19 Co 253/2025

Plný text

Krajský soud v Hradci Králové rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Fifky a soudců JUDr. Igora Pařízka a Mgr. Martiny Thorovské ve věci žalobce: Jméno žalobce , narozený datum bytem adresa zastoupený advokátem Jméno advokáta A sídlem Adresa advokáta A proti žalovaným: 1. jméno , narozený datum bytem adresa 2. název , IČO číslo sídlem adresa oba zastoupeni advokátem Jméno advokáta B sídlem Adresa advokáta B o vyklizení nemovitých věcí a zdržení se zásahu do vlastnického práva k odvolání žalovaných proti rozsudku Okresního soudu v Havlíčkově Brodě ze dne 29. dubna 2025, č. j. 8 C 5/2023-200

I. Rozsudek okresního soudu se ve výrocích I a II potvrzuje.

II. Rozsudek okresního soudu se ve výroku III mění tak, že 1. žalovaný je povinen nahradit žalobci náklady řízení před okresním soudem ve výši 38 652 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalobce.

III. Rozsudek okresního soudu se ve výroku IV mění tak, že 2. žalovaná je povinna nahradit žalobci náklady řízení před okresním soudem ve výši 20 357 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalobce.

IV. Žalovaní jsou povinni nahradit žalobci náklady řízení před krajským soudem, každý ve výši 6 358 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalobce.

1. Shora označeným rozsudkem okresní soud oběma žalovaným uložil povinnost vyklidit pozemky parc. č. , číslo, a parc. č. , číslo, v katastrálním území , adresa, , obec , adresa, , zapsané na listu vlastnictví , číslo, v katastru nemovitostí vedeném u Katastrálního úřadu pro , název, , Katastrální pracoviště , město, do 30 dnů od právní moci rozhodnutí (výrok I) a povinnost zdržet se umisťování movitých věcí na pozemcích uvedených ve výroku I (výrok II). Prvnímu žalovanému uložil nahradit žalobci k rukám jeho zástupce na nákladech řízení částku 28 505 Kč do 15 dnů od právní moci rozhodnutí (výrok III) a druhé žalované uložil povinnost nahradit žalobci k rukám jeho zástupce na nákladech řízení částku 28 505 Kč do 15 dnů od právní moci rozhodnutí (výrok IV).

2. Okresní soud vyšel ze zjištění, že žalobce, který je vlastníkem pozemků parc. č. , číslo, a parc. č. , číslo, v katastrálním území , adresa, , uzavřel dne , datum, s prvním žalovaným kupní smlouvu č. , číslo, , kterou prvnímu žalovanému jako kupujícímu prodal budovu čp. , číslo, – stavba – výroba v části obce , adresa, , postavenou na parc. č. st. , číslo, a tuto parcelu, vše v katastrálním území a obci , adresa, za kupní cenu 1 650 000 Kč. V čl. 7 smlouvy se žalobce zavázal prvnímu žalovanému umožnit přístup k převáděným nemovitostem přes pozemky ve svém vlastnictví p. č. , číslo, a p. č. , číslo, v k. ú. a obci , adresa, s tím, že mu umožňuje právo chůze a jízdy motorových vozidel. Způsob užívání uvedených pozemků měl být řešen zvláštní smlouvou. Její uzavření však první žalovaný neprokázal.

3. Na základě provedeného dokazování dospěl prvostupňový soud k závěru, že oba pozemky ve vlastnictví žalobce jsou bez právního důvodu užívány třetími osobami (zákazníky autoservisu) k průjezdu a parkování vozidel a prvním žalovaným k témuž, a to v souvislosti s provozováním autoservisu i proto, že má v objektu kancelář. Oba žalovaní pozemky užívají, první žalovaný na něm umisťuje i movité věci (například slunečník, posezení, květináč apod.). V projednávané věci přitom nelze eliminovat činnost jednoho žalovaného od druhého.

4. S obranou prvního žalovaného, že v čl. 7 kupní smlouvy bylo sjednáno právo odpovídající věcnému břemeni chůze a jízdy po pozemcích parc. č. , číslo, a , číslo, se okresní soud vypořádal tak, že ujednání v kupní smlouvě nepředstavuje ujednání o věcném břemeni užívání těchto pozemků, protože nemá nezbytné náležitosti smlouvy o zřízení věcného břemene. Nepřisvědčil ani tvrzení prvního žalovaného, že došlo k vydržení práva odpovídajícího věcnému břemeni, když pozemky v dobré víře užívá déle než 12 let a má v úmyslu tak činit i nadále, protože v opačném případě by musel s podnikáním skončit, a to jednak pro nedostatek jeho dobré víry, že mu právo odpovídající věcnému břemeni náleží, jednak pro dlouhodobé neshody s prvním žalovaným, který cca již od roku , rok, na místě instaloval dopravní značku se zákazem zastavení a doplňkovou tabulí s upozorněním na zákaz parkování. Konstatoval, že omezit vlastníka nemovité věci ve prospěch jiného lze i na základě obligačního práva, to by však bylo ujednání jen mezi žalobcem a prvním žalovaným. Ujednání o závazku žalobce zajistit přístup k nemovitostem prodávaným prvnímu žalovanému umožněním chůze a jízdy motorových vozidel se netýkalo třetích osob ani parkování. Existenci dohody, která to měla umožňovat, se prvnímu žalovanému prokázat nepodařilo. V řízení sice vyšlo najevo, že žalobci byla ve skutečnosti vyplacena částka 2 650 000 Kč (což žalobce nepopíral), nebylo však prokázáno, že šlo o úhradu za uzavření dohody o parkování a užívání pozemků.

