19 Co 321/2025

Plný text

Krajský soud v Hradci Králové rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Fifky a soudců JUDr. Igora Pařízka a Mgr. Martiny Thorovské ve věci žalobce: Jméno žalobce , narozený Datum narození žalobce bytem Adresa žalobce zastoupený advokátem Jméno advokáta A sídlem Adresa advokáta A proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený Datum narození žalovaného adresa zastoupený advokátem Jméno advokáta B sídlem Adresa advokáta B o určení existence vyživovacího závazku k odvolání žalovaného proti rozsudku Okresního soudu v Náchodě ze dne 27. června 2025, č. j. 8 C 67/2025-71

I. Rozsudek okresního soudu se ve výroku I mění tak, že vyživovací povinnost žalobce vůči žalovanému zanikla ke dni 31. 8. 2024.

II. Žalovaný je povinen nahradit žalobci náklady řízení před okresním soudem ve výši 15 700 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalobce.

III. Žalovaný je povinen nahradit žalobci náklady řízení před krajským soudem ve výši 4 719 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalobce.

1. Shora označeným rozsudkem okresní soud určil, že vyživovací povinnost žalobce k dnes již zletilému žalovanému, která byla stanovena rozsudkem Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 20. 11. 2008 č. j. , spisová značka, , ke dni 1. 5. 2025 zanikla (výrok I) a uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci na náhradu nákladů řízení 15 700 Kč k rukám zástupce žalobce do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok II).

2. Po skutkové stránce okresní soud vyšel ze zjištění, že žalobci, který je otcem žalovaného, byla rozsudkem Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 20. 11. 2008, č. j. , spisová značka, uložena povinnost přispívat na výživu žalovaného s účinností od 1. 11. 2008 částkou 3 000 Kč měsíčně. Výživné je mu sráženo ze mzdy v rámci výkonu rozhodnutí nařízeného usnesením Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 5. 2. 2014 č. j. , spisová značka, . Žalovaný je zletilý, ke dni 14. 12. 2024 ukončil pro nesplnění požadavků vyplývajících ze studijního a zkušebního řádu studium na , Anonymizováno, v , adresa, a je schopen se samostatně se živit, když dne 1. 5. 2025 nastoupil do zaměstnání k zaměstnavateli , právnická osoba, ., se sjednanou výší hrubé mzdy 30 000 Kč.

3. Po právní stránce věc okresní soud posoudil podle § 910 odst. 1 a § 911 o. z. a dospěl k závěru, že žaloba je důvodná, protože žalovaný ukončil studium, nastoupil do zaměstnání a je schopen se samostatně živit.

4. O nákladech řízení rozhodl podle § 142 odst. 1 o. s. ř. Jejich plnou náhradu přiznal žalobci, který byl v řízení úspěšný.

5. Proti rozsudku podal žalobce odvolání, neboť se neztotožnil se stanovením zániku vyživovací povinnosti ke dni 1. 5. 2025. Namítal, že studium bylo žalovanému ukončeno k 14. 12. 2024. Poté mu nic nebránilo, aby nastoupil do zaměstnání, období od 15. 12. 2024 do 30. 4. 2025 však okresní soud nevzal v úvahu. Žalovaný v té době prokazatelně nestudoval, v době od 7. 2. 2025 do 30. 4. 2025 byl veden na úřadu práce jako nezaměstnaný, což z rozsudku nevyplývá. V průběhu řízení zůstal nekontaktní, k věci se nevyjádřil. Žalobce navrhl, aby odvolací soud změnil rozsudek okresního soudu tak, že určí zánik vyživovací povinnosti ke dni 15. 12. 2024.

6. V průběhu odvolacího řízení žalobce své odvolání doplnil o nové zjištění, že žalovaný podal u Okresního soudu v Ústí nad Labem návrh na zastavení řízení o výkon rozhodnutí poté, co mu byla doručena žaloba. Výkon rozhodnutí byl zastaven ke dni 30. 9. 2024. Z tohoto důvodu navrhl, aby bylo rozhodnuto, že jeho vyživovací povinnost k žalovanému zanikla ke dni 30. 9. 2024.

7. Při odvolacím jednání žalobce na základě doplněného dokazování navrhl změnit napadený rozsudek tak, že jeho vyživovací povinnost k žalovanému zanikla již k 31. 8. 2024.

