí o náhradě nákladů řízení soud prvého stupně přiznal žalovanému náhradu za 11 úkonů právní služby po 3 100 Kč, s čímž žalobci nesouhlasí, když zejména co do množství vyjádření ve věci není zřejmé, o jaká vyjádření jde a kdy byla učiněna. Soud I. stupně měl stanovit tarifní hodnotu za jeden úkon dle § 8 a 9 vyhlášky č. 177/1996 Sb. z tarifní hodnoty 35 000 Kč – tarifní hodnota dle bodu a) u určení, zda tu je právní vztah nebo právo u věci, kterou nelze penězi ocenit. Jeden úkon právní služby by tak měl být honorován částkou 2 500 Kč. Žalobci navrhli, aby napadený rozsudek byl změněn tak, že žalobě bude vyhověno a žalobcům bude přiznána náhrada nákladů řízení před soudy obou stupňů.

6. U jednání odvolacího soudu žalobci výslovně potvrdili, že jejich odvoláním nebyl napaden výrok rozsudku, kterým byla žaloba zamítnuta ohledně pozemku p. č. 195/5 v k. ú. , adresa, .

7. Žalovaný s odvoláním žalobců nesouhlasil. Co se týká nároků žalobce a) z titulu řádného vydržení, pak, kromě ostatních předpokladů, je řádné vydržení založeno na zásadě dobré víry vzhledem ke všem okolnostem. Tento základní atribut institutu vydržení nebyl ze strany žalobce a) naplněn z několika důvodů. Předně je to skutečnost, že prakticky nevěděl, kde skutečně probíhají hranice sporných částí pozemků, a to dlouhodobě. Pokud žalobce a) vždy sveřepě trval na existenci dobré víry z důvodu výměr pozemků, pak dle názoru žalovaného toto nestačí, protože údaj o výměře pozemků nevypovídá vůbec nic o tom, jak prakticky byla naplňována držba pozemků v realitě. Podmínka vzhledem ke všem okolnostem v tomto případě nebyla naplněna rovněž. Soud podrobným způsobem ve svém odůvodnění uvádí, proč je v případě žalobce a) dobrá víra, resp. poctivá držba vyloučena. Jako zásadní jsou zde spatřovány tři geometrické plány z let , datum, které byly vytvořeny na popud žalobce a) za účelem zaměření staveb na dotyčných pozemcích, jinými slovy řečeno, žalobce a) o nich věděl, nebo vědět mohl a měl. Každý z geometrických plánů v sobě obsahoval polohopisné zaměření staveb s údaji, které vyvolávaly oprávněnou pochybnost o průběhu hranic pozemků. Žalovaný zdůraznil, že tyto geometrické plány byly zadány žalobcem a), byly tři a byly vytvořeny v průběhu 10 let. Pochybnost o průběhu hranic pozemků je tedy objektivní a nezpochybnitelná. Žalobce a) by velmi snadno této situaci předešel, pokud by alespoň jedenkrát nechal hranice sporných pozemků úředně vyměřit. Absentuje-li dobrá víra žalobce a), nemůže se domáhat ani jejího dopočtení z titulu držby svého právního předchůdce, tedy žalobce b). Vzhledem ke koupi pozemků žalobcem a) v roce , datum, (myšleno tím pozemky, které jako výlučné nárokuje pro sebe žalobce a), pak u něho nemůže dojít ani k vydržení mimořádnému z důvodu neuplynutí času, když žalobce b), jenž by čistě teoreticky mohl pozemky mimořádně vydržet, protože pozemky držel po dobu delší 20 let, toto v žalobě neuplatnil. Stran pozemků žalobce b) soud správně uzavřel, že ani ten nemohl řádně a poctivě držet pozemky (resp. podíly na nich), neboť všechny pozemky měl v užívání žalobce a), ale ani ten neprovedl jejich vyznačení v terénu. Tento závěr soudu byl podpořen výpovědí p. , jméno FO, (byť žalobci tvrdí, že se obec o své pozemky řádně starala, což jí však nebránilo v tom, že je po 30 let nenechala ani geodeticky vytýčit), předávacím protokolem k pozemkům, a navíc byl celý areál zemědělské prvovýroby obsahující dotyčné pozemky dlouhodobě zaplocen. Všechny tyto prokázané skutečnosti ve svém celku vylučují řádnou a poctivou držbu jako základní předpoklad vydržení pro žalobce b). Žalovaný dále uvedl, že pokud žalobci v podaném odvolání namítají dlouhodobost užívání pozemků jako předpoklad vydržení, pro vydržení pouze tato okolnost nestačí. Dle jeho názoru je v případě vydržení ze zákona vyžadována kvalifikovaná držba, minimálně co do její řádnosti, poctivosti a pravosti. V rámci řízení však bylo vyvráceno, že by se o takovou držbu v tomto konkrétním případě jednalo. Pokud žalobci uvádějí, že si soud měl nechat zpracovat znalecký posudek, pak kromě toho, že konkrétně neuvádějí, co by mělo být předmětem znaleckého zkoumání, není vůbec jasné, proč by tak měl soud činit, když navíc důkazy ve sporném řízení navrhují procesní strany do okamžiku koncentrace, o níž byli žalobci řádně soudem poučeni. Žalovanému a jeho rodině je v odvolání vytýkáno, že se neměli od 60. let minulého století o své pozemky starat. Okolnosti, za kterých právní předchůdci žalovaného pozemky tehdy státu prodali, se dají označit jako gangsterské, kdy celé rodině bylo vyhrožováno společenskou, hospodářskou a profesní likvidací. Navíc chyba v katastru se udála bez jejich přičinění na přelomu 70. a 80. let 20. století, právní předchůdci žalovaného neměli šanci se o ní dozvědět a byl to nakonec žalovaný, který na své náklady nechal dotyčné pozemky vyměřit, přičemž se chyba ve vedení katastru naplno vyjevila. V tomto řízení žalovaný neprokazoval nepoctivý úmysl, či nepoctivou držbu žalobců a) a b), snažil se toliko vyvrátit jejich pravou, poctivou a řádnou držbu. Žalovaný navrhl potvrzení rozsudku okresního soudu a přiznání nákladů odvolacího řízení.