5. Žalobci, který byl v řízení plně úspěšný, okresní soud přiznal plnou náhradu nákladů řízení a každému z žalovaných uložil povinnost zaplatit je jednou polovinou.

6. Žalovaní podali proti rozsudku odvolání, v němž namítali, že první žalovaný na pozemek žádné movité věci neumisťuje a žádné movité věci na pozemku nejsou v jeho vlastnictví, držbě či dispozici. Pokud byly nějaké věci na pozemku umístěny, byly ve vlastnictví třetích osob, zejména zákazníků druhé žalované či jejích zaměstnanců. Žalovaní tak nebyli ve věci legitimováni a žalobce měl žalovat vlastníky těchto věcí. Dále okresní soud chybně dovodil, že prvnímu žalovanému nesvědčí užívací právo k pozemku, včetně parkování vozidel, ze samotné kupní smlouvy. Žalobce věděl, k jakému účelu bude objekt sloužit a mohl předpokládat, že před autoservisem někdo zaparkuje. Svědecky bylo prokázáno, že si účastníci kupní smlouvy ústně sjednali parkování před autoservisem na předmětném pozemku, jak o tom hovořil žalovaný a jeho manželka. Z tohoto důvodu žalobce obdržel 1 000 000 Kč navíc nad rámec kupní smlouvy. Žalovaní rovněž připomněli, že užívací právo mohlo vzniknout i vydržením a závěrem konstatovali, že žalobce v žádném případě nemohl být se svou žalobou úspěšný proti oběma žalovaným. Buď umisťuje předměty na pozemek první žalovaný, což nebylo prokázáno, nebo druhá žalovaná, „což je velice sporné a dle žalovaných to také prokázáno nebylo“. Navrhli proto, aby odvolací soud napadený rozsudek změnil tak, že žalobu zcela zamítne. Žalovaní se vymezili i proti tomu, že okresní soud uložil povinnost k náhradě nákladů řízení oběma ve stejné výši, ačkoliv druhá žalovaná přistoupila do řízení až v pozdější fázi.

7. V doplnění odvolání žalovaní zdůraznili, že napadené rozhodnutí stojí na nepřiměřeně restriktivním výkladu smluvního ujednání o právu jízdy a chůze, který zcela pomíjí jeho hospodářský účel, což je v rozporu se zásadou proporcionality. Užívána je pouze marginální část pozemku v rozsahu nezbytném k provozu autoservisu, a to za dlouhodobé tolerance vlastníka. Prvostupňový soud pominul, že při provozu autoservisu výkon práva jízdy nutně zahrnuje i příjezd vozidel zákazníků, manipulaci s vozidly před provozovnou a jejich krátkodobé odstavení. Bez těchto činností by bylo právo jízdy fakticky nevyužitelné. Rozhodnutí okresního soudu vychází z nereálného předpokladu, že provoz autoservisu lze vykonávat bez možnosti manipulace s vozidly v místě vstupu do provozovny. Zásah do vlastnického práva žalobce pokládají za minimální, když denní provoz činí 2 - 5 vozidel, jde výlučně o vozidla zákazníků a „žalovaný“ (bez bližšího označení) užívá cca 75 m2 z celkových cca 800 m2. Okresní soud se však otázkou proporcionality v potřebném rozsahu nezabýval a neprovedl odpovídající poměření práv obou účastníků. Žalovaní právo v uvedeném rozsahu vykonávají od roku , rok, , investovali do úpravy pozemku, zajišťují jeho údržbu a vlastník proti tomuto užívání dlouhodobě nevystupoval. Tyto okolnosti podle žalovaných zakládají jejich dobrou víru a podporují závěr o existenci práva odpovídajícího služebnosti, případně jeho vydržení. Předmětem rozhodnutí jsou drobné věci (lavička, popelník, květináče), které neslouží k trvalému záboru pozemku, neznemožňují výkon vlastnického práva žalobce a souvisejí s provozem autoservisu. Uložení povinnosti jejich odstranění je nepřiměřené, aniž by byl prokázán reálný zásah do práv žalobce. Žalovaní navrhli, aby odvolací soud napadený rozsudek změnil tak, že se žaloba zamítá, nebo ho zrušil a vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

8. Žalobce navrhl odvoláním napadený rozsudek jako věcně správný potvrdit. Konstatoval, že oba žalovaní pozemek stále užívají. Stále tam stojí stolek a lavice se slunečníkem a mimo automobilů parkovaných za provozem autoservisu je zde parkováno i auto prvního žalovaného a jeho manželky.

9. Krajský soud jako soud odvolací (§ 10 odst. 1 o. s. ř.) po zjištění, že odvolání je přípustné (§ 201 o. s. ř.), obsahuje všechny podstatné náležitosti (§ 205 o. s. ř.) a bylo podáno osobou oprávněnou a včas (§ 201 a § 204 o. s. ř.), při nařízeném jednání přezkoumal rozsudek okresního soudu, jakož i jemu předcházející řízení v mezích, v nichž se žalovaní domáhali jeho přezkoumání (§ 212 o. s. ř.), a to i z důvodů, které nebyly v odvolání uplatněny (§ 212a odst. 1 o. s. ř.). Dospěl k závěru, že odvolání, pokud jde o věc samou, není důvodné.

