19 CO 57/2022

Plný text

Krajský soud v Hradci Králové rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Aleny Bačinové a soudců Mgr. Martiny Nyplové a JUDr. Jana Fifky ve věci žalobce: ; název , IČO ; sídlem adresa proti žalovaným: ; 1. jméno příjmení , narozená anonymizováno datum ; bytem adresa zastoupená advokátem anonymizováno jméno příjmení sídlem adresa ; anonymizováno jméno příjmení , narozený anonymizováno datum ; bytem adresa zastoupený advokátem anonymizováno jméno příjmení sídlem adresa o určení výše nájemného k odvolání žalovaných proti rozsudku Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 19. července 2021 č. j. 9 C 307/2019-184

I. Rozsudek okresního soudu se ve výroku I a ve výroku II ve vztahu mezi žalobcem a žalovanou 1) potvrzuje.

II. Ve zbývající části výroku II se rozsudek okresního soudu mění tak, že žaloba vůči žalovanému 2) o zaplacení částky 177 469 Kč společně a nerozdílně se žalovanou 1) se zamítá.

III. Žalobce je povinen doplatit soudní poplatek ze žaloby ve výši 8 874 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku na účet Okresního soudu v Hradci Králové.

IV. Žalovaná 1) je povinna nahradit žalobci náklady řízení před okresním soudem ve výši 18 326 Kč a náklady řízení před krajským soudem ve výši 900 Kč do jednoho měsíce od právní moci tohoto rozsudku.

V. Žalobce je povinen nahradit žalovanému 2) náklady řízení před okresním soudem ve výši 35 886 Kč a náklady řízení před krajským soudem ve výši 42 839 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1. Okresní soud shora označeným rozsudkem rozhodl, že výše nájemného za přenechání bytu [číslo] o velikosti 2 + kk ve II. nadzemním podlaží (tj. bytové jednotky [číslo]) v domě [adresa] v [obec], ulice [ulice], k dočasnému užívání na základě nájemní smlouvy ze dne 26. 7. 1999, se počínaje od 11. 10. 2019 určuje částkou 9 760 Kč měsíčně (výrok I). Současně rozhodl, že žalovaná 1) a žalovaný 2) jsou - z důvodu nedoplatku na nájemném za období od 11. 10. 2019 do 30. 6. 2021 - povinni společně a nerozdílně zaplatit žalobci částku 177 469 Kč do jednoho měsíce od právní moci rozsudku (výrok II). Žalované 1) a žalovanému 2) dále uložil povinnost společně a nerozdílně nahradit žalobci na nákladech řízení 9 452 Kč do 15 dnů od právní moci rozsudku (výrok III). Žalobci vrátil část složené zálohy na znalecký posudek ve výši 2 648 Kč (výrok IV).

2. Okresní soud takto rozhodl o žalobě ze dne 11. 10. 2019, kterou se žalobce domáhal zvýšení nájemného z bytové jednotky [číslo] o velikosti 2 + kk v domě [adresa] v [obec] (dále též„ předmětný byt“) na částku 9 760 Kč měsíčně počínaje od 11. 10. 2019 s tím, že jako jeho vlastník přenechal tento byt do užívání žalované 1) na základě nájemní smlouvy ze dne 26. 7. 1999. Z důvodu uzavření manželství vznikl žalovaným 1), 2) společný nájem bytu. Žalovaní 1), 2) nepřistoupili na zvýšení nájemného z částky 1 103 Kč na částku 9 760 Kč měsíčně. Žalobce se proto domáhá postupem dle § 2249 odst. 3 občanského zákoníku určení výše nájemného.

3. Žalovaná 1) se žalobou částečně nesouhlasila, rozhodnutí ponechala na úvaze soudu. Žalovaný 2) se žalobou nesouhlasil. Tvrdil, že není nájemcem předmětného bytu, neboť společný nájem žalovaných 1), 2) zanikl rozvodem manželství v roce 2016, event. na základě výpovědi z nájmu bytu ze dne 20. 12. 2019.

4. Okresní soud vzal z nesporných tvrzení účastníků za prokázáno, že žalobce je vlastníkem a pronajímatelem předmětného bytu. Žalobce uzavřel ohledně něho se žalovanou 1) nájemní smlouvu ze dne 26. 7. 1999. Manželství žalovaných 1), 2), uzavřené dne 7. 7. 1984, bylo rozvedeno rozsudkem Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 13. 6. 2016 č. j. 9 C 310/2015-35. Žalovaná 1) a žalovaný 2) po rozvodu manželství neuzavřeli dohodu nájemců o zániku společného nájmu bytu a nepodali u soudu žalobu o zrušení společného nájmu bytu. Žalovaná 1) hradí žalobci„ regulované“ nájemné ve výši 1 103 Kč měsíčně. Žalobce a žalovaní 1), 2) se nedohodli na zvýšení nájemného. V řízení vypracovaným znaleckým posudkem bylo prokázáno, že obvyklé nájemné předmětného bytu ke dni 11. 10. 2019 (tj. ke dni podání žaloby) by činilo 10 248 Kč měsíčně. Žalovaný 2) vypověděl nájem bytu listinou ze dne 20. 12. 2019 s tříměsíční výpovědní lhůtou plynoucí od prvního dne měsíce následujícího poté, co bude výpověď doručena žalobci; výpověď byla doručena žalobci dne 8. 1. 2020.