8. Odvolání je přípustné (§ 201 o. s. ř.), obsahuje podstatné náležitosti (§ 205 o. s. ř.) a bylo podáno včas osobami k němu oprávněnými (§§ 201 a 204 o. s. ř.). Odvolací soud proto z jeho podnětu přezkoumal napadený rozsudek včetně jemu předcházejícího řízení (§§ 212, 212a o. s. ř.). Odvolání žalobců shledal důvodným pouze v části týkající se výroku o nákladech řízení.

9. Odvolací soud souhlasí především se závěrem soudu prvního stupně, že poté, kdy žalobce a) po poučení o soudu daném u jednání dne , datum, změnil žalobu a do řízení přistoupil žalobce b), mají žalobci na požadovaném určení vlastnického práva naléhavý právní zájem ve smyslu § 80 o. s. ř. Soud se proto změněnou žalobou správně zabýval věcně. Ve věci samé se pak odvolací soud plně ztotožňuje se skutkovými a právními závěry soudu prvního stupně a odkazuje v tomto směru na precizní a v podstatě vyčerpávající odůvodnění napadeného rozhodnutí. Ve vztahu k odvolacím námitkám odvolací soud dodává následující.

10. Ve vztahu k úplnosti skutkových zjištění žalobci v odvolání pouze namítali, že soud 1. stupně měl nechat zpracovat znalecký posudek, je nutno konstatovat, že před soudem prvého stupně žalobci tento důkazní návrh nevznesli a není ani zřejmé, jaká skutečnost by jím měla být prokazována. Tvrzení zástupce žalobců u odvolacího soudu, že při vyhotovování geometrických plánů byly hranice vyznačovány barvou jak na budovách, tak na plotě, je nepřípustným novým tvrzením. Navíc nejde o tvrzení podstatné, tedy že by v areálu byly vyznačeny hranice pozemků. Skutečnost, že tomu tak nebylo, je potvrzována samotnými žalobci v odvolání, když uvádějí, že „v areálu nebyly vyznačeny hranice pozemků.“ Odvolací soud proto vycházel ze skutkového stavu zjištěného okresním soudem, jehož skutkové závěry mají oporu v provedených důkazech.