10. Odvolací soud v prvé řadě odkazuje na odůvodnění rozsudku okresního soudu, který provedl dokazování v potřebném rozsahu, z provedených důkazů učinil odpovídající skutkové závěry a po právní stránce je správně posoudil. Nad rámec jeho odůvodnění krajský soud vzhledem k podanému odvolání a námitkám v něm uplatněným doplňuje následující.

11. Žalobce se žalobou domáhá ochrany svého vlastnického práva. Jak vyplývá z usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 20. 1. 2014, sp. zn. 17 Co 423/2013 (uveřejněného pod č. 5/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozh. obč.), ochranu vlastnického práva, o níž soud rozhoduje po 1. 1. 2014, je nutno v poměrech negatorní žaloby poměřovat úpravou obsaženou v § 1042 zákona č. 89/2012 Sb. občanský zákoník (dále jen „o. z.“). Tímto zákonem se přitom řídí jak samotné posouzení předpokladů pro vyhovění negatorní žalobě, tak i případné důvody, pro které lze uvažovat o zamítnutí této žaloby (srovnej též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2015, sp. zn. 22 Cdo 4884/2015, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 7. 2016, sp. zn. 22 Cdo 1960/2016).

12. Podle § 1042 o. z. vlastník se může domáhat ochrany proti každému, kdo neprávem do jeho vlastnického práva zasahuje nebo je ruší jinak než tím, že mu věc zadržuje.

13. Zápůrčí (negatorní) žalobou se vlastník věci domáhá, aby se žalovaný zdržel jiných neoprávněných zásahů (jiných než neoprávněného zadržování věci) do vlastnického práva žalobce; domáhá se jí buď, aby žalovanému bylo určité rušivé konání zakázáno (aby se určitého konání zdržel) anebo aby věc uvedl do původního stavu, tj. odstranil věci, které na pozemku dříve nebyly (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne ze dne 10. 6. 2016, sp. zn. 26 Cdo 5487/2015).

14. V případě trvajícího zásahu do vlastnického práva vzniká mezi vlastníkem a rušitelem relativní právní vztah (jehož obsahem je kupř. povinnost individualizovaného rušitele upustit od konkrétního zásahu do vlastnického práva). Vlastník má po dobu trvajícího zásahu (po kterou rovněž trvá relativní právní vztah vzniklý v důsledku tohoto zásahu mezi vlastníkem a rušitelem) právo domáhat se po rušiteli, aby se tohoto rušení zdržel podle § 1042 o. z. Kupř. umístí-li rušitel na pozemek vlastníka svou věc, je vlastník oprávněn domáhat se vyklizení předmětného pozemku. Umístí-li rušitel na pozemek vlastníka věc cizí, může vlastník pozemku žalovat rušitele i vlastníka této věci, neboť vlastník věci nemá právo mít své věci na cizím pozemku, a rušení trvá, dokud nebudou odstraněny (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 22 Cdo 2886/2014).

15. V řízení před okresním soudem bylo prokázáno, že žalobce je vlastníkem pozemků parc. č. , číslo, a parc. č. , číslo, v katastrálním území , adresa, . Domáhá-li se ochrany svého vlastnického práva k těmto pozemkům, je tedy ve věci aktivně věcně legitimován. Pasivní legitimaci ve sporu o ochranu vlastnického práva má ten, kdo do jeho vlastnického práva neprávem zasahuje.

16. Žalobce uzavřel dne , datum, s prvním žalovaným kupní smlouvu, kterou mu prodal budovu č. p. , číslo, – stavba – výroba v části obce , adresa, , postavené na parcele č. , číslo, a pozemek st. , číslo, , vše v katastrálním území , adresa, . V čl. 7. této kupní smlouvy se žalobce zavázal umožnit prvnímu žalovanému (tj. kupujícímu) přístup k převáděným nemovitostem, přes své pozemky p. č. , číslo, a p. č. , číslo, v katastrálním území , adresa, s tím, že prvnímu žalovanému umožňuje právo chůze a jízdy motorových vozidel, a že způsob užívání těchto pozemků bude řešen zvláštní smlouvou.

17. Z obsahu spisu je zřejmé, že žalobce právo chůze a jízdy po označených pozemcích svědčící prvnímu žalovanému nezpochybňuje, brání se však proti tomu, že jsou na nich v souvislosti s činností autoservisu provozovaného druhou žalovanou parkována vozidla a umisťovány různé movité věci. Že je tímto způsobem do vlastnického práva žalobce zasahováno, bylo v řízení před okresním soudem prokázáno a z doplnění dokazování fotodokumentací z doby po vyhlášení rozsudku prvostupňového soudu provedeného krajským soudem je zřejmé, že rušení vlastnického práva tímto způsobem i nadále trvá.