5. Okresní soud poté učinil právní závěr, že žalovaní 1), 2) se jako manželé stali ke dni 26. 7. 1999 společnými nájemci bytu (§ 703 odst. 1 obč. zák. 1964). Tzv. společný nájem bytu manžely byl založen tím, že žalovaná 1) za trvání manželství uzavřela se žalobcem jako pronajímatelem nájemní smlouvu ze dne 26. 7. 1999. Manželství žalovaných 1), 2) bylo rozvedeno rozsudkem Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 13. 6. 2016 č. j. 9 C 310/2015-35. Společné nájemní právo žalovaných 1), 2) však existovalo i v období po zániku manželství, neboť žalovaní po rozvodu manželství neuzavřeli dohodu o zániku společného nájmu bytu, ani nezahájili u soudu řízení o zrušení společného nájmu bytu (§ 768 odst. 1 o. z. / 2012, arg. a contrario). Okresní soud se proto neztotožnil s názorem žalovaného 2), že společný nájem žalovaných 1), 2) zanikl ke dni právní moci rozsudku o rozvodu manželství v roce 2016, tj. že žalovaný 2) již nebyl po rozvodu manželství společným nájemcem předmětného bytu. Ze společného nájemního práva jsou žalovaní zavázáni a oprávněni společně a nerozdílně (§ 746 odst. 1 o. z. 2012). Oba žalovaní byli proto jako společní nájemci bytu povinni platit společně a nerozdílně žalobci nájemné jako úplatu za přenechání bytu k dočasnému užívání (§ 2201 o. z.), a to i v období po rozvodu manželství. Okresní soud dále učinil právní závěr, že žalobci jako pronajímateli bytu vzniklo dle § 2249 odst. 3 o. z. právo navrhnout, aby výši nájemného v předmětném bytě ve vztahu k žalovaným 1), 2) jako společným nájemcům určil soud, neboť žalobci bylo hrazeno toliko„ regulované“ nájemné 1 103 Kč měsíčně, přičemž žalobce a žalovaní 1), 2) se nedohodli na zvýšení nájemného. Žalobce se domáhal zvýšení nájemného na částku 9 760 Kč měsíčně, přičemž ze znaleckého posudku ze dne 25. 1 2021 bylo zjištěno, že obvyklé nájemné předmětného bytu ke dni podání žaloby tuto částku mírně převyšuje. Soud proto žalobě vyhověl a postupem dle § 2249 odst. 3 o. z. určil žalovaným 1), 2) jako společným nájemcům nájemné ve výši 9 760 Kč měsíčně s účinky ode dne podání návrhu soudu (§ 2249 odst. 3 o. z.), tedy od 11. 10. 2019; od tohoto dne byl také vyčíslen nedoplatek na nájemném. Zaplacení tohoto nedoplatku bylo žalovaným uloženo společně a nerozdílně, neboť jejich společné nájemní právo manželů přetrvávalo i v období po zániku manželství rozvodem a existovalo i ke dni zahájení soudního řízení o určení nájemného. Celkový nedoplatek na nájemném ve výši 177 469 Kč pak tvoří nedoplatek na nájemném za měsíc říjen 2019 ve výši 4 329 Kč (9 760 Kč – 1 103 Kč = 8 657 Kč; 8 657 Kč: 2 = 4 329 Kč) a nedoplatek na nájemném za období od 1. 11. 2019 do 30. 6. 2021 ve výši 173 140 Kč (9 760 Kč – 1 103 Kč = 8 657 Kč; 8 657 Kč x 20 měsíců = 173 140 Kč), když na nájemné byla placena toliko částka 1 103 měsíčně, přičemž obvyklé nájemné (požadované žalobcem) činí 9 760 Kč měsíčně.

6. Ohledně okolnosti, že žalovaný 2) v průběhu soudního řízení vypověděl nájem bytu listinou ze dne 20. 12. 2019, okresní soud uzavřel, že jsou-li ze společného nájemního práva zavázáni a oprávněni žalovaní 1), 2) jako bývalí manželé společně a nerozdílně (§ 746 odst. 1 o. z. 2012), znamená to, že společný nájem bytu by mohli žalovaní 1), 2) vypovědět také pouze společně a nerozdílně, event. po vzájemné dohodě i jeden z nich s účinky pouze pro odstoupivšího bývalého manžela. V posuzované věci k dohodě mezi žalovanými 1), 2) jako bývalými manžely nedošlo. Společný nájem bytu proto nezanikl ani výpovědí žalovaného 2) ze dne 20. 12. 2019.