11. Dle § 3028 odst. 1, 2 občanského zákoníku č. 89/2012 Sb. účinného od 1. 1. 2014 (dále jen o. z.) tímto zákonem se řídí práva a povinnosti vzniklé ode dne nabytí jeho účinnosti. Není-li dále stanoveno jinak, řídí se ustanoveními tohoto zákona i právní poměry týkající se práv osobních, rodinných a věcných; jejich vznik, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se však posuzují podle dosavadních právních předpisů.

12. Žalobce a) se domáhá určení svého vlastnického práva s tím, že je nabyl při započtení držby jeho předchůdce vydržením poté, kdy ohledně pozemků uzavřel s žalobcem b) kupní smlouvu ze dne , datum, . Ve vztahu k žalobci a) je tedy nutno věc posoudit podle z. č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku účinného od 1. 1. 2014 (o. z.), konkrétně podle jeho ustanovení citovaných v rozhodnutí soudu prvého stupně, na která odvolací soud tímto odkazuje.

13. Žalobce b) se domáhá určení svého vlastnického práva s tím, že měl sporné pozemky v nepřetržité držbě po dobu delší 10 let, která uplynula před , datum, , proto ve vztahu k žalobci b) je nutno věc posoudit dle právní úpravy účinné do 31. 12. 2013, tj. dle občanského zákoníku č. 40/1964 Sb. (dále jen obč. zák.).

14. Dle § 134 odst. 1, 3 obč. zák. oprávněný držitel se stává vlastníkem věci, má-li ji nepřetržitě v držbě po dobu tří let, jde-li o movitost, a po dobu deseti let, jde-li o nemovitost. Do doby podle odstavce 1 se započte i doba, po kterou měl věc v oprávněné držbě právní předchůdce.

15. Dle § 130 odst. 1 obč. zák. je-li držitel se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře o tom, že mu věc nebo právo patří, je držitelem oprávněným. V pochybnostech se má za to, že držba je oprávněná.