18. Žalovaní namítali, že vozidla a věci na pozemcích žalobce patřily zaměstnancům druhé žalované (z obsahu spisu je zřejmé, že jde o společnost, jejímž jediným společníkem a jednatelem je první žalovaný) nebo jejím zákazníkům, a že první žalovaný na dotčených pozemcích nic neumísťuje. Na druhou stranu však první žalovaný tvrdil, že v autoservisu působí také, uváděl, že vozidla před halou autoservisu parkují, protože jde o jediný vjezd, a pokud by neměl do budovy přístup, zlikvidovalo by to jeho podnikání. Podle výpisu z živnostenského rejstříku, jímž okresní soud provedl důkaz, má první žalovaný široké spektrum zapsaných živnostenských oprávnění, mimo jiné například silniční motorová doprava, údržba motorových vozidel a jejich příslušenství, výroba motorových a přípojných vozidel a karoserií apod. a místem jeho podnikání je adresa , adresa, , která je též evidována jako jeho provozovna. Další argumentace obou žalovaných pak spočívá na tvrzeních o hospodářské nezbytnosti užívání pozemků žalobce k příjezdům vozidel, manipulaci s nimi a jejich odstavení pro provoz autoservisu a na dlouhodobosti užívání předmětných pozemků tímto způsobem. S přihlédnutím k těmto vzájemně si odporujícím tvrzením a k výsledkům dokazování před okresním soudem není žádných pochyb o tom, že oba žalovaní do vlastnického práva žalobce skutečně zasahují ať už přímo svým jednáním nebo jednáním jiných osob, které je však potřeba jim rovněž přičítat.

19. Negatorní žalobu je totiž možné směřovat vůči každému rušiteli vlastnického práva, ať již jedná vlastním jménem nebo v zastoupení jiného či v zájmu jiného. V některých případech však nelze po rušeném vlastníkovi spravedlivě žádat, aby žaloval přímo osoby jeho právo rušící; je tomu tak zejména tehdy, je-li jeho vlastnické právo rušeno v souvislosti s užíváním cizí nemovitosti dalšími, obtížně identifikovatelnými osobami (hlučící hosté po odchodu z restaurace), anebo osobami, jejichž okruh se neustále mění (například zákazníci vlastníka sousedního domu, návštěvy apod.). Pasivně legitimována tak může být podle okolností případu nejen osoba, která přímo vlastníka ruší, ale i osoba, která vlastníka ruší nepřímo tím, že protiprávní zásah přímého rušitele podnítila, udržovala jej nebo neučinila očekávatelnou nápravu, tedy osoba, která má faktickou nebo právní možnost jednání třetí osoby, která je přímým rušitelem, ovlivnit nebo mu zabránit. Tato povinnost nepřímého rušitele tedy zahrnuje i povinnost působit na ty třetí osoby, které se rušení přímo dopouštějí. Splnění této povinnosti se lze domáhat i negatorní žalobou také právě na osobě, která svým jednáním nebo opomenutím vytvořila podmínky pro protiprávní zásah ze strany třetí osoby (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2017, sp. zn. 22 Cdo 374/2015).

20. Z řečeného vyplývá, že pasivně věcně legitimováni jsou v projednávaném sporu oba žalovaní – první žalovaný jako vlastník sousední nemovitosti č. p. , číslo, z níž rušení vychází (to znamená, že pasivní věcná legitimace by mu svědčila i tehdy, pokud by sám do vlastnického práva žalobce nezasahoval) a druhá žalovaná jako podnikající právnická osoba – provozovatel autoservisu, jejíž činnost je zdrojem rušebních zásahů do vlastnického práva žalobce.

21. Další podmínkou úspěšnosti negatorní žaloby je neoprávněnost zásahu žalovaných do vlastnického práva žalobce. Tvrzení prvního žalovaného, že v daném případě nejde o neoprávněné zásahy do vlastnického práva žalobce, vychází primárně z ujednání čl. 7 kupní smlouvy ze dne , datum, , z něhož dovozoval existenci „věcného břemene nezapsaného v katastru nemovitostí“. V právu chůze a jízdy přes daný pozemek je podle něj zahrnuto i parkování. Namítal také, že právo odpovídající věcnému břemeni vydržel. Vedle toho tvrdil, že se s žalobcem nad rámec ujednání uvedených ve smlouvě dohodli i na parkování vozidel, za což mu byla vyplacena částka 1 000 000 Kč nad rámec kupní ceny.

22. Okresní soud kupní smlouvu z , datum, i tvrzené vydržení věcného břemene s přihlédnutím k § 3028 odst. 2, odst. 3 o. z. správně posuzoval podle zákona č. 40/1964, občanský zákoník, účinného do 31. 12. 2013 (dále jen obč. zák.).

23. Vznik věcných břemen upravoval § 151o obč. zák. Podle odst. 1 tohoto ustanovení věcná břemena vznikají písemnou smlouvou, na základě závěti ve spojení s výsledky řízení o dědictví, schválenou dohodou dědiců, rozhodnutím příslušného orgánu nebo ze zákona. Právo odpovídající věcnému břemenu lze nabýt také výkonem práva (vydržením); ustanovení § 134 zde platí obdobně. K nabytí práva odpovídajícího věcným břemenům je nutný vklad do katastru nemovitostí. Podle 151 odst. 2 obč. zák. smlouvou může zřídit věcné břemeno vlastník nemovitosti, pokud zvláštní zákon nedává toto právo i dalším osobám.

24. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 24. 6. 2010, sp. zn. 30 Cdo 2218/2009, na který okresní soud přiléhavě odkázal, dospěl k závěru, že:

1. Věcná břemena omezují vlastníka nemovité věci ve prospěch někoho jiného tak, že je povinen něco trpět, něčeho se zdržet, nebo něco konat. Práva odpovídající věcným břemenům jsou spojena buď s vlastnictvím určité nemovitosti, nebo patří určité osobě. Věcná břemena vznikají též písemnou smlouvou, přičemž k nabytí práva odpovídajícího věcným břemenům je nutný vklad do katastru nemovitostí.

2. Podstatnou náležitostí smlouvy o zřízení věcného břemene, která je často sepisována na jedné listině se smlouvou o převodu nemovitostí, je dohoda o obsahu věcného břemena. Především by měla být řádně určena ta nemovitost, k níž se zřizovaným věcným břemenem omezuje vlastnické právo. Obdobně by měla být vymezena nemovitost, s jejímž vlastnickým právem je spojeno právo odpovídající věcnému břemenu, příp. určena osoba, které právo odpovídající věcnému břemenu patří. Obsah věcného břemena je třeba ve smlouvě vyjádřit dostatečně určitě a srozumitelně. Současně je nutno za podstatnou náležitost považovat i vyjádření vůle účastníků, že uzavírají smlouvu s věcně právními účinky.

3. Věcné břemeno lze také zřídit jako věcné břemeno užívání bytu či místnosti v domě. Pro tento případ nemá občanský zákoník zvláštní ustanovení a tak – kromě obecných pravidel pro výkon věcných břemen – bude záležet především na obsahu smlouvy, která musí vymezit zejména byt nebo prostory, které oprávněný bude užívat.

4. Omezit vlastníka nemovité věci ve prospěch jiného tak, že je povinen něco trpět, něčeho se zdržet nebo něco konat, lze i na základě obligačního práva; lze například zřídit právo cesty, právo užívat cizí dům nebo cizí pozemek jako právo osobní, závazkové. V obsahu odpovídajících práv a povinností tedy specifikum věcných břemen nespočívá. Jádro tohoto institutu je vyjádřeno ve druhé větě § 151n odst. 1 obč. zák. a ve druhém odstavci tohoto ustanovení – jde o práva a povinnosti, které jsou spjaty s vlastnictvím nemovitosti a přecházejí s vlastnictvím věci na nabyvatele.

25. Prvnímu žalovanému na základě čl. 7 kupní smlouvy z , datum, právo věcného břemene užívání pozemků parc. č. , číslo, a parc. č. , číslo, v katastrálním území , adresa, spočívající v právu chůze a jízdy motorových vozidel nevzniklo, protože toto smluvní ujednání nemá podstatné náležitosti smlouvy o zřízení věcného břemene a nebyla splněna podmínka vzniku práva věcného břemena spočívající ve vkladu práva do katastru nemovitostí.

26. Okresní soud dospěl ke správnému závěru, že ujednání žalobce a prvního žalovaného v čl. 7 kupní smlouvy má obligační charakter a týká se pouze účastníků smluvního vztahu. Vyplývá z něj závazek žalobce umožnit prvnímu žalovanému vykonávat právo chůze a jízdy motorových vozidel po uvedených pozemcích ve vlastnictví žalobce a tomu odpovídající právo prvního žalovaného toto právo vykonávat. Dohodu, že způsob užívání dotčených pozemků bude řešen zvláštní smlouvou, účastníci nenaplnili – její uzavření nebylo prokázáno. Argumentace prvního žalovaného, že smluvní ujednání o právu chůze a jízdy v sobě zahrnuje i parkování nemůže obstát, protože jazykový výklad čl. 7 kupní smlouvy je jednoznačný a nevzbuzuje žádné pochybnosti o tom, k čemu směřovala vůle smluvních stran a co je obsahem jejich ujednání. Tvrzení prvního žalovaného, že smluvní strany byly dohodnuty nejen na právu chůze a jízdy motorových vozidel, ale i na parkování motorových vozidel, nebylo prokázáno a je nevěrohodné. Pokud by vůle účastníků směřovala k takovému obsahu závazku, nepochybně by to ve smlouvě bylo výslovně uvedeno, zvláště když advokát, který ji sepisoval, je tchánem prvního žalovaného, tedy osobou, která je s ním v blízkém rodinném vztahu. Zaplacení vyšší kupní ceny, než byla cena uvedená ve smlouvě, takové ujednání neprokazuje. Následné uzavření dohody účastníků o možnosti žalovaných parkovat na dotčených pozemcích žalovaného motorová vozidla rovněž nebylo prokázáno.

27. Správná je též úvaha okresního soudu, že žalovaní nenabyli právo odpovídající věcnému břemeni, jež má spočívat v právu chůze a jízdy motorovými vozidly po předmětných pozemcích žalovaného (případně právo parkování a umisťování věci na těchto pozemcích) vydržením podle § 151o odst. 1 obč. zák. s přihlédnutím k § 134 obč. zák. Předpokladem vydržení práva odpovídajícího věcnému břemeni podle tohoto ustanovení je oprávněná nepřetržitá držba práva po dobu 10 let, jde-li o nemovitost.

28. Podle § 129 odst. 1 obč. zák. držitelem je ten, kdo s věcí nakládá jako s vlastní nebo kdo vykonává právo pro sebe. Podle § 130 odst. 1 obč. zák. je-li držitel se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře o tom, že mu věc nebo právo patří, je držitelem oprávněným. V pochybnostech se má za to, že držba je oprávněná.