7. Výrok o náhradě nákladů řízení opřel okresní soud o § 142 odst. 1 a § 142a odst. 1 o. s. ř. V řízení měl plný úspěch žalobce, neboť žaloba na určení výše nájemného byla podána proti oběma žalovaným důvodně. Náklady řízení ve věci úspěšného žalobce tvoří zaplacený soudní poplatek 2 000 Kč, paušální náhrada nákladů 2 100 Kč za 7 úkonů dle vyhlášky č. 254/2015 Sb., o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení, a využitá část zálohy složená na znalecký posudek ve výši 5 352 Kč, tj. celkem 9 452 Kč.

8. Žalobci byla současně vrácena nespotřebovaná část zálohy na znalecký posudek zaplacené ve výši 8 000 Kč. Z této zálohy bylo vyplacené znalečné ve výši 5 352 Kč, žalobci proto byla vrácena částka 2 648 Kč.

9. Žalovaná 1) podala odvolání směřující podle jeho obsahu proti výrokům I až III rozsudku soudu prvního stupně. Namítla, že žalobce se žalobou domáhal zvýšení nájemného, nikoliv nedoplatku na nájemném, tzn. soud nepřípustně překročil petit žaloby, když přiznal žalobci nárok na zaplacení 177 469 Kč. Ohledně nové výše nájemného 9 760 Kč měsíčně žalovaná namítla, že zvyšovat regulované nájemné je možné toliko o 20 % ročně. Skokové navýšení provedené soudem je proto v rozporu s § 2249 o. z. Žalovaná navrhla změnu rozsudku soudu prvního stupně tak, že žaloba bude v celém rozsahu zamítnuta.

10. Žalovaný 2) podal odvolání proti výrokům II a III rozsudku soudu prvního stupně. V něm namítl, že soud se nijak nevypořádal s jeho argumentem ohledně přeměny společného nájmu bytu manžely na pouhý běžný společný nájem a nijak nezdůvodnil aplikaci § 768 odst. 1 občanského zákoníku na posuzovaný případ. Dále se nedostatečně vypořádal s argumentem žalovaného stran zániku společného nájmu bytu rozvodem manželství a stran oprávnění žalovaného ukončit nájem bytu bez jakékoliv součinnosti ze strany žalované 1) s účinky pouze pro žalovaného. Žalovaný 2) proto považuje jím napadený rozsudek za nepřezkoumatelný. Pro případ, že by se odvolací soud se závěrem žalovaného o nepřezkoumatelnosti neztotožnil, žalovaný namítl, že soud prvního stupně jím shora nastolené otázky nesprávně právně posoudil. Vyslovil přesvědčení, že spolu se zánikem manželství žalovaných bez dalšího zaniklo též společné nájemní právo žalovaných k předmětnému bytu. Jelikož nájem bytu zanikl již dne 22. 6. 2016, nebyl žalovaný ke dni podání žaloby nájemcem bytu. Z tohoto důvodu měla být žaloba vůči němu v plném rozsahu zamítnuta. Nesprávná je též aplikace § 768 odst. 1 o. z., neboť soud opomíjí, že se v předmětném bytě nikdy nenacházela rodinná domácnost žalovaných - opak nebyl žádným z účastníků tvrzen a naopak v řízení vyšlo najevo, že byt užíval a užívá bratr žalované [jméno] [příjmení]. Pokud se přitom v bytě nikdy, natož ke dni zahájení řízení ani později, nenacházela rodinná domácnost, nebyl splněn jeden z předpokladů pro aplikaci citovaného ustanovení. Toto ustanovení dle mínění žalovaného nelze aplikovat ani analogicky, neboť jeho smyslem je poskytnout zvýšenou ochranu bývalým manželům pouze ve vztahu k místu, které představovalo jejich rodinnou domácnost, a to právě z důvodu, že se jednalo o místo, kde manželé bydleli. Předmětný byt však takové místo nepředstavuje a nikdy nepředstavoval. Pokud pak soud prvního stupně dospěl k závěru, že nadále existoval společný nájem bytu manželi (žalovanými), a proto bylo možné nájem vypovědět pouze společně a nerozdílně, event. po vzájemné dohodě samostatně s účinky pouze pro odstoupivšího bývalého manžela, opomněl skutečnost, že se společný nájem bytu manžely ještě před zahájením řízení přeměnil na pouhý běžný společný nájem. Manželství žalovaných zaniklo ke dni 22. 6. 2016 rozvodem, a jelikož mezi žalovanými nedošlo k vypořádání společného nájmu bytu dohodou ani podáním návrhu na vypořádání k soudu, přetransformoval se společný nájem bytu manželi ve smyslu § 741 písm. c) občanského zákoníku na pouhý běžný společný nájem, a proto byl žalovaný ode dne 23. 6. 2019 ve smyslu §§ 2270 a 2271 občanského zákoníku oprávněn sám (bez dohody s žalovanou 1) ukončit nájem bytu s účinky pro sebe, jak dovozuje i žalovaným odkazovaná komentářová literatura. Žalovaný dále poukázal na okolnost, že výklad přijatý soudem I. stupně by vedl ke zcela absurdnímu závěru, že žalovaný by byl nucen zůstat společným nájemcem bytu tak dlouho, jak by si přála žalovaná 1), to vše za situace, kdy zde není jediný důvod k tomu, aby byl žalovaný nucen setrvat v nájemním vztahu, když v bytě není rodinná domácnost a manželství žalovaných je již několik let rozvedené. Žalovaný 2) navrhl změnu jím napadeného rozsudku tak, že k zaplacení nedoplatku zvýšeného nájemného a k náhradě nákladů řízení žalobce bude zavázána pouze žalovaná 1), vůči žalovanému 2) bude žaloba v tomto rozsahu zamítnuta a žalobci bude uloženo nahradit mu náklady řízení před soudy obou stupňů.