8. Žalovaný pokládá napadený rozsudek za správný, a proto navrhl jeho potvrzení s tím, že žádnému z účastníků nebude přiznána náhrada nákladů odvolacího řízení. Tvrdil, že unesení exekučního soudu neodráží skutečný stav věci. Jeho studium bylo ukončeno až 14. 12. 2024. Nezastírá, že na základě pracovní smlouvy ze dne 2. 9. 2024 nastoupil do zaměstnání, jeho snaha o osamostatnění však nebyla úspěšná. Pracovní poměr byl ukončen ze strany zaměstnavatele ke dni 28. 11. 2024. Po propuštění ve zkušební době zůstal zcela bez prostředků, takže po 28. 11. 2024 došlo k obživnutí vyživovací povinnosti. Na přelomu let 2024 a 2025 k žádné bezdůvodné pasivitě z jeho strany nedošlo. Po formálním ukončení studia se dostavil na příslušný úřad práce již v průběhu ledna 2025. Skutečnost, že byl do evidence formálně zapsán až ke dni 7. 2. 2025, je dána výlučně úředním postupem a administrativními lhůtami úřadu práce – procesem zpracování žádosti a nutností absolvovat informační schůzku. Během evidence na Úřadu práce ČR nepobíral žádnou podporu v nezaměstnanosti a stálé uplatnění našel až od 1. 5. 2025. Zdůraznil, že se na úkor žalobce nechtěl bezdůvodně obohatit. Jakmile nastoupil do krátkodobého zaměstnání, začal exekučně vymožené výživné ihned prostřednictvím své matky a bez vyzvání vracet. Vráceny byly platby ve výši 3 000 Kč ve dnech 20. 11. 2024, 20. 12. 2024 a 21. 1. 2025. Situaci se snažil prostřednictvím matky s žalovaným vyřešit mimosoudně. Žádali ho, aby ukončení exekuce navrhl a zařídil on. Žalobce však reagoval tím, že si je zablokoval na všech komunikačních platformách a eskaloval věc do soudního sporu, což podle žalovaného odůvodňuje aplikaci § 150 o. s. ř., neboť přiznání náhrady nákladů řízení žalobci by bylo zjevně nespravedlivé. Poukázal na lidskou rovinu sporu mezi otcem a synem a svou lítost nad tím, že k němu došlo, když jde o relativně velmi nízkou částku výživného. Potýká se s vážnými psychickými potížemi a spory s otcem jeho zdravotnímu stavu nepomáhají. Z těchto důvodů navrhl pro případ, že by odvolací soud shledal odvolání důvodným, nepřiznat žádnému z účastníků náhradu nákladů odvolacího řízení.

9. Krajský soud jako soud odvolací (§ 10 odst. 1 o. s. ř.) po zjištění, že odvolání je přípustné (§ 201 o. s. ř.), obsahuje všechny podstatné náležitosti (§ 205 o. s. ř.) a bylo podáno osobou oprávněnou a včas (§ 201 a § 204 o. s. ř.), při nařízeném jednání přezkoumal rozsudek okresního soudu, jakož i jemu předcházející řízení v mezích, v nichž se žalobce domáhal jeho přezkoumání (§ 212 o. s. ř.), a to i z důvodů, které nebyly v odvolání uplatněny (§ 212a odst. 1 o. s. ř.). Dospěl k závěru, že odvolání je důvodné.

10. Krajský soud v prvé řadě při odvolacím jednání doplnil dokazování.

11. Ze spisu Okresního soudu v Ústí nad Labem sp. zn. , spisová značka, ověřil, že výše výživného, jež bylo žalobci uloženo platit na výživu žalovaného rozsudkem Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 20. 11. 2008, č. j. , spisová značka, ve výši 3 000 Kč, se v průběhu následujících let nezměnilo. Žalobce se domáhal snížení výživného, ale jeho návrh byl rozsudkem Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 28. 8. 2012, č. j. , spisová značka, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 12. 11. 2013, č. j. , spisová značka, zamítnut.