29. Dobrá víra je psychický stav držitele. Takový držitel se domnívá, že mu vykonávané právo patří, ačkoliv tomu tak ve skutečnosti není. Dobrá víra musí být podložena konkrétními okolnostmi, z nichž lze soudit, že toto přesvědčení držitele je opodstatněné. Okolnostmi, které mohou svědčit pro závěr o existenci dobré víry, jsou zpravidla okolnosti týkající se právního důvodu nabytí práva a svědčící o poctivosti nabytí, tedy tzv. titul uchopení se držby (objektivně oprávněný důvod nabytí držby, např. existence smlouvy, která je pro určitou vadu neplatná). Povinnost tvrdit a prokázat tyto okolnosti přitom tíží toho, kdo tvrdí, že došlo k nabytí vlastnického práva vydržením. Oprávněná držba se nemusí nutně opírat o existující právní důvod; postačí, aby tu byl domnělý právní důvod (titulus putativus), tedy jde o to, aby držitel byl se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu takový právní titul svědčí (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2000, sp. zn. 22 Cdo 417/98). Posouzení toho, zda držitel je se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu věc nebo právo náleží (§ 130 odst. 1 ObčZ), nemůže vycházet jen z posouzení subjektivních představ držitele. Dobrá víra držitele se musí vztahovat i k okolnostem, za nichž vůbec mohlo věcné právo vzniknout, tedy i k právnímu důvodu (titulu), který by mohl mít za následek vznik práva (rozsudek ze dne 28. 4. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1178/96, Právní rozhledy 11/1997).

30. Z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 22. 10. 2002, sp. zn. 22 Cdo 929/2001 se podává, že oprávněná držba (nejde-li o držbu vlastnickou, příp. držbu práva jeho subjektem) se opírá o omyl držitele, který se domnívá, že je subjektem drženého práva. Ze zákona vyplývá, že držitel musí být v dobré víře o existenci drženého práva „se zřetelem ke všem okolnostem“. Je-li držitel v dobré víře či nikoli, je třeba vždy hodnotit objektivně a nikoli pouze ze subjektivního hlediska (osobního přesvědčení) samotného účastníka, a je třeba vždy brát v úvahu, zda držitel při běžné (normální) opatrnosti, kterou lze s ohledem na okolnosti a povahu daného případu po každém požadovat, neměl, resp. nemohl mít po celou vydržecí dobu důvodné pochybnosti o tom, že mu věc nebo právo patří. Oprávněná držba tak spočívá na objektivně omluvitelném důvodu. Omyl může být skutkový anebo právní. Právní omyl spočívá v neznalosti anebo v neúplné znalosti obecně závazných právních předpisů a z toho vyplývajícího nesprávného posouzení právních důsledků právních skutečností. Zásada, že neznalost zákona neomlouvá, se prosazuje i nadále, i když to občanský zákoník výslovně neuvádí; přesto právní omyl nemusí vyloučit oprávněnou držbu, pokud držitel je „se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře“, že mu vykonávané právo náleží. Jinak řečeno, jde o případ, kdy se držitel omylu nemusel vyhnout ani při vynaložení obvyklé opatrnosti, kterou lze s ohledem na okolnosti případu po každém požadovat. Pokud jde o vydržení práva odpovídajícího věcnému břemeni, k úspěchu žaloby nestačí prokázat, že někdo chodí po stanovenou vydržecí dobu přes cizí pozemek. Přes cizí pozemek lze totiž přecházet na základě různých právních důvodů; může jít například o závazkový vztah, může jít o výprosu, anebo může jít o užívání cizího pozemku jako účelové komunikace. Skutečnost, že se někdo chová způsobem, který naplňuje možný obsah práva odpovídajícího věcnému břemeni (např. přechází přes cizí pozemek), ještě neznamená, že je držitelem věcného práva (C 551 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu). Takovým držitelem je jen ten, kdo je se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu právo odpovídající věcnému břemeni náleží. Zpravidla to bude ten, kdo vykonává právo na základě právního titulu, který je neplatný, přičemž oprávněný ani při zachování obvyklé opatrnosti o neplatnosti (resp. o skutečnostech ji způsobujících) neví a nemusí vědět, může však jít o případ tzv. domnělého právního důvodu držby (titulus putativus), kdy tu titul vůbec není, ale držitel práva je se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že tu takový titul je.

31. S přihlédnutím k předestřeným judikatorním východiskům nelze v posuzované věci dospět k závěru, že žalovaní byli se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že jim náleží právo odpovídající věcnému břemeni spočívající v právu chůze a jízdy motorovými vozidly po předmětných pozemcích žalobce či dokonce právo parkování a umisťování movitých věcí na těchto pozemcích, neboť smluvní ujednání žalobce a prvního žalovaného opravňující (pouze) prvního žalovaného k chůzi a jízdě po označených pozemcích ve vlastnictví žalobce s tím, že způsob užívání pozemků bude řešen zvláštní smlouvou, u žalovaných nemohlo (objektivně posuzováno) vzhledem ke všem okolnostem vyvolat opodstatněné a nepochybné přesvědčení, že jim takové věcné právo náleží. Skutečnost, že se fakticky chovali tak, jako by jim patřilo, není důvodem vzniku práva věcného břemene. Z provedeného dokazování navíc vyplynulo, že žalobce se proti tomuto jednání žalovaných dlouhodobě vymezoval. Neshody mezi účastníky týkající se užívání jeho pozemků započaly nedlouho po uzavření kupní smlouvy (dle výpovědi 1. žalovaného v podstatě již po doplacení kupní ceny) a přibližně v roce , rok, dal žalobce svůj nesouhlas s parkováním vozidel najevo i umístěním dopravní značky, což 1. žalovaný ve své výpovědi rovněž potvrdil. Tyto skutečnosti vylučují dobrou víru žalovaných, že jim právo odpovídající věcnému břemeni náleží.