11. Žalobce se postupně vyjádřil k odvolání obou žalovaných. Ve vztahu k odvolání žalované poukázal na okolnost, že se žalobou domáhal nejen rozhodnutí o určení nové výše nájemného, ale také úhrady nedoplatku na nájemném. Pokud tedy soud přiznal žalobci nárok na zaplacení nedoplatku na nájemném, učinil tak na základě návrhu žalobce, a tedy nepřekročil petit žaloby. Důvodná není ani námitka žalované ohledně nemožnosti zvýšit nájemné o více než 20 %, neboť podle § 3074 odst. 2 o. z. se ustanovení § 2249 odst. 1 o. z. nepoužije v případě, že nájemné nebylo určeno ujednáním pronajímatele a nájemce nebo rozhodnutím soudu, ale na základě jiného právního předpisu. V posuzovaném případě bylo nájemné k předmětnému bytu určeno dle vyhlášky ministerstva financí č. 176/1993 Sb., o nájemném z bytu a úhradě za plnění poskytovaná s užíváním bytu. Bylo tedy regulované, tj. určené dle právního předpisu, a nikoliv dohodou stran či soudním rozhodnutím. V souladu s § 3074 odst. 2 o. z. ve spojení s § 2249 odst. 1 o. z. se tak v posuzovaném případě limit pro navýšení nájemného neuplatní. Ve vztahu k odvolacím námitkám žalovaného 2) vyjádřil žalobce přesvědčení, že právní posouzení věci soudem prvního stupně je věcně správné. Ztotožnil se s jeho závěrem, že rozvodem manželství žalovaných společný nájem manželů nezanikl, a to s odkazem na § 768 odst. 1 o. z. V řízení totiž nebylo tvrzeno, natož prokázáno, že by rodinná domácnost žalovaných, nacházející se v bytě, před rozvodem manželství zanikla. Pokud se po rozvodu manželství žalovaní o dalším užívání bytu nemohou dohodnout, mají možnost podat návrh soudu, aby zrušil nájemní právo jednoho z nich. To však žalovaní neučinili, jejich společné nájemní právo k bytu tudíž dosud trvá Společný nájem bytu, a to ani po rozvodu manželství, tedy s ohledem na shora uvedené, nelze vypovědět bez součinnosti žalované 1), jak tvrdí žalovaný 2). Vzhledem k existenci speciální zákonné úpravy bydlení manželů v ust. §§ 743 - 750 o. z. je aplikace ust. § 741 písm. c) o. z. vyloučena. Žalobce navrhl rozsudek soudu prvního stupně potvrdit jako správný ve všech odvoláními napadených výrocích.

12. Žalovaný 2) se vyjádřil k odvolání žalované 1), přičemž ve vztahu k jejím odvolacím námitkám použil argumentaci totožnou s argumentací žalobce.

13. Obě odvolání jsou přípustná (§ 201 o. s. ř.), byla podána osobami oprávněnými a včas (§ 201 a § 204 o. s. ř.) a obsahují způsobilé odvolací důvody podle § 205 odst. 2 písm. c) a g) o. s. ř. v případě žalované 1) a podle § 205 odst. 2 písm. b), d) a g) v případě žalovaného 2). Odvolací soud proto při nařízeném jednání přezkoumal napadený rozsudek včetně jemu předcházejícího řízení, a to i z důvodů, které nebyly v odvoláních uplatněny (§ 212a odst. 1 o. s. ř.). Odvolání žalované 1) opodstatněným neshledal, odvolání žalovaného 2) naopak shledal plně opodstatněným.