16. Okresní soud dospěl ke správnému právnímu závěru, že na základě prokázaného skutkového stavu věci není žaloba ani zčásti důvodná, neboť k vydržení vlastnického práva nedošlo u žádného ze žalobců. Okresní soud tento závěr podrobně odůvodnil a na odůvodnění jeho rozsudku odvolací soud odkazuje. K odvolacím námitkám žalobců odvolací soud dodává, že pokud žalobci nesouhlasí s rozhodnutím Katastrálního úřadu pro , adresa, kraj, Katastrální pracoviště , adresa, ze dne , datum, , č. j. , číslo, , kterým nebylo vyhověno nesouhlasu žalobce a) s opravou chyby v katastrálním operátu, a navazujícím rozhodnutím Zeměměřického a katastrálního inspektorátu , adresa, č. j. , číslo, , je věcí žalobce a), že rozhodnutí nenapadl žalobou ve správním soudnictví, neboť v nynějším řízení soud tato rozhodnutí již nepřezkoumává. Odvolací soud dále považuje za nezbytné zdůraznit, že jak při posouzení věci dle obč. zák., tak dle o. z. k originárnímu nabytí vlastnického práva vydržením dochází pouze v důsledku kvalifikované držby věci, vykonávané po zákonem stanovenou dobu. Dobrá víra držitele se musí vztahovat ke všem právním skutečnostem, které mají za následek nabytí věci nebo práva, které je předmětem držby. Základní podmínkou vydržení je držba věci, k níž je nezbytné splnění dvou předpokladů: vůle nakládat s věcí jako s vlastní a faktické ovládání věci. Užívání věci neznamená automaticky její držbu. Vlastnické právo vydržením může nabýt pouze oprávněný držitel, má-li věc – jde-li o nemovitost – nepřetržitě v držbě po dobu deseti let. Za oprávněného držitele je pokládán tehdy, je-li se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře o tom, že mu věc nebo právo patří; v pochybnostech se má za to, že je držba oprávněná. Posouzení, je-li držitel v dobré víře či nikoli, je třeba vždy hodnotit objektivně a nikoli pouze ze subjektivního hlediska (osobního přesvědčení) samotného účastníka. Při hodnocení dobré víry je vždy třeba brát v úvahu, zda držitel při běžné (normální) opatrnosti, kterou lze s ohledem na okolnosti a povahu daného případu po každém požadovat, neměl, resp. nemohl mít, po celou vydržecí dobu důvodné pochybnosti o tom, že mu věc nebo právo patří (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne , datum, sp. zn. , spisová značka, , ze dne , datum, sp. zn. , spisová značka, , ze dne , datum, sp. zn. , spisová značka, a další). Přede dnem účinnosti zákona č. 172/1991 Sb. o přechodu některých věcí z majetku ČR do vlastnictví obcí, tj. před , datum, žádný z žalobců nebyl držitelem pozemků v tom směru, že by vykonával vlastnické právo pro sebe, věci se ujal, aby ji měl jako vlastník, neboť jim bylo známo, že jde o pozemky státu. Samotné užívání pozemků neznamená nakládání s věcí jako s vlastní. Poté, kdy žalobce b) nabyl pozemky na základě zákona č. 172/1991 Sb., nebylo žádným způsobem zjišťováno, kde jsou hranice jednotlivých pozemků. Dle ustálené judikatury Nejvyššího soudu (např. rozsudku ze dne , datum, č. j. , spisová značka, , usnesení ze dne , datum, sp. zn. , spisová značka, , rozsudku ze dne , datum, sp. zn. , spisová značka, , rozsudku ze dne , datum, sp. zn. , spisová značka, ) „při hodnocení dobré víry je vždy třeba brát v úvahu, zda držitel při běžné (normální) opatrnosti, kterou lze s ohledem na okolnosti a povahu daného případu po každém požadovat, neměl, resp. nemohl mít po celou vydržecí dobu důvodné pochybnosti o tom, že mu věc nebo právo patří. K běžné opatrnosti nabyvatele pozemku patří, že se seznámí s jeho hranicemi, a že se seznámí také s jeho výměrou. Je-li poměr plochy nabytého a drženého pozemku významný, musí to objektivně založit pochybnosti držitele a vylučuje to jeho oprávněnou držbu. To ovšem platí přiměřeně i o hranicích pozemku, neukáže-li mu je převodce a nejsou-li v terénu nijak viditelné, patří k obvyklé opatrnosti, že se nabyvatel o nich přesvědčí.“ V rozsudku ve věci , spisová značka, Nejvyšší soud výslovně konstatoval, že „nejsou-li hranice v terénu nijak viditelné, patří k obvyklé opatrnosti, že se nabyvatel o nich přesvědčí.“ Protože žalobce b) se žádným způsobem neseznámil s hranicemi jednotlivých pozemků, které v oploceném areálu nebyly nijak vyznačeny, a to za situace, kdy bylo známo, že v oploceném areálu je i pozemek jiného vlastníka, a kdy v minulosti vznikly na základě obsahu vypracovaných geometrických plánů pochybnosti o průběhu hranic v souvislosti s budovami postavenými žalobcem a), nemohl být žalobce b) v objektivně omluvitelném omylu, že hranice pozemku se částečně nacházejí na pozemku tohoto jiného vlastníka (nyní žalovaného). Žalobce b) nepostupoval s obvyklou mírou opatrnosti, kterou lze se zřetelem k okolnostem případu po něm požadovat (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne , datum, , sp. zn. , spisová značka, ). I pokud by tak žalobce b) byl subjektivně v dobré víře, že je vlastníkem drženého pozemku, nebyla by jeho dobrá víra objektivní, daná „se zřetelem ke všem okolnostem“, a tudíž by nebyl držitelem oprávněným a jeho držba nebyla způsobilá k vydržení (viz rozsudek Nejvyššího soudu , spisová značka, ). K omluvitelnému omylu o průběhu hranice nemohlo, jak správně uvedl okresní soud, dojít ani na základě geometrického plánu z roku 1994, neboť nebyly vytyčovány hranice pozemků (nadále se nikdo nepřesvědčil o průběhu hranice pozemků), pouze bylo uvedeno, že hranice byly v terénu označeny stavbami a plotem, aniž byly vytyčeny. Žalobce b) tak nenabyl vlastnictví předmětných pozemků vydržením a žalobce a) nemůže započíst dobu držby žalobce b). S ohledem na uzavření kupní smlouvy mezi žalobci v roce 2015 nepřichází bez započtení držby žalobce b) do úvahy vydržení žalobcem a).