32. K odvolacím námitkám žalovaných, že rozhodnutí okresního soudu je založeno na nepřiměřeně restriktivním výkladu smluvního ujednání o právu jízdy a chůze pomíjejícím hospodářský účel, povinnost odstranit drobné movité věci je formalistickým zásahem bez reálného přínosu pro ochranu vlastnického práva žalobce, a že se okresní soud vůbec nezabýval otázkou proporcionality a poměřením práv obou účastníků, odvolací soud připomíná, že vlastnickému právu jako právu absolutnímu odpovídá absolutní povinnost všech nerušit vlastníka ve výkonu jeho práva. Vlastník se tedy může domáhat ochrany proti jakýmkoliv neoprávněným zásahům do jeho vlastnického práva bez ohledu na jejich intenzitu, míru újmy, která mu tím vzniká a bez ohledu na přínos, který to přináší rušiteli. Požadavek žalovaných na posouzení proporcionality mezi intenzitou jejich zásahů do vlastnického práva žalobce na jedné straně a jejich hospodářskou potřebou na straně druhé proto nemá oporu v zákoně.

33. Okresní soud tedy správně uzavřel, že žaloba, kterou se žalobce domáhá, aby žalovaní předmětné pozemky vyklidili (tj. odstranili z nich movité věci, které tam umístili), a aby se zdrželi umisťování movitých věcí na těchto pozemcích, je důvodná, protože žalovaní do vlastnického práva žalobce tímto způsobem neprávem zasahují. Rozsudek okresního soudu byl proto ve výrocích I a II v souladu s § 219 o. s. ř. jako věcně správný potvrzen.

34. O nákladech řízení okresní soud rozhodl v souladu s § 142 odst. 1 s přihlédnutím k § 142a odst. 1 o. s. ř. podle úspěchu ve věci tak, že žalobci přiznal plnou náhradu nákladů řízení. Nepochybil, když mimosmluvní odměnu jeho zástupce (advokáta) stanovil podle § 9 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění účinném do 31. 12. 2024 u úkonů učiněných do tohoto data a ve znění účinném od 1. 1. 2025 u úkonů učiněných po tomto datu, neboť jde o řízení, v němž hodnotu jeho předmětu lze zjistit jen s nepoměrnými obtížemi. Při stanovení výše mimosmluvní odměny je sice nezbytné primárně vycházet z § 8 odst. 1 advokátního tarifu, tj. z výše peněžitého plnění nebo ceny věci anebo práva v době započetí úkonu právní služby, jichž se právní služba týká, v projednávané věci byl ale předmětem řízení návrh na uložení jiných povinností než zaplacení peněžité částky a hodnota žalobou uplatněného nároku nebyla soudem prvního stupně zjišťována a objektivně stanovena. Její zjištění by bylo možné jen dokazováním nad rámec podstaty rozhodnutí o věci samé a s nepoměrnými obtížemi, a proto se tarifní hodnota určí podle § 9 odst. 1 advokátního tarifu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 2. 2016, sp. zn. 22 Cdo 3509/2015). Okresní soud náklady řízení žalobce správně specifikoval i vyčíslil pouze s tou nepřesností, že správně kalkuloval s 16 účelně poskytnutými úkony právní služby, vyjmenoval jich však pouze 15 (z obsahu spisu je zřejmé, že opomněl vyjádření z , datum, ). Jinak lze na jeho přehledné odůvodnění pro stručnost odkázat.