14. Odvolací soud nejprve ověřil, zda řízení před soudem prvního stupně netrpí zmatečnostními vadami vyjmenovanými v § 212a odst. 5 o. s. ř., případně dalšími vadami řízení ve smyslu § 219a o. s. ř., které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, v to počítaje i vadu překročení žalobního petitu uplatněnou žalovanou 1) a vadu nepřezkoumatelnosti rozsudku soudu prvního stupně uplatněnou žalovaným 2). Žádné takové vady však neshledal. Pokud se jedná o vadu tvrzenou žalovanou 1), ta taktéž shledána nebyla, neboť soud prvního stupně rozhodoval pouze o nárocích uplatněných v žalobě. Žalovanému 2) lze přisvědčit v tom, že soud prvního stupně pouze velmi stručně a jednoznačně vyjádřil svůj právní názor, který v souzené věci zaujal, aniž by se řádně vypořádal se všemi v řízení předloženými důkazy a se všemi žalovaným vznesenými námitkami, avšak tyto nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu odvolání – na újmu uplatnění práv odvolatele. Podle ustálené judikatury pak není nezbytné takové rozhodnutí zrušit pro nepřezkoumatelnost, může-li tato pochybení napravit odvolací soud (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013 sp. zn. 29 Cdo 2543/2011 publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 100/2013). Právě takováto situace nastala v přezkoumávané věci, jak bude odvolacím soudem vysvětleno níže.

15. Odvolací soud poté ověřil správnost a úplnost skutkových zjištění soudu prvního stupně a jejich právního hodnocení. Dospěl k závěru, že ve vztahu k žalované 1) soud prvního stupně zjistil skutkový stav věci v dostatečném rozsahu a správně a taktéž jej zcela správně právně posoudil. Mezi účastníky nebylo sporu a bylo prokázáno i listinnými důkazy, že nájemní smlouvu se žalobcem uzavřela pouze žalovaná 1), která nadále hradí žalobci„ regulované“ nájemné ve výši 1 103 Kč měsíčně. Žalovaná 1) odmítla dohodnout se se žalobcem na vyšším nájemném, žalobci jako pronajímateli bytu proto vzniklo dle § 2249 odst. 3 o. z. právo navrhnout, aby výši nájemného v předmětném bytě určil soud. Žalobce se domáhal zvýšení nájemného na částku 9 760 Kč měsíčně, přičemž ze znaleckého posudku ze dne 25. 1 2021 bylo zjištěno, že obvyklé nájemné předmětného bytu ke dni podání žaloby tuto částku mírně převyšuje. Žalobce se přitom již v žalobě domáhal nejen rozhodnutí o určení nové výše nájemného, ale také úhrady nedoplatku na nájemném. Pokud tedy soud přiznal žalobci nárok na zaplacení nedoplatku na nájemném, učinil tak na základě návrhu žalobce, a tedy nepřekročil petit žaloby. Důvodná není ani námitka žalované ohledně nemožnosti zvýšit nájemné o více než 20 %, neboť podle § 3074 odst. 2 o. z. se ustanovení § 2249 odst. 1 o. z. nepoužije v případě, že nájemné nebylo určeno ujednáním pronajímatele a nájemce nebo rozhodnutím soudu, ale na základě jiného právního předpisu. V posuzovaném případě bylo nájemné k předmětnému bytu určeno dle vyhlášky ministerstva financí č. 176/1993 Sb., o nájemném z bytu a úhradě za plnění poskytovaná s užíváním bytu. Bylo tedy regulované, tj. určené dle právního předpisu, a nikoliv dohodou stran či soudním rozhodnutím. V souladu s § 3074 odst. 2 o. z. ve spojení s § 2249 odst. 1 o. z. se tak v posuzovaném případě limit pro navýšení nájemného neuplatní. Ve vztahu k žalované 1) je tedy rozhodnutí soudu prvního stupně správné v obou jeho výrocích ve věci samé, a proto bylo v tomto rozsahu podle § 219 o. s. ř. potvrzeno (výrok I).