12. Ze spisu Okresního soudu v Ústí nad Labem sp. zn. , spisová značka, vyplývá, že usnesením téhož soudu ze dne 21. 6. 2010, č. j. , spisová značka, byl podle výše označeného vykonatelného rozsudku o výživném nařízen výkon rozhodnutí k uspokojení přednostní pohledávky dlužného výživného za dobu od 1. 9. 2009 do června 2010 v částce 30 000 Kč a dále od 1. 7. 2010 pro běžné výživné v částce 3 000 Kč a nákladů návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí 6 324 Kč, výkon rozhodnutí srážkami ze mzdy povinného (v nyní vedeném řízení žalobce). Usnesením ze dne 20. 10. 2010, č. j. , spisová značka, Okresní soud v Ústí nad Labem zastavil výkon rozhodnutí pro částku 30 000 Kč, kterou povinný (žalobce) uhradil mimo výkon rozhodnutí. Návrhem podaným 17. 12. 2024 se povinný (žalobce) domáhal zastavení výkonu rozhodnutí z důvodu, že se oprávněný (žalovaný) již nepřipravuje na budoucí povolání. Nemá na něj žádný kontakt a matka žalovaného s ním nekomunikuje. Usnesením Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 21. 7. 2025, č. j. , spisová značka, byl výkon rozhodnutí zastaven. Usnesením Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 7. 8. 2025, č. j. , spisová značka, bylo usnesení o zastavení výkonu rozhodnutí opraveno tak, že se výkon rozhodnutí zastavuje ke dni 30. 9. 2024. Soud toto rozhodnutí učinil na základě telefonického sdělení oprávněného (žalovaného), že studium ukončil ke dni 30. 9. 2024.

13. Zprávami , Anonymizováno, v , adresa, bylo prokázáno, že žalovaný dne 31. 8. 2023 zahájil bakalářské studium oboru , Anonymizováno, kombinovanou formou. Na základě nesplnění studijních podmínek mu bylo studium ukončeno dne 14. 12. 2024. Z pracovní smlouvy ze dne 2. 9. 2024 bylo zjištěno, že žalovaný nastoupil od 1. 9. 2024 do pracovního poměru u , právnická osoba, , jako servisní technik II. na dobu neurčitou s pracovní dobou 40 hodin týdně a mzdou dle mzdového výměru. Ze zrušení pracovního poměru ve zkušební době ze strany zaměstnavatele vyplývá, že pracovní poměr byl skončen dne 28. 11. 2024. Potvrzeními Úřadu práce ČR bylo prokázáno, že tam byl žalovaný evidován jako uchazeč o zaměstnání v době od 7. 2. 2025 do 30. 4. 2025 bez nároku na podporu v nezaměstnanosti a při rekvalifikaci. Termín úvodní informační schůzky mu byl dne 10. 3. 2025 stanoven na 11. 3. 2025. Z nedatovaného poukazu na vyšetření vystaveného praktickým lékařem je zřejmé, že žalovanému bylo doporučeno vyšetření na psychiatrii pro psychické potíže (diagnóza , Anonymizováno, ). Ze sdělení , právnická osoba, ., vyplývá, že tam žalovaný ukončil pracovní poměr 31. 10. 2025. Informacemi o provedených platbách z účtu žalovaného bylo prokázáno, že žalovaný zaměstnavateli žalobce vrátil 3 x částku 3 000 Kč (dne 20. 11. 2024, 20. 12. 2024 a 21. 1. 2025) z důvodu, že již nastoupil do práce a žádá o zaslání na účet žalobce.

14. Podle § 80 o. s. ř. určení, zda tu právní poměr nebo právo je či není, se lze žalobou domáhat jen tehdy, je-li na tom naléhavý právní zájem.

15. Okresní soud se explicitně nezabýval existencí naléhavého právního zájmu žalobce na určení, že jeho vyživovací povinnost k žalovanému zanikla, eventuálně že trvá. Z jeho rozhodnutí je však zřejmé, že přisvědčil argumentaci žalobce, který naléhavý právní zájem na požadovaném určení dovodil z toho, že v rámci výkonu rozhodnutí na výživné jsou byly prováděny srážky ze mzdy a určení existence vyživovacího závazku má předejít vzniku bezdůvodného obohacení na jeho straně. Krajský soud tento názor sdílí.

16. Podle § 910 odst. 1 o. z. předci a potomci mají vzájemnou vyživovací povinnost.

17. Podle § 911 o. z. výživné lze přiznat, jestliže oprávněný není schopen sám se živit.

18. Okresní soud své rozhodnutí založil na závěru, že žalovaný získal schopnost sám se živit nástupem do zaměstnání dne 1. 5. 2025, aniž by se zabýval tím, že mu bylo ukončeno studium na vysoké škole již dne 14. 12. 2024. Důvody, proč i po tomto datu pokládal žalovaného za neschopného samostatné obživy, blíže nevysvětlil.