35. Náklady řízení žalobce okresní soud určil částkou 57 009 Kč a každému z žalovaných uložil povinnost zaplatit je žalobci z jedné poloviny, tj. 28 505 Kč. Toto rozhodnutí při přezkumu odvolacího soudu neobstálo, a proto bylo podle § 220 odst. 2 písm. a/, b/ o. s. ř. změněno. Po vyhlášení rozsudku prvostupňového soudu totiž žalobce na základě výzvy soudu doplatil soudní poplatek ve výši 2 000 Kč, čímž došlo k dodatečnému navýšení jeho nákladů, které tak činí celkem 59 009 Kč. Odvolací soud navíc shledal důvodnou námitku žalovaných směřující proti rozdělení nákladů řízení mezi žalované rovným dílem, když druhá žalovaná vstoupila do řízení až v jeho průběhu. Z tohoto důvodu náhradovou povinnost vztahující se k mimosmluvní odměně za poskytnuté úkony právní služby a náhradu hotových výdajů s nimi spojenými mezi žalované poměrně rozdělil podle míry jejich účasti na řízení vycházeje z toho, že do přistoupení druhé žalované do řízení bylo učiněno sedm úkonů právní služby (včetně účasti u jednání dne , datum, , s nímž je spojena i náhrada jízdného a náhrada za ztrátu času), které byly přičteny jen prvnímu žalovanému, a to včetně náhrady jízdného, náhrady za ztrátu času a 21 % DPH (tj. mimosmluvní odměna za úkony právní služby 7 x 1 500 Kč, paušální náhrada hotových výdajů 7 x 300 Kč, jízdné 1720 Kč, náhrada za ztrátu času 8 x 100 Kč a DPH ve výši 3 175 Kč, celkem 18 295 Kč). Po přistoupení druhé žalované do řízení bylo učiněno zbývajících 9 úkonů právní služby. Odměnu a náhradu hotových výdajů, jež se k těmto úkonům vztahuje, včetně DPH (tj. mimosmluvní odměna za úkony právní služby 6 x 1 500 Kč a 3 x 2 300 Kč, paušální náhrada hotových výdajů 6 x 300 Kč a 3 x 450 Kč, náhrada za ztrátu času 8 x 100 Kč a 16 x 150 Kč, jízdné 1 871 Kč a 3 742 Kč a DPH ve výši 5 821 Kč, celkem 40 174 Kč) a zaplaceného soudního poplatku 7 000 Kč jsou oba žalovaní povinni nahradit rovným dílem, tj. každý částku 20 357 Kč. Výrok III rozsudku okresního soudu byl proto změněn tak, že první žalovaný je povinen nahradit žalobci náklady řízení před okresním soudem ve výši 38 652 Kč do tří dnů od právní moci k rukám zástupce žalobce a výrok IV okresního soudu byl změněn tak, že druhá žalovaná je povinna nahradit žalobci náklady řízení před okresním soudem ve výši 20 357 Kč k rukám zástupce žalobce. Lhůta k plnění byla stanovena v souladu s 160 odst. 1 o. s. ř. Povinnost zaplatit náhradu nákladů řízení k rukám zástupce žalobce má oporu v § 149 odst. 1 o. s. ř.

36. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 1 ve spojení s § 224 odst. 1 o. s. ř. Náklady žalobce, který v odvolacím řízení uspěl, tvoří náklady jeho zastoupení advokátem sestávající z mimosmluvní odměny advokáta za 3 účelné úkony právní služby po 2 300 Kč, tj. celkem 6 900 Kč (vyjádření k odvolání, doplnění vyjádření z 24. 3. 2026 a účast u odvolacího jednání dne 26. 3. 2026) dle § 6 odst. 1, § 7 bod 5., § 9 odst. 1, § 11 odst. 1 písm. d/, g/ vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „advokátní tarif“). Za účelný úkon právní služby odvolací soud nehodnotil poradu žalobce s jeho zástupcem uskutečněnou dne , datum, , tedy až druhý den po podání vyjádření k odvolání žalovaných, když není zřejmé, z jakého důvodu byla třeba tak dlouhá (a tím pádem i honorovaná) porada. Proto za tento úkon odměnu a k ní náležející paušální náhrada hotových výdajů nepřiznal. Pokud jde o tarifní hodnotu pro výpočet odměny, odvolací soud se ztotožnil se závěry okresního soudu a dovodil, že tarifní hodnotu je třeba počítat podle § 9 odst. 1 advokátního tarifu, neboť hodnotu věci nebo práva lze zjistit jen s nepoměrnými obtížemi. Řízení se týkalo vyklizení a zákazu umisťování movitých věcí na pozemcích, přičemž již ze žalobních tvrzení je zjevné, že zásahy žalovaných neprobíhaly na celé ploše pozemků, nejevilo by se proto spravedlivým vycházet z (historické, neaktuální) ceny celých pozemků. Za situace, kdy k rozhodnutí ve věci nebylo třeba zjišťovat aktuální hodnotu pozemků, je třeba postupovat podle výše uvedeného ustanovení a vycházet z tarifní hodnoty 30 000 Kč.

37. Na náhradě nákladů odvolacího řízení byla žalobci přiznána dále náhrada hotových výdajů 3 x 450 Kč (§ 13 odst. 4 advokátního tarifu) ke shora uvedeným třem úkonům, náhrada za čas promeškaný cestou k jednání za 6 započatých půlhodin po 150 Kč, tj. celkem 900 Kč (§ 14 odst. 3 advokátního tarifu), to vše zvýšené o 21 % DPH v částce 1 922 Kč. Zástupce účtoval jízdné k odvolacímu jednání z , město, do , město, a zpět osobním motorovým vozidlem při vzdálenosti celkem , hodnota, km, přičemž k předložených podkladů činí průměrná spotřeba vozidla , název, 4,8 litru nafty na 100 Kč (kombinovaná spotřeba), cena nafty podle vyhlášky č. 573/2025 Sb. činila 34,10 Kč za litr a sazba základní náhrady 5,90 Kč za km. Náklady cesty jsou tedy 1 644 Kč. Náklady žalobce za odvolací řízení tak celkem činí 12 716 Kč. Žalovaným byla uložena povinnost nahradit je rovným dílem, tj. každý částkou 6 358 Kč, a to ve lhůtě tří dnů od právní moci rozsudku (§ 160 odst. 1 o. s. ř.) k rukám zástupce žalobce (§ 149 odst. 1 o. s. ř.).