16. Ve vztahu k žalovanému 2) však soud prvního stupně zcela pominul jeho tvrzení, že žalovaní v předmětném bytě nikdy nevedli společnou domácnost, ale že v něm od počátku nájemního vztahu bydlel bratr žalované s rodinou (viz bod VI vyjádření k žalobě ze dne 20. 12. 2019), k čemuž předložil k důkazu protokol o jednání před Okresním soudem v Hradci Králové ve věci sp. zn. 0 P 190/2016 ze dne 14. 10. 2019 (č. l. 25). Soud prvního stupně tuto žalovaným tvrzenou pro právní posouzení věci vůči žalovanému 2) zásadní skutečnost pominul a předmětný důkaz neprovedl při žádném z jím konaných jednání, když zřejmě skutečnost, že k předmětnému bytu vznikl společný nájem manželů, považoval za nespornou vzhledem k tomu, že žádný z účastníků během řízení netvrdil opak. V tomto případě se však jedná o otázku nikoli skutkovou, ale právní, která musí vycházet z konkrétně zjištěného skutkového stavu věci. Odvolací soud proto tento soudem prvního stupně opomenutý důkaz provedl a z něho zjistil, že žalovaná v řízení vedeném před Okresním soudem v Hradci Králové pod. sp. zn. 0 P 190/2016 ve věci výživného syna žalovaných [jméno] [příjmení] při jednání konaném dne 14. 10. 2019 k dotazu soudu uvedla mimo jiné toto:„ …k bytu, kde mám uvedenou adresu trvalého bydliště, nemám žádný ekonomický vztah, nevím, jaké je tam nájemné. Jsem nájemcem bytu na adrese [adresa]. Moje účast na tomto vztahu je pouze formální, od počátku nájemního vztahu tam bydlí můj bratr se svou rodinou, který tam má trvalé bydliště a tento byt finančně zajišťuje.“ Pokud by tedy soud prvního stupně shora popsaný důkaz provedl a učinil z něho toto skutkové zjištění odvolacím soudem, musel by učinit skutkový závěr, že žalovaní v předmětném bytě nikdy nežili, a tudíž v něm ani nevedli společnou domácnost.

17. Podle ustanovení § 3074 odst. 1 věty prvé z. č. 89/2021, občanského zákoníku účinného od 1. 1. 2014 (o. z. 2012), nájem se řídí tímto zákonem ode dne nabytí jeho účinnosti, i když ke vzniku nájmu došlo před tímto dnem; vznik nájmu, jakož i práva a povinnosti vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se však posuzují podle dosavadních právních předpisů.

18. Podle ustanovení § 703 odst. 1 z. č. 40/1964 Sb., občanského zákonu účinného do 31. 12. 2012 (obč. zák. 1964), jestliže se za trvání manželství manželé nebo jeden z nich stanou nájemci bytu, vznikne společný nájem bytu manžely.

19. Podle ustanovení 704 odst. 1 obč. zák. 1964 stal-li se některý z manželů nájemcem bytu před uzavřením manželství, vznikne oběma manželům společný nájem bytu uzavřením manželství.

20. Nejvyšší soud ČR v rozsudku ze dne 8. 10. 2003 sp. zn. 21 Cdo 969/2002 vyslovil právní závěr, že společný nájem bytu podle § 704 odst. 1 obč. zák. nevznikne, jestliže manželé, kteří nezaložili společnou domácnost, prokazatelně vstoupili do manželství s úmyslem trvale žít odděleně nebo jestliže jejich zákonem předpokládaný záměr trvale spolu žít nebyl nikdy uskutečněn v důsledku toho, že - aniž by spolu vůbec někdy začali trvale žít - došlo v jejich vztazích k trvalému a hlubokému rozvratu a manželství přestalo plnit svoji společenskou funkci. Právní úprava vzniku společného nájmu bytu manžely obsažená v ustanovení § 704 odst. 1 občanského zákoníku vychází z předpokladu, že účelem manželství, vyplývajícím z obsahu práv a povinností manželů, je„ žít spolu, být si věrni, vzájemně respektovat svoji důstojnost, pomáhat si, společně pečovat o děti a vytvářet zdravé rodinné prostředí“ (srov. § 18 zákona o rodině) a že tedy muž a žena vstupují do manželství s úmyslem trvale spolu žít; nestanoví proto - na rozdíl od vzniku práva společného nájmu bytu, k němuž dochází za trvání manželství (§ 703 občanského zákoníku) - podmínku trvalého společného soužití manželů. Ustanovení § 704 odst. 1 občanského zákoníku současně bere v úvahu, že muž a žena mohou v době uzavření manželství již spolu trvale žít nebo že trvalé soužití mohou založit až po uzavření manželství; požadavek, aby v době uzavření manželství spolu trvale žili, by v některých případech mohl mít za následek pochybnosti o vzniku práva společného nájmu bytu, popřípadě by vzbuzoval pochybnosti o tom, kdy právo společného nájmu manžely opravdu vzniklo. Předpoklad, že muž a žena vstupují do manželství s úmyslem trvale spolu žít, však nemusí být vždy naplněn. Je nepochybné, že se mohou (z různých důvodů, například pro svůj zdravotní stav, z důvodu péče o přestárlé rodiče apod.) v souvislosti s uzavřením manželství dohodnout, že budou jako manželé trvale žít odděleně, nebo že jejich úmysl žít spolu trvale nemusí být uskutečněn, protože ještě před tím, než spolu vůbec začali trvale žít, došlo v jejich vztazích k trvalému a hlubokému rozvratu a manželství přestalo plnit svoji společenskou funkci. Za této situace by vznikl podle ustanovení § 704 odst. 1 občanského zákoníku společný nájem bytu, aniž by to odůvodňovala povaha a smysl vztahů mezi manžely a aniž by vůbec mohl podle ustanovení § 708 občanského zákoníku - v rozporu se zněním a smyslem tohoto ustanovení - zaniknout (nelze totiž„ opustit to, co zde nikdy nebylo“). V takovýchto případech, tedy jestliže manželé spolu trvale nežijí, je proto možné analogickým užitím (ve smyslu ustanovení § 853 občanského zákoníku) ustanovení § 703 odst. 3 občanského zákoníku dovodit, že právo společného nájmu manžely podle ustanovení § 704 odst. 1 občanského zákoníku nevznikne.