17. Okresní soud nerozhodl v rozporu s judikaturou, na kterou se odvolávají žalobci. Rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. , spisová značka, není ve věci aplikovatelné, když, jak bylo uvedeno shora, před , datum, žádný ze žalobců nebyl držitelem pozemků v tom směru, že by vykonával vlastnické právo pro sebe. Okresní soud naopak správně postupoval v souladu s rozhodnutím Nejvyššího soudu sp. zn. , spisová značka, , když pečlivě hodnotil všechny okolnosti, za kterých došlo k uchopení držby, a v souladu s žalobci citovanými rozhodnutími sp. zn. , spisová značka, , , spisová značka, hodnotil dobrou víru objektivně. Pokud žalobci namítají, že žalobce a) byl v dobré víře, protože kupní smlouva, kterou pozemky nabyl, byla vložena do katastru nemovitostí, je nutno podotknout, že tato kupní smlouva byla uzavřena v roce 2015, takže od jejího uzavření nemohla uplynout desetiletá vydržecí doba. Odvolací soud nezpochybňuje, že judikatura vychází z toho, že nerušené dlouhodobé užívání pozemku je skutečností nasvědčující tomu, že ten, kdo pozemek užívá, i jeho původní vlastník měli za to, že je užíván vlastní pozemek, ovšem v daném případě je nutno mít na zřeteli další okolnosti věci, kdy pozemek žalovaného (jeho právního předchůdce) byl užíván zemědělským družstvem v oploceném areálu, kde nebyly vyznačeny hranice pozemků, přičemž žalovaný, popř. jeho právní předchůdce neměli faktickou možnost rozsah užívání ovlivnit. V rozhodnutí sp. zn. , spisová značka, Nejvyšší soud akcentuje, že i za situace dlouhodobého nerušeného užívání pozemku je nutno zabývat se tím, zda se nabyvatel seznámil s hranicemi pozemku a s důsledky s tím spojenými, jak jsou uvedeny shora. Za nepatřičnou považuje odvolací soud taktéž námitku žalobců, že postupem okresního soudu bylo porušeno právo žalobců na spravedlivý proces. Soud prvého stupně postupoval ve věci v souladu s procesními předpisy, poskytoval účastníkům potřebná poučení a průběžně je seznamoval s náhledem soudu na věc, takže jeho postup byl předvídatelný. Okresní soud ve věci rozhodl v přiměřené době na základě řádně provedených důkazů a své rozhodnutí pečlivě a srozumitelně odůvodnil.

18. Protože nedošlo k vydržení vlastnického práva podle ustanovení shora, okresní soud se správně zabýval tím, zda nedošlo k naplnění podmínek mimořádného vydržení dle § 1095 o. z.

19. Dle § 1095 o. z. uplyne-li doba dvojnásobně dlouhá, než jaké by bylo jinak zapotřebí, vydrží držitel vlastnické právo, i když neprokáže právní důvod, na kterém se jeho držba zakládá. To neplatí, pokud se mu prokáže nepoctivý úmysl.