19. Administrativním ukončením studia bylo vysokoškolské studium žalovaného skončeno po formální stránce. Z dokazování doplněného v odvolacím řízení je však zřejmé, že fakticky studia zanechal již od září 2024, když od 1. 9. 2024 nastoupil do pracovního poměru na plný pracovní úvazek. Neplnění studijních povinností následně vedlo k ukončení jeho studia ze strany školy. Skutečnost, že si žalovaný i přes nástup do zaměstnání ponechal statut studenta, nic nemění na tom, že již prvním nástupem do pracovního poměru získal schopnost sám se živit. Jeho studium ostatně probíhalo kombinovanou formou, která spojuje prezenční studium se samostatnou dálkovou formou studia a umožnuje tak i souběžné pracovní uplatnění, byť třeba v omezené míře.

20. Za situace, kdy žalovaný ani po ukončení pracovního poměru ve zkušební době dne 28. 11. 2024 ve studiu nepokračoval, respektive studium po jeho ukončení ze strany školy neobnovil, neobnovila se ani vyživovací povinnost žalobce, bez ohledu na to, že v následujících měsících byl žalovaný bez zaměstnání. Objektivně totiž byl schopen obživy a v řízení nebyly tvrzeny ani prokázány žádné závažné překážky, které by mu v tom bránily. Skutečnost, že k řešení své životní situace přistupoval liknavě, nenastoupil ihned do jiného zaměstnání a jako uchazeč o zaměstnání se u Úřadu práce ČR zaevidoval až od 7. 2. 2025, nemůže jít k tíži žalovaného. Od okamžiku nabytí schopnosti sám se živit má dítě své příjmové poměry objektivně ve svých rukou, je „strůjcem svého štěstí“. Záleží zpravidla jen na něm (na jeho píli aj.), v jakých majetkových poměrech bude žít; pokud v tomto ohledu aktivní nebude, negativní důsledky si ponese sám. Smyslem a účelem tudíž je, že pokud je dítě již objektivně schopno si samo své potřeby uspokojovat, bylo by nespravedlivé přičítat jeho eventuální pasivitu v této sféře k tíži jeho rodičů v tom smyslu, že by rodiče byli povinni nadále své dítě živit (srov. nález Ústavního soudu ze dne: 13. 3. 2013, sp. zn. I. ÚS 2306/12). Tvrzení žalovaného, že prodleva souvisela s úředními lhůtami úřadu práce, pokládá krajský soud za účelové. Dokládanou úvodní informační schůzku měl žalovaný až 11. 3. 2024, termín vstupu do evidence na ní tedy zjevně nezávisel. Krajskému soudu je nadto z jeho úřední činnosti známo, že u úřadu práce se lze evidovat hned následující pracovní den po skončení zaměstnání. Registraci je možné provést osobní návštěvou i online. Pokud se tedy žalovaný do evidence nezaměstnaných po skončení pracovního poměru k 28. 11. 2024 přihlásil až 7. 2. 2025, čímž negativně ovlivnil šanci získat co nejdříve jiné zaměstnání, nelze z toho dovodit povinnost žalobce ho i nadále vyživovat.

21. Lze tedy uzavřít, že okresní soud dospěl ke správnému závěru, že vyživovací povinnost žalobce k žalovanému zanikla, neurčil však správně okamžik jejího zániku. S ohledem na shora uvedené skutečnosti je totiž důvodný závěr, že zanikla již ke dni 31. 8. 2024, tedy v den, který bezprostředně předcházel nástupu žalovaného do pracovního poměru. Krajský soud proto napadený rozsudek v tomto smyslu postupem podle § 220 odst. 1 písm. b) o. s. ř. ve výroku I změnil.

22. Protože byl rozsudek okresního soudu ve výroku I změněn, je třeba v souladu s § 224 odst. 2 o. s. ř. rozhodnout i o nákladech řízení u soudu prvního stupně. Krajský soud zvažoval, zda jsou naplněny předpoklady pro aplikaci § 150 o. s. ř., podle něhož jsou-li tu důvody hodné zvláštního zřetele nebo odmítne-li se účastník bez vážného důvodu zúčastnit prvního setkání s mediátorem nařízeného soudem, nemusí soud výjimečně náhradu nákladů řízení zcela nebo zčásti přiznat. Žalovanému lze přisvědčit, že vedení tohoto sporu je vzhledem k příbuzenskému vztahu účastníků otec – syn politováníhodné, nelze však přehlédnout, že žalovaný k němu svým jednáním významně přispěl tím, že sám žalobce neinformoval o ukončení studia a nenavrhl zastavení výkonu rozhodnutí na výživné, když se rozhodl ve studiu nepokračovat a nastoupil do zaměstnání. Žalovaný se proto musel zastavení výkonu rozhodnutí domáhat svým návrhem, a protože neměl relevantní informace o tom, zda jeho povinnost žalovaného vyživovat trvá či nikoliv, nelze jeho žalobu na určení existence vyživovací povinnosti pokládat za bezdůvodnou nebo zbytečnou, zvláště když k zastavení výkonu rozhodnutí došlo až po jejím podání. Moderační právo soudu je mimořádným procesním institutem, k jehož užití je potřeba přistupovat velmi zdrženlivě, jsou-li pro to důvody zvláštního zřetele hodné, které mohou mít původ ve výjimečných okolnostech případu nebo poměrech účastníků. Při posouzení poměrů žalovaného byl zohledněn především jeho věk, příbuzenský vztah k žalobci, schopnost výdělečné činnosti a skutečnost, že tvrzené psychické problémy nebyly blíže specifikovány, a kromě žádanky o vyšetření ani doloženy. Dále krajský soud uvážil výše popsané okolnosti, jež vedly k zahájení řízení, pasivitu žalovaného v jeho průběhu i před jeho zahájením a výši nákladů řízení. Důvody pro nepřiznání náhrady nákladů řízení podle § 150 o. s. ř. neshledal.