21. Shora citované závěry rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 8. 10. 2003 sp. zn. 21 Cdo 969/2002 se sice vztahují k ustanovení § 704 odst. 1 obč. zák., které upravuje vznik společného nájmu manželů k bytu, jehož nájemcem byl jeden z manželů před uzavřením manželství, jeho závěry však lze zajisté vztáhnout i na předloženou věc. V ní sice žalovaná 1) uzavřela v době trvání manželství nájemní smlouvu k bytu, což by podle § 703 odst. 1 obč. zák. mělo založit společný nájem bytu manžely, i v tomto případě však chybělo soužití žalovaných v tomto bytě. Do bytu se dokonce nenastěhoval ani jeden ze žalovaných, kteří spolu nadále žili v jiné domácnosti, zatímco do předmětného bytu se nastěhoval bratr žalované 1) s rodinou. Stejně jako v případě řešeném ve shora citovaném rozsudku se i zde tudíž musí uplatnit v něm vyslovený závěr, že za této situace by vznikl podle ustanovení 703 odst. 1 občanského zákoníku společný nájem bytu, aniž by to odůvodňovala povaha a smysl vztahů mezi manžely a aniž by vůbec mohl podle ustanovení § 708 občanského zákoníku – v rozporu se zněním a smyslem tohoto ustanovení – zaniknout. Nezbývá tudíž než uzavřít, že výlučnou nájemkyní předmětného bytu se stala pouze žalovaná 1). Tomuto závěru koneckonců koresponduje i obsah nájemní smlouvy, kterou nejenže podepsala ona sama, ale dokonce v ní výslovně uvedla, že v předmětném bytě bude žít nikoli se svým manželem, ale se svým bratrem.

22. S ohledem na shora popsaný závěr považuje odvolací soud za bezpředmětné zabývat se důvodností námitek žalovaného 2), že přestal být společným nájemcem předmětného bytu rozvodem manželství, případně uplynutím výpovědní lhůty na základě jeho výpovědi z nájmu doručené žalobci dne 8. 1. 2020. Za nezbytné považuje dodat pouze tolik, že koncepce společného nájmu bytu byla do občanského zákoníku účinného od 1. 1. 2014 převzata z dosavadní právní úpravy pouze s tou odchylkou, že je již přímo v zákoně výslovně uvedeno, že vznik i zánik společného nájmu manželů se váže k místu, v němž se nachází jejich rodinná domácnost. Tím spíše však musí závěry odvolacího soudu ve vztahu k otázce vzniku společného nájmu k předmětnému bytu obstát jako věcně správné. Pokud by totiž mělo být dovozeno, že uzavřením nájemní smlouvy žalovanou 1) v roce 1999 vznikl společný nájem manželů k předmětnému bytu, nebyla by použitelná ustanovení o následcích opuštění rodinné domácnosti, tzn. vznikla by stejně absurdní situace, jakou předestírá citované rozhodnutí Nejvyššího soudu.

23. Se zřetelem k výše uvedenému odvolací soud žalovanému 2) přisvědčuje, že nebyl ve věci pasivně legitimován již v době podání žaloby. Z tohoto důvodu nemohou do jeho subjektivních práv nijak dopadat důsledky výroku I rozsudku soudu prvního stupně o určení nové výše nájemného k předmětnému bytu a žalobu o zaplacení nedoplatku nájemného je třeba ve vztahu k němu zamítnout. Rozsudek soudu prvního stupně proto byl postupem podle § 220 odst. 1 písm. b) o. s. ř. tímto způsobem změněn (výrok II).