20. Dle § 3066 o. z. do doby stanovené v § 1095 se započte i doba, po kterou měl držitel, popřípadě jeho právní předchůdce, věc nepřetržitě v držbě přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona; tato doba však neskončí dříve než uplynutím dvou let ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona, jde-li o věc movitou, a pěti let, jde-li o věc nemovitou.

21. I co do podmínek mimořádného vydržení se odvolací soud shoduje se závěry soudu prvního stupně. Žalobci nezpochybňují závěr okresního soudu, že si byli vědomi, že v areálu se nachází také pozemek žalovaného, potažmo jeho právního předchůdce, a že žalobce a) užíval pozemky v rámci areálu jednak na základě nájemní smlouvy s žalobcem b) a jednak na základě nájemní smlouvy s jiným vlastníkem, aniž by byly vymezeny hranice mezi jednotlivými pozemky. Jestliže část pozemků byla využívána žalobcem a) na základě nájemní smlouvy s jiným subjektem než žalobcem b), nelze učinit závěr, že ve vztahu k pozemkům, které se nenacházejí pod jednotlivými stavbami, se žalobce b) chopil prostřednictvím žalobce a) držby vlastnického práva také k části pozemků žalovaného. Zjednodušeně řečeno, žalobce a) prostor užíval, aniž by rozlišoval, zda konkrétní část pozemků je v nájmu od žalobce b), či od jiné osoby. Protože není prokázáno chopení se držby, není na místě zabývat se prokazováním nepoctivého úmyslu. Pokud se týká pozemků pod stavbami (předmětem odvolacího řízení není pozemek p. č. , Anonymizováno, ), u nichž je nepochybné převzetí držby, je nutno odkázat na závěry Nejvyššího soudu vyslovené v rozsudku ze dne , datum, , sp. zn. , spisová značka, o tom, že „nabyl-li někdo na základě převodní smlouvy vlastnictví k určitému řádně označenému pozemku, nemůže si při uplatňování vydržení pozemku sousedního započítat dobu, po kterou jej měl v držbě jeho právní předchůdce, jestliže již ten sousední pozemek vydržel.“ S ohledem na přechodné ustanovení § 3066 o. z. mohlo dojít k naplnění podmínek mimořádného vydržení nejdříve k , datum, , kupní smlouva mezi žalobci byla uzavřena v roce , datum, . Žalobce a), který se domáhá určení, že vlastníkem pozemků p. č. , číslo, je on, tudíž nemohl nabýt vlastnictví ani na základě mimořádného vydržení.

22. Rozsudek okresního soudu je tedy v napadené části výroku I věcně správný, odvolací soud jej proto podle § 219 o. s. ř. potvrdil (výrok I).