23. Náklady řízení před soudem prvního stupně byly žalobci přiznány ve stejné výši, jak o nich rozhodl okresní soud. Jde o vyúčtované náklady zastoupení žalobce advokátem, které tvoří mimosmluvní odměna advokáta za 5 úkonů právní služby po 1 500 Kč za jeden úkon, tj. celkem 7 500 Kč (převzetí a příprava zastoupení, podání žaloby a 3 x účast u jednání soudu) podle § 6 odst. 1, § 7 bod 4., § 9 odst. 2, § 11 odst. 1 písm. a/, d/, g/ vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „advokátní tarif“), k níž náleží paušální náhrada hotových výdajů 5 x 450 Kč (§ 13 odst. 4 advokátního tarifu), advokátního tarifu. Žalobce má dále právo na náhradu cestovních nákladů ve výši 2 025 Kč vynaložených na tři cesty právního zástupce k jednání soudu na trase , adresa, a zpět (28. 4. 2025, 28. 5. 2025 a 23. 6. 2025) uskutečněných vozidlem Volkswagen Golf, RZ , SPZ, při ujeté vzdálenosti 270 km, průměrné spotřebě benzínu 4,8 l/100 km, ceně 35,80 Kč za 1 litr benzinu a základní náhradě 5,80 Kč za 1 km dle vyhlášky č. 475/2024 Sb. V souladu s vyúčtováním byla přiznána i náhrada za ztrátu času cestou k jednáním za celkem 12 započatých půlhodin (4 při cestách ke každému jednání tam a zpět) v celkové částce 1 200 Kč (náhrada byla účtována v nižší sazbě, než připouští § 14 odst. 3 advokátního tarifu). Náklady řízení dále představuje 21 % DPH z odměny a náhrad v celkové výši 2 724,75 Kč (§ 137 odst. 3 o. s. ř.). Lhůta k plnění byla stanovena v souladu s 160 odst. 1 o. s. ř. Povinnost zaplatit náhradu nákladů řízení k rukám zástupce žalobce má oporu v § 149 odst. 1 o. s. ř.

24. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 1 ve spojení s § 224 odst. 1 o. s. ř., když ani ve vztahu k nim odvolací soud neshledal takové zvláštní mimořádné okolnosti, jež by odůvodnily úplné odepření jejich náhrady dle § 150 o. s. ř. žalobci, který byl v odvolacím řízení úspěšný. K částečné moderaci těchto nákladů přistoupil sám žalobce, který navrhl přiznání odměny a paušální náhrady hotových výdajů pouze za dva úkony právní služby (podání odvolání a účast u jednání krajského soudu) a ve zbytku se práva na náhradu nákladů odvolacího řízení vzdal. V požadovaném (tj. sníženém) rozsahu mu byla náhrada přiznána. Tvoří ji odměna podle § 6 odst. 1, § 7 bod 4., § 9 odst. 2, § 11 odst. 1 písm. d/, g/ za dva úkony po 1 500 Kč, tj. celkem 3 000 Kč, k ní náleží paušální náhrada hotových výdajů 2 x 450 Kč (§ 13 odst. 4 advokátního tarifu) a 21 % DPH v částce 819 Kč (§ 137 odst. 3 o. s. ř.). Celkem tedy přisouzené náklady odvolacího řízení činí 4 719 Kč. Žalovaný je povinen k jejich náhradě do tří dnů od právní moci rozsudku (§ 160 odst. 1 o. s. ř.) k rukám zástupce žalobce (§ 149 odst. 1 o. s. ř.).