24. Žalovaná 1) zcela podlehla v řízení před soudy obou stupňů. Nákladový výrok rozsudku soudu prvního stupně však ve vztahu k ní nemohl být bez dalšího potvrzen. Soud prvního stupně totiž opomněl vyměřit žalobci soudní poplatek ze žaloby na plnění, jehož výše činí podle přílohy z. č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, položky 1 písm. b) částku 8 874 Kč Odvolací soud proto tento soudní poplatek žalobci vyměřil (výrok III) a současně ho zahrnul jako další odůvodněný náklad do položek, které tvoří jeho náklady řízení. Ty byly soudem prvního stupně na základě dosavadního obsahu spisu správně stanoveny ve výši 9 452 Kč (viz bod 18 odůvodnění jeho rozsudku), po připočtení doplatku soudního poplatku tudíž činí jeho náklady řízení 18 326 Kč. Náhradu těchto nákladů řízení uložil odvolací osud podle úspěchu ve sporu již pouze plně podlehnuvší žalované 1), a to podle § 142 odst. 1 ve spojení s § 224 odst. 1 a 2 o. s. ř. Odvolací soud nepřehlédl, že žalované 1) bylo poskytnuto z důvodu její tíživé majetkové situace osvobození od soudních poplatků v rozsahu 90 %, tato okolnost však ve srovnání s postavením žalobce jako samosprávné územní jednotky a s okolnostmi této věci, kdy v bytě s regulovaným nájemným předaným do nájmu žalované bydlí od počátku její bratr s jeho rodinou, nemůže podle přesvědčení odvolacího soudu obstát jako důvod zvláštního zřetele hodný byť i pro částečnou aplikaci § 150 o. s. ř. Totožné závěry se uplatní i při rozhodnutí o nákladech odvolacího řízení ve vztahu mezi žalobcem a žalovanou 1). Ta v odvolacím řízení taktéž neuspěla, a proto jí byla uložena povinnost nahradit žalobci plně náklady řízení, které tvoří paušální náhrada nákladů 900 Kč za 3 úkony dle vyhlášky č. 254/2015 Sb., o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení (vyjádření, příprava k jednání a účast u jednání před odvolacím soudem). S ohledem na celkovou výši plnění a majetkové poměry žalované 1) jí byla zákonná 3denní lhůta (§ 160 odst. 1 o. s. ř.) k plnění prodloužena na 1 měsíc (výrok IV).

25. Žalovaný 1) se v důsledku výsledku odvolacího řízení stal plně úspěšným účastníkem řízení před soudy obou stupňů. Podle § 142 odst. 1 ve spojení s § 224 odst. 1 a 2 o. s. ř. proto bylo jejich zaplacení uloženo žalobci, neboť ani v tomto případě nebyly shledány žádné okolnosti k aplikaci § 150 o. s. ř. Tarifní hodnota pro 1 úkon právní služby jeho advokáta byla určena podle § 8 odst. 1 ve spojení s § 12 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu (dále jen„ AT“), jako součet tarifních hodnot plnění 9 760 Kč a 177 469 Kč, ze základu 187 229 Kč pak činí odměna za 1 úkon právní služby 8 700 Kč. V řízení před soudem prvního stupně vykonal žalobce 3 úkony spočívající ve 3 vyjádřeních, za což náleží paušální náhrada nákladů 900 Kč dle vyhlášky č. 254/2015 Sb., jeho advokát pak vykonal další tři úkony právní služby (převzetí zastoupení, účast u dvou jednání soudu) se sazbou odměny 8 700 Kč za úkon. K této odměně náleží paušální náhrada 3x 300 Kč (§ 13 odst. 3 AT). Na cestovních výdajích advokáta náleží žalovanému 2x 557 Kč v souvislosti s jeho jízdou ze sídla v [obec] k jednáním procesního soudu a zpět a náhrada za ztrátu času při těchto jízdách za 2x 8 půlhodin, tj. celkem 800 Kč. K součtu těchto částek vtahujících se k právním službám advokáta je třeba připočíst DPH, jejímž je zástupce žalovaného plátcem (§ 137 odst. 3 o. s. ř.) Náklady za právní zastoupení žalovaného tak činí 34 986 Kč a náklady vynaložené žalovaným činí 900 Kč, žalobce je proto povinen nahradit mu náklady řízení před okresním soudem ve výši 35 886 Kč. V odvolacím řízení vykonal zástupce žalovaného 3 úkony právní služby (odvolání, vyjádření k odvolání žalované 1) a účast při odvolacím jednání), k odměně 3x 8 700 Kč dále náleží 3x paušální náhrada 300 Kč jako shora. Jízdné advokáta k odvolacímu jednání činilo 670 Kč a na náhradě za ztrátu času mu náleží za 4 půlhodiny 400 Kč. K součtu těchto částek 28 070 Kč je třeba opět připočíst DPH v sazbě 21 %, tj. 5 895 Kč. Celkové náklady právního zastoupení žalovaného 2) v odvolacím řízení činí 33 965 Kč, spolu se soudním poplatkem z odvolání ve výši 8 874 Kč činí jeho celkové náklady odvolacího řízení 42 839 Kč Lhůta k plnění byla stanovena podle § 160 odst. l o. s. ř., určení platebního místa se opírá o § 149 odst. 1 o. s. ř.