23. Pokud se týká rozhodnutí o nákladech řízení před soudem prvního stupně, okresní soud v souladu s § 142 odst. 1 o. s. ř. přiznal náhradu nákladů řízení ve věci úspěšnému žalovanému, který byl ve věci zastoupen advokátem. Správně též určil, že odměna za 1 úkon právní služby činí dle § 9 odst. 4 písm. b) a § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb. (dále jen a. t.) 3 100 Kč. Předmětem řízení je určení vlastnického práva k nemovitostem, a proto je při určení výše odměny za jeden úkon právní pomoci třeba postupovat podle § 9 odst. 4 písm. b) a. t., tzn. vycházet z tarifní hodnoty 50 000 Kč a nikoliv 35 000 Kč, jak tvrdí žalobci. Jako důvodnou však shledává odvolací soud námitku žalobců ohledně počtu úkonů právní služby, za které je přiznávána náhrada. Žalovanému přísluší náhrada za účelně vynaložené náklady řízení. Okresním soudem byla přiznána i náhrada za vyjádření zástupce žalovaného ke katastrálnímu spisu ze dne , datum, . Toto vyjádření bylo soudu zasláno dříve, než byl soudem proveden důkaz tímto spisem, přičemž po provedení důkazu měl žalovaný možnost se k němu vyjádřit. Náklady na předchozí písemné vyjádření tak není možno považovat za účelně vynaložené. Dále byla okresním soudem žalovanému přiznána odměna za úkon spočívající v další poradě žalovaného s právním zástupcem. Ze spisu však není patrno, zda, kdy a v jakém rozsahu se tato porada uskutečnila, takže nelze její konání vzít za řádně doložené, a proto odměna za tento úkon taktéž neměla být přiznána. Žalovanému tak za řízení před okresním soudem přísluší náhrada odměny advokáta za 9 úkonů právní pomoci (1. převzetí a příprava zastoupení, 2. vyjádření k původní žalobě žalobce a/, 3. účast u jednání , datum, , 4. písemné doplnění tvrzení a důkazních návrhů ve lhůtě stanovené soudem, 5. vyjádření ke změněné žalobě ze dne , datum, , 6. účast u jednání , datum, , 7. vyjádření ve věci ze dne , datum, , když v této fázi řízení se písemně vyjadřovali k věci i žalobci, 8., 9. účast u jednání dne , datum, od 13:00 hodin do 15:55 hodin). Odměna včetně paušální náhrady, která činí dle § 13 odst. 4 a. t. za každý úkon právní služby 300 Kč, proto představuje částku 30 600 Kč. Žalovanému dále přísluší náhrada jízdného ve výši správně určené okresním soudem, tj. 4.584,10 Kč. Zástupce žalovaného doložil, že je plátcem daně z přidané hodnoty. Dle § 137 odst. 3 o. s. ř. proto patří k nákladům řízení rovněž částka odpovídající DPH ve výši 21 %. Základem daně jsou odměna za zastupování a náhrady, tj. částka 35 184,10 Kč (30 600 + 4 584,10 Kč). Daň činí 7 388,70 Kč. Žalovaným tak byly účelně vynaloženy náklady řízení před soudem prvého stupně ve výši 42 572,80 Kč. Odvolací soud proto napadený výrok II rozsudku podle § 220 odst. 1 o. s. ř. změnil tak, že s ohledem na výsledek řízení jsou žalobci povinni společně a nerozdílně nahradit žalovanému ve lhůtě dle § 160 odst. 1 věta prvá o. s. ř. náklady řízení ve výši 42 572,80 Kč, které jsou dle § 149 odst. 1 o. s. ř. splatné k rukám zástupce žalovaného (výrok II).

24. Výrok o náhradě nákladů odvolacího řízení se opírá o § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. Žalovaný byl v odvolacím řízení plně úspěšný, proto mu přísluší náhrada nákladů odvolacího řízení. V jeho průběhu byly učiněny 2 úkony právní služby (1. písemné vyjádření k odvolání, 2. účast u jednání odvolacího soudu , datum, ), proto odměna včetně paušální náhrady činí 6 800 Kč. Dále hradil žalovaný jízdné právního zástupce k jednání odvolacího soudu, když bylo ujeto 220 km vozidlem o průměrné spotřebě dle technického průkazu (na č. l. 233) 6,5 litru nafty na 100 km, v ceně dle vyhlášky č. 398/2023 Sb. ve výši 38,70 Kč za litr. Náklady na pohonné hmoty tak činí 2,2 x 6,5 x 38,70, tj. 553,40 Kč. Paušální náhrada 5,60 Kč za 1 km dle § 157 odst. 4 zákoníku práce (ve spojení s § 13 odst. 5 a. t. a vyhláškou č. 398/2023 Sb.) činí 1 232 Kč. Žalovaný na jízdném celkově vynaložil částku 1 785,40 Kč. Dle § 137 odst. 3 o. s. ř. patří k nákladům řízení rovněž částka odpovídající DPH ve výši 21 %. Základem daně jsou odměna za zastupování a náhrady, tj. částka 8 585,40 Kč (6 800 + 1 785,40 Kč). Daň činí 1 802,90 Kč. Žalobcům proto byla uložena povinnost společně a nerozdílně nahradit žalovanému ve lhůtě dle § 160 odst. 1 věta prvá o. s. ř. náklady odvolacího řízení ve výši 10 388,30 Kč, které jsou dle § 149 odst. 1 o. s. ř. splatné k rukám zástupce žalovaného (výrok III).